Květen 2016

Citát pro tento den / 282

28. května 2016 v 9:39 | čajovna |  Citáty
"Nikdy nepřipusťte, aby za vámi někdo přišel, aniž by odešel lepší a šťastnější." -- Matka Tereza


Eve Makisová: Tymiánové dopisy

28. května 2016 v 9:34 | R. Petříčková |  Knížky pro ostatní

"Máma stojí u krbu a přejíždí prsty po pohlednicích vystavených na římse, fialové vlčí máky, tulipány a hromady andělů. Tvá matka byla úžasná žena a všem nám bude moc chybět. Čte nahlas další vzkazy, stále ty stejné věty, ze kterých bolí srdce, slova, jež mají povzbudit. Sleduju, jak se jí na tváři mísí celá škála emocí, když se dostane k osobnějším vzkazům. Mariam byla drahokam, moc šlechetný člověk! Úžasná kuchařka, která dokázala s jehněčí plecí a uzenou paprikou hotové kulinářské zázraky. Babička za padesátiletou kariéru zdravotní sestry získala tolik přát el, že zaplnili celý kostel sv. Josefa a mnozí museli zůstat venku. Představuju si její stříbrem prokvetlé vlasy, výrazné lícní kosti, oči jako proud zelené řeky, stejné jako moje, zářící v olivové tváři; neproniknutelné oči, jež vás přinutily, abyste se do nich podívali ještě jednou."

Katarina potom v krabičce na dně skříně najde zvláštní písemnosti, které jsou psané v arménštině. Babička měla nějaké tajemství. Psané dopisy a deník. Najednou se zcela obyčejný příběh tří žen stává zajímavým, protože do něj vstupuje něco, o čem ani jedna z nich neměla tušení. Rozloučí se s bravurní kuchařkou tím nejlepším možný způsobem, první kapitoly knihy jsou voňavé, po koření, po pečeném skopovém, po sladkých řeckých moučnících a po veselosti, která s důstojnou něhou překrývá a hedvábným papírem balí věčné vzpomínky. Katarina potom odjíždí s kamarádko u na dovolenou na Kypr, kde chce na to všechno ještě pozapomenout, ale nachází tam nejen takovou letní lásku, ale také překladatele k záhadným dopisům a deníku.
Začínají se prolínat dvě dějové linie a kniha dostává naprosto jiný spád. Arménská genocida. Černá skvrna na historii lidstva, o které se nemluví. V těchto letech od událostí uplynulo sto let a tak i možná proto Eve Makisová oživila toto téma. Které jsem, přiznám se, neznala a musela jsem si ho vygooglit. Hromadné vraždění arménců tureckými válečníky okolo roku 1915 - 1918 mělo alespoň jedno smutné prvenství, prý první historicky dochované vyvražďování rasy v dějinách lidstva. Opovržení, hnus, krev, bolest, smrt… A kniha se láme díky babiččiným vzpomínkám do dějových linií, ze kterých vás opravdu přejde po z& aacute;dech mráz.
"Položili mě na zem, pod zády jsem ucítil neznámou měkkost a uslyšel ženský hlas.
"Celý hoří. To nemůže přežít."


Do nosu mě udeřila vůně gardénií smísená s pachem zaschlé krve. Upadal jsem do bezvědomí a zase přicházel k sobě. V jednu chvíli jsem byl doma v Kayseri a najednou zase v místnosti z hliněných cihel naplněné zemitým odérem. Slyšel jsem dětské hlasy, viděl tváře, duchy. Skláněla se nade mnou má matka, aby mě políbila na tvář, a najednou klečela vedle mé matrace žena s šátkem na hlavě a otírala mi obličej vlhkým, silně páchnoucím kusem látky. Rána na tváři byla pokrytá strupem, hnisala, svědila a do celého obličeje mi vystřelovala příšerná bolest. Z dálky se ozývalo mečení koz a kdákání slepic, má matka zpívala arménsky a mladé dívky tiše turecky. Rty se mi semkly kolem láhve a ústa mi naplnila chladná voda. Třásl jsem se zimou a modlil se, aby mi bylo teplo, a když přišlo, spalovalo mě a polévalo potem. Do vědomí mi pronikaly střípky reality, ale hned jsem znovu odplouval jako nadýchané semínko pampelišky unášené větrem.

O tři dny později jsem se probudil, slabý, ale při smyslech. Ležel jsem v holé zděné místnosti s podlahou z hlíny. Na háku na dveřích viselo mužské pracovní oblečení. Naproti matraci stál vysoký prádelník a ručně vyrobené závěsy rámovaly malé okno, pohrával si s nimi chladný vánek, který s sebou přinášel vůni gardénií."
Příběh se začíná prolínat způsoby, ve kterých nevíte, kdy vypráví babička a kdy se sami vnořujete do příběh, samovolně, na vlastní pěst. Celé to začne čtenáře obtékat a snad i občas chaoticky měnící se dějové linie a časové osy způsobí, že se zprvu třeba ztratíte v celém příběhu a začne působit nesourodě, ale díky tomu možná začnete číst pečlivěji. Jsem si jista, že autorka to udělala schválně, aby neustále zdůrazňovala specifickou mentalitu tamních lidí, abychom byli spolu s ní šokováni, následně zase uhlazeni tím, co se děje, abychom lépe pochopili historii a v neposlední řadě i obrovskou psychickou sílu Katerininy babičky, která s tí ;m, co bylo v dopisech a deníku žila desítky let. A nikdo to nepoznal.
Je to romantický, hladivý, válečný, drsný i syrový příběh s vůní tymiánu a dobrého jídla. Je s podivem, jak se to podařilo Eve Makisové do jedné knihy vtěsnat, ale podařilo se. Skvělé čtení pro horké letní dny… Pro dny, kdy kvůli Tymiánovým dopisům i večeři vynecháte.

O autorce
Eve Makisová se narodila v Nottinghamu. Její rodiče jsou kyperští Řekové, kteří emigrovali do Velké Británie v šedesátých letech minulého století. Vystudovala žurnalistiku a od roku 1994 působila jako dopisovatelka londýnského Evening Standard na Kypru. V roce 2001 se vrátila do Anglie. Momentálně žije s mužem a dcerou v Nottinghamu. Je autorkou čtyř románů. Kniha Tymiánové dopisy získala Zlatou medaili Aurory Mardiganianové, kterou uděleuje Armenian Genocice Museum.

Vydalo nakladatelství Argo, 2016, www.argo.cz

Cesta Srdce

27. května 2016 v 9:02 | čajovna |  Inzerce
Občanské sdružení Cesta Srdce hledá touto cestou pracovité a nenáročné ženy i muže kolem 40 let, převážně invalidní důchodce, ale i "normální". Pomoc zdravotně postiženým (nákupy, výlety atd.). Práce v domě i na zahradě.
Odměňování podle výkonu. Ubytování v místě zajištěno.
Kontakt: cajovnaprozeny@centrum.cz,tel.:702808286.

Povídky

8. května 2016 v 10:17 | Libertus |  Inzerce
Dobrý den,chtěl bych vás touto cestou upozornit, že mi vyšli dvě povídky: Vesmírní lidé,což je sci-fi a Sbohem, soudruhu, která je spíše kriminální. První vypráví o muži, který se náhodně setká s mimozemskou civilizací, dostane se do vesmíru a tam prožívá nejrůznější dobrodružství. Ta
druhá vychází z reality. Je to příběh bývalého policisty z dob totality,který se dal na podnikání a nyní ho dostihla jeho vlastní minulost. Moje jméno je Libertus. Obě povídky určitě stojí za přečtení. Obě povídky najdete na webu: www.bezvydavatele.cz

Citát pro tento den / 281

5. května 2016 v 13:38 | čajovna |  Citáty
"Žijte dobrým a ctihodným životem. Až zestárnete a ohlédnete se zpět, potěší vás to podruhé." - Dalai Lama


S.Gruneová: Na břehu jezera

5. května 2016 v 13:33 | R. Petříčková |  Knížky pro ostatní


Madeline a její manžel Elis se znemožní na silvestrovském večírku roku 1944 před celou filadelfskou společenskou smetánkou a Elisův otec mladému páru za trest omezí přísun peněz, který je pro ně jediným příjmem. Mladík si usmyslí, že otcovu ztracenou přízeň znovu získá, pokud dokáže to, co se jeho otci před mnoha lety nepodařilo. Musí "ulovit" proslulou lochneskou příšeru. Maddie se společně s ním a jejich nejlepším přítelem Hankem neochotně vydá přes Atlantik, navíc v době války, a svůj bezpečný svět nechává za sebou. Trojice se ocitne v zapadlé vesničce na Skotské vysočině, kde místní nemají pro privilegované vetřelce nic než opovržení ;. Potraviny jsou na příděl, panuje nedostatek paliva a klepání pošťáka může věštit tragickou zprávu. Přesto si Maddie drsný půvab a nenápadné kouzlo skotské krajiny zamiluje. Postupně se seznamuje se dvěma mladými ženami a život jí ukáže, že je svět větší a emočně bohatší, než si kdy myslela…

Tolik anotace knihy…
Maddie jsem si zamilovala. Ano, prvních pár stránek, možná pár desítek stránek jsem kroutila hlavou nad "panebože, JEJICH starosti bych chtěla mít", ve chvíli, kdy snobský párek řešil ještě snobštější problémy… a pak jsem se vydala na cestu, která byla drsná a kterou by nechtěla prožít žádná z nás. Cesta válečnou lodí plnou zraněných a popálených vojáků… Drsné Skotsko bylo cíl. Samo o sobě to není vlídná krajina, vše dovršila válka, a tak tam lidé musí více držet při sobě.

Ani jsem se nenadála a vlastně až nyní, když píši tento text, si uvědomuji, že se stydím za ten pocit, kdy jsem v prvních stranách Na břehu jezera, pohrdala textem, který Sara Gruenová napsala. To se tak někdo má, když řeší jestli má tchýně zrovna kyselý, nebo ještě o chlup kyselejší obličej a jestli jsem se z opice ráno neprobudila moc pozdě… Kdepak, vše bylo najednou pryč. Najednou příběh dostal takové grády, že jsem od něj nemohla odejít. Ponořil vás do úplně jiné vody…


Je na světě málo knih, do nichž vstoupíte.
Na břehu jezera je jedna z nich. Možná je škoda toho názvu, protože kniha je mnohem hlubší, ačkoliv se na břehu jezera odehrává, a především mnohem více intimně rozvíjí příběh Maddie. Jejího nelehkého dětství, obrovského podvodu, kterého se dočkala při svém pobytu ve Skotsku, osudových událostí s manželem i nalezení lásky, která je tu popisována tak eroticky, že zjihne i puritánská duše. Vlastně ten břeh jezera hraje v příběhu několikrát důležitou, někdy až mysteriozní roli, a právě těch pár okamžiků, které hraničily s nadpřirozenem jsem si z tohoto příběhu asi otiskla do duše navždy. Těch pár temných okamžiků se potom pojí s hostincem, ve kterém se děj odehrává, kde trojice zbohatlíků nocuje a právě Maddie tu prochází nejtěžšími okamžiky svého života. Zároveň však nejšťastnějšími.

Malé komorní dílo, psychologie postav, které se na ni nevraživě dívají, se kterými si postupně buduje nejen přátelský vztah, ale nachází i sama sebe a svou vlastní pokoru. Nečekané rozuzlení je možná romantické, ale nakonec jsem si řekla, že je vlastně logické. Že takhle by to v životě mělo být.
Popravdě, dostala jsem chuť přečíst si Vodu pro slony… Protože TOHLE bylo něco!

O autorce:
Sara Gruenová (nar. 1969) je americká spisovatelka kanadského původu. Na svém autorském kontě má celkem čtyři romány. Třetí z nich, poprvé vydaný v roce 2006, se stal mezinárodním bestsellerem a pod názvem Voda pro slony vyšel i v češtině. V roce 2011 se dočkal filmové adaptace. Její knihy byly přeloženy celkem do čtyřiačtyřiceti jazyků a na celém světě se jich prodalo přes deset milionů výtisků. Spisovatelka žije v Severní Karolíně s manželem, třemi syny, spoustou koček, psů, koní a ptáků a nejmlsnější kozou na světě.

Vydalo nakladatelství Argo, 2016, www.argo.cz