Pavlína Brzáková: ZeMě. Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška

6. března 2015 v 8:41 | R. Petříčková |  Knížky pro ostatní


"Vy jste zaměřeni jenom na podstatná jména," odpověděl.
"Na něco, co neexistuje. Na věci, pojmy. My, indiáni, víme, že jsou to jenom dočasné formy. Je to něco nepodstatného, není to TO, na co bychom zaměřili svoji pozornost, svoji mysl."
"Ale vy přece také mluvíte. Užíváte jazyk. A na co tedy zaměřujete pozornost?" zeptali se vědci.
"Na slovesa," řekl. "Protože procesy a průběhy jsou věčné, zatímco pojmy pomíjivé. A vy, bílí lidé, jste tak soustředěni na věci a pojmy, že vám to brání vidět proces. Vy vnímáte jako primární popis skutečnosti viděný přes pojmy. A ten je ztuhlý."
Pak vědcům vysvětlil, že i naše překlady jejich indiánských jmen, jsou chybné. My například překládáme jméno Ten, který tančí s vlky. Ale správně je to jen Tančí s vlky. Řeknou jenom sloveso. A jiný třeba Pomáhá koroptvím. Kdysi, když do něj indiáni ještě vkládali velké naděje, dostal Barack Obama indiánské jméno Pomáhá lidem této země. V obvykle zavedeném překladu je to zase Ten, který pomáhá lidem této země. Pro indiány člověk není TEN, nýbrž pohyb - PROCES. Ráno můžeš být Budí se, za hodinu Snídá, v poledne jsi Obědvá. Mezi tím jsi Prochází se. Odpoledne budeš Sedí a povídá. Jméno se během života mění podle toho, co je dotyčného hlavní činností: Vypráví příběhy, Vyrábí nástroje… Když na zem někdo shodí lžičku, jmenuje se Shodil lžičku…"





Zatímco Tvarytmy jsem hltala s lehkostí Jaroslavu Duškovi vlastní… ZeMě je pro mne kniha těžší. Snad pro svůj úvod, který těžce, s pokorou a i patřičným životním nadhledem rekapituluje dětství i život rodičů autora…. Snad proto, že celkově pro tuto knihu zvolil velmi těžká a hluboká témata. Je to něco, co je Ze Mě. Z něj… z jeho nitra, z jeho duše, která cestovala, třeba po Mexiku a jestli máte rádi jeho dokument o promlouvajících kamenech, tak tady si opětovně hezky počtete… z jeho duše, která utrpěla i vážné rány, ale také se touží dívat do očí mohutnému gorilímu samci. Protože tam cítí komunikaci, poselství. Protože k němu mluví kámen…

ZeMě je kniha, ve které Jaroslav Dušek povídá o tom, jak užasle objevil svět. Jeho neuvěřitelnou propojenost, jak objevil svou vlastní podstatu a zcela se změnil jeho vlastní pohled na svět. Uvědomuje si - podobně jako si společně s ním bude uvědomovat sám čtenář - jak nesmyslně žijeme dnešní život, jak nesmyslně nastavujeme náš svět. Proti lidem. Proti naší přirozenosti.

"Mám zážitky ze Sicílie. Myslíte, že tam mají v autě dětskou sedačku? Ne! Kašlou na to.
Dítě je na klíně matky a rodiče klidně jedou. Když to tam dělají všichni, policie je sotva zatkne. Prostě to tak je. Proto mám také rád Jižní Ameriku, která na nesmyslné předpisy nedbá. Když tam jsi, cítíš, jak si nic nechtějí nechat vnutit. Rodina sedí a jede na střeše auta, na zahrádce. Deset lidí! Jedou od moře a další parta lidí sedí na střeše a taky jedou! Neviděl jsem, že by je zastavil policajt a pokutoval. Oni odmítají nesmysly, že jejich dítě musí být spoutané v autosedačce nebo při jízdě na kole mít na hlavě povinně helmu. Mluvím o tom proto, že jsme pokrytecká civilizace. Máme plnou pusu bezpečnosti na silnici, dítě strčíme do sedačky, spoutáme i psa, protože pes má mí také bezpečnostní pásy, a vedle toho jezdí naše auta dvěstě kilometrů v hodině! To je to, co považuji za pokrytectví! Kdybychom chtěli opravdovou bezpečnost a záleželo nám na lidech, nikdo by tak rychle nejezdil. Nejezdily by kamiony po stejné silnici, jako jezdí malá auta. Ale tady nikomu o skutečnou bezpečnost nejde. Hlavní je, aby se autosedačky prodávaly, aby se prodávaly helmy…"


Možná bych řekla, že zachází i do zóny konspiračních teorií, třeba jeho informace o zadržovaných vynálezech, které šetří životní prostředí… Je z toho člověku smutno, lidstvo se evidentně chová sebedestruktivně. Propadá se pod vlastní vahou. No a jsou tu i lehčí zóny čtiva, to zase musíme přiznat. Třeba se taky dozvíte hezké detaily z jeho dětství, třeba co to je "čuráčkovo procesí" nebo fakt, že dětství prožil v jihoamerickém skleníku. Šťastný to malý kluk!
Kniha je obrazem mimořádně zajímavého vývoje duše vnímavého člověka, který se narodil proto, aby žil, aby si svět užil, aby učil ty, kteří budou vedle něj, plně vnímat přítomný okamžik. Aby žili! Nevyhýbá se ani kontraverzním tématům, která byla okolo doby vydání této knihy, rok 2012, hodně diskutovaná - harp nebo rok 2012. Je to trochu návrat do nedaleké minulosti. Sám Jaroslav Dušek říká, že lidé se mění, ti, kteří k němu chodí na divadelní představení, chápu a mluví jinak. Vidí hlouběji, jsou ochotni více žít, hlouběji žít. Začínáme prohlížet veškeré ty nástrahy systému strachu, které kolem nás jsou jako pasti. ZeMě je nadčasová kniha, kterou bych doporučila každému, kdo chce návod, jak začít a umět nahlížet sám do sebe.
Ono je to totiž tak jednoduché!


Je to skvělé čtení, skvělý čas, který strávíte ve společnosti člověka, který má co říci. Je to jako s ním strávit příjemné povídání u kávy… a Pavlína Brzáková, která celé toto jeho povídání sepsala, si ho jistojistě lidsky užila. Její intermezza, která se knihou občas prolínají, jsou jako malé třešničky na celém dortíčku. Miluju tyhle pohledy do zákulisí vzniku knih, chvilky, ve kterých sám autor - byť zprostředkovaného vyprávění - nechá rozeběhnout svůj vlastní život a podělí se s čtenáři o to, jak zrovna v tuto chvíli ho práce na knize ovlivnila.
Protože stejná intermezza můžete prožívat taky.

O autorech:
Knihu sepsala jako autorizované vyprávění Jaroslava Duška Pavlína Brzáková
Etnoložka, která se zbývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů - Goromomo goroló - vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana - vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló - Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem. Poté nsáledovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge - Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová - štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová - Zákony štěstí (2010). Je také autorkou pohádkových příběhů pro děti Helinda a klekánice (2009). V roce 2014 napsala s Jaroslavem Duškem další knihu, která dostala název TVA RY TMY - TMA RI MY. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace.
Kresby do knihy vytvořil Zbyněk Zenkl
Narodil se 7. Listopadu 1964 v Ostrově nad Ohří. Toho dne byl úplněk. Dětství strávil v Sezimově Ústí u Tábora, než jeho rodiče postavili dům, bydleli v upravené stodole. Rád si hrál na pískovišti s vláčky, v mládí jezdil s rodinou na vodu a chodil pěší túry. Vyučil se ovocnářem-sadařem a nějakou dobu v tomto oboru pracoval. Nyní působí v chráněné dílně Rolnička, kde pracuje v dřevodílně, navštěvuje výtvarný kroužek a vyrábí máčené svíčky.
Dovolenou tráví s tatínkem, často v Čechách, ale také v zahraničí. Zbyněk je nadšený turista a výborný plavec. Rád houbaří, má výbornou orientaci a nikdy se neztratí. Říká, že má s Jardou Duškem hodně společného: oba rádi maskují a obarvují život, jsou dobrodruzi, přívětiví, magnetičtí, mají v sobě dramatickou lehkost.
Myslí si, že si ho Jarda zvolil jako ilustrátora proto, že dokáže vidět v mracích a neklepe se u malování. Nabídka ilustrovat knihu ZeMě ho potěšila a na obrázcích pracoval s velkým zájmem. Má za sebou několik samostatných výstav. Okolí si moc cení jeho výjimečného chápání světa.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2012, www.eminent.cz

Poznámka: Knihu můžete objednat v Čajovně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 7. března 2015 v 17:33 | Reagovat

Děkuji. Knížka vypadá velmi zajímavě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama