Bylinářství

Historie bylinářství

9. června 2014 v 8:08 | čajovna
Nejstarší písemný doklad o použití rostliny jak léčivého prostředku pochází ze starého Egypta. Lékařské papiry nalezené Edwinem Smithem se datují rokem 2980 - 2700 př.n. l. Přibližně v téže době napsal obsáhlý bylinář čínský císař Šen Non. Také židovský král Šalamoun v 10.stl.př.n.l. se zabýval bylinářstvím. Jeho herbář se sice nedochoval, ale z pozdějších zpráv víme, obsahoval popisy více než tři tisíce bylin.
Ve středověku prosluly bylinářstvím mnohé kláštery. Za císaře Karla Velikého shromáždil znalosti o léčivých rostlinách benediktýnský mnich Ansegis, který kolem roku 812 sepsal známé Kapituláře. Ve 12.století se stal slavným klášter v Bingemu v Německu, jehož představená abatyše Hildegarda se velmi vyznala v léčení bylinami. Svoje zkušenosti uložila do objemného herbáře, který byl záhy po vynalezení knihtisku vytištěn.
Ve 13.století vynikl v bylinářství řezenský biskup Albertus Magnus; napsal v roce 1240 knihu O účinnosti bylin, nerostů a zvířat. V období křižáckých tažení, po objevení Ameriky a zvláště po objevení námořního spojení s Indií (1498) obohacuje se evropské bylinářství o nové druhy. Významnými postavami bylinářství byli na přelomu středověku (v 1.pol. 16.stol.) Otto Brumfels, Hieronymus Bock, zvaný Tragus a Leohnard Fuchs. Tito tři mužové jsou právem označováni za "otce botaniky" - jsou autory herbářů, které lze považovat za základní díla.
Významnou osobností lékařského světa byl v 16.století Theophrast von Hohenheim, zvaný Paracelsus, reformátor mnohého dogmatického ve středověké vědě. Paracelsovou zásluhou se zdokonalila výroba tehdejších léčiv, do popředí se dostaly domácí léčivé byliny, které nahradily drahé a chudým lidem nedostupné exotické drogy, často falšované a mnohdy ne tak účinné jako rostliny evropské. Svoje celoživotní zkušenosti s výrobou
bylinných prostředků a poznatky z mnoha cest uložil Paracelsus do díla Herbarium čili Krauterbuch aneb O bylinách a kořenech, semenech a listech, jak dalece jsem se o nich do té doby dověděl a o nich vím.
Všechny středověké herbáře vycházejí ze základních spisů řeckých a římských přírodovědců. Poznatky Theophrastovy, Dioskoridovy, Pliniovy a Galenovy se neustále objevují na stránkách spisů o léčivých účincích bylin. Lékař a přírodovědec Petr Ondřej Mattioli vydal v roce 1554 Komentáře ke spisům Dioskoridovým, v nichž reviduje a vysvětluje nejváženější starověké dílo. Každý spis se však snažil přinést nové poznatky, i
když se u mnoha různých autorů z různých století doslovně opakují.
Jedním z nejstarších tištěných bylinářů je Hortus Samitatis čili Zahrada zdraví, přeložený ze starších latinských verzí frankfurtským lékařem Johannem Wonmeckem von Cuba a vydaný v roce 1486. V roce 1562 vyšel Mattioliho Herbář aneb Bylinář v českém překladu lékaře Tadeáše Hájka z Hájku, v dalším vydání pak roku 1596 v překladu Adama Hubera z Riesenbachu, doplněný novými druhy rostlin a novými poznatky.
Krauterbach neboli Bylinář basilejského lékaře Jakuba Theodora Tabermaemontana, který na 1 500 stranách popisuje přes 3 000 rostlin a doprovází text mědirytinami, vyšel poprvé roku 1588, podruhé roku 1731.
V roce 1605 vyšel bylinář Clusiův (Caroli Clusii Atrebatis Exoticorum libri decem), v němž jsou popsány nejen rostliny léčivé, nýbrž i okrasné, užitkové, domácí i cizokrajné. Z roku 1517 pochází první vydání česky psaného bylináře Jana Černého. Velmi známý byl bylinář Adama Lonicera (1571), který je současně jednou z nejstarších zoologií, ba obsahuje ve stručnosti i pojednání o nejdůležitějších nerostech, které zajímaly alchymistické dílny. V roce 1719 vydaný objemný herbář Valentiniho s názvem magicko-kabalistický je plný středověkých pověr.
Velmi cenným, avšak nedokončeným spisem je pro naši národní literaturu Rostlinář Jana Svatopluka Presla, který vycházel na pokračování v letech 1822-1835. Je v něm shromážděno obrovské množství receptur ze všech světových jazyků, které autor předložil českým čtenářům poprvé v české řeči. V první čtvrti 17. století se proslavili znalostmi léčivých rostlin mniši řádu bosých karmelitánů, po nichž zůstaly v paměti lidu neobyčejně účinné "karmelitánské kapky", a zvláště mniši řádu benediktínů, kteří šířili z italského kláštera v Monte Casinu bylinářství do celé Evropy.
Největší zásluhu o poznání léčivých rostlin měli lékaři, na prvním místě Řek Galenos v 2. stol.n.l., jehož nauka o nemocech a lécích se udržela po několik století. Rovněž na výši byla lékařská škola arabská, z níž se šířila do Evropy znalost orientálních bylin. Z lékařů Východu se proslavil Ibn Sina (Avicenna) (980 - 1037), právem počítaný k největším učencům své doby.
Nejstaršími výrobci léků byli rhizotomové neboli kořenáři, kteří rostliny hledali, sušili, upravovali a skladovali. Sepisovali i celá díla, tzv. Rhizotomica, do nichž zapsali svoje vědomosti o účincích léčivých bylin a o přípravě nejrůznějších mastí, náplastí, tinktur a prášků. Většinou se tyto spisy nezachovaly, ale jejich náplň známe z dochovaných zlomků; nejstarší napsal asi ve 4.stol.př.n.l. Diokles z Karystos.
První lékárna vznikla - pokud je známo - roku 830 v Bagdadu spolu s lékařskou fakultou, a zde také byl vydán poprvé skutečný lékopis. V Čechách byla první lékárna založena za Karla IV., který si pozval z Itálie vynikajícího znalce rostlin Angela z Florencie. Ten vybudoval v Praze (v místech dnešní hlavní pošty) roz-
sáhlou lékárenskou zahradu, po něm nazvanou Hortus Angeli či Andělskou zahradou, a na Starém městě pražském otevřel i svou vlastní výrobu léků.
Středověká lékárna kráčela ruku v ruce s alchymií. Alchymisté hledali v rostlinách kámen mudrců a snažili se získat jejich pomocí zlato a jiné drahé kovy. Byliny byly též prostředkem k provozování nekalých činů. Používaly se k čarování a často jedovaté rostliny se dávaly do "nápojů lásky", které vyvolávaly halucinace a
smyslné sny. V době našich prababiček a babiček, kdy hlavně na venkově byl lékař na hodiny vzdálený a pro mnohé lidi drahý, staly se léčivé byliny základem lidového léčitelství. Babky kořenářky, jejichž světnice byly ověšeny plátěnými sáčky a prosyceny silnou vůní sušených bylin, byly vždy nejvyhledávanějšími osobami. K nim se obracel každý, kdo utrpěl lehkou újmu na zdraví i kdo stonal těžkou nebo nevyléčitelnou chorobou.
Při jednoduchých a lehčích onemocněních pomáhaly kořenářky bezpečně. Někdy se jim podařilo zastavit i vážné onemocnění, a tak si získávaly stále vzrůstající důvěru, rozdávajíce spolu se suchými bylinami i víru v uzdravení.
Ruku v ruce s rozvojem organické chemie a farmakologie se měnil názor na použití léčivých rostlin a na lékové formy. Málem se zapomnělo, že rostlina i ve svém surovém stavu, aniž prošla chemickou výrobou, je s to pomáhat, pokud se jí užívá s mírou a pokud s ní člověk dovede zacházet.

Zdroj: Rostliny v domácí lékárně
 
 

Reklama