Duben 2015

Citát pro tento den / 259

21. dubna 2015 v 9:55 | čajovna |  Citáty
"Jestli si myslíte, že vzdělání je drahé, vyzkoušejte si nevědomost." - Derek Bok


Gay Hendricks: Zóna úspěchu aneb horní mez našeho „povoleného“ štěstí

21. dubna 2015 v 9:52 | R. Petříčková |  Motivační knihy

Máte pocit, že vás v životě pronásleduje smůla? Ono to taky může být klasický příklad "problému horní meze", naprosto femonemální objev Gaye Hendrickse. Na toto téma, proč si sami sobě podvědomě pohasíme své štěstí, napsal tuto knihu v jásavém zeleném obalu. Stejnou zelenou sami sobě rozsvítíte, když si ji přečtete. Zkraje musím upozornit, že se nenechte prosím polekat občas moc naléhavým stylem "podomního prodejce" (maličká chybička na této publikaci)… a čtěte dál. On se autor umoudří a časem jeho kapitoly odsýpají jako po másle. Jsou koncipovány jako výtečný a strhující seminář, umí parádně udržet čtenářovu pozornost a rozpumpovat vaše odhodlání až do maxima. Jsem si naprosto jista, že minimálně některé jeho rady nebo poznatky si aplikujete do svých vlastních životů.

Gay Hendricks tvrdí, že náš strach (z úspěchu) je jen radostné vzrušení, kterému se právě nedostává dechu. A to je určitě dobré si říci ve chvíli, kdy se bojíme jít do něčeho nového, ale přitom tušíme, že by to nemuselo být špatné… V knize velmi podrobně rozebírá příčiny problému horní meze, která představuje nějaké naplnění štěstí a spokojenosti v našem životě, které sami sobě povolíme… následně začneme byť zcela podvědomě pochybovat o tom, jsme-li na toto dost dobří, a začneme si sami sobě házet klacky pod nohy. Autor je vyhlášeným koučem, v knize najdete jeho zkušenosti s nejbohatšími lidmi světa, s Michaelem Dellem, zakladatelem Dell Computer a jeden z nejmladších miliardářů světa, třeba… A také přidává své vlastní zkušenosti, kdy na tento problém narážel a kdy ho konečně pochopil. Vytvořil pak systém uvědomění a odstranění těchto myšlenek a bariér, které nám zcela nesmyslně brání naplněnému životu. A vlastně nejde jen o podnikání a pracovní kariéru, ale když se ohlédneme ve svých životech zpět, uvidíme, že mnoho z jeho rad je snadno aplikovatelných i v osobním životě a lásce. V nějaké formě toto známé každý, jak autor říká, nezná nikoho, kdo by někdy na nějakou tu svou horní mez nenarazil. Jen málokdo si ale existenci těchto čtyř bariér přizná.

"První bariérou je přesvědčení, že s námi není něco od základu v pořádku. Pokud v sobě chováme tento pocit, budeme svůj úspěch vždy sabotovat, protože si myslíme, že si ho nezasloužíme. Když se nám stane něco dobrého, zkazíme si to, protože zlým lidem se dobré věci nestávají.

Druhou bariérou je mylné přesvědčení, že vinou svého úspěchu budeme neloajální , zradíme lidi své minulosti a opustíme je. Pokud v sobě chováme tento pocit, budeme svůj úspěch vždy sabotovat, protože si myslíme, že závratným letem k výšinám zrazujeme své kořeny.
Třetí bariérou je mylné přesvědčení, že jsme přítěží. Pokud v sobě chováme tento pocit, budeme svůj úspěch vždy sabotovat, protože se nechceme stát přítěží ještě větší.
Čtvrtou bariérou je mylné přesvědčení, že musíme tlumit lesk své skvělosti, abychom nezastínili někoho ze své minulosti. Pokud v sobě chováme tento pocit, máme tendenci držet se zpátky a neodvažujeme se svého vnitřního génia vyjádřit naplno."

A právě tyto čtyři bariéry a nejen je, rozebírá s takovou pečlivostí, že dříve či později vám opravdu dojde, že si většinu svého života děláme starosti schválně, abychom se cítili mizerně. Protože je to pocit, který je nám důvěrně znám. Od evoluce (lidský tvor je zvyklý na boje, strádání, boj o život, války - prolíná se to naší historií jak červená nit a schopnost cítit se delší čas dobře si teprve evolučně osvojujeme) až po naše dětství, výchovu, společnost, která se na ty stále šťastné dívá poněkud skrz prsty. Protože, to přece není normální, no ne?
Není a skvělý a fenomenální je způsob, jakým nás autor důrazně a ve strhujícím čtivu přesvědčí, jak si sami sobě škodíme. A mnohé jeho drobné tipy můžete snadno přebrat do svého života. A nejde o nic převratného. Třeba máte nějaký sen?

Věnujte mu každý den deset minut. Deset minut času.
Přemýšlejte nad ním, vypisujte si nápady, deset minut se soustředěně věnujte přemítání o tom, jak svůj sen uskutečnit. Kupodivu se po nějaké době začne sen opravdu líhnout, protože mu věnujeme energii. Jen máloco k nám přijde samo. A to je na Gayovi Hendricksovi sympatické. Je těžký realista!
Je fakt tvrdej kouč!
A při čtení mějte na paměti, že je to právě on, kdo dokázal vybičovat k úspěchu manažery Michaela Della.

O autorovi
Gay Hendricks se věnuje zkoumání inteligence těla a zóny úspěchu již více než třicet let, z toho přes dvacet let jako univerzitní profesor na University of Colorado. Se svojí ženou Kathlyn založil Hendricks Institute, organizaci zaměřenou na vědomý život a vědomé partnerství.
Slovy jeho ženy: "Je obdařen darem vidět esenci druhých a klíčové vzorce, které jim brání v přímém prožívání jejich esence. Je odevzdán životu bez kompromisů, ve službě lidstvu a sdílený svých darů s druhými. Nadšený hráč na bluesovou harmoniku, tanečník-improvizátor v neobvyklých denních i nočních hodinách a zručný obraceč palačinek. Žije v přítomnosti, ať už dělá cokoliv. Navíc je také ohromně štědrý a zábavný."


Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2015, www.synergiepublishing.com

Citát pro tento den / 258

20. dubna 2015 v 9:22 | čajovna |  Citáty
Lidé pochybují o tom, co říkáte, ale uvěří tomu, co uděláte. -- Karolina Světlá

Citát pro tento den / 257

12. dubna 2015 v 8:58 | čajovna |  Citáty
Žádný člověk není takový hlupák, aby nedosáhl úspěchu alespoň v jedné věci, je-li vytrvalý. -- Leonardo da Vinci

William Sitwell: Dějiny jídla ve 100 receptech

12. dubna 2015 v 8:58 | R. Petříčková |  Knížky pro ostatní

Lahodná kniha, vyprávějící o historii přípravy jídel, strhujícím stylem psaní a občasným anglickým humorem. Těžko budete hledat nějakou jinou takto čtivou knihu o historii. Těžko vybírat, co je nej nej, protože je tu pečlivě poskládané každé písmenko, každý doprovodný obrázek je hodný vymlsávání s rizikem, že velmi brzy sklouznete do nadšeného hltání… ovšem pro mě je kořeníčkem na tom všem maličká drobnost. Autor, nebo spíše překladatel (díky mu, že to zachoval) občas vypichuje normálně nepřeložitelné originální názvy, které jsou vtipné a trefné a dotvářejí kolorit celé kapitoly.

Třeba taková ropucha v díře.
"V receptu toad-in-the-hole čili "ropucha v díře" (maso, později párky zapékané v těstíčku, tradiční anglické jídlo) doporučuje Francatelli koupit nejlevnější maso, ale pak odkrojit ty části, které jsou cítit a v obchodě lákaly mouchy, "protože by jídlu dodaly špatnou chuť", jak případně podotýká, a mohly by "jídlo zkazit".

Olalááá, no jen si to představte! No, snad ani nemusíte, osobitý a barvitý styl autora totiž umožní si představit naprosto vše. Každou kapitolu uvádí nějaký recept, který se osobitě zapsal do historie. Někdy jsou to recepty groteskní, ale s tím, jak nám na pravé straně knihy přibývají letopočty a posouváme se v historii hezky směrem k současnosti, stávají se recepty velice lákavými. Od vejce Benedikt, pomalu dušené hovězí nebo po legendární Fairy Cakes Nigelly Lawson nebo Lososa na páře od Jamieho Olivera. Ano ano, i tito dva se zapsali do historie jídla. I když… vtipný kuchař byl o mnoho let před nimi někdo úplně jiný. Přinesl na britské obrazovky obrovskou revoluci, vařil totiž se skleničkou vína v ruce a ukázal, že vaření může být i mužský žánr. Podle něj si můžete poměrně složitě připravit klasickou bujabézu, což jsem teda až nyní opravdu viděla co to je, a moje pozornost a chuť to vyzkoušet umřela asi v polovině neuvěřitelně složitého receptu. Keith Floyd určitě patří k těm nezapomenutelným ikonám britského a světového vaření, i když nakonec skončil poněkud neslavně a smutně. Právě drobná nahlížení do soukromí, pečlivě a nebulvárně zpracované informace jsou něčím, co je na této knize naprosto fantastické.

Je to kniha, je to ZDROJ. Je to snad i učebnice historie jídla.
Kniha začíná starověkým egyptským chlebem, prvními pokusy o nakládání masa do soli a přes celou historii se dostává až k opravdu sofistikovanému receptu, které William Sitwel právem posadil na konec celé kniha, kdy rokem 2011 své putování zakončil. Masové ovoce, je vlastně do nového kabátku oblečený středověký recept…

"Moderní verze receptu na masové ovoce dovedená k dokonalosti Palmer-Wattsem, se skládá z parfait z kuřecích jater a foie grais, kterése zmrazí a potom máčí v mandarinkovém želé, jež díky teplotě parfait ztuhne (načež se to celé znovu zmrazí pomocí tekutého dusíku a znovu namočí do želé) a na povrchu se udělají drobné dolíčky, takže když se vše doplní mandarinkovým listem, vypadá to přesně jako dotyčné ovoce. Byl to ohromný úspěch - brzy chtěl takový předkrm každý host."

A to jsou lahůdky jen z konce knihy, představte si, že takových úžasných kapitol je tu přesně 100. Sto kapitol, každá na zhruba tři stránky, která vás naprosto pohltí svým strhujícím dějem. Tohle je učitel dějepisu, kterého bych si přála.
Snad zcela právem končí kniha náruživým obdivovatelem historie Hestonem Bluementhalem, který…

"Bluementhal počítal s neformálním bistrem, kde se bude podávat bezchybně provedené jídlo - které ale vypadá jednoduše a chutná skvěle - , a místo toho se z podniku stalo vyhlášené místo, kam zajít na noblesní večeři. V roce 2011, kdy si tam chtěl objednat stůl skoro celý Londýn, tam neservírovali žádné pěny ani pokapané talíře. Místo toho vařili rizoto, vepřové kotlety nebo hovězí žebra. Velmi se tím lišili od jídelníčku ve Fat Duck, kde si Bluementhal udělal jméno. Tam servíroval svou slavnou šnečí ovesnou kaši, zmrzlinu z vajec se slaninou a sardinkový sorbet. Jeho důmyslné hry s očekáváním hostů a jejich chutí vysloužily restauraci tři michelinské hvězdy během prvních pěti let existence."
Nebo kterak pak Pappin ve svém papiňáku zkraje vařil kdeco, od kamenů a kovů (díky své zvídavé povaze), až po dobroty vonící na dálku. V knize je popsán jeho postup, jak vaří rybu a zelený angrešt. Ryba se v tlakovém hrnci uvařila i s kostmi a angrešt získal výbornou chuť. Všechna šťáva zůstala v jídle zachována. Aby se vynález ujal, tvrdil o něm autor, že má pomoci chudým lidem vařit i maso ze starých kusů tak, aby bylo chutné jako mladé, no jenže… tenhle jeho nápad se moc neprosadil. Jeho hrnec získal na oblibě bohužel až po jeho smrti.

Kniha vyniká úžasným poskládáním, stylem písma i psaní
Dlouho jsem uvažovala, co mne na této knize tak lákalo a proč jsem u ní vydržela nekonečné hodiny a číst si dokola jednotlivé kapitoly. Za prvé to je určitě ta smyslná čtivost, autor i překladatelé budiž pochváleni… ale také drobnosti jako jsou historické obrázky, doprovodné kresby, které jsou dokumentární a stejně lahodné z hlediska jídla i z hlediska historie, jako celý text. A pak drobnost na závěr, styl písma. Maličko kudrnatý, starobylý, takový, jaký si pamatuji z knih svého dětství a ze starých kuchařek. To celé pak dotváří kolem knihy takovou auru, že máte chuť si ji s péčí vystavit někde na poličce a občas si z ní trošku čtenářsky ukousnout.
Z vědomí, že toto je autorova první kniha, se mi zatajuje dech. Proboha, je možné překonat takovou krásu? Jaká bude ta druhá? Vždyť už toto je dokonalost z pohledu čtenáře. Nadchne jak každého, kdo miluje historii, tak i ty, kdo mají rádi dobré jídlo.

O autorovi:
William Sitwell
Svůj profesní život zahájil jako novinář. V roce 1999 začal pracovat v časopise Waitrose Food Illustrated a brzy byl v gastronomickém světě známou osobností. V roce 2002 se stal editorem a získal řadu cen za své články, příběhy, design a fotografie (včetně cen "Editor roku" v roce 2005). Svůj čas dělí mezi práci v časopise, který se dnes jmenuje Waitrose Kitchen, a psaní o jídle pro další časopisy a noviny, je k vidění i na televizních obrazovkách, kde se objevuje v nejrůznějších pořadech jako foodkritik a moderátor. Ve volném čase pěstuje zeleninu, vaří a vyrábí cider ve svém domě v Northamponshire, kde žije se svou ženou Laurou (které také tuto úžasnou knihu věnoval) a s dětmi Alicí a Albertem. Toto je jeho první kniha.


Vydalo nakladatelství Argo, 2014, www.argo.cz , zdroj: www.cajovnaumodrekocky.cz

Citát pro tento den / 256

10. dubna 2015 v 14:51 | čajovna |  Citáty
"Čím více toho řeknete, tím méně si lidé budou pamatovat." - Anatole France


Santalovník

10. dubna 2015 v 14:47 | Libertus |  Babiččin herbář

Santalové dřevo je vonné dřevo, získávané zejména ze santalovníku bílého (Santalum album).
Dřevo má vysoký obsah vonných silic a je známo i svými antiseptickými účinky. Dřevo je těžké, žluté s jemnými vlákny. Na rozdíl od mnoha jiných aromatických dřev si svoji vůni drží po léta. Strom pochází z jižní Asie a roste v Indonésii, Austrálii a v Indii.
Santalové dřevo zvyšuje duchovní i fyzickou pohodu žen i mužů. Svou vůní podporuje ochranu, jasnovidectví zasvěcení a meditace. Zklidňuje a srovnává mysl. Dokáže připravit tělo i mysl na sexuální extáze. Santalové dřevo má jednu z nejvyšších vibrací jakéhokoliv aromatického oleje, který přitahuje nejvyšší duchovní vibrace a umožňuje otevření nejvyššího duchovního centra.
Napomáhá vyrovnání čaker a zvýšení duchovního uvědomění. Využívá se především při meditacích. Umožňuje proudění léčivé energie. Příznivě ovlivňuje nervový systém, odstraňuje depresi a navazuje dobrou náladu. Působí antisepticky a protizánětlivě, uvolňuje tonus hladkého svalstva, usnadňuje vykašlávání a tiší bolest v krku.
Má mírné močopudné účinky. Osvědčuje se při zánětech pohlavního a močového ústrojí. Zabraňuje městnání lymfatického a žilního systému. Zklidňuje a udržuje přirozenou vlhkost pokožky. Používá se pro pleť suchou i mastnou se sklonem k akné. Santal bývá obsažen v přípravcích pro intimní hygienu, ve vlasové kosmetice a v masážních preparátech pro natažené a bolestivé svaly.




Zdroj: Jiskra Benešov

Citát pro tento den / 255

8. dubna 2015 v 8:48 | čajovna |  Citáty
"Nejdůležitější na cílech je nějaký mít." -- Geoffry F. Abert


Marcela Zlatohlávková: Mudry

5. dubna 2015 v 8:38 | čajovna |  Knížky pro ostatní

O mudrách se toho obecně moc nepíše. Až kniha Marcely Zlatohlávkové dalo by se říci velmi stručně a jasně mluví o tom, co je staré jako lidstvo samo. Jóga prstů. Až čtyřicet tisíc nervových zakončení na našich prstech má tu schopnost různě propojit dráhy jednotlivých orgánů a obnovit tok nejzákladnější lidské energie - té biologické. Autorka jí staví na stejnou úroveň jako je vědecky dokázaná fyzická energie. Společně se doplňují a zásadně tak ovlivňují lidské zdraví. Každá nemoc se nejprve projeví na tom jemnohmotném bioenergetickém těle člověka, můžeme to cítit jako nepohodlí na duši nebo lehké projevy nějakých bolestí na těle. Až potom se začne projevovat i na fyzickém těle a to je většinou chvíle, kdy už si onemocnění opravdu všimneme. Autorka mne zaujala tím, že se kromě muder a jemnohmotného léčení zabývá také chiromantií, takže lidské ruce jí nejsou neznámou.
Naopak, z jejích jednoduchých slov, kterými knihu napsala, je cítit, že lidské dlaně, prsty a energie těla jí jsou velmi době a důvěrně známy. Spojení emocí i nemocí.
A jednotlivé mudry probírá opravdu do velké hloubky. Postupně si zcela získává pozornost čtenáře, protože je nucen se zamýšlet nad fungováním muder třeba na emoční rovině. "Kontraindikace" jsou velmi působivou částí u každé z těchto muder. A ony opaky, u kterých je neradno je používat, jsou tím, co poskládá celé puzzle pochopení působení těchto prastarých gest.

Ukázka
"Mnohdy máme touhu rozletět se, ale chybí nám ten správný impulz nebo také ono pověstné štěstí. Většina lidí ale chce jít za svým cílem - budoucí chirurg chce jednou operovat, spisovatel chce psát, malíř malovat a konstruktér vymýšlet neobvyklé stavby. V genech každého člověka je určitý materiál, který by se měl rozvíjet. U někoho se bohužel tento vývoj zabrzdí. Buď člověk zpohodlní nebo nemá dostatečnou vůli, či se věnuje běžným rodinným aktivitám a na rozvoj talentu mu chybí čas. Je to škoda, protože člověk by si měl dokázat sny plnit, jinak se jeho život stane fádním a obyčejným, dalo by se říci nudným. V člověku pak zakrní jeho pravá podstata, cosi, co měl druhým ze sebe dát. Pokud chceme život žít a ne ho jen prožívat, máme možnost se otevřít právě díky této mudře. Kam nás potom osud zanese, bude záležet už nejen na štěstí, ale hlavně na nás samotných."
Zajímavé na této mudře, která mu osvobodit a propustit do světa naši vlastní vnitřní svobodu, je třeba to, že není doporučována lidem, kteří mají sklony sklouznout na šikmou plochu. Se sklony k požívání alkoholu nebo jsou drogově závislí. Štěstí pak nepřinese ani zlomyslným lidem.
Je vhodná pro spisovatele, novináře, každého, kdo chce být více prospěšný a více si najít své vlastní poslání. Taková relaxační a energizující mudra. Čím hlouběji knihou pronikáte, tím více máte chuť některé mudry vyzkoušet. Je pravda, že když k nim najdete cestu, dají se provádět kdekoliv a kdykoliv a je to velmi dobrý a rychlý způsob, jak se zbavit únavy nebo naopak přílišné nervozity a stresu.
Tato kniha se určitě hodí někam k hodně dobrým knihám o zdraví a je dobré po ní sáhnout v rámci první pomoci, ještě než sáhnete po chemických lécích. Energii můžeme dobít také při pobytu na volné ploše, na louce, v lese, například i obyčejný větrný den je velmi prospěšný, protože nám osvěží tělo zápornými ionty. Těmi kladnými jsme často unaveni, stresováni, vyvedeni z rovnováhy, je jich plný dům, vytváří je elektrosmog a vydýchaný vzduch v místnostech. Tipy pro udržení si svěžího zdraví jsou jednoduché právě tak, jak jednoduše knihu autorka napsala. Čtivě, s nadšením až dětským a očima rozšířenýma zvědavostí, a až encyklopedicky stručnou. Rychle pak najdete zpětně právě to, co hledáte.

O autorce:
Marcela Zlatohlávková je šéfredaktorkou týdeníku Spirit a autorkou knihy Chiromancie - nejpůsobivější věštecká metoda. Metodami jemnohmotného léčení se zabývá řadu let, vede kurzy a semináře, jak lépe porozumět vlastnímu zdraví. Mezi její obory patří i alternativní způsoby léčby, síla mysli i její ovlivňování pozitivním přístupem k životu a individuální karmou.
Vydalo nakladatelství Eminent, 2014, www.eminent.cz


Sadaputa dasa: Výzvy vědě a náboženství, 2.část.

5. dubna 2015 v 8:26 | čajovna |  Věda a náboženství
Zážitky blízké smrti (NDE)
NDE poskytují další příklad empirických důkazů týkajících se možného přežití vědomého já po smrti. NDE jsou obecně hlášeny v souvislosti se život ohrožujícími fyzickými traumaty, např. srdečními infarkty, ale take se podobají spontánním, tzv. mystickým vizím lidí v normálním zdravotním stavu. Kromě toho se šamani, jogíni a mystici v mnoha tradicích záměrně snaží oddělit vnímající já od těla a cestovat v mimotělesném stavu.
Typické NDE zahrnují autoskopickou a transcendentální fázi. V autoskopické fázi subjekt vidí své tělo z vnějšku. V této fázi si osoba může pamatovat, že viděla věci, které by měly být neviditelné fyzickým očím těla, a to může být interpretováno jako důkaz neobvyklého stavu vědomí.
V transcendentální fázi subjekt často popisuje vstup do jiného světa, typicky se vyznačujícího zářivým světlem, krásnou scenérií a vjemem univerzálního poznání. Subjekt se může setkat s jinými osobami, od zářivých náboženských osobností po zesnulé příbuzné.
Lidé popisující NDE často vypadají, že je tato zkušenost proměnila pozitivním duchovním způsobem. Je zřejmé, že tyto zkušenosti jsou velmi důležité pro naše pochopení náboženství. Najedné straně se může zdát, že NDE ověřují náboženské tradice. Na druhé straně lze argumentovat, že náboženské tradice byly silně ovlivněny tímto druhem zkušenosti, bez ohledu na to, co je jejich příčinou.
V devatenáctém století psycholog William James proved studii náboženské zkušenosti, která ho dovedla k přesvědčení, že náš bezprostřední svět vjemů a fyzikálních zákonů je součástí rozsáhlejší reality. Předpokládal, že "svět našeho současného vědomí je pouze jeden z mnoha existujících světů vědomí a že tyto jiné světy musí obsahovat zkušenosti, které mají význam i pro náš život, a že i když jejich zkušenosti a zkušenosti tohoto světa zůstávají oddělené, přesto se obě v určitých bodech spojují a jsou ovlivněny vyššími energiemi."
Důkazy NDE ukazují, že se máme hodně co učit o těchto možných kontaktech s jinými světy.
Satwant Pasricha a Ian Stevenson například publikovali zprávu o šestnácti zážitcích blízkých smrti z Indie. V těchto případech subjekt obvykle popisuje, že byl odnesen ze svého lůžka hrozivě vypadajícími osobami, které jej přenesly do přítomnosti soudce. Soudce pak kárá únosce aubjektu a říká: "Proč jste přinesli nesprávného člověka? Vezměte ho zpátky!" Osoba je vrácena do svého domova, kde se probudí, a nese fyzické stopy, které odpovídají její nepozemské zkušenosti.
Tyto indické případy zdánlivě následují odlišný vzorec od NDE hlášených na Západě a někdo by mohl být v pokušení učinit závěr, že všechny tyto zkušenosti jsou kulturně podmíněné fantazie. Pasricha a Stevenson poznamenávají, že jejich indické subjekty přirozeně ztotožnily své únosce s Jamdúty klsického hinduismu. Také však poukazují na to, že tyto zkušenosti mohou být vystaveni různým druhům zkušeností na hranici života a smrti.

Ganga

5. dubna 2015 v 8:25 | Libertus |  Ganga

Hindové celého světa považují Gangu, možná nejznámější řeku na Zemi, za svatou.
Svaté vody Gangy pramení vysoko v zasněženém Himálaji a tečou východním směrem skrze pohoří Vindhja.
V Illahabádu se slévá s Jamunou, další posvátnou řekou v hinduistické tradici, a pokračuje stovky kilometrů dále na východ, dokud nedosáhne Bengálského zálivu.
Světci a mudrci se v ní koupají po tisíciletí, protože je proslulá svojí čistotou, je tomu tak navzdory skutečnosti, že lidé v řece perou, hází do ní odpadky a vyprazdňují se do ní. Ačkoliv je Ganga v současnosti vydána napospas chemickému odpadu a různým znečišťujícím činitelům, odborníci trvají na tom, že její voda je čistá.


Dr. John Howard Northrup, spoludržitel Nobelovy ceny za chemii v roce 1946, například konstatoval: "Víme, že Ganga je velmi znečištěná. Indové z ní však přesto pijí, plavou v ní a zjevně bez újmy. Nejspíš řeku sterilizuje bakteriofág (virus ničící bakterie, který se běžně vyskytuje v kanalizaci)." Ať už je příčina jakákoliv, Ganga zůstává čistá - a očišťující - pro všechny, kdo se koupou v jejích vodách.




Dokonce ještě v roce 1999 profesor Charles Wilcott, uznávaný mořský biolog a indolog s jistou pověstí, dospěl při zkoumání vody Gangy k závěru: "I když existují důvody, proč o tom někteří učenci pochybují, na vodě Gangy je něco mystického, co ji odlišuje od běžné tekutiny se stejným či podobným chemickým složením. Jsem si jist, že se v tomto ohledu setkám s námitkami, ale moje závěry týkající se Gangy odhalují vyjímečný jev. Opravdu nemohu nesouhlasit s Northrupem, když tvrdí něco, co by dnes bylo považováno za nesmysl. Jeho tvrzení v sobě rozhodně mají nějakou neobyčejnou pravdu.