Leden 2015

Citát pro tento den / 239

31. ledna 2015 v 10:13 | čajovna |  Citáty
"Charakter člověka můžete snadno posoudit podle toho, jak se chová k těm, kdo pro něho nemohou nic udělat." -- J.W.Goethe

Kam kráčíme?

31. ledna 2015 v 10:11 | čajovna |  Zamyšlení

"Kam kráčíme??" Toťotázka!

· Kilo rohlíků stojí 59 korun, kilo mražené kachny 39 korun.

· Brambory jsou dražší jak banány.

· Z údajně zdravého rybího masa vyteče polovina vody.

· Masné výrobky neobsahují maso.

· V akčním letáku Kauflandu je 38 inzerátů na půjčení peněz .

· Jogurt obsahuje 45% mléka..

· Vepřová žebra jsou dražší jak vepřová kýta.

· I během řeči s kamarádem telefonujeme.

· Čím víc věcí máme, tím víc po dalších toužíme.

· Náš mobil má tolik funkcí,že se jimi chlubíme přátelům, ale pro život jsou nevyužitelné.

· Švestky dovážíme z Argentiny .

· Na polích je víc slunečních kolektorů jako pšenice.

· Státní svátek je důvodem se ožrat, ale proč je ten den svátkem, to 90% lidí neví.

· Jihneme při pohledu na opuštěné psy, ale opuštění lidé nás nezajímají.

· Slovo "děkuji" nahradilo slovo "co za to?"

· Máslová buchta má záruku 12 měsíců.

· Kilo sušeného slepičího hovna (kuřince), je dražší než kilo kuřecích stehen.

· Ve městě máme 6 pizzerií, ale vepřo-knedlo-zelo si nikde nedám, není.

· Návštěva kulturní památky vyjde rodinu na dva tisíce.

· Půlka rodičů nemá peníze, aby vlastní dítě poslali na lyžařský kurs.

· Doma denně gruntujeme, ale odpadky venku hodíme mimo popelnici, nebo do lesa.

· Na naší televizi večer přepneme25 programů, ale najdeme jenom vaření celebrit,reality šou nebo reklamy.

· Svým blízkým pošleme třicet stupidních mejlů, ale ani jednou se nezeptáme, jak se mají.

· Pod pojmem kultura se nám vybaví návštěva multikina.

· Pořizujeme si na splátky nadupané SUV, i když jednou týdně jedeme do supermarketu a jednou měsíčně navštívit rodiče v domově důchodců.

· Nejprodávanější knihy jsou kuchařky od každého,kdo má do řiti díru, životopisy pseudo hvězd, a horoskopy.

· Existuje 30 časopisů pro ženy, ale ani jeden pro normální ženy.

· Nejčtenějším článkem na Internetu v rubrice KULTURA byl ten, jak si Agáta Hanychová žehlila kalhoty na těle napařovací žehličkou a opařila si frndu.

· Stát daruje církvím miliardy, ale do kostela se přes den nedostaneme a když ano, tak za vstupné.

Kam kráčíme ?? Již to vím: "Do pr…!!"


Proč Švýcaři necestují?

31. ledna 2015 v 10:11 | čajovna |  Zamyšlení

Proč Švýcaři necestují ?

Protože mají nádhernou zemi

s překrásnou přírodou,

pouze sedmičlennou vládu,
ve které na rozdíl od Česka

nezasedali kreténi kam až paměť sahá,
a protože si o podstatných věcech

rozhodují sami v referendu -

například otom,
že ve Švýcarsku si muslimská pakáž

ani neškrtne,
a na stavbu mešit a minaretů

může rovnou zapomenout !

"
"
"
Je to moudrý národ...


Citát pro tento den / 238

30. ledna 2015 v 9:33 | čajovna |  Citáty
"Když se podívám do budoucnosti, je tak zářivá, že mě pálí do očí." - Oprah Winfrey

Stáváte se tím, na co myslíte.

30. ledna 2015 v 9:30 | P. Havlíček |  Cesta Vzestupu
"To je pitomost." říká Lojza ve chvíli, kdy dopíjí už pátý škopek vychlazené desítky. "Už dvacet pět let myslím na to, že vyhraju ve sportce a pořád nic. Kdyby to bylo tak, jak říkáš, starosto, už bych byl dávno milionářem a válel bych si šunky někde v Karibiku.".

"Ale Lojzíku, ty sis to vyložil po svém." namítám a argumentuji: "Zkusím ti to vysvětlit, třeba tady na Václavovi. Ten se oženil a začal přemýšlet o vlastním domě. Vyběhal si stavební povolení, dva roky s celou rodinou dřeli na stavbě a dnes už bydlí ve vlastním domečku. Václav celé dva roky nemyslel skoro na nic jiného, než na svůj dům a své myšlenky zhmotnil v jeho realizaci. Výsledkem jeho představ a tužeb je rodinný dům."

"A teď po pravdě, na co jsi myslel celé dva roky ty, Lojzo? Dopoledne postáváš s Frantou u sámošky a slopeš lahváče, v poledne zajdeš do jídelny na guláš a když odpoledne otevřou hospodu, většinou tam, jako věrný štamgast, jsi první a odcházíš poslední. Zhmotnění tvých každodenních myšlenek je maximálně tvoje prázdná peněženka, kdy většina jejího obsahu padne na alkohol a cigarety."



Podobných příběhů s falešným stavem mysli je celá řada:



Z Lojzy, který myslí jen na zlatavý mok, se po létech stal alkoholik.
Z člověka, který upne svoji mysl na to, jak někoho okrade, se stane zloděj.

Z člověka, pro kterého se stává hlavní náplní jeho mysli jídlo, se, se vší pravděpodobností, stane tlouštík.
Osoba šířící kolem sebe pomluvy, nenávist a závist se velmi těžko stane člověkem, kterého by měl někdo rád a se vší pravděpodobností ho následně jeho okolí vytlačí na okraj společnosti.



Takhle jednoduše to funguje i u pozitivních příkladů:



Pokud se lidská mysl soustředí na to, že smysl života spočívá v profesi, ať už se jedná o zdravotní sestru, řidiče náklaďáku nebo majitele firmy, se vší pravděpodobností se tak i stane.
Pokud sportovec zaměří svoji mysl na cíl dosáhnout lepších sportovních výsledků, pak se mu velmi pravděpodobně podaří na ně dosáhnout.
Ze současného pokrokového vývoje lidstva je zřejmé, že pokud svoji mysl upneme k jakémukoli cíli, lze dosáhnout všeho, co lidská mysl předurčí.





Mysl je otevřenou bránou ke zhmotnění lidských představ, přání a snů. Člověk je prostřednictvím své mysli tvůrcem svého osudu. Je mu dána možnost si takto napsat scénář životního štěstí, ale také neštěstí. Kterou cestou se člověk dá, je jen na něm samém. Vaše schopnosti, nadání a vnitřní síla mysli jsou cestou ke stanovenému cíli, kdy se vám do cesty mohou postavit jen vaše vlastní negativní myšlenky, spoutané nedůvěrou v sebe sama, ochromené závistí, nenávistí, lakotou, leností a lží, což vám sežere všechnu energii a moudrost potřebnou k dosažení vysněného pozitivního cíle, po němž toužíte.



Pokud člověk pochopí zákony přirozenosti a nastaví cíle svého myšlení pozitivním směrem tak, aby mu pomáhalo a ne škodilo, objeví to, čemu se říká lidské štěstí.



Štěstí samo je uzamčené v jednoduché definici přirozeného moudra, kterou může odemknout jen ten, kdo její podstatu pochopí.



Tato definice má mnoho podob, jednou z nich může být i tato: "Nečiň lidem nic, co nechceš, aby oni činili tobě."



Myšlenka je logickým obrazem následné skutečnosti s pozitivním nebo negativním dopadem na jejího autora.

Lidé, kteří tuto přirozenost pochopili, kráčí životem tak, jak si ho předurčili.



Stejná pravidla fungují pro rodinu, firmy, společnosti, ale i celé státy. Bohužel to je vždy o nejvýše postavené dominantní osobě. Odhalit rétoricky nadaného zloducha, který se uchází o přízeň voličů, aby mohl posléze páchat nepravosti, nebývá pro občany jednoduché, neboť politici používají média k sofistikovanému vylepšení svých neslaných a nemastných morálních profilů. Přitom mnohdy stačí se jen podívat na jeho životní příběh a porovnat sliby se skutečnou, daným člověkem napsanou, životní realitou.



Moudrost a úroveň pozitivních vlastností těch, na nichž závisí prosperita jednotlivce, rodiny, firmy nebo dokonce státu jako celku, je do značné míry odvislá od myšlenkové čistoty těchto představitelů.



A tak v zájmu poznání skutečnosti, jakými vlastnostmi ten či onen politik disponuje, by nebylo od věci, aby své pozitivní a negativní vlastnosti politici uváděli ve svých životopisech. To by to měl volič o hodně jednodušší s výběrem svého kandidáta... Samozřejmostí by v této souvislosti měl být závazek politika, že pokud se ukáže, že vlastnostmi, které uvedl před svým zvolením, nedisponuje, bude muset ze zákona (k tomu určenému) ze své funkce automaticky odstoupit.



Jednoduchý příklad: politik v dotazníku zaškrtne pozitivní vlastnost - věrnost a následně je usvědčen z nevěry. Pravdomluvnost- a následně lže, jako když tiskne. Poctivost - a následně vyplatí své kurtizáně tučnou neoprávněnou odměnu, nebo šlohne protokolární pero. Zodpovědnost- a následně podepíše smlouvu na předražená letadla nebo obrněné transportéry. Pozitivních i negativních vlastností má člověk celou řadu, ve své podstatě daná osoba jejich uvedením a (ne)ztotožněním se s obsahem jejich popisu odhaluje svůj morální profil.



Vše by zastřešovala smlouva o výkonu státní služby. Její porušení by znamenalo okamžitou ztrátu získané politické, manažerské nebo zaměstnanecké pozice (mandátu). Jednoduchá a účinná metoda pro zachování čistoty morálního profilu politické reprezentace placené z daní občana.



A moje otázka závěrem zní:



Tak co, vážení, myslíte, že bude líp? Já jsem z podstaty optimista a věřím, že ANO. Jen je třeba politiky k podstatě výše vyjmenovaných pozitivních principů zodpovědnosti za svá politická rozhodnutí dokopat.

Zdroj: Petr Havlíček blog

Citát pro tento den / 237

27. ledna 2015 v 10:56 | čajovna |  Citáty
"Příroda nám dala krátký život, ale památka na plodný a pracovitý život zůstane věčně." - Marcus Tullius Cicero

Proroctví se naplňuje

25. ledna 2015 v 11:37 | Libertus |  Zamyšlení
Sibylino proroctví se začíná naplňovat - rok 2015 má dojit ke střetům víry...

TEN KONEC SI PŘEČTIĚTE U R Č I T Ě

Autorem následujících slov je údajně Dr. Emanuel TANAY, známý a vysoce uznávaný
psychiatr. Muž, jehož rodina patřila před druhou světovou válkou k německé
aristokracii, vlastnil řadu průmyslových podniků a nemovitostí.

Když byl tázán, kolik Němců bylo skutečnými nacisty, odpověděl způsobem, který může být
určující pro náš postoj k fanatizmu: "Velmi málo lidí bylo skutečnými
nacisty, ale mnoho dalších se radovalo z návratu německé hrdosti a další byli
příliš zaneprázdněni, než aby je to zajímalo.

Byl jsem jedním z těch, kdo pokládali nacisty za bandu bláznů.
Takže většina se prostě stáhla a umožnila tím, aby se to vše stalo. Pak,
dříve než jsme to zjistili, nás měli v hrsti, ztratili jsme kontrolu a nastal
konec světa.
Má rodina ztratila všechno. Já sám jsem skončil v koncentračním táboře
a Spojenci rozbili mé továrny. Dnes nám znovu a znovu různí experti opakují, že
Islám je náboženství pokoje a že velká většina muslimů si přece přeje jedině
žít v míru. I když toto laické ujišťování může být pravdivé, nemá
pražádný význam!!!! Je to bezcenné šidítko, které nám má umožnit, abychom
se cítili lépe a aby se poněkud zmenšil (psychický) účinek fanatického řádění ve
světě ve jménu...Islámu...!!!!!!!!!!!!.


Je skutečností, že v současné fázi dějin vládnou Islámem fanatici.
Jsou to fanatici, kdo vedou každou z 50 válek, které zuří ve světě. Jsou to
fanatici, kdo systematicky masakrují křesťany či příslušníky domorodých kmenů
v Africe a postupně utápějí kontinent v přívalu Islámu. Jsou to fanatici, kdo
spouštějí exploze bomb, usekávají hlavy, vraždí nebo zabíjejí z důvodů cti.Jsou
to fanatici, kdo přebírají mešitu po mešitě. Jsou to fanatici, kdo se zápalem
šíří kamenování a věšení obětí, znásilňování, zabíjení, polévání žen
kyselinou, likvidací homosexuálů......

Jsou to fanatici, kdo učí mladé zabíjet a stát se sebevražednými bombovými ........zabijáky.....
Obtížně měřitelnou skutečností je, že mírumilovná většina, mlčící
většina....!!!!!!!!!" .....je vyděšena a je vyřazena.


Komunistické Rusko sestávalo z Rusů, kteří chtěli pouze žít v míru, a
přesto komunistické Rusko bylo odpovědno za vraždu asi 20 milionů lidí.

Ohromná populace Číny byla rovněž mírumilovná, ale čínským komunistům se
podařilo zabít ohromujících 70 milionů lidí.


Průměrný Japonec před druhou světovou válkou rozhodně nebyl
sadistickým válečným štváčem. Přesto si Japonsko vražděním a krveprolití mrazilo
cestu Jihovýchodní Asií v orgii zabíjení, které zahrnovalo systematické
vraždy 12 milionů čínských civilistů; většinou byli zabiti šavlí, lopatou a
bajonetem.


Kdo by mohl zapomenout Rwandu, která se zhroutila v krvavém zabíjení.
Není snad možno tvrdit, že většina Rwanďanů byli mírumilovní lidé?

Poučení z historie jsou často neuvěřitelně jednoduchá a lapidární, ale
přese vše, všechny naše schopnosti logického myšlení často přehlédneme
nejzákladnější a zcela nekomplikované závěry: svým mlčením se mírumilovní
muslimové stali zcela irelevantními. Mírumilovní muslimové se stanou našimi
nepřáteli, jestliže nepozvednou svůj hlas, protože se stejně jako Dr. Tanay
jednoho dne probudí a zjistí, že se dostali do područí fanatiků a že"nastal
konec světa".


Mírumilovní Němci, Japonci, Číňané, Rusové, Rwanďané, Srbové,
Afgánci, Iráčané, Palestinci, Somálci, Nigerijci, Alžířané a mnozí další
zemřeli, protože mírumilovná většina nepromluvila, až pak bylo pozdě. Pro
nás, kteří to vše sledujeme, aniž bychom se angažovali, platí, že musíme dávat
pozor na jedinou skupinu, která se počítá: na fanatiky, kteří
nás...!!!!!...ohrožují....!!!!!!!!... náš způsob života..!!!!!.


Žádná mešita ani minaret v Evropě..!!!!!, pokud nebude stejné
množství katolických kostelů v arabském světě a také stejné množství
katolíků..!!!!! Pedofily civilizovaný svět trestá...a co muslimové, kteří
souloží 8 leté dívky a mají s nimi děti, co Mohamed,
jejich bůh, také měl 8 letou., také byl pedofil.!!!!

Přeje si někdo z Vás, aby za dvě desítky..!!!! let souložil nějaký
muslimský stařec Vaše vnučky a pravnučky, aby je kamenovali, zabíjeli,
polévali kyselinou, prováděli ženskou obřízku..?!!!!


A konečně: každý, kdo pochybuje, že se jedná o závažnou záležitost. A kdo
vymaže tento mail, aniž by ho poslal dál, ten se podílí na pasivitě, která
dovoluje, aby problémy narůstaly.

Proto se trochu rozmáchněte a pošlete to dál a dál, a ještě dalším.
Doufejme, že tento mail čtou tisíce lidí na světě, přemýšlejí o něm.

Citát pro tento den / 236

25. ledna 2015 v 9:18 | čajovna |  Citáty
Člověk, který nemyslí sám za sebe, nemyslí vůbec. Oscar Wilde.

Lidové rčení / 15

25. ledna 2015 v 9:16 | čajovna |  Lidová rčení
Na jazyku med a na srdci jed.

Citát pro tento den / 235

23. ledna 2015 v 13:50 | čajovna |  Citáty
"Chudoba není nedostatek peněz nebo věcí, ale rozpoložení mysli. To samé platí o prosperitě." -- Randy Gage

David Deida : Prostá pravda

23. ledna 2015 v 13:47 | čajovna |  Knížky pro ostatní

Tak v téhle knize David Deida popisuje věci běžné, každodenní, a přechází až k věcem vášnivějším, emočnějším, ba až dráždivě erotickým. Když to zjednoduším, názorně se podle něj můžete naučit prostě jen prožívat přítomný okamžik a taky se dozvědět, co člověk potřebuje vědět o temných formách milování. Och! No prostě takových padesát odstínů šedi, ale pozor, zcela nekomerčních a nehambatých… K této knize jsem přistupovala opatrně, říkala jsem si, že v ní asi bude jen shrnuto to, co už z předchozích Deidových knih dobře znám. Ale jak známo, opakování je matka moudrosti a tak to nevadí. Pravda byla taková, že opravdu mnohé autor opakuje, ale přidává své další badatelské myšlenky a rozvíjí témata, která v předchozích knihách nerozvíjel nebo tam byla jen okrajová. Naučíte se přetrhnout cyklus uzavírání se emocím a lidem, pochopíte, že ve svém životě máme neměnné faktory (například průběh těhotenství naší matky) a kromě toho naprosto odevzdaného milování třeba jednu velmi zajímavou věc. Vztek. Emoce, za kterou se máme tendenci stydět nebo s ní nakládat ne zrovna s láskou a pokorou. Jenže vztek má dvě podoby.

SPOUSTA LIDÍ JE PŘESVĚDČENA, že milovat znamená být milý a mírumilovný. Jenomže láska je otevřenost. Všechny emocionální projevy jsou vlny v oceánu lásky. Dokonce i vztek se může pohybovat v hluboké lásce.

Představte si, že najdete své děti v otevřené skříňce pod kuchyňským dřezem. Dcera má u pusy láhev čističe odpadů. Syn si chystá nalít do očí louh a vaše nejmenší se hodlá napít prostředku na hubení hmyzu.

Bez přemýšlení zařvete: "Ne!" Seberete dětem jedy a okřiknete je: "S tím si nemůžeš hrát! Je to hrozně nebezpečné!" Možná každé z nich vezmete za ramínka a zatřesete jimi. Děláte to, protože je tolik milujete. Pak si vzlykající ratolesti přitisknete na hruď. "Miluji vás! Mám vás moc rád a nechci, aby se vám něco stalo."

Vzhledem k tomu, že váš vztek vzešel z lásky, zanedlouho se uvolníte, děti se uklidní a ucítí vaši láskyplnou péči. V očích máte slzy stejně jako vaše děti. Cítí vaši lásku, ale zároveň pochopily naléhavost, s jakou jste je okřikli: "Pozor, nebezpečí! Váš vztek pronikl skrze nenucenost té chvíle. Je to vážná věc. Tichý a jemný hlas nevyjádří vaši lásku s takovou naléhavostí, silou a účinkem."

Rozdíl mezi vztekem, který ničí a ubližuje a mezi vztekem z lásky je podle mého názoru tak zásadní, že by si ho měly osvojit především maminky, ženy, manželky a milenky… Aby se potom za podobné vzteky z lásky zbytečně neobviňovaly… A zpětně, abychom se všichni uměli vyvarovat vzteku ničivého, který není produktivní. Zatímco ten láskyplný motivuje a prohlubuje důvěru mezi lidmi, ten druhý nikoliv.

"Někdy je potřeba, aby zasáhla vášeň. Podobně jako tomu bylo v případě dítěte, které cucá jed pod dřezem, naléhavost vaší lásky nenechá váš intimní vztah uvadnout a zahynout. Pokud váš partner ohrožuje svůj růst tím, že není tak otevřený, jak by mohl být, vaše milující srdce může s klidem zařvat."

Tato kniha je opět z těch, která si zaslouží místo na nočním stolku pro chvíle, kdy budete mít chuť NAUČIT SE BÝT LEPŠÍM A VYROVNANĚJŠÍM ČLOVĚKEM. A já si jsem jista, že v této knize si každý najde nějaké to drobné téma, které osloví právě jeho a něco, co si v sobě už jako moudrost poneseme celý život. Pro mě je to třeba tahle zloba a vztek, zpětně jsem pochopila dvě situace v mém životě, ve kterých jsem se chovala jednou podle prvního vzorce a podruhé podle vzorce druhého. A ostatně - i reakce "oběti" byla pokaždé zcela jiná.

O autorovi:
David Deida je považován za jednoho z nejpřevratnějších a nejprovokativnějších duchovních učitelů současnosti. Jeho učení a knihy o radikálně praktické spiritualitě hluboce ovlivnily směr našeho duchovního a sexuálního růstu. Jeho knihy byly přeloženy do více než pětadvaceti jazyků a stávají se doporučenou literaturou na univerzitách, workshopech a mužských i ženských skupinách na celém světě. Jako cenný zdroj pro duchovní transformaci a posvátnou sexualitou ho cituje mnoho dalších autorů.

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2014, www.synergiepublishing.com

Fráňa Šrámek

19. ledna 2015 v 10:44 | čajovna |  Šrámek



Básník, prozaik, dramatik a publicista.

Narodil se 19.1.1877 v Sobotce. Rodina se několikrát stěhovala. V Písku vychodil obecnou školu a začal studovat gymnázium. V Roudnici gymnázium dokončil, kde roku 1896 maturoval. Začal studovat právnickou fakultu v Praze. Roku 1899 nastoupil jako dobrovolník vojenskou službu v Českých Budějovicích, pro své antimilitaristické smýšlení mu službu prodloužili o rok, který strávil v Rakousku. Po skončení vojny se vrátil ke studiím. Studia práv ale nedokončil. Rozhodl se pro literární dráhu. Od roku 1903 žil v Praze, stal se členem Neumannovy literární družiny a aktivně se zapojil do anarchistického hnutí. Redigoval časopis Práce, roku 1905 byl vězněn za účast na studentských demonstracích. Po vypuknutí světové války byl povolán na ruskou frontu, brzy se však vrátil nemocný domů. Roku 1915 odešel na frontu do Itálie a Rumunska. Ke konci války byl přeložen k útvaru válečného tisku do Vídně. Po válce se sblížil s okruhem lidí kolem K. Čapka. Žil v Praze, ale často se vracel do rodného kraje. Za okupace z protestu téměř neopouštěl svůj pražský byt. Po válce roku 1946 byl jmenován národním umělcem. Zemřel 1.7.1952 v Praze.

Šrámkova tvorba obsahuje poezii, prózu i drama. Přední místo však patří lyrice.

Poezie:
Rozbolestněný ženami - mladistvé verše, sbírka vydaná až r. 1964
Života bído, přec tě mám rád (1905) - první autorova sbírka
Fráňa Šrámek je autor několika básní, které nebyly knižně vydány,ale přesto se rozšířili mezi dělnické hnutí a dlouhá léta v něm žily jako revoluční písně - V boj, Havířská, Psí chorál, Raport aj.
Modrý a rudý (1906) - knížka antimilitaristických veršů, vyjadřuje odpor k válce a militarismu.
Splav (1916) - básně vyjadřují atmosféru smyslové pohody a životní plnost. Básník v ní zachytil okamžiky smyslového opojení, chvíle, kdy člověk stojí blízko přírodě a splývá s ní. Druhé vydání sbírky roku 1922 bylo rozšířeno o několik básní.
Básně (1926) - převládá přírodní lyrika inspirovaná rodným krajem
Pozdní básníkovy sbírky Nové Básně (1928) a Ještě zní (1933) vyjadřují melancholii a objevují se tu motivy hořké životní rezignace.
Poslední básníkova sbírka Rány, růže (1945) vznikla za okupace a osvobození.

Próza:
Prvotiny Sláva života, Ejhle, člověk, Sedmibolestní, Kamení,srdce a oblaka, Patrouilly - roku 1919 vyšly pod názvem Sláva života a roku 1928 pod názvem Prvních jedenadvacet.
Hrdiny Šrámkových povídek jsou většinou společenští vyděděnci, kteří se dostávají do konfliktů se společenskými konvencemi.
Stříbrný vítr (1910, přepravováno 1921) - hrdina Jan Ratkin se střetává s nepřátelským světem, s nepochopením, přetvářkou a lží. Z proher si však odnáší radostné poselství "stříbrného větru".
Tělo (1919)- příběh dívky, které do života brutálně zasahuje válka ve chvíli, kdy našla životní rovnováhu v milostném opojení.
Žasnoucí voják (1924) - válečné povídky
Křižovatky (1913) - trojdílný románový příběh několika postav posedlých milostnou vášní
Osika (1912), Klavír a housle (1920) - sbírky povídek
Past (1931) - poslední Šrámkův román

Drama:
Léto (1915) - nejúspěšnější hra
Měsíc nad řekou (1922) - hra patří k nejvýznamnějším projevům českého jevištního impresionismu
Plačící satyr (1923)
Hagenbek (1920) - komedie, kde autor zachytil atmosféru posledních dnů Rakouska a prvních poválečných dnů.

Citáty F. Šrámek

19. ledna 2015 v 10:42 | čajovna |  Šrámek
Po špičkách se má chodit kolem mládí, neboť tam, kde je skutečné, krásného života schopné mládí, tam se stále leží v bolestech. Po špičkách chodit, a ne řinčet řetězy!

Kdo miluje, srdce své neunese.

Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr, výpisky.

19. ledna 2015 v 10:42 | čajovna |  Šrámek
"Naplij, Malkuse,... do tváře naplij!"

*

"Pojď!"
"Kam?"
"Na luka!"
"Slyšíš...?" ptá se náhle Ratkin, hlas tlumí a čemusi tajemnému naslouchá.
"Co...?"
"Stříbrný vítr..."
"Stříbrný vítr?"
"Pst... teď! Slyšíš?"
Náhle oba najednou:
"Ty, to je krásné...!"
Ratkin se vyrušil. Co že je krásné, ptá se Malkusa.
"Co... Vždyť víš..."
"Nevím..."
"No... všechno je krásné..."
"Hm, všechno je krásné..."

*

Řekl:
"To je smutná píseň, viďte?"
"A když jste ji slyšeli, pak už není ničeho třeba. Ničeho. Na některé otázky není nikde odpovědi. A člověk se bojí odejít z tohohle pozemského smetiště s otázkou na rtech."
Obrátila se k němu náhle:
"A proč nechcete říci své jméno?"
"Věru, ani nevím. Je to tak sladké, býti už beze jména. Býti cizincem, z daleka."
Ona však nerozumí; tak se asi mluví tam daleko ve velikých městech, myslí si.

*

Svět jej obkličoval nenávistným kruhem úkladů a lží. Láska nechodila světem s pomněnkovýma očima, nýbrž s hadem za ňadry. Řekneš s hadem, a ani tím nic nepovíš. Snad ještě hůře je, vše na tobě bude jednou pokáleno, už si sám jaksi z útroby páchneš, nečistá věc do tebe již sestoupila.

*

Nevěděl komu, nevěděl ani, co vlastně napíše, zdálo se mu jen, že někomu musí všechno požalovat, svým utrpením a zoufalstvím někoho ohromit, vyrazit ze sebe takový zoufalý výkřik, jako volání o pomoc v noci...
A těch jiter po takových nocích! Nečisté světlo sáhlo po tobě jak studená, lepkavá ruka. Den tu stál jak stařec s jediným zlým špičákem ve vykotlané dutině úst; tomu starci nesejdeš po celý den ze zlých, špehujících očí. Cestou do školy rostlo záští a nejasná vzpoura. Lidé měli nevlídné obličeje a kašlali. A pak tu stála budova, nadýmala se a polykala mládí. Chňap, a byls tam. Modré žilky na mapách, proč nejste skutečnými řekami, s lodičkou u břehu, jež by nás vzala a odnesla odtud?

*

Kraj. Jak jen trochu času bylo, už si s ním ležel v náručí. Když se takhle toulal krajem a byla tu jen obloha a hlína, slunce a vítr, pták a pryskyřice, jaká to sváteční radost byla v jeho prsou! Ach, právě v těchto mlčenlivých a zvučících věcech kolem něho, jež s takovou láskou zdály se s ním slévati v jediný opojný, tekoucí pramen života, právě v nich hlásili se k němu nejpokrevnější jeho rodiče a dárci života.
Jeho láska ke kraji vzrostla ještě doma o prázdninách. Neboť tu byly lesy; co by kamenem dohodil, kolkolem šoumalo zelené vlnobití lesů. Tu se mohl ztratit, tu mohl sníti závratný sen svého budoucího pohnutého života.

*

Děsil se něčeho, něco strašného, cynického zdálo se ležeti za všemi těmihle věcmi, nějaký cynický zákon života.

*

Náhle se stal bojovníkem. Čeho? To jenom nejasně chápal. Ale - nebyl tu někdo, jenž mu chtěl násilím zavázat oči? Neplížil se někdo potměšile k jeho srdci, aby je oloupil, okradl, zbavil odvahy, by samo se probojovalo? Jak se to tam dole všechno vzepřelo!
Vztýčený perlík, hrom, který dosud neuhodil! Ale uhodí! Vzdej se, kováři! Ne! Rozmysli si, kováři! Ne! Musíš! Ne! A Ratkin nahlas křičel: Ne a ne! A bylo mu, jako by se dával na pochod za zvuků hudby, pod výbojně vlajícími prapory...

*

Jak těžký hrozen vzpoury, zrnko k zrnku, hromadila se nesouvislá slova u jeho úst. Ne, nic mu není po lidech!
Lhou! Klamou! Hrajou komedii! Bloudit ho nechali, do všeho vrážet hlavou! Je hotov s lidmi! A bůh si hrál vždycky na schovávanou! I s bohem je hotov! Se vším hotov!
Se vším hotov!

*

Šel a pootevřel potichu dvéře. Naslouchal. Úplné ticho, vše zdálo se pokojně spáti. A Jeník pozdvihl vděčně srdce ke komusi, jenž nedává zahynouti; nebyl to nikdo přísný a krutý, ne, nebyl to bůh, jenž se dává uprošovat v kostelích; někdo jiný to byl, veliký a milující, jenž popřává stromům po dlouhé zimě zazelenati se a rozkvésti, krásný a usmívající se dárce života... Jeníkovy rty chvěly se neslyšnými díky.

*

Je to horká, nebezpečná krev, vře, každou chvíli by mezi lidmi překypěla, neboť lidé jsou prostě nepochopitelní, vyhovět je jim těžko a čert je vezmi! Zato v lesích je dobře, jdeš, hvízdáš si nebo i mlčíš, a není tu nikdo, kdo by ti koukal pořád na prsty.

*

"Po pokoji chodím, zastavím se u okna - a vyplivnu. Střechy, okna, vozy, kouř - cožpak lze tady žíti? Lidi tu smrdí pod nos jeden druhému. Chodí za bránu na procházku, za bránou je silnice, na silnici prach, tráva je šedá prachem, stromy jsou šedé prachem - a dost! Víš, takhle... lesy, ohoho lesy, lesy!" Vika vtáhl labužně vzduch, oči zaplanuly. "Když takhle na pasece slunce jenjen slévá! Stojíš a zdá se ti, že máš v ústech a ve všech žilách tmavě červenou hustou šťávu z malin! Nebo sprchne, houby cítíš, tu a tam větvička tě pokropí, jako by s tebou žertovala! Buky jdeš, tmavou bučinou, víš, je to jako zelený sklep... no, rozumíš mi snad? Chlad a ticho, že se promluvit bojíš, a tu už zase mezi modříny a smrčí přejdeš, světla je tu a bzukotu - no, kolikrát si myslím, je to tak krásné, báseň bych o tom napsal, kdybych dovedl...
Zbláznil bych se, když na to myslím,... že bych mohl takhle... víš, pořád v lesích..."

*

Patnáctiletý hoch jde po břehu řeky, slunce svítí na řeku - slunce je rádo, že je sluncem, řeka je ráda, že je řekou, jenom hoch neví, má-li se těšiti z toho, že je hochem. Na jeho čele ovšem není vrásek; ale také není úsměvu na jeho rtech; podobá se někomu, kdo je trápen žízní. Město je za ním, po levé straně louky, po pravé řeka. Louka s motýly připomíná hochu dětství, neví proč, řeka budí touhu, hoch neví proč. Na některých místech prosvítají v řece zlaté písky; je to jako čistá chvějící se nahota pod vodou a hochu chvějí se brvy. Neusměje se však. Slunce se zrcadlí v něm jako v řece a on je šťastný a nepřemýšlí o svém štěstí, jako plynoucí vlna, poletující vážka, odpočívající veslo. K něčemu dobrému se teď přivinul, někdo dobrý hledí do jeho srdce. Ale oko dobrého plní se neobyčejnou tesknotou. Hoch to neví. Oko dobrého nemá, proč by zatesknilo nad vlnou nebo nad vážkou; leč nad srdcem hocha zatesknilo. Hoch to neví. Oněměl teď nepochopitelným něčím, sám neví, co to je... Tiše, tiše, říká v nitru, prst by si na ústa chtěl položit a pokynout všemu, aby se nepohnulo a zůstalo tak, jak je... Několik pouze veršů napadlo mu napsati a teď je hotov. Je šťasten, deštík spadl na horké srdce.

*

"Žít se mi nechce. Krásný obraz v sobě nosím a krásně žít nelze. Když si něco krásného představuji, je to vždycky jakoby někde daleko, daleko ... snad docela na jiném světě. Co tedy? Půjdu na jiný svět. Půjdu potichu, jako bych rozhrnoval houštiny..."

*

"Mám ráda lesy; a snad jsem přece jenom divoká, lesní ženka. Nejsem nějaká moudrá, nemyslete si. Není v tom žádné moudrosti, co povídám. Ale v lesích jsem se lecčemus naučila. - Měla jsem lesy ráda a lesy byly na mne hodné, povídaly mi, když lidé nabízeli jen zajíce v pytli. Chodíš po lesích, vrátíš se potom a už se ani do městečka nehodíš. Mnoho, mnoho, snad i tohle mi pověděly lesy -
Mám tam takovou svou jedli. Nesedám pod ní, oh ne, vytáhla si mne k sobě nahoru, do větví, ptáci i veverky si už na mne zvykli."

*

"Zní zase jen ona píseň: Život! Život! - Jeho slávě se pokloňme, jeho chválu zpívejme! Na bližších a bližších kopcích hoří za noci jeho ohně. Posly už vyslal a my v jejich ruce složili sliby své oddanosti. Chceme milovat velikého a krásného vašeho pána, tak to vyřiďte, poslové! Chceme jeho barvy nosit a v jeho barvách vítězit! Chceme býti takoví, aby jeho oko na nás s hrdostí spočinulo, aby se usmíval, pokyvuje hlavou k rytmickému našemu pochodu! Ale vyřiďte mu, ať nás nezradí, ať nás neprodá! I s ním my chceme se dáti v zápas! I s ním - vyřiďte mu to. A chválu jeho že zpíváme, nezapomeňte...!"


Měsíc, věčná inspirace

18. ledna 2015 v 15:43 | čajovna |  Měsíc - věčná inspirace
Měsíc je náš věčný souputník. Proto není divu, že se stal inspirací mnoha básníkům, spisovatelům, filozofům atd. Každou noc je jiný, každou noc putuje mezi hvězdami, vzdálený a tajemný. Římané jej nazývali Luna, Řekové Selené a Artemis.
Lidé se dlouho dohadovali, je-li na Měsíci život podobný pozemskému. Jsou-li na něm hory, města, stavby a žijí-li na něm bytosti podobné lidem. Take si představovali z jekého materiálu je utvořen, jest-li je kulatý, hladký, skleněný, pokrytý ledem, průsvitný nebo éterický.
Snad žádní jiný objekt na nebi tak neinspiruje jako právě měsíc.

Ach, Měsíc, tak vznešený a čistý,
Vždy je naší inspirací

Antika a měsíc.

18. ledna 2015 v 15:43 | čajovna |  Měsíc - věčná inspirace
O Měsíci se psalo již v antice. Tak například filozof Hérakleitos ( asi 540-480 př.n.l.)sepsal Legendu o sestupu Měsíčňana na Zemi, v níž se vypráví, že na Měsíci jsou hory, města a stavby a že na něm žijí rozumné bytosti. Starověký řecký satirik a filozof syrského původu Lúkianos ze Samosaty (asi 125-180 n.l.), jemuž se připisuje autorství více než sedmdesáti titulů, ve svém nejznámnějším díle Pravdivé příběhy (Vera Historia) parodue některé z fantastických příběhů z Homérovy Odyssey a posílá na Měsíc ve vzdušném víru plachetnici i s mořeplavci, popisuje mimozemský život a války mezi planetami. Rozpravy s Měsíčňany využívá ke kritice svých pozemských současníků. Na Zemi se mořeplavci vracejí kolem Slunce a po přistání na moři je spolkne velryba, ze které uniknou, aby mohli prožívat další dobrodružství. V jiném příběhu - Icaromenipus - nechává svého hrdinu dopravit na Měsíc za pomoci ptačích křídel. Lúkianovu knihu na počátku 17.století přeložil z řečtiny do latiny
Johannes Kepler (1571-1630), tím se stala po mnoha staletích známou a ovlivnila další autory.

Johannes Kepler: Sen, výpisky.

18. ledna 2015 v 15:42 | čajovna |  Měsíc - věčná inspirace
V roce 1609 napsal J.Kepler latinský roman Sen (Somnium) neboli Měsíční astronomie, který po jeho smrti v roce 1634 vydal syn Ludwig. Pozoruhodně předvídavá kniha s autobiografickými prvky je považována za první vědeckou práci o Měsíci a je obhajobou Koperníkova učení. Čtenáře seznamuje s vědeckými poznatky z astronomie a optiky, dokonce předjímá, když popisuje stav beztíže. Krásným jazykem vykresluje heliocentrický systém a astronomické úkazy.
Jeho děj začíná v roce 1608, kdy je habsburská monarchie "rozdělena" neshodami mezi bratry Rudolfem a Matyášem. Vypravěč se probírá českými dějinami a osloví ho i příběh o kněžně Libuši, která měla blízko k přírodě a magii. Dlouho do noci se pak diva na Měsíc a hvězdy, až usne. Ve spánku čte knihu, kde jistý Duracotus z Islandu zaznamenává vyprávění démona z Měsíce, kterého vyvolala jeho matka. Příběh matky a syna začíná roztrškou a tak se Duracotus ve čtrnácti letech dostává na moře a po určitých peripetiích studuje
astronomii u Tycha Braha. Naučí se dánsky a rozmlouvá se svým učitelem. Po několika letech se mu zasteskne po matce a vrací se domů. Po radostném shledání chce matka doplnit synovo vzdělání a předat mu zkušenost z pohledu z Měsíce na Zem. Zakryje synovi hlavu šátkem a přivolá démona, který cestuje mezi Měsícem a Zemí. Démon vypráví, že cesta je pro lidi nebezpečná. Nejhorší je začátek, kdy démon musí vyrazit velmi rychle jako výbuch střelného prachu. Cestu provází extrémní mráza problémy s okolní atmosférou, které vlhká houba na nose. Před přistáním se musí démon dostat před člověka a chránit ho před silným nárazem. Kepler si vytvořil své pojmosloví - Země je Volva a Měsíc je ostrov Levanie, ten je rozdělen na dvě polokoule, ta, jež směřuje Zemi, je Subvolva a druhá Privolva. Podmínky života na Levanii jsou tvrdé, noci studené a větrné a dny extrémně horké.
Přes noc se přečerpává voda z jedné poloviny ostrova do druhé, aby ve dne chladila obyvatele před žárem. Den a noc trvají 30 pozemských dní. Volva (Země) je pro Levanii jejím Měsícem a prochází fázemi stejně jako náš Měsíc. S velkou obrazotvorností Kepler popisuje rostliny, prostředí a život na Levanii. Kepler si rád pohrál se slovními hříčkami, rok před smrtí píše v dopise příteli: "Pokud na konci budeme vyhnáni ze Země, bude moje
kniha sloužit jako užitečné vodítko pro emigrant a poutníky, kteří se usadí na Měsíci…"

Francis Godwin, výpisky z díla.

18. ledna 2015 v 15:42 | čajovna |  Měsíc - věčná inspirace
V 17.století vyšlo více než na dvě stě titulů na téma cesta na Měsíc. Protože se málokdo veřejně postavil názorům církve, seznamovali s novými objevy čtenáře spisovatelé často raději anonymně. Také kniha Muž na Měsíci anglického biskupa Francise Godwina (1562-1633) vyšla až po autorově smrti v roce 1638 a pod pseudonymem Domingo Gonzales. Se značnou fantazií a humorem napsaná kniha byla velmi populární a dočkala se více než dvaceti pěti vydání a přeložení do čtyř jazyků. Stala se inspirací pro další autory.
Za Godwinova života nevyšla nejspíše proto, že se jako duchovní v knize staví I za heliocentrický systém. Je take známo, že v roce 1583 navštívil v Oxfordu přednášku Giordana Bruna o Koperníkově teorii.

Hrdina románu je Španěl Gonzáles, který musí poté, co zabil muže v souboji, uprchnout ze země. Dostane se do Indie, kde záská značné jmění. Když se rozhodne vrátit do Španělska, onemocní a léčí se na ostrově Svatá Helena. Tam objeví druh volně žiiících labutí, kterédokážou nest náklad. Vymyslí zařízení, které mu umožní využívat labutě jako dopravního prostředek. Když je na cestě domů znovu přepaden, využije labutě k úniku. Tak se dostane na ostrov Tenerife, kde je pro změnu napaden domorodci. Odtud ho labutě za dvanáct dní
donesou na Měsíc, kde se setkává s pohostinou a vzdělanou civilizací. Po čase se začne obávat o stav svých labutí a vrací se zpět na Zemi. Objeví se v Číně, kde je zajat, ale protože se naučí okouzlí ženu místního mandarína a je propuštěn. Příběh končí setkáním s jezuitskými misionáři, kteří mu pomohou dostat se domů.

Gottfried August Burger: Baron Prášil, výpisky.

18. ledna 2015 v 15:42 | čajovna |  Měsíc - věčná inspirace
Pánové, onehdy jsem vám vyprávěl o krátké výpravě na Měsíc, kterou jse podnikl, abych si odtamtud přinesl stříbrnou sekyrku. Zdržel jsem se na té nádherné planetě dost dlouho a poučil jse se tam o nejrůznějších věcech. Pokusím se vylíčit vá je tak přesně a pravdivě, jak zasluhují a jak nejlépe budu schopen.
Jednomu mému vzdálenému příbuznému vlezlo do hlavy, že kdesi žijí stejní kolohnáti, jaké nalezl Gulliver v království brobdingnagském. Ve snaze tento národ čahounů objevit vydal se na výzkumnou cestu a požádal mě, abych jej doprovázel. Co se mne týče, považoval jsem vždycky zyhle řeči za pouhou zajímavou báchorku a nevěřil jsem v Brobdibgnag o nic víc než myš v dobrodružství hladového kocoura.
Tento můj příbuzný byl majitelem diamantových polí a ustavil mě jediným dědicem, takže úslužnost vůči němu byla jaksi čestnou povinností.
Do jižních moří jsme dopluli jako po medu. Nepřihodilo se nám, ani co by vrabce zajímalo. Spatřili jsme jen několik létajicích mužů a žen, kteří hopsali mezi nebem a zemí polku, metali kotrmelce a prováděli podobné hlouposti.
Osmnáctého dne, když jsme míjeli ostrov Otahiti, zvedla smršť naši loď nejméně tisíc mil nad mořskou hladinu a pořádně dlouho nás tam držela na holičkách. Ale potom jsme dostali čerstvý vítr do plachet a teď to šlo, jako když bičem mrská, neuvěřitelnou rychlostí dál.
Bloudili jsme šest neděl po nebi, než jsme objevili kulatou oslnivou pevninu, jako třpytící se ostrov.
Když jsme vpluli do prostorného přístavu a pohodlně vystoupili na molo, s údivem jsme zjistili, že tato země je obydlená. Hluboko pod sebou jsme viděli jiný ostrov, pokrytý městy, lesy, horami, řekami a jezery. Byla to naše Země.
Na Měsíci, neboť ten oslnivý ostrov, na němž jsme kotvili, byl Měsíc, jsme spatřili obrovité bytosti, jezdící na tříhlavých supech. Abyste si učinili přibližnou představu o hrozivých rozměrech těchto ptáků, musím vás poučit, že rozpětí jejich křídel bylo šestkrát větší nežnejdelší ráhno naší lodi. Jako my jezdíme na koních, poletují obyvatelé Měsíce na supech.
Král právě vedl válku se Sluncem a nabídl mi důstojnické místo, avšak odmítl jsem tuto čest, jíž mě Jeho Veličenstvo zaskočilo.
Všechno je tam nezvykle velké. Například obyčejná moucha není o mnoho menší než naše ovce.
Nejstrašlivější válečnou zbraní Měsíčňanů jsou ředkvičky. Vrhají jimi jako oštěpy, které usmrcují každého, je-li sebeméně zasažen. Za štíty slouží Měsíčňanům houby, a když přejde čas ředkviček, nahrazují je chřestem.


Všechno zde roste na stromech, které se rozeznívají podle plodů a velikosti listů.
Stormy, na nichž rostou Luňané, jsou nesrovnatelně krásnější než ostatní. Mají mohutné rovné větve s listím barvy masa. Tyto stormy nesou ořechy přibližně šest stop veliké. Když ořechy dozrají, což lze poznat podle barvy, s puntičkářskou pečlivostí se češou a libovolně dlouho uskladní.
Když je třeba jádra ořechů oživit, naházejí se prostě do kotle s vroucí vodou. Po několika hodinách tvrdé skořápky prasknou a vyskočí nový Měsíčňan.
Ještě dřív než přijdou na svět, je jejich duch obdařen schopnostmi pro určité povolání. Z jedné skořípky vypochoduje voják, z druhé se vyloupne filozof, ze třetí se vyklube kněz, ze čtvrté učitel, z páté sedlák, ze šesté řemeslník atd.
Každý, jakmile otevře oči, zdokonaluje se ihned prakticky v tom, co dosud znal jen teoreticky. Je skoro nemožné s jistotou určit, co ve skořápce vězí. Za mého pobytu tam působil jakýsi měsíční prorok a nabubřele prohlašoval, že rozlouskl toto tajemství, ale kdekdo o něm říkal, že si nevidí do papuly, a pokládali jej za nemocného.
Když Luňané zestárnou, neumírají, nýbrž se rozplynou ve vzduchu a vítr je odvane jako dým.
Na rukou mají jen jediný prst, kterým dokážou udělat všechno stejně dobře a často i líp než my, pětiprsťáci.
Hlava jim roste pod pravou paží, a když se vydají na nějakou cestu nebo jdou do zaměstnání, kde se musejí rychle pohybovat, obvykle ji nechají doma, přitom se s ní mohou neustále radit, i kdyby byli třeba v Tramtárii.
Chce-li někdo z velkomožných Luňanů vědět, co se děje mezi prostým obyvatelstvem, nemá zapotřebí chhodit mezi lid. Jednoduše zůstane doma, to znamená, že tělo zůstane u čtyř sloupů a pošle se ven jenom hlava. Ta se všude vetře na zapřenou a vrátí se s čerstvými zprávami, kdykoli se majiteli zlíbí.
Jádra z měsíčních vinných hroznů se podobají jako vejce vejci našim kroupám. Jsem skálopevně přesvědčen, že když zuří na Měsíci bouře a sráží hrozny z révových keřů, padají hroznová jádra na naši rodnou Zemi v podobě krupobití.
Jsem stejně upřímně přesvědčen, že toto pozorování je odpradávna známo i našim dodavatelům vína. Nejednou jsem totiž dostal víno, které i barvou prozrazovalo, že je lisováno z krup, a chutnalo stejně lahodně jako měsiční ryzlink.
Ale tisíc láter, pánové, jednu kromobyčejnou věc bych byl málem pustil z hlavy.
Že totiž břicho prokazuje Luňanům stejnou službu, jako nám ranec, taška nebo torna. Schovávají do nich, co chtějí, a otevírají je a zavírají, kdy chtějí.
Právě tak žaludky, neboť útroby Měsíčňanů nejsou zatíženy střevy, játry, srdcem, ani jinými vnitřnostmi.
Oči si mohou libovolně vyndávat i nasazovat a vidí jimi stejně dobře, když je mají v hlavě, jako když je drží v hrsti. Když někdo ztratí oko nebo špatně vidí, klidně si vypůjčí od souseda jiné nebo si koupí nové a užívá ho právě tak dobře jako svého vlastního.
Oči jsou take jedinou slabou stránkou obyvatel této naší nejbližší oběžnice, neboť neustále podléhají vkusu a módě, takže se tam nosí oči hned zelené a hned zase žluté. Proto take najdete na Měsíci prodejny očí na každém rohu.
Přiznávám nakonec, pánové, že tyto zprávy mohou znít prapodivně, neřku-li pohádkově, ale vyzývám pochybovače, aby byl od té dobroty, nelenil, vydal se na Měsíc sám a přesvědčil se na vlastní oči, že jsem zůstal věrný pravdě tak jako málokterý cestovatel.

Cyrano z Bergeracu: Muž na Měsíci, výpisky.

18. ledna 2015 v 15:42 | čajovna |  Měsíc - věčná inspirace
Luna byla v úplňku, nebe zcela jasné a devátá už odbila, když jsme se jednou večer vraceli do Paříže a krátili si cestu všelijakými myšlenkami, na které nás tato šafránová žlutá koule přiváděla. A jak jsme tu velkou hvězdu pořád upřeně pozorovali, začal jí jeden považovat za kulaté okénko do nebe, kterým je vidět na kousek slávy blažených duší, druhý zas který věřil starověkým bájím, si představoval, že tam nahoře na nebi má asi Bakhus hospodu a že vyvěsil úplněk jakožto hospodský štít, další ujišťoval, že je to žehlící kotouč, na němž Diana
vypíná Apollonovy náprsenky, a jiný zas, že to věru může být samo slunce, že se večer
vysvléklo z paprsků a teď se diva tím otvorem, co se děje na světě za jeho nepřítomnosti.
" I já," pravil jsem nato, "se rád přidám se svými nápady k vašemu horování, nechci se pouze bavit vtipnými myšlenkami, kterými vy jen lechtáte čas, aby rychleji utíkal; já tedy soudím, že Měsíc je svět jako náš a že náš svět je mu měsícem". Několik přítomných mě odměnilo hlučným smíchem. "Zrovna tak," pravil jsem jim, "se teď možná smějí na Měsíci někomu, kdo tvrdí, že naše zeměkoule je svět." Ale marně jsem se dovolával Pythagora, Epikura i Demokrita a přesvědčoval je, že I v našem věku Koperník a Kepler byli téhož mínění, smáli se mi čím dál víc.

Ovázal jsem si kolem těla množství lahviček naplněných rosou a Slunce donich pražilo svými paprsky tak silně, že je začalo svým teplem přitahovat, podobně jako vytahuje vodu do mraků, a zvedlo mě tak vysoko, že jsem se nakonec vznesl až nad střední pásmo vzdušné. Protože však jsem působením této přitažlivosti stoupal příliš rychle, a namísto abych se Měsíci přibli-
žoval, jak jsem měl v ůmyslu, připadal jsem si naopak od něho vzdálenější, rozbil jsem něko-
lik lahviček, až jsem měl posléze dojem, že ona přitažlivost je překonána mojí tíží a že znovu
klesám k zemi. Můj dojem byl správný.
Usedl jsem do stroje, který jsem si předtím sestrojil. Vznesl jsem se do oblak a sotva plamen
strávil jednu řadu raket, které byly připevněny v řadách po šesti a spojeny navzájem doutná-
kem, ihned vzplanula druhá a po ní další. Nakonec zápalná hmota došla a ohňostroj přestal
půsoit; já jsem pomýšlel jen na to, že složím hlavu na vrcholku nějakého kopce, když tu jsem
cítil (aniž jsem učinil sebemenší pohyb), že letím stale výš. Jak jsem se rozhlížel a uvažoval,
co by toho mohlo být příčinou, povšiml jsem si, že mám tělo ještě stale mastné od morku,
kterým jsem se namazal po prvním pádu. Uvědomil jsem se, že Měsíce ubývá, a že je tedy
právě v té čtvrti, kdy živočichům vysává morek; sál tedy do sebe morek, kterým jsem byl
natřen, a to tím silněji, že jsem mu byl blíže a že jeho účinky nebyly zeslabovány stínícími
mraky.
Když jsem podle svého pozdějšího výpočtu urazil přes tři čtvrtiny vzdálenosti dělící Zemi od
Měsíce, viděl jsem náhle, že padám nohama vzhůru, ač jsem se nikterak nepřevrátil; a nebyl
bych si toho ani povšiml, kdybych nebyl cítil váhu celého těla v hlavě. Podle toho jsem tedy
usoudil, že klesám k Měsíci.
Padal jsem velmi dlouho a nejdéle si vzpomínám, že jsem se ocitl pod jakýmsi stromem, za-
valen třemi nebo čtyřmi silnějšími větvemi, které se při pádu pode mnou ulomily, a s obliče-
jem vlhkým od jablka, které se mi na něm rozbilo.
To místo naštěstí bylo, jak se brzy dozvíte, "pozemský" ráj; a strom na který jsem spadl, byl
náhodou právě strom života.
Musím vám přiznat, že jsem při pohledu na tolik krásných věcí cítil, jak mě lechtá taková
příjemná bolest, jakou prý cítí lidský plod ve chvíli, kdy do něho vstupuje duše. Staré vlasy
mi vypadaly a na jejich místě narostly nové, hustší a bujnější. Cítil jsem, jak se ve mně znovu
probouzí oheň mládí, jak můj obličej dostává ruměnou barvu a jak ve mně živočišné teplo
znovu pomalu proniká základní vlhkostí; a nakonec jsem se vrátil do věku čtrnácti let.

Jules Verne: Ze Země na Měsíc, výpisky

18. ledna 2015 v 15:41 | čajovna |  Měsíc - věčná inspirace
Jeden z našich nejslavnějších učenců, Arago, mi vyprávěl, že velmi mnoho lidí, chápajících
velice inteligentně a zdraženlivě, propadá pokaždé velikému vzrušení i neuvěřitelným výst-
řednostem, ocitnou-li se v moci Měsíce. Věříš i ty na vlivy Měsíce na nemoci?"
"Málo," odpověděl prezident Gun-Clubu.
"I já v ně nevěřím, a přeci dějiny zaznamenaly přinejmenším podivuhodná fakta. Například
v roce 1693 při jakési epidemii lidé umírali nejvíce 21.ledna, v okamžiku zatmění. Slavný
Bacon omdléval, při zatměních Měsíce a navracel se k životu až teprve ptotom, kdy se opět
úplně vynořil. Král Karel IV, upadl šestkrát do blouznění v roce 1399 buď při novu nebo
úplňku. Lékaři zařadili padoucnici mezi nemoci, které se mění podle měsíčních čtvrtí, a cho-
roby nervové, jak se zdálo, podléhaly často vlivu Měsíce. Také Mead mluví o dítěti, které bý-
valo zachváceno křečemi, když Měsíc couval. Gall pozoroval, že se vznětlivost slabých osob
zvětšovala dvakrát za měsíc a sice v dobu nového měsíce a úplňku. Konečně shledáváme ještě
tisíce pozorování toho druhu při závratách, škodlivých horečkách a sommambulních stavech,
které směřují k důkazům, že má Měsíc tajený vliv na nemoci pozemšťanů."
"Ale jak? Proč?" zeptal se Barbicane.
"Proč?" opáčil Ardan. "Namouduši, dal bych ti tutéž odpověď, kterou Arago opakoval deva-
tenáct století po Plutarchovi: Je to možné proto, poněvadž to není pravda."

Dříve však, než bylo přikročeno k této práci, byly ve vagonu-projektilu uloženy předměty po-
třebné na cestu. Byl jich slušný počet, a kdyby okolnoszi povolily Michelu Ardanovi jednat
podle chute, zabraly by i místo, vyhrazené cestovatelům. Těžko si lze představit, co tento roz-
tomilý Francouz chtěl s sebou na Měsíc vzít. Opravdovou hromadu zbytečných zavazadel. Ale Barbicane zakročil a musel se omezit na nejnutnější. Do beden přístroje bylo uloženo ně-
kolik teploměrů, tlakoměrů a dalekohledů.
Cestovatelé toužili studovat Měsíc cestou, a aby si usnadnili pozorování tohoto nového světa,
vzali s sebou výtečnou mapu o čtyřech listech od Beera a Meedlera. Mapa selenographica,
která je právem považována za mistrovský kus pozorování a trpělivosti. Tato mapa znázorňo-
vala s úzkostlivou přeností nejmenší podrobnosti té části Měsíce, která je obrácena k Zemi;
byly na ní viditelné hory, údolí, kruhy, krátery, výběžky a brázdy v přesných rozměrech, věrně označeny jejich polohy i pojmenování od hor Deeflera a Leibnitze, jejichž vysoké vr-
choly se vypínají na východní části Měsíce, až po Mare Frigoris, které prostírá v krajinách na
severním polárním obvodu.
Byl to tedy pro cestovatele cenný dokument, neboť mohli kraj studovat dříve, než tam vkročili.
Dále s sebou vzali take tři pušky, tři lovecké karabyny, přizpůsobené pro výbušné kulky, a mimo to střelný prach I olovo ve velikém množství. "Nevíme, s kým tam budeme mít co dělat," pravil Michel Ardan. "Lidé nebo zvířata by nám mohli zazlívat, že jsme je navštívili,
proto se musíme ozbrojit!"
Ostatně přístroje k osobní ochraně byly doplněny kopáči, motykami, ručními pilami a jiným nářadím, které bylo nezbytné, nemluvě o vhodných oblecích pro jakoukoliv teplotu, od zimy
polárních krajů až po vedra tropického pásma.
Michel Ardan by rád s sebou vzal i některá zvířata, ale ne po páru od každého druhu, protože
hady, tygry, krokodýly a jiné dravce nehodlal na Měsíci usadit.
"Nikoliv," pravil k Barbicanovi, "na tuto sebranku jsem nemyslel. Ale některá tažná zvířata,
jako je vůl nebo kráva, osel nebo kůň, ta by nám tam mohla být prospěšná k čemukoliv."
"Připouštím to, drahý Micheli," odpověděl prezident Gun-Clubu. Ale náš vagon-projektil
není Noemova archa. Nemá ani její výkonnost, ani její účel, proto zůstaňme v mezích mož-
ností."
Po dlouhých rozhovorech bylo posléze stanoveno, že se cestovatelé spokojí s průvodem vý-
tečného honícího psa, který patřil Nichollovi, statného novofundlanďana neobyčejné síly, a
potom bylo k nepostradatelným předmětům přibráno i několik beden nejužitečnějších semen.
Kdyby nechali jednat Michala Ardana, také by naložil několik pytlů půdy, aby do ní zasel
semena. Pro všechny případy však ssebou vzal asi tucet sazenic, které byly pečlivě zabaleny do slámy a uloženy v koutě projektilu. Zbývala ještě vážná otázka potravin, neboť se museli
zajistit pro případ, že by přistíli na části Měsíce, která byla naprosto neúrodná. Barbicane se
tak tužil, že se mu jich podařilo nashromáždit na celý rok. Aby se však tomu nikdo nedivil,
musíme podotknout, že se potraviny skládaly z masových, zeleninových a luštěninových kon-
zerv, omezených na nejprostší objem účinkem tlaku hydraulického lisu a obsahujících veliké
množství výživných látek. Nebyl tady sice velký výběr, ale při podobné výpravě nebylo mož-
né, aby si činili velké nároky. Kromě těchto věcí si opatřili i kořalku (asi padesát galonů).
"Ostatně," řekl jednoho dne ke svým přátelům, "nebudeme úplně svými pozemskými přáteli
opuštěni a ti se postarají, aby na nás nezapomněli."
"Nikoliv, to zajisté nikoliv," odpověděl J.T.Maston.
"Jak si to představujete?" zeptal se Nicholl.
"Není nic znaššího," odpověděl Ardan, "Copak tu nebude stále ještě columbiáda? Nuže!
Pokaždé, kdykoliv se ěsíc zjeví za příznivých podmínek v zenitu, byť i ne v perigee, totiž
přibližně jednou…"

Až do večera vlnilo zástupy jakési tlumené hnutí, bez šumu a hluku, podobné těm, které před-
cházejí těžkým katastrofám. Davy, tonoucí v úzkostech, byly ovládány jakousi nepopsatelnou
nevolností, která se nedočkavcům ukládala do duše, trapná malátnost a pocit, který nelze blíže
určit, jim svíraly srdce. Každý si přál, "aby to už bylo ukončeno". Kolem sedmé hodiny večer
bylo však toto dusné ticho náhle přerušeno. Měsíc, ve svých dostaveníčkách přesný, se zjevil
na obzoru a jeho objevení bylo pozdraveno bouřlivým "hurá!" z několika milionů hrdel. Vý-
křiky se nesly až k nebesům a ovace propukaly na všech stranách, zatímco bledá Phoebe spo-
kojeně zářila na divukrásném nebi a zpité davy laskala nejvroucnějšími paprsky.
V tomto okamžiku se objevili i tři odvážní cestovatelé a jejich příchod byl uvítán zdvojeným
pokřikem. Naráz, jedním hlasem, vyrazila národní hymna Spoejných států amerických ze
všech prudce oddychujících prsou a Yankee Doodle zpívaná pětimilonhlasým sborem se vz-
nášela jako zvučná bouře až k posledním vzduchovým mezím.
Po tomto neodolatelném výbuchu hymna utichla, její poslední zvuky se ztrácely, hukot hlasů
se rozplýval a na hluboce dojatý dav se vznášel tichý šelest.

Svatopluk Čech: Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, výpisky,1.část.

18. ledna 2015 v 15:41 | čajovna |  Měsíc - věčná inspirace
I.
Pan Brouček měl totiž některé podivnůstky, mezi nimiž byla utkvělá myšlénka, že náleží k lidem podrobeným tajemnému přitažlivému kouzlu měsíce. Neměl k domněnce své jiného podkladu mimo ten, že probudil se několikrát místo v posteli vedle ni na podlaze. Ale přes to zavíral vždy na noc pečlivě dřevěné okenice, aby nepronikla do ložnice ani nitka potměšilé stříbrné příze, která by jej spícího mohla vytáhnouti kams na větrné štíty domů a voditi po úzkých římsách nad strašlivou propastí.
I teď prochvěla jím na chvíli ona bláhová bázeň. Ale pak si připomenul, že bdí, že v plném sebevědomí údy své ovládá a není tedy v onom bezbranném, trpném stavu, v němž nebeský zákeřník přepadává své oběti. Upokojiv se, pohledl domnělému nepříteli směle v tvář a brzy smířil se s ním tou měrou, že v něm nalézal čiré zalíbení. Obrat ten zračil se v úvahách, jež cestou polohlasně pronášel.
Nevypadáš zle, ty bledý brachu tam nahoře! Usmíval se tak tiše a spokojeně, jako bys neměl ani zdání o starostech a trampotách, jejichž domovem jest naše země! Ó jistě, že jsou tvoji obyvatelé štastnější nežli my ubozí pozemštané. Na tobě není asi domů, které by svým majitelům přinášely více svízelů a mrzutostí než potěšení, na tobě není mizerných mazalů a barvokazů, kteří patří do blázince nebo do kriminálu, a ne do pořádného domu, kde od nich domácí grešli činže neuvidí a za to zakusí zlosti, až ho svět omrzí. Ty neznáš jistě advokátův a berních úřadů, tvoji bydlitelé neztrpčuji si navzájem živobytí uskoky a pomluvami, šejdířstvím a darebáctvím všeho druhu. Na tobě nevycházejí noviny, které by čtenáři každodenně kazily snídaní a bouřily žluč politickými jeremiadami a polemikami, zprávami o uprchlých zlodějích a nevypátraných vraždách, o podvodných bankrotech a zasedáních říšské rady. Ostatně at na tobě jakkoli, hůře nežli u nás nemůže býti najisto. Na zemi je už k zoufání: všude lakotná rvačka o sousto chleba, boj stavu proti stavu, zášť národu proti národu, válka všech proti všem. Každý den nějaké neštěstí na dráze nebo nějaký nový zakon - člověk by už věru nejlépe učinil, kdyby dal té blátivé kouli s Pánembohem!
Za této pessimistické samomluvy došel pan Brouček starých zámeckých schodů. Přes nízkou zeď zadíval se dolů, kde tměla se spousta domů, z niž trčely různotvárné věže a vížky do jasné záře měsíční. Avšak jen chvilku bavil se tímto pohledem; pak vzhledl opět ku měsíci, jat nyní skutečně jakousi kouzelnou přitažlivou mocí.
Skoro se ostýchám napsati, co následovalo. Tím, že jsou vědecké předsudky příliš mocné, než aby někdo mé historii uvěřil a nenazval jí hloupou báchorkou. Ale nemohu k vůlí předsudkům těm líčiti věc jinak, nežli jak se skutečné sběhla.

Pan Brouček vylezl na zeď a kráčel s okem stále na měsíc upřeným zvolna po ní. Pod tou zdi táhne se po svahu hradčanského návrší nějaká rozsáhlá panská zahrada, v hořejší příkřejší části terasovitě upravená a na jednom místě opatřená dvojitými kamennými schody, jež v odstavcích od sebe se rozbíhají a zase sbíhají, vroubeny jsouce prolamovaným kamenným zábradlím v barokovém vkusu. Vedou vzhůru k malému zahradnímu domku, jenž vystavěn jest u samé zdi. Možná, že můj popis není zcela přesny; ale nejsem Zolistou, abych k vůli dokonalé věrnosti v nejlepším odložil péro a běžel dříve na Hradčany podívat se na ty schody a na ten domek. -
Pan Brouček kráčel tedy po zdi k domku. Nevím, je-li střecha jeho nad onu zeď tak málo povýšena, že se na ni člověk bez obtíže dostati může. Jisto jest pouze, že pan Brouček na dotčené střeše vskutku se ocitil. Vylezl na její hřeben a posadiv se tam rozkročmo, obemknul železnou větrnou korouhvičku. Oko jeho bylo dosud nezdolnou mocí upoutáno k luně a se směsí hrůzy a zvláštní rozkoše začal brzy pociťovat na celém těle působení magické síly. Proti vůli začaly se rozkročené nohy zdvihati na zad, výš a výše, již neseděl jízdmo, nýbrž ležel na břiše vodorovně na hřebenu střechy, drže se rukama pevně korouhvičky; ale v zadu zdvihaly se zvolna jeho nohy do vzduchu, již zdvihal se i dřík; již celé telo, tažeuo silou nezdolnou, vznášelo se kolmo, hlavou dolů a nohama k nebesům, v povětří nad střechou pavilonu a toliko natažené ruce držely se křečovitě hrotu větrné korouhvičky. Avšak jejich síla byla slabá proti neznámé moci; pustily se posléze a - Newtonova důvtipná vědecká stavba rozpadá se tím v bídné trosky - pan Brouček padal s úžasnou rychlostí--nikoli k zemi, nýbrž směrem od země do nesmírného prostoru světového.
S děsným chvatem zapadala pod ním Praha do hlubiny, mizela se všemi podrobnostmi krajiny v jednotvárném povrchu velikého kruhu, který se rozšiřoval víc a více - ale pan Brouček neviděl již ničeho, nehot smysly jeho obestřela mrákota.
Čtenář již asi tuší z nadpisu, kam pan Brouček dopadl. Ano, pan domácí probudil se ze své mrákoty - na měsíci. ---

III.
Pan Brouček pohlédl vzhůru a spatřil podivnou lidskou podobu, vznášející se nad nim v povětří na okřídleném koni. Stříbrné podkovy a bělostná křidla mohutného oře, ušlechtilý obličej ztepilého jezdce, s vavřínovým věncem v rozpuštěných kadeřích, s jakýmsi varitu podobným stříbrostrnnným nástrojem v náručí a s jakýmsi dlouhým talárem, protkaným stříbrnými hvězdami - vše to poskytovalo obraz velmi krásný, ale zároveň ode všeho, co vídáme na zemi, naprosto rozdílný. Jezdec i kůň podobali se totiž spíše mlhovým obrazům, jaké nám ukazuji majitelé optických divadel, nežli útvarům z masa a krve: tak vzdušná, jemná, skoro průzračná byla jejich těla, o nichž se mohlo plným právem užíti básnického rčení, že byla utkána z lehkých oblaků a měsíční záře.
Jsem obyvatel země," odpověděl tedy klidně, "kterého zlý osnd hodil na tento daleký svět. A mám patrně čest mluviti s obyvatelem měsíce -?"
Měsíčan probral se z uleknutí a ve tváři jeho zračilo se uyní jen veliké podivení.
"Co slyším, ha! tys plodem charých zemských niv? - Ký v naše světlé stany přenesl tě div? - Ó, země syn jsi jistě, neb náš jasný byt - jak moh' by takou stvůrou zář svou poskvrnit!"
Po té zadíval se bedlivěji na pana Broučka s netajenými známkami ošklivosti.
Měsíčan se zamyslil a také pan Brouček použil té přestávky, aby spořádal své zmatené myšlénky. Byv před tím všecek zaujat neobyčejným zjevem, uvědomil si teprve nyní překvapující faktum, že měsíčan mluvil česky. Sice češtinou trochu zvláštní, s neobvyklým přízvnkem, ale přece česky.
Měsíc českou půdou! Jaká to zvěst! Jaká útěcha pro náš ubohý národ! Povrch měsíce obnáší asi třináctý díl povrchu zemského a dle pozorováni Broučkových možno souditi, že jest dosti hustě obydlen. Právem tudíž lze se domnívati, že počet populace měsíční činí asi třináctý díl obyvatelstva zeměkoule, tedy snad více než 100 milionů měsíčanů - a tyto miliony jsou rodní naši bratří!
Rázem tedy stáváme se největším národem evropským a smíme pohrdlivě shlížeti na Němce, Francouze i Rusy - který z národů těch může se pochlubiti, že má bratry až na měsíci, že jazyk jeho sahá až do hvězdných oblastí?! S jakou pýchou rozšíříme svou národní hymnu o sloku:

Kraterů kde jícny zejí,
kužely z nich jasné čnějí,
kde se šklebí tisíc rýh
po rovinách kruhových -
i tam žije Čechů plémě,
na měsíci domov můj!

IV.
Měsíčan, probrav se z myšlének, vysoukal ze svého taláru jakousi tenkou látku v podobě a velikosti řádného prostěradla, záhadného určení.
Pak pravil: "Ó, zaslepenosti pozemská! O trestu mluvíš, kde bys měl velebiti tajemnou příhodu, která tě přenesla sem?! Věz, že v nekonečném řebříku tvorů, obývajících vesmír, jsme my měsíčané stupněm vysoko povznešeným nad hrubé obyvatelstvo země, nesmírně bližším velebnému praduchu světa. Tvoříme již přechod, abych tak řekl, od bytostí tělesných k pouhým duchům. Naše tělo není surový balvan hmoty, tížící a zdržující ducha jako těžká železná koule za patou spoutaného vězně, nybrž jen lehký vzdušný obal, popřívající vyššímu duchu našemu téměř úplné volnosti. Jen porovnej, ubohý pozemštane, ten sprostý masitý žok, v němž se pachtíš, s mým jemným tělesným pouzdrem!"

Svatopluk Čech: Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, výpisky,2.část.

18. ledna 2015 v 15:41 | čajovna |  Měsíc - věčná inspirace
Při tom vypjal se měsíčan, rozpřáhnuv ruce, jako když předstupující provazolezec slibnou attitudou obecenstvu dává tušiti svoji pružnost, a pan Brouček byl v pravdě udiven vzdušnou hebkostí štíhlého jeho těla, kteréž se pohybovalo s lehkostí pírka a pohrdati se zdálo všelikou oporou, jako by se vznášelo volně v povětří.
Tento tělesny nádech," pokračoval obyvatel měsíce, vyžaduje na nás tak málo služeb, že můžeme věnovati téměř celý život své vznešenější vnitřní bytosti, užívajíce jen čistých rozkoší duševních, sloužíce jen svým jasným ideálům. Jak nízký a hrubý je naproti tomu život váš!
Snad vyvolil tě praduch světa k velikému poslání, abys poznal vznešenější život měsíční a po svém návratu stal se na zemi prorokem a šiřitelem ušlechtilejších snah. A jestliže se nevrátíš, blahořeč osudu, že alespoň ty sám můžeš očistiti a povznésti svou hrubou pozemskou bytost na jasných paprscích dobra a krásy!"
Pan Brouček nebyl příliš nadšen takovou vyhlídkou. Byl na zemi zcela spokojen se svým způsobem života a netoužil nikterak po věcech, které se povznášely nad všední jeho požitky. Dobrý oběd, řízný nápoj a náležité pohodlí stačily mn úplně k vezdejšímu blahu. Knihovna jeho obsahovala jen takové spisy, které mohl čísti v príjemném klidu, beze všeho vzrušení a rozechvění. O básnících mluvíval jen s úsměvem sarkastickým a na divadle, které navštěvoval jednou za uherský měsíc, miloval jen rozpustilé frašky, nebo svižné operety s bohatou výpravou a hojným baletem. Byl epikurejcem, nechápajícím, jak se může kdo rozčilovati pro věci, jichž nelze viděti a hmatati, a mráz obcházel ho při pouhé myšlénce, že by měl kdy pozemský život zaměniti ideálními slastmi pouhého ducha.
Měsíčan vysvětloval Broučkovi, že na měsíci podél cest nesázejí se stromy, nýbrž staví se pomníky znamenitých básníků, filosofů, malířů, skladatelů a jiných celebrit, aby chodci při každém kroku povznášeli se jednak uměleckým provedením soch, jednak vzpomínkou na krásná díla vytesaných veleduchů.
"Ale kde naberete se tolika slavných mužů?" divil se Brouček. Ó, můj zlatý," odpověděl hrdě měsíčan, "máme jich nejen dosti pro všechny silnice, cesty a pěšiny, nýbrž vybývá jich ježtě tolik, že začínáme sochami svých velikánů zalesňovati holé stráně. My měsíčané jsme téměř veskrze slavní. Jedni zvěčňnjí se pérem, štětcem, dlátem, zpěvem, hndbou; kdo sami v žádném tom oboru vyniknouti nedovedou, proslavují se vynalezáním nových uměleckých směrů, posuzováním a poučováním činných umělců, velebením tvůrčích velikánů, načež se tváří, jako by oni sami jim k té velikosti byli dopomohli, nebo tepáním všeho všudy, aby budili domnění, že duchem vysoko vynikají nad veškeré svoje okolí - zkrátka, stávají se věhlasnými kritiky a esthetiky; a kdo ani nejbídnější posudek napsati nedovedou, snaží se vyniknouti alespoň jako mecenášové a příznivci umění."
Pan Brouček mohl si pomyslit, jak vítaný poklad by se na měsíci otevřel našim illustrovaným časopisům, jimž se pomalu již začíná nedostávati pozemských českých celebrit pro první stránku. Ale nepomyslil si to, poněvadž se o takové časopisy hrubě nestará, a řekl jen k sobě: No, děkujn pěkně, tedy samí umělci! Kam jsem se to dostal! Zdejším domácím pánům nezávidím - měl jsem na zemi jen jednoho malíře a toho mi byl sám čert za nájemníka dlužen!"

O Měsíčankách
Mlč, ohavníku! Ni slova více! Žasnu nad nízkostí, která se může takto rouhati vznesené důstojnosti posvátného ženství."
"Ajajaj l Snad tu nemáte na měsíci samé nedůtklivé princezky! Posvátné ženství! Či snad se dokonce modlíte ku svým krásotinkám?"
"Ovšem, že se modlíme ke svým andělům, ke svým světicím a bohyním - nebot věz také, že těm korunám stvoření přikládáme jenom jména nejsvětější. Vidím, že tě musím přede vším poučit, jak se sluší chovati k těmto zázrakům nebeským. Zjevi-li se ti některá z těch perel veškerenstva, musíš padnouti na kolena a zlíbati lem její řízy. Vzneseš-li svých zraků k ní, musí zářiti neskonalým obdivem, a mluviti nesmíš k ní jinak než nadšenými hymnami."

Návštěva u malíře
Konečně zvítězil nade všemi týravými pocity zase hlad. A tu vzpomněl si pan domácí slastně na párek uzenek, které si pro příhodu uschoval.
Ve chvíli, kdy lakotný výběrčí obdivu zase tvář Blankytného zpytoval, zakryl si stranou k němu dlaní obličej a vytáhnuv spěšně párek z kapsy, dal se chutě do lahodného pokrmu pozemského, snad ach! posledního, jímž se pokochá v životě.
Ale v tom zarznělo nad ním radostné: "Ach, ty pláčeš, pozemšťane? Tedy roztála konečně i tvoje tvrdá pozemská kůra vítěznou záři mého obrazu!"
Bylť se malíř k němu připlížil svou neslyšnou vzdušnou chůzí a vyrušil jej tím výkřikem z libého požitku.
Pan Brouček rozdrážděn vyrušením, jakož i domněnkou malířovou, okázal bez ostychu svůj párek a prudce odsekl: "I ďasa pláču! Jím."
"Jíš?!" zvolal s bněvným úžasem Blankytný, jenž také přiskočil. "Tváří v tvář tomu velebnému výtvoru genia dovedeš se oddávati té pozemské mrzkosti?!"
"Mrzkosti! Což je ukájení hladu mrzkostí? Či snad vy měsíčané dokonce - ne - nejí - nejíte?!"
Ovšem že nejíme. Naše vzdušné tělo nemá bohudíky zapotřebí živiti se surovou hmotou."
Brouček upíral chvíli ohromen na měsičana ztrnulý zrak a spráskl pak ruce nad hlavou.
"Opravdu že nejíte! Můj bože, můj bože! Ale ne, to není možné. Vždyť se musíte přece něčím živiti."
"Občerstvujeme se pouze vůní, ambrovým dechem květů měsíčních," vysvětloval malíř.
"Vůní -! Tot strašné! Strašné! A snad dokonce ani nepijete?"
"Ovlažujeme pouze rty čistou jitřní rosou." pravil básník.
"Jsem ztracen!" zaúpěl pan Brouček a zoufale chopil se za hlavu. "Tedy proto jsem se dosUil na měsíc, abych zde bídně zahynul hladem a žizní?!"
"Proč bys zahynul ?" těšil ho Blankytný, jat útrpností. "Což nejsme
my měsíčané zcela dobře živi vůní a rosou? Můžeš naopak děkovati nebesům. Jediným následlkem nového způsobu života bude totiž, že tvé hrubé tělo pozemské znenáhla nabude měsiční jemnosti a lehkosti -"
"Krásná útěcha! Děkuju pěkně za tu souchotinářskou slávu! Proto jsem nemusel přilétnout až na měsíc! To jsem se mohl státi na zemi nějakým škrabákem! A jak dlouho to vydržím? Na zemi postí se virtuosové hladu nejdéle čtyřicet dní a pomáhají si při tom ještě všelijakým šmejdem. Ó bože, můj bože!"
"Jez tedy prozatím kořínky měsíčních bylin."
"Prosím Vás, už přestaňte! Kořínky! Těmi živili se leda poustevníci za starých časů a kdož ví ještě, jaké to byly kořínky! A bez krůpěje piva! Polykat rosu jako rosnička. Pane na nebesích!"
"A což vy pozemštané neživíte se bylinami?"
"Leda blázniví vegetariáni! My ostatní rozumaní lidé jíme maso -"
"Maso?" zděsil se Blankytný.
Což se tak lekáte? Snad nemyslíte, že lidské maso? Jíme jen maso skopců, telat -"
"Hrozné! Vy tedy bez lítosti vraždíte, trháte a hltáte živé tvory boží, kteří s vámi obyvají zemi? Děláte ze svých těl živé jejich hroby? Je-li možné, aby vesmír snášel v lůně svém planetu, potřísněnou kanibalstvim tak ohavným! - A tohle je tedy zabité zvíře?" doložil s posuňkem hrůzy a ošklivosti ukazuje nohou na zbytek párku, jejž Brouček prve leknutím na podlahu upustil.
"Zvíře!" zasmál se zuřivě pozemštan. "Jest to prostě maso prasečí, rozsekané na drobno a nabité do čistě vypraného střeva, které -"
Nedomluvil. Blankvtnv klesl ve mdlobách in podlahu. Otrlejší malíř s vykřikem zděšení poklekl nad ním a snažil se vzkrísit ubohého.

Arthur C. Clarke: Měsíční prach, výpisky

18. ledna 2015 v 15:41 | čajovna |  Měsíc - věčná inspirace
I.
Pan Harris se honosil hodností kapitána jediného člunu, který brázdil povrch Měsíce. Pozoro-
val právě, jak se na palubu Seléné, pojmenované podle řecké bohyně Měsíce, naloďují pasa-
žéři a snaží se urvat místečko u okna, a přitom uvažoval, jakou asi budou mít tentokrát plav-
bu. Ve zpětném zrcátku viděl půvabnou slečnu Wilkinsonovou v modré uniformě Lunární
cestovní kanceláře, jak pasažéry obvyklým způsobem vitá na lodi.

Přestože Země byla nyní ve své poslední čtvrti, zářila jasněji než tucet Měsíců v úplňku, a jak
člun vystupoval ze stínu hor, objevila se mu znova jako vládkyně oblohy. Všech dvaadvacet
pasažérů na palubě Seléné vzhlédlo s obdivem k modrozelenému srpku Země a kochalo se je-
ho svitem a krásou. Je to neuvěřitelné, jakým nebeským jasem září známá pole, jezera a lesy,
když je člověk pozoruje z takové dálky. Takový zážitek v sobě skrývá i poučení; člověk zřej-
mě nedokáže dostatečně ocenit svůj svět, dokud se na něj podívá z vesmíru.
Take na Zemi se v této chvíli upíraly tisíce oči k přybývajícímu Měsíci - od té doby, co Měsíc
nabyl pro lidstvo takového významu, sledovali jej lidé daleko víc než dřív. Bylo dokonce mo-
žné, i když málo pravděpodobné, že některé oči pozorovaly mohutnýi dalekohledy slabé ohní-
čky reflektorů Seléné, jak se prodírají měsíční nocí. Jenže pokud by tyhle ohníčky zablikaly a
zhasly, pozorovatelům na Zemi by to neřeklo vůbec nic.

Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu

18. ledna 2015 v 15:40 | čajovna |  Měsíc - věčná inspirace
Poslední dějství - Cyrano umírá
Cyrano: Teď už nemusím vymýšlet samolety, abych směl na luně navštívit nové světy.
Roxana: Co jste to povídal?
Cyrano: Ano, chci nahoru.
Snad naleznu svůj ráj v měsíčním prostoru.
Těším se velice na jména, mně tak svatá:
jak Galilea, tak zvláště na Sokrata!
Le Bret, pobouřeně: Ta nespravedlnost! Duše tak vznešená,
básník tak veliký, jenž tolik znamená,
má takto umírat!
Cyrano: Zas bručíš, milý Brete?
Le Bret, začne vzlykat: Příteli!
Cyrano: se vztyčí, s vytřeštěným zrakem.
Z prahmoty, z které se tvorstvo hněte,
jsou i mí… gaskoňští kadeti… tak náš vznik…
Le Bret: Blouzní…a vědecky!
Cyrano: …vykládá Koperník…
Ale v čem, u čerta, ale v čem, u čerta, u ďasu,
na této galej chtěl vlastně hledat spásu?...
Ve fyzice hrál vždy prim,
uměl stvořit pěkný rým,
mířil k vyšším lunárním,
šermoval vždy jako drak,
milovníkem byl však zlým,
teď zde leží, Pánbůh s ním,
Cyrano de Bergerac:
Něbyl ničím a byl vším. -
…Měsíční paprsek! Prosím vás, omluvte mě;
přilétá, aby mě odnesl z této země.

Moliere

15. ledna 2015 v 16:07 | čajovna |  Moliére


*15.01.1622 - †16.02.1673
Narozen v: Francie

Životopis:
Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin
Byl synem dvorního čalouníka a truhláře . Dostalo se mu skvělého vzdělání a byl předurčen k postavení u dvora. Toto přeurčení by se vyplnilo, jen kdyby roku 1643 tehdy již 21 let starý Moliére nezaložil spolu s dalšími 9 mladými lidmi divadlo Illustre Théatre. Chvilku po založení tato trupa neuspěla v Paříži, a proto se vydala na turné. Po čase se spojila s jinou trupou. Této celé skupině dělal Moliére principála. V této době se pokouší pro svou divadelní společnost poprvé psát hry.
První významnější dílo se jmenuje Popleta (L' Etourli). Poprvé byla uvedena roku 1655. Velký obrat k lepšímu v herecké společnosti nastal poté, co si je roku 1658 pozval králův bratr ke dvoru. Byli přijeti s velkým úspěchem a bylo jim dovoleno usadit se v Paříži pod názvem Troupe de Monsieur - v češtině to znamená skupina králova bratra - k tomu směli používat divadlo jménem Petit Bourbon.
Ze začátku však neměl soubor u diváků úspěch. Podařilo se mu prosadit až Moliérovou hrou Směšné preciózky - satira na dobovou afektovanost. Úspěch se dostavil v nečekané velikosti a herecká společnost měla o budoucnost postaráno.
Soubor se přestěhoval do většího divadla jménem Palais Royal a proslavil se především hrami Moliéra, které tvořily pevné jádro repertoáru. Psal jak charakterní komedie tak také frašky ve stylu komedie Dell'arte, kterou byl velice ovlivněn.
Z tohoto období jmenuji hry - Lékařem proti své vůli, Sganarel aneb domnělý paroháč a Skapinova šibalství. V této době psal taky na objednávku dvora tzv. komedie balety - z těch lze jmenovat - Protivové, Sňatek z donucení, Princezna z Elidy či Pán z Prasečkova. Na hry Psýché nebo Amfitryon se chodilo jako na podívanou - říkalo se jim mašinistycké hry. Moliére se také pokoušel o drama, ale jen s malým úspěchem.
Největším úspěchem a zároveň problémovým obdobím lze považovat období, kdy se Moliére proslavil jako dramatik komedií charakterů a mravů - Škola pro muže, Škola pro ženy, Tartuffe, Misantrop, Lakomec, Učené ženy a Zdravý nemocný.
V lakomci Harpagonovi podal portrét měšťáka, jehož jediným cílem jsou peníze a bohatství. Vše ostatní, co potřebuje k životu - i mladou ženu - , hledí získat co možná nejlaciněji, popřípadě vůbec zadarmo. Inspirace pro vytvoření Lakomce byla pro Moliéra především Plautova komedie Hrnec.
Jeho přesné narážky na dobové mravy a zvyky ho přivedli do nemalých potíží. Například u hry - Škola pro ženy. Byly to jakési rady, jak vychovat mladou dívku, aby byla poslušnou a věrnou manželkou. Ačkoli měla hra velký úspěch, byla napadána z uměleckého i morálního hlediska. Moliére odpověděl hrou Kritika školy pro ženy a Versaillskou improvizací. Největší bouře se strhla po uvedení hry Tartuffe. Hra byla zakázána Moliére ji musel ještě dvakrát přepracovat, než mohla být uvedena. Tenkráte se dočkala 33 repríz - což byl na tuto dobu obdivuhodný rekord. Poté byla společnost jmenována Ludvíkem 14. na Královský soubor.
Komedie a spory okolo nich jasně naznačují, že Moliére dělal z her živý obraz soudobého života a nešvarů společnosti. Nevěřil, že by se lidé dali změnit k lepšímu, ukazoval, jak je lidská povaha pokřivena různými druhy úchylného chování. Jeho postavy zůstávají na konci hry stejné jako ne začátku.
Ve svých hrách se přizpůsobuje ideálu tří jednot a pěti aktů. Některé hry napsal veršem, jiné prózou.
Moliére psal pro vlastní soubor a měl tu výhodu, že věděl, kdo jakou postavu bude hrát. Mimo to své hry režíroval a často také hrál hlavní role.
Zemřel roku 1673.
- Charakteristika Moliéra z dobových dokumentů:
Nebyl ani tlustý ani hubený, byl spíše vyšší postavy a měl hrdé vystupování, velmi vážný výraz v obličeji, ale veliký nos, velké ústa, husté, černé pohyblivé obočí mu dodávaly velmi komické vzezření. Měl nevýrazný, zastřený hlas a mluvil velmi rychle, a protože mu toto uspěchané brebentění vadilo při deklamaci, snažil se jej odstranit. Podařilo se mu to, ale místo toho dostal novou vadu řeči - za každým veršem nebo větou škytnul. Tuto vadu se mu nepodařilo již nikdy odstranit, a tak byla spolu s fyzickým vzezřením důvodem, proč nikdy nedosáhl svého velkého cíle, totiž aby získal uznání a úspěch v tragických rolích.

Citáty Moliere

15. ledna 2015 v 16:06 | čajovna |  Moliére
I největší chytrák se stává obětí lichotek.

I tu nejupovídanější ženu naučí láska mlčet.

Je pořád ještě lepší být ženat než být mrtev.

Jsme rádi, když nám lichotí muž s dobrým vkusem.

Kdo jednou zradil, marně slibuje věrnost.

Láska znamená pro ženu mnohem víc než pro muže. Pro ni znamená všechno.

Lehko se dáme oklamat tím, co milujeme.

Mám raději pohodlnou neřest, než únavnou ctnost.

Manželství je řetěz, k němuž se srdce nikdy nesmí připoutat násilím.

Náhoda za nic neručí.

Největší ctižádostí ženy je vzbudit lásku.

Není hloupějšího nápadu než chtít zlepšit svět k lepšímu.

Ó, jak krásné, vědět jednu věc, nebo dokonce dvě.

Ostatně je nesnadné některým manželům být věrný.

Přílišná horlivost působí jenom omyly.

Samota děsí dvacetiletou duši.

Smrt je lékem, který najdeme, kdy chceme, ale máme ho užívat co nejpozději.

Smrt se neřídí našimi plány.

Snažte se zdát se věrnou a já se vynasnažím vám to věřit.

Téměř všichni lidé umírají na svoje léky, nikoli na svoje choroby.

To se musí uznat, láska je veliký mistr - učí nás být tím, čím jsme nikdy nebyli.

Umíráme jen jednou, a to ne tak dlouho.

Vlastnost, která se líbí u ctitele, bývá odmítána u manžela.

Závistivci sice umírají, ale závist je nesmrtelná.

Ze všeho, co je věčné, je láska nejkrásnější.

Získat ženu je rozhodně snažší, než se jí zbavit.

Moliere - hry, výpisky.

15. ledna 2015 v 16:06 | čajovna |  Moliére



ŽÁRLIVÝ BŘÍDIL

(La Jalusie du Barbuillé)

BŘÍDIL

Je oblečen jako lékař, a já jsem proto myslel, že mu musím povídat o penězích.


DOKTOR

Říkat málo slovy hodně je krásná vlastnost a příliš hovorní lidé nebudí u posluchačů nikdy pozornost, nýbrž jsou naopak velmi často obtížní, takže jim nikdo nenaslouchá. Virtutem primam esse puta compescere linguam! Ano, nejkrásnější vlastností slušného člověka je mluvit málo. Sókratés doporučoval svým žákům velmi důrazně tři věci: zdrženlivost v jednání, střídmost v jídle a stručnost v řeči. Povězte všechno několika málo slovy, bez jakýchkoli okolků a samolibých rozvláčných řečí, vyřkněte všechno jednou obsažnou větou! Vystříhejte se všech zbytečných slov!


ANDĚLA

Abych pravdu řekla, doktore, já na vás a na tu vaši učenost kašlu. Já, když na to přijde, já jsem taky doktor.

DOKTOR

Říkáš, že jsi také doktorem, když na to přijde? U všech kozlů! To jsi asi podařený doktor! Já bych myslil, že tuze podléháš svým choutkám: máš z řeči ráda jenom konjunkci, ze všech rodů jenom mužský rod, z pádů vždycky druhý pád a ze syntaxe jenom mobile cum fixo... A co se kvantity týče, miluješ hlavně daktyl, quia constat ex una longa et duabus brevibus.


ŠKOLA PRO MUŽE

(L'École des maris)

SGANAREL

Dost! Už toho nechme být

a každý žijme tak, jak je nám libo žít!

Věz, že se nehodlám dát tebou cepovat,

že nikdy nebudu dbát žádných cizích rad,

že dám si radit vždy jen vlastní fantasií

a že jsem spokojen s tím životem, jak žiji.

Moh' bys mi tedy říci,

co vytýkají mi páni pakritici!

ARIST

Tvůj nevraživý duch bez trošky jemnosti

postrádá bohužel vší společenskosti.

Vypadáš divousky a budíš špatné zdání,

jsi komický i v samém oblékání.

SGANAREL

Mám hledět na módu, mám, pravda, módy dbát,

a ne jen pro sebe se dobře oblékat!

Pod rouškou krásných slov, jak už jsou v zvyku,

mi radit k způsobům módních tajtrlíků?

Buď tomu jakkoli, já přes tvé horlení

si dále zachovám svůj způsob strojení.

Kdo má to za nevkus, ať na mne nehledí!

ARIST

Zkušenost, učící být v žití nezávislým,

nám dává mnohem víc než všechny knihy, myslím.

SGANAREL

Když člověk zvykne si v svém mládí volně žít,

je těžké z něho pak ten zlozvyk vymýtit.

SGANAREL

Nevzkypí v tobě žluč snad přece nakonec?

Ach, vzal tě ďas! Jsi starý pitomec!


SGANAREL

Moc pěkná familie!
Jdou jeden k druhému. Líp vybrat nešlo by je!

Zde, věru, přišel by sám mudrc o rozum,

chtít trochu napravit ten podařený dům!

A proto bez všech dlouhých slov,

půjdu žít zase na venkov!

Ta mravní zkaženost, tak velmi vzácná dřív,

je dnes tak obecná, že je to na podiv.

Na venku, stranou kdes,

tam budu uchráněn té mravní spouště dnes...

ERGAST

Já nejsem na ženské, nic na ně nedržím

a nemám v povaze být příliš dvorný k nim.


SGANAREL

Je ztracen, kdo by chtěl ženám věřit, bloud!

I ze všech nejlepší je snůškou všeho zlého.

To ženské pohlaví je zhoubou pro každého.

Já nechci nic mít s tím hadím plemenem.

Odříkám se ho, a pro mne - čert je vem!


ŠKOLA PRO ŽENY

(L'École des femmes)


ANEŽKA

Želím všech, kdo trpí pro zlý svět,

a pláči, vidím-li kdy kuře zabíjet!


ARNOLF

Těch poklon můžeme, můj Bože, nechat snad.

Mne nic tak nezlobí jak tyto formality.

Být po mém, byly by jich naše mravy zbyty.

Ten zpropadený zvyk by také měl vzít ďas.

Svět hloupě marní jím z dvou třetin vzácný čas.

Nuž, klobouk na hlavu!

ARNOLF

Spřež různých kramářek, tak jako kalounkářek,

či banda vetešnic, šiček a parukářek.

Ten sprostý pronárod, jak dávno dobře vím,

se vlastně zabývá jen tajným kuplířstvím.

Znám svět a jeho šejd, mne jen tak neošálí.

ARNOLF

Má sudba, zavilá a vzteklá po čertech,

mi vůbec nepřeje už ani nabrat dech.

Přes dvacet dlouhých let jsem hleděl, bystrozraký,

tak jako filosof na muže ubožáky

a poučoval se na jejich poklescích,

na výsost osudných i nejmoudřejším z nich.

Za tímto cílem jsem pak užil vůbec všeho,

co lidský duch je s to si smyslit případného.

ARNOLF

Nedokonalost žen je dobře známa všem.

Na výsost výstřední, jsou zosobněným zlem,

nic není slabšího a omezenějšího,

nic není sprostšího a ošemetnějšího,

jsou jako bez srdce a jako bez duše.

ARNOLF

Jak člověk neklesne, když, bloud, má slepě rád!

KRITIKA ŠKOLY PRO ŽENY

(La Critique de l'École des femmes)

DORANT

Ach, u všech čertů, račte mlčet, pánové! Mějte na paměti, že vás svět bude možná pokládat za docela chytré lidi, budete-li držet zobák.

URANIE

Nechtějme šlehy všeobecné kritiky pokládat za útok na svou osobu, a můžeme-li, těžme z poučení, aniž dáme znát, že se týkalo nás. Na všechny směšné postavy, které se uvádějí na divadle, se máme dívat bez jakéhokoli hněvu. Jsou to nastavená zrcadla a není dobře dávat najevo, že se v nich vidíme. Pohoršovat se nad tím, že se tepe ta nebo ona chyba, znamená veřejně se ke jmenované chybě hlásit.

KLIMENA

Je pravda, že vkus obecenstva je podivuhodně zkažený a že se naše století strašlivě poluzuje.6

DORANT

Nemá snad jednotlivec rozhodovat o tom, co mu poskytuje nebo neposkytuje potěšení? Proto si tedy z toho šikanování, které by rádo usměrnilo vkus obecenstva, nic nedělejme a dbejme vždycky jenom dojmu, kterým hra na nás působí.


VERSAILLESKÁ IMPROVIZACE

(L'Impromptu de Versailles)

MOLIÈRE

Ne, ten svět se ale hemží dotěravci!

MOLIÈRE

Odsuzují moje kusy? To je jenom dobře. Bůh mě chraň, abych někdy napsal hru, která by se jim líbila. To by bylo pro mne zlé!

TARTUFFE

(Le Tartuffe, ou l'Imposteur)

PŘEDMLUVA

Tohle je komedie, s kterou se nadělalo mnoho hluku a která byla dlouho pronásledována. Lidé, které zobrazuje, jasně ukázali, že mají ve Francii daleko větší moc než všichni ti, které jsem až dosud uváděl na jeviště. Markýzové, preciosky, paroháči a lékaři mlčky trpěli, že je zpodobňuji, a dělali, jako by se těmi portréty, které jsem dělal podle nich, bavili se všemi jinými. Ale pokrytci nerozuměli žertu, ihned se rozlítili a nemohli pochopit, že se opovažuji napadnout jejich strojené způsoby a chci znevážit výnosné řemeslo, kterým se zabývají. To je zločin, který mi nemohou nikdy odpustit; všichni se proti mé komedii zdvihli se strašlivou zuřivostí.

Je-li úkolem komedie napravovat lidské neřesti, nevidím, proč by měly být některé chráněny. Nejkrásnější šlehy vážného mravního kázání mají velmi často slabší účinek než šlehy satiry a většinu lidí nepokáře nic řádněji než vylíčení jejich chyb. Lidské neřesti nejkrutěji zasahuje, vydáme-li je na pospas smíchu veřejnosti. Důtka se lehce snese, ale žert se nesnáší. Být v očích lidí zlý, to jde, ale být směšný je hrozné.

Vytýká se mi, že jsem svému šejdíři vložil do úst zbožné řeči. Ale mohl jsem se tomu vyhnout, chtěl-li jsem dobře vystihnout charakter pokrytce? Svět musí komedii Tartuffe schválit, nebo zavrhnout šmahem všechny komedie.

Uznávám, že byly časy, kdy komedie upadla. Ale co na světě denně neupadá? Není věci tak nevinné, aby lidé nemohli do ní vpašovat zločinnost, umění tak blahodárného, aby nemohli zvrátit jeho úmysly, nic samo o sobě tak dobrého, aby to nemohli obrátit ve špatnost. Lékařství je užitečné umění a každý si ho váží jako jedné z nejznamenitějších věcí, kterou máme. A přesto byly doby, kdy se zvrhlo, a často se z něho dělalo umění jak otravovat lidi.Před lidskou zkažeností nejsou jisty ani nejsvětější věci; denně vidíme různé zloduchy zneužívat zbožnosti a zlovolně si jí pomáhat při největších zločinech.

PRVNÍ PETICE

Podaná králi ve věci komedie Tartuffe, která nebyla ještě veřejně provozována.

Sire,

nemohu udělat nic lepšího než napadnout směšným líčením neřesti současného století. A poněvadž jednou z nejvžitějších, nejobtížnějších a nejnebezpečnějších neřestí je nepochybně pokrytectví, napadlo mě, Sire, abych napsal komedii, která by vylíčila pokrytce a náležitě odhalila všechny ty strojené tváře oněch výstředně poctivých lidí, všechna ta skrytá taškářství oněch falšovatelů zbožnosti, kteří hodlají nachytat svoje bližní na líčenou horlivost a sofistickou křesťanskou lásku.

Moje komedie, aniž je spatřena, je ďábelská a ďábelský je můj mozek; jsem démon v tělesné schránce a v lidských šatech, libertin, neznaboh hodný příkladného trestu. Oheň, který by mě veřejně očistil z viny rouhání, je málo, vyvázl bych příliš lacino.


DRUHÁ PETICE

Upřímné duše se dají tím snadněji oklamat, že soudí druhé podle sebe.


Moje hra napadá a zesměšňuje pokrytce samé, a to oni nemohou snést. Kabala zvedla hlavu. Nikdy mi neodpustí, že jsem odhalil před zraky celého světa jejich přetvářku.

Ale je jisté, Sire, že nemohu již pomýšlet na to, abych psal divadelní hry, mají-li vrch pokrytci, kteří si budou osobovat právo mě pronásledovat a budou nacházet závady na nejnevinnějších věcech, jež kdy vyjdou z mého pera.

TŘETÍ PETICE

Jeden velmi počestný lékař11, jehož pacientem mám čest být, mi slibuje, že mi zajistí ještě třicet let života. Já jsem mu na jeho slib odpověděl, že na něm tolik nežádám a že budu spokojen, když se mi zaváže, že mě nezabije.


TARTUFFE

neboli

SVATOUŠEK


PANÍ PERNELLOVÁ

Zde každý vede svou a chce jen poroučet.

Takový blázinec se nevidí tak hned!

DAMIS

Mám trpět pokrytci se naparovat tady?

Mám snad mu dovolit se ujmout krutovlády,

abychom nemohli se vůbec ani smát,

když by to neráčil ten ptáček schvalovat?

Ne, říkat jinou věc bych si měl za pohanu.

Vždyť on zde jedná tak, že každou chvíli vzplanu.

Vím, jak to dopadne, jsem štván tím šibalem.

Vše skončí nejinak - než velkým skandálem.


KLEANTES

Chtějí, aby celý svět měl klapky na očích.

Ten, kdo má jasný zrak, je libertin dle nich,

a kdo se neklaní hned všemu klamu s nimi,

je ovšem ihned zloduch - se sklony kacířskými.

Svět není otrokem těch vašich ctnostných synů.

Je mnoho pasvětců a mnoho pahrdinů.

Člověk je zvláštní tvor, rád šálí o sobě,

má sklon se nejevit ve své pravé podobě.

Střízlivost se mu zdá ne dosti působivá,

své znaky s oblibou před světem nadnášívá.

Mám za vši učenost však jednu schopnost zkrátka:

dovedu rozpoznat hned pravdu od pozlátka.

Tak zase naopak nic nenávidím víc

než křivou zbožností se honosící líc,

ty všechny podvodné a podlé pánbíčkáře,

odpornou škraboškou své licoměrné tváře

prznící bez trestu, ač náležel by jim,

co smrtelníkům je zde nejposvátnějším.

DORINA

Necítím nikdy s tím, kdo vede hloupé řeči.

VALERIUS

Jevit lásku tam, kde pášou na nás zradu,

je zbabělost a slabost bez příkladu.

DAMIS

Chtít šetřit pokrytce by bylo přece k smíchu.

Je nutno pokořit tu jeho drzou pýchu.


ORGON

Mou velkou radostí je dopalovat lidi.

ORGON

Ba, teď se budu bát všech zbožných lidiček.

Má duše, zhrzena, se jich už navždy zřekla.

Teď budu na ně zlý ... Zlý jako sám pán pekla!


DON JUAN

neboli

KAMENNÝ HOST

(Don Juan ou Le Festin de pierre)


SGANAREL

Mohu, na mou duši, mohu namítnout... Nevím, co namítat. Vy to totiž točíte tak šikovně, že se zdá, jako byste měl opravdu pravdu. Ale ono je zatím pravda, že opravdu pravdu nemáte. Měl jsem báječné nápady, a vaše řeči mi to všechno v hlavě popletly. Vy se ale dočkáte. Já ty svoje myšlenky jednou sepíšu a budu se s vámi hádat.

DON JUAN

Pomalu, pane hlupáku, jen pomalu! Už jednou jsem ti myslím řekl, že nemám mravokárce rád.

DON JUAN

Dneska to není žádná hanba. Pokrytectví je módní neřest a všechny módní neřesti se pokládají za ctnosti. Úloha zbožného člověka je nyní nejlepší úlohou, kterou lze hrát, a povolání pokrytce má báječné výhody. Přetvářka je považována za umění, a proto je stále vážena, a třeba ji všichni prohlédají, nikdo se neodváží proti ní nic namítat. Všechny ostatní lidské neřesti jsou vydány na milost a nemilost soudu a každý je smí veřejně napadat. Ale pokrytectví je neřest výsadní, která vlastnoručně zacpává všem ústa a v klidu se těší svrchované bezpečnosti. Přetvářením se úzce spolčujeme se všemi přívrženci lži. Kdo uráží jednoho z nich, poštve na sebe všechny a ti, o kterých se ví, že jednají upřímně a jsou opravdu horliví, ti, prosím, jsou druhými vždycky napáleni. Sedají důvěřivě na vějičku licoměrníkům a berou slepě v ochranu taškáře, kteří si z nich dělají jen opičky. Co myslíš? Znám hodně těch, kdo tímto chytráctvím zastírali prostopášnosti svého mládí, kdo si z pláštíku náboženství dělali štít a pod tímto úctyhodným rouchem mají dovoleno být nejhoršími ničemy na světě. Třeba se o jejich piklích ví a oni jsou až tuze dobře známi, přece proto nepožívají mezi lidmi o nic menší vážnosti.

DON JUAN

Budu vystupovat jako mravokárce, o každém budu soudit špatně a dobré mínění budu mít jenom o sobě. Když se někdo někdy o mne sebeméně otře, nikdy mu to neodpustím a v skrytu srdce si uchovám nesmiřitelné záští. Tak a nejinak se má využívat lidských slabůstek, tak se přizpůsobuje neřestem svého věku moudrý člověk.


SGANAREL

Vám k dovršení míry na mou duši nescházelo už nic než pokrytectví, vrchol všech ohavností. Tahle poslední mrzkost mě tak rozčiluje, že nemohu už mlčet. Můžete si se mnou dělat, co se vám zlíbí, můžete mi nabít, naložit, že se ani nehnu, a když vám bude libo, třeba mě i zabijte, já ale musím ulehčit svému srdci a říci vám, co se mi patří.


MISANTROP

(Le Misanthrope)


ALCEST

Ne, v srdci plném lži o místo nestojím.


K ničemu necítím většího odporu

než k výrobcům lži plných hovorů.

Odmítám přátelství a všechnu úctu lidí,

když nerozlišují a všechno stejně vidí.

Já žádám, aby mě tak trochu lišili.

Mně zkrátka lidé jsou na výsost nemilí.

Je toho přespříliš, co moje zraky mučí.

Nevidím kolem nic, než co mi hýbe žlučí.

Vždyť já se setkávám jen se lží, s proradností,

se šalbou, zištností a nespravedlivostí!

Pln hněvu, nejsem s to se déle zdržeti,

chci vypovědět boj vší lidské havěti!


Já nemám lidstvo rád a jsem tak zhnusen jím,

že bych byl pohoršen nad jeho uznáním.

Ach, já je, říkám vám, z té duše nenávidím!


Cítím ošklivost k všem lidem bez rozdílu.

K těm proto, že jsou zlí bez možné nápravy,

a k oněm proto pak, že k zlým jsou laskavi,

že nechovají k nim té svaté nenávisti,

jak patří jistě těm, kdo jsou v své duši čisti.

Ta vlídnost bez míry se jeví k netvoru,

se kterým, bohužel, dnes stojím ve sporu.

Mám všech těch okolků s tak zřejmou bezectností,

té laskavosti k ní už, milý pane, dosti

a čím dál častěji si v duchu říkávám,

že prchnu do krajů, kde budu sám a sám.


To ten váš rozvážný, mudrlantský klid

se nedá opravdu již ničím pobouřit?

Když někdo zradí mě a chce mě poškodit,

mám k tomu přihlížet a nechat, lotra, být?


Ach, aby tě vzal ďas, ty jeden pauměle,

kdybys chtěl spáchat víc tak geniálních děl!



Zamilovaní, svou touhou posednuti,

nemají popouštět své veršovnické chuti

a mají zdržovat svůj nedočkavý chvat

a svými výpotky hned neobtěžovat,

neb tou lačností se pyšnit svými díly

se mnozí pisálci již světu zprotivili.

Třeba člověk má sta dobrých vlastností,

lidé soudí nás jen podle slabostí.


Nač potřebujete vy pustě rýmovat?

A co vás nutká tak to uveřejňovat?

Skládání bez vtipu, na štíru s poezií,

lze promíjet jen těm, kdo z toho tady žijí.

Přemozte, radím vám, své pokušení psát,

svět nemá, pane, kdy se kdečím zabývat.


Dnešního nevkusu je věru co se bát!

Vkus našich pradědů je lepší napořád.

Chci být sám!


Já nudné hovory, jak víte, nemám rád.

Nuž, proč mě nutíte jim tady naslouchat?


Za všechny neřesti a všechny špatné zvyky

lze právem lát na jejich pochlebníky.


Nevražím na lidi. Ach, ano, zajisté!

Žel, nenávidět je jest vždycky na místě.

Vždyť lidé přece jsou - nechť cokolivěk ráčí -

buď lichometníci či nactiutrhači.

A byť si škodím tím,

já tyto záliby nesnáším.


Ach, koho dneska svět svou chválou nezanese?

Náš věk už nevidí, čím vlastně lišíme se,

a každý pitomec má jenom přednosti.


Má duše má pro kariéru málo nutných ctností.

Jedinou přednost mám v své ryzí upřímnosti.

Já neumím, když mluvím s lidmi, lhát,

a kdo je neschopen, co myslí, zakrývat,

ten se v tom domově, kde jenom faleš sídlí,

na tuze dlouhý čas, jak známo, neusídlí.

Za tuto újmu však jsem ušetřen té hany,

hrát pana Ťululum před velmožnými pány.


Ty jeho veršíčky chválit nehodlám.

A komu chybí um, ten, opakuji vám,

si má dát zajít chuť pod trestem smrti, páni,

a darmo se nepokoušet o štěstí v rýmování.



ELIANTA

Je trochu podivný, jak jedná, paličák.

Já si ho, přiznávám, snad proto vážím však.

V té přísné přímosti je velká mravní síla,

je velmi statečná a velmi ušlechtilá.

Toť dneska velká ctnost, tu tak hned nevidět.

Kéž by jí jako on měl vůbec celý svět.



ALCEST

Je zcela zbytečné mi domlouvat.

V tom směru nehodlám dbát žádných cizích rad.

Věk, v kterém žijeme, je rájem zkaženosti.

Nestojím o lidi. Mám styku s nimi dosti.

Veškerá poctivost podléhá zrádné lsti.

Úkladník nachází prostředky k vítězství.

Moc jeho přetvářky, ze které čiší lstivost,

naléhá na právo a zvrací spravedlivost.



Utrápil bych se, žít dál v tom světě, pane!

Pryč z toho pralesa, z té stepi na číhané!

Žijete opravdu jak vlci vespolek -

- a já, já jsem se vás, vy zrádci, navždy zřek'.



Sprostý ničema se soudu nebojí.

Smí páchat zločiny a dál žít v pokoji.

Dalek možnosti si škodit na pověsti,

spíš zítra povýší a upevní své štěstí.


Přicházím o hodně snad.

Mám však své dobré právo lát,

být nesmiřitelný k té hnusné lidské rase

a živit počestně své záští k ní.

V tom zdá se zbytečné mi vnucovat svůj soud!

Co byste mně též chtěl a mohl namítnout?

Měl byste odvahu mi tvrdit bez zardění,

že to, co děje se, nic konec konců není?

FILINT

Jsem s vámi zajedno a nesouhlasím s vším.

Náš svět je ovládán, žel bohu, sobectvím.

Dnes vítězí v něm lež, před kterou vše se klaní,

a lidé měli by být lepší o poznání.


ALCEST

Zde, prosím, vidíte, co všechno láska může.

Jste svědky slabosti a bezmocnosti muže.

Ale to není vše a nezdá se tak zlým.

Já zajdu ještě dál, a tím vás přesvědčím,

že zcela neprávem se máme za mudrce

a že je v každém z nás jen slabé lidské srdce.

Jest vám jen schválit to, co v duchu pojal jsem:

útěkem do samot se spasit před lidstvem,

tou rasou proradnou a veskrz naskrz klamnou.

Já, zdeptán příkořím a zrazen vším a všemi,

dám sbohem této zlé, lží zamořené zemi

a naleznu si kraj, ne ovládaný zlem,

kde bohdá ještě lze být čestným člověkem!

(Odejde)


AMFITRYON14

(Amphitryon)

MERKUR

Mám ti to říci, moje milá?

Na lidské řeči dá jen hloupý ubožák.

Má devíza by vždycky byla:

"Míň cti, víc klidu!"

SOSIAS

Mám vkládat pravdu do svých vět,

anebo mám dbát zdvořilosti?


KLEANTIS

Já nic nedám na doktory.

Ať radí tomu, kdo je chorý,

a nestarají se o toho, kdo je zdráv!

Míchají se v moc věcí, páni,

když předpisují nám, a plni přísných přikázání

nám chtějí vykládat své bajky pro zasmání.


JUPITER

Má láska...

ALKMÉNA

Nechte si své něžné výlevy!

JUPITER

Kam chcete vlastně jít?

ALKMÉNA

Kde nebudete vy.

JUPITER

Já půjdu všude s vámi.

ALKMÉNA

A já vám všude prchnu zas.

JUPITER

To budím hodně děsu, paní!

ALKMÉNA

Víc nežli možno slovy říct.

Jste pro mne netvor se zavilou skrání,

kterého radno je se stříct

a kterého se každý straní,

pln temné hrůzy bez hranic.

Má duše, zřím-li vás, se plna muky sklání,

taková tíha padá na ni!

Nevidím kol sebe nic,

co by mě mohlo strašit víc.

Jste odporný, až dobří bozi brání!

JUPITER

Proč jenom se vám zdám netvorem?

ALKMÉNA

Ach, jak se můžete tak tázat po tom všem?

JUPITER

Váš duch by neměl vzkypět hned...

ALKMÉNA

Dost řečí, nechci vás již vidět!

Teď je to jenom živé rozhořčení,

hněv, jehož zavilost se ničím nepozmění.

A to je nenávist, nad kterou není!

Neutíkejte se k směšným lstem!

Nečiním rozdílu ve svých uražečích, pane!

Má zloba platí stejnou měrou všem

- i zášť, kterou právem plane.

To vám mám zachovat ve své duši ještě vděk,

když jste pro mne měl jen spoustu urážek?

Ne, zasluhujete mé pomstychtivé zloby!

JUPITER

Nenávidíte mě?

ALKMÉNA

Vší vůlí, kterou mám v sobě.

Neumět chovat nenávist,

toť odpouštět již podvědomě.


AMFITRYON (sám)

Mám dosti slídění, na výsost znaven jím.

Jest úděl, který by byl nelidštější mého?

Já nalézám jen ty, o které nestojím.

Na tisíc protivných, mně nepříjemných lidí,

ač mě v tom životě snad vůbec prvně vidí,

budí ve mně vztek.

Upadám v rozpaky za jejich dotírání.

Chci marně prchat, když je míjím,

před jejich obtěžováním.

A moje ústa zlořečí jim

a namilionkrát potichu klnou jim.

UČENÉ ŽENY

(Les Femmes savantes)

ARMANDA

Tak ty, nic nedbajíc, co jest v tom pojmu vnad,

máš, sestro, v úmyslu se jména panny vzdát?

A chceš si dokonce z těch vdavek dělat slávu?

Jest tento nízký cíl ti s to tak poplést hlavu?

JINDŘIŠKA

Je, sestro!

ARMANDA

To tvé "je", toť věru přespříliš!

Jde na mne nevolnost, když slyším, jak je díš.

JINDŘIŠKA

A co je v manželství tak strašně ošklivého?

ARMANDA

Fí! Toť vrchol všeho!

Ty, sestro, opravdu v své duši necítíš,

co hnusu vnuká nám to samo slovo již?

A jakou urážkou jsou pro nás, ctnostné ženy,

ty zvláštní představy, jež jsou jím probouzeny?

Rci, ty se neděsíš? Chceš zapřít všechen stud?

Víš, jaké následky má ten tak strašný blud?

Ty máš tu porobu za kýženou?

JINDŘIŠKA

A co je lepšího, když jsme už zralou ženou?

ARMANDA

Ó, chraň Bůh!

Jak strašně přízemní jest ten tvůj pididuch!

Jak nepatrné máš na světě aspirace,

ke všedním starostem na život uvázat se

a všechny slasti zřít jen ve svých čtyřech zdech,

v svém bůžku manželu a v dětech křiklounech!

Tak nízké zábavy a všechnu jejich bídu

přej sprosté spodině a obecnému lidu!

Ty upni tužby výš, ke slastem hodným jich,

hleď hledat ve vyšších rozkoších zalíbení,

buď lačna statků, jež jsou ve vědění,

a v brzku uhlídáš, co slastí skýtá nám

ta živá náklonnost a láska ke vědám.

Spíš nežli manželu, tak jako otrokyně,

služ filosofii, té krásné disciplině,

jež nás tak povznáší nad lidstvo našich dnů

a dává plnou moc a vládu rozumu.

Vznešený vznět a vděk, pro který máme žít,

jest, sestro, pouze v ní a v ničem jiném skryt;

a ony tužbičky, jež mají z nás tak mnohé,

ty já, jak vidím je, mám prostě za ubohé!


CHRYSAL

Mám nerad těch hostů jako much,

a nejmíň je mi vhod pan Trubec, ten bůh,

to on, jen on a jeho Múza.

Vše, co kdy prohlásí, je pitomé až hrůza,

vy ale dumáte, co moudrého to řek',

a on ten génius - je padlý na mozek.


CHRYSAL

Je jistě hanebné být tak ponížený

a úpět poslušně pod krutovládou ženy.

Trpěl jsem dost dlouhou dobu, sláb.

Teď však se navzdor všem chci chovat jako chlap.


VADIUS

Velikou vadou těch, kdo zvou se autory,

je tyranizovat svou tvorbou hovory,

číst všude, v saloně i venku, bez únavy

své fádní veršíky, jež velmi brzo znaví.

Je strašně nevkusné, ba hloupé, zdá se mi,

když autor žebroní o polichocení,

když chytá každého, kdo, chudák, má dvě uši,

a krutě mučí jej, dokud ho neohluší.

Já nejsem, jak svět ví, tak směšně bláhový

a dávám za pravdu jednomu Řekovi,

jenž jako zkušený, na výsost moudrý rádce

svým žákům zakázal hned chlubně číst své práce.


PAN TRUBEC

Já dím, že na té znělce je znát spár génia,

a důvod vidím v tom, že autorem jsem já.

FILAMINTA

Zevnější krása jest, žel, krása míjivá.

Toť kvítek, jehož vděk po čase mizívá,

lesk, který závisí jen na pokožce lící.

Duševní krása jest však nepomíjející.

ARMANDA

Za takovýchto ran, jež osud zasadí jí,

má duše bohudík štít ve filosofii.

Tou lze se povznésti nad všechno nakonec.

Jak s tebou jednají, to jest však jiná věc.


KLITANDR

Já, slečno, odpusťte, však naneštěstí cítím,

že kromě duše mám i tělo s jeho bytím.

Je tuze skutečné, abych je přehlížel,

a rozloučit se s ním já nedovedu, žel!

Tu filosofii mi nebe odepřelo.

Má duše stále má za společníka tělo.


PAN TRUBEC

V neznalém hňupovi má hloupost ryzí formu.

KLITANDR

V učeném zvyšuje studium její normu.

PAN TRUBEC

Vědění v sobě má dost důležitosti.

KLITANDR

Vědění v pitomci je plno zpupnosti.

JINDŘIŠKA

Penězi, ve kterých se zhlíží tento svět,

se pravý filosof však nedá pokoušet

a opovržení, které k nim v duši chová,

se nesmí omezit jen na nevinná slova.

FILAMINTA

Pravého mudrce nezkruší žádná rána.

I když vše pozbude, má vždycky sebe sama.


ZDRAVÝ NEMOCNÝ

(Le Malade imaginaire)


POLICHINEL

Ha-ha-ha-ha-ha! To jsem jim nahnal strachu! Pitomci jedni, mají ze mne stejnou hrůzu jako já z nich! Inu, na ten svět se na mou duši musí jít jenom s flintou! Ha-ha-ha-ha-ha!

DIAFORIUS

Pomalu rostoucí stromy nesou nejlepší ovoce. Do mramoru se sice ryje nesnadněji než do písku, ale vyryté věci v něm zato vydrží mnohem déle.


BERALD

Medicinu pokládám za jednu z největších hloupostí vládnoucích mezi lidmi. Když se na ty věci dívám jasnýma očima, musím říci, že jsem neviděl žertovnější komedii, že jsem nikdy neviděl nic, co by bylo tak směšné jako člověk, který si troufá léčit druhého.

ARGAN

Co má podle tebe tedy člověk dělat, když je nemocen?

BERALD

Nic. Nic než zůstat pěkně v klidu. Když ji necháme, příroda si pomůže sama a pomalu dostane tělo ze všeho toho nepořádku, do kterého je uvedla. Náš nepokoj a netrpělivost všechno jenom pokazí.

ARGAN

Nu ale musíš přece uznat, že můžeme té přírodě nějak napomoci.

BERALD

Ach, my se dáváme rádi unášet pouhopouhými domněnkami. Lidé byli odjakživa posedáni krásnými představami, kterým věřili, jelikož je konejšily, jelikož by bylo dobře, aby nebyly liché. Když lékař říká, že napomáhá a ulehčuje přírodě, že jí odnímá, co jí škodí, a dává, čeho se jí nedostává, že obnovuje její správný stav a uvádí její funkce v hladký chod, když zkrátka říká, že zná tajemství, jak prodloužit život, vypravuje právě jenom pohádky o medicině. Ale když dojdeš ke zkušenosti a pravdě, nic z toho všeho nevidíš. Má se tomu jako s krásnými sny, z kterých ti po procitnutí nezbude nic jiného než nelibost, žes jim věřil.

BERALD

Nemusíš nic než mluvit v taláru a v baretu, aby se každý nesmysl hned stal učeností a každá hloupost moudrostí.


SKOROMĚL

aneb

DOMNĚLÝ PAROHÁČ

(Sganarelle ou le Cocu imaginaire)


SKOROMĚL

Srdce mé zle nenávidí horkokrevné lidi,

duchy mírumilovné jen velmi rádo vidí.


Hle, byť zdály se ty věci nejvíc opravdivé,

mohou domnění nám v ducha vštípit zcela křivé.

Příklad ten si pamatujte dobře: sebe víc

kdyby uzřeli jste, neuvěřte nikdy v nic.


LAKOMEC

(L'Avare)


NESYTA Z NEDÁNIC

Co jen ti lidé na tom mají, že každé třetí slovo u nich je peníze, peníze, a zas peníze!



SLUŽEBNICE SVÉ PANÍ


FRANTÍK

Poctivost bez užitku se nyní nevyplácí, kdežto nepoctivost, ba i krádež dobré úroky nese, jen umí-li to člověk chytře nastrojit.

To důkazem jest nám,

že poctivost, že poctivost

jest nepotřebný krám.







MOLIÈROVSKÉ OHLASY

v dílech velikánů ducha



Molièrova komedie je příliš prostoupena satirou a nedovoluje mi proto příliš často vesele se smát, dá-li se to tak říci. Když si jdu odpočinout do divadla, hledám tu nespoutanou obraznost, jež by mě rozesmála jako malé dítě.



Naše učebnice literatury nám za studií pověděly, že Molièrovi se smějeme, a my tomu věříme, poněvadž zůstáváme ve Francii po celý život v zajetí školských názorů na literaturu.

Zkusil jsem chodit v Paříži do Francouzského divadla pokaždé, když dávají komedie od Molièra nebo jiného hodnotného spisovatele. Poznamenávám si tužkou ve svém výtisku přesně ona místa, jimž se lidé smějí, a jakého druhu je tento smích. Smějí se například, když některý herec pronese slovo klystýr, nebo se smějí oklamanému manželovi...

Dne 4. prosince 1822 se dával Tartuffe. Hrála slečna Marsová, nic nechybělo k svátečnímu dojmu. A vidíte! V celém Tartuffovi se lidé smáli jen dvakrát, ani o chlup víc, a to ještě docela lehounce. Častěji se tleskalo břitkosti satiry nebo narážkám...

V údivu nad tím, že se lidé tomuto Molièrovu mistrovskému dílu tak málo smějí, sdělil jsem své pozorování společnosti duchaplných lidí. Řekli mi, že se mýlím.



U nás se všemu, co je silné, říká neslušné. Molièrova Lakomce vypískali (7. února 1823), protože v této hře se syn nechová uctivě k otci.



Molière projevuje v Misantropovi stokrát více ducha než kdokoliv jiný.



V monarchii, aby mohl existovat Molière, musí mít za přítele Ludvíka XIV.



Životopisci vědomě lžou, když vám ukazují, že velicí mužové byli ctěni ještě za svého života; luza ctí jen armádní generály. Molière byl pro tři čtvrtiny Paříže pouhý fraškář a nebyl ani členem Akademie, kteréhožto postavení dosáhl rázem kdejaký abbé sloužící jako vychovatel sebemenšího vévody.



Pravá směšnost Alcestova je v tom, že se zatvrzele brání vlivu režimu, v němž žije. Je to člověk, který chce zadržet oceán zahradní zídkou.

(Stendhal, Energické múzy)



*



Carevna pravila, že nikoli monarchistická vláda potlačuje vznešené, ušlechtilé pohnutky, přehlíží a pronásleduje výtvory rozumu, poezie a umění; naopak, že králové vždy byli jejich ochránci, že umělci jako Shakespeare a Molière tvořili pod jejich velkomyslnou ochranou, kdežto Dante nemohl najít koutek ve své republikánské vlasti.

(N. V. Gogol, Petrohradské povídky)






"Králové, byť se nám zdáli sebenudnější, uznávají a hýčkají Shakespeara, Molièra, Wagnera, Huga atd.; republiky posílají do vyhnanství Aischyla, pronásledují Danta, popravují Andrého Chéniera. V republice, víte, mají na starosti jiné věci než dbát o génia! Mají plné ruce práce, jak víte."

(Villiers de l'Isle-Adam, Kruté povídky)



*



Není pochyby, že Molièrův don Juan je záletník, především je to však člověk společenský; dříve než podlehne neodolatelné náchylnosti, která ho strhuje k hezkým ženám, snaží se být práv jistému ideálnímu vzoru, chce být mužem svrchovaně obdivovaným na dvoře galantního a duchaplného mladého krále.

Molièrův Don Juan se hrál na počátku vlády Ludvíka XIV., 15. února 1665; tento panovník nebyl vůbec ještě zbožný, a přece církevní censura potlačila scénu s chudákem v lese. Aby si tato censura dodala sil, chtěla namluvit mladému králi, tak nevýslovně nevědomému, že slovo jansenista je synonymem slova republikán.

Původní hru napsal jakýsi Španěl, Tirso de Molina; kolem roku 1664 hrála v Paříži nějaká italská divadelní společnost její napodobeninu a měla s ní sensační úspěch. Patrně žádná jiná komedie na světě nebyla tolikrát opakována. Je v ní totiž ďábel i láska, strach z pekla i vášnivá láska k ženě, to, co je nejhrůznější a nejsladší v očích všech lidí, jsou-li alespoň o stupínek nad stavem divošským.

Že dona Juana uvedl do literatury básník španělský, jakýpak div! V životě tohoto národa zaujímá láska velké místo; tam, ve Španělsku, je to opravdová vášeň a ta si kategoricky podrobuje všechny vášně ostatní, a dokonce - kdo by to řekl? - i marnivost. Tak je tomu i v Německu a v Itálii. Po pravdě řečeno, Francie jediná je úplně prosta této vášně, která ty jinorodce vede k tolika pošetilostem, například k tomu, aby se oženili s chudou dívkou pod záminkou, že je hezká a že jsou do ní zamilováni. Ve Francii se dívkám dostává obdivovatelů, i když se jim nedostává krásy; jsme lidé obezřelí. Jinde jim nezbývá než jít do kláštera, a proto jsou ve Španělsku kláštery nevyhnutelné. V této zemi nedostávají dívky věno a tato zvyklost tam udržela nadvládu lásky. Cožpak se ve Francii láska neutekla do pátého poschodí, to jest k dívkám, které nejsou provdávány prostřednictvím rodinného notáře?

(Stendhal, Italské kroniky)

Jack London

13. ledna 2015 v 9:08 | čajovna |  London


*12.01.1876 - †22.11.1916
Narozen v: San Francisco, USA

Životopis:
Jack London (12. ledna 1876 - 22. listopadu 1916) byl americký spisovatel. Vlastním jménem se jmenoval John Griffith Chaney, narodil se v San Franciscu.
Jack žil od mládí dobrodružným životem. Byl námořníkem, zlatokopem, členem pobřežní rybářské hlídky i pirátským lovcem ústřic. Procestoval Spojené státy jako tulák - hobo. V době zlaté horečky se vydal na Aljašku, kde sice nezbohatl, ale později využil zkušeností ze severu ve svých povídkách a knihách.
Začal studovat na univerzitě, studium však nedokončil. Od dětství četl dobrodružnou literaturu, kterou později začal i sám psát. Zpočátku neměl úspěch - jeho styl psaní byl drsný a nezvyklý, a pro vydavatele nepřijatelný. Postupně se však prosadil, nejprve svými povídkami z Aljašky a později vydával i romány. Byl nadšeným socialistou, členem socialistické strany a odborů.
Psal námořní povídky, povídky a romány z aljašské přírody a podobně drsných prostředí lidské civilizace. Stal se i válečným zpravodajem v Rusko-japonské válce. Další oblastí byla díla se sociální tematikou.
Jack London se stal postupně známým a uznávaným spisovatelem, zřejmě nejlépe placeným ve své době. Zbohatl, postavil si jachtu a vydal se na cestu kolem světa. Žil na svém ranči v Měsíčním údolí v Kalifornii. Přes své velké příjmy měl stálé finanční potíže, celý život také bojoval s alkoholismem. Podle některých zdrojů nakonec spáchal sebevraždu (předávkování morfiem, kterým chtěl potlačit bolesti). Z vyjádření jeho dcery, z názoru historika a z dopisu, který napsal v den smrti, však vyplývá, že zemřel nešťastnou náhodou.
Zdroj: wikipedia.org

Citáty J.London

13. ledna 2015 v 9:07 | čajovna |  London
Žena má být zahalena tisíci závoji a pokaždé, když muž jeden sejme, má pod ním najít jiný, ještě krásnější.¨

Když jdeš do boje, usmívej se. Mrtví, kteří se neusmívají, jsou strašně oškliví.

Příběh muže je příběhem lásky k ženě.

Mít nepřátele je úplně zbytečné. Když jde do tuhého, vraz mu jednu, nebo on vrazí jednu tobě, ale nikdy k němu nechovej zášť. Vyřiď si to s ním jednou provždy a odpusť.


Jack London: Výpisky z díla

13. ledna 2015 v 9:07 | čajovna |  London
(Volání divočiny)

Pravěké touhy potulné v nás vyskakují, zmítajíce se ve společenských poutech a poznovu ze zimního spánku procitá šelem přirozená povaha.

Tak, jak to je - to stačí prostým duším, jež netoužíce vpřed opravdu jen jsou hlínou, v které šlépěje jich doby kamení na věky.



(Ženská statečnost)

Život je stejně divná věc. Proč lidi ustavičně touží po životě? Je to hra, ve který žádnej člověk nevyhraje. Žít, to znamená do úmoru se dřít a snášet útrapy. Těžký je žít. V bolesti nemluvně vsaje první dech, v bolesti starej člověk vydechne naposledy a všecky jeho dni jsou plný trápení a zármutku. A přece klopejtá a potácí se do otevřený náruče smrti s hlavou otočenou dozadu a zápasí až doposledka. A smrt je laskavá. Přece právě život a věci života člověku ubližujou. A přesto milujem život a nenávidíme smrt. To je hrozně divný.



(Na co se nezapomíná)

To je hra vo chřtán - co jinýho je život.


Mnoho se obíral sám sebou, nebyl zvyklý hledat radu ve světě kolem.



(Bílý den)

Člověk hraje vysokou hru. Pro všechno dá v sázku všechno, a cokoli je méně než všechno, znamená prohru.

Byl příliš živoucí a zdravý, duší i tělem příliš vyrovnaný, aby mohl mít sklon k otrockému poddanství alkoholu.


To vytrvalé tisknutí paže pobouřilo jeho přirozenost volného muže. Uvědomil si, že vůbec nestojí o to, aby mu nějaká žena určovala, co má dělat.

Sám sobě byl otrokem, což bylo přirozené u člověka, tak do hloubi nitra zdravého, bouřil se však přímo vražednicky nebo zděšeně proti otročení komukoli jinému. Pro sladkou oddanost lásky neměl nejmenšího pochopení. Zamilovaní muži mu připadali jako šílenci a šílenství mu nikdy nestálo za to, aby se nad ním zamyslil. Muži a ženy se pronásledují a jeden si vždy podřizuje druhého podle své vůle.

Ženy poskytují málo a požadují všechno. Ženy mají své tkaničky u zástěry a snaží se spoutat jimi kteréhokoli muže, jak se na ně třeba jenom dvakrát podívá.

Lidská společnost, tak jak je organizována, je jediná podvodná hra. Je v ní mnoho dědičně neschopných - mužů i žen, kteří nejsou tak slabí, že by je museli zavírat do ústavu choromyslných, avšak nejsou ani dost silní, aby se mohli stát něčím lepším než rubači dřev a nosiči vody. Potom je ještě jeden druh hlupáků a bláznů, kteří přijímají tu podvodnou organizaci společnosti za bernou minci, uctívají ji a váží si jí. Ti jsou snadnou obětí pro druhé, kteří vidí věci jasně a vědí proto, zač ta podvodná společnost stojí.

A hra běží dál jen proto, že se každou minutu rodí aspoň jeden obětní beránek.

Obrovská neuvědomělá masa lidí nic neznamená. To jsou lidé z tak nehodnotné tkáně, že se dávají oklamat i nejprůhlednějším úskokem.

Žil dosud v primitivní jednoduchosti, kde k porozumění životu knih zapotřebí nebylo a nyní se mu jevil život v složitých podmínkách právě tak jednoduchý. Prohlédl jeho podvody a předstírání a shledával je právě tak živelnými jako kdysi na Yukonu. Obrovitá marnost lidského snažení, organizovaného a znetvořeného bandity, ho nezarážela. To je přirozený řád. Takový už je život a ten i v nejlepším případě je jen divočina. Civilizovaní lidé jsou lupiči, protože jsou tak od přírody uzpůsobeni. Loupí právě tak jako kočka škrábe, hlad zkrušuje a mráz štípe.

Tak dlouho, dokud si to lid dá líbit, bude dostávat pořádně do těla, synku. Morálka a občanská povinnost! Synu, na ty nikdy ani nepomyslete!


Bandy lupičů potřebují, aby všichni obětovaní hlupáci byli poctiví a měli úctu k penězům.



(Démon alkohol)

Všechno to zmatené pachtění po nesmrtelnosti je jen výrazem strachu, který má jeho duše před smrtí, a je prokleto třikrát prokletým darem představivosti. Takové myšlenky člověku nalhávají, že přelstí smrt, že dosáhne jakéhosi budoucího života, zatímco ostatní tvory tu zanechá temnotám hrobu nebo ničivému žáru krematoria. Avšak on ve chvilce své čiré logiky ví, že takoví lidé se obelhávají a chtějí se přelstít. Toto postihne všechny stejně. Nic nového není pod sluncem, ba ani ne ta vytoužená hříčka chabých duší - nesmrtelnost. Je složen z masa, vína a jisker, ze slunečního svitu a pozemského prachu, je pouhý křehký stroj, který smí být jistou dobu v chodu, pokud ho ošetřují doktoři bohosloví a medicíny, aby pak byl nakonec odhozen na smetiště. Prohlédá všechny iluze a přehodnocuje všechny hodnoty. Dobro je zlo, pravda je podvod a život je žert. Z výšin svého tichého šílení hledí s jistotou boha na celý život jako na zlo. Žena, děti, přátelé - ti všichni se mu v jasném, čirém světle jeho logiky jeví jako šalba a klam. Zkoumá je a vše, co na nich spatřuje, jsou pouze jejich chyby, jejich špína, jejich ubohost. Ti ho přece už nijak nemohou ošálit. Jsou to jen ubozí, nepatrní sobci jako všechny jiné bytosti lidské, jež se na chvíli třepetají v jepičí hodince života. Neznají svobodu, jsou hříčkou náhod, nejinak než on sám.



(Mořský vlk)

Satan zůstal duchem svobodným. Sloužit mu znamenalo dusit se. Raději trpěl ve volnosti, než by přijal všemožná blaženství v pohodlné služebnosti. Nechtělo se mu sloužit bohu. Nechtělo se mu sloužit vůbec ničemu. Pro nikoho nebyl panákem. Stál na vlastních nohou. Byl individualistou.



(Smoke Bellew)

Ještě před několika měsíci bych se byl poklepal pochvalně po rameni, kdybych byl napsal tato slova, ale tenkrát jsem to nedokázal. Musel jsem je nejdřív prožít, a teď když je prožívám, je už zbytečné je psát.


Jen stěží mohl uvěřit, že kdy znal jiný život než život v divočině, a ještě těžší bylo pro něho smířit se se skutečností, že kdysi zmarnil a prolelkoval čas v bohémském vření městského života. Nyní, když byl sám a neměl s kým hovořit, mnoho přemýšlel, hluboce a prostě. Děsila ho marnost let strávených ve městě, laciná malichernost - jak se mu teď zdálo - školských, knižních filozofií... Nevěděli, co je to jídlo, spánek, zdraví. Nemohli nikdy poznat, co je sžíravý pocit opravdové chuti k jídlu, nádherná bolest z únavy, příval divoké, silné krve, jež při práci žhnula v celém těle jako víno.

Nemohl však pochopit, že se svými vlohami nikdy nepocítil ani sebemenší nutkání, žádný nabádavý šepot, aby se vydal na cestu a hledal. Ale i to časem vyřešil.

Herbertu Spencerovi bylo skoro čtyřicet, než si ujasnil, k čemu má největší schopnost a náklonnost. Já nejsem tak pomalý. Nemusel jsem čekat ani do třiceti, abych to objevil. Všechny mé schopnosti a náklonnosti se upínají k tomuto kraji.


Pro ně byl sobeckou bestií; pro něho byli oni sobeckými bestiemi.



(V odlehlých končinách)

Když se vydává do dalekých krajů, musí být připraven zapomenout na ledacos, čemu se až dosud naučil, a přivyknout všemu, co je od života v novém prostředí neodmyslitelné; nezbude mu než opustit dosavadní ideály a božstva, a začasto musí jednat i proti samým zásadám, jimž až dosud podřizoval veškeré své jednání a chování. Tomu, kdo je obdařen přirozenou tvárností a přizpůsobivostí, může dokonce dráždivost nových podmínek i zachutnat, zato pro ty, kdo nepoznali nic než nepoddajné vyjeté koleje, jež jim odjakživa vymezují dráhu, se tlak nového prostředí stává neúnosným břemenem a mysl i tělo jim jitří nesrozumitelné požadavky a zápovědi jejich nového prostředí.

Ten, kdo se obrátil zády k přepychu a pohodlí stárnoucí civilizace a vydává se za dravou mladostí, kdo volí primitivní prostotu, má jednoduchou možnost změřit své šance na úspěch; jsou nepřímo úměrné množství a síle všech jeho nenapravitelně zakořeněných zvyklostí. Brzy zjistí, že pokud je jen trochu zdatným kandidátem na přežití, jsou pro něho návyky na materiální statky vlastně takřka nepodstatné. S takovými novotami, jako je záměna vybraných lahůdek za prostou stravu, není tak těžké se vypořádat.



(Martin Eden)

I ona trpěla klamnou představou, která nutí lidské bytosti věřit, že jejich barva, víra a politické názory jsou nejlepší a jedině správné a že ostatní lidské bytosti rozseté po celém světě nemají to štěstí žít na tak správném místě jako ony. Byla to stejně klamná představa, která vedla dávné Židy k tomu, že děkovali Bohu za to, že se nenarodili jako ženy, a jež žene moderní misionáře, v zastoupení Boha, do různých konců světa. Ruth pak vedla k touze přetvářet tohoto člověka z jiné přihrádky života do podoby lidí žijících v té přihrádce života, která byla vyhrazena jí.


Někteří lidé potřebují průvodce, většina lidí je potřebuje, ale já myslím, že bych se bez nich obešel. Trávím v té navigační kabině teďka hodně času a skoro už se tam vyznám, vím, kde jsou mapy, na které se chci podívat, která pobřeží chci prozkoumat. A podle cesty, na kterou se chystám, probádám všechno mnohem rychleji sám. Víte, rychlost flotily závisí na rychlosti nejpomalejší lodi a rychlost vyučování je ovlivněna stejným způsobem. Učitelé nemohou postupovat rychleji, než jaký je průměr jejich žáků, a já si můžu určit rychlejší tempo, než jaké si oni určí pro celou třídu.

Nejrychleji cestuje, kdo cestuje sám.

Konečně našel lék na svou nemoc. Zvedl knihu a četl tu strofu pomalu nahlas:

"Zproštěni vášně žití,

strachu a naděje,

vzdáváme bohu díky,

ať kdokoli to je,

za to, že vždycky čeká

věčná smrt na člověka,

a sebedelší řeka

do moře dospěje."



Swinburne mu opatřil klíč. Život je chorý, anebo spíš se stal chorobným - něčím nesnesitelným. "...vždycky čeká věčná smrt na člověka..." Ty verše v něm vzbudily hlubokou vděčnost. To byla jediná blahodárnost vesmíru. Když se život stane jen únavnou bolestí, čeká tu smrt, aby člověka ukonejšila k věčnému spánku. Na co ale čeká? Je načase, aby odešel.

Smrt nebolí. To život, strasti života.

KONEC

Také na Londona čekala smrt z vlastní ruky. V tragédii Martina Edena předpověděl svou vlastní. Jack London spáchá - zřejmě nešťastnou náhodou - 22. listopadu 1916 sebevraždu, když se při snaze zahnat bolesti způsobené urémií předávkuje morfiem. Bylo mu čtyřicet let.


Citát pro tento den / 234

11. ledna 2015 v 11:05 | čajovna |  Citáty
My a celý vesmír máme společné věno,
kde je všechno spolu vzájemně propojeno.
Když otřeseš třeba jen drobounkou květinou,
pohneš i hvězdou a nejenom tou jedinou.
-- Jaromír Skřivánek

Hymnus na neviditelného

11. ledna 2015 v 11:02 | Libertus |  Básně
Stvořil jsem nového člověka,
On neviditelným se stal.

Vdechl jsem mu život kouzlem,
by dobře nás reprezentoval.

Z prachu země a popela povstal,
však časem rozplynul se v dým.

Nikdy se do ničeho moc nepletl,
měl svoji hrdost, to dobře vím.

Z bytu vycházel po špičkách,
aby se s nikým nesetkal.

Potichu přitom našlapoval,
pomalu, neslyšně dveře otevíral.

I myška by mu mohla závidět,
když se po pěšině procházel.

Když už s někým zápolil,
pak pouze jako silnější se slabým.

Nikdy se nikoho nezastal,
druhýmu nepomohl. Před silnějším raději ustupoval.
Sám sebe však povýšil na pána,
na pána z Nemanic.

Jen aby o něm zmínky nebylo,
vždy v koutku jako pěna sedává,
aby se na něj nepřišlo,
je jedno, co za zády se mu odehrává.

V dějinách pro něho místo není,
on hrdinům se vysmívá.
Pokaždé stáhne se do ústraní
a svoji chvíli vyčkává.



Citát pro tento den / 233

10. ledna 2015 v 8:45 | čajovna |  Citáty
"Čím více budete dělat pro ostatní, aniž byste očekávali odměnu, tím více dostanete z nejneočekávanějších zdrojů." -- Brian Tracy

Novoroční tradice

10. ledna 2015 v 8:42 | čajovna |  Zamyšlení
Take si říkáte, jak jste rádi, že vánoční a silvestrovské obžerství již skončilo? Mísy s bramborovým salátem, smažené pokrmy všeho druhu, cukroví, ovar, chlebíčky, brambůrky, tyčinky a jiné pochutiny už vám doslova lezou krkem? Tak jako mnoho lidí jste si dali novoroční předsevzetí a během několika dnů je porušili? Více pohybu, zdravé jídlo či zbavit se zlozvyků, to jsou asi nejčastější předsevzetí. Že budete jíst čočku více než jedenkrát do roka, přesto že ji nemáte rádi? Nezoufejte, nejste v tom sami. Jak praví traduce, na novoročním stole by skutečně čočka neměla chybět. Prý přináší peníze, neboť její tvar připomíná drobné mince. Pokud budete jíst čočku častěji, alespoň jednou za měsíc, budete po celý rok take zdraví. Nemáte-li ji příliš v oblibě, uvařte si třeba čočkové karbanátky či ji přidejte do salátu. Kromě čočky byste neměli zapomenout na vepřové, prasátko symbolizuje štěstí. A naopak se vyhýbali rychlím a létavým pokrmům, které by toto zhatily. Na novoroční stůl by tak rozhodně neměla přijít drůbež, aby štěstí neuletělo do nebe, ryba, aby neuplavalo do řeky a zajíc aby neuteklo do lesa. Není to však traduce celosvětová. Lidé v různých zemích připravují na nový rok jídla, o kterých věří, že jim v následujícím roce přinesou štěstí, zdraví, peníze a lásku. Podobná čočková traduce existuje take v Maďarsku a Itálii, kde však na Nový rok musí být čočka zelená jako symbol štěstí. V některých zemích se take pečou variance novoročního koláče, tzv. Vasilopita, do kterého se zapéká peníz či hrášek, kdo jej najde, bude mít štěstí a peněz dosti. Koláč připomíná stovky let starou legend o slavném řeckém biskupovi.
Holanďané na silvestra připravují malinké sladké koblížky. Na jihu Spojených států lidé tradičně připravují kulatý bochník kukuřičného chleba, který má krásně zlatavou barvu, čímž připomíná hroudu zlata. Každý, kdo z bochníku na Nový rok sní aspoň kousíček, bude mít po celý rok dostatek peněz. Němci a Skandinávci naopak věří, že pokud si rybáři o silvestrovské půlnoci pochutnají na sledi, budou mít celý rok sítě plné ryb. Ve Španělsku a na Kubě musí každý člověk o půlnoci sníst přesně dvanáct kuliček hroznového vína, které symbolizují každý měsíc v roce.
V tento den by hospodyňka naopak neměla zametat, prát ani uklízet, aby se štěstí z domu nevymetlo.
V židovské duchovní kultuře na Nový rok zkoumají lidé vše, co učinili a neučinili.Blížící se den stvoření světa je příležitostí, aby si v rodině, s přáteli a známými vyměnili lístky s přáním dobrého v nadcházejícím čase.Taková přání si vyměňují také při synagogální bohoslužbě, dříve než se obec rozejde k rodinné slavnosti domů. V rámci svátečního jídla existuje zvyk jíst v medu omočená, sladká jablka, symbol očekávaných dobrých časů. O tomto svátku se troubí na beranní roh, zvaný šofar. Troubení na šofar vyjadřuje hold božímu království, dale tento obyčej upomíná na dobu praotců. Všechny tyto traduce jsou součástí novoročního přání:" kéž jsi zapsán pro dobrý rok." Toto přání se vztahuje ke knize osudu.

Čínský nový rok
Je nejvýznamnější z tradičních čínských svátků. Někdy je označovám jako lunární nový rok,
zejména lidmi žijícími mimo Čínu. Jeho oslavy tradičné začínají prvním dnem prvního luná-
rního měsíce a končí 15 dnem, známým jako Svátek lampionů. Každý rok je symbolizován
jedním ze dvanácti zvířat a 5 elementů, cyklujících každých 60 let.

Cejlonský nový rok
Zajímavý je cejlonský nový rok. spadá do dubna (měsíce Bak), když se slunce pohybuje z Meena Rashiya (dům ryb) k Mesha Rashiya (dům skopce). Lidé na Cejlonu slaví národní nový rok "Aluth Avurudhu" v Sinhálsku a "Puththandu" v Tamilsku. Národní nový rok však nezačíná jako jinde o půlnoci, ale jeho začátek je vždy určen astrology. Ale nejen začátek, i konec roku určují astrologové. Zvláštní také je, že konec starého a začátek nového roku na sebe plynule nenavazuje, je mezi nimi perioda několika hodin, která se nazývá "nona gathe" (neutrální perioda). V tomto období se očekává, že nebudou vykonávány žádné práce a budou prováděny pouze náboženské aktivity.

Svátek Divali
Je to pět dní trvající slavnost, kterou slaví Hinduisté, Sikhové, Džainisté, ale take ho slaví na
Šrí Lance, Fidži, Malajsii, Trinidadu atd.
Nedílnou součástí slavnosti je zapalování malých hliněných lampiček (divas) naplněných olejem, které symbolizují vítězství dobra nad zlem. Účastnící nosí při této příležitosti zpravidla nové šaty a navzájem se obdarovávají sladkostmi. Pro některé indické finanční instituce začíná finanční rok právě prvním dnem Diwali, což jim má na dalších 12 měsíců přinést štěstí.

Citát pro tento den / 232

9. ledna 2015 v 13:32 | čajovna |  Citáty
Kdo podlehne moci peněz, nemůže být spravedlivý. Démokritos.

Lidové rčení / 14

9. ledna 2015 v 13:30 | čajovna |  Lidová rčení
Jaké přivítání, takové rozloučení.

Citát pro tento den / 231

9. ledna 2015 v 13:29 | čajovna |  Citáty
Životní statečností je vážit si života i těžkého. Josef Čapek

Lidové rčení / 13

9. ledna 2015 v 13:27 | čajovna |  Lidová rčení
Zima je dědicem léta.

Výročí dne 3.1.: Jaroslav Hašek.

3. ledna 2015 v 4:11 | čajovna


Životopis
(30. dubna 1883, Praha - 3. ledna 1923, Lipnice nad Sázavou) byl český spisovatel, publicista a novinář, autor nejpřekládanější knihy české literatury (58 jazyků v roce 2013), proslulých Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války.


Jaroslav Hašek: Dějiny políčku

3. ledna 2015 v 4:10 | čajovna |  Hašek
(výňatek z knihy Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona)
Dovoluji si objasnit všem interesentům dějiny políčku. První políček, o němž se mluví v bibli, jest ono památné vyhození padlých andělů z ráje. Církevní Otcové, jako byl svatý Augustin, tvrdí, že se ta celá věc bez facek neobešla. Ve středověku bylo o této aféře důkladně pojednáno v různých náboženských spisech a bylo uznáno jednomyslně, že jest naprosto sporné, kolik dal archanděl Gabriel políčků Belzebubovi. Biskup řezenský Otto odhadoval to na 500000 facek a praví, že ta jedna facka trvala celý den, takže to trvalo 1368 let, nežli padlé anděly vypolíčkovali z ráje. V Číně byl políček již obvyklým za časů mudrce Konfucia, který prohlašuje, že moudrost nedá se obejít bez políčku, neboť i ten největší mudrc a filosof byl zpolíčkován, nebo někoho zpolíčkoval. A klasické Řecko ústy Platóna, žáka Sókratova, řeší to neobyčejně přiléhavě v jeho pojednání, zdaž jest lépe být zamilovaným či nezamilovaným. Platón naráží tam na manželský poměr svého učitele Sókrata a praví, že i největší učenec a mudřec bývá zpolíčkován. Že mezi Židy velice často se fackovalo, o tom svědčí slova Kristova: "Dostaneš-li jednu na pravou, nastav levou."

Citáty J.Hašek

3. ledna 2015 v 4:10 | čajovna |  Hašek
Ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo. Ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.

Skromnost krášlí muže, ale pravý muž se krášliti nemá, a proto nesmíme být skromní přespříliš.

Život lidský je tak složitý, že život člověka je proti tomu úplný hadr.

Ženy se snaží být úplně rovnoprávnými s muži, až na ty případy, kdy je těší každá sebemenší pozornost ze strany pánů.

Pěkné lakýrky a oděv elegantního střihu působí na ženy víc, než sebelepší vědecká práce.

Vykašlete se na přátelství. Mezi přáteli najdete právě ty největší zrádce.

I ten největší filosof se často nějaké blbosti neubrání.

Za prvé jsem to nečetl a za druhé, je to pitomost.

Člověk míní, hospoda mění.


Jaroslav Hašek: List poctivého občana

3. ledna 2015 v 4:09 | čajovna |  Hašek
Svět špatný je i lidi na něm,
dnes neváží si vrchnosti víc,
dnes vrchnost světská a též kněžská,
ta za terč vtipům slouží mnohým,
jež slzu v oči vloudí jistě,
kdo není dosud zkažen zcela.
Neb lotr taký zapomíná,
že od Boha jest vrchnost dána
nám lidem, bychom nezbujněli
a navzájem se nepobili.
A jaký život bez daní je?
Tu každý by hned zpyšněl, věru,
stal by se z něho fláma také,
bez daně žil by, a též v Boha
by přestal věřit, neboť jistě
pro radovánky čas by neměl
na Boha myslet, hojnost maje
těch peněz, které dneska dává
ne státu, by stát mohl klidně
zřít do budoucna, nemusel se
tu dlužit tam, tu dlužit tady.
Daně jsou tedy požehnáním,
a božím k tomu, věřte, lidé,
neb pracovat tu člověk musí,
by zaplatit moh svoje daně,
kdo pracuje však, nemá času
na radovánky, požitkářství,
jež ničí lidi v mladém věku
a nevěrce, jež tvoří z lidí.
Ta kola letí v továrně...
Zní píseň smutným obsahem:
"Jsou otroci zde doby,
jich úděl, pot a strádání,
a cílem jsou jen hroby."




Rady pro život
Jest zajímavé, že lidi potřebují nejrozmanitější rady pro život a že většina sama nemyslí, ale čeká na nějakou radu. Každý člověk chce být mentorován a veden.
...všetatská cibule, švestkové stromy, krmná řípa, nádherné masky, krakovský salám i dobytek různého druhu.
Toť jen malá ukázka toho, jaká hovada se rodí pod sluncem.

Jaroslav Hašek: Nazarénští

3. ledna 2015 v 4:07 | čajovna |  Hašek
Uprostřed XIX. století objevili se v jižních Uhrách podivní lidé. Zavrhovali vojenskou službu.
Sedlák Möcske odepřel v Temešváru na nádvoří kasáren honvéd-husarských přísahat. Domnívali se, že je opilý, a dali ho odvést do vězení. Druhého dne byl poznovu předveden na nádvoří kasáren, aby odpřisáhl, že na zemi, na vodě zbraní bude krev v zájmu státu prolévat.
A tu prohlásil sedlák Möcske: "Nikdy se nestane, abych přísahal, že budu zabíjet člověka, nikdy mne nedonutíte, abych vzal zbraň do ruky. Jak je ta zbraň ošklivá a odporná!"


Jaroslav Hašek: Odstraňte bolest

3. ledna 2015 v 4:07 | čajovna |  Hašek
Ve starém Řecku byly vypsány přísné tresty pro toho, kdo jakýmkoliv způsobem trýznil zvířata. Byla to jasná mravouka starých Helénů, která zrodila se pod horami Thesálie a kterou slavný myslitel Aristofanes pronesl dvěma jednoduchými slovy: "Odstraňte bolest!" A právě v době Aristofanově zákon o týrání zvířat byl provázen souhlasem všech Řekův, možno říci celé Helady. A od té doby přestávalo také trýznění otroků.


Jaroslav Hašek: Opilství mezi zvířaty

3. ledna 2015 v 4:06 | čajovna |  Hašek
Nedávno byla v denních listech zpráva, že krysy, které se napily rozlitého lihu ve sklepě, se opily a celá sta jich byla pobita. Tato zpráva je úplně pravdivou, neboť je množství zvířat, která milují alkohol. Známo je, že opice a sloni holdují alkoholu, tedy právě ta zvířata, která jsou nejvíce duševně vyvinutá. Brehm vypravuje o jednom paviánovi, který vášnivě pil pivo a druhého dne ráno míval kocovinu. Že sloni rádi pijí lihové nápoje, věděli již staří přírodozpytci. Jsou i zde arci výjimky. Též medvěd miluje alkohol. V jedné restauraci měli klec s medvědem, a tu jeden nachmelený občan dával medvědovi sklenici za sklenicí. Medvěd jich vypil padesát. Ve zvěřincích naučí se mnoho zvířat píti lihové nápoje. Tak na příklad i jelen. Z domácích zvířat mnohdy kočka stane se náruživým pijákem. V mnohých hostincích mohou se pochlubit podobným alkoholikem. Že kočkovité šelmy rády se opíjejí, o tom vykládají již římští spisovatelé, kteří tvrdí tak o panterovi, který také nacházel se proto v průvodu Bakchově. Že v Německu mnozí studenti navykají psy na pivo, takže tito nemohou si již to odvyknouti, stejně jako jejich páni, je známo. Naproti tomu málokdo ví, že ježek, toto tiché zvířátko, jest náruživým pijákem každého nápoje obsahujícího v sobě alkohol. Podobně jako krysy, tak i myši často se opily. Sestra známého přírodozpytce Lenze nalezla jednu opilou myš ve sklepě, která pochutnávala si tak dlouho na starém vínu, až se tak opila, že nemohla běžet.
Svět zvířat - 1. 8. 1909

Jaroslav Hašek: Pepíček Nový vypravuje o zasnoubení své sestry

3. ledna 2015 v 4:06 | čajovna |  Hašek
Můj otec jest vyšším státním úředníkem a jmenuje se Nový. Má sestra se jmenuje Matylda. Vzala si také státního úředníka. Ten se jmenuje Handšlág.
Nejdříve chodila má sestra s jedním pánem od místodržitelství. Tatínek se postaral, aby toho pána povýšili. Když ho povýšili, maminka s Matyldou plakaly, poněvadž ten pán přestal chodit s Matyldou.


Jaroslav Hašek: Před ukončením školního roku

3. ledna 2015 v 4:06 | čajovna |  Hašek
(Včasný pokyn rodičům a učitelům)
Nejznamenitější kriminologové a sociologové, na příklad Alfredo Niceforo, připisují zločiny nedospělých trestanců dílem jich chorobnému duševnímu stavu, dílem nedostatečné mravní výchově. A v čem záleží mezi jiným též mravní výchova mládeže? Zajisté v tom, že má být mládež vedena k tomu, aby naučila se: "Že člověk, kterému jsou lhostejny bolesti jiných tvorů, nemůže nikdy pocítiti soucit ku svým bližním." Zdá se to být trochu staromódním (jak řekl jeden francouzský filosof), když dnes pravíme, že základem každé morálky jest, abychom pociťovali bolest cizí jako bolest vlastní. Tím staromódnější, poněvadž nikde jinde to tak není vyjádřeno jako v starých indických knihách, psaných sanskrtem. Tenkrát ovšem nehledali důsledků. Byla to morálka náboženská, v tomto ohledu vyspělá nad různé pozdější. Morálka, proti níž dnešní zákony na ochranu zvířat nejsou než slabým odleskem z toho důvodu, poněvadž byla v té zemi s tolika miliony lidí všeobecnou, neboť co jest dnes platna nejlepší snaha jednotlivců, když celek zůstane nevšímavým proti nejlepším snahám.


Jaroslav Hašek: Přednáška o rehabilitování zvířat

3. ledna 2015 v 4:05 | čajovna |  Hašek
Ctěné shromáždění, přátelé, Čechové, rodáci!
Jest jistě pozoruhodným zjevem, že vyskytla se v Čechách strana, která dodala si odvahy vystoupit s novým programem, jehož jeden paragraf zní: "Zvířata buďtež konečně rehabilitována!" Jak se dosud na zvířata pohlíželo, mělo každé zvíře obyčejně špatnou pověst.

Jaroslav Hašek: Účinek hudby na zvířata

3. ledna 2015 v 4:05 | čajovna |  Hašek
Dnes jistě nikdo nepochybuje o směšnosti tvrzení filosofa Descarta, zakladatele dogmaticko-racionelní filosofie, který zemřel roku 1650, zanechav po sobě svou nauku o zvířatech, v níž uváděl, že zvířata nemají vůbec myslící duše, že vše u nich děje se na základě mechanismu, takže zvířata jako oživené stroje jsou úplně bez citu a necítí na příklad žádných bolestí. Podobně zastaralé jsou názory Voltairovy, který považoval člověka za smějící se zvíře. Stejně pochybeny jsou názory filosofa Herdera, který pravil, že jedině lidem dána jest vlastnost dorozuměti se mezi sebou, že jedině člověk mezi vším tvorstvem ovládá pojmy dorozumívací. Dnes jest jisto, že i tato poslední věta jest nesmyslem, neboť mnoho členů ze zvířecí říše má vlastní způsob, aby se mezi sebou dorozuměli, a že jsou zvířata, zejména domácí, která rozumějí řeči lidské. Ale zvířata rozumějí také řeči, které rozumějí všichni národové, mezinárodní řeči, která vyjadřuje i nejjemnější záchvěvy duševní a která tolik působí na vnímavé duše. Zvířata rozumějí hudbě.