Ze šuplíku

Ideální stopař :-)

31. května 2011 v 0:29 | čajovna
...tak si tak nějak představuju ideálního stopaře...
...čistě teoreticky, jedu, venku vedro k zalknutí, klimatizace má toho všeho plný brejle a já taky.
Na okraji silnice stojí sluncem pěkně ošlehnutý mladík, ideálně modrooký blonďák, ten Nejvyšší šéf, když ho tvořil, tak ho vzal rovnou soustruhem. Ve tváři má strhaný výraz, na zádech odrbanej batoh a stojí tam tak jen v těch džínovejch kraťasech, které mu tvoří na rozkroku nádherné varhánky.
No jasně, zastavila jsem a kromě očí sleduju ty varhánky na poklopci, skoro bych přečetla ty písmenka na knoflíku. No prostě jsem neodolala, ale nikoliv jeho džínám, ale tomu strhanému a unavenému výrazu ve tváři.
Tak prej jedeme.
Tak jo.
V klimatizovaném autě se chlapík trochu ochladí a po chvíli zašátrá v batohu a nabídne mi - světe div se! Ledovou colu.
Potom řízek, chleba, větrník, rumovou pralinku, chipsy, hranolky s tatarkou, lahev šampaňskýho, jahody, maliny...
Zastavíme v lese a dobrou půlhodinku hodujeme.

Jestli se tam bude dít i něco mládeži nepřístupno nevím a při této polední hodině si ani nedvažuju na to myslet.
Každopádně potom vytáhne pětistovku na benzín a o pár kilmetrů dál ho vysazuju i s tím jeho kouzelným odrbaným batohem.
Mám vyděláno, jsem najedená, napitá a spokojená.
A z lesního šera vychlazená...
Ideální stopař.
Akorát, že v reálném životě by podobný chlápek nevytáhl pětistovku na benzín, ale spíš nějakou směnku nebo úpis ďáblu :-)

Z šuplíku čtenářek - Strach

18. října 2010 v 0:48 | čajovna

lio
Často mi bývávalo k smíchu, když moje přítelkyně se bála chodit za tmy. Pokaždé spěchávala domů, nebo jsem ji doprovázívala. Nikdy jsem tuto její fobii nechápala a to jsme kamarádky od malinka a dnes jsme dávno dámy v nejlepších letech… Vždy jsem jí říkala, že tma není můj nepřítel, pouze zlí lidé.

Mou největší vášní jsou osamělé toulky lesem, nejen v houbařské sezoně, ale celoroční. Úžasně si při nich odpočinu, doslova dobiji baterky. Nepotřebuji společnost, prostě potřebuji být sama. To pro změnu nechápe moje nejvěrnější družka, tím nemyslím samozřejmě, že patříme mezi čtyř procentní menšinu. Ta jde do lesa pouze se mnou, nebo s manželem, či za doprovodu jiných známých. Přes tyto odlišnosti, je naše přátelství pevné a navzájem si dokážeme pomoci, povzbudit se ve všech trampotách, či potěšit se z úspěchů, tak jak je přináší život.

Moje špičkování, že je strašpytel, brala s humorem a obdivovala mne, že se nebojím. Jenže všeho do času, přišel den, kdy došlo i na mne…

Příběh čtenářky - Příběh ze šatny

28. srpna 2010 v 0:40 | Zdeňka Jánská

r
Před mnoha lety chodívala mládež většinou o sobotách na taneční zábavy, často i do okolních vesnic a pochopitelně pěšky. Většinou se domluvila skupinka kamarádů a šlo se hromadně, po cestě tam i zpět se užilo spousty legrace a ani zima a mráz nebýval
překážkou, mládí se zahřeje i na ledě.

Podotýkám, že tento příběh se stal moji mladší a krásnější sestře. Při jedné takové tancovačce se
připojila ke skupince sestřina spolužačka, obě byly v té době vzhledově podobné, myslím tím výškou a černými vlasy jako úhel, často si je lidé pletli, zvláště když se jmenovaly Ivana a Irena. Ona Irenka nemívala naší Ivanku ráda ani ve škole, možná na ní trochu žárlila, těžko vystopovat její averzi a tu její společnost sestra nijak nevyhledávala a tehdy byla docela překvapená, že se k nim vůbec přidala, asi o její společnost nikdo nestál a neměla s kým jít a osamělý noční návrat není nic příjemného.

Příběh čtenářky - Vzpomínka na dovolenou v Rusku

19. srpna 2010 v 0:38 | Zdeňka Jánská


čajj
 V životě jsem toho do zahraničí mnoho nenacestovala, za éry komunismu jsem nepatřila mezi spolehlivé a tak pouze několikrát
Maďarsko, jednou Polsko a jednou v tehdejší NDR.

Dnes se může jezdit všude, ale to si já rozhodně z finančních důvodů dovolit nemohu, takže zlatá svoboda, ale ne pro všechny.

V první polovině osmdesátých let družstvo, kde jsem tehdy pracovala, dostalo dva lístky na týdenní letecký zájezd Moskva-Leningrad (dnes Sant Pětěrburg).
Zavolal si mne vedoucí: "Tak bysme Vám rádi dali ten zájezd, je to levné, pouze osm stovek, jenže nejste ani ve Svazu přátel, tak si to promyslete."

V kanceláři jsem si z toho dělala legraci, že přece nebudu vstupovat do složky, která dělá jednou za rok schůzi, každý dostane chlebíček a poslechnou si vystoupení několika školáků. Jenže moje šéfová byla jiného názoru: "Nebuď hloupá, za těch osm stovek poletíš letadlem a něco uvidíš."

Příběh čtenářky - Život prý píše romány

7. srpna 2010 v 6:29 | Zdeňka Jánská


poměnka
Úplný začátek tohoto příběhu se stal vlastně před 75-ti lety.

Tehdy moje prateta, která na chudobném Valašsku nemohla najít žádnou práci, odešla sloužit do Prahy k rodině váženého profesora, měla se u nich dobře a vlastně jí navštěvovali každým rokem i jejich potomci a taky před dvanácti lety se zúčastnili jejího pohřbu.

Proč se vlastně tetička z Prahy vrátila do chudobné chaloupky? Docela prozaicky, na jedné tancovačce se bláznivě zamilovala do nádherného muzikanta, jenže ouha, jaksi jí zapomněl říct, že je ženatý se ženou z významné rodiny. Dopadlo to tak, jak to obvykle bývá, služka otěhotněla a před porodem se vrátila k rodičům.

Příběh čtenářky - Všude dobře, doma nejlíp

4. července 2010 v 0:36 | Zdenka Jánská


Moje mladší sestra byla, na rozdíl ode mne, vždycky domácí pecivál, taky ji život ani nenutil být z domu, to já celoživotní "světoběžník" po lázních, kdy jsem bývávala často i půlroku v kuse mimo domov, jsem vždy ráda jezdívala k příbuzným na prázdniny, nikdy se mnou nechtěla jet.

minnn
Jednou jel tatínek na motorce ke známým pomáhat dělat nějaké zednické práce a protože to bylo více než hodinu cesty, bylo jasné, že tam zůstane přes noc. Ivanka chtěla jet s ním, tak ji maminka vypravila. Po návratu nám tatínek vyprávěl, že přes den si hrála se svými vrstevnicemi, ale v noci se ho ptala, zda by mohli jet spát domů, dalo mu moc vysvětlování, že to musí vydržet, protože nemůže cestovat sem a tam.

Přešlo pár let a přijeli k nám na návštěvu příbuzní z Rýmařova, sestřenice stejného věku jako Ivanka, ji zlákala a k našemu překvapení nám sdělila, že s nimi na týden odjede a my pro ní za týden přijedeme, tehdy měla třináct let. Šok přišel večer, kdy nám telefonovali, že Iva tak hrozně brečí a chce zpátky, nezbylo otci nic jiného,
než ráno pro ní jet.

Trapas v tanečních

26. června 2010 v 1:28 | čajovna
Dnes Vás seznámím s literárním počinem, jež mi vynesl výhru v podobě kosmetiky na ruce a rty - báječná to cena, tehdá to moc bodlo... a téma bylo "taneční"...

----------------
Zážitek s tanečními? Ano, i já byla kamikadze bláznivé, které se nechalo svými rodiči uvrkat do té vrcholné trapnosti, ve které se rodičovstvo vyžívalo a mládež se přitom buď bavila (nejvíce na cizí účty) nebo se na ty své účty náležitě nudila. Já se nudila, strašně, kluci hrozný, tanec mě nebavil, holky se nějak nechtěly kamarádit. Prostě nuda a šeď!
Až do chvíle, kdy při... fakt nevím, byl to jive? Asi ano, bylo to rychlejší a tenkrát nebylo zvykem u mladých dívek příliš vysokých podpatků, ony asi ani nebyly doporučeny, takže jsme se tam capkali v decentních 3 cm podpatcích, některá bidla dokonce v "plackách". A jedné bidlo holce, která právě jivovala vedle nás ujela placka a pleskla sebou o zem. A to tak hezky, že se jí rozjely nohy nejen od podlahy, ale i od sebe navzájem. A v této pozici zůstala (z mého pohledu) mnoho trapných vteřin, během kterých si stačil její puntíkovokalhotkové mezinoží prohlédnout nejen její taneční partner, ale i ten můj, já a mnoho dalších spolutanečníků v dohledu, včetně tanečního mistra, který ji veřejně upozornil, že je vhodné nosit silonové punčochy.
Slečna se sebrala rudá ze země a vsadila bych se, že se chtěla zahrabat sto metrů hluboko. Na poznámku pana mistra zakoktala cosi o tom, že se jí silonky roztrhly, tak si je na záchodě sundala....
Co však bylo nejhorší, že se tlupa těch mlaďáků tlemila jako protržená, protože tato slečna nejspíš dobře vyspívala. Tak moc dobře až to dobře nebylo. Tehdy nebyla v módě depilace ani nohou, ani intimních míst. A svou pozemní taneční kreací nám všem ukázala, jak se jí porost mohutně rozlézá až na stehna... Dneska by se tomu řeklo - dost hustej zážitek!!!!
Hlavně jsem si pak dávala bacha na nohy, na neklouzavý boty a začla se holit, ačkoliv mě příroda moc neobdařila. A byla jsem strašně ráda, když bylo po věnečku, nebo čímže se to tehdá končilo... Takže taneční jsou místo strašných trapasů....é trapnosti, ve které se rodičovstvo vyžívalo a mládež se přitom buď bavila (nejvíce na cizí účty) nebo se na ty své účty náležitě nudila. Já se nudila, strašně, kluci hrozný, tanec mě nebavil, holky se nějak nechtěly kamarádit. Prostě nuda a šeď!

Příběh od čtenářky - Vnučka, zdroj netušených nápadů

23. června 2010 v 0:33 | čajovna


dddd
Moje malá Jitulka je dítě k nezaplacení, když byla maličká, šokovala dětskou doktorku tím, že v roce a půl znala perfektně barvy a tužku držela přímo předpisově a její mluva a zásoba říkadel a písniček byla neuvěřitelná.

Vypadá to, že se chlubím jako každá babička, ale o jejích schopnostech tu psát nebudu, ostatně se snažíme, aby se nic zbytečně neučila dopředu, aby pak její mozeček všechno správně zpracoval a neměla později problémy ve škole, pouze si vybavuji různé její nápady.

Vnučka měla dva a půl roku a v naší vesnici dělali hasiči "Mikulášskou besídku", nejdříve jsem to dceři vymlouvala, že je ještě malá a určitě se bude bát. Nakonec jsem s nimi šla, bylo tam plno dětí, hudba, kolo štěstí, takže nebyl žádný problém, ihned začala děti dirigovat, jak se správně tancuje, na los vyhrála malé růžové autíčko i ten párek s krabičkou pití spořádala.

Povídka od čtenářky - Co přinesla náhoda

20. června 2010 v 0:31 | čajovna

Jsem takový věčný rebel a dokáži s svou nevymáchanou pusou nadělat v životě spoustu nepřátel, kupodivu však taky pár přátel, kterých si nesmírně vážím, že se dokáží vyrovnat s mými mnohdy kontroverzními názory a neústupností, pokud jsem přesvědčena o své pravdě, nejsem však natolik zabedněná a dokáži uznat, že jsem se mýlila, možná proto mám těch přátel málo, ale jsou věrní a vždycky pomohou…
ddd
Z dob kdy na Seznamu nebyly registrované diskuze jsem si nadělala habaděj nepřátel, ale taky kupu příznivců a z mnohými si píši dodnes i když dávno na diskuze nechodím, ale pavučinové přátelství přetrvalo.
Jednoho takového "přítele" jsem získala před asi pěti lety na Silvestra, seděla jsem doma sama u počítače a on u toho svého taky, manželka mu odešla za zábavou a postupně jsme zjistili, že bydlíme sotva patnáct kilometrů od sebe, napsal mi své jméno, svěřil se mi svými strastmi, zájmy, odkud pochází, dokonce jsem zjistila, že moje zubařka je jeho švagrová.

Máte chuť na pohádku?

30. dubna 2010 v 21:54 | čajovna
Aneb, jak jsem pojala čarodějnou noc trochu jinak.
Slíbila jsem synovi další kapitolu ze "Strašidýlkové školky" a tak jsem dumala a dumala... a psala a psala... případné chyby omluvte, je to tak čerstvé, že ještě nezkontrolované... a mě se už klíží oči.
Zdar a nezmar mé milé čarodějné kolegyně!
ilustrace
Čarodějničková noc
Koncem dubna ve většině školek vrcholí výroba čarodějnic. Ošklivých i pěkných, vlasatých i bez vlasů, s bradavicí na nose i bez ní, s šátkem nebo bez šátků, v každém případě však s potrhanými šaty. I ve strašidýlkové školce, tedy, děti nevěděli samozřejmě, že chodí do strašidýlkové, se vyráběli čarodějnice. Děti byly šikovné a jednoho dne se na zácloně ve třídičce objevily dvě čarodějnice, druhý den pět a další den jich tam bylo deset! Jen kdyby děti tušily, že v noci do jejich školky chodí malá strašidýlka, jistě by čarodějnic vyrobili ještě víc nebo by přidali nějaké další strašidlo. Jenže těch deset malých čarodějnic úplně stačilo k tomu, aby se postaralo o nové dobrodružství celé strašidýlkové třídičky. Takže toho večera osiřela prváčková třída jako vždy a paní učitelka Blikavá dorazila do třídy hned za soumraku, ale měla trochu zpoždění, protože se jí v hromadné strašidelné dopravě zaškobrtnul střevíček a rozbil se.
"Dobrou noc!" volal na ni vesele malý Drákulík, který táhl tátu Drákulu za křídlo a
rozeběhl se po pěšince ke žluté brance školky.
"Dobrou noc!" volala na něj paní učitelka Blikavá, trochu kulhala na tu rozbitou botku a zablikala svým zeleným sosákem, uhladila si pečlivý sestřih zelených vlasů, aby se ujistila, že samým spěchem se jí nepocuchal účes.
"Dobrou noc, Drákulíku… ty jsi tady dneska brzy!" pohladila ho po rozježených černých chlupech na hlavě, až mu velké drákulí uši samou radostí zastříhali sem a tam.

Vize 2077 aneb z mého psacího blogu...

14. dubna 2010 v 13:13 | čajovna
Nabídnu Vám dnes něco netypického pro tento blog. A sice výplod mého mozku (divného, chorého, přefantazírovaného, uměleckého, normálního - nehodící škrtněte či škrtněte vše), jež se je aspirantem pro nový román.... Jakási počáteční změť, ze které vznikne příběh, tedy pokud se dříve neponořím až příliš do té deprese, že by to tak mohlo dopadnout....
čaj
Ten strašlivý sen, pořád dokola se jí
zdají sny o útěku, o tom, jak jí někdo honí a všechno je to neskutečné.
Ještě před několika lety byla úřednicí v zapadlém ústavu na konci města, v docela fajn kolektivu a čerstvá novomanželka. Zamilovaná do dělníka. To byla osudová hloupost.
Měla se zamilovat do majitele továrny na výrobu objemových potravinářských aditiv, do bankéře elitní banky, do manažera finančních půjček pro sociálně slabé, prostě do kohokoliv jiného. Ale takový by samozřejmě nestál o ubohou rádoby ekonomickou absolventku tuctové školy, jejíž osudem bude navždy jen někde počítat směšné faktury a to jen v tom lepším případě. V tom horším stráví život bez stálého zaměstnání, jen s občasnými brigádami v gigantických marketech s nekvalitním jídlem. Její sestra na tom byla lépe. Prodávala v Top marketu a tak občas domů přinesla třeba opravdový mošt vymačkaný z opravdových jablek nebo klobásu, ve které bylo maso. Nebo vodu z jakéhosi pramenu. Byla to ale výjimka, sestra si většinu těch věcí nechávala pro sebe a svou rodinu, nebylo divu, její muž byl koordinátorem pracovních příležitostí v agentuře a věnoval se zaměstnávání na vyšších pozicích. Možná, že tady není, možná její muž zvedl bonitu její rodiny. Možná, že si
žije normálním životem. I když, kdo ví…jestli je venku ještě vůbec něco normální.
Mě manžel nezachránil. Plat dělníka a úřednice stačil leda tak na poslední lajnu.
Vězení navěčnost, definitivní rozdělení lidí na dva živočišné druhy.

Prostřeno - Ivanka Devátá

12. dubna 2010 v 12:03 | čajovna
Pořad Prostřeno na čas vytlačil ze středu mých zájmů Ulici i Brutální Nikitu. Jsem potěšena a pohlazena tou hezkou přátelskou atmosférou, zajímavými lidmi a tenhle speciální minulý týden se známými osobnostmi mě nadchl.

Nabízím Vám vaření Ivanky Deváté, asi pochopíte mou slabůstku pro spisovatelské a vtipné duše.
Je to charismatická žena, co říkáte?

Dobrá mládež nevymírá... leváci ale taky ne...

14. října 2009 v 12:50 | čajovna
Dneska jsem v poledne neměla nějak extra náladu, dopoledne na levačku, v baráku kdosi buší do zdí a vrtá tak, že děsí mladší dítě, jež si usmyslelo, že jestliže BUDE spát, tak jen na MÉ hrudi a né jinak... a vůbec... dala jsem si péct rybu na pánev, podle puchu jsem si za pár minut uvědomila, že po včerejších bramborácích nebyla umytá, ačkoliv tak vypadala a já to prostě ZAPOMNĚLA.
Levačka hadr....

Cestou ze školky, ráda se vracím domů, tak mi ani ledový fičák nevadil, v zimním kabátě jsem se cítila docela fajn, se mi nálada rozjasnila. Proč? Protože dobrá mládež nevymírá. Za mnou šla parta kluků... typická vyšší základka... smích, silácké řeči, mobil hrající na plné pecky a kapuce přes hlavy, člověk by si řekl - no jo...mládež!
"Paní, ztratili jste botičku...." volal za mnou jeden z těch mlaďochů a zatímco u toho chroustal jakousi housku plněnou nejspíš mákem, běžel za mnou přes silnici a botičku, jež ztratilo mladší v náručí nesené dítko, mi podával. Zahřálo mě to. S díky jsem si uvědomila, že ač na první pohled to byla parta výrostků, měli dobré srdce...

Je to týden, co jsem z okna viděla další scénu ze života. Šli tři chlapci ze školy, menší, asi tak čtvrtá třída nejvýš... Poslední běžel a spadlo mu cosi z tašky, kapsy, nevím... velké, fialové - evidentně peněženka. Děj následující byl v sekundách. Prošel druhý, jen letmo kouknul, proše třetí, ten se díval jinam, peněženku neviděl. Za nimi šel v závěsu chlap, dělník, z hospody, z fachy, nevím... trochu ošuntělý, ale nijak odsouzeníhodný. Peněženku sebral, otočil se zády k našemu domu, aby ho asi nikdo náhodou nesledoval a snadno jsem uhodla, že ji šacuje. Usoudil, že to fajn, protože ji nenápadně vložil do kapsy...

Kdyby se ten chlapec vrátil zpátky jen dvacet vteřin poté, svou peněženku by nenašel...
S naší botou by to asi nebylo jinak, krade se všechno... :-(

Seš tlustá maminko...

6. února 2009 v 3:25 | čajovna
... aneb jak tříletý muž umí naservírovat pravdu... Podotýkám, že nejsem žádná baculka ani prostorově výrazná žena, ale sebekriticky musím přiznat, že mi dvě těhotenství břicho poznamenaly. Abych byla kritická ještě víc, poznamenala ho i lenost po tom posledním, vyflákla jsem se na cvičení a ejhle... Syn se mě několikrát zeptal, jestli budeme mít ještě jedno miminko....a píchal mě do břicha.

Žhavá noc v sychravém ránu

4. ledna 2009 v 1:03 | čajovna
O velká skla oken mezonetového Markova bytu se rozpleskávají studené sychravé kapky. Venku je pod psa, zhnědlé listí leží na zemi a pryč je jeho barevná sláva. Ještě před několika týdny…Ještě před několika týdny bych nevěřil, že se dnes probudím v Markově posteli. A pak že fotografové nespí se svými modely. Spí… Ne, nejsem sakra na chlapy! Nebo jo? Podívám se vedle sebe. Má přes své slavné tělo ledabyle přetaženou černou saténovou pokrývku…

5. Čtyřicáté narozeniny...Mário, och Mário...

21. prosince 2008 v 0:26 | čajovna
Mário byl jeden z mých klientů. Chtěl byt snů, byt, který by se mu nejen líbil, ale evokoval v něm umělecké myšlenky. Mário byl dlouhovlasý podivín se silným charisma. Živil se jako malíř na volné noze a jeho obrazy byly plné sexu a nebeských barev a klidu. Ozval se na první inzerát bytu ve středu města a kdyby tím všechno skončilo, i tak bych na něj nezapomněla. Postavil se uprostřed obývacího pokoje, roztáhl ruce a zavřel oči. Vypadal v bílé volné haleně a volných bílých kalhotách s kristuskami opravdu jako kristus. Měl dlouhé, pěstěné a husté vlasy, uhrančivě hnědé oči a snědou pleť. Nasával atmosféru, zkoušel si vibrace energií…

Vánoční úklid je paranoia...

15. prosince 2008 v 0:14 | čajovna
Kdo vymyslel vánoční úklid, zasloužil by pověsit do průvanu... Vzešla jsem z domácnosti, kde byl vánoční úklid každoročním terorem rodiny a počátkem případného nekonečného konce manželství mých rodičů, takže jsem několik let tuhle šílenost statečně ignorovala.
Uklízíme průběžně, nežijeme jako prasata, tak k čemu ta hrůza. Navíc dnešní vymoženost ve formě žaluzií - zatáhnu a fertik! Žádný neumytý okna mě nebudou drásat - či nebudou drásat někoho jiného... Jenže...

4. Čtyřicáté narozeniny...Těhotná milenka nebo už matka...?

14. prosince 2008 v 0:27 | čajovna

Adam mi tou péčí asi chtěl vynahradit to zklamání z jeho nevěr. Nebránila jsem se. Rostoucí břicho mě fascinovalo a děsilo zároveň. Někdy mě jenom a jenom děsilo. Měla jsem pocit, že s vyšším obsahem těhotenských hormonů v mozku mě břicho roztomile těší, a jindy, ve stádiu jakési střízlivosti a normálního přemýšlení, mě ten vetřelec roztahující se v mém břichu spíš děsí.


Jednu starost těhotných žen jsem však mít nemusela. Nebála jsem se, že bych břichatá Adama nevzrušovala. Naopak. Až mě to někdy obtěžovalo.

3. Čtyřicáté narozeniny...Adam...

7. prosince 2008 v 0:24 | čajovna
Adam - vysokoškolský profesor. Klasická ukázka toho, jak je postavení sexy. Postavení je mocné afrodisiakum. Když pak toto postavení společenské doplní ještě mocné postavení mužské, je to kombinace hodna zešílení.

Šílela jsem z něj. Vzrušoval mě hned při první hodině, kdy jsem ho spatřila. Blond vlasy a nebesky modré oči. Dneska bych jeho pleť hodnotila jako nezdravě zelenou, ale blonďáci většinou jinou nemají. Tehdá tuhle malinkatou chybičku na kráse hravě přebil dojem s velkým D.

2. Čtyřicáté narozeniny... Pavel...

30. listopadu 2008 v 0:24 | čajovna
Chutná? Bože, co je to za slovo. Od začátku ve mně probudil množství hříšných myšlenek. Ochutnat jsem chtěla v tu chvíli něco úplně jiného, letělo mi hlavou při pohledu na jeho dokonale mužně řezaná ústa. Líbají tvrdě, měkce, jak? Sakra, soustřeď se a netvař se jako pitomec, napomínala jsem se…


1. Čtyřicáté narozeniny....Dort!

23. listopadu 2008 v 0:23 | čajovna

Čtyřicáté narozeniny, prý život teprve začíná…


Dívám se na dort, na který by se snad ani těch čtyřicet svíček nevešlo a i kdyby, byl by to nechutný les umrlčích světýlek jako v kostele. Ještě že tam nejsou, šlehačka a čokoláda je lákavější…
"Mami, ty vypadáš stejně pořád skvěle," tvrdí mi moje pubertální dcera, což tedy považuji za dar nad dary. A asi se s tím v práci ani chlubit nebudu. Ženský jsou děsný potvory, slova pochvaly od dítěte, které by spíš mělo svoji matku nenávidět a shazovat každý její názor, byť by měl být jen na kvalitu právě uvařených brambor, by některé zapšklé exempláře nejspíš nevydejchali.

Nedělní procházka alá šmírák

15. listopadu 2008 v 3:01 | čajovna
"Tak sakra nestůj, a podej mi tu vařečku...!" řve jakási paní a do toho kvičí malé děcko. Na kohopak asi tahá tu vařečku...Doufám, že na omáčku.

Mám docela ráda nedělní vycházky. Jako ta minulá....je vlastně jedno, jestli jdete se psem nebo s kočárkem, nebo jen tak bloumáte. I když, ono by bloumání bylo tak nějak podezřelé, takže radši kočárek nebo psa do ruky. Minulý týden bylo krásně, neděle byla slunečná a ve vzduchu vonělo tlející listí, ačkoliv už většina byla z větví dávno pryč... Loni touhle dobou už sněžilo, dneska skoro babí léto. A teď zajímavostí, které na vás na takovém sídlišti vykouknou...
 
 

Reklama