Domov
12. února 2012 v 17:00 | Renata Petříčková, www.projekt-baraka.cz
Mgr. Martin Vala mne zaujal svou tvorbou, která nelze nazývat klasikou. Nebo možná ano… ale ne dříve než za pár století. Jeho pracovním nástrojem není štětec a plátno, ale tablet a počítačová myš, které se snaží prezentovat jako plnohodnotnou, neohraničenou a řemeslně zvládnutou sílu.
A myslím, že se mu to mimořádně daří. Vystudoval Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity na Katedře výtvarné tvorby, obor volná a užitá grafika u profesora Eduarda Ovčáčka. Od roku 2002 působí v oblasti užité grafiky a designu. V letech 2005-2009 kompenzoval absenci volné tvorby autorskými projekty v oblasti gamedesignu.
Pro úplně neznalé, co je to gamedesign?
"V doslovném překladu je gamedesign navrhování her. V současné době je hodně skloňován v kontextu her počítačových, ale v podstatě je úplně jedno, jaký typ hry navrhujete. Gamedesigner je tedy člověk, který navrhuje hry, a to jak po stránce vizuální, tak obsahové. Je to krásná tvořivá činnost, která však velmi často může přejít v posedlost nebo závislost. Postmoderní společnost je navíc zejména kultura volného času, což je pro tvorbu a hraní her živná půda. Teď nevím jestli jsem vám neodpověděl víc než jste chtěla slyšet (:"
No snad ani ne, ale… hraní her i jejich tvorba může být posedlostí. Lze jí nějak krotit, nebo máte v sobě nějakou hranici, kdy už si říkáte - "jsem v tom až po uši" nebo je tato tvorba zaškatulkovaná v té pracovní pozici (živobytí) a tudíž pro všechny druhy závislostí jaksi "omluvena"?
"Aktuálně na to nemám jednoznačnou odpověď. Hraní samotné může přinášet radost, může rozvíjet vaše schopnosti, paměť atd. Trochu se obávám, že v globálním měřítku může přemíra interaktivity a virtuality her, vytěsnovat jemnocit přemírou umělých a rozumem vytuněných pocitů a následky z toho plynoucí jsou každopádně těžko omluvitelné. Vyvíjel jsem naštěstí v drtivé většině hry pro potěšení a ne pro obohacení, takže jejich smysluplnost a důsledky nade mnou tak nevisí, navíc daly vzniknout mnoha krásným přátelstvím, což je hřejivé."
Ale vraťme se k umění. Díky neutuchajícímu "duchovnímu hladu" se od roku 2009 Mgr. Martin Vala vrací do prostoru morálně-archetypálních a duchovně-transcendentálních témat, do kterých pronikal autorskou činností, zejména v období studia na vysoké škole. Na své předchozí dílo tak navazuje po osmi letech. Jeho rukopis je obohacen o zkušenosti z mnoha oblastí grafického designu, 2D a 3D grafiky.
Tolik z jeho profilu…
Kdy jste začal poprvé umělecky tvořit?
"V dětství. Pocházím z velké rodiny, ve které je spousta umělecky tvořivých osobností. Největší boom jsem ale prožil po střední škole, která pro mne byla výtvarně poměrně hluchým obdobím, nicméně mne obdařila všetranným technickým vzděláním a pomohla mi rozvinout mauální zručnost v souladu s technickým řešením. Náledovalo půlroční trápení na technické univerzitě, kde se naplno vybarvil nesoulad s vyšší matematikou, chemií a dalšími technickými předměty, které mne ničily svou neúprosností.
V té době mne hodně podrželi rodiče, kteří mě podpořili v intenzivní přípravě na vysokou školu s výtvarným zaměřením. Během 3/4 roku jsem udělal ohromný krok vpřed, kreslil jsem, maloval a sochal x hodin denně. Touto zrychlenou intenzivní kůrou mne provázela moje teta, malířka Jana Ullrichová, které vděčím za mnohé a která měla neochvějnou víru v můj talent. Silně mne ovlivnil také učitel Leszek Wojaczek, jehož přímočarost a obdivuhodná chlapská ráznost, kloubená s citem mi v té době velmi učarovala.
Podařilo se mi udělat zkoušky na Ostravskou univerzitu, obor výtvarná výchova - technická výchova. Technickou výchovu jsem během studia vyměnil za výtvarnou tvorbu, obor volná a užitá grafika. Vysoká škola byla úžasná v množství času a svobody, kdy se člověk mohl věnovat umění, bez ohledu na finanční zhodnocení výsledku. Osahal jsem si všechny možné tradiční grafické techniky, ale přesto můj největší zájem budil počítač a možnosti tvorby, které přináší. Po škole jsem strávil rok v armádě a další bezmála 4 roky v Brně, kde jsem pracoval jako grafický designer. Volná tvorba z té doby se hodně točila kolem fantaskních a ekologických témat, ale bylo ji málo, což vzhledem k tomu, že si člověk v práci škvařil kreativní mozek deset hodin denně, považuju za přirozené."
Do roku 2009 jste tvořil v Anglii a tam vznikl cyklus nazvaný TO (Theory One). Čím je zvláštní, čím vyniká?
"Tak to úplně nebylo. V roce 2009 jsem kývl na samostatnou výstavu v Brušperské galerii výtvarného centra Chagall, a dost jsem zápasil s tématem. Stále jsem v sobě řešil "Teorií všeho", tedy snahu o pochopení principů, podle kterých tento svět funguje a lámal jsem si hlavu, jak toto téma uchopit vizuálně. Práce designéra mne stále vysávala natolik, že mi na volnou tvorbu nezbývaly síly. Vsadil jsem vše na dovolenou v Anglii, kde máme rodinu, a drtivou většinu volného času jsem tvořil. Každý den vznikaly 1-2 obrazy, bylo to úchvatné, jako bych odvalil kámen z pramene, ze kterého začala prýštit voda. Nemyslel jsem na práci, jen to ze mne vytékalo ven. Počítač byl vždy po ruce a díky znalosti "řemesla" jsem nebyl vázán technikou a pracoval s tím, co mi přišlo efektivní.
Několik dozvuků tohoto výtrysku jsem pak dotvořil po návratu domů a výstavu tak bylo čím naplnit. Paradoxně jsem obraz nazvaný TO, který měl být klíčovým bodem výstavy nakonec nevystavil, jelikož jsem během práce nabyl přesvědčení, že dostatečně nevystihuje záměr. Vzhledem k pozdějším silným reakcím diváků to pravděpodobně nebyl úplně soudný závěr (:.
Cyklus TO je tedy velmi hravý, svobodný a pro mne velmi radostný, protože odstartoval novou vlnu volné tvorby, do té doby latentně dřímající."
Myslíte, že Vás Anglie inspirovala příjemně a že ta samá díla by nemohla vzniknout kdekoliv jinde?
"To už se asi nikdy nedozvíme (smích). Domnívám se, že řada obrazů z té doby by vznikla za každé prostorové konstelace. Anglie má pro mne silnou paralelní vazbu vztahující se k trendy určujícímu osobitému designu, který v této zemi vzniká a kterým jsem se určitě nechal ovlivnit ve své profesi. Obrazy samotné byly na Anglii vázány jen okrajově, protože zejména odrážely výron duchovně-kreativního nitra, který se na daném místě a čase "pouze" spustil."
Ve své galerii na Barace mimo jiné také říkáte: "Svoboda vyjádření je největší síla, kterou můžeme disponovat a je lhostejné, jakým nástrojem jí filtrujeme ven." Takže jste štětci a pastelkám opravdu na chuť nikdy nepřišel?
"Kresbě, malbě a práci s textilem a hlínou jsem se věnoval hodně na škole, a nemyslím že by někdy bylo možno klasickou techniku něčím nahradit. Kresba je a bude základ a malba její starší sestra. Pravdou je, že mne na malbě vždycky trochu prudily technické limity, kterými je sevřená. Tento druh limitů má sice každá technika, u mne však bylo nejzábavnější je překonat s pomocí počítače. Nad klasickými technikami však v žádném případě neohrnuju nos, jen je teď nepoužívám. Tužku ale beru do ruky denně, takže se necítím nijak odtržený."
Jak vám pomohlo studium 2D a 3D grafiky v tvorbě? Dalo vám to opravdu další rozměr v tvorbě?
"Možnosti 2D a 3D grafiky se stále vyvíjejí, a když s nimi pracujete každý den, přejdou vám do krve jako druhá přirozenost. V detailu je to řemeslo jako každé jiné, jehož soulad mezi sofistikovaností a univerzálností nese stejnou míru mistrovství nebo diletantství. Moderní technologie dnes umožňují kreativně tvořit masivnímu množství lidí, kteří navzájem sdílí své výtvory, propojeni se všemi kouty světa. Osobně rozlišuju mezi prací designéra, který usiluje o vytvoření vizuální atraktivity výměnou za "chléb vezdejší" a výtvarníka, snažícího se pomocí umění pochopit zákonitosti "slova páně"."
Žijete a tvoříte v Brušperku, což je nádherné městečko, téměř jako ráj na Zemi. Inspiruje vás okolní příroda, okolní svět, západy, východy slunce? Znovuuchopujete základní principy hmoty a energie, v této vaší větě je přece tolik možností!
"Skoro každý den chodím do studia podél řeky Ondřejnice, která Brušperkem protéká a mám tak možnost pozorovat její proměny v denních a ročních obdobích. Každé ráno tak vyplaším na stejném místě volavku, která pak odlétá stejným směrem pryč. V ohybu ramene sídlí ledňáčci a na konci polní cesty se nepravidelně objevuje lidské smetí, které si tam někdo odložil, v domění že zítra už ten binec není jeho. Brušperk je krásné město, s několika úžasnými průhledy a ne nadarmo se mu říká Lašský betlém, nicméně trpí stejnými neduhy jako všechna města, co znám, zejména pro bezohlednost lidí v něm žijící.
Znovuuchopení základních principů hmoty a energie, nad kterými se tak rád, a tak často zamýšlím je velkou otázkou současné společnosti. Možná je to aktuálně ta nejdůležitější otázka, která trápí (nebo by měla trápit) lidi žijící na této planetě a já se snažím na ní odpovídat jazykem, kterým mluvím nejlépe. Tak jako se básník snaží popsat dokonalost, lásku a krásu, matematik objevit vševysvětlující vzorec, pekař upéct poctivý chleba a učitel ve třídě rozvinout své žáky. Máme stále možnost volby, a tato nejúžasnější svoboda-dar, je zároveň naším "prokletím".
Máte pro tvoření vyhrazený čas, nebo čekáte, až TO přijde a potom tvorbě plně podlehnete? Prostě čekáte na Múzu nebo si jí k sobě umíte přivolat nějak pravidelně?
"Přetlak, to je ten pocit, který musím zřetelně cítit, aby se věci daly do pohybu. A když už se hýbou a vznikají, musí nastoupit pokora, aby úžas z krásy vznikající vám pod rukama nepodněcoval rozum k falši a domýšlivosti. Když jsou tyhle dva motory v souladu, pak je to radost."
To bezpochyby, to je ta pravá rovnováha. Pracujete jako desingnér, tak se dá říci, že tato tvorba je součástí Vaší práce a zároveň umění je součástí Vaší práce? Kde je nějaký protiklad, něco úplně jiného, relaxačního..? Jak prostě trávíte čas, když chcete vypnout?
"V posledních letech jsem se hodně věnoval vývojem her a herních systémů pro hry na živo, tzv LARPy. Od roku 2006 střídavě spoluutvářím a vedu komunitu sdružující zájemce o tento druh zábavy. Připravuju a účastním se výcviků v oblasti přežití a vojenské taktiky, poslední dva roky se věnuju ruskému bojovému umění Systema, no a hlavně mám s mou milovanou ženou dvě úžasné děti, jejichž budoucnost zvedá stále naléhavěji prst k řešení zásadnějších otázek lidství tak, aby svět do kterého vyrůstají nebyl pohlcen chamtivostí, konzumním chlemtáním a otrockým papouškováním odosobnělých dogmat z lenosti."
Děkuji za krásné otázky.
A já děkuji Vám za ještě příjemnější odpovědi a když tak přemýšlím, co Vám popřát, tak asi… tak asi nekonečně mnoho cest podél řeky Ondřejnice a té ubohé volavce, ať jí to každé ráno dobře létá. A aby ten náš svět nebyl pohlcen tím, co zmiňujete v poslední odpovědi.
Foto: archív Mgr. Martina Valy
Zdroj: www.projekt-baraka.cz VIRTUÁLNÍ GALERIE PRO UMĚLCE, MÍSTO, KDE MŮŽETE NEJEN SHLÉDNOUT KRÁSNÉ OBRAZY, ALE TAKÉ SI JE ZA PŘÍZNIVÉ CENY KOUPIT.
7. února 2012 v 8:30 | www.popelky.cz
Kateřina Hejlová je autorkou knížky se zvláštním názvem FIMBUL jejíž recenzi jste si mohli přečíst právě ZDE. Některé z Vás zaujala přesně tím, co mne. Svým vzhledem, který je něžný, vznešený, avšak mrazivý. Přesto mi je jasné, že rozhovor s autorkou nebude mrazivý, ale něžný a vznešený. A navíc velmi zajímavý...
Kateřina Hejlová v tuto chvíli žije v Anglii a to jí tak trochu závidím. Anglii totiž miluju i s tím jejím "jakože pořád upršeným a šedavým počasím.
Katko, jak je právě teď u vás? Já vím, že to je asi naprosto obyčejná otázka, ale chápejte… Občas člověk neodolá poptat se, jak je v RÁJI, když tam zrovna někdo je… Takže jak je ve starobylé, šedavé a krásné Anglii?
Rozhodně si nestěžuju. 
Bydlíme na kopci, z ložnice a pracovny mám výhled na zelené louky a přízračné siluety podzimem obnažených stromů, pár metrů od domu mám les, kam chodím venčit psa, podél místní řeky denně běhám… , prostě jedním slovem idylka. Občas trochu skrápne, pravda, ale jinak slunce svítí i v "šedavé" Anglii. Mít něco podobného kousek od útulného domova, tak si taky nestěžuju 
Tak já vám na oplátku prozradím, že právě teď je tady "šedavé" Česko a lidi naštvaní… jak vlastně v Anglii lidé berou ten v průměru deštivější ráj počasí?
Myslím, že si zdejší obyvatelé na déšť prostě zvykli. Když člověk žije delší dobu v zemi s proměnlivým počasím, už mu ty výkyvy ani nepřijdou. Já osobně mám déšť ráda. Vzduch je pak mnohem hebčí, všechny vůně vystoupí, barvy jsou sytější. Taky si pak mnohem víc vážíte slunce.
Jací jsou vůbec z Vašeho pohledu angličané?
O Angličanech se traduje všelicos, ale moje dosavadní zkušenost, byť krátká, je pozitivní. Jsou to skutečně milí, přátelští, noblesní lidé, kteří mají smysl pro tradici, a sounáležitost a ohleduplnost pro ně nejsou jen prázdnými pojmy.
Kdy jste psala Fimbul? Mě napadá, jestli v tom třeba neměl trošku prsty fakt, že jste z Prahy přesídlila do toho o poznání chladnějšího města?
Fimbul jsem psala loni, od jara do podzimu, a pro změnu v Irsku, kde jsme s přítelem téměř pět let bydleli. Hold mám asi slabost pro pochmurné, deštěm zkroušené země. Ale když ono je v těch barvách po dešti tolik krásy…
A proč právě Fimbul, vím, že tam je cosi jako skandinávská mytologie?
Fimbul je tříletá zima, zima hrůzy, která předcházela Ragnaröku,což je v severské mytologii označení pro
konec světa, zánik bohů, poslední bitvu mocností dobra a zla.
Aha, takže my se ve Fimbulu vlastně nedozvíme, jak to s Prahou a vůbec zimou hrůzy v Evropě dopadlo? Nastal tam poté konec světa nebo ne?
Myslím, že všechno, co jsem chtěla říct, najdete v knize. Zbytek hledejte sami v sobě…
Příběh zdaleka není jen o Fimbulu - zimě, jakožto ročním období, ale o Fimbulu - zimě, v nás samých. A konec světa? Jakého světa?
Krásná vzdušná Anglie, co říkáte?
Fimbul je svým způsobem tak trochu velká PRVOTINA. Vaše, první pod
Vaším pravým jménem…. Proč jste se schovávala zprvu za psedonymy?
Nikdy jsem se za pseudonymy neschovávala. Naopak jsem vždy dbala na to, aby vedle mého uměleckého
jména bylo uvedeno i jméno rodné. Pseudonym byl vlastně nápad mých nakladatelů, kterým se anglicky znějící jméno zdálo praktické. Vzhledem k tomu, že se jednalo o knihy na zakázku, nevadilo mi to a rodné jméno jsem si ponechala pro knihy s vlastním námětem. Nicméně na psaní pod pseudonymem nevidím nic špatného ani zatraceníhodného. Ostatně pod uměleckým jménem psala řada autorů české i světové literatury.
Také je to první knížka, která vyšla ve zbrusu novém nakladatelství JaS. Mít knížku, na které je dodatek… Vydáno jako 1. Publikace…. To se v historii děje jen velmi málo. Jak jste si poradila s tímto pocitem?
Jsem dojatá, těch jedniček má Fimbul skutečně požehnaně. Ale tu nejcennější jedničku mu mohou udělit pouze čtenáři.
Kateřina Hejlová a Fimbul
Vrátím se znovu do Anglie. Co Vás vůbec do Anglie přivedlo a co na této zemi považujete za jedinečné v tom smyslu, že u nás v Čechách by to podstatě bylo vzhledem k mentalitě národa, společenské situaci
apod… nemyslitelné?
Do Anglie nás to zavanulo náhodou. Jak jsem se již zmínila, žili jsme skoro pět let v Irsku, tedy jen kousek přes vodu. Jednoho dne obdržel můj přítel lákavou pracovní nabídku, které nešlo odolat, a tak jsme sbalili kufry a zamířili trochu blíž k Evropě. Irsko jsem ale opouštěla s těžkým srdcem. A co považuju za jedinečné? Těžko soudit, jsme tady krátce, ale kdybych měla střelit od boku, tak je to určitě ráz a čistota krajiny, ostrost barev, proměnlivé počasí, které vám nedovolí usnout na vavřínech, britský klid, rozvaha a samozřejmě již zmíněný smysl pro tradici.
Nemáte v šuplíku nějaký další ryze "anglický námět"? Nebo… co vůbec chystáte a co skrývá Váš spisovatelský šuplík?
Ryze anglický ne, ale co není, může být. Momentálně dokončuju humoristické vzpomínky na naše veselé, leč krušné začátky v Irsku. Dále pracuju na románu podle skutečné události, pojednávajícím o ženě, která v sedmdesátých letech utekla do Jugoslávie, a rovněž shromažduju materiály na román o keltské mytologii, který mi zraje v hlavě už víc než rok, a brzy bych ho ráda hodila na papír.
Tak na Kelty se opravdu těším, pro tyhle věci mám slabost. Tak budu držet palce, ať vše vyjde (hlavně román vycházející z keltské mytologie) a děkuji za rozhovor….
Tituly Kateřiny Hejlové
Z vydaných titulů připomeňme: ve sbornících povídek tvůrčí skupiny Hlava nehlava Zuby nehty (2007) - povídka Poslední metro, Tisíc jizev (2008) - povídka Trojná bohyně, Ruce vzhůru (2009) - povídka Vražda
v lodní kajutě, Nahoře bez…, a dole taky (2010) - povídka Vraž ho tam a Noční můry nespí (2011) - povídky Za zrcadlem a Aqua Mala. Samostatné publikace vydala pod pseudonymem Katty Joyce - jde o knížky Angelina Jolie & Brad Pitt: Společný příběh (2009), Zabijte je všechny! (2010), Hugh Laurie: Nespokojený melancholik (2010). Překlady - Roger Zelazny: Tvorové světla a temnoty (společně s Michaelem Broncem, 2011), Allison Pearson: Myslím, že tě miluju (2011).
24. ledna 2012 v 8:38 | Renata Petříčková, www.projekt-baraka.cz
Dovolím si Vám dnes předložit k úternímu čaji článek o životě Leonarda da Vinciho. Je pro galerii
Projekt Baraka a snad se mi povedlo ho napsat čtivě. Protože je to opravdu zajímavý životopis.
Většina jeho malířské tvorby byla ztracena v nenávratnu, ale přesto jeho odkaz přetrvává. Nejen v obrazech. O jeho dětství víme jen velmi málo. Víme však, že se osudného 15. dubna 1452 narodil ve 22 hodin a 30 minut. Ve skromných podmínkách se zrodila neuvěřitelná osobnost, která ovlivnila dějiny na generace dopředu. A stále ovlivňovat bude. Některé jeho vynálezy stále čekají na realizaci.
Na růžích ustláno neměl, byl totiž nemanželským synem obyčejné venkovské ženy a váženého notáře. Jeho otec se později oženil se sobě rovnou a sice - světě div se - dcerou notáře. Jeho matka se také provdala, když byl malému Leonardovi jeden rok. Ač levoboček, měl štěstí a jeho vlastní otec mu zajistil alespoň odpovídající vzdělání.
Dobře udělal.
Žák předčil svého učitele
Leonardo byl totiž velmi nadaný žák a to v mnoha směrech. Od přírodovědných oborů až po umění a techniku. Od patnácti let se učil pod vedením renomovaného Andrea del Verrochio. Již jeho první díla dávala tušit, že je tu tovaryš, který převyšuje své učitele. Jedno z jeho prvních děl je proslulý "Křest Krista", který byl tak úžasný, že sám mistr Verrochio se prý rozhodl, že již malovat nebude. Nejspíše propadl pocitu, že sám již nemá svému žákovi (potažmo i žákům jiným) co nabídnout.
Da Vinciho Mona Lisa je opředena tajemstvím
Kdo by neznal tento legendární obraz? Je na něm žena? Jaká žena? Proč se tak tajemně dívá? Když se na ní zadíváte, můžete po čase získat stejný dojem, jako mnozí badatelé - a sice, že na obraze je podobizna muže.
Kdoví, tohle tajemství si vzal sám Leonardo da Vinci do hrobu. Tajemství díla, které tvořil celé tři roky po svém návratu z Milána do Florencie.
Ovšem Dáma s hranostajem je již příjemnější
Přesto, když se podíváte i na další jeho známý obraz a sice Dámu s hranostajem, lze jen těžko odolat jistému podezření, že valná část Mony Lisy je JEN autorovým osobitým stylem. V tvářích obou dam lze nalézt některé jemné společné rysy.
Mona Lisa stejně jako Dáma s hranostajem je prostě Leonardo Da Vinci. Jeho hluboké úhly a esovité tvary…
Homosexualita ho zastavila v jeho rozkvětu?
V roce 1476 byl obviněn a vyslýchán z trestného činu obcování s mladým prostitutem. Homosexualita byla tenkrát stíhána a trest mohl být i nejvyšší - smrt. Mezi skupinou obžalovaných, kde byl také mladý Leonardo, byl ovšem syn jednoho z vlivných florentských občanů a tak díky protekci všichni vyvázli jen s tělesnými tresty.
Nikdo neví, co na celé kauze bylo pravdy, ale Leonardo da Vinci se od té doby uzavřel více do sebe a někteří si myslí, že právě kvůli této události nedošlo mnoho jeho vynálezů uplatnění. Leonardo da Vinci tehdy jednoduše ztratil důvěru ve svět kolem sebe a uzavírá se do svého vlastního světa.
Není divu…
Byl zrozen pro Miláno?
V roce 1482 odchází z Florenci do Milána a tam nachází obdiv i své následovníky a také zde studuje technické vědy, ale také meteorologii či astronomii. Maluje zde "Poslední večeři", ovšem poněkud nešťastnou technikou - temperou a olejem - a dílo brzy chátrá. Jako úplně zničené bylo prohlášeno již v polovině 16. století a bylo nákladně a složitě restaurováno.
V roce 1499 se vrací do Florencie, kde studuje matematiku a anatomii… poté se ale opět vrací do Milána, kde se stává chráněncem mladšího bratra tehdejšího papeže Lva X. a dostává pravidelný plat, což je pro něj příjemné. Do této doby se tento nadaný člověk potýkal spíše s bídou. Ve Francii pak ve věku 67 let odchází navždy do uměleckého nebe.
Génius? Sochal, zkoumal přírodu, tvořil hudbu, vynalézal…
Byl to nefalšovaný vědec, ale také vojenský inženýr. Správně pochopil pohyby planet, fyzikální zákony pozemské a také anatomické základy. Svými díly navazoval na takové velikány jako byly G. Galiei, F. Bacon či I. Newton. Na své konto si připsal vynález principu fungování odsřtedivky, letadla, padáku, potápěšského úboru, bagru, šlapacího soustruhu či tiskařského lisu. V jeho šuplíku zůstal bezpočet plánů….
Nabízí se otázka. Byl tenhle člověk vůbec z našeho světa?
Zanechal 3 500 technických náčrtů, skic a plánů, některé i šifrované. A navíc je tu stále ta záhadná snad už i mýtická Mona Lisa.
A škoda, že se nezachovala jeho hra na loutnu, kterou miloval… to bych si ráda poslechla.
Leonardo da Vinci
(15. dubna 1452 Anchiano u Vinci - 2. května 1519 Cloux u Amboise)
Možná o něm nevíte, že:
- dvě zakázky po něm zůstaly nedokončené. A sice obraz pro kapli sv. Bernarda a obraz s názvem "Klanění králů", který rozpracoval. Stejně jako další obraz sv. Jeronýma na poušti
- je mu připisováno ještě jedno krásné dílo s názvem "Madona ve skalách", kde není jasným autorem, ale podle linií a stylu je pravděpodobné, že je jeho.
Zdroje:
19. ledna 2012 v 21:59 | čajovna
Mám pastelkovou a kreslící úchylku! Máte jí taky ;-)?
Chtěla jsem si koupit pastelky. Už hezkých pár let. Pastelky jsou totiž u nás doma podobny ponožkám. Nejsou však v páru, takže ztráty pocítíte až ve chvíli, kdy jich je zhruba polovina nebo když dlouhodobě chybí hnědá nebo černá. Pastelky mizí neznámo kde… patrně v tom budou mít prsty dětské ruce, i když nechápu, jakým stylem je nechávají zmizet.
A já jsem na pastelky a kreslení doslova úchylná, chytlavá a z mnoha úhlů přecitlivělá. Prekérní situace.
Občas se větší skupina pastelek objeví na turisticky atraktivních místech, přepokládám. Předpokládám, že to jsou pro pastelky oblíbenáí místa, když tam pořádají dlouhodobé sjezdy. Pod gaučem mezi chumly kočičích chlupů, drobků a dalších dávno poztrácených věcí. Beru, tam je teplo a taky něco k snědku. Taky do krabic s hračkami chodí rády na seance. A též je přitahují rohy místností.
Dobře se jim zavrtává pod koberce a skříně. A za postelí pořádají celorepublikové srazy, kde debatují s poškrábanými cédéčky, krabičkami, hračkami, plyšáky a zbytky suchých housek.
Jsem úchyl na pastelky. A na pera též...
Jsou-li nějaké, ke kterým mě váže vztah, jsem jak pes na toho, kdo by se jen opovážil na tuto hmotnou a zcela zbytnou věc sáhnout.
Nejprve jsem se o pastelky s dětmi dělila.
Bezpodmínečně, všeobjímajíce… po vzoru té údajné, dokonalé lásky. Později mě přestalo bavit sledovat jejich ponožkový osud a zálety do hebkosti použité, leč odložené kočičí srsti.
S mou rostoucí zálibou v kreslení jsem samozřejmě hledala lepší a lepší pastelky.
Prvopočátek u mě byl v rádoby talentu na ZŠ, který časem umřel. Ožil až s vymyšlenou pohádkou pro mé děti...
To, co jeden čas chodilo poštou od jedné nejmenované lichvářské společnosti jakožto reklama na jejich úžasné samaritánské služby bylo sice příjemné, ale kreslit se s tím nedalo. A lepší a lepší, ba i jen ty dobré pastelky stojí víc a víc peněz a jejich zálety se vám začnou zajídat.
Nehledě na to, že to dělají vážně dost rychle a kupovat každý týden nové pastelky je dosti opruz, jež narušuje nejen rodinný rozpočet, ale také důvěryhodnost mé osoby v očích mého okolí - vona ty pastelky žere nebo co???
A tak jsem se vrátila k průměrné kvalitě, průběžně nakoupila ty či ony a lážo plážo je s dětmi používala.
V hlavě se mi však líhnul ďábelský plán.
Umělecké pastelky!!!
Och… jak úžasně to zní. Jen považte. Projela jsem internet a zasnila se u naprosto neskutečně rozsáhlé nabídky různých sad. Existují i 120 kusové sady, to už jsou naprosto luxusní několikapatrové kufry. Šperkovnice. Rozsáhlé jsou i ceny, které spadají už velmi daleko za hranici toho, že TYHLE pastelky by si v žádném případě nesměly udělat ani nejmalinkatější výlet ani na toaletu, natož na celorepublikový sraz za postel k polámanýmu cédéčku.
A jednoho dne, zcela neplánovaně - jak to umí zařídit jen život sám - jsem čekajíc na schůzku čekala…sakriš, co je to tady za krám....
...rámečky, lepidla, rypadýlka do keramiky… pastelky… HA! Pastelky! Kouknu nahoru - Art potřeby! No ne???
Jako ve snách jsem vstoupila a kochala se. Času jsem měla dost a náležitě jsem ho využila. Spatřila jsem na vlastní oči ty nádherné sady a kufry a koupila si alespoň pár opravdu luxusních kusovek a jedny střdněkvalitní pastelky. Celých 24 kusů!
Doma se mi tím už vytvořila hodně slušná řada a tak jsem pár dní strávila ukusováním volných chviliček a kreslením.
Výsledek?
Olejové nepotřebuju, rozmazávat (ještě) neumím, a nakonec jsem zjistila, že pastelky jsou si rovné. Každá má své nezastupitelné místo buď jako podklad, nebo jako šperk. Nahradit nejde. Odstíny, kvality, tvrdosti…
I ta původně zatracovaná, tvrdá a nepěkná si najde svůj kousek, který zaplní. A lépe než ona to neudělá žádná jiná.
A tak mám svou pastelkovou zálibu a úchylku. Každý má něco. Někdo chodí na ryby, jiný kouká na hambatý filmy a další po nocích chodí ujídat řízky do lednice. Já slintám po pastelkách a ve chvílích volných (a ideálně, když mě nikdo nevidí) si kreslím. Tak, že dětem září oči a ptají se, jestli to jsou opravdu pastelky...
Droboučká a úplně zbytečná potěšení.
Nevzdám se jich.
Možná se to fakt nesluší, možná jsem na pastelky už stará, ale...
Ale budu prostě NESTYDATÁ!!!!
Máte taky nějakou takovou milou a bezvadnou úchylku?
Tuhle partu bubáků už úchylně kreslím třetím rokem... vykresluju do nich stres a zátěž,ale i chvíle štěstí. Nedá se říci, ve které z těch dvou situací se mi kreslí líp. Jedno je však jistá. Na povel to nejde, čas "na zátah" musí uzrát.
Renata
10. ledna 2012 v 14:43 | Renata Petříčková, www.popelky.cz
Velký lunární kalendář 2012 od Aleny Kárníkové je příjemným čtivem na každý den
Když jsem dostala do ruky tenhle lunární kalendář, zaujal mě zařazením kamenů, aromaterapie a bylinek a hlavně těmi krásnými návody k vlastnímu rozmazlování. Ale jinak tu najdete mnoho praktického, jako v klasických lunárních kalendářích. Ono se toho na dvojstranu kekaždému lunárnímu vlivu vejde opravdu hodně!
A neopomněla jsem se podívat ani na datum 21.12.2012… nebojte!
Co autorka kalendáře, Alena Kárníková, na tento rádoby zlomový den říká, Vám prozradím až nakonec, abyste se měli na co těšit. Ona je tahle celkem tlustá knížka zajímavá tak nějak celá. Aby ne, vychází už čtrnáctým rokem…
Popelkám asi netřeba vysvětlovat, jak lunární kalendář funguje. Přesto předám slovo autorce…
"Měsíc výrazně ovlivňuje rozdílné ladění dnů, které podvědomě vnímají všichni. Citlivější osoby pociťují přímo změny svých nálad, jiní zas postřehnou odlišné chování okolí…"
Za sebe mohu říci, že u mě se to střídá. Někdy cítím přímý vliv na sebe samou, jindy jsem v opozici "doporučovanému" negativnímu dni a pouze vnímám tu negaci od druhých. Nejvýrazněji však tyto vlivy cítím kolem úplňku a novu. Ale také ne úplně vždy… Pokud jste v chmuru, těžko si rozzáříte den, protože to říká kalendář. A pokud jste šťastní, tak i ty hloupé nízké vlivy Luny přejdete silou vlastní vnitřní energie…
"Nezapomínejte ale, že kvalita dnů záleží především na nás…"
V samotném závěru to sama Alena Kárníková potvrzuje. Přeje nám hodně štěstí v roce 2012, lásky a porozumění.
A s tímto kalendářem si ty své dny prožijeme možná ještě lépe, protože kromě obecných doporučení, převládajících energiích dnů a doporučení k úklidu domácnosti (uáááá, netrapte mne!) tu jsou i
návody na rozmazlování sebe samých.
Pro ženy jako stvořené!!!
Namátkou…
Třeba v lednových Rybách jsou doporučeny romantické styly, ve kterých prý zaujmeme, zahřejeme se zázvorem a můžeme snít.
Vůbec, ty dny jsou jako stvořené pro tvůrčí činnost, pohádky a činnosti ryze ženské, zalévání a pečování o květiny, v duchovním světě nás ochrání akvamarín a večer si zajdeme relaxovat do vany s éterickými oleji z jasmínu či levandule. V kombinaci s doporučenou lehčí stravou by to byl nádherný ideální den. A kdyže? se poštěstí? Docela brzy...
25. až 27. ledna…
Není to dogma, je to příjemný doplněk k žití...
Žiju s lunárním kalendářem již několikátým rokem a neumím se ho vzdát. Nesleduji ho pravidelně den co den, ba se jím ani fanaticky nedržím, ale čas od času mám náladu vědět, kam se vrtnout a co udělat, aby mi bylo líp. Ono to totiž potom funguje. Když už nic jiného, pohladí mě na duši a udělám si třeba dle doporučení bylinkový čaj. A je mi líp…Nebo mi to pomůže těšit se třeba na další týden, kdy Luna slibuje příjemné či akční dny.
A toho 21.12.2012?
Budeme od 20.12. pod vlivem Berana, navíc 21.12. v 12.11 hodin vstoupí Slunce do znamení Kozoroha. Již druhý den, tedy 22.12.2012 už ale budme od zhruba půl osmé večer s Lunou v Býku, takže se trochu "přizemníme".
Kdoví, co se přihodí. Energie dne bude zbrklá, horlivá a zbytečně uspěchaná. Radí se nejprve přemýšlet a teprve poté jednat. Doplňující planety se prý postarají o příjemné dny a pohodu, dokonce Slunce s Neptunem slibují citovou
vstřícnost. V pátek ale od půlnoci bude úřadovat Pluto, které bude mít černé můry, ale Jupiter bude zářit štěstím. Máme relaxovat, jíst pravidelně a bez spěchu. Výtečně se hodí výživné kůry na pleť a bylinné koupele vlasů i nehtů. Budete-li se cítit sami a nepochopeni, něžnou energii vám dodá narůžovělý achát. Úklid půjde od ruky a vlastně… vlastně nám další dny slibují příjemné svátky plné krásných energií. A to až do konce celého roku 2012.
Zdá se mi tedy, že 21.12. opravdu budou kulminovat roztěkané energie, ale jestli to tedy přežijeme…čekají nás nádherné svátky podpořené klidnými lunárními vlivy. 
Není lepšího důvodu k těšení se na příští Vánoce?
8. ledna 2012 v 16:03 | Renata Petříčková, www.projekt-baraka.cz
Renata Petříčková
Ve Východočeské galerii v Pardubicích v Domě U Jonáše od 7. prosince 2011 probíhá výstava s názvem Zdeněk Miler -Dětem a Emilie Milerová - Čínská inspirace. Na obě výstavy jsem zavítala a potěšila se vzácností okamžiků vidět naživo ruční a pečlivou práci Zdeňka Milera a jeho Krtečka.
Je velká škoda, že týden před vernisáží výstavy pan Miler odešel do uměleckého nebe, ale určitě není škoda, že tam s sebou nevzal Krtečka.
Zůstává tady a stává se nesmrtelným. Letos na jaře dokonce na palubě raketoplánu Endeavour vylétl do vesmíru ke hvězdám skutečným.
Podle slov Mgr. Akad.mal. Vladany Hajnové tu mělo být původně vystaveno asi deset obrazů jako průřez jeho tvorbou, po jeho smrti se však výstava podstatně rozšířila a obrazů a obrázků je tu ke shlédnutí několikanásobně víc. Produkční výstavy, BcA. Ondřej Bouček mi posléze ještě odpověděl na otázku, jak došlo k tomu, že výstava je právě v Pardubicích. Každý rok hledají nějaký tip na vánoční rodinnou výstavu a vedení Východočeské galerie je s rodinou Milerových v kontaktu a tak vznikla právě tato expozice.
Výstava je otevřena denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin a potrvá do 7. ledna 2012
A moje dojmy z výstavy?
Tak první a jedinečný je obrovská úcta k tak talentovanému člověku. Vezmeme-li v úvahu těžké dětství Zdeňka Milera, které prožil v Kladně, byl jeho talent opravdu darem od Boha. Když se před devádesáti lety narodil do chudé rodiny, maminka ho krmila kozím mlékem a celá mužská část jeho rodiny pracovala na hutích, což byla nesmírně těžká a zdraví poškozující práce s výdělkem, který stačil leda tak na přežití.
I přes nuzné podmínky jeho tatínek rád maloval a malý Zdeněk ho často pozoroval. A pak… jednoho dne ve škole namaloval podle vzoru při hodině nádhernou horu Říp. Jeho talent se projevil! A pana řídícího velice překvapil! Sám tento svůj dar považoval za "životní zakletí", protože neměl lehký osud a kreslení a malování ho unášelo mimo těžkou a nespravedlivou realitu života. Přesto věděl, že tahle práce je tou správnou cestou, po které má jít a která má smysl. I když je někdy nelehká.
Nic z této životní mizérie byste však na této výstavě nespatřili ani koutkem oka.
Hned v úvodu jsem obdivovala jisté, pevné a sebevědomé črty obyčejným tenkým fixem. Ale i tužkou kreslené studie a skicy (třeba ke knížce Krtek a raketa), více či méně vybarvené. Před Vámi se tu rozkrývá pozadí vzniku krtečků, taková ta mravenčí práce, obrázky, jež nikdy nespatří světlo světa, protože jsou nanečisto. Přesto krásné a odrážejí obrovskou energii a zaujetí a hlavně dlouholetý um jejich autora.
Zákulisí vzniku filmu
Poprvé jsem tu viděla fólie s barevnými postavami , které stojí za animovanou pohádkou. Takzvané ultrafány a filmová pozadí. Na informační tabuli se pak můžete dočíst, že pan Miler sice nakreslil základy (ovšem dělal prvotní skicy k ději) , ale celé obrázky již nevybarvoval. Konturista udělal konkury perem a kresbu tuší, koloristky zase vyplňovali konkury barvami. Zajímavé.
Uchvátila mě titěrná práce akvarelovými barvami, při které Zdeněk Miler vykresloval kytičky na louce. Ty drobné detaily, ten kontrast naivně ztvárněných šnečků, krtků a pejsků a proti nim téměř reálně vypadající louka či sem tam nějaký strom. To vše dotváří přístupnost dětem a zapadá jim to do jejich dětské představy o světě kolem. A o světě pohádkovém.
Jak namalovat sníh?
To je otázka? Sníh není jen bílý, jak známo. A jak takoví mistři jakými Zdeněk Miler dozajista byl, malují sníh? Krásně, ve vystínovaných plochách jsem našla modrou, šedou a hnědou. A nebe? Nebe bylo na jednom obrázku až plastické, krásně jemně "vyťupkované".Krtek a medicína? Kolik práce dal ten lev s bolavým zubem vidíte až nyní, na originálním obraze, ty mnohé odstíny a pečlivost, ze které ale i tak vystupují znaky teplé lidské práce a srdce, které jim autor věnoval. Ovšem rybičky a krtek v žaludku velryby… no skoro jsem zase měla ten nepříjemný pocit po těle, jako když jsem byla dítě.
Krtek prostě umí vzbuzovat emoce a je úžasným zážitkem vidět tyto obrázky naživo a moci se očima dotknout pravé mistrné práce Zdeňka Milera. Jen škoda, že se nemohu podělit o fotky, na výstavě bylo fotografování na přání rodiny zakázáno.
Čínské inspirace
Součástí výstavy je v dalších místnostech galerie také expozice jeho manželky, Emilie Milerové s názvem Čínská inspirace. A ani té jsem neodolala. Naprosto jiný styl!
Emilie Milerová (1936) od roku 1997 žije a maluje v Praze. Její obrázky jsou snové, vyhrává si s kresbou a malbou tuší a různými odstíny, které evokují zasněný stav. Je určitě dobře, že se z ženy v domácnosti časem, která snila o studiu textilního a módního návrhářství stala výtvarnice, která má co nabídnout. V její tvorbě je znát znalost přírody a také to, že se umí vcítit do čínského umění. Pro nás je to příjemné ovanutí jednoduchou energií a vzdušností jejích obrazů.
Zdeněk Miler natočil na 70 filmů, z nichž přibližně 50 bylo právě o Krtečkovi
Ilustroval na 40 knih pro děti
Foto: Dům U Jonáše, R.Petříčková
22. prosince 2011 v 11:35 | Renata Petříčková, www.projekt-baraka.cz
S tvorbou Evy Švrčkové jsem se poprvé setkala v knížce Ivony Březinové - Kluk a pes. Zaujala mě nikoliv na letmý pohled, ale na ten první důkladnější. A že si její obrázky zaslouží víc, než letmý pohled. Náhle mi došlo, že ty vlasy na panence jsou snad FAKT vlasy? A že ten chlupatý kocour je snad chlupatější než moje kočka!!!!!
Chyba! Odkaz není platný.
Jak se dělá tak krásné umění?
I neváhala jsem a začala jsem se pídit po samotné autorce. Zjistila jsem, že je to velmi příjemná mladá žena a že svou práci miluje. A takové lidi je radost zpovídat. Pojďte se tedy pokochat společně se mnou nad obrázky Evy Švrčkové.
Vy jste mi už trošku něco prozradila, ale pro ilustrace knihy Kluk a pes jste opravdu použila textilní materiály, aby obrázek vypadal zajímavě, jinak a hlavně autenticky. Šla jste s touto tvorbou jak se říká "na jistotu" nebo to byl prostě jen nadšený pokus, který prvotřídně vyšel?
Určitě ne. Tato "technika" si v mé tvorbě našla místo už dávněji. V podstatě se vyvinula ještě během studia na vysoké škole, kde jsem se v rámci volné grafické tvorby dostala k experimentování a snažila se klasické grafické techniky obohatit o něco osobitého. Využívání rozmanitých strukturálních materiálů jsem si brzy oblíbila a tak nějak přirozeně je zahrnula i do ilustrací, které tím postupně začaly získávat jistý rukopis. Aspoň tedy doufám :-)
Na Vašich obrázcích se mi líbí naprostá jednoduchost, která tříbí fantazii pozorovatele. Má chuť v obrázku hledat nějaký třetí rozměr, něco navíc, něco, co na něm nakresleno není, ale je tam skryto. Pocit, nějaká další postava skrytá v křoví,… cokoliv. Kreslíte či malujete obrázek s pevnou představou, co na něm bude, nebo jste někdy sama překvapena, co Vám vzniká pod rukama?
Každé ilustraci předchází přípravná skica, té zase myšlenka, která se zrodí v hlavě, často už při přečtení textu. To je ta lepší varianta, hlavně když jsem si nápadem hned jistá. V horší variantě je potřeba překomponovávat, přetvářet a dívat se na téma z více úhlů pohledu. Většinou se však s papírem a tužkou nějak dohodnu. Skica je vlastně zhmotnění myšlenky. Hotová ilustrace, která podle ní vzniká, je oproti návrhu obohacena nejen o technickou stránku, ale také o duši. To je možná ten třetí rozměr, o kterém mluvíte.
Kdy jste v sobě objevila ten talent a krásu kreslení?
Já jsem ten případ, který už od dětství věděl, jaká bude jeho profese. Paní učitelka ve školce, prý kvůli mě a mojí sestře založila výtvarný kroužek, kam jsme chodily jen my dvě :-) Talent ale nestačí, bez práce a tréninku by to nešlo.
A kdy Vám definitivně došlo, že v životě jen a pouze toto a nic jiného?
Na vysoké škole jsem si uvědomila, že zaměření na dětskou ilustraci byla správná volba. Zároveň mi ale brzy došlo, že v praxi to nebude tak jednoduché. A taky není. Naštěstí nemám ráda stereotyp, takže stále provádím více aktivit najednou. Nevylučuji ani, že bych se jednou pustila i do docela jiného oboru.
Potřebujete na tu správnou náladu pro kvalitní tvorbu nějakou kulisu nebo speciální náladu? Štěstí, neštěstí, zamračeno, slunečno, čtyři stěny, přírodu nebo prostě jen hořící svíčku?
To určitě ano. Aby stál výsledek za to, potřebuji se na práci soustředit a být při ní uvolněná. Pokud tomu tak není, všechno mi většinou trvá mnohem déle. Nejlíp se mi samozřejmě pracuje ve svém ateliéru. V zimě si v něm vytápím dřevem ve starých kamnech, což vytváří příjemnou atmosféru, kterou ještě podporuji oblíbenou hudbou. Přiznávám, že jsem romantik :-)
Tak to je nádherná atmosféra. A pracoviště, přiznám se - téměř záviděníhodné! Co je nejtěžší na tom prorazit do profesionálního světa ilustrátorů, kreslířů, malířů? Co byste poradila těm, co přijdou zkoušet své štěstí po Vás?
Především je potřeba být k sobě upřímě kritický, neustále na svém umu pracovat, mít rozhled a nenechat se odradit prvními neúspěchy. Stejně jako v jiných oborech, i tady platí, že vyhrává ten silnější. Navíc český knižní trh je trochu těsný a nechrlí dostatek dětskýh knih, nemůže tedy uživit všechny ilustrátory. Proto je potřeba orientovat se i na zahraničí.
V zahraničí je situace jiná?
Samozřejmě je to individuální, ale spíše je to cesta pro více možností. Pro představu, jaká je situace za hranicemi, stačí navštívit např. mezinárodní veletrh dětské knihy v nedaleké Bologni, který každoročně prezentuje ty nejlepší kousky z tohoto odvětví.
Dočetla jsem se o Vás, že máte ráda víno a nemáte ráda osminohé společníky? Zkusím úplně improvizovat. Jaké víno máte tedy nejraději (ať se inspirujeme) a které pavouky nenávidíme (přepokládám, že pavouky) ;-)?
Pocházím z jižní Moravy, takže bez vína by to snad ani nešlo :-) Vína mám ráda vyzrálá, s plnou chutí. Nejraději však přímo z koštýře vinaře. Takže pro inspiraci doporučuji přijet k nám. Pavouky nenávidím úplně všechny. Nemůžu za to, mám fóbii.
Tak s takovou inspirací a bez pavouků se to musí tvořit samo. A jak čerpáte energii, když už Vám dojde?
Energii dobíjím hlavně spánkem, i když žádný velký spáč nejsem. Velmi mi pomáhá cvičení, především power yoga. Moje práce je ale docela vděčná. Na jednu stranu energii odebírá, ale zároveň mě i nabíjí, jako každá činnost, která člověka baví.
Co chystáte nového? Výstavy, nové knížky, na jakém obrazu právě nyní pracujete?
Momentálně jsem rozběhaná do více směrů. Učím na střední umělecké škole, věnuji se grafickému designu, mezitím odbíhám do svého ateliéru k barvám a grafickému lisu. Od Nového roku se plánuji pustit do několika nových projektů pro děti i dospělé. Až podle výsledku uvidíme, jestli z nich vzejde i nějaká výstava. Zatím nechci nic zakřiknout ale můžu Vás informovat :-)
To bych byla určitě moc ráda. Těším se a držím palce, protože tak krásných ilustrací je u nás jako šafránu…
Obrázky jsou z knihy Kluk a pes Ivony Březinové
16. prosince 2011 v 9:02 | Renata Petříčková, www.project-baraka.com
Výstavy Vítězslavy Klimtové mají v pardubickém Mazhausu velký úspěch. Letošní předvánočně laděná expozice má název Čerti a bytosti z podzemí. Člověk by čekal peklo. O to víc, že je vše umístěno v Šatlavě, což je podzemní prostor pod výstavním prostorem Mazhaus. O to víc překvapí, že vcházíme nikoliv do pekelných plamenů, ale přímo do nebeské brány.Ovšem čerti tu také budou. A budou to docela kvítka!
Vítá vás růžová andělka, krásná slečna andělová, která má velmi zvláštní úkol. Stráží každého, kdo má někoho rád… a kousek vedle ní je starý anděl, který drží ochranou ruku nad těmi, kdo se chtějí něco nového naučit. Alespoň dle průvodkyně a koordinátorky výstavy, Soni Oberreiterové.
Ta dětem školkového věku na prohlídce například dále prozradila naprostou novinku. A to, že v nebi žije také Fičavec, Bouřňák nebo Fujavice, což je bytosti, které moc rádi dělají neplechy. Třeba zvedají holkám sukýnky nebo vám zacuchají vlasy nebo nějakou podobnou lotrovinu. Tomu se potom Fujavice směje tak, že se celá pokřiví.
Součástí nebeské expozice je také zasněžená vesnička, na které se postavičky pohybují a zpívají. Krásný je ovšem nápad udělat nějaký pohádkový výjev do skříně.
23. listopadu 2011 v 9:51 | www.popelky.cz, Renata Petříčková
Rafaelova škola jako pohlazení ženské éterické duši
Je to vlastně knížka pro děti. Snad pro holčičky. Ale nese v sobě tak silné duchovní poselství, že jsem se v její éterické energii ráda ohřívala i já. Vracela se do dívčího věku a nacházela v sobě vílu. A z nějakého záhadného důvodu i můj šestiletý syn. K psaní recenze jsem si přizvala i samotnou autorku,
Renata Štulcová je milá a příjemná a ráda mi odpověděla na mé otázky k této určitě podivuhodné a obdivuhodné knížce.
Rafaelova škola má širokou fanouškovskou základnu na blogu rafaelovaskola.blog.cz a já vím, že ještě před samotným knižním vydáním jednotlivé díly těšily právě na blogu své čtenáře. Bylo těžké přesvědčit
nakladatele, že Rafaelova škola je hodna knižního vydání?"První nápad na Rafaelovu školu jsem dostala v době, kdy jsem psala knihu Růže a krokvice. Toužila jsem napsat romantickou dívčí knihu, která bude vyprávět nejen příběh hlavní hrdinky, ale zároveň bude čtenáře provádět přírodou a její ochranou, duchovnem a bylinkářstvím. Říkala jsem si, že hlavním dějištěm knihy se stane škola (jsem učitelka, školu znám velmi dobře), přemýšlela jsem, jak takovou školu ozvláštnit. Nakonec mě napadlo "vybudovat" školu pro elementární bytosti, které žijí mezi lidmi.
Po Růži a krokvici jsem psala Mojmíra a rozvíjela nápad na Rafaelovu školu. Jenomže - když jsem námět nabídla prvním nakladatelstvím, nevěřila jsem vlastním očím a uším. Prostě - v době upírů, vlkodlaků a padlých andělů se nakladatelům nechtělo do knihy, v které se to hemží dnešní mládeží, vílami, fauny, kentaury, nymfami a dalšími bytostmi. Začala jsem tedy psát knihu veřejně na blog, abych ukázala, že si své čtenáře získá, že dokáže přinést lidem radost. A nakonec se na mě i knihu usmálo štěstí a nakladatelství Mladá fronta se rozhodlo ji vydat knižně."
Určitě je dobře, že se tak nakonec stalo, protože knížka má dle mých pocitů několikero nosných
bodů, které rozhodně nejsou samozřejmostí.
AMOSFÉRA - Renata úžasně vystihla atmosféru prvního školního dne na internátní škole. Na škole, která vlastně existuje někde u nás, v Čechách (a kdoví, třeba opravdu existuje?), na škole, kde studují osmileté gymnázium dívky a chlapci, jež jsou z určité části elementály. Zde se postupně etamorfují a procházejí jednotlivými ročníky v různých podobách a učí se různým stupňům duchovní moudrosti. Atmosféra školy je vykreslena dokonale, tady hraje určitě velkou roli to, že sama Renata Štulcová je učitelka a tak využila svých zkušeností naprosto bravurně. Sama bych se do takové školy těšila, i na ten náročný první den, kdy nevíte, kde jste a pomalu ani čí jste. Znovu jsem okusila chuť se učit, nový ročník, nové předměty, nové učebnice… Úžasně je tu propracovaná organizace koly, spojena s obecně známými fakty ze života elementálů (víly, dryády, nágy, funkce drahých kamenů….bylin… to vše se naprosto shoduje s tím, co si dnes můžete přečíst v moudrých knihách). Renata nádherně vystihuje červenání čerstvě zamilované Mariny, hlavní hrdinky a také se umí vcítit do chlapeckého elementu, žáka Tomáše Buližníka, který dotváří celou skupinku, se kterou budete školou procházet.
POPISY JEDNOTLIVÝCH SCÉN - měsíční světlo, pocity víl při záři Měsíce, štědrovečerní atmosféra, kdy Marina ze svého pokojíčku pozná zasněžené tajemství dryád a částečně i své maminky. Ta je totiž důležitou součástí celé knížky, záhadné zmizení její maminky, když byl Marině jeden rok. Nechtěla jsem příliš prozrazovat z obsahu knížky a vlastně ani nemusím. Je tak něžná, čtivá a hluboká, že by to byl snad i hřích.
Tak Vás nechám samotné, nechť poznáte tajemství poněkud svérázných pedagogů na Rafaelově
škole, jejich lákavé učební předměty, rituály školy a pokud jste nikdy nebyli na internátě, pak i takové jednoduchosti, jak to tam chodí…
Zajímalo by mne, jak dlouho už autorka žije ve společnosti Rafaelovy školy? Vím, že je připraveno několik dalších dílů…
"Když to sečtu, tak ve společnosti hrdinů Rafaelovy školy žiju čtyři roky. Během nich jsem však
stihla napsat další dvě knihy: Mojmíra a Strážce sedmi divů světa (tato kniha vyšla zatím pouze v Rusku). Rafaelovu školu mám naplánovanou jako oktalogii, tedy osmidílný knižní seriál. První kniha začíná vstupem Mariny Fialkové do osmiletého gymnázia a každý další rok bude zachycen v jedné knize. Nyní jsem se ve psaní dostala do poloviny třetí knihy, hrdinka studuje v tercii (osmé třídě).
Musím přiznat, že ve společnosti Rafaelovy školy se mi žije dobře. Komu by se nežilo dobře v přírodě, mezi vílami, elfy, léčiteli, ve škole, kde se kromě obvyklých předmětů učí i pro nás lidi neobvyklé - třeba
takové vysazování vílích zahrad, nebo tvorba pytlíčků lásky."
To je přesně to, co mě na knížce lákalo a ohřívalo mi duši… ale vrátím se k začátku Tvé odpovědi. Jak se proboha stane, že české autorce vyjde knížka "prozatím jen v Rusku?"
"Musím přiznat, že mě samotnou by ani náhodou nenapadlo, že mi vyjde kniha v zahraničí, a to dokonce v Rusku, kde mají obrovský knižní trh. Stalo se to tak, že mě kontaktovalo české nakladatelství, které vyrábí knihy převážně do ciziny.
Zadání bylo napsat napínavý příběh, který čtenáře provede po divech světa. Tudíž zčásti to měla být zábava a zčásti naučná historická publikace.
A tak jsem vymyslela Strážce sedmi divů světa - příběh čtrnáctiletého Pierra, potomka slavného hampolliona, který rozluštil hieroglyfy. Tento mladý Pierre, egyptská kamarádka a jejich otcové egyptologové se vydávají pátrat po tajemství, které spojuje sedm divů světa.
Kniha je bohatě ilustrovaná, doplněná interaktivními úkoly a tarotovými kartami a zatím vyšla v Rusku, je v prodeji i ostatních státech bývalého Sovětského svazu. Moc si přeju, aby mohla někdy vyjít i u nás. Vše záleží jen a jen na penězích, protože taková interaktivní kniha je drahá pro tisk a její cena je vyšší než
cena běžné beletrie."
Synův postřeh: se synem jsme zatím za polovinou, ale na otázku, co se mu nejvíce líbilo, pravil, proces líhnutí, kdy se z obyčejné holčičky stane víla. Tedy, první metamorfóza. Zvláštní, na šestiletého chlapce...
Měla jsem při čtení často dojem, že jsem elementál, třeba takové bolesti zad, pocit, že sem nepatřím, pocit těžkosti bytí a žití… Je tohle informace, která nějakým způsobem vyšla z Tebe samotné? Máš třeba
taky pocit, že jsi elementál?
"Celý život žiju na hranici města a přírody, přímo v posledním domě už obklopeném přírodou.
Teprve jako dospělá jsem si uvědomila, jaké mám vlastně štěstí. Sebe bych popsala jako takového elementála, který je pevně zakotven v lidském těle. Zajímá mě technika, neutíkám před velkoměsty, ale přednost dávám přírodě, lidem a duchovnu. Zamýšlela jsem už v životě nad mnoha otázkami, a to, co do knihy píšu, píšu ze sebe. Jak se dozvídám z ohlasů na knihu, nejsou to jen moje postřehy, ale mnoho čtenářů přemýšlí podobně, má podobné zážitky."
Pokud vím, tak sama jsi "posedlá bylinkami", zajímáš se o ezoteriku, karty sice nevykládáš, ale sbíráš je a přemýšlím nad nimi… Tady je hodně žen, které tuto zálibu "sdílí" a tak mě napadá dotaz - které
z těch všech karet, které vlastníš, Ti jsou nejbližší?
"Karty mě fascinovaly odmalička. Ale, jak už jsem i jinde prozradila, nevykládám si je, pouze je sbírám a přemýšlím nad nimi. Uvědomila jsem si, že není nutné, aby se lidé pokoušeli si je vykládat, stačí se jimi probírat a přemýšlet. Karty mohoulidem pomoci se v sobě vyznat. Moje nejoblíbenější karty jsou Tarot Magie druidů, když jsem ten balíček, spíš pořádný balík držela poprvé v ruce a prohlížela si karty, měla jsem pocit, že byly namalovány přímo pro mě."
Tak tyhle neznám, ale určitě se na ně ráda podívám..Ono to spojení světů se mimořádně podařilo…
SPOJENÍ HMOTNÉHO SVĚTA A SVĚTA ELEMENTÁLŮ.
Dozvídáme se jemné informace pronikající ze světa elementálů do toho našeho, například funkce bylinkových polštářů právě pro elementály uvězněné v lidských tělech, bylinkové polštářky nám mohou pomoci regenerovat v noci při spánku na té vyšší, energetické úrovni…
Používáš sama nějaký polštářek? Či jak ze sebe setřásáš únavu a stres?
"Kdysi jsem k Vánocům dostala polštářek vonící mátou, mou oblíbenou bylinkou. Zaujalo mě, že se takové věci vyrábějí. Přišlo mi to jako vynikající nápad. Jenže co člověk, to jiná oblíbená chuť či vůně, někdo si zase musí dát pozor na alergie vůči některým bylinám, tak jsem si říkala, že by nebylo špatné, kdyby se směsi do takových polštářků míchaly pro každého na zakázku. Kdyby se zákazník prošel po obchodě, přivoněl k bylinám, pověděl bylinkářce o svých trápeních a ona by mu směs do polštářku smíchala a přidala by navíc vhodné kameny.
Polštářek mám stále, na únavu a stress jsou dobré i slabé bylinné čaje, a pro mě hlavně dostatek
tekutin. S vodou cítím, jak se odplavují všechny nečistoty a jak nabývám sílu. Podstatný pro mě též byl okamžik, když jsem si konečně uvědomila, že nejdůležitější je dostatek spánku, že existují věci, které nemusím udělat hned.
Navíc jsem za ta léta na vlastní kůži zažila, že pokud nejde o život, nejde o nic. Otřepaná fráze, ale dojde k ní postupně určitě každý."
Styl psaní chvílemi připomíná starobylý, krásný styl, při kterém máte chuť vzít za ruku svou babičku a říct - babi, pojď, budu ti číst, to se ti bude líbit…
Moc krásný napsala hlavní hrdinka Marina dopis planetě Zemi a vymyslela nádherný a smysluplný projekt pro očistu naší planety. Najdete tu také "v praxi" zákon zhmotňování a zákon přitažlivosti.
NÁDHERNÁ ČTIVOST, NEPŘEDVÍDATELNOST. Spletitý příběh má jednu obrovskou výhodu - je
naprosto nepředvídatelný. Nedokážete předjímat, co bude za jednu stránku, natož za deset.
Je velká škoda, že nakladatel nakonec nedal na předsádku mapu zahrady a plán školy, to je úžasná věc, která tvoří další rozměr knihy - můžeme se dívat a nechat opticky příběh ožít… pro zájemce je tento plán alespoň na již zmiňovaném blogu.
S Marinou příběh opouštíme ve chvíli, kdy u ní probíhá druhá metamorfóza a v náručí své matky se mění do podoby hadího vejce…
Reni, můžeš nám prozradit, alespoň trošičku….? Co bude s Marinou dál?
"Kniha je detektivní, takže prozradím opravdu jen kousíček, abych čtenářům nezkazila zážitek. V druhém dílu Marina vstoupí do sekundy v podobě nágy. V naší republice si málokdo dokáže představit, jak nágy vypadají. Přitom nágu Meluzínu zná téměř každý. A právě s Meluzínou, která je mimochodem Marininou nevlastní sestrou, se v druhém díle potkáme. Marina bude pátrat po kletbě, která ničí štěstí její rodiny, bude se snažit pomoci i Meluzíně. Zároveň bude studovat se svými jedenácti spolužáky, s nimiž začíná mávat puberta. Jak to vše dopadne, neprozradím."
Je mi to jasné a tak právě proto přeji moc úspěchů na bitevním knižní poli, Rafaelově škole mnoho dalších dílů a velmi děkuji za rozhovor. A vlastně i za Rafaelovu školu, přišla mi vhod...
Vydalo nakladatelství Mladá Fronta, 2011,
www.mf.czRenata
19. října 2011 v 13:17 | www.popelky.cz
Od včely až k perníku, tak zní podtitul výstavy o životě včel a včelařství na Pardubicku. Úly, metomety, včelí vosky, oblečení včelařů, fotografie, mouka, medy různých druhů, vejce i perníky se přestěhovaly do Šatlavy pod výstavním prostorem domu Mázhaus v Pardubicích.
Měla jsem štěstí, když jsem se vydala na medovou výstavu, byl přítomen i sám autor Evžen Báchor, předseda Pardubických včelařů který na své farmě "uklidil" a navezl do Šatlavy. Veškeré exponáty jsou tedy jeho. Celkem slušná nabídka na jednoho včelaře. A povídali jsme si o včelách z různých úhlů…
Včelařství totiž zdá se - při troše optimismu - neumírá, ba právě naopak! Cestičky k domácímu pravému medu (ne toho uměle vytvořeného z obchoďáku) si lidé nacházejí stále raději. A to je dobře. A cestičky si
nacházejí i k úlům a včelaření, což je ještě lépe.
Ale zpět do Šatlavy.
Návštěvník tady dostane ucelený přehled o včelařství, což byl záměr výstavy, není to postaveno jako vysoce odborná záležitost, ale i trošku, řekněme naivně, aby to pochopily i děti nebo laici, kteří se o tuto činnost nezajímají. Jsou tu dětské kresby, květiny na dokreslení atmosféry. Je tu také zachována odbornost, takže si tady najde své i odborník.
U vstupu Vás uvítají vítězné fotografie s tématikou včel...Pod odborným výkladem se dozvíte nejen mnoho o životě včely, ale i o tom, co obnáší včelařství… Každá jednotlivá činnost je tu zdokumentována, třeba "hrabičky" na odvíčkování plástů i s plástem - to si pamatuju z dětství, medová víčka jako pochoutku místo "žvýkaček" - , již zmiňovaný medomet (dokonce dva druhy).
asi nejchutnější část práce kolem včeliček...
Nebo tu máte dýmáky, do kterých se dává zapálené ztrouchnivělé dřevo. A tady jsme se s panem Báchorem na dost dlouho "zasekli", protože jsem trošku nemohla pochopit, jaký je princip zklidnění. Včelu kouř jenom upozorňuje, že se bude něco dít a je klidnější či spíše zaměřená na případnou záchranu medu, mají prostě hlavu plnou starostí se sbalením zásob na tři dny, takže v tomto čase včelař stihne plásty vybrat. Dozvěděla jsem se například, že dnešní včely už jsou vyšlechtěny tak, že nejsou tolik agresivní, jako dříve.
Takže moderní včelař používá kouře opravdu minimálně a mé vzpomínky na dědečka zahaleného v kukle a oblaku dýmu u včelína vracejícího se za hodinu s prapodivnými tvary v obličeji a na těle, už jsou opravdu minulostí. Žihadel už není zdaleka tolik.
Víte, že medomet (odstředivou silou vymetaný med z plástů) je vlastně český vynález?
Když jsem nahlédli do vnitřku úlu, napadlo mě jaký je rozdíl mezi včelím voskem a propolisem? Zajímalo mě. Pan Evžen Báchor odpovídá:
"Veliký! Včelí vosk je forma tuku, kterou včela vylučuje ze svého těla a staví z něj své dílo, tedy plást, který slouží jako příbytek pro včely, špajz i porodnice. To vše slouží včelám a musí to být odolné bakteriím. V úlu je vlhko, teplo a bakterie mají pochopitelně velký zájem tam žít. Proto včely sbírají propolis, což je přírodní pryskyřice, kterou stromy potahují své pupeny, včela ji sbírá a přidává do ní výměšky svých žláz a vyrábí tak propolis. Tím potom potírají všechno, co je v úle. Propolis je přírodní antibiotikum, které likviduje mikroorganismy, mezi které patří bakterie, viry, mykózy, plísně…"
Včela jím utěsňuje různé škvíry. Potom také používá propolis jako nátěrovou hmotu. Zabraňuje tak vstupu mikroorganismů dovnitř úlu.
Včelař to potom oškrabavá, či na horní stranu úlu dává speciální sítě, které mají právě takovou velikost, která včely nutí je zatmelit. Právě propolisem, jež potom včelař sbírá.
Víte, co je strdí? Tak tady to máte černé na bílém...
A v tuto chvíli expozicí výstavy procházela základní škola - exkurze, děti ze sezemické základní školy, jež se podílely právě na dětských kresbách, jež výstavu zdobí. Poznaly si některé své obrázky a výstava se jim podle jejich slov velmi líbila.
Návštěvnost výstavy je skvělá. Má obrovský úspěch. Čas vyhrazený školám a školkám je beze zbytku naplněný a jezdí sem i exkurze ze zahraničí, z Portugalska, ze Švédka nebo z Bulharska a z jiných měst
v České republice. Od odborných včelařů, skupiny důchodců, až po běžné návštěvníky, kteří přijedou jen ze zvědavosti a u té příležitosti si třeba koupit výtečný med od včelaře.
Stoupá tedy zájem o včelařství? Ptám se dál pana Báchora.
"Já si myslím, že to platilo i v historii, že v podstatě každý včelař si musí vychovat svého nástupce. Tady žijeme v průmyslové oblasti, kde bylo zemědělství, které bylo koncipováno na výnosy, takže se pěstovaly industriální rostliny a v podstatě nám zanikly pastevní louky pro včely, jetely, rozkvetlé louky a podobně. Takže to tady není, takže tím pádem přestal být zájem o včelařství. Jednak mladí lidé mají jiné zájmy, za
druhé kolem včel je spousta práce, to taky moc netáhne a za třetí ta vstupní investice je poměrně vysoká, úly, zařízení, zařízení pro vytáčení medu je hodně náročné…"
Kolik?
"Tak jeden úl kompletně vybavený, se včelami s plásty vyjde na 5.000,-Kč. Kolem 2.000 stojí třeba jenom včely. Takže když chcete třeba 10 včelstev, což je taková běžná norma, tak musíte počítat s investicí zhruba 70.000,-Kč, připočítáme ještě kombinézy, medomet a podobné… Proto my včelaři jsme všichni truhláři, klempíři, zámečníci, tesaři, tak si to všechno vyrábíme sami, kdo má ty možnosti a úly si děláme… Ale snažíme se získat mladou krev, protože opravdu ten věkový průměr je zhruba 60 let."
Krajský úřad začal podporovat dotací - podporuje mladé včelaře finančně, tato podpora umožní si za velmi slušnou cenu pořídit tři včelstva a základní vybavení. Díky tomu se pardubičtí čelaři rozšířili za poslední rok o 14 mladých včelařů. Pardubice mají dnes 210 členů a cca 2,500 včelstev. Klesající trend však stále trvá. Před deseti lety jsme měli v České republice asi 550.000 včelstev a dnes máme stále jen 450.000 včelstev. Takže stále, když to rozpočítáme, tak zhruba 1.000 mladých včelařů po celé republice chybí.
Pozn.: velmi mne překvapilo, když v sídlištním DDM jsem objevila také kroužek mladých včelařů. A to je dobře! Jen moc dobře nevím, kde mají ty včely. Toho jsme se s panem Báchorem také nedopátraly, ovšem pan předseda se přiznal, že sami mají kroužek mladých včelařů a že se právě s tímto DDM chystají spojit a domluví na další spolupráci. Veliký včelín se bude budovat také v Praktické škole Svítání, kde se sdružují postižené děti a tam budou mít právě kolem včel mnoho krásné práce a odměnou jim mimo báječné zkušenosti bude i výtěžek medu.
Je tu i cesta k perníku... ochutnáváno bylo dost, viz druhá oždibaná placka. A i já jsem si na závěr byla "nucena" ozdobit perníček, což je činnost, která se mi ani doma zásadně nedaří...tam to nebylo o nic lepší, nicméně jsem se dozvěděla pár fíglů, jak neúspěchům přecházet. Ale každopádně je i to krokem dobrý směrem k propagaci včelařství a vedení dětí k lásce k přírodě a včelkám zvlášť.
Jsou i děti bez medů… věřili byste?Pan kolega včelař, který dělal školním a školkovým výpravám výklad mi říkal, že se všech dětí ptá, zda-li někde opravdu vůbec nemají doma med. V lednici, na polici, prostě nikde. Nechtěla jsem tomu věřit, ale
v každé skupině se několik takových dětí přihlásilo…
Takže takových akcí je jistě třeba více. Pardubičtí včelaři mají jednoznačně nejbohatší doprovodný a propagační program, pořádají Dožínky nebo Dny medu v rámci městských slavností. Evžen Báchor dělá přímo setkání včelařů a kurz pro začínající včelaře na Kunětické hoře velmi úspěšnou akcí (200-250 lidí) jedno dopoledne, kdy lidé přijdou přímo k vozům plným včelích úlů, popovídají si o tom, jak se s včelami pracuje a zachází. Tímto způsobem se získávají také noví včelaři - jeden příklad za všechny. Paní šla vyvenčit psa a viděla hlouček lidí…
Zůstala a nakonec začala včelařit.
......................................................................................
Výstava trvá od 12. září 2011 do 30. října 2011
Otvírací doba:
Pondělí a středa: 9:00 - 18:00 hodin
Pátek - sobota: 10:00 - 18:00 hodin
Neděle: 13:00 - 18:00 hodin
Vstupné: 20,-Kč a zakoupit si můžete různé druhy medů z farmy Evžena a Ivy Báchorových, včetně těch neobyčejných, například s přídavkem éterických olejů či čokolády, karobu a oříšků. A taky propolisové výrobky, odešla jsem s kapkami, takže na viry a plísně budu mít silnou zbraň. Jelikož jsou lihové, tak nemůžu bojovat často, neb bych byla patrně silně a stále veselá.
ale jestliže to nemáte daleko, přijďte se do Šatlavy pod Mázhausem potěšit...
Renata
Zdroj a diskuze k tomuto článku:
18. srpna 2011 v 0:26 | čajovna
Jsou to dvě nejvíc nepříjemné bolesti. Migréna - o té snad ani nebudu nic psát, ten stav, který, když dojde do krajnosti se podobá ochrnutí mozku se stále nepřicházejícím blahodárným bezvědomím a bolest od krční páteře si s touto krutou bolestí mnoho nezadá.
Navíc je u ní nevýhodné třeba to, že lehnutím si moc nepomůžete, naopak. Při ulehnutí zjistíte, že zátěž na krční páteř je ještě vyšší a ihned to pocítíte.
Pro tyto stavy, kdy se chcete této bolesti ne snad zbavit (to lze možná jen v začátku), ale trochu si ulevit, například proto, abyste vydrželi ještě ti tři kilometry autobusem bez zvracení, nebo abyste ještě zvládli vytáhnout nádobí z myčky nebo jedno kojení mimina bez pocitu, že to bude vaše poslední pohlénutí vstříc dennímu světlu.
Mačkání tohoto bodu ulevuje od té nejostřejší bolesti, dělá ji snesitelnou, tupější.
V kombinaci s odpočinkem a polohou ležmo může dokonce přivodit i vytouženou úlevu, při které lze v pohodě usnout.
Mačkáme několik sekund a poté několik sekund dáme přestávku. A pořád dokola.
Při akutní bolesti je tento bod, ta spojnice kostí palce a ukazováčku, ta prohlubeň (kloub) velmi bolestivá, takže opatrně, jen do snesitelné bolesti.
16. srpna 2011 v 1:54 | čajovna
Tip na báječný výlet!!! 3. září · 13:00 - 19:00 |
|
18. června 2011 v 10:04 | čajovna
Vlastně si to ještě živě pamatuju. Ty doby, kdy výlet do obchoďáku byl vrcholem celotýdenního žití. A jak si hezky rostly! Takže když se otvíral nějaký nový - hurá do něj, co kdyby tam bylo něco lepšího, levnějšího... prostě nej nej nej.
A malí obchodníci se rázem stali drahými, nekvalitními a neatraktivními...
Pamatuju si tuhle dobu jako odrůstající puberťačka a řekněme, že z důvodu velkého množství tvrdě moderních vjemů jsem tyto výlety s rodiči v tomto věku absolvovala ještě celkem ochotně.
Ale časy se mění....
Patnáct let uplynulo...
... a ta kdysi puberťačka se právě teď vrátila z farmářského trhu naprosto nadšená. Ničím velikým, jen prostoupená milou jednoduchou radostí z toho, že jsem si u jednoho dědečka koupila ledový salát, ač ho mám plnou ledničku, ale prostě neodolala... (a morčata a šneci a agama se jistě o listy podělí)... a ulovila krásná rajčata, potěšila se pohledem na domácí květák, chleba i brambory nebo med. Ač jsem tam byla asi nejmladší... nechápu, asi chodím ve špatnou dobu a ráno chodí jen důchodci... chodívám tam ráda. Koupím květák za 15 a salát za 10, ale to není vůbec důležité, důležité je, že takový domácí okurek i květák je konečně ta chuť, kterou si pamatuju z dětství, když ještě nebyl svět zamořen hyper super markety s jejich umělohmotnou produkcí...
Hezký a potěšený víkend Vám přeju.
Máte u vás taky trhy? A chodíte?
13. června 2011 v 10:43 | čajovna
V zimě se hodí teplý čajíček a dobrá buchta s mákem.
V létě se hodí bezová limonáda a želatinový řez s jahodama.
Taková domácí čajovna je totiž k nezaplacení.
A co se hodí v létě úplně nejvíc, tedy pro ty, jež jsou tak trochu jako já a čekají na ty horké čaje, zářijový větřík, na to, až Anna přinese první osvěžující chladna z rána...... tak těm se hodí tento odkaz.
Radarová mapa, na které můžete sledovat, jestli se právě k vám blíží, či neblíží nějaký ten mráček s dešťovou přeháňkou nebo bouřkou...
Odkaz je vlevo v menu nastálo, hned nad akutální tříobrázkovou předpovědí počasí.
Myslím, že si na něj klidně můžete každý den kliknout několikrát a pořád bude na co koukat.
Tak nashledanou "na radaru"......
Užívejte června!
23. května 2011 v 3:32 | čajovna
Blíží se doba dovolených....
ach ach ach.... nějak ji nemusím, nevím proč. Ale o tom jsem mluvit nechtěla. Je to už nějaká chvíle, kdy jsem śi pročítala hotelové řády jednotlivých hotelů a penzionů, v zásadě se moc nelišily a bylo tam i mnoho věcí, které jsem nevěděla.
Pravda, já ovšem nejsem nikterak otrlý návštěvník hotelů a penzionů, i když taková samotka na jednolůžkovém pokoji - to je relax pro moji v podstatě velmi samotářskou duši...
No nic, jsem-li někde sama, nehrozí, že budu protahovat návštěvy do půlnoci, mít v posteli psa nebo nedohlížet na malé děti...
To se totiž nesmí.
Víte to taky?
Takže pro ty, což neví....stávám se chytrou a poučuji o tom, jak se chovat na hotelu
Můžu si vzít na hotel návštěvu?
Je úplně jedno, jestli to je dávná kamarádka, kterou potkáte náhodou, nebo se vám prostě nebude chtít jít do kavárny, chcete pokecat sami a o samotě, nebo máte přítele nebo cokoliv...
prostě...
Ano, to lze, ale návštěvní hodiny na hotelích jsou vymezeny od 6 ráno do 22 večer, odkdy začíná noční klid a návštěvníci by se měli chovat tiše. Zda-li toto platí i pro milující se páry, nevím...občas právě po 22. hodině začíná ta pravá šou... pardon, to bylo od tématu.... Takže lze, ovšem jen v tomto čase. Přes noc by si návštěvník musel zaplatit pokoj nebo postel sám pro sebe....
Můžu si vzít na hotel psa?
Ano, lze i jiné zvíře, ale musí mít platný očkovací průkaz nebo jiný důkaz o tom, že je zdravé... Zvířata nesmí do postelí a za to ručí návštěvník.
Můžu si na hotelu udělat mejdan?
Ne... kdyžtak jen tichý a decentní a do 22. hodiny...
Jak je to s dětma?
Do 10 let nesmí dítě zůstat samo na pokoji, jen pod dohledem dospělé osoby.
Vlastní varná konvice?
Ne.... je to zakázáno, není-li to hotelová varná konvice jako součást pokoje. Vlastní spotřebiče jsou zakázány, v výjimkou těch, které používáte k osobní hygieně (holicí strojek, fén)...
No tak to je asi tak všechno.
Překvapilo vás něco nebo máte nějakou pikantní hotelovou historku?
11. ledna 2011 v 1:29 | čajovna
Sezóna plesů je v plné parádě, takže neuškodí si zopakovat základní tance...
Valčík a waltz - stejné kroky, jen jiný rytmus. V tomto videu jsou velmi hezky rozpracované...
24. prosince 2010 v 7:03 | čajovna
Dnešek si asi každý z nás užije po svém... pro někoho je důležitý kapr, pro jiného rozzářený stromeček a pro dalšího pohádka v televizi. A pro někoho procházka do lesa, pro jiného návštěva betlému a pro dalšího jen tu duchovní rozjímání...
Počkejte, co jsem to řekla?
Jen...
Jen duchovní rozjímání?
Není to právě to, co dělá tenhle sváteční čas tím krásným? Tedy samozřejmě pro toho, kdo tuto krásu v sobě objeví nebo ji přinejmenším chce objevit. Ono to totiž není jednoduché, jsme svíráni v konzumním pojetí vánočních svátků a dnes se štveme se salát, řízky a počítáme cukroví. A o svátcích jezdíme sem a tam na povinné návštěvy s povinnými dárky a celkový pocit je jaký?
Dokážete to uhodnout?
Únava...
Obrovská únava, ne snad fyzická, jako ta na duši.
Včera se mi dostalo do ruky cédéčko (tedy, poslouchala jsem ho už víckrát, ale asi včera všechno do sebe líp zapadlo), které bylo o duchovním významu vánoc (
www.ranka.cz) a ta milá paní tam na své přednášce vyprávěla, jak se jeden rok na všechno vykašlala....úklid, salát, kapr... a jak je strašně fajn probrat sebe a své nitro - například tím,že budeme dávat dárky jen tomu, komu chceme - nikoliv i tomu, komu musíme.
Když se nebudeme stydět za to, že o Vánocích chceme být sami, protože o tom to je.
Nemusíme za každou cenu být někde - kdekoliv, ve skrumáži lidí - máme-li pocit, že chceme najít cestu k sobě, musíme ji hledat o samotě. Jinak nás okolí ruší...
Takže mám pro letošek trochu neobvyklé přání - cítíte-li se zralí na samotu, dopřejte si ji. Vánoce jsou o hledání ve svém nitru... dopřejte si tu chviličku pro sebe, krátkou procházku, zabarikádování se v koupelně ve vaně, chvilka s knížku - bude to cennější chvilka než ta, kterou strávíte honbou za krásnými chlebíčky, které stejně do zítra oschnou.
Jinak by mohlo oschout vaše srdce a to by byla škoda....
Tak pěkný dnešek Vám všem přeju...
6. prosince 2010 v 0:47 | čajovna
Jsem letos nějak bez nálady na koledy v obchoďáku, bez chuti péct jakékoliv cukroví, jež v únoru odnesu do popelnice, bez chuti kupovat dárky, jež jsou povětšinou zbytečné, bez chuti cokoliv rozbalovat, neb povětšinou jsou to braky, jsem bez chuti dělat vánoční výzdobu, protože ji zničí buď děti nebo kočka, jsem bez chuti zařizovat stromeček i vánočního kapra, jehož řízek pak stejně nikdo nesní... jsem bez chuti na Vánoce... na tyhle komerční Vánoce...
Naopak, mám chuť si udělat Vánoce podle sebe...
Takže bych se vykašlala na všechno, přesně tak, jak mám teď chuť. Třiadvacátého večer bych si sbalila tašku, kufr, batoh, kabelku, prostě cokoliv jen několika nejnutnějšími věcmi, z nichž vyzdvihnu hlavně teplý svetr a dobrý boty. Kvalitní, takový, co něco vydrží... S tím vším bych na noc vyjela někam do samoty. Do ticha...
Chápete to?
Dokážete si ještě vůbec představit ten jev? Ticho...? Já ani ne, tak o něm jen sním...
Na té samotě by byl patrně nějaký domek, chalupa či chata a tam by se dalo otevřít okno bez toho, že byste rázem přestali slyšet rádio nebo televizi či dokonce vlastní myšlenku vinou hluku ze silnice. Nebo že byste museli začít čuchat místní chemičky...
Snad jedině, aby tam nechodili lišky a medvědi pod okny... ale co, to by snad tolik nevadilo.
A na té samotě bych si zapálila svíčku a vnímala ticho. Usnula bych u krbu...
Ráno bych se probudila a ano... trochu toho komercialismu bych si neodpustila a byl by tam ozdobený stromeček a nějaký ten dáreček. Na ten bych se dívala až do večera. Dala bych si vánočku, čočkovku a třeba i ten řízek se salátem a to vše prosím pěkně - SAMA! A celý den bych si četla nebo se dívala na Princeznu se zlatou hvězdou, protože to je asi jediná pohádka, kterou si neodpustím... Anebo bych si ji pro letošek odpustila a jenom se dívala z okna na sníh...
Pořád by bylo ovšem kolem dokola ticho. Absolutní. Mezi četbou, jídlem a pohádkou bych se prošla zasněženým lesem, až by mi zmrzl nos. Pak bych si udělala svařák a to je ta pravá chvíle, kdy by jako někdo mohl přijít na návštěvu a mohla by to být nějaká osoba velmi milá. S tou bych strávila čas až do večera a večer. Nikterak závratně, prostě opět jen tou lenorou a sdílením ticha.
Pětadvacátého bych se probudila už druhou noc nádherně vyspalá, šla se projít a sbalila batoh, kufr ti tašku.
Můžu se vrátit domů... k oknu pod silnicí a vzduchu s chemickými přísadami.
Docela se těším...
Tak co, půjde třiadvacátého někdo se mnou?
Můžeme si u toho rozjímání dát třeba...
22. listopadu 2010 v 15:38 | čajovna
Aneb tentokrát téma ryze pro ženy...
Hezká reportáž o tom, kterak si většinou myslíme, že máme zcela jinou velikost podprsenky.
Pořadem provází velmi svérázná prodavačka, kterou bych si ráda sebou do obchodu vzala... já totiž taky silně tápu.... jak vidím, asi kupuju taky špatně.
A jak jste na tom vy, milé dámy?
a nabuzena a naladěna touto bodrou dámou jsem se u nás v perníkově vydala do jednoho podobně vypadajího obchodu. Byla tam i podobně vypadající dáma. Bingo!
Řekla jsem si a svěřila se jí, jaký jsem trdlo a neznám svou velikost. Dostala jsem pokyn rozepnout si bundu načež na mě koukla a řekla 75B na víc to nevidím...
Ale mě to většinou škrtí na objem... namítám nad 75tkou...
To není možný... a vyndala mi troje 75B... a zahnala mě do kabinky. Ani mě neměřila...
Dvě mě škrtily, jedna ne, ale ta zase měla velký košíčky...
Říkám to milé paní prodavačce a ona že to není možný a ať si vyzkouším ještě tu jednu a zapnu SI JÍ NA POSLEDNÍ PATENTEK. To by mě vážně nenapadlo!! chápete to?
Přesto asi měla pravdu, či co, dalo se to v ní vydržet, tak nějak jsem se zavrtěla a docela mi sedla...vzhledem k její (ne) píli a činorodosti jsem prostě neměla odvahu si jí nekoupit.
A jsem spokojená, je z kvalitního materiálu, jemná, a možná ta nejlepší, jakou jsem kdy měla...
Mám-li ovšem 75B, nejsem přesvědčena... Holt nejsem ten podprsenkový tip a v tomhle obchodě mě zas pár let nikdo nevidí.
Sdílím názor jedné mé známé, jež nesnáší kostice a tudíž nosí zásadně sportovní, nebo naostro. Jenže někdy je ta normální podprsenka nutná.
A tak jsem ještě vystrašila onu paní tím, že jsem po ní chtěla případně něco sportovního bez kostic. Předložila mě dvě příšerné s průduchy a několikero bez výplní a vycpávek (nevím proč mi pořád cpala push-upky... prý jsou děsně v kurzu...) a několikero s kosticemi, přičemž jsem už neměla srdce jí upozornit, že jsem chtěla BEZ KOSTIC!!!!
A tak jsem odešla s touhou potkat někdy tuhle paní z videa, aby mi konečně někdo poradil...
14. října 2010 v 4:25 | čajovna
Víte o tom, že vlašské ořechy mají své místo i v řecké mytologii, a to v báji o bohyni Karye, do které se zamiloval bůh Dionýsos. Nebyla to však láska šťastná a Dionýsos to poznal na vlastní božskou kůži...
Ubohá Karya totiž velmi náhle zemřela a Dionýsos příliš těžce nesl její ztrátu, smutnil a truchlil.
Nemohl jí žádným způsobem vrátit život, ač sám byl bohem...a tak ji proměnil v strom ořešáku. Na věčnou vzpomnku...
Bohyně Artemis přinesla zprávu o její smrti jejímu otci a na počest památky jeho dcery pak byl postaven chrám, jehož sloupy byly vyrobeny ze dřeva a měly podobu těla mladé ženy. Opět z ořešáku...
Vězte, že když budete sbírat vlašské oříšky, jsou to plody lásky Dionýsa a Karyi... A kromě toho obsahují vápník, hořčík, a nenasycené mastné kyseliny a množství dalších jednoznačně prospěšných látek.
Pro zdraví každý den 4 oříšky - tak zní doporučení alternativních odborníků. Pak prý nebudete potřebovat lékaře...
Hořké?
Hořkost ořechů je zrádná, někdy totiž může znamenat napadení plísněmi a žluknutí. Ale většinou u čerstvých ořechů je jistá hořkost hormální, hořká je slupka. Některé odrůdy jsou více hořké než jiné a tuto vlastnost můžete zredukovat tím, že nasbírané ořechy vyloupáte ještě zasyrova nebo zamokra a usušíte je při max. 50°C v troubě. Zůstanou sladší...
Oloupané pak vydrží asi dva až tři měsíce, chcete-li je skladovat déle, dejte je zmrznout, tam vydrží téměř rok.
9. září 2010 v 12:46 | čajovna
Co se stane, když se smíchá dohromady knihkupectví s ilustrátorkou a centrem pro rodinu? Vzniknout může cokoliv, co Vás napadne. Spojením knihkupectví
Svět dětské fantazie, ilustrátorky Markéty Vydrové a brněnským centrem pro rodinu FamilyPoint vznikla úžasná výstava dětských výtvarných a literárních prací, které děti zasílaly do soutěže s názvem
Děti učí děti poznávat svět, která probíhala od loňského dubna do konce letošního jara.
Děti ze všech koutů naší republiky posílaly během čtyř soutěžních kol do knihkupectví nádherné obrázky, pohádky, příběhy a básničky o tom, co se dá prožít v jednotlivých ročních obdobích. Po skončení každého kola dostali vybraní autoři ocenění ve formě knížek, her či CD.
To nejtěžší však čekalo porotu nakonec! Vybrat ze všech soutěžních příspěvků ty, které se dostanou do vážené společnosti. Do společnosti obrázků a příběhů stvořených profesionály.
Text tří vybraných dětských spisovatelů ilustrovali známí čeští ilustrátoři Adolf Dudek, Markéta Vydrová a Vendula Hegerová.
Předlohou pro básničku Jiřího Žáčka a příběhu Petry Braunové, Ireny Gálové a Barbary Nesvadbové se staly obrázky dětských malířů.
Jak dopadla spolupráce těchto netradičných autorských dvojic se můžete přesvědčit na vlastní oči na výstavě v brněnském centru Family Point Josefská. Do kalendáře si zapište poznámku na
12. října 2010 v 15.00, kdy proběhne slavnostní vernisáž.
Součástí vernisáže bude čtení ukázek z dětských knížek ilustárorky Markéty Vydrové spojená s prodejem knih.
Pozn.: Je mi moc líto, že se nemůžu zúčastnit, ale je-li tu někdo z Brna, vřele ho zvu. Nejen proto, že s knihkupectvím už dlouhodobě spolupracuju a píšu pro něj recenze knih a rozhovory se zajímavými lidmi....Knihkupectví Svět dětské fantazie totiž není jenom knihkupectví, ale je to doslova ráj knížek pro děti a jak vidíte, i líheň mladých malých spisovatelů.. :-)
Foto: ilustrační od autorky blogu :-), k tomu by se paní Barbara Nesvadbová asi jen těžko vyjadřovala :-)
8. července 2010 v 1:41 | čajovna
V dětství jsem měla u babičky kozu. Obyčejnou bílou, bezrohou, tuším sánskou.... a děsně užitečnou, protože jak babička říkávala, dojila víc než kráva, hlavně v létě. Mě osobně bylo mléko spíš jedno, mě fascinovala ta neuvěřitelná kozí inteligence, fiňáry s nimiž se naučila otvírat mosazné dveře na verandě, se kterými se protáhla malými dvířky do kurníku sežrat slepicím zrní a jak uměla okousat stromy do výšky své na zadní nohy postavené postavy anebo jak vyžírala vlašské ořechy poté, co na ně dupla. Tenkrát ji mohutně prozrazovaly zrádné slepice, neb za ní táhly jako za kohoutem a vyzobávaly zbytky. Koza a slepice pod ořechem - tenkrát bylo jasné, co se tam děje.
23. května 2010 v 1:38 | čajovna
Přišlo mi to už loni na podzim e-mailem, ale čtu to občas na různých serverech. Citát, jež hodně lidí zaujal, slova Tomáš Bati z doby hospodářské krize....
Má pravdu a je dobře, že si čím dál více lidí uvědomuje.
Co si o jeho slovech myslíte vy?
"Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe.
To čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanovisko k lidem, k práci a veřejnému majetku.
Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry. Technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem."
T. Baťa, 1932
25. března 2010 v 4:39 | čajovna
Já nevím, jestli je březen ten pravý čas pro výrobu domácí šály.... patrně moc ne...
Ale někdy se to tak semele... a díky Enili blogu jsem se k tomu odhodlala, dostatečně nabuzena velikonočními zajíčky, splétáním a rozplétáním, háčkováním a rozháčkováváním... našla zbytky vln a jala se zjistit, zda-li ještě umím nějaký ten základní sloupek.
Na kvalitu se nedívejte, je to ryzí pokus věčného začátečníka...
Po 15 letech jsem držela v ruce háček a vlnu a zjistila, že je to asi jako s jízdou na kole - nezapomněla jsem to, nicméně trochu nešikovná jsem byla.
Nakonec mě háčkování chytlo tolik, že jsem koupila krásnou hebkou vlnu (tyhle staré, až prastaré jsou dost kousavé) a uháčkovala šálu pro syna.
Výhoda: příští rok, až vyroste, dá se k takové základně uháčkované šáličce přiháčkovat pár dalších řad a je zase o kus větší.
Výhoda druhá: chlupatá vlna je jemňoučká, heboučká, prostě na omak bezchybná a hlavně - případné nepřesnosti ve velikosti ok jsou milosrdně zakryty jemnou srstí... :-)
Takže vlna dokoupna a doháčkována. Malý háček však vyvstal. Malý majitel šály chce vidět, jak to budu háčkovat, takže asi zase budu něco dodělávat... no jo no, moje chyba, háčkovat si, když nebyl doma :-)
9. března 2010 v 11:22 | čajovna
Veletrh Zlaté české ručičky, který pořádá známý ilustrátor Mirek Vostrý vyhlašuje velmi inspirativní soutěž. Nemáte-li daleko od Františkových Lázní a toužíte po relaxaci, či jen máte soutěživého ducha, prohledejte půdu a archívy hodně starých fotografií.
Veletrh Zlaté české ručičky vyhlašuje soutěž o
nejoriginálnější fotografii starých řemesel.
Princip soutěže je najít fotografii vašich dědů a babiček, kteří měli zlaté české ručičky a zaslat ji na
mirek.vostry@seznam.czDošlé fotografie budou vyhodnoceny a výherce získá dárkový poukaz na jednodenní lázeňskou proceduru ve Fr. Lázních.
Fotografie je nutné zaslat do 14.5.2010
Panu Mirku Vostrému děkuji za to, že mohu jeho soutěž představit právě zde...
2. března 2010 v 5:54 | čajovna
Z mého pohledu tyhle úúúplně čerstvé fotky od Evičky, nejsou jarní, ale snad už přímo jarňoletní a rozhodně jsou pučící, vonící a krásné.
A si vezměte, že Eva mi napsala, že v těchto dnech je tam právě takhle, hezky a slunečno. Ovšem ten dnešní (pro nás snad už včerejší, trochu v těch časových hodinách mám hokej) den byl trošku jiný, deštivý.
Ovšem i to je věc hodna závisti.
Meteorologové slibovali deštík teplý, jemný a voňavý - prostě jarní.
Tak se kochejte se mnou a zkuste si představit, že do téhle nádhery teple prší...
sníh zmizel a všimněte si té odlišné bílé pokrývky na stromech. Taky se těšíte, až to bude u nás?
cítíte tu těžkou silnou vůni hyacintů?
ale tento obrázek mě dostal. V březnu kvetou měsíčky? Fíha... tak to je snad už léto. A ta krásná pampeliška....
a na závěr pohled na moře. Krásné, že by taky jarně vonělo?
Děkuji Evě za krásné fotky i za to, že mě po ránu doslova šokovala nádherou jara.
Pro nás v Čechách je to jistě příjemné, zatím tu máme jen čerstvě slezlý sníh a špínu měst, toužebně vyhlížíme byť jen zelené výhonky travičky...
Tak už vím, proč Betty MacDonaldová psala o tom živelném růstu čehokoliv! :-)
4. února 2010 v 13:30 | čajovna
Záměrně je tento článek vložen do rubriky Domov. Protože takovýhle "Domov" si jistě představit neumíte. O slotě a nečasu ve Victorii, tedy sousedním kraji Betty MacDonaldové (Vejce a já) jsme již psali..
A jak tam vypadá zima? O to se s námi podělila čtenářka Eva z Kanady. Evi, děkuji za svolení, fotky a všechno...
Autetincky kopíruji její vyjádření k článku o Antarktidě, který tu byl v lednu, konkrétně k velmi nízkým teplotám...
"Tak abys vedela, tech minus skoro devadesat st. C si docela dobre dokazu predstavit, protoze jeste za pobytu v Ontariu jsem s detma bezne chodila ven skoro v minus padesati st. C. Ono ti to pak uz ani neprijde divny. Kdyz nefouka vitr, da se to v pohode vydrzet. Aspon tam vsechny nemoci zmrznou. Jen jsme se prestehovali do Victorie, moje dcera dostala zapal plic, protoze je tady celkem teplo a neskutecny vlhko, zapal plic patri k zakladni vybave kazdeho obyvatele Vancouver Island. Jsou tu i takovi rekordmani, co meli zapal plic 5x i vickrat..."
Tak co na to říkáte? Romantika, krása?
Vlastně skoro jako u nás, letos v lednu, že?
No a typická to kanadská zima je ovšem ještě horší, na programu dne mohou být i vlci u domu... Přidávám další povídání od Evičky, tentokrát i s tím úvodem, jak se vůbec k Domácí čajovně dostala...
Moc mě to těší a moc jí za to děkuji, protože ty její pozitivní pocity jsou přesně to, co jsem od Domácí čajovny očekávala i já a s čím ji pro vás s láskou připravuji :-)
Dejme ale opět slovo Evičce...
"Zacinat se ma od Adama, v mem pripade tedy zacneme od Evy. Jak jsem se dostala do Cajovny?Mozna nahodou, mozna to tak Osud chtel. Muj super pocitac si zije vlastnim zivotem, takze se kolikrat dostanu nekam, kam jsem vubec nemela namireno. Hledala jsem par veci v ceskych casopisech, a najednou se prede mnou otevrely dvere do Cajovny. Pripadala jsem si jako na navsteve u kamaradky, se kterou se posadime do pohodlneho kresilka ke krbu a pijeme caj, divame se do ohne a jen tak mlcime. Bylo mi opravdu KRASNE. Presne tohle jsem potrebovala, protoze - jak vime - problemy nechodi po horach, ale po lidech. Kdyz si chci odpocinout, nebo se dozvedet neco noveho, prijemneho, staci otevrit dvere a vstoupit...
A jak jsem se dostala do Kanady?
28.10.1998 jsme pristali na letisti v Torontu s legalne vyrizenymi vizy, po zaplaceni hory poplatku za vsechno mozne i nemozne, s manzelem a ani ne rocni dcerou. Zacatky byly tezke, coz zna kazdy emigrant. Bydleli jsme par dni v motelu, a potom v podnajmu. Prileteli jsme koncem roku, a v Torontu nebyl snih. Porad jsem si rikala, co maji vsichni s tou kanadskou zimou, kdyz je tady tak hezke pocasi. Jenze tenhle rok byl nejak vyjimecny, jak jsem se v dalsich letech presvedcila doslova na vlastni kuzi. Jeste v listopadu bylo hezky, coz prekvapilo i Kanadany. Jenze potom to zacalo. Proste se jeden vecer nejak rychleji zatahlo, zacal foukat neskutecny vitr, a do rana napadlo snehu asi do pasu. Zacala KANADSKA ZIMA. Ja vim, ze se nema moc rikat "nikdy", ale opravdu NIKDY predtim jsem v zivote nezazila tak strasnou zimu, jako tady. Ze ctyrproude silnice se razem stala dvouprouda, protoze krajni pruhy zabral odklizeny snih. Na chodnicich byla uprostred jen takova prohrnuta cesticka, a na kraji chodniku zaveje, ze pres ne nebylo videt na urostleho dospeleho chlapa. Vitr ledovy a ostry jak ziletky. Snih padal a zima byla nekonecna.
Rikala jsem si, ze jestli preziju tohle, pak preziju vsechno. No, jedina kladna vec byla, ze tady v zime snih silnicare neprekvapi, takze silnice i chodniky jsou vetsinou hned prohrnute, a da se dostat aspon do obchodu.Na prochazky s kocarkem jsem ale mohla zapomenout, tahala jsem dcerku na sanich, zachumlanou v tolika vrstvach obleceni, ze pripominala cibuli. Pro vasi predstavu, "teploty" kolem minus 40 st.C tady nebyly zadnou vyjimkou. Ale vsechno jednou skonci, i ta zima, a jaro a leto byly v Torontu pekne, leto je primo horke a velmi vlhke. Z Toronta jsme se za par let prestehovali o nekolik km dal, do maleho mestecka. Tam se narodil muj syn. Zima tady byla stejne vesela, jako v Torontu, po kazdorocnim odklizeni tuny snehu jsme mela svaly jako Herkules. Jednou vecer jsem si to tak prohrabavala zavejemi ke dverim, kocham se a kocham, a najednou jsem uslysela vyt vlky, no, rekla bych, ze tak rychle, jako ja tenkrat vecer, jeste nikdo snih neodhazel. Bydleli jsme na kraji mesta, dal uz byly jen lesy, a potkat vecer vlci smecku, no, radeji ne. Po dalsich trech letech jsme se prestehovali do Victorie, tzn.skoro pres celou Kanadu, asi 5000 km na zapad, pres 3 casova pasma, no, a tady je snih jen nekdy, a jen chvilku. Sice celou zimu prsi jak nekde v destnem pralese, ale jaro a leto je krasne, ne prilis horke, bydlime asi 10 minut chuze od Ticheho oceanu, takze i kdyz je tady voda ledova, a na koupani to moc neni, prochazky s detmi jsou vzdycky moc pekne. Na zahradku pred domem chodi na navstevu jelen, uz nekolikrat okousal serikovy ker, a kolem domu v noci behaji myvalove, vypadaji moc hezky, je tady hodne ptaku, priroda nadherna. I kdyz nemuze byt kazdy den posviceni, jak se rika, nekdy opravdu staci jen se tak zastavit, divat se a poslouchat, a hned je cloveku lip. "
Zdroj foto: Eva R., autorská práva vyhrazena!
1. února 2010 v 6:48 | čajovna
Přijměte pozvání do obchůdku ve městě perníku, který uvítají všechny maminky...
Jmenuje se lákavě...a je tam hezky....
*Obchůdek z přírody*
Tř. 17 listopadu 229 (dvorní trakt), 53002 Pardubice... to je místo, kde tento obchod najdete...
A jak vidíte na přiložených fotografiích, vybrat si tu můžete nejen z plyšových hraček, oblečení pro děti, ale také potřeby pro maminky.
Sama majitelka nám o svém obchůdku napsala.....
Naší specializací jsou ergonomická nosítka, šátky, látkové plinky, merino
oblečení a další oděvy z přírodních materiálů. Mimo oblečení nabízíme
také ekodrogerii a kosmetiku, široký výběr látkových a dřevěných hraček
a běžné potřebnosti pro miminka.
Většina věcí skladem pro vyzkoušení na místě. Zajímavá je možnost zápůjčky nosítek a šátků.
Ne vždy si totiž jste úplně jisti, zda-li je šátek nebo nosítko pro vás to pravé....
Maminky potěší i praktická "vychytávka".
Součástí prodejny je herna pro děti s přebalovacím pultem a možnost občersvení pro maminky a tatínky
(dobrá cukrárna hned vedle) :). Měsíčně pořádáme kurzy vázání šátku a
připravujeme konzultace s dětskými lékaři, masáže pro miminka a další
zajímavé kurzy.
Otevírací doba je po-pá 9:00-17:00, so 9:00-12:00.
Připadně dle domluvy nebo kurzu (prezentace).
Prohlédnout obchůdek si můžete také na těchto fotografiích, za které děkuji paní majitelce ....
Zdroj foto: Zuzana Izera
Jste nalákání?
Přeji příjemné nakupování a sama se těším, až do Obchůdku z přírody vyrazím...
25. ledna 2010 v 3:22 | čajovna
Je velikou náhodou, že se v Domácí čajovně objevila paní Eva, která žije v Kanadě, pod horami, ve kterých byla ta slavná slepičí farma, na níž se mnoho žen rádo vrací spolu s Betty MacDonaldovou ve chvílích nejtěžších. Ve chvílích, kdy je zmáhá muž, děti, domácnost... abychom si v uzardění své marnivosti uvědomily, že může být hůř...
Nedalo mi to a paní Evy se zeptala na několik otázek, které mohou člověka znalého Vejce a já napadnout...Takže, jak to je Evi?
Než se začtete do jejích slov, prohlédněte si Evinu fotku s názvem "Konec naší ulice". Tak takový konec bych ráda...:-)
21. ledna 2010 v 11:06 | čajovna
... ale co je štěstí?
Nechme chvilku stranou tu vrtkavou zlatou mušku, která představuje spíš nějakou tu kliku v oblasti materiální a pojďme si povídat o štěstí mnohem cenějším. Spíše o pocitu štěstí, o vyrovnanosti, o spokojenosti se svým vlastním životem, se svou současnou situací.
Před Vánoci mi přišel katalog relaxační hudby. K čemukoliv, pro miminka, pro klidný spánek, pro meditace, pro léčení...kolik má relaxační hudba účinků, tolik různých katalogizovaných cédéček. Ta pro vyrovnanost a pro zklidnění ducha mne zaujala, či spíše zaujala mne větička, která lákala slibem dosažení duševní rovnováhy, zklidnění, a tudíž možnosti vychutnávat život a také se správně rozhodovat.
Bingo!
Kolikrát si říkáme, jestli jsme se rozhodli správně?
Kolikrát denně, týdně, měsíčně, životně, stojíme před nějakým rozhodnutím?
A což teprve rozhodnutí, která mají zásadně změnit náš život...
Často je děláme ve stresu, ve spěchu, bez možnosti je dostatečně promyslet, dáváme na rady kamarádů, známých, rodičů, dětí, snažíme se tíhu samotného rozhodnutí vložit na bedra někomu jinému.
Rozhodnutí dělaná ve stavu nevyrovnanosti. S pochybami.
Je to nejspíše pravda. Jen šťastný a vyrovnaný, klidný člověk může udělat správné rozhodnutí. Z jednoho jediného důvodu. Jeho mysl není roztěkaná, rozlítaná a plná vnitřního napětí, ale je klidná, hluboká a ten člověk cítí své nitro, tedy místo ve své duši, které radí vždy správně.
A tak taková cesta k vnitřní vyrovnanosti, když už nic jiného, se vyplatí. Alespoň proto, abychom svá rozhodnutí mohli dělat svobodně a správně, bez pochyb.
Nebo s pochybami, ale takovými, kterými se necháme hýčkat a víme, že k tomu prostě patří. Nikoliv pochybami, které sžírají myšlenkou na otočení se a vrácení se zpět na křižovatku svého rozhodnutí.
13. ledna 2010 v 9:14 | čajovna
Krásné, teploučké a voňavé PF.ko došlo do Domácí čajovny... Mirko, děkuji moc a přeji i tobě jen to nejlepší....
Není to nádhera???
Nakonec...nechtěli byste znovu trochu vánočních svátků...? Já ano!
19. dubna 2009 v 9:05 | čajovna
Česká televize má skvělou soutěž... kterou knížku máte nejraději? Až do dnešní půlnoci můžete hlasovat na těchto stránkách:
já už jsem hlasovala, pro jednu zde uvedenou knížku, o kterou jste také mohli soutěžit - Deník ctihodné prostitutky. Proč zrovna tu? Protože byla tak jiná od všech ostatních, měla něco úžasného - lidského ducha...
Máte jiný tip? Mrkněte a hlasujte...
10. dubna 2009 v 0:15 | čajovna
V českých zemích má dlouhou tradici velikonoční kraslice. Vajíčko jako symbol života, plodnosti a nadcházejícího jara a rozpuku. Původní malovaná vajíčka byla pouze červená, protože červená je barvou krve. První zmínky o velikonočním vajíčku jsou v našich zemích ze 14. Století. Postupem času se vajíčka zdobila i jinak, slámou, voskem, vyškrabováním, barvením až po dnešní takřka neomezené techniky - od mramorování, potiskování, batikování až po obligátní lepení samolepek.
7. února 2009 v 0:40 | čajovna
Jaro stále v nedohlednu a vám ubývají síly? Přemýšlíte, čím si udělat hezky a dobře? Což takhle aromaolejíček do lampičky?
Výborný nápad. Taková hořící svíčka, krásná osvěžující vůně, která povzbudí… a hned je svět veselejší a hned se vám bude snadněji kmitat skrz naskrz vašim obydlím.
Co tedy do lampičky nakapat?
3. února 2009 v 0:44 | čajovna
Přiznám se, že nejsem příliš šikovná na ruce, a tak mě existence modelovacího stříbra celkem překvapila. Znáte ho? Víte, jak se s ním pracuje? Víte, že o něm existuje i zajímavá knížka..
Moc by mne zajímaly názory šikovných ručiček...takže neváhejte a pište....
Když jsem se pídila po internetu, zjistila jsem, že jsem ho už někde viděla, v závěru jsou odkazy na pořad, ve kterém se s ním pracuje. Zajímavá hmota, která se zahřívá, vypadá jako kus moduritu jen do chvíle, než ji pořádně drátěným kartáčem obrousíte...
A zde je tip na zajímavou knížku.
24. prosince 2008 v 4:48 | čajovna
V dnešní sváteční den...sváteční téma. Pusťte si vánoční koledy jinak, zazpívejte si je jinak. S vědomím jejich prapůvodní síly...
Kde mají tyto typicky vánoční melodie svůj původ? Proč jsou tóny v různých zemích stejné, ačkoliv slova jiná podle jazyka? Podobný punc výjimečnosti mohou mít snad jen světoznámé neustále dokola přebírané a přezpívávané písně.
Dar od andělů
Možná jsou koledy opravdu darem z nebes. Někteří jsou přesvědčeni, že jejich jiskřivé a čisté melodie pošeptali "tvůrcům" nebeští andělé. Je to hudba, která nás v tomto svátečním čase navrací k našim prvopočátkům, k naší duchovní podstatě a nutí nás zamyslet se poněkud hlouběji nad smyslem života. To je skryté sdělení možná našich andělů strážných…
Ať tak či tak, vyplatí se zaposlouchat se do těchto prastarých svátečních sdělení…Třeba je to opravdu hlas andělů...
A na závěr snad tu nejznámější:
Tichá noc
Tichá noc, přesvatá noc, v spánku svém dýchá zem,
půlnoc odbila, město šlo spát, zdřímli dávno i pastýři stád,
/: jen boží láska, ta bdí :/
Tichá noc, svatá noc, náhle v ní jásot zní,
vstávej, lide můj, tmu z očí střes, v městě Betlémě Bůh zrozen dnes,
/: z lásky se člověkem stal :/
Tichá noc, svatá noc, stín a mráz vůkol nás,
v hloubi srdce však Gloria zní, dík, že hříšník se s důvěrou smí
/: u svaté rodiny hřát. :/
23. prosince 2008 v 0:00 | čajovna
Zítra tu bude Štědrý den a s ním nejtypičtější vánoční vůně. Vůně jehličí…Bude se mísit s vůní cukroví, vánočního bramborového salátu a smaženého kapra. Znáte něco lepšího…? Já tedy ne.
Vůni jehličí si můžete také koupit, nejlépe ve formě aromatického olejíčku nebo jiného kosmetického přípravku. Borovice, smrk, jedle…všechny mají téměř totožné účinky na lidské zdraví. Vzduch kolem sebe nejen zpříjemňují, ale také lehce desinfikují a zabíjejí různé viry, které kolem v této době poletují.
22. prosince 2008 v 0:02 | čajovna
Vůně hřebíčku evokuje svařák a pomeranč opíchaný kolem dokola hřebíčkovými kvítky.Ano, hřebíčk je vlastně kvítek, přesněji usušené poupě stromu s nezvyklým názvem. Toto koření do perníčků i do voňavého horkého svařáku totiž pochází ze stromu hřebíčkovce vonného.
20. prosince 2008 v 0:04 | čajovna
Anýzky jsou typické vánoční cukroví našich předků, ale dnes se s nimi již setkáte málo. Z pravidelného seznamu vánočního cukroví pomalu mizí. Možná proto, že mizí i ten seznam…Anýz voní pronikavě a svěže. Podporuje chuť k jídlu, bojuje s nachlazením, ale je prý také velmi účinným afrodisiakem.
19. prosince 2008 v 0:07 | čajovna
Rozinky jsou sušené bobule révy vinné a to speciálních sladkých odrůd. Na Vánoce rozinky nachází své místo hlavně ve vánočkách. Vánočka bez rozinek, to si snad ani neumím představit. Rozinky se mohou máčet v rumu, pak získají ještě zvláštní příchuť. Často se přidávají i do nepečeného cukroví a jsou součástí musli ovesných směsí.
17. prosince 2008 v 6:09 | čajovna
Arašídy koupíte v tuto dobu v sáčcích nebo volně na váhu. Doporučuji spíše to druhé, v sáčcích nikdy nemáte jistotu, jak dlouho a jak starý oříšek leží. K Vánocům neodmyslitelně patří louskání těch malých, křehkých oříšku, vylupování z hnědých slupiček… Arašídy jsou prostě skvělé.
16. prosince 2008 v 0:11 | čajovna
Vůně vlašských ořechů je hořce nasládlá. Oříšková vůně, která je nezaměnitelná. Mnozí dokonce tvrdí, že vanilkové rohlíčky z vlašáků jsou zaručeně nejlepší. Lepší než z lískových oříšků. Jejich hořká chuť sídlí ve slupce, a je známo, že oříšky hořknou, když jsou uchovávány v teple.
15. prosince 2008 v 0:12 | čajovna
Sladká a těžká vůně medu! Málokomu se už dnes poštěstí být u toho, když med opouští plástve. Vybírání medu je spjato nejen s medovou vůní, ale i s příjemnou vůní včelího vosku, je to úžasná kombinace. Dnes se již musím spokojit jenom s vůní medu ve sklenici. Nebo zážitek ještě vylepšit nějakým kulinářským zážitkem, což třeba medovník, nebo typické vánoční perníčky? Med je nenahraditelný…
13. prosince 2008 v 0:55 | čajovna
Tak se nám to začíná trošku krátit. Předlouhou noc dneska upije Lucie, ovšem znát to příliš nebude. Nejdelší nocí v roce je právě noc 13. prosince. K těmto dnům se vztahuje i mnoho pranostik a lidových pořekadel. Lucie tedy noci upije, ovšem dne nepřidá, to je asi to nejznámější.
12. prosince 2008 v 0:14 | čajovna
Vůně kokosu je lákavá a s vánoci neodmyslitelně spjata. Všechna ta nepečená cukroví, rafaelo kuličky, kokosky…Velké semeno kokosové palmy můžete koupit i v obchodě čerstvé a právě v tuto dobu si ho mnozí koupí. Na ozdobu na stůl a když se budete s dětmi doma o svátcích nudit, udělejte s tatínkem dobrodružnou akci - zásadní úkol - dostat se do kokosu! Srandy bude dost, nepořádku taky…Nejlépe je kokos navrtat.
11. prosince 2008 v 0:15 | čajovna
Badyán je typické vánoční koření ve tvaru hvězdičky. Voní sladce, kořenitě a nasládle. V každém cípu hvězdičky je navíc uschováno jedno lesklé hnědé semínko ve tvaru podlouhlé malé čočky. Badyán se dá využít nejen při přípravě vánočního cukroví, ale i ve slané kuchyni. Orientální kuchyně je používá na okořenění mas i zeleniny. Někdy se mu též říká čínský anýz a obsahuje až 5% vonných silic.
10. prosince 2008 v 0:16 | čajovna
Lískové oříšky voní sladce oříškově. Jsou skvělé do vanilkových rohlíčků a nejen to. Jsou pokladnicí bílkovin, tuků a vitamínů. Skvěle chutnají ještě nevysušené, v nedozrálé formě, ale po usušení jsou ještě lepší. Nemají nepříjemnou nahořklou chuť jako vlašské ořechy a tak jsou oblíbenější.
9. prosince 2008 v 6:17 | čajovna
Vůně hořkých mandlí! Mám ji spojenou s vůní marcipánu a je to určitě jedna z nejkrásnějších vůní na světě, i když ve formě aromaterapie ji dávkujte opatrně. Může být dost těžká! Semena mandloně mají typický tvar a používáme je nejčastěji na vánoce.
9. prosince 2008 v 3:15 | čajovna
Nač kupovat vánoční pohledy? Tohle je úplně jednoduchý tip na skvělá domácí vánoční přáníčka. Zvládnou je i děti a navíc upotřebíte zbytky vánočních papírů od loňska, rozbité vánoční řetězy...no prostě užijete si to a spojíte užitečné s krásným...
8. prosince 2008 v 0:18 | čajovna
Hm…cítíte? Skořice je vůně, která nesmí chybět už na podzim, když se prolíná s vůní sychravého listí a mlžných kapek! Z okna voní čerstvě upečený štrůdl! Mňam… Ale ani na Vánoce nemůžeme na skořici zapomínat. Ostatně je také důležitou součástí svařáku a i některé čaje jsou ovoněny skořicí. Tento svitek z kůry skořicovníku má na naše tělo zahřívací účinek. Snad proto po ní saháme právě v zimě.
Nemůžete se dočkat jara? 
Až do 1. března 2011 probíhá soutěž o humornou (no, podle mě je to prostě čistá SRANDA) knížku Jak se zbavit Mstivý Soni a soutěž to je vypečená.
Zde hledá 