Knížky pro děti
10. května 2012 v 8:04 | Renata Petříčková, www.kultura21.cz
Moc hezkou knížku jsem dostala a moc ráda a dobrovolně jsem o ní psala...
Protože je to fakt klenot s vůní starých časů. Něco, co leželo v šuplíku pana SPISOVATELE Františka Nepila. Tohle jsem napsala pro web Kultura21.
Strakaté pohádky
Sobota, 28 Duben 2012 00:00 Renata Petříčková
První vydání pohádek z pozůstalosti
Františka Nepila si jistojistě zaslouží pozornost. Je to jako když do dnešní doby vytáhnete nádhernou starožitnost, která doslova voní novotou. Přesně takové pocity ve Vás evokují
Strakaté pohádky.
Cennost z Nepilova šuplíku - kdyby to viděl, jistě by byl rád
Pohádky, které jsou úplně nové, protože ležely v šuplíku pana Františka Nepila a napsal je patrně na začátku sedmdesátých let. Dosud nikdy nevyšly - až Ivana Hutařová a Zdena Nepilová je znovu uspořádaly a přidaly do této knížky ještě čtyři další, které vznikly zhruba ve stejné době a byly uveřejněny v dětských časopisech. František Nepil by byl jistě velmi rád, kdyby věděl, že jeho příběhy žijí dál a nachází si své čtenáře.
Dokonalý úlet do dětských fantazií
Pohádky mají pel starých časů, nepilovský styl a jsou úžasným pohlazením pro dospělého a naprosto neznámou pro dnešní děti - a věřím, že budou nadšeni.
Jsou tu miloučké kočičí příběhy…a také naprosté šílenosti - a ty se, co vím - dětem nesmírně líbí.
"Strážník se rozběhl - a nastojte! Jen udělal pár kroků - šups! Vyletěl z kůže. Vedle něj vyletěl z kůže student, lékárník, školačka, kominík, mlékařka, školák, průvodčí a popelář - jen si představte to nadělení!
Pozn. Autorky - tak tohle si děti představují velmi živě!!!
Všude se povalovaly kůže a lidé na sebe civěli a nevěděli, co se to se světem stalo.
Když se vyčasilo, začal každý hledat svou kůži. Ale hledejte ji mezi těmi haldami. Všechny byly zmuchlané, zapatlané a pošlapané, některé byly potrhané, jiné nafoukal vítr do řeky a proud je unášel pryč - tož se honem každý oblékal do té, která mu přišla první pod ruku."
Najdete tu i slova, která já prostě neznám… pes měl PAŤATÉ nohy v pohádce O Voříškovi… anebo v komíně se vyskytující SOPOUCH, ve velmi milé a hezkoučké pohádce o tom, kterak sluníčko chtělo být kominíkem.
Události i styl je poplatný své době, v pohádce o kosech hrají vedlejší role šeříky a tanky, pan domácí je ještě nějakým panem domácím, který považuje ze velkou povinnost odhazovat sníh. Ostatně ten úžasný rozhovor pánů domovníka a jednoho ze sousedů je krásným klidným příkladem toho, jak František Nepil umí do dialogu vetkat takový něžný fakt - že právě začíná padat sníh - jež učiní celou tu situaci nezapomenutelnou. Otiskne se vám do paměti totiž její emoce, ty sněhové vločky.
Ilustrace jsou citlivé a respektují styl Františka Nepila
Ilustrace Marie Tiché, čerstvé držitelky Ceny Albatrosu za celoživotní práci, se k pohádkám velmi hodí. Jsou lehce roztržitě neuspořádané, podobně jako pohádky samy. Rozpustile roztomilé. Takový královský záchod s malbou na "noze" rozhodně bude patřit k obrázkům, které se dětem budou moc líbit.
Kapitoly jsou přiměřeně dlouhé, přesně na jedno příjemné čtení do postýlky.
Strakaté pohádky
Autor. František Nepil
Žánr: pohádky pro děti, pro čtenáře od 7 let
Vydáno: 2012
Stran: 88
Vydalo nakladatelství: Euromedia (Knižní klub), www.euromedia.cz
Hodnocení: 100%
Zdroj foto: Euromedia
2. května 2012 v 7:25 | Renata Petříčková, www.kultura21.cz
Pipi Dlouhá punčocha vás v rozhlasovém podání rozjaří a rozesměje
Středa, 25 Duben 2012 00:00 Renata Petříčková
Pipilota Citrónie Cimprlína Mucholapka Dlouhá punčocha - no jasně, však ji znáte, ne? Ovšem v rozhlasové verzi ji zná jen málokdo. Rozhodně doporučuji všem milovníkům punčochatých Pipi vyzkoušet ještě tuhle lahůdku. Už jen proto, že samotnou Pipi si zahrála
Bára Hrzánová, a to slibuje přinejmenším zajímavé poslouchání. Obálku příjemně nakreslil
Jaromír F. Palme.
Aktéři jsou trošku starší pravda…
Báře Hrzánové už tedy rozhodně není dvacet, přesto po dlouhém přemýšlení režisér Vladimír Rusko rozhodl, že právě pro Báru je to role ušitá na míru. Nakolik se její rozhlasové herectví mohlo rozvinout právě v této pohádce, posuďte sami. Jitka Škápíková napsala na motivy Astrid Lingrenové příběh, který vám zaplní asi 57 minut života. Dalšími nezbytnými lidmi do party je pochopitelně Tomy a Anika - zde Tomík a Anička - ve podání Kryštofa Hádka a Rozity Erbanové. Kryštof Hádek tu zní už poněkud vyspěleji, ovšem Rozitě Erbanové bylo v době natáčení osmnáct let a na hlasovém projevu, který je mimochodem úžasně profesionální, to nemáte šanci poznat. Prostě dvanáctiletá Anička.
Určitě se povedlo posluchače strhnout
To jednoznačně! Bylo to účelem a to se podařilo. Za prvé díky úžasným kouzlům s hlasem, která tu předvádí Barbora Hrzánová, a za druhé díky celkem zdařile vybraným, zkráceným i inovovaným pasážím z knihy Astrid Lindrenové. Svůj díl tu mají i písničky, kterými je celý příběh příjemně prolnut a dodává mu na dynamičnosti. A dětem se bude opravdu moc líbit. Velmi brzy si začne notovat i maminka, tatínek… no je pravda, že jsem se už dlouho takhle hezky nepobavila nad nějakou ryze dětskou záležitostí. Opravdu chytlavá pohádka.
Jedinou vadu spatřuji v jisté nevyrovnanosti hudebních pasáží a pasáží mluvených. Výrazný rozdíl pak znemožňuje klidné tiché poslouchání například před spaním, protože mluvené slov je špatně slyšet při přiměřené hlasitosti písniček a naopak, když si přidáte na hlasových pasážích, tak ty zpívané Vás tak nějak vyruší hlukem. Je to ale častý nešvar rozhlasových zpracování a tak v tom nespatřuji zásadní chybu. Prostě jen - nebude to poslouchat při usínání, ale prostě jen tak! Pro pobavení.
Takže vzhůru za záhadou - poněvadž ve vile Vilekule se svítí… takže počkat, než maminka a tatínek usnou a vydejme se tam s Tomíkem a Aničkou na výpravu. A potom taky za ztroskotáním, do školy, nebo do cirkusu, kde potkáme Pipiina tatínka, ostrov Kurekuredutů nesmí chybět, za piráty a pak… pak se Pipi moc hezky rozloučíme…
Pipi Dlouhá Punčocha
Interpret: Bára Hrzánová, Kryštof Hádek, Rozita Erbanová a další
Žánr: audio pohádka s písničkami
Skladby:
1. Ve vile Vilekule se svítí
2. Pipi, Tomík a Anička stanují
3. Pipi jde do školy
4. V cirkuse
5. Na ostrově Kurekuredutů
6. Svítí se ve vile Vilekule?
Stopáž: 56:18 min.
Vydavatelství: Radioservis, vydavatelství Českého rozhlasu, 2009, www.radioservis-as.cz
Hodnocení: 80%
Zdroj foto: Radioservis
24. dubna 2012 v 7:39 | Renata Petříčková, www.popelky.cz
Jack London: Bílý tesák
Pamatuji se na večery pod lampou, které jsem po jedněch vánocích strávila s Bílým tesákem. Knížka, kterou jsem milovala. Voněla a měla zářivě bílý papír. Dneska už je žlutá a voní stářím. Legendární Bílý tesák nikdy nebude lepší zfilmovaný, knížku nic nepřekoná.
Jack London napsal tento příběh již v roce 1960 a dodnes má tento příběh co říci čtenářům. A těším se, že si ho jednoho dne přečtou i mé děti a třeba tu knížku i vytáhnou za dalších 20 let.
Zajímalo by mě, kolikrát jsem měla tuhle stránku otevřenou. "TUDY" se začíná Bílý tesák číst, dodnes mám tuto stránku otisknutou v paměti...
O Bílém tesákovi je asi zbytečné příliš psát. Příběh vlka, který byl jaksi donucen díky osudu býti tak trochu i psem.
Zásadní je tady vývoj charakteru Bílého tesáka. Psychologie vlka a psa.
Pocítíte na vlastní kůži nenávist vlků ke psům. Nenávist k lidem. K nenávistným lidem. Část, kde Bílý tesák byl "bojovým psem" byla něčím, co jsem snad nečetla víc než jednou. Tak moc mi ho bylo líto.
A pak také znovuhledání cestičky k lidem, ke svému člověku až dojímavým způsobem, něžným a rozechvělým, s poprvé pociťovanou důvěrou v duši psa. A lásku, - lásku divokého zvířete. Psychologicky rozpracovanou tak, že vám nedá spát…
I do města se Bílý tesák dostal, pamatujete?
V druhé části knihy už události nabírají spád a Bílý tesák je někým úplně jiným, než v té první, kde mu ještě vládla divočina a drsné ledové prostředí.
Bude Vám zima…
Budete s malým vlčkem prvně sedět před jeho norou a žasnout nad tím, že EXISTUJE svět.
"A pak se posadil a hleděl kolem sebe, tak jak by se asi rozhlížel první pozemšťan, který by přistál na Marsu. Prorazil stěnou života, neznámo ho opět pustilo, nic se mu nestalo. Ale ani první člověk na Marsu by si nepřipadal na světě tak cizí jako vlček. Nic se neodvěděl předem, nikdo ho neupozornil, že vůbec nějaký svět existuje, až teď se stal náhle jeho objevitelem…."
"Neuměl se však zlobit na svého pána, a když se tomuto bohovu zlíbilo dobromyslně a v žertu se mu vysmívat, dostal se do rozpaků. Cítil ještě osten starého hněvu, který se v něm zvedal, osten se však lámal o jeho lásku. Nedokázal se hněvat; nějak se však zachovat musel. Zprvu se tvářil důstojně a pán se mu smál tím více. Pak se pokoušel být ještě důstojnější a pán se jen tím víc smál. Nakonec ho pánův smích vyvedl z rovnováhy a bylo po důstojnosti. Rozevřel zlehka čelisti, ohrnul poněkud pysky a do očí mu vstoupil škádlivý výraz, v němž byla spíše láska než humor.
Naučil se usmívat…
… Nikdo jiný však s Bílým tesákem nedováděl. Bílý tesák to nepřipustil. Lpěl na své důstojnosti, a když se jiní pokoušeli hrát si s ním, bylo jeho varovné vrčení a naježená hříva všechno, jenom ne hra. Že to dovolil svému pánovi, to nebylo důvodem, aby se z něho stal obyčejný pes, který má rád hned toho, hned onoho, který slouží kdekomu ke hře a zábavě. Měl srdce jen pro jednoho a odmítal dělit se o sebe a svou lásku…"
Sám Jack London snad v tomto příběhu zúročil své vlastní zkušenosti. Nežil v lehké době a od mládí se staral o svou existenci a těžce pracoval. Zastával mnohá povolání a tak možná právě proto byl tak skvělým znalcem lidských i zvířecích povah, jejichž syrové popisy používal až děsivě reálně.
Knížka vyšla v roce 1987 v nakladatelství Olympia a co určitě překvapí je celkový náklad - 40.000 výtisků (dnes je norma cca 2-3.000 výtisků), a stála 22,-Kčs
30. března 2012 v 9:06 | Renata Petříčková, www.popelky.cz
a probírat se svou dětskou knihovničkou, budu s Vámi až do půlnoci!
Soutěžit můžete i o tuhle moji novou knížku...hlavní hrdinové se rozhodli poskytnout exkluzivní rozhovor!
-------------------------------------------
Rozhovor s Jeníčkem, Mařenkou a Blbounem, SOUTĚŽ a dnešní NOC S ANDERSENEM....
Dnes nás společně čeká NOC S ANDERSENEM. Celý večer si tu budeme v NOVINKÁCH nostalgicky číst prastaré dětské knihy... A od pondělí znáte také horkou knižní novinku, tak trochu i z mé hlavy.. Blbouna nejapného z říše pohádek.... Na samotných autorech této knihy není mnoho zajímavého a tak mě napadlo, že si vyměníme role. Vyzpovídáme naše stvořené hrdiny!
Jen ať o sobě řeknou něco ze zákulisí!
Pozvali jsme si tedy Jeníčka, Mařenku a Blbouna nejapného. Blboun dorazil s čerstvě dorostlou kšticí a radostnou novinou, kterou ovšem nemínil prozradit a Jeníček s Mařenkou přinesli dvě máslové bábovky a dva košíčky vajec, když prý budou ty Velikonoce a jsou tady u nás ty slepičí produkty teď tak moderní.
Velmi děkujeme… a blahopřejeme k včerejšímu knižnímu narození.
Knížka s Blbounem do říše pohádek totiž vyběhla z tiskáren právě den před Andersenovskou nocí...
Blboune, ty jsi měl být původně datel? Jak se stala ta děsivá změna, že je z tebe Blboun nejapný?Co na to říct chytrého? Zkrátka ta slečna v červeném,...víte, myslím tu Karkulku, prostě nikdy Blbouna neviděla, tak si mne spletla s datlem. Jinak si to neumím vysvětlit...
Blboune, promiň mi mou upřímnost, jsi blbý? 
Určitě ano, dává mi řadu výhod. A ty?
Já taky, já taky... ehm...
Blboune, ty jsi se v jednom příběhu přejedl hrachu a dopadlo to společensky velmi neslušně, ovšem tímto se ti podařilo vystrnadit darebné skřety z rybníka. Riskuješ od té doby hrachová jídla?
Když je potřeba někoho vystrnadit, rád se obětuji...
Jeníčku, v pohádce jste vyřešili kdeco, od práchnivého stromu po sedm bicyklů pro trpaslíky, nepřekážel ti Blboun někdy svou nejapností?
Ba ne, nepřekážel. On Blboun je totiž ve skutečnosti velmi moudrý, jenom že podle jména ho považují za nejapného,... A v tom je jeho výhoda. Něco jako měl Bajaja, když ho považovali za hlupáka.
Mařenko, v jednom příběhu zachráníte Budulínkovic kozu před prodáním (patrně řezníkovi) a poté, po jaksi podivném jetelovém býlí jste ji ještě zachraňovali před nadměrným dojením. Nenapadlo Vás poradit Budulínkovým, aby si založili mlékárnu, s.r.o.? Měli by na chleba!
Napadlo
Založili společnost Maslostroj s.r.p. (společnost s ručením pohádkovým) a zásobují mlékem celé království. Ale to už nepatří do pohádky!
Tak u Budulínků se koukám po odchodu Jeníčka, Mařenky a Blbouna, děli věci...
Jeníčku, dokázali jste hraním karet vysvobodit čerta a hejkala, kdo by čekal, že tak malý chlapeček bude umět prostopášnické hry? Snad jsi ve svém útlém věku nepropadl karbanu?
Ale jděte, Černý Petr není přece žádný karban!
Mařenko, jak taková křehká dívka snášela přítomnost hejkalů a čertů, nebálala ses?
Kdepak, vždyť oni jsou jenom v pohádce
Jeníčku, kolik kilometrů jste uběhli od Smolíčkovic jeskyně za jeskyňkami, které ukradli jelenovi parohy a šli s nimi strašit myslivce na posedu? Doběhli jste s jazykem na vestě?
2,82 km přesně ! Pak jsme to zašli změřit. Neměl jsme vestu, takže bohužel, jazyk na vestě nebyl...
Kam zmizel ten chleba s máslem, který z posedu uletěl chudákovi myslivcovi?
Proč se červenáš Blboune a hladíš si bříško??!!
Jelikož vás ve svých hlavách zrodili dva autoři, nestalo se, že byste se chvílemi v příběhu cítili jako schizofrenici? Přece jen, normálnější je, kdy má postava jednoho autora.
No vidíte to, a nám to připadá úplně normální
Sice dva autoři, ale píší jako jeden a nám je tak veseleji.
Když přišlo na věc, a měli jste se všichni jaksi více "zhmotnit", vzal si to pod své křídlo akademický malíř Ondřej Zahradníček. Byli jste hodní a trpěliví a nemluvili jste mu do práce příliš?
My ho hrozně zlobili, a musel nám několikrát překreslovat! Ale nakonec myslím, že jsme se mu moc povedli...
Strašlivé odhalení - Blboun žere červy!
Jak se sami sobě na obrázcích líbíte?
Jé, ukažte,... panejo, já jsem ale nejapný krasavec, pane malíři, to jsem se vám ale povedl!
Plánujete výlet na Mauricius? Třeba tam má Blboun příbuzné?
To nás popravdě nenapadlo, poněvadž tam jistě nebude taková legrace jako v pohádkové říši. I když kdoví… a hlavně, tady Blboun už si svou samotu taky vyřešil. Však proto se tady pořád červená a nechce nic prozradit.
A plánuje Jeníček s Mařenkou další výlet do pohádkové říše?
Mařenka: No jasně, už jsme tam by…
Jeníček: I mlč Mařenko, ženská…. Ta musí všechno vykecat. To si necháme jako tajemství, jo?
Renata (a v tomto článku hostující pohádkový kolega Michal )
24. února 2012 v 23:37 | čajovna
Ještě jednou se vrátím po čase k našemu společnému spisovatelskému počinu...
vyšla totiž recenze na tuto knihu a to na Světě dětské fantazie..
18. února 2012 v 22:29 | www.popelky.cz
Knížka Kluk a pes je novým počinem Ivony Březinové. A jako vždy, zaujme svým tématem, které je široké a citlivě seznamuje děti s něčím, co bývá společností vnímáno spíše negativně či rozporuplně (tady je onen Kluk vozíčkářem). Druhou nádhernou rovinu jsem v knížce objevila v ilustracích, které jsou z autorské dílny Evy Švrčkové. Obě dámy jsem v rámci recenze požádala také o pár slov.
Líbí se mi živý styl, který vás vtáhne přímo do děje a s Julinem, klukem na vozíku, prožijeme jeden školní rok. Jeho asistenční pes César ovšem také chodí do školy, jak pochopíte hned po prvních stránkách. Ovšem do té psí… aby se naučil
vše, co potřebuje znát. A nebude tam sám, spolužáků bude mít hafo a z jeho psí hlavičky se dozvíte nejen, jak pes přemýšlí a funguje. Třeba barvitý popis "chytání stopy" je excelentní, ale také co se v takové škole děje a jak to chodí mezi psími spolužáky.
Anebo úplně prostou věc, jak to chodí u večeře.
"Lidi, já bych žral. Jezte rychle! Vím, že až se najíte, taky dostanu něco dobrého. Voňavého. Z té velké plechové mísy se dvěma uchy a placatou plechovou čepicí cítím maso. Je ještě horké. Asi ho dostanu s rýží. A s mrkví. Hmmm, už se těším. Vám to ale trvá, u všech kostí! Za chvíli vám ukážu, jak se má pořádně hltat.
V noci ti dva spali hlubokým spánkem. Julinovi se zdálo o tom, jak s klukama závodili a on byl na vozíku rychlejší než Mirek na kole. Césarovi se zdálo o hovínku, které se nedalo zahrabat. Dost ho to zlobilo, ale ani ve spánku neopomněl prohřívat Julinovy věčně ztuhlé nohy."
Opravdu krásný popis souznění kluka a psa, co říkáte? Zaujalo mne, jak úžasně autorka Ivona Březinová tohle uměla popsat a tak jsem se neváhala s dotazem.
Že se umíte dívat na svět dětskýma očima, již vím a je to úchvatná a cenná vlastnost, ale vy jste to nyní dokázala i těma psíma? Je tam hodně podrobností o psím výcviku a mě se třeba velmi líbil popis, při kterém doslova cítím, jak pes cítí a hledá stopu. A že to není žádná legrace..?
"S psy nemám příliš velké zkušenosti, ale pokusila jsem se do jejich světa co nejvíc ponořit. Studovala jsem podklady v knihách i na internetu, kde jsem viděla spousty instruktážních filmů o speciálním výcviku. A měla jsem i své informátory z organizace Pomocné tlapky a potom z organizace Helppes.
Právě fenka Ashley z Helppesu mi knihu spolu s hercem Honzou Potměšilem pokřtila a paní Zuzana, uznávaná cvičiteka, mi složila největší poklonu, kterou jsem kdy slyšela. Prý má při čtení mé knihy v určitých pasážích pocit, jako by ji psal pes. Tohle když mi řekne člověk, odborník, který se psy léta pracuje a vychovává je pro speciální úkoly, tetelím se radostí, že se mi snad tím psem na chvilku opravdu povedlo být."
Já myslím, že se Vám to určitě povedlo, protože tohle byla myšlenka, která se do mě zakousla
vlastně po přečtení několika prvních řádků "psího přemýšlení" a pevně věřím, že nejsem jediný podobný čtenář.
Svou roli tu bude hrát také žlutý tenisák, který bude prostředníkem k další postavě v knížce. Slepé holčičce Míle. A taky dojde na velkou pátrací akci. A na hledání ztracené ledvinky ve sněhu. A taky na závěrečné zkoušky v psí
škole. Prostě se toho za ten školní rok stane mnoho a mnoho. Až skoro div, že se to do tak útloučké knížky vejde.
Nedejte se zmást, ona vám vydrží ale dost dlouho.
Je to čtení náročnější.
Ne snad těžké na čtení, ale pro témata, kterých se dotýká. Život handicapovaných ve světě "normálních lidí" není vůbec jednoduchý a Ivona Březinová se navíc na všechno dívá dětskýma očima. Tuhle vzácnou vlastnost dnes již každý nemá a je to úhel pohledu, který dospělí už ztrácí… Je dobré si ho občas připomenout. Témat k povídání po čtení je mnoho a když si k tomu připočítáte ještě pohled na svět psíma očim a psím čenichem, tak zjistíte, že tahle knížka vám dá opravdu hodně. Hodně námětů k zamyšlení, nekonvenčních názorů a pohledů na svět.
A to je dobře.
Co je však dokonale odpočinkové, jsou ilustrace Evy Švrčkové, které jsou příjemné a chvílemi budí dojem příjemného teplíčka. Snad pro ty "textilní vzory", které čas od času použije tu a tam…občas na místech nepatřičných, ale o to zajímavějších, třeba na hrnci s masem s mrkví.
Vyřádila se také v chlupech a vlasech, které vypadají jako opravdové a dělají z každé ilustrace nádherný šperk. Tak dlouho jsem přemýšlela, až jsem si našla na paní Švrčkovou kontakt a zeptala se jí rovnou, jak to s těmi ilustracemi je.
Jak byly tvořeny? Opravdu pomocí textilu, nějakou koláží? Mě fascinují chlupy a vlasy tam svou opravdovostí"???
" Ilustrovat knihu Ivony Březinové byla jedna radost, protože příběh o klukovi a jeho psovi je nabitý dějem a tím i velmi inspirativní. Obrázky vznikly přetiskováním různých materiálů (především textilních), které jsem hledala a sbírala, kudy jsem chodila :) Kombinace těchto přetisků nabízí velkou škálu strukturálních variací a umožňuje vyhrát si s detailem. Pro dosažení žádoucího výsledku jsou monotypy propojeny s malbou a ve finále se uplatnila i obyčejná tužka."
A mě nezbývá, než se kochat a přemýšlet nad každý obrázkem, jakou radost a slast musela jeho výroba stát. Je to příjemné a nádherné pohlazení pro oko i duši po záplavě těch nepěkných počítačově dělaných ilustrací, které mají pouze jednu výhodu - jsou rychlé, levné a jsou s minimem možné námahy…. Ehm… to vlastně nejsou výhody, že?
Já radši zůstanu u obrázků, na kterých je vidět, že dělaly radost a potěchu i samotnému autorovi při tvorbě. A to obrázky v knížce Kluk a pes rozhodně jsou.
Foto ilustrací: archív Evy Švrčkové
Renata
22. prosince 2011 v 11:33 | Renata Petříčková, www.popelky.cz
Ještě jeden předvánoční tííípek! Už to asi nestihnete, ale přesto. Zachumelená knížka. Tak tohle mězaujalo ve změti čtiva v knihkupectví a neodolala jsem, abych si na obálku alespoň nesáhla. Jestli náhodou není "plastická". Není… Ovšem ani uvnitř se zklamání nekoná. Pohádky, které bych jako dítě milovala. Krátké, milé, psané přesně tak, jak děti přemýšlí. Tak tohle se Jiřímu Kahounovi povedlo. O to víc, že si celé knížečky vážím i proto, že on sám je také AUTOREM ILUSTRACÍ.
A to je sen, ke kterému mám od srdíčka blízko.
Tuhle informaci jsem si ovšem našla až po přečtení pohádek, což bylo jistě dobře, protože jinak bych celé knížce začala notně nadržovat.
Ale ono by k tomu možná ani nedošlo.
Hned první pohádka. Malý myšáček vidí poprvé v životě hvězdičky. Tak mu učarují, že když potom začne padat sníh, ten malý hlupáček si myslí, že padá hvězdička. Nadšeně jí nese mamince, ale ona, ta studená hvězdička… zmizí… roztaje…
Myšáčkova maminka se shovívavě usmívá jeho naivitě, ale myšáček si stejně dál myslí, že to byla hvězda….
No řekněte sami, nad takovou pohádkou musí zaplesat každé dětské srdíčko. Takovou tou maminkovskou něhou, tím, co dnešním pohádkách - zejména těm televizním, už docela dost chybí.
Je to takový hladivý návrat do dětství.
Ale nejen s myšáčky. Ale také s havrany, medvědy, sýkorkami nebo jezevci… prostě celá ta lidskému oku spíše utajená příroda, svět zvířátek tu ožívá ve čtyřech oddílech, ve kterých se jemně a sotva znatelně oddělují různé stupně zimy, chumelení a vánoční nálady.
Velmi hezky byla vybrána i ukázka na obal knihy, místo anotace. Tady se zase dostáváme do rodiny ježečků, když babička s vnoučkem robryndali společnými silami mísu se sněhem a bylo po pusinkách. Babička plakala, ale ježeček to vymyslel - nejsladší vánoční pusinky jsou přece ty opravdové - pusinkové! A takové ježčí políbení hned dostává romantický nádech!
A v knížce stále chumelí…
Miloučké a krátké pohádky, přečtení nezabere víc než dvě minuty, to je krásná chvilka přesně do postýlky.
Ilustrace Jiřího Kahouna
Nemůžu tenhle fakt opomenout. Ani kdybych chtěla.
Ilustrovat si vlastní knížku je pro každého autora psaného textu velký svátek.
A pro čtenáře to znamená jediné. Je tu téměř na sto procent na obrázku právě to, co viděl sám autor,
když příběhy vymýšlel.
A tady je to dovedeno k dokonalosti ještě tím, že přímo miluju ruční práci při tvoření obrázků. A tady je! A je vidět!
V tom, čemu by někdo řekl drobná nedokonalost, přetažení nebo nedotažení.
Pro mě je to znak lidské teplé ruky, která s láskou a nadšením obrázek kreslila. Pro sebe… a pro děti.
Takže tohle je stoprocentní Jiří Kahoun. A jestli tedy ještě můžu takhle na rychlo doporučit jednu knížku pod stromeček, tak je to určitě CHUMELENÍ.
A já se už moc těším na sváteční dny, protože syn si jí taky rozbalí
… A zalezeme do postele a budeme chumelit.
Renata
19. prosince 2011 v 19:54 | Renata Petříčková, www.popelky.cz
Existují knížky, které nemusí mít v sobě ani písmenko a přesto zaujmou i dospělé. A děti rozhodně. Z leporel jsem už většinou zoufalá, ale TOHLE mě zaujalo a přinutilo se zasnít. Vánočně vyhřátá postel, cukroví, vůně pomerančů, mandarinek a barevná světýlka na stromečku....
Já a děti v posteli a tajemně rozvíjíme rozličné příběhy podle obrázků.
Jsou totiž opravdu KOUKACÍ. 
Autorkou je Anne Suessová a leporelo se jmenuje Co se děje o Vánocích.
Krásná a velká leporelová knížka zaujme svátečním zachumeleným titulem. A pak i svým na první pohled skromným, leč velmi bohatým obsahem. Jsou tu čtyři dvojstrany nádherného prohlížení.
Mívala jsem jako dítě tyhle knížky moc ráda. Takové,
které připomínají mapu, lidské či zvířecí hemžení a můžete se do nich dívat stále a stále budete něco nového objevovat.
První obrázek je vánoční trh. Prodávají se tu stromečky, cukrátka, hračky a uprostřed se lidé dívají na betlém. Vánoční detaily nebo pes čůrající na stromeček jsou pak těmi drobnostmi, které můžete s dětmi hledat a rozvíjet o nich vlastní příběhy.
Druhý obrázek je dům a tři byty. V každém se děje něco jiného a na půdě najdete jednoho tatínka bojujícího s vánoční výzdobou. A všichni tady mají i svůj balkón a na něm to, co právě nutně potřebují. Stromeček, lahve s pitím nebo ptačí
krmítka. A za dveřmi už stojí (a to se mi trochu nelíbí) ten dědula v červeným a okožešinovaným.
Na třetím obrázku už přišel a všichni jsou u vánočního stromečku. Dokonalý obrázek idyly, takže upozorňuju hospodyňky, aby si takový obrázek v zájmu zachování duševního zdraví nebraly moc osobně. Ale zasnít se je hezké…
Na posledním obrázku jsme venku, v zasněžené krajině krmíme zvířátka a sáňkujeme. I tady se dá najít mnohé krásné a příležitostí k vlastnímu vyprávění bude
moc a moc.
Návrat k vlastnímu vyprávění na motivy obrázků je pro mě natolik lákavý, že letos mám na Vánoce s dětmi novou zábavu. Televizní pohádka je sice taky skvělá, ale...
Renata
Zdroj a diskuze:http://www.popelky.cz/rodina-a-drobotina/co-se-deje-o-vanocich-aneb-leporelovy-tip-do-vyhratych-svatecnich-postylek.html
16. prosince 2011 v 8:37 | Ren
tentokrát vám kopíruju tak úžasný článek, který mě těšil při přípravě i psaní. A spolupráce obou autorů knihy byla úžasná. A navíc tak skvělou knížku jsem už předlouho nečetla!!!
Mstivá Soňa jako ideální kantorka aneb skvělý knižní tip od Jiřího Holuba
Tak takhle dobrou knížku jsem už nečetla věky!!! Ta se ani nedá dětem číst, protože neudržíte seriózní tvář. Ba ani usměvavou! Neudržíte nic, ani jídlo v puse… a někteří neudrží vůbec nic.
Jiří Holub: JAK SE ZBAVIT MSTIVÝ SONI
Než k nám do Žábokudel přišla Mstivá Soňa, bylo vlastně všechno úplně v pořádku. Jsme malý městečko, kde, jak říká naše babi, vidí do talíře každej každýmu. Máme jedno náměstí, radnici, na kopci hrad a naši slavnou školu...
Právě tam chodím já, Čalabounová, Žvejkalová, Vřeteno nebo srabík Vášnivý a všichni jsme žáky páté třídy. Není nás moc, asi patnáct, protože jak říkám, Žábokudly jsou maličký město mezi kopcema a lesama, a tak je možný, že jste o něm ani neslyšeli. Učitelé nás moc rádi nemají, prej všichni rosteme pro polepšovnu, ale my si to nemyslíme. Asi trochu zlobíme, ale kdo ne?
A tím vlastně víte, vše potřebné - v Žábokudlech se jednoduše rozpoutala válka páťáků proti přísné paní učitelce. I
když, občas to vypadá, že je to přesně naopak. V každém případě příhody dětí, rodičů i učitelského sboru, které se udály během druhého pololetí v jedné malé základní škole, vám přinesou spoustu legrace a také inspirace pro vlastní rošťárny.
Inspirace pro vlastní rošťárny?
No potěš… říkala jsem si, když jsem tuhle knížku vzala poprvé do ruky. Druhého dne, kdy vyběhla z tiskárny. A to je už samo o sobě velmi vzácné a zavazující. Hned od prvních stránek ovšem bude jasné, že od knížky jen tak Neodejdete. Ani já neodešla.
Svěží, neotřelý, totálně nespisovný a třaskavě humorný, leč nevtíravý vtip Jirky Holuba je už snad známý každému, kdo jeho knížky zná.
A když nadhodí nějakou situaci tak, jak to udělal on. Tedy třída lotrů a do toho učitelka, která prošla několika misemi v Afgánistánu, Pákistánu, Baklažánu a bůhvíkde ještě… ovšem to se dozvíme
až téměř ke konci knihy, takže jsem to tak trochu prozradila. Víc už prozrazovat nebudu, protože by to vážně byla škoda, ale učitelka Soňa Ticháčková je tak svérázná, že se nestydí žákům oplácet stejnou mincí.
Jinak ani nemůže, tu první učitelku třída dohnala k útěku po dvou týdnech poté, co pod ní zapálili kupku sena, ve které se s někým povalovala, druhá skočila pod autobus poté, co se vylekala bouchací kuličky, kterou odpálil Žlábek a Čalabounová tomu ještě přispěla šlupkou od banánu… tudíž učitelka, která to přežila, skočila na autobus ihned poté a už jí nikdo neviděl. Tentýž autobus dovezl v pololetí Soňu Ticháčkovou.
A začala mela…
Ne, fakt nebudu nic prozrazovat, ač mě svrbí prsty, to si pište. A tak místo toho raději vyzpovídám samotného autora a taky ilustrátora. Takže Jiří Holub… já nevím, co říct o knížce negativního? No možná, že se fakt blbě předčítá a taky není nic moc na uspávání dětí. Ona vlastně není nic moc obecně, protože když jí začnete číst - i těm dětem - připravte si mast na panty a tři litry čaje, protože budete nuceni jí přečíst celou.
A taky dvojčtení, tedy současné čtení očima s předstihem, jak se dozvíte za chvíli od samotného autora!
Takováhle čtivost je snad už týráním rodičů… a tak jsem trochu potýrala i samotného Jirku Holuba.
Učitelka Soňa je svérázná osobnost, nechce se mi věřit tomu, že prostě nemá nikde reálný základ??? Vážně nemá??? Přiznejte se…(mám kočku, takže kočičí hovínka do kapsy svedu…)
"Věřte nevěřte, ale Soňa je opravdu úplně do puntíku vymyšlená. Nevím, jestli říct, že jsem nikdy neměl to štěstí, nebo tu smůlu, ale takovou pedagožku se mi potkat nepodařilo. Zjevně jsem nebyl tak zlobivé dítě, abych musel docházet do školy v Žábokudlách. Ta žatecká, kterou jsem navštěvoval, byla mile obyčejná, plná učitelů, z nichž někteří prskali, ječeli, občas nám jednu flákli (to se ještě mohlo), ale nevybavuju si, že by se nám některý z nich mstil. Budete se prostě muset smířit s tím, že Soňa je k nalezení jen a jen v městečku mezi horami…"
Přemýšlím, jestli to je nebo není škoda... ale asi jo... Kniha má kratičké věnování? Smím se zeptat,
kdo je to HUŽVA, tedy objekt věnování?
"Hužva je ještě děsně tajná! Ona vlastně ani neví, že má v knížce nějaký věnování, ona vlastně ještě ani neví, jestli vůbec bude umět číst, psát, počítat, házet žabky, jezdit na kole a lítat kolem řeky. Hužva je tak tajná, že už jenom to, že tady o ní píšu, vystavuju se šílenýmu nebezpečí a pokud jí prozradím, hrozí mi, že už mě nikdy nikdo neuvidí, nic si ode mě nepřečte - skončím nejspíš v guláši pro nějakou humanitární organizaci - vážně tohle chcete riskovat?"
To určitě néééé... To bychom přišli o úžasné literární klenoty... Třída několika páťáků dělá kdeco… od chytání netopýrů obalených v cementu, až po točení hroznýšem ve snaze nechat hada vyzvracet spolužačku, a další zdánlivě neškodné věci. Třeba podpalovat hnůj…jsem to nikdy nezkoušela. Vy jste někdy podpaloval hnůj?
"Tak nebudu lhát, že jsme nevyzkoušeli leccos. Hnůj například nikdy nehořel, což už se nedá říct o stohu slámy, tam to šlo podstatně líp. To si pište, že jsem vyzkoušel všechno, co vyzkoušet šlo. Když jsme třeba slyšeli, že ježek se rozbalí, když mu počůráte nos, hned jsme to museli ověřit (funguje to), nebo že když hlasitě zaječíte na žábu, tak se nafoukne a praskne (nefunguje), prostě člověk se v tom věku potřebuje o
všem přesvědčit na vlasní oči, uši, nos…
Chytali jsme veškerou havěť, nutili závodit, šneky, mravence, myši, zkoušeli jsme naučit plavat kočku (plave, ale na můj vkus projevuje málo nadšení) - všechny ty věci, co patří k dětství mimo město. Ale ve srovnání se žábokudelskými páťáky to všechno byli neškodné maličkosti…"
Skvělá je i jedna ze selživších učitelek, která byla zapálena v seně a navíc tam byla jaksi "in flagranti"… to je počteníčko jako křen, nicméně myslel jsem na děti a třeba na to, že těm šestiletým to budou muset rodiče nějak rozumně dovysvětlovat?
"Já mám právě tohle hrozně moc rád - to uvádění do rozpaků a stoprocentní zapojení dospěláků do dětské knížky. Moc mě bavilo, když mi jedna maminka líčila, jak četla svojí dceři Matyldu, jak říkala, že musela být pořád dvě tři řádky dopředu, aby stihla nějakou tu nepřístojnost vypustit, aby ji pak sama nemusela sáhodlouze vysvětlovat. Žádné předčítání jen aby se neřeklo, kdepak, holenkové!
Není větší nuda, než předčítat knížku, která rodiče nebaví. Myslím takové ty: …a travička byla zelená a sluníčko svítilo a srneček šel po cestičce a bum! Najednou zakopl…jejdanánku!...a to je jako největší dobrodružství! Kdepak, rodiče je zapotřebí udržovat ve formě a při psaní myslet taky na ně! Jen ať si
ve zdánlivě dětském příběhu narazí i na to "svoje"…!"
No co na to říct, pane Holube?
Snad jen, že i mě tohle moc baví a ten strach, co přečtu mám taky, ale spíš to preventivně čtu dopředu jako celek...
Tenhle text a příběh prostě vykouzlí úsměvy, chechty, prksy a střídavě napínanou i uvolňovanou
bránici. Výrazivo je neskutečné.
"Totiž, abyste taky mohli ječet tak, jako my, Čalabounová vymyslela, že když v ZOO čmajznem hada Hroznýše, tak ho propašujeme do kabinetu, kde Ticháčková o přestávkách sedá, a s hadem ji tam zamknem. Pak stačí počkat, najedenýho hada odkoulet někam do lesa, a o tom, kam se úča poděla, se už nikdy nikdo nedozví."
Nebo dojmy z třídní schůzky, kterou žáci samozřejmě pozorovali tajně na žebříku na zahradě školy:
"Soňa tam ještě není!" sykla na nás Kalousová a tiše se zachechtala.
"Hele, Vratkýho máma dojíždí tajně sváču, co našla v lavici. Je to - nějakej chleba se salámem!"
"To jsem si tam nechal na zejtra!" zavrčel Komínek a podíval se vyčítavě na Vratkýho. Než si to ti dva stihli vyříkat, Kalousová se uchechtla: "Žlábku, tvůj táta ryje nožem do mý lavice, to jsem zvědavá, co tam ráno najdu!"
No ale sranda to nebude, na téhle schůzce se totiž odhlasuje, že dětičky pojedou na hodně přísný odvykací kurz zlobení a to tak strašlivý, že nakonec právě tenhle kurz bude prvním usmiřovacím gestem mezi učitelkou Soňou a dětmi. A ono to vůbec nakonec dopadne moc mile a hezky… až je to skoro člověku líto, že mstivá válečná sekera byla zakopána.
Obrázky jsou ovšem výtečné neméně!
Podobají se na první pohled tvorbě Adolfa Borna a to včetně těch maličkých detailů, které do příběhu nepatří, ale dávají mu další rozměr. Třeba myš na titulní straně. Ale když knížku otevřete, už se to "bornovské" pojetí trošku rozmazává a zjistíte, že osobitost je opět na místě…
Dva velmi osobití a svérázní autoři se tu sešli, mám pocit…
J
uraje Martišku zaujala tvorba Jiřího Holuba natolik, že dohodnout se na spolupráci poté nebyl žádný problém. Na svém rodné slovenské hroudě je to ilustrátor nejen známý, ale také úspěšný a má na svém kontě nejedno ocenění.
Člověk by čekal učitelku Soňu jako nějakou semetriku a mužatku a Vy jste z ní udělal fakt dost dobrou "babu"… Jaká byla Jirkova představa nebo jak jste se na podobě Soni Ticháčkové dohodli?
"Podoba Soni nebola dopredu určená, mne sa takáto "baba" páči, a pamätám sa, keď som sedel v školských laviciach, že sme boli občas platonicky zaľúbení do našich učiteliek (teda samozrejme len do tých mladších a krásnych!). Navyše, kedže sa jej v tomto príbehu pokúsili školáci dohodiť budúceho manžela, tak som si svoj "ideál" spodobnil - nakreslil (Smiech!). A Jirko, keď videl moju verziu Soni, súhlasil, takže si myslím, že som splnil možno aj jeho predstvu."
Jak dlouho Vám trvala práce na Mstivé Soně? Mě to připadá jako klasická poctivá ruční práce, žádný komplet děláno na počítači a navíc je tam opravdu znát, že Vás práce bavila a že jste textem a příběhem
plně žil…
"No, ilustrovanie, aj keď sa to označuje ako práca, keďže sa tým aj živým - občas, nemôže byť prácou.
Inak by z ilustrácie bola len povrchná kresba, chýbali by emócie. Či sa mi to podarilo, musia povedať čitatelia. Moje deti mi občas hovoria, keď sú pri mne v ateliéri, že sa čudne tvárim, keď kreslím obrázky. Je to asi preto, že sa snažím do mojích postavičiek vcítiť, aby som vedel ako sa tvárili v nejakej situácii. Keď sa mračia, mračím sa s nimi, keď sa smejú, asi sa usmievam aj ja.
Technika akvarelu, ktorú používam (akvarel a tuš, do mokra aj do sucha), sa robí len ručne. Nemam nič proti počítačom, ale pri technike akvarelu vznikne niekedy veľa náhodných "útvarov" (aj keď tie sa dajú šikovne usmerňovať, keď ste zručný), a je to zábavnejšie. Čas som nemeral, takže na toto odpovedať neviem, niečo som nakreslil priebežne popri čítaní, niečo už s presne vyhradeným časom. Ja som ho mal dosť na prácu, lebo texty od autora som dostal už v juni (červen)."
Děkuji velmi oběma pánům za ochotnou a milou spolupráci, tahle knížka mi za to tuhle mravenčinu opravdu stála. Protože to je pro mě po dlouhé době něco, co mě zvedlo ze židle a nalilo nadšení a víru v to, že ČEŠTÍ AUTOŘI JSOU PROSTĚ GENIÁLNÍ!!!!!!! (A slovenští ilustrátoři též....)
A já nakonec nedolám a přidám ještě jednu ukázku z tiskové zprávy, protože tady platí, že čím víc, tím líp.
Ukázka
Jak Čalabounová loupila hroznýše
"Dělej, poběž!" zašeptala Čalabounová na Komínka, jakmile začala akce Hroznýš a Žlábek mezi opice hodil
dýmovnici. V nastalém zmatku a jekotu si nikdo nevšiml dvou žáků páté třídy základní školy, kterak se s velikou hokejovou taškou táhnou k pavilonu hadů. Z červeného kouře, který zaplnil pavilon opic, začali vybíhat kašlající
návštěvníci, jako třeba pán, který za ruku držel tlustou gorilu a křičel na ni:
"Sakra, Jaruš, hejbni zadkem, ti povídám, to byli určitě teroristi!" A aniž by se ohlídnul, táhl zmateného lidoopa ze ZOO pryč, zatímco pravá Jaruš ještě bloudila začouzenou chodbou.
"To se Žlábkovi povedlo co?" zachechtal se Komínek a už se s Čalabounovou hnali k vytouženému cíli.
Měli štěstí, pavilon hadů byl dokonale liduprázdný. Většina návštěvníků teď stála venku a čučela na čoudící pavilon opic, u kterého už rozbalovali hadici hasiči.
Ti dva na nic nečekali a vrhli se mezi terária a výběhy.
"Mamba, Zmije rohatá, Chřestýš, Korálovka, Východ z pavilonu, Užovka obojková, Krajta tygrovitá, … heršoft, to je plazů, ti povim!" hekal Komínek a rychle prohlížel další terária.
"Mám to!" zaječela Čalabounová. "Dělej, pohni sem s tou taškou!" houkla na spolužáka a přeskočila skleněnou ohradu, ve které ležel velikánský had a zjevně spal, nebo minimálně dělal, že spí.
Nejspíš si opravdu dával dvacet, protože, když ho Čalabounová popadla a začala ládovat do tašky na hokejistickou výstroj, had otevřel oči a vypadal - minimálně překvapeně.
Nejspíš se mu stalo poprvé, že by kořist, místo bázlivého krčení v koutě a občasného infarktového pištění, lovila jeho.
Jak už to ale u plazů bývá, i tenhle se velmi rychle vzpamatoval a v plné kráse a síle se vyhoupnul nad Čalabounovou.
Komínek zůstal s otevřenou hubou stát jednou nohou ve výplazu (tak se říká hadím výběhům), a koukal, jak
se had najednou hrozivě tyčí a krom toho tyčení ještě syčí.
Čalabounovou to trochu zaskočilo, ale protože patřila mezi největší experty na školní zločin, okamžitě reagovala. "Tak todle teda ne, chlapečku!" houkla na hroznýše a bleskurychle vytáhla z kabelky notně vystresovaného ježka!
"Co to děláš?" zařval na ni Komínek, který už ničemu nerozuměl.
"Někde jsem četla, že se hadi bojej ježků! Ulovila jsem ho včera na zahradě za domem," zařvala Čalabounová a strčila ježka mezi sebe a hadí tlamu.
Renata
Foto: JaS
24. května 2011 v 0:26 | čajovna
Velký sešit hádanek a detektivních úkolů pro děti o němž jsem chvíli přemýšlela, pro jak staré děti je. Pro pozorné předškoláky nebo až pro školáčky?
Sešit je celobarevný a úkoly dost často velmi rafinované. Ovšem i mladší děti jich spoustu vyřeší, bludiště nebo hledání stejných pachatelů (třeba podle siluety) nebo naopak hledání rozdílů. To menší děti zvládnou. A možná i vypisování písmenek podle příslušných znaků, což mi přišlo opravdu zábavné. Ovšem nad otisky prstů, jichž bylo na obrázku požehnaně a dítě mělo najít ten jeden jediný jiný, jsem si lámala hlavu i já.
Anebo tady. Nad tím kufrem bankovek si budou drbat hlavy i tatínkové!
Množství úkolů ozvláštní také samolepky, které se dávají na zcela speciální místa :-) anebo, pro úspěšné absolventu kurzu Malý detektiv, potom také patřičný průkaz, pas a osvědčení, které je součástí sešitu na zadních deskách. Poněvadž se u úkolů nedá moc spěchat a některé vyžadují opravdu čas a pozorné oči, budete s tímto sešitkem zažívat legraci a dobrodružství několik dlouhých dnů, ba, podle pilnosti, i týdnů...
22. března 2011 v 21:08 | čajovna
První encyklopedie vesmíru
Právě vychází první svazek nové série pro malé čtenáře a začínající spisovatele, věnovaný vesmíru. V encyklopedii děti najdou informace o tom, jak vznikla sluneční soustava, poznají její planety a vydají se na cestu do hlubin tajemného vesmíru. Poutavé texty provázejí názorné ilustrace a úchvatné fotografie ukazující vesmír v celé jeho kráse. Se stručnými fakty a zábavnými kvízy se získávání nových informací stane zábavou.
Vydala Euroemdia Group k.s., Universum
Více na:
Koupíte u každého dobrého knihkupce a na www.knizniweb.cz
Rosa Maria Curto
Nauč se kreslit
Rosa Maria Curto Mila tuto knížku navrhla současně hravou i didaktickou formou, protože díky svým zkušenostem s vyučováním zná dobře svět dětí. Kurzy kreslení nepřestala vést ani během ilustrování, aby s dětským světem neztratila kontakt. Kniha je určená pro kluky i holky všech věkových kategorií, naučí je nakreslilt vše kolem nás pomocí základních geometrických tvarů a vysvětlí jim některé základní pojmy, například barevné spektrum, stavbu těla apod.
Vydala Euromedia Group k.s., Knižní klub
Rosa Maria Curto
Nauč se kreslit 2
Nauč se kreslit džungli navazuje na úspěšnou knihu od stejné autorky Nauč se kreslit.Opět se zde děti učí kreslit pomocí jednoduchých tvarů, tentokrát především zvířata, o kterých se zároveň dozvídají různé zajímavosti. Stejně jako předchozí kniha i tato seznamuje s některými základními principy, například s perspektivou, a může proto sloužit jako skvělá pomůcka rodičům i učitelům.
Vydala Euromedia Group k.s, Knižní klub
Hezké jarní dny!
AKTUÁLNÍ AUTOGRAMIÁDY
a pro příznivce knih ještě krátký seznam aktuálních křestů a setkání s autory v různých městech, třeba je na seznamu i to vaše :-) :
DONUTIL:
ČT 24/03 bux.cz Ostrava - OC Laso, Masarykovo nám. 15, od 17:00
PÁ 25/03 bux.cz Zlín - tř.T.Bati 193, od 16:00
PO 28/03 bux.cz Liberec - OC Forum, Soukenné nám. 669/2a, od 16:30
PÁ 22/04 bux.cz Praha - OC Galerie Harfa, Českomoravská 15, od 16:00
POHLREICH
06/04 bux.cz Praha - OC Galerie Harfa, Českomoravská 15, od 17:00
21. března 2011 v 0:17 | čajovna
Tato tlustá kniha plná pracovních úkolů pro předškoláky navazuje na celou řadu podobných, které ve Fragmentu již vyšly. Mají různé velikosti od nejslabších sešitů, až po takovéto "bichle"… Například Moderní kniha předškoláka, Těšíme se do školy nebo Báječná školička či další…
Děti se mohou seznámit s tužkou, pastelkami a objevit kouzlo práce s nimi. Úkoly jsou jednoduché, dokreslují se tvary, vybarvují se obrázky, hledají se rozdíly mezi dvěma zdánlivě stejnými obrázky, velmi oblíbené pro začínající kreslíře je obtahování vytečkovaných drah, například dráhu toho, jak letí motýlek, dokreslení pavučiny apod. Výtečná jsou i bludiště, na těch můžete pracovat jen tak… prstem, nebo si pomoci obyčejnou tužkou. Děti se učí logickému myšlení, rozvíjí fantazii a nezanedbatelné je také soustředění, které je třeba vyvinout. A když si vaše dítě podobné úkoly oblíbí, což není tak těžké, uvidíte, že s každým dalším úspěšným úkolem bude jeho chuť k vypracování těch dalších větší a větší.
Svému synovi jsem téměř záviděla a úplně mě svědila ruka, abych si mohla nějaký úkol taky splnit.
no řekněte, neodoláte?
Já teda ne, dokreslit prasátka??? Tomu říkám úkol!
Tak směle do toho...
15. prosince 2010 v 1:31 | čajovna
Tuto knížku vydalo nakladatelství Albatros a už nyní si dovolím říci, že ze všech letos recenzovaných knih je Renata Štulcová tou nej... se kterou jsem ve svých recenzních výtiscích různých knih letos potkala.
tak tyto dvě knížky mají něco společné. Úžasnou češtinu, která je dnešnímu čtenáři srozumitelná a přesto evokuje staré časy občasnými výrazy a slovními spojeními. Tak akorát, nikoli tak, aby to unavovalo nebo činilo text složitě pochopitelným. Přesto je to náročné čtení, které si dovolím označit za tak kvalitní, že ten, kdož má trochu cit pro starou dobrou literaturu a nesnáší ty komerční příšernosti, zaplesá nad Mojmírem i Růží a krokvicí. Mojmír je malý chlapec, který se narodil za velmi dramatických okolností, to je ostatně situace, která je nastolena hned jako první. A čeká ho cesta do domoviny jeho matky a cesta pravého krále. Nejde tu o jeho korunovaci, ale o duchovní význam pravého krále. Napínavý děj, vyvážený, bez propadů do nudy nebo klišé, emotivní chvíle, krásné barevné obrazy a deníkové černobílé, to vše dělá z této knihy doslova klenot... pro chvíle pohody...
Jak vidno, knížka se líbila i kočce a nechci z té naší kočičandy dělat nějakou mysteriózní děvu, ale občas si chodí lehat na knížky, obyčejně na ty dobré...
Takže... že by?
každopádně tohle je kolorit příjemného počteníčka. Nepořádek pelíšku a kočičí vrnění... ještě chybí čaj, absolutní ticho a klid...alespoň pár nerušených hodin.
K této knížce můžu říci jen tolik, že mne absolutně okouzlila svou duchovní hloubkou, duchovní láska mezi Mojmírem a Ladou, která se vyvíjí v jejich mimosmyslovém vnímání a nakonec... ale to nebudu prozrazovat, konec příběhu je nesmírně dojemný...
Mohu-li doporučit pro náročné čtenáře ideální dárek pod stromeček, pak doporučuji Mojmíra.
14. prosince 2010 v 9:59 | čajovna
první knížka je o pejskovi, správněji o fenečce, jménem Karolína - Kája, která se z útulku dostala ke "své" rodině. Jednoduchý text doplňují velmi působivé ilustrace.
Autorka o příběhu prozrazuje:
Příběh je napsán a nakreslen podle skutečné události... Kája si je na ilustracích víceméně podobná. Jméno Karolína dostala od nových majitelů, se kterými žije kousíček od Prahy. Přejeme více šťastných osudů pro všechny pejsky z útulků, třeba právě jako měla Kája!
Linda Kotalová, Tereza Booth: Tajemná zahrada
V knížce navštívíme dům, vlastně spíš zámek, se zahradou, ve které malá Lola prožívá neuvěřitelná dobrodružství. Krátké kapitolky nadchnou začínající čtenáře. Ilustrace Terezy Booth jemně dokreslují jednotlivé příběhy.
Epilog
Příběhy o Lole a tajemné zahradě vznikly na základě skutečných příběhů z dětství obou autorek. Z krásné spolupráce, založené na vzpomínkách, se pomalu rodily na svět, ze střípků byly poskládány obrázky míst, která kdysi skutečně existovala.
Některé příběhy jsou inspirovány skutečnými prožitky, jiné jsou fantazií Loly, když byla malá. jako každá jiná malá holčička měla i Lola svůj svět, do kterého sichodila hrát. Potkávala v něm nové kamarády, které kromě ní nikdo neviděl. prožívala v podstatě obyčejné dětství, ale pro ni naprosto výjimečné
Tak hezké čtení dětičkám a pěkné nakupování maminkám a babičkám :-)
ať se čtení líbí i kočkám :-)))
14. listopadu 2010 v 0:38 | čajovna
"Asi málokdo si umí, holky a kluci, představit, že by dveře samy od sebe mohly chodit, běhat, mluvit nebo létat. Ale proč ne?"
Ano, proč ne? Tak tento úvod této Michalovy nové knížky je snad dostatečnou předzvěstí věcí příštích. Dozvíte se také, že touto knihou si Michal Nesvadba tak trochu splnil jeden dávný sen a kdo všechno mu s ním pomáhal. A děti budou zajímat příběhy… Ajka, malá blonďatá holčička si totiž koupila nové dveře. Zprvu se stalo to, že jí cestou domů s dveřmi bolely nohy a tak jí dveře vzaly do náruče a odnesly jí domů. Z toho nutně muselo vzniknout kamarádství.
V knížce se střídají kratičké komiksové příběhy, které mají ten správný spád a děj, takže nenudí. O jejich výtvarné ztvárnění se postarala Jaroslava Nesvadbová, takže v nich poznáte, i když styl je podobný, leč trošku a nezaměnitelně odlišný, nesmrtelné kresby Miloše Nesvadby.
Kromě komiksových příběhů tu jsou příběhy psané, krásné texty, ve kterých ihned od prvních řádků ucítíte tu naivitu a žádostivost dětského světa. Tu jednoduchost a ten úžas nad obyčejnými věcmi. Bodejť ne, vždyť pohádky o dveřích nemohou být složité a mít skryté významy. I když… hluboké skryté významy tu asi opravdu nehledejte, ale takové malé, trošku zašantročené, ty určitě.
6. listopadu 2010 v 16:26 | čajovna
Tak jsou na světě...
... pohádky, jež byly inspirovány Kutnou Horou. První inspirací je město samotné, jeho místopis, a pak takové drobnosti jako třeba podoba dláždění, kašna na náměstí nebo nějaký ten zapadlý, ale malebný domek v postranní uličce. Kdo Kutnou Horu zná, jistě mi dá za pravdu, že tam je takových míste požehnaně...
třeba tenhle domek nám byl inspirací k pohádce o marnivé Amálii, jíž se zachtělo stříbrných nitek a její počínání ji až setkání se samotným vládcem pekel přineslo...
Příště může být inspirací třeba takovýto domek, co říkáte? Už jen pomyšlení, co všechno pohádkového by se v něm mohlo stát je pěknou kratochvílí před spaním...
ale pohádky se neodehrávají jen v samotném městě. I místa kolem Kutné Hory jsou nejen krásná, ale doslova obestřená mnohými pověstmi a bájemi. A právě tyto pověsti byly ve většině pohádek inspirací k rozvinutí děje, který mnohdy s bájí ani nesouvisel. S kolegou Michalem Vaněčkem jsme si vzali pouze zajímavé situace z historických mýtů a jedinečné postavy a dále je nechali žít svými životy. Tu jsme někoho potrestali, tu jsme někoho zachránili a osvobodili - asi nejvíc mě to potěšilo v případě chudáka kostlivce, jež žízniv chrastil kostmi v hospodě, nebo nakonec dobře dopadl i tenhle zelený skřet - vodník ze Spáleného mlýna.... Kutnohorské pohádky tak ožily v dalších pohádkách, dalo by se říci...
...pohádek je v knížce celkem devět a jejich prvotním účelem je potěšit handicapované děti... Podaří se to? Nebo ne? Nebudou se děti bát? Někdy jsme se pohybovali temnými nočními uličkami, viděli pekelné vozy, chodili po hřbitově a jednu ubohou ženu jsme museli vyslat přesně o půlnoci na
Sion, což je zřícenina gotického hradu, kam bych v noci nešla pro jistotu ani dnes, natož kdysi... i když... všude je plno permoníků a ti přece nejsou zlí a v případě nouze podají pomocnou ruku - či spíše ručičku...
...i tudy běžel jeden náš zoufalý hrdina ve snaze zachránit svou bídnou duši... Kutná Hora je město krásné, což potvrzují houfy turistů, kteří sem proudí doslova z celého světa. A troufnu si říci, že většina jich musí být spokojená, protože ten pohádkový duch tady prostě sídllí. A kdo chce, ten ho cítí...
Vždyť i ty obchůdky jsou tady malebné...
... to člověk hned ztratí chuť vrátit se do betonových králíkáren ochucených asfaltovými pruhy cest a zámkovou dlažbou, která je vždy a všude stejná... I na nutnost mít auto zapomene...
Několik desítek knížek z této unikátní edice bude uvolněno do prodeje. Ostatní knihy a CD budou věnovány handicapovaným dětem jako dárky a více informací najdete na
www.nutproduction.org.
Poděkování si na tomto místě zaslouží obecně prospěšná společnost
NUT´S PRODUCTION a nadace
T-SOFT ETERNITY, díky jimž a dalším sponzorům, bylo možné tuto knížku přivést na svět. Tak snad se bude líbit...
Mě byla tahle krásná spolupráce velkým potěšením....Děkuji.
3. listopadu 2010 v 8:53 | čajovna
Děti z Bullerbynu trošku jinak, ve videu a více vizuální podobě.
Ze soutěže Kniha mého srdce...
29. října 2010 v 0:14 | čajovna
Moc pěkný dáreček - možná už k blížícím se Vánocům - pro každé dítko, které se třeba učí posloupnosti času a světa. Takový kalendář, navíc s pohádkovou tématickou, se ale hodí i třeba školáčkům.
Tento zaujme rodiče na první pohled, tedy... budou-li trošku pozorní. Ilustrace Artuše Scheidera totiž znají ze svých dětských pohádkových knih. Podle autorky kalendáře Sandy Vebrové, která jej sestavila, tyto obrázky příjemně inspirují. To určitě.... tak třeba namátkou - Zlatovláska povede děti do školy, protože je v prvním zářijovém týdnu...
Každý týden tu na děti čeká nějaký různorodý úkol, stejně jako si Sandra Vebrová hrála při sestavování kalendáře, děti si budou hrát celý rok. Budou nejen vybarvovat obrázky, ale také vymýšlet nové pohádky. Úkoly jsou jednoduché a přitom podnětné a tak mohou být základem k hezké, třeba pozdně nedělní tradici - pojďme si spolu otočit kalendář!
24. října 2010 v 0:29 | čajovna
Jestli se vaše dítko těší do školy nebo máte nějakého toho předškoláčka a chcete ho správně a hezky naladit na školní docházku, je právě tato knížka tou vhodnou. Na trhu jich najdete několik druhů, tenké sešity (ty pro začátek stačí, jen tak na zkoušku) nebo silnější publikace a třeba tato je klasickou knihou v tvrdých deskách.
Od Fragmentu jedny z nejlepších
Měla jsem možnost porovnat několik podobných úkolových sešitů a knížek a ty od Fragmentu se v mém soukromém hodnocení umisťují na horních místech. Jsou vybírány velmi pečlivě a s ohledem na věk předškoláčka. Můžete se sami porozhlédnout po knihkupectví a zkusit si vybrat. Zprvu sáhnete asi po větších úkolech, větších obrázcích a lehčím zadání. Různé obkreslovačky, doplňovačky, jednoduché poznávací úkoly spojené s vybarvováním nebo škrtáním objektů děti vážně baví. Pozor však na čísla či písmenka, s těmi od začátku opatrně, je to přece jen složitější, nicméně se jim také nebráním. Stejně jako u všeho, i tady musí děti k těm složitějším úkolům, jako je například jednoduché počítání či psaní písmen, dospět.
19. října 2010 v 4:29 | čajovna
Tato báječná žlutá knížka má tak akorát hezký formát, je trošku širší, než je zvykem a to zaručuje takové to příjemné uchopení do ruky. Nevím, jak vy, ale já mám takové téměř až čtvercové knížky ráda, i když nakladatelé a hlavně knihkupci je moc rádi nemají... Ovšem co je uvnitř, to je prostě BOMBA.
Pavel Šrut je vynikající autor, jež pronikl do povědomí veřejnosti zejména Lichožrouty... ovšem ani Lelci Leon a Leoš a jejich člověčí kamarád Karlík rozhodně nezklamou. Naopak, vytříbený humor, krásná hra s českým jazykem připomíná tvorbu Jiřího Žáčka či Michala Černíka. Jen místo básniček je to klasická próza. A parádní, zrýmované dialogy, slovní hříčky a občas použité nářečí, či absence zubů a do toho dětská logika a logika tvorů zvaných lelci... z těchto ingrediencí bylo prostě nemožné nenamíchat tak dobrý koktejl humoru.
Ilustrace Barbory Buchalové jsou navíc rozlétané, akční a výborně vyjadřují atmosféru příběhu. Jen jich z mého pohledu mohlo býti více, to by ještě víc nechalo vyniknout humoru. Ale každá ilustrace je parádní, o tom žádná.
Tuhle knížku mohu s klidným a od smíchu ještě rozechvělým srdcem doporučit všem, kdož mají rádi srandy kopec a chtějí si s dětmi číst.
10. října 2010 v 0:36 | čajovna
"Jmenuji se Kryštof Karpianus. Proč právě Kryštof? Možná proto, že maminka hledala jméno, které se dá měnit podle situace, a tak když jsem třeba neposlechl, vykřikla na mě podrážděně "Kryštofe" s příliš velkým důrazem na hlásku "r"..."
Tak těmito řádky autor, Ladislav Karpianus, začal a načal svůj příběh. Příběh ze světa snů a to doslova. Příběh Kryštofa se totiž odehrává ve dvou rovinách. Jedna, jen zdánlivě méně zajímavá (z hlediska dětí však rozhodně méně zajímavá, z hlediska dospělých rovnocenně zajímavá) se odehrává v běžném životě malého Kryštofa, ve škole, v rodině… a druhá část se odehrává v jeho snech. Jednoho dne se totiž ocitne na neobydlené, zcela rozorané planetě se sedmi anděly. A rozehrává se příběh, který má charakteristické rysy dětské fantazie a sice naprostou nevypočitatelnost a všemožnost. Je tu totiž možné úplně vše, přitom nadpřirozenost nepůsobí nikterak lacině a senzačně, je jí tam tak akorát. A tyto dva světy se tu prolínají, oba mají svou dějovou linii, která působí věrohodně.
Nedivím se, že k této knize má její autor srdečný vztah a moc se těším na rozhovor, který pro čtenáře Světa dětské fantazie ráda připravím. Knížka je totiž taková lehoučká, fantazijní natolik, že si jí neumím, prostě neumím představit, kterak se čte třeba na školní lavici, ale jen a pouze v peřinách, při lampičce a hezky před spaním.
2. října 2010 v 1:00 | čajovna
Emil a detektivové - to je klasika nad klasiky. Aneb kdo by neznal tento příběh, jež spatřil světlo světa v roce 1932....sám autor se narodil roku 1899... takže to budí dojem daleké historie. Ovšem nakladatelství XYZ nelenilo a znovu tento nesmrtelný příběh vydalo, s ilustracemi současné ilustrátorky Galiny Miklíkové, která rozhodně není ve světě dětských knih neznámým pojmem.
Stojí třeba za večerníčkovým Kanafáskem.
Spojení se podařilo. Rošťácké ilustrace jsou tak akorát a velmi hezky vystihují atmosféru Berlína tak, jak jej zažil Emil a náhodná parta kluků, se kterými se seznámil na nádraží, když sledovat zloděje, který mu ukradl peníze. Jak to všechno dopadlo nejspíš už víte, protože příběh znáte, a když ne, přečtěte si ho. Stojí to za to... I kdyby jen pro tu krásnou logiku dětského myšlení, pro ten pohled na svět, který je ještě nezkažený předsudky a podivnými dospěláckými starostmi.
14. září 2010 v 1:54 | čajovna
Tahle knížka mě sedla do noty. Asi je to dáno nějakým hnutím osudu nebo jak to říci… ve chvíli, kdy jsem sama odevzdala dílo podobného rázu a přemýšlela nad funkcí Světlonoše, tedy Lucifera, v lidské společnosti, či spíše v pojetí historickém. Ve chvíli, kdy se na nás řítí fenomén 2012 a pseudopomocníků v cestě za lepším světem je tu napršeno jak po průtrži mračen.
Tak právě v takové chvíli jsem četla Růži a krokvici, za ni její autorka, Renata Fučíková, dostala cenu IBBY a určitě to nebylo jen za úžasnou obálku :-)
Za příběh, který nás zavede do staré Prahy, do adventního času za záhadou svítícího meče.
Záhada je zde odkrývána tak pomalu a rafinovaně, že máte stále chuť číst dál.
Postavy jsou lidské, a to dokonce i mladý král Vaněk (Václav IV.), jeho pomocníci, Matěj Pekař, který je zde hlavním hrdinou, najdete tu lásky, Matěj miluje Dorotku, dceru mincmistra… a také lásku mateřskou, ve chvíli, kdy se Vaněk shledá se svou mrtvou matkou na hradě Karlštejně. Ale nebudu prozrazovat dál, protože tím by se pokazil čtenářský zážitek. A byla by to věčná škoda.
Ilustrace vytvořila Renata Fučíková a budí dojem historických malůvek, tak věrohodných, že spolu s živým, výrazným příběhem, který nenudí, budete mít pocit, že držíte v rukou knihu vpravdě historickou. Každé slovo je tu pečlivě váženo, hra se slovíčky a dějovou linií je dokonale propracovaná. Vždyť autorka na vzniku příběhu pracovala několik let.
10. září 2010 v 3:59 | čajovna
Sešit Hravá školička je plný úkolů pro předškoláky. Úkolů tak parádních, že když k němu pořídíte hezkou novou voňavou krabičku nových dřevěných pastelek, budete mít chuť se se sešitem s dětmi přetahovat.
Já vám nevím, ale mě to hrozně lákalo. Úkoly jsou totiž zřejmé, jasné a jednoduché,
i když na jednu stranu už obtížné.
Hledat obrázky, které začínají na určité písmenko nebo obkreslovat docela malé listy, to už je docela oříšek pro ještě nepříliš jistou pětiletou ručičku. Ale musím říci, že Hravá školička syna doslova fascinovala. Na jeden zátah vytvořil několik úkolů a snad se v tu chvíli už i do školy začal těšit. Nad písmenky doopravdy hloubal a měl velkou radost, když spočítal slonům vlasy na hlavě a tím odlišil ty, jež se od sebe liší.
Obkreslování vytečkovaných obrysů patřilo také k jeho oblíbeným stejně jako dokreslování chybějících částí.
Máte-li dítko, které bude brzy předškolaček nebo školáček, neváhejte. Je to vážně kupa zábavy, která vás navíc inspiruje i k tvoření vlastních úkolů…
8. září 2010 v 0:46 | čajovna
Pohádka o kočce Mimózce se mi líbila asi nejvíc, ale je to nejspíš tou mojí slabostí pro kočky. Je to navíc taková hezká sonda do kočičí duše, do kočičího těla, do kočičího vnímání. A děti budou sondovat i jiná zvířátka, orla, ptáčka, králíčka schovaného v mrazivém sněhu…
Autorka jež je terapeutkou a organizátorkou kurzů autogenního tréninku zde v krátkých větičkách, které mají dětem přiblížit a více zosobnit příjemné pocity… Za všechny stačí jen jedna maličká ukázka:
"Je mu příjemně, měkce a teple. Dítě se cítí bezpečně a klidně."
Pohoupeme se na měsíční houpačce, budeme klidně usínat v hnízdě, budeme únavou zmoženi létat v oblacích a hledat spočinutí, prostě v jednoduchých příbězích jsou vybrána tato klíčová místa a děti relaxují. Četba musí být klidná, něžná a uspávající.
34 příběhů pro potěchu duše s autogenním tréninkem pro děti od 4 let. Podle mě ideální. A naše dcerka, jíž jsou necelé 2 roky, s úžasem prohlížela jednoduché ilustrace, malůvky, které jsou snad také více pocitové, než nějak dokonalé a věrné reálným obrazům, které nás denodenně provází. A to je dobře.
Vydalo nakladatelství Portál, 2010, www. portal.cz
31. srpna 2010 v 14:25 | čajovna
Jestlipak víte, že mezi takový zvyk lze zařadit třeba odemykání řeky, plesovou sezónu, loučení se školkou, vlastně i obyčejný svátek vašeho jména, narozeniny, výroční trh, dožínky, pouť, první školní den... a mnoho dalších. Nejen ta přehršel věcí, jež souvisí s Vánocemi a Velikonocemi... a těch je tady taky mnoho...
Tato knížka je úžasnou součástí knihovničky nejen každé maminky, ale také babičky...protože nás zavede mimo jiné také do minulosti a tyto svátky a zvyky objasní po stránce historické, o to se postará minikapitolka pana Jana Vindušky, což je etnolog. A umí psát... takže nejen popis svátku, náměty pro rozhovory a pro činností s tímto svátkem související, ale také krásné historické okénko. Přiznám se, že tato knížka mne velmi zaujala, i když moje děti jsou na ní ještě asi příliš malé, tuším, že zvídavé dušičce mého syna neujde asi tak za rok, kdy počítám, se začne pídit...a tak se budeme pídit spolu a moc se na to těším.
Je to moc milá knížka, jejíž milý dojem podtrhují i svérázné ilustrace Václava Kotrcha. Nemáte dojem, že máte nějakou suchou učebnici, ale knížku, jíž si rádi otevřete u čaje či vychlazené limonády, v létě, v zimě. Má švih a nenudí, a také neunavuje, protože každému svátku je zde věnována jedna dvoustrana, hezky graficky upravená tak, že neodradí ani "nečtenáře"....
:-)
10. července 2010 v 1:08 | čajovna
Knížka, která čítá "pouhých" 70 stran je svou velikostí právě tak pro děti. Příjemný fialový hřbet i titul, tvrdé kvalitní desky a odolný papír, krásné obrázky Heleny Zmatlíkové a geniálně propletený příběh Ivony Březinové.
Asi je zbytečné se zmiňovat o kráse ilustrací…. Jež tentokrát pocházejí z knížky Borise Aprilova: Lišákova dobrodružství a jež si Ivona Březinová nejen vypůjčila, ale srovnala je úplně jinak a dala život úplně novému příběhu.
ty lišky deštníkované při liščím dešti jsou parádní, co říkáte?
Vydalo nakladatelství Artur, 2010,
www.artur.cz a já jim i paní Ivoně Březinové děkuji za možnost napsat pár slov k tak hezké knize.
P.S.: Mimochodem, doma čteme právě Bubáky z Pampelic, takže nás rozverná a veselá nálada neopouští....
17. června 2010 v 0:06 | čajovna
Hodně tlustá knížka, pro děti do postýlky jako stvořená. Nad básničkami, které provázejí každé nové heslo a slovíčko (řazeno podle abecedy) se pobaví nejen malí, ale i velcí. Formou krátkých rýmovaček se děti dozví, co dělá architekt, co je to nemoc a co vlastně dělá žokej. Některé básničky jsou docela chytlavé a děti se je snadno naučí nazpaměť.
Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka a autorka mnoha dětských a úspěšných knih, takže jejímu výběru a stylu lze důvěřovat. Mě osobně nejvíce zaujaly ilustrace Edity Plickové, které jsou naprosto úžasné a bezchybné. Mám od ní sice ráda větší plochy obrázků, třeba výjev přes celou stránku s nějakými úžasnými detaily (Domeček pro šneka Palmáce, Putování za nejmocnějším kouzlem), ale tyhle malé a drobné obrázky rozhodně nejsou špatné a dokonale se hodí k takovému prvotnímu oslovení rodičů. Její obrázky jsou totiž notoricky známé i nám, starší generaci.
16. června 2010 v 1:48 | čajovna
Parádní tip pro holky a kluky. Pro malé i velké.
Pro seriózní i vtipálky.
Dva archy foliových nalepovaček, které jsou fóliové a dobře se s nimi manipuluje i těm nejmenším a dva či tři (záleží na tom, jak si rozešitý sešit rozdělíte) obrázky, na nichž je převážně prázdný les. A my si můžeme hezky doplnit houbičky, veverky, ptáčky, motýly nebo koně a jejich jezdce, do řeky kačenky, vážky a velde třeba piknikový koš nebo kameny, kytičky, suché listy, najdete tu i nalepovačku netopýra nebo bandasky, malou veverku i větší veverku…
Tenhle sešit je úžasný, protože je nádherně variabilní.
Jste-li seriózní typ, pak můžete skládat a vlepovat tak, jak se má, tedy kyčiku na trávu a houbu pod strom, jste-li vtipálkové, můžete si pohrát mnohem kreativněji, třeba soví díru do koňského zadku nebo plavacící piknikový koš i dát do sedla koně veverku nebo divoké prase.
Srandy kopec - to Vám zaručuji!
A to vše je parádní zejména v tom, že samolepky nejsou klasické samolepky, ale fóliové "přilnávačky" či jak to trefněji nazvat.
Takže jsou věčné a nezničitelné, lze je libovolně často přelepovat a měnit.
12. června 2010 v 2:04 | čajovna
Dovádivé básničky jsou parádním tipem na knížku "do kapsy". Má vcelku malý formát, ale zábavy v ní je víc než dost. Obrázky namalovala Vendula Hegerová a tu znají malí
čtenáři z časopisu Sluníčko, takže ty kulaťoučké obrázky bez dokonalých postav (maminky mají nadváhu, tatínkové chlupaté nohy J) prostě pravá dětská fantazie, určitě každého potěší. Básničky napsala Romana Suchá, dětská psycholožka, která již v Portálu dvě podobné knížky vydala. Jsou úplně nové a dobře se pamatují. Mají pěknou pointu a děti jistě zaujmou natolik, že je budou chtít pořád opakovat.
Tím víc, že zde kromě obrázku najdete vždy i návod, jak si na tu kterou básničku s dítětem hrát.
Budete hopsat na balónu, lézt po zemi, držet se za ruce, houpat se…prostě cokoliv. Některé dětské hry jsou jen dávno zapomenutými oživlými hrami, které s námi dělali naši rodiče a prarodiče. Některé jsou zcela nové.
Ale pokaždé je to zábava. Trošku pohybu a motivace k tomu si procvičit mozek nějakou novou básničkou.
Moc
podařené!
2. června 2010 v 21:49 | čajovna
Ivona Březinová patří mezi mé oblíbené autory a tak se s Vámi podělím o zbrusu novou informaci přímo od ní... Na světě je NOVINKA. Navíc vypadá podle anotace i ukázky velmi zajímavě...
Název: Držkou na rohožce
Autor: Ivona Březinová
Nakladatel: Daranus
ISBN: 978-80-86983-91-2
EAN: 9788086983912
Počet stran: 160
Vazba: Vázaný
Rok vydání: 2010
www.daranus.cz
ANOTACE:
Právě mu bylo osmnáct a má pocit, že si toho v životě zatím moc neužil. Z doby, kdy byl malý, si pamatuje jen hádky rodičů a hračku šaška, který vypadl z okna místo něj. A pak už jen děcák. Sedm vnucených sourozenců od tří do sedmnácti let. Vopruz. Tři tety a strýc, kteří ho pořád k něčemu nutí. Aby si po sobě uklidil, vynesl koš, umyl nádobí, chodil do učňáku… Vopruz, vopruz, vopruz! Ale teď bude všechno jinak. Je dospělý. Je samostatný. Je nadržený na ženský i na život tam… někde… ve velkém městě. Myslí si, že konečně začne doopravdy žít…
O AUTORCE:
Ivona Březinová (1964) se narodila v Ústí nad Labem, kde vystudovala gymnázium a Pedagogickou fakultu UJEP, obor český jazyk - dějepis. Pak si splnila dětský sen a stala se spisovatelkou. Píše knihy pro děti a mládež všech věkových kategorií. Některé knihy se dočkaly i cizojazyčných vydání. Autorka je nositelkou několika literárních cen. V současné době vede Katedru tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. V nakladatelství Daranus jí vyšla kniha psaná podle filmu Jana Tománka, Kozí příběh (2008), a kniha pro dospívající Držkou na rohožce (2010), která svým laděním navazuje na úspěšný triptych Holky na vodítku o problematice závislostí.
Více na www.brezinova.cz.
UKÁZKA:
"Myslíte, že se vrátí?" zeptala se Bohunka a nenápadně si ukazováčkem setřela vlhkost z dolních řas. Stejně se rozmazaly. Ta maskara, kterou pro ni Sváťa ze sousední rodiny prý ukradl, není kdovíjaký zázrak. Jestli ji fakt lohnul, tak za to riziko v supáči to snad ani nestálo, pomyslela si. A ona stejně žádnýho kluka nechce. Nikdy. Nanejvýš Tonyho. A i jeho jenom jako kamaráda.
"Tony? Ten, že by se vrátil?" vyjel na Bohunku Gábin zbytečně prudce. "Na to zapomeň. Já, až mi za rok bude osmnáct, taky vezmu kramle hned ten den ráno."
"Už aby to bylo," odsekla Gizela. Gábin byl její bratr, ale poslední dobou se moc nemuseli.
"Je vám tu tak zle?" ozvala se teta Radmila tiše, aby nevzbudila malého Rendíka a Milku, kteří jí znaveně usnuli v náručí. Tihle dva jsou ještě zlatíčka. Hlavně Rendík. Z kojeňáku ho sem převezli před půl rokem. Kolem pravého oka má výraznou pigmentovou skvrnu, která ho na první pohled hyzdí. Ale Radmila už si zvykla a Rendík jí připadá jako krásné dítě. I Milka prohlásila, že Renda vypadá jako roztomilé štěňátko z jedné obrázkové knížky. Určitě by ho měla ráda i jeho máma, kdyby se ho hned po porodu nevzdala. Už je to tři a půl roku. Prý pořád jen plakala a tvrdila, že s takovým dítětem nemůže žít. No, a tak s ním nežije. Žijeme s ním my, ani k adopci ho nikdo nechtěl.
"Je nám tu skvěle," sekla Gizela odpověď, ale usmála se přitom docela přívětivě, takže Radmila si nebyla jistá, nakolik je ironie v jejím hlase opravdová.
"Na, dej ho do postele podala spícího chlapečka dívce.
"Tak pojď, pinďo," vzdychla Gizela. Pro jejích patnáct let byl Renda jen přítěží. Na panenky už byla velká a k mateřským citům ji to ještě netáhlo.
Škoda, že to s Idou tak dopadlo, bleskla hlavou Radmile řezavá vzpomínka. Ale to už se jí na klíně zavrtěla Milka, dlouhé hubené nohy jí sklouzly na zem a polekanýma očima se rozhlédla po obývacím pokoji.
"Kde je Tony?"
"Šel žít," poučil ji Gábin.
Zdroj: tisková zpráva
2. června 2010 v 1:36 | čajovna
Další příběh z pera Thomase Breziny vypráví příběh ponurý, potemnělý a velmi často se odehrávající za měsícem osvětlené noci u temného až černého jezera, v němž bdí nestvůrná příšera čekající na svou kořist. A tou kořistí nebude nikdo jiný, než jeden z členů Klubu záhad. Původní poklidná dovolená s klidem a pohodou se tak stává opět nebezpečnou výpravou, která má zachránit víc osob, než je jenom dětský Klub záhad. Superlupa tentokrát poskytuje velmi zajímavá témata k hledání a samostatnému pátrání a v tomto směru ilustrace s úkoly nezklamaly. Příběh je zajímavý, ale zařadila bych ho někam k horní části středu od tohoto autora. Ne úplně nej a nej, ale rozhodně ne špatný. Snad tak na mě působil kvůli ponurosti, snad kvůli tomu, že nemám ráda vodu a tak mi opravdu v některých scénách nebylo nejlépe…pod hladinou bych se vyskytnout nechtěla.
Nicméně zápletka je velmi zajímavá, možná chvílemi trochu průhledná, ale následně vás
zase překvapí nějakou nečekanou situací.
Pěkné čtení na prázdniny!
1. června 2010 v 1:35 | čajovna
Tento díl považuji za jeden z nejlepších. Nemá
prakticky slabých či nudných míst, vtáhne vás do strašidelného děje natolik, že ho doporučuji číst někdy v dopoledních hodinách, aby stačila hrůza čtenářova dostatečně vyprchat. V noci by to bylo horší.
Hrůza je navíc znásobena Supelupou, kterou si nejen ověříte správnost svých odpovědí vyprodukovaných bystrým mozkem, ale také se podíváte do zákulisí obrázků a nejsou to výjevy nikterak dobrotivé.
naopak!
Tentokrát se atmosféra hrůzy dokonale podařila a Jupite, Vicky a Nick se vydávají hledat úkryt hraběte Drákuly, navíc v patách s podivným člověkem, který se vydává za potomka starého hledače Drákulova tajemství. Chce ho snad zneškodnit? Nebo chce zneškodnit partu kamarádů?
To Vám nebudu prozrazovat, jen dodám, že děj je opravdu strhující a má nečekané zvraty. Barvitě se podařil také popis děje, vjemů, zvuků a všeho toho, co je k takovému drákulovskému příběhů nutné.
27. května 2010 v 12:16 | čajovna
Ilustrace Zdeňka Milera zná snad každý. Legendární krtek v tomto útlém sešitu ožívá a přináší dětem opravdu velké oříšky k řešení. Je to úplně jednoduché a mého synka hra na poměrně dlouhou dobu nadchla.
S vervou se vrhl do archu plného barevných kostiček (ten doporučuji vyndat, bude to přehlednější, než pořád listovat) a hledal na obrázcích a velkých krtkových ilustracích místa, kde právě ta či která barva chybí a je vyznačena jen bílým čtverečkem. Na tento bílý čtvereček je třeba nalepit právě tu správnou barvu.
A někdy je to oříšek i pro rodiče, protože se tu hraje nejen s velmi jemnými odstíny barev, ale třeba i se vzory (dřevo, tráva, kmen stromu) takže úkoly opravdu pro bystré hlavičky.
Docela fajn zábava pro deštivé prázdninové odpoledne!
18. května 2010 v 0:39 | čajovna
Pokračování Tajemné země Rondo mě nadchlo. Nemá ty malé, ba až titěrné chybky, které mě trošičku kazily úžasný dojem z prvního dílu (s názvem Klíč). Nemá tu beznaděj, to množství zlých a zákeřných lidských vlastností, které mi tak nějak braly sílu a možná i víru v lepší svět. Přišlo mi to u dětského příběhu škoda.
Ale tady to není… tedy, jen jednou, ale to se celkem hodí a zapadá to úžasně vymyšlené zápletky.
Zápletka je skvělá, překvapivá, plná zvratů a zavádí hrdiny do různých ryze fantastických prostředí. Text je psán tak čtivě, že každou větu před sebou doslova vidíte, myslím, že tento příběh by si zasloužil zfilmování, i když nevím, jestli by někdo dokázal vykreslit tu krásu a fantazii tak krásně, jak si to udělá váš mozek při četbě Tajemné země Rondo.
Opět se tu setkáváme s hrdiny z předchozího dílu, kteří se tentokrát vydávají hledat zmizelého čaroděje Binga a chtějí osvobodit jeho učně Šimona, jež dostal houbovou podobu a je v cele strážníka Buďhodného, zatknut za vraždu čaroděje Binga. Možná by mě nemělo překvapit, že všechno bude nakonec nějak jinak, ale mě to překvapilo. Autorka by měla psát detektivky J.
Lesklý zelenavý obal a poněkud strašidelný, leč rozesmátý čaroděj Bing na titulní straně vás v knihkupectví opravdu zaujmou a mohu-li vám poradit, máte-li tak 7,8,9 a více leté dítko, není to vůbec špatný nápad na dárek. Přiberte ještě první díl s názvem Klíč a máte o pár klidných večerů postaráno.
Nejsem fanoušek fantasy žánru a davem konzumovaná
díla mě popravdě nijak nezaujala a jen málo jsem jich do konce dočetla, ale Rondo má úžasný švih, nenudí a je neuvěřitelně barevné a příjemné na omak…. Těžko se to definuje, je v tom prostě něco nenapodobitelného….
Recenze Tajemné země RONDO - Klíč
1. května 2010 v 0:10 | čajovna
Pohádková knížka pro děti, jež je zároveň malým atlasem bylinek, či spíše keřů. Zákeřné keře, název, jež se dobře pamatuje. Téma: jedovaté keře a vštěpení těchto informací dětem do hlaviček.
Tolik ve zkratce fakta.
Moc jsem se na tuhle knížku těšila, těšila jsem se na to, že autorka mé oblíbené knížky "Putování za nejmocnějším kouzlem"…
… opět rozehraje své vypravěčské schopnosti a vytvoří něco výjimečného. A byla jsem zvědavá, jak si poradí s takovým tématem. Poradila si skvěle. Příběh je v mnohém podobný právě "Putování za nejmocnějším kouzlem", opět tu přátelé musí někoho zachránit před zlým kouzlem, před špatnými a zlými vlastnostmi a jako vždy -
podaří se. Ale bude to cesta krkolomná.
Dobrá,
příběh je opět skvělý, pěkně propracovaný, nenudí a v dětských očích bude mít jiskru a švih, netáhne se a je tak akorát. Otázky na konci každé kapitoly jsou inspirativní a ne vždy se vztahují přímo k ději, ale nutí děti přemýšlet samostatně. Třeba o tvaru lístečků nebo o barvách, takové jednoduché věci, které neunaví hlavičku a přitom udělají radost z vlastních poznatků a z procesu vlastního přemýšlení.
Ale mě osobně tahle knížka fascinovala už na první pohled a bohužel či bohudík (fakt nevím) ve mně tento první pohled utkvěl asi napořád.
Jiří Trnka a Kouzelná zahrada!
Tuhle knížku s podivným kouzlem jsem měla před očima hned, jak jsem otevřela Zákeřné keře a spatřila ilustrace Evy Chupíkové. Ilustrace, které jsou plné fantazie skryté za barevným rozestřeným pozadím, propracovanými vílami a postavičkami a reálnými symbolickými výjevy ze světa rostlin.
A do toho je v ději ještě jakýsi zlý kocour!
Zadní strana knihy na deskách nabízí plán zahrady a poslední úkol pro děti - znovu si v duchu projít cestu a ukázat jedovaté keře. Jak si s nimi hlavní hrdinové poradili?
Krásné zakončení, které, moc bych si to přála, by mohlo opět vynést Daniele Krolupperové, nějakou tu cenu, jako například v letech 2003 a 2006 Cenu učitelů.
Keře se mimořádně vydařily a tipla bych si, že jsou to v dnešním přeplněném knižním světě ti praví adepti na dlouhodobý až doživotní pobyt v dětské knihovničce.
Vydalo nakladatelství Portál, 2010, www.portal.cz
20. dubna 2010 v 4:27 | čajovna
Dokonalý text, dokonalá ilustrace!
Víc k této knížce snad ani nejde napsat, povědět, ukázat. To prostě musíte vidět na vlastní oči!
Příjemný zážitek umocňuje širší formát knížky, který umožní dětem lépe nahlížet přes rameno rodičům,místa je tu víc a tak se o něj podělíte. Je totiž o co.
Nějakou vypečenou ilustraci najdete téměř na každé straně, vždy je na co se dívat. Ilustrace Markéty Vydrové k tomuto příběhu sedí a jsou rozlétané, pohyblivé, akční a sálá z nich dobrá nálada.
Příběh je o dvou strašibraších, kteří se jmenují Baf a Bubu…
"…Baf se prý narodil ze žuchnutí jedlové šišky a Bubu zase při vichřici ze zakřípání suché větve dubu…"
a jistě pochopíte, že za takových podmínek se nemohou narodit pořádná strašidla a tak ti dva nemají strašení v lásce. Nejde jim a tak je vyučování na hradě Hromštejně opravdu nebaví…
Jenže když je osud zavane do věže v Kamsehrabech, jejich zapálení pro učivo se změní. Jenže všechno se potom začne měnit a prsty v tom budou kdejaká strašidla a obyvatelé Kamsehrab.
Knížka vyniká nejen krásnou úpravou, ale hlavně nápaditým příběhem s notnou dávkou vtipu stvořeného právě tak pro děti a tak si dovolím říci, že je to po delší době zase jedna z knížek, která si zaslouží metál, nějakou tu literární cenu nebo alespoň uznalé pokývání hlavou každého, kdo se k ní dostane.
Vydalo nakladatelství Mladá Fronta, 2010
14. dubna 2010 v 4:22 | čajovna
Tenká encyklopedie od nakladatelstvíí Fragment nezklame skromné a nadšené fanoušky do jezdeckého sportu. Chcete-li něco obsáhlejšího, hledejte knížky obsáhlejší. Při letmém pohledu vás jistě zaujmou kvalitní a hezké fotografie a hezky graficky zpracované téma. Textu tu je také dostatek, hesla, krátké poučky a plně informační odstavečky bez zbytečné omáčky dělají z této útlé knihy překvapivě publikaci nabitou informacemi. Tak akorát pro děti a mládež, tedy pro cílovou skupinu, pro kterou je určena.
Příjemným zpestřením a tím, co naláká nejvíce dětských jezdeckých "fajnšmekrů" je příloha věnovaná soutěžím všestrannosti. Dozvíte se tu za malou chvíli, jaké to je vypravit sebe i koně na cestu, jak probíhá soutěž, jak jsou soutěžící koně i lidé ubytováni apod… Krátce, výstižně.
Péče o koně, jeho potřeby, teoretické uvedení skoků, chodů a důležité informace o zdraví koně, vše v nezbytném základu. Musím říci, že kdybych byla na místě toho ideálního čtenáře, strávila bych nad touto knihou asi hodně večerů, i jen pouhopouhým sněním nad obrázky.
Ačkoliv je tu upozornění, že kniha vychází z britských reálií (je překladová), u nás se systém soutěží, ustájení nebo některé odborné termíny liší, nejsou to odlišnosti nikterak průlomové a tak si myslím, že je s klidem možné je vstřebat a neudělat přitom nějakou zásadní chybu. Vlastně jde jen o koně a ti jsou na celém světě tak nějak - stejní!
22. března 2010 v 4:20 | čajovna
Povím Vám, moji milí, že už dlouho jsem nečetla knížku, která by byla tak moc blízká mé podstatě v nějakých 12 letech.
Samozřejmě, chvíli to trvalo, než se ta dávno zasunutá holčička ve mně zase vysunula.
Předtím si ta dospělá, snad už stará (???) žena řekla cosi ve smyslu, no to jsou teda žblepty pro malý holčičky… ale s každou další větou a s každou další stránkou mi pod kůži zalézala nejen hlavní hrdinka Zuzka se svými naivně dětskými názory na život a všudytryskající láskou ke koním, ale hlavně já sama.
Jako bych se náhle nacházela a prvotní slova jsem se studem musela vzít zpět. To taky není knížka pro tebe - ale pro tebe před x lety, chápeš?
Chápu!
11. března 2010 v 13:11 | čajovna
Žánr fantasy mi připadá jako koláčky. Někdo je má rád až nábožně, někdo k nim přistupuje svátečně a těší se, někdo je nenávidí a považuje je za odpad z mouky s haldou sladkého cukru…
Někdo má rád koláčky makové, tedy třeba Harryho Pottera, někdo frčí ve Stmívání…v Upířích denících… někomu stačí klasika ve formě prvních verneovek.
A někdo má rád povidlové, třeba Percyho Jacksona.
Na to, že nejsem ten fanatický fanoušek fantasy, mě tato kniha nezklamala. Vůbec, těším se na film, na další díly asi jako ten fajnšmekr, který prostě ochutnal ty povidlové koláčky a docela mu jedou.
Moře nestvůr je pokračováním prvního dílu Percyho dobrodružství s názvem "Zloděj blesku."
Má spád a švih už od samého začátku, nedá se říci, že byste se na některém místě příběhu nudili, to ani náhodou, vlastně tu není příliš slabých míst a máte-li chuť a čas, doporučím tuto knihu i dospělým. K jejímu zfilmování snad mohu říci jen to, že se nedivím, měla-li bych filmařské ambice a touhy, asi bych neodolala těm nádherně popsaným uvěřitelným efektům, které mají tu zvláštní historickou a božskou atmosféru. Hora Olymp, zlaté rouno, kyklopové, hrátky s mořskou hladinou…
Lze jen doporučit.
28. února 2010 v 2:16 | čajovna
Těšila jsem se na příběh pro děti, ve kterém prý zvítězí dobro nad zlem a je to údajně škoda, že se tak děje jen v pohádkách. Těšila jsem se právem, i když mi bylo trošku smutno z myšlenek na to, zda-li to opravdu takhle funguje už jen v pohádkách.
Sedmihlávek je podivné stvoření (snad drak…), který se vylíhl z darovaného vajíčka. Tak už to chodí, když uděláte nějaký dobrý skutek, dostanete odměnu. A tohle byla odměna opravdu vypečená. Kája a Katka jsou dvě děti, jež přivál osud ke Smrčkovým, do chaloupky v lese, do společnosti lidí, kteří se živí poctivou prací a nemají čas na klepy.
A tu se tu náhle vylíhne ten dráček Sedmihlávek.
A protože vyrůstá v lásce, samozřejmě z něj musí být laskavý drak, který pomáhá ostatním.
Jenže je tu také království, město a vojáci a ti všichni se postarají o pestrou paletu peripetií, které vyvrcholí ke konci… no a na Katku a Káju pak čeká velké překvapení a velkolepé zakončení.
Co se mi na příběhu líbilo nejvíce? Víte, snad ne příběh jako takový, i když ten je také skvělý, klasický a nápaditý zároveň… A možná by to byl ten příběh, kdyby se autor Karel Novotný nepostaral o dvě záležitosti, které mě jako dospělou osobu zaujaly bezkonkurenčně nejvíce. A sice nádherné autorské ilustrace, na kterých je na první pohled patrné, že je maloval někdo s láskou a v obrázcích vidíte každý tah štětcem.
A to úzce souvisí s druhou věcí, z knížky na mě totiž vystupuje takový zvláštní dětský duch, takové ty staré dobré časy. Občas styl psaní, občas nějaké slovíčko, snad to netuctově zvolené grafické zpracování, prostě příběh o Sedmihlávkovi mi silně připomíná pohádkové knížky, které jsem nacházela v knihovně své babičky a byly to knížky z mládí mých rodičů.
A něco takového najít na trhu dnes?
To je skvost!
18. února 2010 v 3:35 | čajovna
Když se mi do ruky dostala tato kniha, byla jsem velmi zvědavá... Za prvé, fenomenální úspěch spisovatele, který učil patnáct let historii a angličtinu, za druhé právě on zpracoval příběh z dějin starého Olympu a mýtů a za třetí, působivá je i obálka.
A jak možná už víte, já jsem na obálky docela háklivá :-) a mám je moc ráda. A celkem dost na ně dám...
Takže, první dojem z knihy báječný, obálka je leskne a vytváří bleskové efekty, autor se zdá jako sympaťák, příběh je anotací nastíněn dokonale, takže vzhůru do čtení...
Percymu je dvanáct, jeho matka je hodná a příjemná žena, otec je neznámý... nevlastní otec je typický americký ňouma, který se svými kumpány zaneřádí byt plechovkami od piva, hrou karet a karbanátky a Percy je je kluk, drzý spratek, který je hyperaktivní a trpí dyslexií... kolik takových dnes je! A proto třeba právě takové příběh osloví...
Zprvu mi příběh připadal trochu obyčejný, chvíli trvá, než se děj rozjede, ale na druhou stranu je dobré si považovat tohoto počátečního pobytu v normálním světě, protože poté se děj rozjíždí kosmickou rychlostí a zhruba od poloviny už vás text nenechá vydechnout a jste-li hodně náruživí čtenáři, asi ho dočtete na jedno posezení...
Percyho otec je Bůh, ale který? To nikdo neví a je třeba to zjistit. Až se tak stane, chlapec se vydává na nebezpečnou výpravu, na které má zachránit ukradený blesk. Ovšem nakonec zjistí, že vše je úplně jinak, konec příběhu má rychlý spád a děj, který nakonec zůstává otevřený dalšímu dílu...
27. ledna 2010 v 9:06 | čajovna
Autor na svých stránkách vypráví o svém přesvědčení a idee, že každý příběh musí mít dostatečnou zápletku od začátku do konce. Jen tak se udrží čtenářův zájem. V tomto případě se to podařilo. Nejsou to zápletky nikterak úchvatné, šokující a nadpozemské, ale naopak. Obyčejné, klukovské a holčičí a právě pro tu svoji obyčejnou neobyčejnost a zajímavou kompozici věcí lehce neskutečných a skutečných, třeba ten zázračný lektvar, který kdoví….fungoval by ve skutečnosti? Ale to nemusíme řešit, důležité je, že je to věc neobyčejná a váže na sebe pozornost. Prolíná se celým příběhem, který sice začíná na obyčejném fotbalovém trávníku, ale končí až na ministerstvu školství a nakonec důsledky konzumace tohoto ovocno-bylinného nápoje jsou natolik sáhodlouhé, že ovlivní celý svět a hlavně Maxovo finanční konto.
Hlavní hrdinové vyrazí dvakrát do Prahy a pokaždé to bude dobrodružný výlet, ve kterém nevíte dne ani vteřiny, kdy se stane něco neočekávaného.
18. ledna 2010 v 8:43 | čajovna
V této malé knížce určené předškolákům k předčítání a školáčkům k prvnímu čtení najdete mimo skvělého příběhu také velmi podařené ilustrace.
Autorkou je Markéta Vydrová, jejíž obrázky jsou nezaměnitelné pro takový zvláštní šmrnc, akci a pohyb, který zachycují. A pro příběh, ve kterém řádí v první třídě škodlivé strašidlo, je takový styl obrázků jako dělaný.
Autorkou textu je Zuzana Pospíšilová, která je dětská psycholožka a autorka mnoha dalších příběhů pro děti, například
Domeček pro šneka Palmáce, a v těchto příbězích je obsaženo něco chytrého, leč úmorně nepoučujícího.
Školní strašidlo dětem zprvu škodí, ale posléze se stává právoplatným členem třídy a kdoví, třeba se na konci roku bude moci pochlubit i svým vlastním vysvědčením. Děti ho nejen polepší, ale také si ho prostřídají doma. Jaké to je mít doma školní strašidlo? O tom vám bude vyprávět hlavní hrdinka, prvňačka Anka, která také jako jedna z prvních začne mít hned v první kapitole podezření, že se u nich ve třídě děje něco divného...
Kapitoly jsou přiměřeně krátké, text jednoduchý, prostý složitých slov a dlouhých vět, a tedy jak dělaný pro malé čtenáře. Já jsem se nad touto knížkou docela dobře pobavila...
12. ledna 2010 v 10:48 | čajovna
Další ze série Klubu záhad, tedy trojice dětí, které se milerádi vydávají na stopu tajemným stopám a čím je celá záležitost strašidelnější, tím lépe... Příběh s názvem Děsivé tajemství pro mne byl trochu zvláštní. Nezaujal na první pohled, nezaujal na první "počtení", ale s odstupem času se ve mě ten nápad Thomase Breziny rozkládá a možná i tento případ má ambice stát se takovým, kterým si budete z této série pamatovat.
Linka příběhu je totiž jednoduchá. Děti se ocitají v areálu opuštěné továrny, čeká je jeden kanadský žertík, telefonáty jakéhosi ducha a zrádný pracovník filmových efektů a také a to hlavně - duch mrtvého světoznámého houslity. A je třeba nejen najít ztracené housle, ale také vyřídit další záležitosti.
Silně na mne v tomto příběhu vystupuje hodná a dobrotivá hospodyně, která byla jaksi "poděděna" dědicem houstlistova domu a rozhodně si nepolepšila, přesto zůstala k dětem a nezvaným návštěvníkům velmi vstřícná. O příběhu nebudu prozrazovat moc, snad jen tolik, že jeho napínavost je všude zhruba stejná, příběh nemá výraznější nudná místa.
A i kdyby... tak pozor!
Je tu kouzelná lupa, ba přímo Superlupa, tedy obdélník fólie, který je přiložen ke knize. Co s ním? Přiložíte ho na některé ilustrace, které mají šedivá slepá místa. Rázem se tu kouzlem objeví mihotavý obrázek, většinou jsou to výjevy přímo děsivé... A jsou tu také kontrolní otázky, za které sbírá čtenář body, ovšem pouze v případě, že nejenže čte pozorně, ale také se dívá na obrázky a používá lupu. Lupa mu pak prozradí správnou odpověď i počet bodů, které získal.
Příloha je ještě děsivější, je tu několik faktů o zjeveních, takže nečíst před spaním...
A perlička ode mě na závěr - podívat se můžete i na autorovi stránky
www.thomasbrezina.com ... umíte-li německy, počtete si. Neumíte-li, stačí si jen prohlédnout autora - přiznám se, myslela jsem, že je to starší pán. A ono ne!
8. prosince 2009 v 11:24 | čajovna
To této skříňky není jednoduché se dostat, i když... Když se napíšou na spodní stranu pravidla,
která se nikdy nesmí porušit, je to jako návod. Alespoň pro Leovu sestřenici Mimi. Ti dva se jednoho dne sejdou v Leově pokoji a počáteční nedůvěru a nepřátelství prolomí právě tato skříňka a její kouzlo. Mimi poruší pravidla - ostatně, co by člověk čekal od holky, kterou nikdo nemá rád a ona se podle toho chová?
Najednou se oba stávají svědky podivuhodných událostí, na tajemné hrací skříňce je totiž namalovaný krásný svět, který ŽIJE! Žije svým vlastním životem a Mimi a Leo se stávají jeho součástí, nachází nová kamarádství, ale také velká nebezpečí, zcela vyfantazírovaný svět...
Mě osobně se nejvíce líbili perníkoví puntíci, kteří ve světě skříňky nazývaného Rondo, jsou asi něco jako obtížný hmyz u nás... a zvířata a podivní tvorové a lidé tu žijí v podivné, leč tak přirozené symbióze. A je tu také Modrá královna, jejíž věrnou podobu vidíte na obalu.
Obal se navíc krásně barevně leskne a tak je to možná ideální dárek pod lesk vánočního stromku...
Příběh je z pera velmi úspěšné australské spisovatelky Emily Roddaové, která získala několik uznávaných cen včetně medaile z přínos australské literatuře pro děti.
Jemně modravé knize nelze moc vytknout, snad jen mě trošku nudil příběh ve chvíli, kdy se obě děti setkaly s takovou dávkou nejistot a nedůvěry, že jsem z toho i já sama měla pocit absolutní bezradnosti. Chvílemi se něžně pohádkový příběh mění v nefalšovaný horor pro děti, trol sežere trola, neustálé padání do pastí... dalo by se říci, že Tajemná země Rondo je zezačátku docela fajn pohádka, s každou stránkou navíc se stává dobrodružnou, hororovou a nakonec se všechno rozplétá a vrací ve svých důsledcích zpět na začátek.
Tak Vám přeji příjemné počteníčko a chcete-li své ratolesti trochu potěšit a trochu postrašit, pak je to ideální knížka....
12. listopadu 2009 v 10:38 | čajovna
Krásné leporelo zaujme hned na první pohled. A sice nepřehlédnutelnými Ladovými ilustracemi. Možná je to hezký dárek pro nás, rodiče - protože takový pohled na ladovsky zasněženou krajinu, ten potěší a dává vzpomenout na vlastní dětství, ke kterému tyto obrázky patřily.
Grafické zpracování leporela je podařené, pod obrázkem je notová osnova s barevnými notičkami. Barevné jsou i klapky na piánku, i když trošičku se barvičky liší, takže hrát jen podle barev vyžaduje trochu detektivního umu. Naštěstí jsou i očíslované, pro rychlejší orientaci. Ale zdá se, že děti si velmi rychle tóny a sled tónů osvojí a tak si tříbí nejen paměť, ale i hudební sluch.
Najdete tu 12 vánočních koled -Půjdem spolu do Betléma, Slyšte, slyšte pastuškové, Chtíc aby spal, Štědrej večer nastal, My tři králové, Narodil se Kristus pán… známé i méně známé.
S leporelem se příjemně manipuluje, otevírá se jako kalendář a piánko je vždy k dispozici. Jediné, co mi na piánku, které se zdá poněkud odolnější, než by člověk čekal, vadí, je jeho zvuk, přesněji, síla zvuku.
Hraje na můj vkus příliš hlasitě a tak z opatrnosti varuji děti a rodiče i prarodiče řed dáváním k uchu, ono i na dálku je to docela pronikavý zvuk, ale je to nevýhoda mnoha zvukových hraček, zdá se mi, že výrobci si myslí, že děti jsou silně nahluchlá stvoření…
Takže stačí ztlumit nějakou amatérskou metodou, třeba přelepením reproduktoru nějakým tlumičem (filc, měkká látka, molitan…) Osobně to považuji za nutnost, ale možná mám jen sluch jako kočka a vy jste odolnější :-)
Bez této nevýhody je to ideální vánoční dárek, který potěší malé i velké...
10. listopadu 2009 v 15:20 | čajovna
Malé leporelo potěší zejména ty nejmenší. Líbí se mi na něm zaoblené hrany a papír, který je pevný a zároveň velmi lehký.
Uvnitř najdete příběh králičí rodinky, která nemá večer co dát do hrnce. Maminka tedy vyšle králičata pro hlávku zelí, mrkvičku, kedlubnu a další dobroty.
S dětmi pak můžeme listovat dál a kromě milých a snadno zapamatovatelných básniček tu můžeme prstíčkem hledat tu pravou cestu za hlávkou zelí nebo snad za rajčátkem?
Hezký a výrazný labyrint je pro děti lákadlem a prvním dobrodružstvím v knížce, které mohou sami ovlivnit. I když udržet prstík na cestičce - no to vyžaduje soustředění.
Takže...
Pro co půjdou jako první?
Kudy najdou cestu?
Existuje ještě jiná cesta…?
Malé, ale šikovné... takové je leporelo z Mladé Fronty.
26. října 2009 v 10:33 | čajovna
Dětský knižní blog zaplavili novinky. Máte-li zájem o dětské knížky, podívejte se. Nestyďte se a diskutujte, jsem tam s Vámi úplně stejně jako na Domácí čajovně, dětské knížky si je polepšili a mají tam svou "podstránku". Ráda Vás uvítám i tam....
Také tu jsou k dispozici dva nové rozhovory, osobnosti v dětské tvorbě známé a oblíbené....
Příjemné čtení a těším se na Vás...
P.S. Mimochodem....Technická - již čtvrtým dnem mi nejdou vkládat nové obrázky na blog.cz.... prý nelze převést originál a to mám, jako vždy, jpg, jpeg formáty? Nevíte, co s tím...Vám to funguje....
10. září 2009 v 10:13 | čajovna
Oblíbili jste si časopis Kouzelná školka?
Pokud ano, chystá se v něm revoluční změna... V článku níže....
Na čem aktuálně pracuji:
Zde hledá 