Slabý čajík

Přišlo e-mailem: Jak vychováváme první a další děti...

16. listopadu 2012 v 13:46 | čajovna
No snad kromě toho, že těhotenské oblečení není mým normálním oblečením, ale je fakt, že pro tuto zkušenost mi chybí ještě jeden kus dítěte.... lze s mnohým s úsměvem souhlasit.
Přiznám se, že oblečení u prvního dítka jsem řešila, u druhého jsem možná občas fakt vyřazovala už jen to NENOSITELNÉ.

:-)))
Tak tady to je:

Oblečení
1. dítě - Začínáte nosit těhotenské oblečení, jakmile vám doktor potvrdí, že jste těhotná.
2. dítě - Nosíte své normální oblečení tak dlouho, jak je to možné.
3. dítě - Vaše těhotenské šaty jsou vaše normální oblečení.

Jméno
1. dítě - Studujete knihy se jmény a trénujete vyslovování a psaní kombinací všech vašich oblíbených jmen.
2. dítě - Někdo musí pojmenovat své dítě podle pratety Alfonsie. Můžete to být klidně i vy.
3. dítě - Otevřete knihu se jmény, zavřete oči a přečtete jméno, do kterého se zabodl váš prst.

Příprava na porod
1. dítě - Pravidelně trénujete dýchání.
2. dítě - Nezdržujete se trénováním dýchání, protože si pamatujete, že posledně to vůbec nepomohlo.
3. dítě - Zažádáte o epidurál již v 8. měsíci.

Výbavička
1. dítě - Vyperete, roztřídíte oblečení podle barev a srovnané uložíte do skříňky.
2. dítě - Zkontrolujete zda jsou oblečky čisté a vyřadíte pouze ty s nejtmavšími skvrnami.
3. dítě - Chlapečci mohou taky nosit růžovou, ne?

Starostlivost
1. dítě - Při prvním náznaku zafňukání či zamračení zvedáte dítě do náruče.
2. dítě - Zvedáte dítě v okamžiku, kdy hrozí, že vzbudí prvorozeně.
3. dítě - Naučíte 3-leté dítě jak natáhnout mechanickou houpačku.

Aktivity
1. dítě - Berete dítě na každé cvičení rodičů s dětmi a vyprávění pohádek v knihovně či divadle.
2. dítě - Berete dítě na cvičení rodičů s dětmi.
3. dítě - Berete dítě do supermarketu a čistírny.

Odchody z domova
1. dítě - Když poprvé zanecháte dítě doma s někým na hlídání, zavoláte během té doby 5 krát domů.
2. dítě - Před tím než odejdete zanecháte telefonní číslo, na kterém je vás možno zastihnout.
3. dítě - Zanecháte následující instrukce: Volat pouze tehdy, když se objeví krev.

Doma
1. dítě - Strávíte velkou část dne pouze pozorováním dítěte.
2. dítě - Strávíte část dne hlídáním, aby starší sourozenec nezmáčknul, nestrčil nebo neuhodil toho mladšího.
3. dítě - strávíte většinu dne ukrýváním se před dětmi.

Co se všechno člověk naučí od dětí
1. Brzdová kapalina smíchaná se Savem vytváří kouř - spousty kouře...
2. Šestileté dítě dokáže křemenem založit oheň i přesto, že dospělý tvrdí, že je to možné pouze ve filmu.
3. Lupou lze rozdělat oheň dokonce i za zamračeného dne.
4. Dříve než zapneš troubu, podívej se dovnitř.
5. Umělohmotné hračky nemají rády trouby.
6. Hasiči nikdy nepřijedou dříve než za 5 minut.
7. Lego je schopno projít zažívacím traktem čtyřletého dítěte.
8. Duplo toho schopno není.
9. Slova jako plastelína a mikrovlnná trouba by nikdy neměla být vyslovena ve stejné větě.
10. Videopřehrávač nevyhazuje sendviče s nugetou.
11. Z pytlů do koše nelze vyrobit kvalitní padáky.
12. Kuličky v nádrži auta způsobují za jízdy spoustu hluku...
13. Odstřeďovací režim automatické pračky nezpůsobí žížalám točení hlavy.
14. Avšak kočkám ano.
15. Ticho vždy neznamená - není třeba si dělat starosti.
16. Vodní dvojlůžko obsahuje tolik kapaliny, že stačí na vytopení 60 m2 bytu do hloubky 10 cm.
17. Když postříkáte chuchvalce prachu lakem na vlasy a přejíždíte přes ně na kolečkových bruslích, můžou se vznítit.
18. Hlas tříletého chlapečka je pronikavější než hlasy dvou stovek dospělých v narvané restauraci.
19. Když uslyšíte spláchnutí záchodu a slovo "jejda", už je pozdě.

Také zjistíte, že
20. 80% žen tyto informace rozešle většině svých známých, ať už mají děti nebo ne.
21. 80% mužů po přečtení půjde zkusit smíchat brzdovou kapalinu se Savem.

Prvňáčkové maminky? Hysterii nebo ledový klid?

29. října 2012 v 9:40 | čajovna
Přiznám se, že jsem byla naivní. Když jsem koncem srpna psala pro magazín Femina.cz tento článek,
tušila jsem, že vše bude jinak.
Ale nechci si stěžovat, pořád kromě plnění dětských hlav učivem považuji první třídu za dost slušnou nálož umění socializace a uplatnění se v kolektivu.
A postupné budování vědomí, KDO jsem a CO chci v životě dělat. Jsem ráda, že existují i přírodní metody, jak dětem pomoci všechno psychicky zvládat. Tady jsem problém - zatím - nezažila, a snažím se, až se ze mě kouří.
Ovšem prvotní nadšení opadá, samozřejmě, a mizí gumy, nůžky, nastává informační zmatek a to už mě trošku vyvádí z ledového klidu. V jeho rámci jsem však nepropadla hysterii a prostě dokoupila čtvero naprosto stejných gum a další nůžky do zásoby. Taky stejné - aby se to nepletlo.
Ještě že bydlíme poblíž velkoobchodu s papírem....
Co jsem však řešila celkem nerada je jakási hranice, kde informace od dítěte jsou relevantní k tomu, co se ve třídě děje. Dlouze jsem se svou beránčí povahou váhala, ale nakonec v jedné zvláště slabé chvíli jsem prostě o radu požádala třídní učitelku... Asi je to nejlepší a vlastně to ve svém článku i doporučuji. Takže všem maminkám prvňáčků přeju hlavně hodně LEDOVÉHO KLIDU.
Renata
P.S.: učit se můžeme třeba od koček.

Pánové prý vidí prsa, ženy koukají na vlasy

5. září 2012 v 9:44 | čajovna
A já myslela, že obě pohlaví se jaksi poprvé zakoukávají do očí.
No, dobrá... tak pánům ta prsa odpusťme, to je asi taková mužská deformace, ale mě překvapila informace o tom, že ženy sledují na mužích vlasy a do nich se prvotně zamilovávají...
Ale zas nemůžeme věřit všemu, co se nám snaží reklama namluvit.


A kam se díváte Vy?

Posranej život zakázán, ale jinak to tak je...

22. července 2011 v 8:23 | čajovna
Napadlo mě jednu červencovou neděli, kdy jsem si večer sedla k notebooku a vybaflo na mě jako vždy centrum.cz s jeho pravidelnými zprávami.
Nevím, možná by bylo lepší si jako výchozí stránku nastavit něco jiného...
Ale první tři titulky mě přinutily se zamyslet opět nad tématem šíření strachu mezi lidmi. Strachu a beznaděje. No posuďte sami...
Večer bombardoval čtenáře těmito titulky hezky pod sebou..

Úřad: Posranej život nesmí být značkou, kazila by děti
Šéf Prahy přepsal miliardový tendr: zlatý důl se smetím
Vykolejení rychlíku nepřežilo 35 lidí, stovky zraněných

pak ve sportu zlámaný ruce, nohy a nějakej ňouma, co ho v cyklistickém závodě smetlo auto na ostatný drát, moment, podívám se na atraktivní erotiku... tak tam jsou nějaký celebrity v Evině rouše.

Tak já vám nevím, má cenu vůbec brát nějak vážně tuhle mediální realitu, která je nám dnes a denně předkládána? Proč? Abychom se báli, aby nám hezky pod kůži vešel ten "posranej život", protože ho žijeme? Aby nám to tak nějak bylo jedno a kdyby náhodou ne, tak aby nás zachránilo nějaké očkování, potravinový doplněk z lékárny nebo psycholog? Nebo radši aby nás nezachránilo vůbec nic, protože neproduktivní a zhroucený zaměstnanec není dobrý zaměstnanec a invalidní důchodci jsou pro stát ztrátoví, takže lépe, když bude pod drnem?
Uf...
Uběhly mi myšlenky špatným směrem, možná jsme tu proto, abychom se tímhle marastem prokousali co nejlépe a hlavně se ctí. A když se budeme bát, tak se strachem čest neuhájíme. A tak buď změním domovskou stránku nebo ty titulky nechám prolítnout jedním okem tam a druhým ven...

Šediváci jsou Bohu méně milí...? aneb ZCESTNÁ úvaha nad agamou...

19. července 2011 v 20:29 | čajovna
To by člověk nevěřil, kam až se mohou ubírat myšlenky a rozhovory u terária s agamou... Pro představu, všimněte si tohoto obrázku... je důležitý a zvláště se dívejte na POHLED tohoto plaza.

Ono to tady moc vidět není, ale někdy ty jeho perlový lesklý očka vydávají zvláštní lesk. A inteligenci, moudrost, jež mě ovšem DĚSÍ. A tak jsem jednoho dne nechala ten strach rozběhnout a ejhle.. skončilo to u toho, že ty plazy mají v sobě nějakou zvláštní ingeligenci a tudíž je zcela pravděpodobné, že někdy na Zemi proběhl ten proces, kdy se rozhodlo, že plazi pryč a savci do akce, a jako forma inteligence se vyvinuli spíše savci a lidi z opic a blá blá, známe to.
A nevyvinuli se z plazů, ač k tomu měli velkou šanci, lepší těla, evoluční předpoklady i inteligenci.

A že se tak třeba stalo někde jinde a právě ti Šediváci, tedy mimozemšťani šedivé kůže a plazích očí i končetin jsou právě touto zanechanou inteligencí.
A v tu chvíli můj komunikační partner nad teráriem podotkl, že pokud je tomu tak, tak MY, jako savci a bytosti lásky bychom měli být Bohu milejší. Ač se tady na Zemi chováme jako dobytek, v pohledu agamy se nezračí nic láskyplného, tudíž tyhle Šediváci musí být téměř ztělesněním zla. Ihned jsem odvětila, že je to hloupoust, neboť Bohu nemůže být čistě z principu nikdo milý a milejší, protože každého bere stejně. Když to fakt hodím do extrému, tak vrah i oběť pro něj z tohoto hlediska mají stejnou cenu. Bezpodmínečná láska je prostě jiná, než ta naše lidská protknutá podmínkami. A jak je těžké tu bezpodmínečnou objevit, zasadit a hlavně pěstovat v téhle kamenité Zemi....
Takže... jasně, tak i když Šedivák může být spíše zlý, není úplně zlý. A tak se musím naučit milovat agamáka.

Královská svatba v porovnání - ta Dianina a Katina

12. května 2011 v 1:39 | čajovna
Diana a Kate... dvě nesrovnatelné ženy, ale přesto jsou srovnávány. Nechám nyní stranou proč mi podobné spekulace nejdou k duhu, protože ty dvě jsou prostě každá jiná, spojnicí je jen mužský prvek. Princ Charles a mladý princ Willliam. Ten zdědil po své matce něžnou krásu a vyrostl z něj opravdu krásný chlap.
Člověk by Kate skoro záviděl, což?

Ale podívejme se na dvě videa, která mně zaujala. A sice porovnání svatebního obřadu Diany a Kate...

pro pořádek ještě druhá Charlesova svatba s Camillou, ta se podivuhodně vklínila do královské rodiny a její mediální obraz je již natolik upraven, že si začíná získávat přízeň britů.
a tady tedy nejnovější událost v královské rodině.


Tak se na chvíli rozplyňte v té krásné anglické pohádce...

Jak slováci zahajovaly mistrovství a Sísa zpívala hymnu

4. května 2011 v 11:48 | čajovna
aneb co hýbe malou střední Evropou.
Samozřejmě hokejové mistrovství světa na Slovensku. Dnes se v médiích objevila děsně zaručená zpráva o tom, proč se slovákům nedaří. Proč? Protože Sísa zkazila hymnu.
Posuďte sami, jakési chybičky ve slovech, která zaměnila jsem já už českým uchem necvičeným v operním zpěvu nenašla, ale ty hlasité nádechy mi vadily. Hudební doprovod by nezaškodil, však Sísa Sklovská má hlas jak zvon....

a co šaty, milé dámy?
Takové hezké, národní až svatební... možná to bylo tím, že i sama zpěvačka má za sebou nedávnou svatební zkušenost.

Posuďte sami..

Velikonoční pondělí - (ne)pěkný zvyk

25. dubna 2011 v 0:37 | čajovna

Velikonoční pondělí.
Měla bych někde nastavovat zadek, mít namalovaný vejce, otevřený flašky a nazdobený chlebíčky a naplněný trubičky.

Svůj zadek mám (konečně) ráda, vejce jsou v ledničce v přírodním provedení, flaška neotevřená, neb tvrdý nevedu, chlebíček bych si dala, to je fakt, a plnit trubičky nemíním, neb sladký nesmím, a okolí to nejí...

Ano, správně, Velikonoce velmi ráda ignoruju. Ve městě to jde, tady žádná tradice není a jelikož babičky nedaly jinak, děti si je užijí u nich. Ale mají přísně zakázáno chodit po jakékoliv žebrotě! Takže jenom ke kamarádům a zpátky, žádný sousedi, žádný žebrání....
Nesnáším Velikonoce.
Dodnes si živě pamatuju ponižující velikonoční pondělí, kdy jsem čekala, až dorazí parta vožralejch pro mě naprosto cizích chlapů, kterým jsem musela nastavit zadek. Nic na tom, že babička a máma taky a že se u toho křenily. Já se nekřenila. Táta čekal ráno hned za dveřma a dal mi pomlázkou ze zelenožlutého drátu po zadku hned ve spodním prádle.
Poslední školní den před velikonocemi jsem si přinesla taky pár modřin. Kluci čekali za každým rohem.

A v úterý při těláku dělaly dřepy ti, jež nalili nezletilým.
A holky si vytahovaly zadky, aby se pochlubily, která má větší modřiny. Nikdy jsem nevyhrála, za mnou totiž nikdo naštěstí (i když mi to tehdy bylo líto) nechodil. Takže jsem byla všem pro smích, že nemám na zadku modřiny.

Proto i přes všechny městské nevýhody vítám anonymitu města a absenci velikonočních zvyků. A jsem proti tomu, aby něco podobného praktikovaly moje děti.

Já vím, že dnešek má hlavně křesťanský podtext, a tak to beru, i když kořeny jsou v pohanských zvycích, ke kterým se já sama ráda vracím. Ale proto nepotřebuji velikonoční svátky. To stanutí v úžasu nad probouzející se přírodou a poděkování za to co bylo a přání všeho nejlepšího pro nadcházející jaro a léto, miluju. Tu naději, to spojení se se sebou samým, se samou věčností v nás.. A někde uvnitř jsem to tak dělala od dětství. Velikonoce mohou být svátky jara i svátky zmrtvýchvstání Ježíše, ale kdo to dneska tak chápe? Jako naději? Jakou naději? Když se rozhlédnete, možná vám dost lidí poví, že se jedná jen o to, že jakéhosi syna božího ukřižovali a hlavně v těch detailech ukřižování se dnešek vyžívá. Senzace! Krvežíznivost. Duchovní význam už málokomu co říká a vidíme jen toho ukřižovaného chudáka, který údajně sejmul hříchy nás všech... vždyť je to hloupost, nikdo nemůže sejmout naše hříchy než my sami. Ne proto byl Ježíš ukřižován, zahynul krutou smrtí proto, že tendejší vládci neunesly svobodu jeho poselství, byl nebezpečný, hlásal pravdu. A probouzel v lidech svobodnu duši. A svobodná duše není ovladatelná a to nemohou žádní vládci potřebovat...

Možná bychom se měli vrátit k obdivu přírody a pocitu naší malichernosti oproti obrovské síle kolem nás, pocitu pokory před Zemí, která nás živí... a skrze toto jednoduché poznání dojít k tomu vyššímu, duchovnímu... se kterým tehdy přišel i ten Ježíš, a které dnes už ve své zaslepenosti a konzumu nevidíme.
Ale je to těžké, ve všedních starostech najít čas sám na sebe...
Kéž se vám to podaří třeba právě dnes...

Sexu a alkoholu je třeba se věnovat jenom…

15. února 2011 v 0:52 | čajovna
k

…když vám je dobře, nikoliv, aby vám bylo dobře.
Zvláštní úvaha?
Nikoliv.
Zkuste se nad tím zamyslet? Kolikrát v životě sáhne člověk po skleničce jen proto, aby na něco zapomněl. Na únavu, na stres, na blbou šéfovou, na blbýho šéfa, na blbýho manžela nebo manželku, na pocit marnosti…
Stejně tak může člověk v podobné situaci sáhnout do ledničky prakticky pro cokoliv, v tu chvíli je to jedno, i když… no snad, hlavně aby to bylo tučný a pokud možno i sladký. I když klobáska nebo kus slaniny taky není marný. Abychom to v sobě zaplácli.
A někteří stejným konzumním jednoduchým způsobem přistupují i k sexu.
Je to dobře, co myslíte?

Samozřejmě, že není, ale v dnešní uspěchané a pokroucené době není na lásku místo. Na city, na mazlení a na hlazení. Náhradou za to, že nám to všechno strašně chybí, hledáme náhražky - sex za účelem povrchního tělesného uspokojení, jídlo, alkohol, cigarety, adrenalinové sporty…

Možná by bylo fajn se někdy zastavit a pokusit se o prožití a uvědomění si myšlenky, že tyto činnosti, tedy milování a uvolnění, je strašně fajn, když je člověku dobře.
Jinak je to silně destruktivní…

Smrdí mi maso... jsem kůň?

29. ledna 2011 v 0:43 | čajovna
husa
Tak já nevím... kdysi, tedy v časech ranného mládí jsem byla skorovegetarián. A za šest let jsem se naučila jíst maso, tedy přesněji... tělo ho asi chtělo.... těhotenství, kojení, to bych asi na naklíčeným zrní nezvládla a tak jsem do sebe cpala maso, šunky, salámy, s rozkoší jsem si vařila kila hovězího a pak doslova žrala a žrala posolené maso jen tak... chodila si kupovat paprikáše a anglickou slaninu - a to mě potěšilo, že v tomhle jsem nejela sama. Vícero maminek v mém okolí ujíždělo na anglický - nevím, co v ní je, co tak děsně láká....
Jedla jsem i ryby, rybové období trvalo víc než rok, začalo to pangasiem, potom losos a pak nic... ani rybí prst. Fuj, bléééé...

A před Vánoci mi přestalo chutnat maso, nějak jsem ho už nevyhledávala. Špatně se mi vymýšleli masové obědy, protože jsem si neuměla představit, že to budu jíst... Mezi svátky mi nechutnala kachna, ačkoliv okolí si pomlaskávalo... špatně jsem ji teda neupekla. A poslední dny už maso nemusím ani vidět, vadí mi se ho jen dotýkat, vadí mi ho vařit, nejsem schopná ho jíst.  Dělá se mi fyzicky špatně.
Nemůžu červené víno, jeho chuť i vůně mi připomíná železo a krev.
Je mi nevolno v masně...všude, kde je k "cítění" syrové maso...snad jen paprikáš, jakožto notně překořeněné maso, ještě můžu...
ale jinak... vyloučila jsem těhotenství a kdoví, třeba jsem nemocná...
kapustovocuketky
nebo se spíš vracím k normálu???

kůn
Nebo se stávám koněm. Ty mají přecitlivělý čich, vycítí vaši nervozitu, strach a z pachu masa a krve doslova šílí a blázní... tak to by souhlasilo, jen tu nervozitu ještě "vyčmuchat" neumím....

Tak zdravím všechny vegetariány a slibuju, že moc masových receptů tu asi v následujících týdnech a měsících nebude :-)))

Chcete mě? Aneb psí šampón na hlavu...

8. ledna 2011 v 7:03 | čajovna
r
Nemám ráda změny v sortimentu čehokoliv... Nemám, prostě nemám...
Co je však horší, ztratila jsem svůj oblíbený šampón značky Dixi - kopřivový, nebo v nouzi březový, čert to vem, brala bych jakýkoliv, protože to je po zhruba sedmi letech trápení s  lupy jediný šampón, který mi pokožku nedráždí a kupodivu a navzdory drahým léčivým šampónům mi hlavu "vyléčil" během týdne...
Já chci Dixíííí!!!
Nikde není, snad se už nevyrábí, tvrdí mi v provinční drogérii, kde ochotný prodavač jako ze starých časů objednává a shání i čertovo lejno, když ho dámy chtějí... a tak ho můžu mít snad jen v miniaturním cestovním balení v sáčku, ale to se jaksi při každodenním mytí nevyplatí.
Můžu zajít do lékárny a zase experimentovat. Můžu si rozdrbat hlavu po x tém pokusu koupit si Schaumu, Pantene nebo Fructis či jinou komerční záležitost...
Ale zkusila jsem tip jiné Ženy-in... nevím, která to byla, proběhlo to tu před pár dny...  psí šampón. Ze zoufalství...
Takže jsem včera šla koupit morčatům hobliny, kočce granule a snažila jsem se tvářit, že mám psa. Tudíž potřebuju šampón. Chtěla jsem nějakej lepší... dostala jsem s bambuckým máslem poté, co jsem možná nepříliš úspěšně dělala sebejistou a v duchu rychle přemýšlele, jaké priority má psí mytí - kondicionér, citlivá pokožka - jo, bingo! Citlivá pokožka! Tak na citlivou pokožku, kondicionéru netřeba, ten mám... říkám si v duchu a beru si šampón za celých 125,-Kč a přemýšlím, je-li luxusní. Přírodní veterinární kosmetika, píšou a dostávám i letáček. Ejhle... i na kočky? Tak že bych příště zkusila ten kočičí... Přemýšlím, mám-li vlasy spíš jako kočka chlup nebo pes srst...
Snažím se vnímat prodavačku a přikyvovat na podrobný návod mytí psa, tedy nejprve šampón rozmíchat v kelímku a pak polít. Nevím proč, hlavou mi běží obrázek mě samé, jak si leju na hlavu kelímkem od jogurtu právě tento šampón, jež třeba nejprve roztřepat, protože bambucké máslo je na dně. Dívám se na dno, klepu lahvičkou a souhlasím, že ho tam taky vidím, takže budu třepat a lít kelímkem a tvářím se, že je to samozřejmost a že jsem už stokrát psa myla...
Ale co doma? Nemůžu si jen tak na vanu postavit lahvičku s psím šampónem...přinejmenším by si manžel ťukal na čelo. Zkouším sundat nálepky, jakože pak řeknu - á, to je šampón, ono se to nějak sundalo z toho.... Nálepky nejdou. Tak je šampón schovaný za pracími prášky, a na mytí jsem se neprodyšně v koupelně zamkla. Co kdyby, žejo? Jak to budu vysvětlovat....?
Mytí super! Jen ta pronikavá vůně, jež má přehlušit smrad psa mě trochu vadila. Ale šla smýt a přepleskla jsem to vůní kůry na vlasy...
A jak jsem na tom se svým jemným chmýřím nevalné kvality?
Jo, jde to... hlava nesvědí, to je dobrý znamení, lupy nevidím a vlasy nelítají, neelektrizují, možná  nejsou tak jakoby "vzdušné" ale leží hezky, asi tak jako u normálního člověka druhý den po umytí - takový ten ideální stav, ani čerstvě umyto, ani mastno...
Takže jsem dnes první den umyta psím šampónem...
Chcete mě? :-)
Pozn.: vyšlo také na www.zena-in.cz

Mateřská jsou galeje...

10. listopadu 2010 v 0:28 | čajovna
Mateřská jsou galeje - občas na odvoz do Bohnic, občas na rozplynutí se v nirváně. Vzájemný poměr těchto dvou extrémů závisí na fázi měsíce, fázi menstruačního cyklu matky, fázi vývoje dítěte (paseku udělá např. tzv. období vzdoru, růst zoubků, nemoc nebo opruzený zadek dítěte) a v neposlední řadě mírou spánku.
Ta je určující pro kvalitu života na mateřské - dle mého názoru neexistuje nic, co by VÝRAZNĚJI ovlivňovalo celkovou atmosféru v domově, který obývá dítě a jeho matka.
Mateřskou dovolenou zakouším s druhým dítětem v jednom záběru s tím prvním. Jsem už za polovinou a čekají mě tak 1,5 až 2 roky těchto galejí, které se už blíží do finále. Čím jsou děti větší, tím je to tak nějak lepší a výroky kamarádek o tom, že puberta je teprve hrůza, cožpak nějaký nespavý mimino, tak tyto výroky mi jsou španělskou vesnicí.
Vyvíjím se - nejprve jsem velmi rychle odrostla růžolícím časopisům plným růžolících miminek (což bych tak ještě brala), růžolících maminek po porodu (což je pro mě nepochopitelné sci-fi), kdy jsem si tak nějak říkala, že jsem prostě vzhledově hnuska od přírody, tudíž přímo po porodu asi nebudu vypadat jako Ivanka Gottová před dveřmi porodnice s manželem v závěsu, ale na fotkách ze šestinedělí vypadá vcelku obstojně a to jen díky zázrakům dekorativní kosmetiky, přičemž díky cloně mlžného oparu věčné kocoviny z nočních mejdanů si ani polovinu situací v šestinedělí nevybavuji. Mateřská opice hadr!
 Vyvíjím se - dále jsem odrostla serverům pro maminky, opustila jsem naivní plkání o snažilkách, ovulacích, dvou čárkách, manžech, těhulkách, porodních kurzech, nástřizích, jak bolí porod, kojo i nekojo skupiny... a možná mi tohle někdy chybí. I ty časopisy...
Někdy mi to chybí, ta naivita, kdy má člověk v sobě množství naděje, růžových a nadýchaných představ o budoucnosti. Ty se pak postupně střetávají s realitou a i v té realitě - díkybohu - jsou občas místa, která stojí za to prožít.
A na která budu vzpomínat a vzpomínám už nyní. Opravdu to špatné se tak trochu obrousí a nad fotkami při pátých narozeninách svého dítěte jen vzpomínáte na tu vůni novorozence, na vůni dětského pudru, krému na zadeček, na teplo dětské postýlky v porodnici, na vložky prkenačky i na jemně páchnoucí pozvracené látkové plínky a trička od novorozenců. I na to první opravdové "hovínko", které očekává celá porodnice... tedy celá ne, ale tenkrát vám to tak přijde.
A tak bych chtěla jenom říci, že ve vzpomínkách je mateřství lepší, než v reálu a to je vědomí, se kterým si někdy užívám ty lepší chvilky a které se mi marně pokouší zlepšit ty špatné. Když mám jednu ruku ve dřezu, druhou mažu chleba a třetí se snažím utřít zadeček... Nikoliv sobě (i když se to v této souvislosti nabízí), ale nejstaršímu dítěti...
Jsou to galeje, test extrémních emocí a možností.
Neměnila bych  - jen bych ráda občas odpočinek a spánek, toho si snad užijeme v důchodu. Jestli nějaký bude, tedy...

Publikováno též na: www.zena-in.cz 23.6.2010

Policajti na vás pečou? Vypečte je vy…

4. listopadu 2010 v 0:54 | čajovna


Aneb přišlo e-mailem…
Jirka Kuřátko, již starší pán, si šel večer lehnout, když mu jeho manželka povídá, Jirko, v kůlně se svítí. Asis tam nechal světlo!
Jirka z ložnice vidí, že má pravdu a chce jít zhasnout. Vidí ale i, že jsou tam vlastně zloději a že mu kradou věci.
Zavolal na policii, kde se zeptali, zda má někoho i v baráku.
Jirka řekl, že ne, že ale někdo vykrádá jeho kůlnu.
Policista na druhé straně řekl, nemáme teď momentálně nikoho, kdo by k vám teď mohl přijet. Zamkněte si barák, a někdo přijede, až ho budeme mít.
Jirka řekl dobře. Sedl si a napočítal do třiceti.

A pak znovu zavolal na policii: "Dobrý večer, před chvilkou jsem volal, že mám v kůlně
zloděje. Už se o to nestarejte, já jsem je oba zastřelil" a zavěsil.
Během tří minut smykem přijela tři auta plná policistů, nad hlavou se zastavila helikoptéra, v závěsu jela sanitka.
Zloděje chytli při činu a hned je zatkli!


Náčelník říká Jirkovi: "Já jsem myslel, že jste říkal, že jste je zastřelil?!"
Jirka říká náčelníkovi: "Já jsem zas myslel, že jste říkali, že nikoho nemáte!"

Domov sem, domov tam....

7. června 2010 v 4:47 | čajovna
aneb malé zamyšlení na téma trh s nemovitostmi.
Trh s nemovitostmi je v podstatě trh s domovy.

Prodávali jste už svůj domov?
Chystáte se na to?

Přiznám se, že zatím jsem jen jeden domov opouštěla a druhý vlastně kupovala. Dýchl na mě a byl můj, byl náš a je super. Ačkoliv se začíná vzpínat a vzpouzet a jemně nás vykopávat jinam, tam, kde bude lépe... Mám ho ráda, to místo, které je pro moji lenorou prolezlou povahu ideální. Ale na druhou stranu chápu pohnutky našeho domova vyšoupnout nás někam, kde bude práce nad hlavu, abych pohnula zadnicí, vymetla dvůr a šla pohnojit zahrádku.
Jsem připravená můj milovaný domov předat dál...prodat je silné slovo.... proč?
Protože mi to trochu připomíná prodej manželů, partnerů, dětí, čehokoliv, co je s naším životem tak nějak srostlé v partnerství.
A domov mi připadá skoro jako věc neprodejná...
Jenže je to kus zdiva, bytová jednotka, podlaha, stěny, vodovodní trubky, elektrické rozvody, prostě praktické věci pro vytvoření jakéhokoliv domova a to má cenu peněz. Nemovitost. A nemovitosti se prodávají.
Ale najít nějaký další....
Kdo ví?

Přijít někam na místo, se kterým se kdosi opět musí rozloučit a předat ho dál. Na místo, které na mě třeba dýchne - jo, jsem to já! Láska na první pohled, hle něco jako manželství s touto hromadou cihel na obzoru! Nový domov?
No... možná se na to těším.
A pro náš současný domov budu vybírat také s láskou, partnera, milence... co jsme vlastně našim domovům?
Partneři, páni...souzníme nebo panujeme...?

Blogy mladých

31. května 2010 v 4:46 | čajovna


Klub blogů mladých nebo možná trochu hanlivě řečeno - blogy
pubertální mládeže. To je kapitolka sama o sobě, navíc za více než rok "blogování" vidím, že tady víc než kde jinde frčí móda. Hanah Montana, Ságy…a mnoho dalších, které jsou právě "in". Nestačím je sledovat a jen občas na některý kliknu. Spíš náhodou a většinou jsem zděšena úrovní češtiny, či spíše jakési směsi znaků, čárek, smskového vyjadřovní… a vůbec takovou tou kulturou, která blogování spíš škodí… Ale když narazím na nějaký pěkný studentský blog, zaraduju se.
Občas zajdu a šmírnu si - ten pocit volnosti, svobody, nezávislosti, otravy školních lavic, jediné starosti v životě - učení a lásky!
Jo…jo…vzpomínky pak ožívají.
Loni mě zaujal blog www.helinathi.blog.cz, ovšem ten zřejmě skončil. Škoda, slečna byla nadaná malířka a žila docela krásný život maturantky a adeptky na vysokou školu svých snů…
A nyní mě zaujal nový blog, slovenská budoucí maturantka www.moje-dreams.blog.cz , která mi připadá jako člověk ze šuplíčku inteligentní a nadějné mládeže s dobrým a nezkaženým srdcem, s tou akorátní dávkou slušného chování no a samozřejmě…s tou mladickou krásnou vírou v lásku, budoucnost…
To jsou asi dva milé blogy, na které ráda zajdu bez nepříjemného pocitu, že jsou tvořeny jen ve stylu:
Článek - dnes nemám čas, promiňte nebo jakýsi překopírovaný obrázek celebrity a nic víc… a pod ním asi deset komentářů ve stylu - pošli to deseti dalším SB nebo "Obíhám" nebo "taky nemám čas"…
L

Máte taky v této kategorii nějaké oblíbené blogy?
Nebo otravy o pleasky hlásni… jsou přesně tím, co vás odradily od návštěv stránek těch o pár let mladších?

"Kdyby se máma ptala jinak..." řekla křehká dívenka...

12. května 2010 v 3:02 | čajovna
"... ale takhle blbý dotazy, no chápete to holky?
Vona se nezeptá, třeba...co...jako třeba co jste s holkama dělali za blbiny třeba, nebo tak. Vona se zeptá: A co bylo ve škole?"
Tón nepochopené dvanáctky (promiňte mi slečno, jestli jsem podcenila Váš věk, ale už to mám trochu z oka) se nesl z hloučku stojícího u paneláku.
A pak ještě kratičký hlasitý koment, který dokládal to, že když se máma takhle blbě ptá, nezaslouží si kloudnou odpověď.

Asi pět dívek s ní vášnivě souhlasilo a přidávalo postupně své vlastní argumenty, že i jich se doma mámy ptají na takhle trapný věci, zajímají je nepodstatné záležitosti.
Kratičký útržek rozhovoru.
Kratičký mžik, kterého jsem byla svědkem díky tomu, že jsem kolem těch slečen ze základky šla.
Krátká věta, která mě donutila k většímu zamyšlení...

O čem jsem asi přemýšlela?
b
Myslím, že je to jasné a nebudu to dlouze rozebírat. Najednou mi zase bylo dvanáct a v očích rodičů jsem měla hodnotu jen podle školních známek.
Vrátila jsem se o pár let, vlastně už docela dost let, zpátky a usoudila, že ty holky mají pravdu. Mají svůj názor, svou pravdu.

A tak můžu osudu jen poděkovat, protože bez nich bych se asi svých dětí bezmyšlenkovitě ptala "A co bylo ve škole?" jen proto, že jsem sama nic jiného nepoznala.
Možná na tom tak je i maminka té dívky...

Prostě pro ni není důležité, jak se její dcera cítí, co dělá o přestávce, jakou legraci s holkama zažili, takové ty holčičí tajnůstky.
Pro její maminku by mělo být velké ocenění, že k ní má dítě důvěru a touží s ní sdílet nalepenou žvejkačku na záchodech, Šárčinu ukradenou vložku nebo novou půjčenou knížku od kamarádky. Nebo obdiv k tělocvikáři...
Škoda, že to její maminka neví...

Snad mě tento zážitek a procitnutí vydrží ještě notnou dávku let a snad na něj nezapomenu ve chvíli, kdy ho budu potřebovat.
Může si člověk přát víc?

Pak třeba i v uvolněné atmosféře dojde i na ty známky...

Co je to romantika? Dětská fantazie v dospělosti?

3. března 2010 v 1:31 | čajovna


Tak Vám nevím, jestli jsem nebo nejsem romantička. Asi se nikdy nedočkám vášnivého milování na břehu moře, protože k moři mě to neláká... no tak vášnivé milování v zasněženém Finsku u krbu na bílé kožešině pěkně u krbu a se skleničkou výtečného bílého?

Romantika je tak nějak přestupněm k věcem ryze lidským a pudovým - tedy k sexu. Někde kolem toho se motá ještě cosi jako láska a touha, láska a milování k sobě prostě patří a romantika je soubor několika příhod a atmosfér, které lze považovat za takovou celkovou sladkou polevu celého vztahu.

Nikdy nechci jedináčka...

15. února 2010 v 9:11 | čajovna

...mám v tom jasno... i když to trvalo...
Jsem jedináček a celý život jsem to brala jako životní křivdu.Neměla jsem nikoho sobě rovného, žádného spojence, veškerá pozornost nezdravě upnutá na mě, necítila jsem to jako pozitivum, okolí to bralo spíše negativně....nehledě na morbidní pravdu, že sourozenci si jednou zbydou aspoň jeden pro druhého, kdežto jedináček bude prostě sám...
Jedináček se tenkrát rovnal spíš přírodnímu úkazu něco jako člověk s jedním uchem a třema očima?

Zařekla jsem se, že chci NORMÁLNÍ RODINU. Tedy dětí nejméně v počtu dvou kusů...což ostatně tuším doporučoval i můj oblíbený autor knih pro unavené rodině - profesor Matějček. Souhlasím, že je to normální počet, dítě má vrstevník a bláblávlá teorie....Jedináčkovství v podstatě není společensky normální, dítě je vyděděnec, chybí mu základní sociální schopnosti v kolektivu, protože neví, jak se prosadit, jak komunikovat s vrstevníky - no ano, jde to asi nahnat nějakými návštěvami podobně starých dětí, ale.... vždycky jsem toužila ulehat v dětském pokojíčku ještě s někým, postěžovat si na rodiče, kout pikle a schválně nespat...
Praxe mě poněkud nemile překvapila...

Pozdravit puberťáka...?

3. února 2010 v 10:37 | čajovna

Tak Vám nevím...
Jdete ven, ve dveřích paneláku se střetnete s jakýmsi puberťákem, o kterém víte, že tu bydlí. Nezabučí...

Vlastně zabučí, když jde se svou matkou... Takže němotou netrpí.
Občas ho pozdravím jako první...v 90% případů neodpoví. Nebo něco zamručí.

Chápu, že pubertální léta jsou léta telecí, i já se telila po světě střídavě v roli blbého telete a střídavě v roli tupé jalovice nebo jankovité krávy ... a párkrát jsem asi ignorovala základy slušného chování.

Víte ale, mě je to prostě blbý.
Tuhle jsme se setkali zase mezi dveřmi a v takovýmtom fofru jsme na sebe asi tak vteřinu nebo dvě civěli. Bejvala bych ho asi pozdravila, ale měla jsem v tu chvíli na starosti hrozící pád jednoho dítěte ze schodů a druhou ruku mi zaměstnával kočárek s druhým dítětem hrozící pádem ze strmých schodů...No nic, prostě to tak vyšlo, že po tom civění jsem toho "mladýho bejka" nepozdravila. A pak jsem nad tím celou cestu do školky přemýšlela.

Co mi je vlastně trapnější?
Nepozdravit vůbec... což se nejčastěji stane, když marně čekáte, že pozdraví první.
Nebo pozdravit bez okolků a dělat, že mi je šumák, že jsem dobrý den popřála hezké fasádě na baráku nebo sklu ve dveřích?
Pak jsem došla k závěru, že první je mi trapnější. V druhém případě mám alespoň já sama čisté svědomí.

A co vy?
Jo, neraďte mi prosím, že mu mám říct něco vtipného jakože třeba "i kráva zabučí"...na to nejsem dost velká držka!

Ideální sekáčová prodavačka

28. ledna 2010 v 2:36 | čajovna
Z jakéhosi úchylného důvodu mám celkem ráda sekáče. V rámci mých skromných časových možností je mám "obšlehnuté" a rozdělené do kategorie TOP, Ujde,a Nouze.
Tyto kategorie tvoří nejen kvalita zboží, ale také prodavačky. Prodavačky v sekáčích mají dvojí druh zákazníků. Obyčejní průchozí, příchozí a odchozí. Se kterými prohodí pár slov, ale jinak patří do kategorie první. A zákaznice dobré, jimž je dobré občas strčit něco podpult nebo udělat nějakou nadstandartní službičku (třeba půjčit vyzkoušet domů)
Patříte-li do kategorie třetí, patrně to svědčí o docela dobrých vzájemných vztazích. Sympatie tedy netřeba řešit. Shodneme se jistě, že nemáme rádi prodavačky typu Vlezlice Podbízivé.
Jeden takový sekáč je v mém okolí a když tam jdu tak dvakrát či třikrát za sebou, obyčejně mám od ní tak na půl roku či na rok pokoj. "Jé, vy jste tady dlouho nebyla, a nezhubla jste?" No nevím, nezhubla, naopak, pravda, tři kila se asi v zimní bundě ztratí, nicméně mám už delší dobu pocit, že to ta dobrá žena povídá všem v rámci vlichotky. Jenže ona se poptá,co sháníme, slovíčko "podívám se jenom" nějak nerespektuje a začne nabízet. Novinky, starší šunty, to, co je přesně pro váš typ a nejhorší jsou věci "které se teď hodně prodávají..." Navíc nemá cenovky, ceny dělá od oka a podle druhu zákaznice či jak, do tohoto jsem nepronikla... No prostě když mám odejít s prázdnou, musím se vyzbrojit trpělivostí, neústupností a pak odcházím s pocitem sobce sobeckýho a navíc nevycválanýho a vybíravýho, co neví, co roupama...
A včera jsem shodou náhod byla v sekáči zvláštním. Novém, hezkém, jednoznačně TOP. Voňavé zboží z butiků, outlet, prvotřídní výběrový sekáč. A prvotřídní i prodavačka. Strávila jsem tam asi půl hodiny, přičemž jsem se dozvěděla postupně částečně chtěně, částečně odposlechnuto s jinou zákaznicí třetího typu, pravidla parádní sekáčové prodavačky. - zboží přebírám, pořád je nové, staré a neprodejné posílám zpátky - zákaznicím neradím, nevyndávám zboží, když chtějí něco a nevědí co, každý má jiný vkus a oni si pak báby myslej, že jim něco vnucuju - můžete klidně odejít s prázdnou, takových je plno, aby jim to nebylo blbý, něco si koupí a druhej den to vrací, že jim to nesedí - všechno si zkoušejte, zkoušejte, ono to vypadá jinak, než na ramínku, co na tom, že je to za pár korun a "nadomasetotřebahodí" - oblečení musí na první pohled sedět, jak se na sebe kouknete do zrcadla a nezajiskří to - nekupujte to! A perlička na závěr, sedmý smysl žen: - některý ženský mají čuch, neomylně si koupí několik kousků přesně toho, co já bych si vzala taky hned a co jsem dala na krám dneska ráno.
Zdravím a hodně podobných prodavaček přeji!
P.S. A v pondělí se společně podíváme také do jednoho obchodu, a to dokonce obrazem a slovem samotné paní majitelky...

Co se událo… rok 2009 v ohlédnutí

30. prosince 2009 v 10:32 | čajovna
Která loňská událost vás také zaujala...?

Adventní zamyšlení na téma...Ježíš(k)ova pohádka vánoční...

20. prosince 2009 v 10:26 | čajovna
Slíbila jsem a tak plním. Dnešní adventní zamyšlení bude tak trochu zvláštní a jistě se mnou nebudete souhlasit úplně všichni. Není divu, kolik je lidí, kolik je národů, tolik je vír a tolik je srdcí, které v něco, někoho nebo cosi věří. Nebo nevěří...
Nevěří v nic.... ani sami v sebe? To by bylo krajně smutné.
Malé odbočení, kdo nevěří v nic MEZI NEBEM A ZEMÍ... v co věří? V hluboké černé NIC?

Vánoce nám přináší krásný příběh o neposkvrněném početí a porodu za hvězdné noci, za záře

komety, tedy hvězdy betlémské a o malém jezulátku spícícm v jesličkách. Malý spasitel, malý Ježíšek, malý velký muž, který na sebe vezme a stále bere veškeré hříchy lidstva.
Krásný příběh sváteční a plný naděje, pro každého, i pro ty nevěřící...

A právě o vánočních svátcích, na Štědrý den, a hlavně na oba svátky vánoční bychom na tento příběh neměli zapomínat. Pro někoho je to třeba jen hezká pohádka, pro jiného je to víra a symbol naděje pro další rok, načerpání vnitřních sil pro další boj se světem, který se nám ne vždy zdá spravedlivý.

Nechte tedy chvíli stranou fyzickou možnost neposkvrněného početí a možná rizika porodu čisté panny, neřešme, kteráže kometa to tenkrát nad Betlémem zářila a nechme otce Josefa, ať v celé své lásce přijme to boží dítě za své. A obdivujme to jezulátko, dítko, které můžeme vidět v každém dítěti na světě, v každé malé dušičce, v každém tom nepopsaném listu, který nám byl svěřen do výchovy.
A věřme, alespoň v těch pár svátečních dnech, věřme, že nad námi přece jen někdo drží ochrannou ruku.
Kéž by...
Krásný advent vám všem...

Adventní zamyšlení na téma pokora

29. listopadu 2009 v 13:21 | čajovna
Když se řekne "pokora", co si představíte?
Mám pocit, že dnešní společnost už dobře nechápe význam tohoto slova a vnímá ho spíše jako chvíle, kdy jste někomu ponížení... před někým se vzdáme, něčeho se vzdáme...
Ale to asi nebude to pravé...

Snad ho ani já nechápu správně, ale v tomto předsvátečním čase se o to pokusím. Protože právě o Vánocích se o pokoře mluví a píše a souvisí s vírou v Boha, v Ježíše, v cokoliv. Je mi naprosto jedno, jestli někdo věří v budhismus nebo v křesťanskou pohádku o Ježíši. Vlastně to v celém principu vnímání pokory je jedno, jde o pocit vděku stvořiteli za to, co máme, co jsme...že vůbec jsme.

Mám ráda tento pošmourný, občas sněhavý čas z jednoho důvodu. Po celém roce mám možnost se zastavit, úklid, cukroví... stále víc k němu cítím bytostný odpor a chci si užívat vánoční atmosféry a to nejen kvůli dětem, ale i proto, že si sobecky myslím, že si ten odpočinek taky zasloužím. Mám za sebou 24 hodinové směny u dětí, jednu hnusnou nemoc, stovky článků a čtyři knížky... a tak se s pokorou dívám na sněhové vločky za oknem a říkám si, že ač přes rok občas hořekuju na to vše, co se na mě valí, jsem vlastně šťastná.

Za to, že vůbec žiju - protože to bohužel není samozřejmost.
Za to, že mám krásné báječné děti - protože to taky není samozřejmost.
Za to, že mám báječného manžela - to taky není samozřejmost.
Za to, že můžu tvůrčím způsobem vyjadřovat sama sebe, protože ta touha je tak šílená, že mě drtí od mládí - a za to jsem vděčná hodně.
A jsem vděčná i vám, že to po mě čtete a nejen vám...vlastně všem čtenářům, kteří mají tu trpělivost číst má písmenka.

Jsem vděčná za předvánoční čas, v úžasu stojím na tím, co jsem, kdo jsem a co prožívám, dívám se do dětských očí plných očekávání, pro něž je vánoční čas časem kouzel a pohádek. Až v sobě dostatečně tenhle pocit pokory vstřebám, vrhnu se do říše jejich fantazie a nějaká speciální vánoční kouzla jistě vymyslíme :-)

Hezký, pokorný, předvánoční čas!

Zápisné aneb oslavy v práci….

18. listopadu 2009 v 12:53 | čajovna


Pracovní kolektiv je skvadra lidí, kteří jsou z pracovních důvodů nuceni spolu trávit většinu dne. A jsou tu také oslavy. Nástup do práce - proboha flaška jako zápisné se snad už nedává?!?!? Nebo jo?!?!? Nedávno jsem o tom kdesi četla, že se to snad ještě dělá a zchlastat se a olíbat se na tu čest je děsně in…
Zápisné nemám ráda, je to jako dávat psovi preventivně piškot, aby vás nepokousal. Úplatek…

Oslavám se na pracovišti patrně nevyhnete, i když zcela anonymní lidé, bez svátků a narozenin, to by bylo úplně bez problémů.

Tam se pil průměrný alkohol, občas lepší, neb šéfové na to měli, na dárky se žebralo každou výplatu, byla nějaká společná kasa, ze které se to dávalo. Ale stovka měsíčně mě tenkrát před lety přišla docela moc… No nic, už tam nejsem…

Nejhůř mi bylo tam, kde se povinně pilo krabicové víno…po jednom takovém bolehlavu jsem usoudila, že se budu do konce života vydávat za abstinenta…Podotýkám, že na dárky se nevybíralo a ani se nedávali… No nic, už tam nejsem…

Nejlíp mi bylo tam, kde se svátky a narozeniny slavili tak, že jsem se těšila. Ryze dámský kolektiv byl znát a tak, jak padla nějaká oslava, složili jsme se na dáreček, který se vybíral podle vkusu obdarované… a sedánky byly nadmíru příjemné. Oslavenkyně měla jediný úkol, uvařit kafe a naservírovat nějaký ten svůj pekařský či cukrářský pokus, nový recept, osvědčenou dobrotu, prostě něco, čím se blejsknete. A tak se blejskalo a pilo kafe a přišlo mi to děsně fajn….
No nic… už tam nejsem, ale nejspíš se tam vrátím...

Co vy a zápisné v práci? A co pracovní oslavy? Milujete je nebo nenávidíte?

Pane doktore, vy jste (asi) ďábel! Aneb o blbosti reklamy....

13. listopadu 2009 v 11:17 | čajovna
Tak jsem dnes poslouchala rádio a co mě poslední dny zajímá, je úžasná reklama. Že jsou reklamy blbé a blbější v televizi...budiž... ale ony jsou i v rádiu. První verze je o chlípném panu zubaři, kterýžto nadopován čímsi nejlepším na skvělou erekci, míní svým vyskvěleným nástrojem uklidnit pacientku, jež přišla s nějakou žádostí.
Budiž... ještě že ten lékař nebyl prezentován jako gynekolog....
Ještě že mám stomatologa rodu ženského.... na chlapa tohle hází divný světlo a asi bych se v jeho ordinaci dívala divně v zajetí ještě divnějších fantazií...

Ale dneska tam vyběhl policista, který na žádost řidičky, jež jela moc rychle, vyřeší celou věc jinak, opět pod vlivem svého supererekčního přípravku. Bóže, no dobře, na to bych taky nic neříkala, ale následovalo nadšené prohlášení o tom, že pánové k tomuto balení získají ještě navíc alkoholtester. A to mě zvedlo ze židle!
Ta logika, chápete to!
Takže pánové, spešl vánoční balíček pro vás - baštěte zvětšovací samčí pilulky a testujte se na alkohol.... No, já vám nevím, ale alkohol a tyhle pánské funkce jsou spolu nějak v opozici, ne?
Není ten alkoholtester zase blbost?

Stává se z tebe městský morous...

19. října 2009 v 16:07 | čajovna
... řekla mi má drahá polovička nedávno, když jsem nejevila zájem o realitní servery a chladnou mě nechával pohled na hezkou kuchyň i velkou zahradu... Jako loni! Asi tak...na zimu se ze mě opravdu stává městský morous a zničehonic s prvním svetrem a bundou a botami obalenými plískanicovým blátem se mojí prvotní touhou stává teplý radiátor, hrnek horkého čaje s medem a pohodlí, kdy můžete pěšky skočit do středu města, zajít si na obr louku pokochat se první jinovatkou, přes silnici do školky pro děti...a vystrkuju nos jen proto, abych ho zase mohla hezky útulně zastrčit do vyhřátého bytu. Po zahradě netoužím, tím méně po dojíždění ať už kamkoliv...

Těším se na to období...je to relativní klid. Pak zase přijde jaro a mě chytně touha po zahradničení, po běhání s dětmi po vlastním pozemku bez cizích psích lejn, vajglů a povalujících se divných individuí kolem, touha po klidném odpoledni, ve kterém ječí a řvou jen vlastní děti, nikoliv sousedova sbíječka či kladivo, přičemž věřte mi - je mi srdečně jedno, že soused chce novou elektriku nebo koupelnu... a zase ta touha, která až bolí a přináší v extrému pocit selhání, že nedokážeme bydlet nějak normálně, jako lidi a ne jako vlaštovky v díře v panelu...
Pak zase otevřu realitní servery... teď si ale ráda pár měsíců zahraju na vlaštovky.
No posuďte, jsem já vůbec normální?

Září - úleva nebo stres?

12. září 2009 v 15:03 | čajovna
Tak Vám nevím... Pro někoho, snad mám někdy pocit, že i pro většinu, je září synonymem stresu - zase do práce, zase do školy. Nás teda čekala poprvé "opět" školka jako staré školkové mazáky... Ale i tak ta změna režimu je mi vždycky příjemná...

Září je měsícem, kdy začíná hokejová liga, kdy se rozlítané léto stahuje, kdy se KONEČNĚ umoudří počasí a je lidsky, kdy začínají zlátnout listy na stromech, kdy začínají vonět ořechy na stromech, kdy mi opět začíná chutnat horký čaj s medem a citronem a kdy si ráda dám vlažný bílý nebo zelený, nějak ovoněný....

Začíná prostě klid, pravidelný režim, řád, vymezené mantinely dne... v červnu zase zatoužím po změně a režim a řád mi přijde nudný, protože ho žiji deset měsíců... ale teď, v září, teď v září, mám ten nástup pravidelných povinností moc ráda....

A co vy? Je pro vás září úlevou od letních stresů, nebo naopak je to stres po letní úlevě?
:-)

Čtete na záchodě?

28. srpna 2009 v 8:58 | čajovna
Nedávno jsem byla konfrontována s docela šokující skutečností - většina z nás čte na záchodě. Nejen noviny, časopisy, ale považte - i KNIHY!!!
Taková krásná věc jako je knížka, voňavá, hezká, upravená nebo naopak stará a ctihodná... a někdo ji tahá na záchod, aby tam v ní listoval u činnosti, která není zrovna výkřikem hygieny. Předpokládám, že záchodoví čtenáři čtou před akcí a ne po akci, ale stejně.

Knížky podle mě patří do krásné dřevěné knihovny, do krásného obýváku nebo do krásné pracovny (toť můj zatím nesplněný sen) a mají být opečovávány a čteny ve chvílích ticha, klidu, v krásném měkkém ušáku, na gauči, v křesle nebo v posteli. Ale ne na záchodě.

Co však bylo horší, byla jsem poučena, že velmi často jsou takto čteny knížky z knihovny. Och jej... a já mám ty knihovnické knížky tak ráda!!!

"To si snad někdo dělá pr...el..." pravil mistr Bartoška

2. července 2009 v 18:01 | čajovna

Když už jsme tu nakousli tuhle ty reklamy...

Nejsem pravidelný návštěvník karlovarského filmového festivalu a ba ani nejsem fanynkou pana Bartošky, to hned na úvod. Ale tahle reklama, kdy si koule ze vzácné festivalové ceny užije svoje vteřiny slávy, něco málo festivalového alkoholu a také festivalových záchodů a potom se vinou nezodpovědného vítěze octne až u nohou samotného pana festivalového prezidenta.
Takové zacházení?!?!?
"To si snad někdo dělá prdel...." pravil mistr Bartoška...
Patřičně vypínáno, že?

Povím Vám, když jsem loni viděla tuto upoutávku, nezbylo mi, než pokývat hlavou - no fakt dobrý!!! Konečně nápad, konečně něco, co je vtipné a má to recesistickou pointu.

A tak jsem byla ráda, že ji letos vyhrábli z archívu znovu - autorovi bych přidala na odměně, protože ten nápad byl opravdu jedinečný.

Líbí se Vám také tato reklama?


Podobné články:

Vůbec Vám nerozumím, ale nedala byste si kávu?

13. června 2009 v 9:02 | čajovna


Taky si nepamatujete, na co je která reklama? Všimla jsem si toho už poněkolikáté, kdy se nás na něco podobného ptal jakýsi spotřebitelský dotazník. Reklamy si pamatujeme… tedy, tedy ty, které za to stojí… ale většinou si nepamatujeme, na co jsou. Napadá mne, mají pak vůbec cenu?
Když chudák výrobce z toho nic nemá?
Protože jsme hlavy makový a nepamatujeme si produkty…

Snad jen jednu reklamu si pamatuju. Skvělá atmosféra, slunečný den, vůně všude, kam se podíváš, káva, ačkoliv ji nemám ráda, od toho fešného mladíka bych se pozvat nechala. A hlavně - skvělý nápad - dva si nerozumí, ale vlastně i přes to velmi rozumí. Spojila je vůně kávy…
Vůbec Vám nerozumím, ale nedala byste si kávu?

Máte taky nějakou oblíbenou reklamu?
A pamatujete si vůbec, na co ty reklamy všechny jsou…




Je přirozené jíst maso nebo být vegetarián...?

27. března 2009 v 1:55 | čajovna
To je téma do pranice? Jsme opravdu všežravci, prospívá našemu tělu i duši maso? Je to zdroj bílkovin a energie, červené maso je zdrojem železa... Ale, červené maso prý obsahuje množství škodlivin, které nejsou vhodné, kuřecí maso je přijatelnější, ale pro změnu je prolezlé spoustou růstových hormonů a antibiotik, kterými se často nestydí ani "smrdět", abychom náhodou nezapomněli, že kuřecí je prostě takové. Tak to děkuji - to radši sáhnu po hovězím v biokvalitě.
Vepřové? Hm... dá se, sice pach vepřoviny nemusím, dokonce se ani nemá dávat kočkám (v syrové formě) kvůli riziku nákazy nějakou nemocí, ale přesně už netuším jakou.... vzpomínka na pročervené domácí prase mi k lásce k vepřové flaxe taky nepřidává...

Představte si…

26. března 2009 v 0:29 | čajovna

Představte si…
Půl dne ve společnosti bohatě prsatých žen neustále vás rozkošně tisknoucí na kyprá ňadra či vám je šoupající za krk ve chvíli, kdy vám cosi důležitého vysvětlují za zády u stolu. K obědu dostanete šťavnatou roštěnku nebo knedlo-zelo-vepř úplně bez práce a bez mytí jakéhokoliv nádobí.


Po obědě nastupuje promenáda úplně nahatých mladých dam, no ano, abych nebyla nespravedlivá, tak i mladých mužů a šupky dupky do postýlek…

Maxilék na záchvat zoufalství - teplý nohy!!!

27. února 2009 v 15:36 | čajovna
Tak Vám nevím, ale myslím, že poslední roky mne přesvědčují o tom, že infarkty, mrtvice, šedivý vlasy a stařecký deprese mají svého viníka - děti!!! Netušila jsem, jak dokáží člověka vytočit do vrtule, vytočit tak, že se potácíte někde na hranici života a blaženého nevědoucího oka chovance psychiatrického ústavu nejtěžšího kalibru... prý je to v pubertě ještě horší, v rámci pudu sebezáchovy tomu prostě Nevěřím...
Jako včera...

Kéž tak vrátit jeden den...

16. února 2009 v 0:29 | čajovna
Možná Vás to čas od času také napadne. Zahloubáte se do minulosti a pocítíte drásající touhu vrátit ten jeden jediný den zpátky. Nechme stranou ty chvíle zásadní a vteřinové, kdy se ná dokáže život otočit na zcela jinou kolej, a nemusí to být vždy jen chvíle pozitivní...
Ale jen tak obyčejně, jen tak...

Naflákat si děti a pak to nestíhat...

30. ledna 2009 v 0:17 | čajovna
Není to tak dávno a zabrousila jsem na jedny stránky pro maminky. Budoucí, čekající, stávající... Kromě mnoha užitečných informací se tu setkáte i s nešvarem internetových diskuzí a to HÁDKAMI. Logické, leč nepříjemné. Kdysi jsem na podobné téma psala článek a spolupracující psycholog mi k tomu sdělil, že je to holt výhoda anonymity. Na nickem se skryjete a ryjete... Diskuze na stejné téma z očí do očí by zcela jistě takto nevypadala, nehledě na to, že psané slovo snese všechno a hlavně to vyzní někdy jinak, než je myšleno...
A tak tu vznikla hádka. Krutá a podlá. Jakási maminka tu napsala článek o tom, jak je vlastně šťastná za to, že má dítě, které má. Když je na dně, když ji něco naštve, obejme ho, vzpomene si na to, jak těžké bylo těhotenství, jak sladké to bylo miminko a jaká je to všechno vzácnost. Musím se přiznat, že ten den mi tento citlivě psaný text velmi sedl. Potřebovala jsem ho...

Jste ve stresu? Hoďte to na papír!

28. ledna 2009 v 8:13 | čajovna
Svého času jsem byla jaksi rozhozená do všech stran a zničehonic jsem jaksi sama od sebe objevila dávno ztracenou vášeň z dětství - kreslení. Takže to odnesly synovy voskovky a papíry všechny... Obrázky jako noga, co říkáte?
Zajímavé je, že se nejčastěji objevoval motiv KRAV A KROKODÝLŮ.... Co by na to řekl asi nějaký pan psycholog....nebo dokonce už psychiatr???
Takže jste-li ve stresu, vymalujte ho. Voskovky jsou fajn, dobře se jimi tlačí, nerozčilují vás lámáním a dobře klouzají po podkladě...uklidňující....

Jste seriáloví?

11. ledna 2009 v 0:29 | čajovna
Přiznám se, že nedosahuji kvalit své matky, která má v malíčku snad všechny seriály, a stíhá hbitým přepínáním sledovat i dva naráz. Ba ani kvalit babičky, která má v malíčku pro změnu všechny telenovely. Prý je to s nimi teď slabší...tvrdí... Ovšem vpád Esmeraldy mě převálcoval, myslím, že pokračovala nějaká Cassandra či tak nějak...
Ještě, když byl syn malý (a spavý), ráda jsem relaxovala u Terra Nostra, což byla kravina jak bejk, ale když trpíte klaustrofóbií z 24 směny kolem mimina, přijde mi historická slátanina z dalekých krajů jako skvělé osvěžení dokonale scvrklého a nedostatkem spánku trpícího mozku...
A ještě jsem zaznamenala nějakou telenovelu s Natalií Oreiro, ale tu jsem viděla jen občasně, ale tuším, že jsem si tenkrát říkala, že Divoký anděl byl lepší...

Ordinaci v růžové zahradě jsem opustila s její scénáristkou a Danielou Šinkorovou. A momentálně jsem věrna jen jednomu jediného - Ulici. A asi mám absťák! Nějak se v televizním programu nemůzu vykoukat toho, kdyže zase budou opakovat dva roky staré díly v jedenáct dopoledne...Bóže! Závislá na starejch dílech nekonečného seriálu... Děsné!!!

Jak jste na tom vy a seriály?
:-)

Mám dovolenou!!!

10. ledna 2009 v 10:25 | čajovna
Ha ha, tak mi dorazil vtipný dopis od zaměstnavatele. Po několika letech mateřské, rodičovské, mateřské...mám opět 23 dní obyčejné dovolené. Přiznané od zaměstnavatele. Bude samozřejmě následovat ta vtipná rodičovská, ale to, že si teď už pár dní válím kejtičky doma na NORMÁLNÍ DOVOLENÉ, to mě těší...
Jen kdyby automaticky s ní přišla i ta dovolená. Toužíte-li po miminku, čtěte...

Vaří muži, vaří ženy….

6. ledna 2009 v 0:48 | čajovna
Setkala jsem se s docela siláckými mužnými řečmi ohledně mužského vaření.
Prý je nápaditější a všeobecně lepší, než ženské vaření.
Pravdou zůstává, že muži bývají profesionálními kuchaři častěji než ženy.
Čímpak to ?

V novém roce předsezvetí…raději ne!

1. ledna 2009 v 10:04 | čajovna
Říká se, že v lednu se dny již trochu natahují, protože na Nový rok o slepičí rok… Pravda, noc je o téměř neznatelný kousek kratší, ale přesto nás ještě čeká mnoho studených a mrazivých nocí. Leden je navíc měsícem tak trochu zvláštním. Začíná nový rok, začíná nám období, kdy si dáváme nová předsevzetí a snažíme se každý rok vykročit s nějakým dobrým a ještě lepším úmyslem.

Pravdou je, že to není zcela ideální období. Možná přepisujeme rok, dnes tedy již máme rok 2009, celkem hezky vypadající kulaté číslo, ale s předsevzetími to prosím nepřehánějte.

Kterak jsem vydržela užívat si Vánoce...

30. prosince 2008 v 11:09 | čajovna
T
eda, musím se přiznat hned na úvod. Zas takový terno to rozhodně nebylo. Dneska jsem zjistila, že dvě pracně shozená kila jsou zpět...Nu což...

Nebudu péct!
Nepekla jsem. Fakt ne.... Ovšem úplně to taky není pravda. Nakonec jsme se synem spáchali alespoň včelí úly, trochu z chuti na ně, trochu z potřeby zabavit to neposedné stvoření. Úly všem chutnaly, takže jich na mě moc nezbylo. A pak jsem splnila svůj slib, že upeču "jen" nějakou buchtu. Volba padla na Janin babiččin kokosový koláč... Byl skvělý... K němu se ještě vrátím, neb jsem při jeho výrobě udělala zásadní chybu, která kdovíjak ovlivnila chuť. I tak byl dobrý. Ale to si zaslouží samostatný článek.


Letos nepeču!!! FAKT!

22. prosince 2008 v 10:08 | čajovna
Letos nebudu píct vůbec žádné cukroví...nebudu a nebudu... Každý rok si to říkám, každý rok nám na talířku přes svátky tvrdne asi pět či šest druhů, každý rok to pak v únoru vynáším do popelnice. Loni jsem pleskala pravé perníčky, ještě že jsou trvanlivé a v březnu změkly. Manžel si na nich pochutnal...
Letos nebudu píct nic, nic nic... už jsem třikrá pekla perníčky. Během dvou dnů zmizely, poslední dvojnásobná dávka se ještě drží. Ale jelikož to stejně každej sežere, a láká to i mě... Ne ne...

Labutě něžně....

20. prosince 2008 v 9:40 | čajovna
A teď něco krásy....labutí...
Když zasněží, vypadají v té bílé kráse přenádherně...

A víte, čím jím uděláte radost?
Vykašlete se na pečivo, sice ho taky mají rádi, ale zkuste jim ozvláštnit sváteční čas třeba listy ledového či zeleného salátu...milují ho!

Labutě v nechutném lidském světě?

20. prosince 2008 v 9:38 | čajovna
Labutě ještě nevymřeli...tady na jezírku na východě čech se jim daří. I když jim lidi notně ztěžují (či zpestřují? no fuj) život svými produkty...
A tady je to vidět jetě víc.... popelnice ve vodě...

Hráli jsme si na Ježíška - ou, festival kýčovitosti

16. prosince 2008 v 0:02 | čajovna
Vážně... Oddělení hraček v obchoďáku mi přišlo jako festival kýčovitosti a nevkusu. Děsný, děsný...chudáci děti. Teda, nechci úplně pomlouvat šmahem všechno, ale některé kusy hraček mi přišli fakt divné. Asi jako když koupíte kornoutek zmrzliny bez zmrzliny a zaplatíte za zmrzlinu, kterou je ovšem třeba si náležitě představit.... Obchoďák byl přecpaný kdejakou kýčovitou hračkou. Marně jsme se snažili hrát na Ježíška a koupit něco alespoň trochu slušnýho. Kolem nás zatím vesele objíždí lidi s očima dokořán a košem plným panenek v nadživotní velikosti a stejně velkým autem. Šmarjá....asi mají velkej barák, že to mají kam dát?
A vzpomněla jsem si na loňský dárek, který se nám sešel... velký auto, které nejprve úspěšně prasklo a následně upadlo i kolo - neopravitelně. V obchoďáku to tenkrát babičce vyměnili, ovšem druhé auto dopadlo stejně. Jo, ten křehký plast....

Lékaři se už nebudou dovolenkovat zadara...

6. listopadu 2008 v 0:44 | čajovna
V minulém týdnu odzvonilo lékařům! Tedy přesněji, těm, kteří s oblibou předepisují léky jistých společností a tyto společnosti je následně i s rodinami zvou na zájezdy zadara. A není to zájezd do Polska na trhy, ale pěkná relaxační dovča v zahraničí u moře...Pokud se tedy lékaři něco takového prokáže, hrozí mu 30.000,-Kč pokuta nebo až pětileté vyloučení z Lékařské komory. Mělo by to vychytralé lékaře a dozadečkuplazící se farmaceutické firmy odradit od jejich dosavadní činnosti. Otázka zní... Je to vlastně zas až tak špatné?

"Dušičkový, magický, podzimní..."

31. října 2008 v 12:42 | čajovna
Podle keltské tradice je noc z 31. října na 1. listopadu nocí magickou. V tuto noc je svět zemřelých nejblíže světu živých. Navíc i naše duše se otevírají, jsou citlivější k vnitřním podnětům a máme tedy jedinečnou možnost se podívat sami do sebe. Podzim je svým způsobem velmi magický.

Síla pravého odpuštění?

16. října 2008 v 14:10 | čajovna
Někdy přijde chvíle, kdy je třeba někomu odpustit. Jenže to není jenom, promiň, a jde se dál. Síla pravého odpuštění očistí i vás. Ano, někomu odpustíte, řeknete mu to a on se může cítit líp. Ale cítíte se líp i vy? Není tam vážně ani kousek, ani špetka zášti, křivdy a pocitů viny?
Nikdy nikdo nejsme bez viny. Ať si říkáme cokoliv, ať spíláme na nepřízeň osudu, ať spíláme na závistivou sousedku, nesnesitelnou tchýni, hrozné a nevděčné děti... za všechno můžou oni, a my jsme svatí. Kdepak!

Stáří na samotě u lesa? Romantika?

1. října 2008 v 5:52 | čajovna
Brzké ranní vstávání má jednu výhodu. Někdy se poštěstí shlédnout i celkem kvalitní pořady v televizi. Není to tak dávno, co jsem viděla část dokumentu o starých babičkách v beskydských samotách. Na samotě u lesa prožít stáří? Vlastně celý život? Bylo to velmi jímavé...

Které náboženství je to nej?

30. září 2008 v 10:42 | čajovna
Nejsou ti lidi trochu nepřejícní a divní? V jednom rozhovoru se známou spisovatelkou a scénáristkou jsem došla k zajímavému bodu. Setkala se s dalajlámou a ten ji překvapil, ba přímo šokoval, svojí tolerancí ke všem náboženstvím. Už vám to asi neodcituju slovo od slova, ale bylo to něco ve smyslu, pro každého je nejlepší to, čemu věří. On věří v budhismus, no a co? No a nic, říkám já....
 
 

Reklama