Sadaputa dása: Výzvy vědě a náboženství, 1.část.

1. března 2015 v 18:25 | Libertus |  Věda a náboženství
Zatímco vědecké objevy vystavují zkouškám náboženské dogma, náboženské a nadpřirozené zážitky jsou výzvamy vědeckým teoriím.

Úspěchy moderní vědy závisí na naší schopnosti vytvářet mechanické modely přírodních jevů, v nichž jsou všechny přirozené příčiny reprezentovány vzorci a čísly. Jelikož však Stvořitele nelze zredukovat na vzorce, musí být oddělen od přírody. Jak řekl fyzik Steven Weinberg: " Jediný způsob, jak se může jakýkoliv druh vědy rozvíjet, je předpokládat, že neexistuje žádný božský zásah, a sledovat, jak daleko lze pomocí tohoto předpokladu dojít."
Odstranění Stvořitele z přírody začíná odmítnutím příběhů, které se zdají být zjevně v rozporu s přírodními zákony - například dělení moří (Jehova) nebo zvedání hor (Krišna).
Na první pohled lze na toto odstranění nahlížet jako na racionální reformu, ve které je odstraněn odpad pověr a je připravena cesta pro hlubší duchovní porozumění.
Atraktivní možností je rozlišovat mezi racionálním a transcendentálním. V racionální oblasti se uplatňují metody a poznatky vědy, zatímco transcendentální oblast leží nad rozumem a je přístupná pouze vyšším duchovním stavům vědomí. K transcendentální oblasti se lze přiblížit pouze skrze víru, přijetí zjevného poznání a submisivní poslušnosti vůči vyšší duchovní autoritě.
Tento přístup k náboženství a vědě může být užitečná řečnická strategie a může vyhovovat vzácnému člověku, který žije na vysoké transcendentální úrovni a ví, co je transcendentální. Ale pro ostatní trpí tím nedostatkem, že je obtížné jasně rozlišovat mezi transcendentální a racionální oblastí. Kudy vede dělící čára?
Pokud ji vedeme v určité části intelektuální krajiny, dostaneme se do rozporu s vědou, která bude trvat na rozšíření svého zavedeného teoretického rámce. Necháme-li ji zcela flexibilní, zjistíme, že na transcendentální straně nezůstane nic relevantního pro svět naší zkušenosti. To propůjčuje váhu pohledu, že transcendentální je zcela bez jakéhokoliv dopadu na naše slova nebo jednání. Ale to jsme daleko od tradičního pojetí Stvořitele, který se zajímá o jednotlivé životy.
Při zkoumání otázek týkajících se vědy a náboženství mám velmi silný dojem, že je předčasné pokoušet se nakreslit jasnou čáru ezi vědou a náboženstvím. Spíše bychom si měli uvědomit, že mezi nimi existuje široká šedá zóna, kterou je třeba prozkoumat podrobněji.
V teoretických oblastech nárokovaných vědou zůstává mnoho zásadních otázek. V empirickém zkoumání přírody, a zejména při studio lidského života, nebylo do vědeckého světového názoru zahrnuto mnoho údajů žádajících si další vysvětlení. A také v oblasti náboženství je mnoho nezodpovězených otázek.
Stručně rozeberu některé důležité otázky týkající se vědy a náboženství a poukáži na otázky,
které je třeba řešit.


Stvořitel a zákony fyziky
Sir Isaac Newton je dobrým výchozím bodem. Newtonovým velkým přínosem bylo zavedení systému matematických zákonů, které mohly být ověřeny s kvantitativní přesností. Tak vytvořil oblast přírodních zákonů, která se nevyhnutelně dostala do územního sporu s oblastí božského působení.
Newton sám věřil, že bůh v tomto světě působí, a byl filozofem Wilhelmem Leibnizem kritizován za svou představu, že bůh dělá pravidelné úpravy v pohybu hmoty. Ale základní myšlenkou Newtonova systému fyziky bylo omezit boží jednání na vymáhání neměnných zákonů stanovených při stvoření.
Matematická podoba Newtonových zákonů to učinila téměř nevyhnutelným. Sada deterministických diferenciálních rovnic definuje pohyb hmotných částic. Dokonce i když se uvažuje, že existuje něco mimo souhrn hmotných částic, zdá se, že to nijak nemůže ovlivnit jejich pohyb, a Newtonovy slavné božské úpravy se tedy zdají neohrabané a nepřirozené.
Klíčovým slovem zde je však "zdá se". V posledních letech bylo objeveno, že v mnoha případech Newtonovy rovnice vedou k jevu známému jako deterministický chaos. To znamená, že libovolně male změny v pohybu newtonovských částic jsou rychle zesíleny a vytvoří velké změny. Nezáleží na tom, jak male tyto změny jsou. Pokud provedete změny o milióntinu nebo bilióntinu větší, rychle se zvětší a vytvoří velké následky.
Bylo take zjištěno, že deterministický chaos dává inženýrům praktickou příležitost systematicky řídit chaotické systémy pomocí drobných úprav. Znamená to, že by stvořitel mohl sna- dno ovládat přírodu zaváděním úprav mnohem menších než cokoliv, co bychom mohli doufat, že dokážeme změřit. Mohl by to být způsob, jak stvořitel řídí semiautonomní přirozený svět?

Speciální teorie relativity
Počátkem dvacítého století Albert Einstein zavedl zásadní změny do klasické newtonovské fyziky se svou slavnou speciální teorií relativity. Tato teorie uvádí známý vzorec E=mc2, který byl prokázán uvolněním atomové energie. Ale kromě toho má teorie relativity málo praktickýc důsledků, neboť předpovídá měřitelné účinky lišící se od klasické fyziky pouze pro objekty s rychlostí blížící se rychlosti světla.
Einsteinova teorie však má hluboké filozofické důsledky. V rovnicích zvaných Lorenzovy transformace umožňuje, aby byl čas namapovám do prostoru a prostor do času. To znamená, že čas a prostor musí mít stejnou geometrickou povahu. Čas, včetně minulosti, přítomnosti a budoucnosti, musí existovat jako rozšířené kontinuum, stejně jako prostor. Všechny události mají v tomto kontinuu své místo a plynutí času je iluze.
Einstein zašel tak daleko, že použil tuto myšlenku k utěšení vdovy. Když zemřel jeho přítel Besso, Einstein napsal Bessově manželce:"Michael mě o něco předešel na cestě z tohoto podivného světa. To není důležité. Pro nás, přesvědčené fyziky, je rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností jen iluze. Jakkoliv neodbytná."
Tato myšlenka á vážné důsledky pro povahu vědomí. Na první pohled se zdá, že neguje myšlenku svobodné vůle, a naznařuje, že je vše předurčeno. Take vyvolává otázku, jak iluze a plynutí času vzniká ve světě, kde je čas statickou geometrickou souřadnicí. Co je to, co zažívá iluzi? Pokud jsou všechny události jen záblesky v existujícím kontinuu, jaký existuje prostor pro nositele zkušeností, který se pohybuje událostmi v časovém pořadí?
Pokud mohou být tyto základní otázky vyřešeny, vyvstává dale otázka, zda může nositel zkušeností, který není striktně vázán na přítomný okamžik, nějak vnímat stávající minulost a budoucnost. To připomíná křesťanské představy o proroctví a puránskou představu tri-kála-gja, neboli znalost minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Stejně jako Newtonova teorie, i Einsteinova teorie na první pohled zdánlivě omezuje rozsah náboženství. Ale při dalším zamyšlení vykazuje potenciál poskytnout nám hlubší pohled do tradičních teologických představ.

Kvantová fyzika
Kvantová fyzika představuje velký odklon od deterministických teorií klasické fyziky a teorie relativity. Jako taková je někdy prohlašována za bránu k nové syntéze vědy a náboženství, která znovu zavede ducha a věomí do světa hmoty. Ukazuje se však, že se to snadnějí řekne, než vykoná.
Kvantová mechanika umožňuje, aby událost nastala dvěma dvěma základními způsoby. Za prvé je zde Schrodengerova rovnice, která určuje, jak se stav fyzického systému neustále mění v čase. Schrodingerova rovnice je parciální diferenciální rovnice stejně deterministická jako kterýkoliv z jejích bratranců v klasické fyzice. Neexistuje v ní žádný prostor, kde by duch ovlivňoval hmotu, jedině snad s vyjímkou výše uvedené techniky řídící deterministický chaos. Toto je citlivý problem: Ukazuje se, Schrodingerova rovnice může být méně náchylná k vytváření chaosu než Newtonovy rovnice.
Druhý proces změny je slavný kvantový skok, někdy nazývaný "kolaps vlnové funkce".
Dochází k němu čistě bezpříčinnou náhodou. Systém se náhle svobodně změní v nový stav a jediné omezení změny spočívá v tom, že se musí držet statistiky zakódované do starého stavu systému. Vzhledem k tomu, že náhodné události nejsou stanoveny, může se zdát, že poskytují mezeru pro ovládání hmoty duchem. Tato myšlenka je bohužel v rozporu se statistickými zákony.
Vezměme například v úvahu řadu kliknutí v trubici Geigerova počítače vyvolanou rozpadem radioaktivních atomů. Podle kvantové mechaniky k těmto kliknutím dochází náhodně.
Jak by tedy mohly vyjádřit inteligentní zprávu proítnutou do hmoty duchem? Pokud by zpráva obsahovala více než jedno nebo dvě slova, rozhodně by porušovala zíkony teorie pravděpodobnosti. Pokusíme-li se smířit duchovní a fyzickou přičinnost tímto způsobem, jsme nuceni změnit přijímaný význam náhody v kvantové mechanice, a to zahrnuje zásadní změnu samotné kvantové mechaniky.
Henry Stapp je jedním z fyziků, který předpokládá, že kvantově mechanická náhodilost by se mohla lišit od toho, co běžně považujeme za náhodu. Podle Stappa by se na myšlenku, že kvantové volby přicházejí náhodně z ničeho nic, mělo pohlížet jako na "přijetí současné neznalosti, ne jako na uspokojivé poslední slovo". Stapp hledá možnost, která souhlasí se všemi vědeckými údaji, ale leží někde mezi "čistou náhodou" a "čistým determinismem". Dochází k závěru:"Myslím, že tato možnost je otevřená, ale dát této logické možnosti nespekulativní základ bude vyžadovat rozšíření hranic vědeckého poznání."
Ačkoliv se Stapp primárně zabývá individuálním vědomím, vědci jako William Pollard a Donald Mackay viděli náhodu jako zadní vrátka k zavedení božského působení do světa fyziky. Pollardovu ideu shrnul pěkně fyzik-kněz John Polkinghorne: "Nedává boží moc jednat jako příčina nezapříčinitelných kvantových událostí (vždy chytře respektujících statistické zákonitosti, které jsou odrazem jeho věrnosti) bohu možnost hrát manipulativní roli ve vědecky pravidelném světě?" Polkinghorne tuto myšlenku zamítl jako vykonstruovanou a řekl, že k vložení řídících signálů z mysli nebo od bohado svěrací kazajky fyzikálních procesů potřeba "mrštnosti kouzelníka Houdiniho".
Zdá se, že z kvantové mechaniky plyne poučení, že se musíme buď vzdát myšlenky, že duch ovlivňuje hmotu, nebo být připraveni rozvinout novou fyziku, která zahrnuje nějaký druh rozhraní mezi duchem a hmotou. Tento druhý program není vůbec snadné uskutečnit, ale pokud se o to pokusíme, můžeme nalézt mnoho obohacujícch poznatků.

Mozek a vědomí
Ve vědeckém světě poskytují fyzikální teorie základ pro vědy o životě pro naše chápání mysli a vědomí. Nositel Nobelovy ceny Francis Crick tak nedávno oznámil to, co nazývá "ohronující hypotéza". Tvrdí: "Vy, vaše radosti a vaše trápení, vaše vzpomínky a vaše ambice, váš pocit osobní totožnosti a svobodné vůle nejsou ve skutečnosti nic víc než chování obrovského shromáždění nervových buněk a jim přidružených molekul."
V jistém smyslu by se to mělo nazývat "standartní hypotézou". S několika vyjímkami, jako sir John Eccles, neurologové považují za samozřejmé, že mysl a vědomí lze plně pochopit z hlediska yzikálních mozkových procesů.
Přesto má současný výzkum mozku úžasný rys. Dosud nebyl nikdo schopen dokonce ani naznačit srozumitelnou souvislost mezi fyzikálně-chemickými procesy a vlastnostmi vnímání (tzv. "qualiemi"), které tvoří vědomou zkušenost. Crick tak připouští: "Neřekl jsem o qualii červeně černé barvy téměř nic kromě toho, že jsem ji odsunul stranou a doufal, že to dopadne co nejlépe."
Ve své knize Vědomí vysvětleno se filozof Daniel Dennett zabývá qualiemi tak, že popírá jejich existenci. Uvádí mnoho příkladů naznačujících, že vědomí je iluze a že to, co se skutečně děje v mozku, je zcela odlišné od toho, co si představujeme jako naši vědomou zkušenost.
Můžeme se však zeptat: Jak může iluze (falešné vědomí) vzniknout bez předchozí existence vědomí? Je snad možné, že existuje átmá, neboli duše, spojená s tělesným strojem, a qualie jsou funkce tét nefyzické entity?

Život po smrti
V Bhagavadgítě Krišna poukazuje na tělo jako na stroj obsazený duší a řízený Pánem v srdci. Naproti tomu moderní věda i některé školy křesťanského myšlení přijaly myšlenku živé bytosti jako čistého stroje. Fyzici jako například John Polkinghorne tvrdí, že já přežívá smrt procesem fyzické rekonstrukce. Polkinghorne říká o atomech, které tvoří naše těla: "Vzorec, který atomy tvoří, představuje fyzický výraz naší pokračující osobnosti. Zdá se, že není žádný problém si představit tento vzorec jako rozpuštěný po smrti a znovu vytvořený v jiném prostředí v aktu vzkříšení."
Tím, že Polkinghorne implcitně přijímá Crickovu ohromující hypotézu, je schopen navrhnout vědecký model křesťanského učení o vzkříšení. Pokud se však vědomá vlastní totožnost liší od mozku, jak jsem předeslal výše, pak přežití po smrti musí zahrnovat více než jen vzorec atomů v těle. Bhagavadgíta samozřejmě představuje myšlenku převtělování, ve které je osobnost přenášena duší a jemnou myslí z jednoho těla do druhého.
Je pozoruhodné, že velké množství emprických důkazů naznačuje, že převtělování může ve skutečnosti probíhat. Psychiatr Ian Stevenson studoval tisíce případů, kdy si malé dítě zdánlivě spontánně pamatuje na předchozí život, aniž by mělo možnost dozvědět se o tomto životě běžnými komunikačními prostředky. Stevenson dokázal, že dovednosti, zájmy, fóbie a další osobnostní rysy mají sklon vykazovat kontinuitu z jednoho života do druhého. Studoval také případy, kdy děti měly mateřská znaménka odpovídající zraněním s následkem smrti ve svém předchozím životě.
Stevensonovu práci zopakovali ostatní badatelé. Zdá se, že umisťuje převtělování do oblasti jevů, které by mohly být vědecky ověřitelné. To samozřejmě vede k otázce, jak převtělování funguje a jak souvisí se známými fyzikálními zákony. Dále vyvstává otázka, zda "vzpomínky na minulé životy" studované Stevensonem mohou být příčinou přijetí převtělování v různých náboženských tradicích.

Zdroj: Nama Hatta
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bobbi Bobbi | Web | 20. července 2017 v 17:36 | Reagovat

Každý z nás tak či onak aspoň raz tvárou v tvár s akciami, ktoré sľubujú veľké ocenenie - televízory, autá, chladničky alebo iPhone5. Ale je to naozaj - získať zdarma iPhone? Podrobnosti WEB!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama