Prosinec 2014

Romain Rolland

30. prosince 2014 v 6:37 | čajovna |  Rolland

*29.01.1866 - †30.12.1944
Narozen v: Clamecy, Francie

Životopis:
Narodil se roku 1866 v burgundském městečku Clamecy v rodině notáře. Protože již v chlapeckém věku projevoval veliké nadání, rozhodla se roku 1880 jeho rodina (zvláště na nátlak matky) přestěhovat se do Paříže, aby mohl získat co nejlepší vzdělání. Zde Rolland vystudoval v letech 1886 až 1889 historii na elitní škole Ecole Normale Supérieure a pak pokračoval ve studiu dva roky v Římě, kde také zahájil svou literární činnost. V letech 1893-1912 byl profesorem dějin umění na Ecole Normale a přednášel dějiny hudby na Sorbonně. Současně byl hudebním kritikem a psal hudební monografie. Od roku 1912 se věnoval výhradně umělecké činnosti.
V roce 1904 začal Rolland pracovat na svém stěžejním díle, románu Jan Kryštof, který vyšel roku 1914 a za který byl oceněn roku 1915 Nobelovou cenou. Finanční částku s cenou spojenou ale Rolland z větší části věnoval na zmírnění útrap lidí postižených první světovou válkou. Své humanistické a pacifistické názory Rolland projevoval jednak prací v nově vzniklém Červeném kříži, jednak ovlivňováním veřejného mínění četnými esejemi z oblasti politiky, filozofie, divadla a hudby. Velice rychle se tak stal jedním z nejsilnějších duchů kulturní Evropy své doby.
Zdroj: wikipedia.org

Citáty R.Rolland

30. prosince 2014 v 6:37 | čajovna |  Rolland
"Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme."

"Milovat někoho, znamená pochopit i to, že Vás nemiluje."

"Láska žije v tom, kdo miluje, nikoli v tom, kdo je milován."

"V lásce a umění se nedá opisovat, každý se musí vyjádřit po svém."

"Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy."

"Zřeknu se raději života, logiky, světa, všeho, jen ne lásky."

"Trpí-li se ve dvou a nemohou-li si ti dva navzájem pomoci, jitří se jejich bolest až osudně: vždycky to končí tím, že jeden druhému přičítá za vinu, že trpí."

"Velká láska může trvat celý život, ale přitom celý život nevyplní. Doživotní spojení dvou lidí se nesmí stát vzájemnými okovy, jež se ani čas od času neuvolní. Je třeba, aby každý, místo aby žárlil na svobodu svého druha, byl šťasten, může-li mu k ní pomoci."

"Vše, čeho se dotkne láska, je nesmrtelné."

"Vidět svět takový jaký je a potom jej milovat - to je největší umění."

"A přece je to krásné, když člověk vzpomíná, jak byl hloupý v mládí."

"Není radno vnucovat lidem štěstí proti jejich vůli. Mnohem lepší je být šťastným po jejich způsobu s nimi, a potom po svém sám se sebou. Jedno štěstí není nikdy tolik jako dvě."

"Dát svoje srdce lásce, svoje rty milovanému, to je stejné jako dát svoje oči světlu: to znamená dávat, to znamená brát."

"Hudba - jako déšť, kapka za kapkou proniká do srdce a oživuje jej."

"Nejhorší chorobou, kterou trpí svět, není síla špatných, ale slabost nejlepších."

"Hudba je záchrana před obyčejným slovem."

R.Rolland: Goethe a Beethowen, výpisky, 1.část.

30. prosince 2014 v 6:36 | čajovna |  Rolland
PŘEDMLUVA
Cesty obou umělců se střetly poprvé a naposled v Teplicích roku 1812; příhoda, kterou tu společně prožili, stačila, aby rázem osvětlila rozpor v jejich povahách a aby je od sebe oddělila. Událost je známa. Jdouce procházkou zavěšeni do sebe, potkali na cestě královskou rodinu pruskou s dvorem. Beethoven naznačil Goethovi, že se ho nemá pustit a že se panstvu nevyhnou. Goethe se však vyvinul z Beethovenovy paže, stanul po straně cesty se smeknutým kloboukem v hluboké úkloně, zatímco Beethoven klátě rukama se pustil středem skupiny jako povětroň. Princové se zdvořile rozestoupili a přátelsky skladatele zdravili; Beethoven se sotva dotkl prsty okraje klobouku, počkal, až dvůr přejde, a když ho Goethe dostihl, pokáral ho těmito slovy: "Počkal jsem na vás, protože si vás vážím a ctím vás, jak si zasluhujete; ale prokazujete jim přílišnou úctu." Není známo, zda a co Goethe odpověděl. Je však jisté, že byl lekcí dotčen a že Beethovena až do smrti ignoroval.
Beethovenovo gesto chtělo být symbolické. Beethoven si přál projevit hloučku aristokratů opovržení. Lichnovskému přímo napsal, že děkuje náhodě zrození za to, čím je; "za to, čím jsem já, děkuji sobě" - a aby nebylo mýlky, dodává: "Princů bylo a bude ještě na tisíce. Beethoven je jen jeden!"
Dr. V. Holzknecht

Mýlíme se všichni, jen každý se mýlí jinak.

Žil jsem vždy tak, jako kdybych měl žít sto let - anebo měl zemřít zítra: je mi to jedno. Záleží jen na tom, abychom byli celou bytostí při tom, co děláme.
Na své cestě k Beethovenovi potkal jsem mnohé postavy. - Zde tedy dvě bytosti, jež smísily vlákna svého bytí s bytím mého Beethovena. Jedna z nich je Bettina, bláznivá i moudrá, jež prosnila svůj život, ale jejíž náměsíčné oči viděly na dno snu géniů, které nerozpoznali nejbdělejší duchové jejich doby: Beethovena, Hölderlina. - Druhý je Goethe.
Není ani mezi génii mnoho takových, kteří jsou ve stálém spojení s Duchem země! Goethe a Beethoven byli dva z těchto duchů důvěrných s Matkami.
Podávám čtenářům svého BEETHOVENA.
Zas jednou je mou hrdinkou hudba. Je zde nejen jako družka Beethovena Dionýsa. Je to Múza, nikoli nejméně drahá, výmarského Apollóna.
ROMAIN ROLLAND
15. dubna 1930.

GOETHE A BEETHOVEN
I
"Hudba je dočista prostředkování mezi životem duchovním a smyslovým." (Musik ist so recht die Vermittelung des geistigen Lebens zum sinnlichen.)
Zde tedy mluví Beethoven podle Bettinina podání intuitivně o hudebním podvědomí tisíckrát hlubším a prostrannějším, než je myšlenka vyjádřená slovy - předjímaje takto Schopenhauera a Wagnera.
"Hudba je jediný netělesný přístup k vyššímu světu vědění, který sice obklopuje člověka, jehož se však člověk nemůže chopit. - Je třeba rytmu ducha k tomu, abychom pochopili hudbu v její podstatě; dává tušení, inspiraci nebeských věd, a co duch z ní smyslově pociťuje, toť ztělesnění duchovního poznání..."
"Hudba je zjevení vyššího rozumu a moudrosti."
*
"Ve všem, co se týká jeho umění, je tak opravdový a tak vladařský (herrschend), že se žádný umělec neodváží k němu přiblížit. Ale v ostatních věcech svého života je tak prosté mysli, že lidé s ním mohou dělat, co chtějí. Posmívají se jemu a jeho roztržitosti; vykořisťují ho, málokdy má dosti peněz i jen na nezbytnosti... Přátelé a bratři ho požírají (aufzehren)... Jeho šaty jsou rozedrány, jeho vnější zjev je úplně sešlý (zerlumpt). A přece působí výsostným a nádherným dojmem. (Seine Erscheinung ist bedeutend und herrlich.) Jsa velmi umíněný, nevidí skoro nic ze svého okolí. Když komponuje, je naprosto hluchý ke všemu, co je mimo něho, a jeho oči jsou zakaleny, naplňuje je harmonie, je necitlivý pro vnější dojmy; každé pouto se světem je rozlomeno: takto žije v nejhlubší samotě. Když se s ním dlouho mluví a čekáme pak na odpověď, propukne náhle v neartikulované zvuky (so bricht er plötzlich in Töne aus), chopí se papíru a píše.
Vím, že se mu křivdí, protože lidé jsou příliš ubozí, aby ho chápali."
- Bettinin dopis Bihlerovi8
(ve svazku Goethes Briefwechsel mit einem Kinde z roku 1835)
*
"Das ganze menschliche Treiben geht wie ein Uhrwerk an ihm auf und nieder, er allein erzeugt frei aus sich das Ungeahnte, nerschaffene."
(Všechno lidské konání kolotá kolem něho nahoru dolů, on sám plodí svobodně ze sebe, co nebylo ještě nikdy tušeno, nikdy stvořeno.)
- Bettinin dopis Goethovi o Beethovenovi
*
Zdá se, že jakási politováníhodná zákonitost v životě geniálních lidí požaduje, aby přátelé geniálního člověka byli lidé hodně průměrní. S duchy své úrovně se může génius přátelit jen mimochodem.
*
Goethe nebyl nadán dostatečnou hudebností, aby v Beethovenovi viděl to, co v něm dnes vidíme bez námahy my a co Bettina jasnozřivě vytušila: vladařskou moc (Herrlichkeit) vůle nad rozpoutanými živly v umění. A měl v sobě dosti hudebního fondu (zcela jako Tolstoj9), aby tuto rozpoutanost viděl a byl jí polekán. A dívá se na Beethovena, jak posunkuje jako blázen na roubení studny, náměsíčník, jenž se nezbytně zřítí do hlubiny.
II
"O všem, co je nové, řekne: 'Ano, to jsou velmi dobré šprýmy (recht gute Spässe), ale už mi po nich nic není!'" (aber sie gehen mich nicht mehr an).
Achim z Arnimu o Goethovi v dopise Grimmovi
*
Beethoven píše zachmuřen:
"O Teplicích není mnoho co povídat: málo lidí a v tomto malém počtu nic vynikajícího! Proto žiji sám! sám! sám! sám!"...
*
"Neznám jiných předností člověka než ty, které činí, že jej lze počítat k lepším lidem; kde je najdu, tam je můj domov."
*
Goethe byl Beethovenovým zjevem ihned podmaněn:
"Zusammengefaßter, energischer, inniger habe ich noch keinen Künstler gesehen." (Neviděl jsem ještě nikdy umělce soustředěnějšího, energičtějšího, vroucnějšího.)
Jak hluboké zření! Peřeje energie, nadlidská mohoucnost sebesoustředění, niterné moře... Goethovo oko, to velké oko otevřené do vesmíru, svobodnější, pravdivější, pronikavější než jeho inteligence, vystihlo jediným pohledem všechno: všechno podstatné z Beethovenova génia, z jeho jedinečné osobnosti.
Ale zdá se, že dojem, který Goethe vzbudil v Beethovenovi, nebyl tak uspokojivý. Básník, o kterém snil od dětství jako o perutném orlu letícím proti vichřici, zjevil se mu teď jako geheimrat velmi dbalý etikety a naplněný úctou k hodnostnímu pořadí, jako člověk vznešené společnosti, velmi zdvořilý, upjatý a v každou dobu zvládnutý tuhou sebekázní, jako člověk, který se nikdy nerozplývá a který, když slyšel Beethovena improvizovat na klavíru (a víme, jakými živelnými přívaly byly Beethovenovy improvizace!), zdvořile mu řekl pouze to, že "hrál skvostně". (Er spielte köstlich.)
*
Beethoven píše Bettině:
"Dojatost se hodí jen pro ženské, muži musí hudba křesat z ducha oheň" (Rührung paßt nur für Frauenzimmer, dem Manne muß Musik Feuer aus dem Geist schlagen).
"Většinou jsou lidé dobrou věcí dojati, to však nejsou umělecké povahy, umělci jsou ohniví, ti nepláčí."
Goethe soudil nejinak:
"Von Leiden kann ja bei der Kunst keine Rede sein" (Kde jde o umění, nemůže přece být řeč o utrpení).
*
"Je třeba, abychom něco byli, chceme-li se něčím zdát," řekl prý Beethoven Goethovi. (Man muß was sein, wenn man was scheinen will.)
*
Beethovenův dopis Bettině:
"Nebudu vyhrávat k jejich zvrácenostem..."
*
Goethe píše Zelterovi:
"Seznámil jsem se v Teplicích s Beethovenem. Jeho nadání mě uvedlo v úžas; ale je bohužel osobností zcela nezvládnutou (ungebändigt), jež sice nemá nepravdu, zdá-li se jí svět zavrženíhodný (detestabel), ale tím jej ovšem ani pro sebe, ani pro jiné nečiní bohatším na radosti."
"Svět se mu zdá zavrženíhodný: jistě nemá nepravdu..."
Ten pesimismus, vždy pečlivě tajený!... Kdo dovedl číst v Goethově nitru? Pod delfským laurem, kterým ho udusili, pod tou vnucenou maskou mrzoutského Apollóna, kdo pod ní viděl zhrdavé záhyby kolem úst, stopy vyryté kolikerým zklamáním a smrtelnou vážnost a všechny slabosti, jež se skrývají v hloubi? Tento člověk, který prchal před vzrušením, před podívanou na nemocné, před podobou smrti, před každým otřesem budovy světa i vlastního já, před každým porušením rovnováhy - před démonem - činil tak proto, že to všechno měl v sobě; a jen jeho moudrost stmelila hráze, bez nichž by se byl pohroužil do vln. Tento vladař života ví, na jak křehkých základech spočívá jeho říše a co ho stálo, aby je zbudoval! Jako ten stavitel ze staré pověsti vezdil nejedno ženské tělo do vnitřku své budovy! Kolikerou obětí musil si vykoupit nikoli svůj sobecký klid (jak říká lidský průměr, neschopný povznést se se svým porozuměním k takovým osudům), nýbrž jas svého díla a své dovršení! Zajisté, je méně robustní, méně drsný, méně mužný, než Beethoven. Beethoven je napořád v bojové pozici; při každém kroku se s něčím potýká, poraní se, ale nezaváhá, čelem vpřed vrhá se na nepřítele. Goethe nebojuje nikdy. Nikdy se nehádá. Jeho hrdost i jeho slabost jsou zajedno v hnusu z boje muž proti muži. Nespouští se se svými protivníky, jimiž pohrdá - anebo jež miluje (a ti jsou nejnebezpečnější!). Má jen jednu zbraň, jednu jedinou, vždy touž: prchá před překážkou, prchá, aniž se vrátí. Zahladí kontakt očí i ducha. Zatímco jeho vnitřní život je neustálé tažení dobyvatelské, je jeho život mezi lidmi stálý ústup. Vzdálí se a mlčí...
Bolí, vidíme-li, když se velký člověk ponižuje.
*
Je-li bezmezné sobectví, v němž se zrcadlí vesmír, principem celičkého světa světelné inteligence a krásy, kdo by se odvážil zatratit je? Bylo by to tak rozumné, jako kdybychom žehrali na zářivou bezcitnost slunce!
Prostřednost si nemůže osobovat omluvy platné pro génia.
Goethe řekl:
"Jistě se jen ten, kdo byl nejcitlivější, může stát člověkem nejchladnějším a nejtvrdším; neboť se musí obklopit tvrdým pancéřem, aby se pojistil proti hrubým dotykům."
*
Goethe projevoval odpor k indickému myšlení:
"Nejsem nijak zaujat proti té indičtině (gegen das Indische), ale bojím se jí, neboť zavléká mou obraznost do beztvarosti, před kterou se víc než kdy jindy musím mít na pozoru..." (...denn es zieht meine Einbildungskraft ins Formlose und Difforme, wovor ich mich mehr als jemals zu hüten habe).
*
"Mýlíme se všichni, jen každý se mýlí jinak," napsal umírající Beethoven, na svém loži utrpení:
GOETHOVO MLČENÍ
Jeho sluch nesnáší "příliš povyku!"... To je jeden z důvodů, proč ve svých posledních letech už nevychází z domu, proč už jen velkou výjimkou zajde do divadla. Nová hudba mu způsobuje tělesnou bolest. Vidíme ho, jak se dává na útěk, zacpávaje si uši...
GOETHE HUDEBNÍK
Byl nadmíru citlivý. Nesnášel hluk; pouliční vřava mu byla utrpením; jeho odpor k psům byl zčásti vyvoláván jejich štěkáním; prchal před lomozem romantického orchestru; v divadle mu údery velkého bubnu způsobovaly nevolnost: opustil pak svou lóži uprostřed představení. Nezapomínejme nikdy na výstřední reakce jeho nervů, na ten chvějící se organismus ovládaný duchem. Vědomí, jež měl o této Achillově patě - jako o všech svých slabinách - velmi přispělo k tomu, že se uchýlil do Výmaru a že měl strach z velkých měst.
Ale nemylme se! Nenáviděl jen hluk. Plnost krásného čistého zvuku ho okouzlovala. Sám nebyl z těch, kdo mluví v přítmí. Měl krásný silný bas a pociťoval radost z jeho poslechu.
Herec Genast21 vypravuje ve svých Vzpomínkách, jak Goethe na představení Iona z roku 1802 mohutným hlasem okřikl smějící se obecenstvo a jak na představení Loupežníků roku 1808 pokrotil hlučící studenty.
Podám jinou zábavnou anekdotu, vypravovanou hudebním vědcem Christianem Lobem. Lobe byl tehdy mlád a zamilován. Jeho milovaná byla herečkou ve Výmaru a hrála ve hře Turandot. Lobe za zkoušky vklouzl do setmělého sálu, schoval se za sloup a pokoušel se ji vidět. Ona však byla na scéně na téže straně jako on a unikala jeho pohledu. Lobe vyšel ze svého úkrytu, kradl se od sedadla k sedadlu a doplížil se tak až do středu hlediště. Viděl svou milovanou a ona jeho a oba mladí blázínkové si vyměňovali blažené posunky; samou radostí Lobe zapomněl, že povstal ze sedadla. Najednou zahřměl z lóže Jeho Excelence von Goetha strašlivý bas: "Ať už nevidím toho sviňáka!" (Schafft mir doch den Schweinhund aus den Augen!) Lobe se všecek bez sebe skrčil a utekl, skákaje přes lavice, narážeje na rohy a hrany, polomrtev studem, pronásledován hlaholivým smíchem herců. Dověděl se teprv o mnoho později, že se Goethovo jadrné oslovení neobracelo na něho, nýbrž na opilého korepetitora Eilensteina, který na klavíru bubnoval fantastický pochod, jak mu jej vnukl bůh láhve.
*
Mohutná osobnost nepřijme nic, aniž by to její duch vrátil v oplodněné podobě. Kudykoli Goethe prošel, všude tvořil.
*
Goethe si nikdy nepostěžuje jinému člověku, pohřbívá svá zklamání ve svém nitru. A nezůstal jich ušetřen!
*
Je-li při práci génius, obsáhá niterný svět, totální Já. Člověk jako Goethe je hudebníkem v poesii, jako Beethoven je básníkem v hudbě. A kdo jsou toliko hudebníky - i také ti, kdo jsou toliko básníky - jsou jen střízlíci, omezení na své hájemství. Goethe a Beethoven jsou císaři vesmírné Duše.

BETTINA
Člověk jako Goethe náleží jen těm, kdo si nečiní nijaký vlastnický nárok na jeho svobodu.
*
Bettina byla vždy ohnivou individualistkou, jež se "nechtěla dát zařadit do stáda".
Nikdy neuhnula. Zůstala "Freiheitsbegeisterte" (nadšena svobodou) až do konce.
Žila pořád víc v soukromí a zapředena v snění, maličká a droboučká ve svém mnišském šatu z černé hrubé lněné látky, vycházejíc z pokoje už jen večer, aby si v pompejské síni svého domu poslechla kvarteto, v němž Joachim hrál první housle. Stíny jejího mládí, Beethoven a Goethe, byly jejím večerním světlem. Byla jim věrna, střežíc jejich neuhasitelný plamen.
Bettina Arnimová
s návrhem Goethova pomníku,
lept L. E. Grimma z r. 1838

BETTININ DOPIS O HUDBĚ
Zmatek a nevědoucnost, jež jsou v každém umění a v každé vědě u zdroje živlu magického, dosáhly v hudbě nejvyššího stupně; a nikdo se nechce odhodlat, aby je ještě prohloubil. Věčně se v pozadí vnucuje ničivá prostřednost pedantů. Všichni se chtějí v hudbě vyjadřovat rozumně; (a je právě vlastností hudby, že začíná tam, kde přestává rozum). Jsou toho mínění v plné dobré víře a nevinnosti; používají netušíce magických formulek, jednou zpola, jednou ve smyslu opačném; a nyní ty magické formule, jež měly tolik elánu a třpytnosti, jsou ztuhlé v jejich ledové práchnivině a jejich smrtelné nudě.
Ale v srdci se hýbá tajné hnutí, zjeví se a zmizí, aniž vyjeví svůj původ. Náhle propukne ve své plnosti génius, jenž byl už dávno rozptýlen v neuspořádaném chaosu, ale jenž rostl stupeň po stupni... [Beethoven]. Takový je nyní stav hudby. Génius je v ní vždy osamělý a neuznán, neboť si razil svou cestu sám, nikoli v plném světle, nýbrž skoro aniž si to uvědomoval a nemaje o sobě povědomost.
Je třeba mnoha lidí, aby se zjevil génius. A naopak je třeba, aby génius živě a trvale působil na lidský průměr: bez čehož není génia. - Bez obecenstva není hudby.
Rozkoš, v minulých věcích, pronikat jako naskrz krystalem do inteligence, jež vládne dílu, jež je vede, vzlet ducha... Nikdy už nic takového v hudbě! Co zhaslo, mělo svůj chrám; chrám se zřítil! A nyní máme co dělat se srdcem, v němž se musí ozývat duch hudby, a s individuálním temperamentem. Ale který hudebník si může zachovat dostatečnou nevinnost a čistotu, aby cítil (a vyjadřoval) jen to, co je dobré?
Podivný osud hudební mluvy: nebýt chápána! Odtud napořád to zuření proti všemu, co nebylo dosud slyšeno - nejen protože nebylo pochopeno, ale protože to nebylo ani známo. Člověk ztuhne tváří v tvář hudbě jako špalek dřeva. Co je známo, to snáší nikoli proto, že to chápe, ale protože je tomu přivyklý: jako osel svému každodennímu nákladu. Nepotkala jsem ještě nikoho, kdo by se byl unaven a skleslý odvrátil od hudby, jestliže ji po nějakou dobu slýchal. Je tu nutkavý důsledek, který chápeme daleko lépe než opak: co ještě zmůže člověk, který má velké záměry, nezačne-li se oprošťovat od rutiny automatického řemesla, nežije-li svým vlastním životem, do něhož nikdo jiný nemůže sahat rukama?... Může zajisté "dělat" hudbu, ale nebude s to, aby osvobodil duchy od litery zákona. Každé umění si troufá odehnat smrt, vést člověka do nebe; ale tam, kde Filištíni jsou kolkolem na stráži, postává s ostříhanou hlavou a pokořeno: co musí být svobodná vůle a svobodný život, je už jen mechanismem; a od té chvíle je marné vyčkávat a věřit a doufat: nevzejde z toho nic. Dalo by se (k těm vysokým cílům) dospět jen cestami, jež jsou nyní zaneseny pískem: - modlitbou a soustředěním srdce, láskou připjatou věčně k svému Bohu. - Zde však dospíváme k nepřístupným horám. A přece se jen tam ve výši naučíme znát rozkoš dýchání...

BEETHOVEN A ŽENY
"Láska je bezvýhradné rozhodnutí se pro určitý typ nedokonalosti."
Aristokratičtí umělci našich demokracií s drtivým pohrdáním shlížejí na každého, kdo by chtěl při zkoumání umělecké tvorby vyhledávat prvky milostné. Toto pohrdání je, pravda, více než sdostatek odůvodněno povrchností nebo nestoudností kupčíků i velkoobchodníků s takzvanými "románovými" dějinami. Drzá spekulace s neznalostí a dotěrnou zvědavostí širokého obecenstva nemá zábran a s jakousi zvláštní neodpovědností, bezostyšně, s nedostatkem - abychom tak řekli - profesionální svědomitosti si počíná především v životopisech hudebníků; neboť s hudbou může kdokoli nakládat po libosti, byť už jen proto, že z ní nic nezná - jak tomu je u většiny. Beethovenovi tím bylo ublíženo víc než komu jinému; pro svůj výjimečný osud se stal už zaživa obětí legendy. A legenda se na něm napásla dosyta! Beethovenovy životní příběhy jsou zavaleny románovými prvky. Jeho umění je třeba od nich očistit. Ať byly události jeho života sebedojemnější, skutečné drama génia se odehrávalo nad těmito příhodami, tam, kde kul své umění a kde sváděl gigantický boj ducha s živelnou podstatou svých představ. A já se ve svých studiích zajímám právě o toto drama tvoření.
Ale upírat vášním místo mezi podstatnými složkami tvůrčího myšlení, to by bylo přehnané.
*
"...Nesmíš být člověkem, ne pro sebe, jen pro jiné: pro tebe není už štěstí, leč v tobě samém, v tvém umění..."
"...Budiž tedy! Pro tebe, ubohý Beethovene, není štěstí zvenčí; všechno si musíš vytvořit sám v sobě, jen v ideálním světě najdeš přátele..."
"Nemohu milovat nic, co není krásné, sic bych se musil milovat sám..."
"Je mnoho co dělat na světě, udělej to brzy!"
"Nepokračovat v dosavadním všedním životě. Umění si žádá i této oběti. Odpočívat v rozptýlení a tím mocněji pak působit v umění!..."
"Vůči lidem nikdy zjevně nedávat najevo opovržení, jež zasluhují, neboť nemůžeme vědět, kdy je budeme potřebovat."
Kdo z jeho okolí tuší tu trpkou misantropii?
"Alles, was Leben heißt, sei der Erhabenen geopfert und ein Heiligtum der Kunst!"
(Všechno, co se nazývá životem, budiž obětováno vznešenému a budiž svatyní umění!)
Posiluje se hrdinským individualismem:
"Za věčnou svobodu zákonem zpotvořenou!"
Opájí se "odříkáním" - nachází sílu v samotě bez přátel - v přírodě, v tichu horských vrcholů, v hlasu lesů - v bezhraničném a jedinečném Já, v bohu Indů, do něhož se hrouží a jenž ho naplňuje...
A kdyby mu nezbylo nic jiného, zůstala by ještě pole, stromy, selská chalupa, třeba i v zimě... Kdekoli! (in jedem Flecken) ... "Tady mě netrápí můj nešťastný sluch. Je to, jako by každý strom na venkově ke mně hovořil: Heilig, heilig! ... (Svatý, svatý!)" Jaké kouzlo má les!... "Süße stille des Waldes!..."
"Allmächtiger im Walde! Ich bin selig, glücklich im Wald: jeder Baum spricht durch dich. O welche Herrlichkeit! In einer solchen Waldgegend, in den Höhen ist Ruhe, Ruhe, ihm zu dienen."
A tak se duše domnívá, že dosáhla cíle. Velkolepým odříkáním, z něhož umění, ono "Erhabenes", čerpá sílu, vytvořila si ze své osamělosti království, kde už k ní nemohou zvenčí rušivě doléhat bouře, nepřátelské vichry. Zdá se mu, že je sám, se svou hudbou...
"Znamenitá vlastnost vynikajícího muže: vytrvat za nepříznivých, tvrdých okolností."
"Sinnlicher Genuß ohne Vereinigung der Seelen ist und bleibt viehisch: nach selben hat man keine Spur einer edlen Empfindung, vielmehr Reue."
"Přirozená slabost je dána samotnou přírodou, a vládce rozum (die Herrscherin Vernunft) se má snažit řídit ji a zmírňovat svou silou."
Tvůrčí příval smetá všechny malichernosti života. Zářivé umění je Bůh, Bůh nade vším!...
"Opfere noch einmal alle Kleinigkeiten des gesellschaftlichen Lebens deiner Kunst! O Gott über alles!"
Nač by mu byly jiné pozemské statky? Cokoli, chýška - "malý domek zde, tak malý, že máš sotva pro sebe trochu místa!..." ničeho víc si nežádá!
*
"Pryč, ušlechtilejší, vyšší plány! Bez konce naše usilování (Streben), všemu učiní konec sprostota (Gemeinheit)."
*
Chápeme, že s takhle rozbouřeným srdcem působí tehdy na každého, kdo se mu přiblíží, jako divoch. Je, chce být, nelidsky sám.
Je to ten Beethoven nespoutaný a panovačný, jak ho viděly oči Bettininy a Goethovy. Žádné ohledy, ani ke géniovi - k tomu Goethovi, který je přece mužem, jejž uctívá na světě nejvíc - ani k představitelům nejvyšší moci (vzpomínáme si na výjev s císařovnou a knížaty). Nezáleží mu na ničem, leda na božstvu umění.
*
"Ach, pohleď do krásné přírody a uklidni mysl nad tím, co musí být!"

DÍKŮVZDÁNÍ BEETHOVENOVI
Přináším tomu, jenž byl velikým druhem našeho života, děkovný hold - Dankgesang.
Žádný výboj se nevyrovná výbojům ducha. A v říši ducha není hlubšího, dalekosáhlejšího výboje, než je ten, jejž přináší hudba.
V jednom proslulém rozhovoru řekl Beethoven:
"Musik ist so recht die Vermittlung des geistigen Lebens zum sinnlichen." (Hudba vpravdě sděluje duchovní život smyslovému.)
Myšlenka velkého hudebníka do nás vniká smysly.
Tu jsou mé dvě nejstarší vzpomínky na Beethovenovu hudbu, na první setkání s ním:
Pastorální symfonie v katedrále za jasného srpnového odpoledne. Ptačí pípání zvenčí se mísilo s ptačími zvuky v orchestru. Předtím jsem neznal z této hudby nic. A po chvilce jsem si už ani nemyslil, že je to hudba. Zdálo se mi, že vstoupilo plné, celičké léto. Zmalátněl jsem ve znělém snu přírody, zalité sluncem...
Podruhé v Paříži: hráli Symfonii A dur, neznal jsem ji... Ticho... A hned při prvních tónech jsem se octl v lese...
Zmocnil se skutečnosti, poněvadž pronikl pod vnější zdání k jádru vesmírného bytí...
Hudba vůbec rozvíjí u svých vyvolenců schopnost soustředit se na jedinou myšlenku. - Nelze popírat, že celému jeho dílu je vtištěna pečeť železné vůle. Cítíme muže, jehož pohled se strašlivě pevně noří do myšlenky. A nechová se tak jen, jak bychom se snad mohli domnívat, samotář obezděný hluchotou, k němuž z vnějška už rušivě nedoléhá žádný hluk. Týž rys se u něho projevoval dávno předtím, než ohluchl. Je to přirozený sklon. Beethoven se od dětství - jenže s přibývajícím věkem stále víc a víc - hrouží sám, a zároveň pohružuje i ty, kdo mu naslouchají, do svého vnitřního zření, do toho očima nepostřehnutelného nazírání celým tělem i duchem. Když ho náhle posedne nápad, uprostřed ulice, na procházce, mezi řečí, má, jak říkával on sám i jeho blízcí, "raptus" (vytržení), nepatří už sobě, patří myšlence, a nepustí ji dřív, dokud se jí nezmocní docela.
Beethoven je přírodním živlem, řekou, která se řítí vodopády. Strhuje ducha, nadnáší tělo.
Je to hudba, která pochoduje, která běží na zteč. Jak tu rozpoznáváme toho, jenž komponoval v chůzi, na čerstvém vzduchu, "spazierend dichtete", jak sám říkával! Ani zdání oné hudby za zabedněnými okny, která čerpá z kalamáře. Ani zdání hudby do sebe zabrané, která se zhlíží v sobě, zmalátnělá ve svém snu! Beethovenova hudba dýchá a jde a nutí jít a dýchat. Vane po jarních a letních pláních. Je to oddechování polí a lesů, oddechování muže, který zápasí.
Žádná hudba na světě nikdy nepůsobila dojmem takové duševní čistoty.
"Kdo mé hudbě porozumí, bude jistě zbaven vší bídy, s níž se jiní vláčejí!..." (Wem sie sich verständlich macht, der muß frei werden von all dem Elend, womit sich die andern schleppen!)
Nejde tedy o to dělat ústupky lidskému vkusu - žádný hudebník nevyznal důrazněji umělcovu nezávislost na obecenstvu:
"Nepíši pro dav" (Menge), volá po Fideliovi (1806).
A roku 1827, před smrtí:
"Man sagt: Vox populi vox Dei - ich habe nie daran geglaubt." (Říká se: hlas lidu, hlas boží - nikdy jsem tomu nevěřil.)
26. března 1927.

GOETHE
v dílech jiných velikánů
Je důležitou, ale téměř neznámou pravdou, že lidé obyčejní, to jest duševní otroci, planou bezradnou nenávistí k duchům vysoce rozeným, to jest volným. Samostatný soud pociťují jejich poslušné duše jako zápach, personalitu, česky samostatnost, jako zločin. Není snad hlubší záště než zášť skutečného otroka ke skutečnému pánu, nenávist nízkého k podstatně vyššímu. Velká je už zášť proletáře k boháči, - ale čím je proti zášti obyčejného vzdělance ke géniovi! Peníze, vnější moc jsou pouhá accidentia. Myšlenka, že existuje člověk esencielně vyšší než já, - toť něco, čeho lidská přirozenost nesnese: příliš hluboko koření víra v rovnost všech lidí. "Jak mohli by ti, jimž bytost, jako jsi ty, jest věčnou předhůzkou, býti tvými přáteli?" dí Goethe, - a Nietzsche: "Před tebou cítí se malými a duše jejich doutnají neviditelnou pomstychtivostí." Zvláště vzdělanci doutnají jí nejvíce. Neučený vidí ve tvé superioritě vždy jen školy a kantory, a vinu své inferiority svaluje na své rodiče, peníze, okolí a jiná accidentia a zcela se tím upokojí. Vzdělanec útěchy té nemá, tím více, když vidí, že "erudicí" nad génia často vyniká: pomáhá si tedy - ale nepomůže - teoriemi o abnormalitě, patologičnosti géniů, namlouvá si, že jsou prostě blázny; ba pojem "génius" má tento původ; raději normální neboli ordinární člověk připustí, že nějaká nadlidská moc, démon, obrala si z čert ví jakých důvodů právě tebe za svůj příbytek, učinila tě jen svou hlásnou troubou, než aby sáhl k nejpřirozenějšímu vysvětlení: ten člověk je vznešený, já červ vedle něho.
(Ladislav Klíma: Podivná příhoda)
*
V novější době bez masa žili Leonardo da Vinci, Michelangelo, Newton, Spinoza, Rousseau, Goethe, Wagner, Schiller, Byron, Shelley, Schopenhauer, Maeterlinck, Lincoln, Nietzsche, Voltaire, Ibsen, Selma Lagerlöfová, Bernard Shaw, Rabíndranáth Thákur, Gándhí, Tolstoj, Gorkij, objevitel vitamínu B¹² Lester Smith. Rovněž slavný běžec dlouhých tratí Nurmi byl vegetariánem.
(Prof. MUDr. Kinga Wiśniewska-Roszkowska: Vegetariánství)
*
Goethe říká:
Co žaluješ na nepřátele?
Chceš míti za přátele
ty, kterým už pouhou bytostí svou
jsi potichu věčnou výčitkou?
(Básně, Západovýchodní díván, Praha 1955, s. 212)
(použito in: Arthur Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti)
*
Velcí duchové musejí mezi lidmi žít, aniž by však k nim vlastně patřili, a proto se už od mládí cítí jako od jiných značně odlišné bytosti.
S tím hořem nahrál sis už dosti,

R.Rolland: Goethe a Beethowen, výpisky, 2.část.

30. prosince 2014 v 6:36 | čajovna |  Rolland
S tím hořem nahrál sis už dosti,
jež jako sup ti život užírá;
nejhorší chátra jistotu ti dá,
žes člověk v lidské společnosti.
Osamocenost je úděl všech vynikajících duchů; občas si sice nad ní povzdechnou, ale vždy si ji vyvolí jako menší ze dvou zel.
(Arthur Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti)
*
Shledávám nářky na muka, která myslícím lidem způsobuje hluk, v životopisech nebo jiných zprávách o osobních projevech téměř všech velkých spisovatelů, např. Kanta, Goetha, Lichtenberga, Jeana Paula.
(Arthur Schopenhauer: O hluku a zvucích)
*
A co když přírodu nakonec nelze zdůvodnit?
Goethe
*
Nedostatek matematických znalostí předhazovali Goethovi nechápající protivníci jeho nauky o barvách. Ovšem tam, kde došlo ne na počítání a měření podle hypotetických dat, nýbrž na bezprostřední, rozvažováním dosahované poznání příčiny a účinku, byly tyto námitky tak liché a na nesprávném místě, že jejich totální nedostatek soudnosti vyšel na světlo tak, jako hloupost Midasova jeho výroky. Že ještě dnes, téměř půl století po objevení se Goethova učení o barvách i v Německu zůstaly nerušeně na katedrách newtonovské tlachy a stále se zcela vážně mluví o sedmi homogenních světlech a jejich různé lomivosti - to bude jednou vypočteno mezi velkými intelektuálními charakterovými rysy lidstva vůbec a v Německu zvlášť.
*
Zvláště poučný je v tomto ohledu Goethův Torquato Tasso, v němž se nám staví před oči nejen utrpení, bytostné martyrium génia jako takového, ale i jeho neustálé přecházení k šílenství.
*
Goethův skličující výrok: "Jako se voda, prorážená lodí, za ní ihned opět spojí, tak se omyl, který prorazil vynikající duch, za ním opět velmi rychle a přirozeně dá znovu dohromady." (Dichtung und Wahrheit, díl 3.)
*
"Warum willst du dich von uns Allen
Und unserer Meinung entfernen?" -
Ich schreibe nicht euch zu gefallen,
Ihr sollt was lernen.
Goethe
*
Proto byli Kant, Goethe, Jean Paul vysoce citliví na každý šum, jak dosvědčují jejich životopisci. Goethe ve svých posledních letech koupil zchátralý dům vedle svého, jen aby neslyšel hluk spojený s jeho vylepšováním. Údajně také již ve svém mládí chodil za bubnem, aby se obrnil proti hluku.
*
A požadovat, aby dokonce nějaký velký duch - Shakespeare, Goethe - si učinil dogmata nějakého náboženství implicite, bona fide et sensu proprio svým přesvědčením, je jako žádat, aby si obr nazul boty trpaslíka.
*
Genialita je svou vlastní odměnou: neboť tím nejlepším, čím kdo je, musí být nutně pro sebe sama. "Kdo se narodil s talentem k talentu, nachází v něm své nejkrásnější bytí", říká Goethe. Vzhlédneme-li k velkému muži minulosti, nemyslíme si: "Jak šťastný je, že ještě nyní ho všichni obdivujeme", nýbrž: "Jak šťastný musel být v bezprostředním požitku ducha, jehož zbylými stopami se kochají staletí." Ne ve slávě, nýbrž v tom, čím jsme jí dosáhli, je hodnota, a požitek pak v plození nesmrtelných dětí.
*
Žádný střízlivý člověk nemůže být geniální. K uvedeným nevýhodám se přidružuje ještě příliš velká senzibilita, kterou s sebou nese abnormálně zvýšený nervový a cerebrální život, a to ve spojení s prudkostí a vášnivostí chtění, která je rovněž podmínkou génia a fyzicky se projevuje jako energie srdečního tepu. Z toho všeho velmi snadno vzniká ona přepjatost mysli, ona prudkost afektů, rychlé střídání nálad za převládající melancholie, což nám vylíčil Goethe v Tassovi.
*
Každý génius do jisté míry dítětem. Spřízněnost obou se ukazuje v naivitě a vznešené prostotě, což je základní rys pravého génia: Herder a jiní Goethovi vytýkali, že je věčně velkým dítětem: jistě to řekli právem, ale neprávem vytýkali.
*
Na celém tomto pochodu, zde vylíčeném, spočívá také krásná Goethova poznámka: "Děti nedodrží, co slíbí; mladí lidé velmi zřídka, a když oni slovo dodrží, nedodrží jim je svět." (Wahlverwandschaften, díl I., kap. 10.)
*
Goethe bez obalu řekl: "Jen lumpové jsou skromní."
*
Co provádějí a zpívají v Goethově "Faustovi" ďábel a čarodějnice na svém sabatu? Necudnosti a oplzlosti. Co ve výstižném paralipomenu slibuje živý satan Faustovi? - Necudnost a oplzlost, nic víc. - Ale jedině neustálým prováděním tohoto jednání trvá lidský rod.
(Arthur Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
*
Víme, že to byl "německý duch", tolik obávaný a nenáviděný "za horami", který se všude, a tudíž i na území umění, stavěl uměle zaváděné záhubě evropského ducha spasně na odpor. Jestliže jsme na jiném poli oslavovali našeho Lessinga, Goetha, Schillera a jiné, jako naše zachránce od zániku v této záhubě, chceme dnes na hudebníku Beethovenovi dokázat, že jeho prostřednictvím - ježto mluvil čistým jazykem všech národů - vysvobodil německý duch ducha lidstva z hluboké potupy.
(Richard Wagner: Beethoven)
*
Pomysleme jen, že příroda na jednoho Goetha vsadí do kožichu lidstva deset tisíc mazalů, kteří pak jako bacilonosiči nejhoršího druhu otravují lidstvo.
(Adolf Hitler: Mein Kampf)
*
Kant se stal idiotem. - A to byl vrstevník Goethův!
(Friedrich Nietzsche: Antikrist)
*
Je pravda, že většina lidí si s volným časem neví rady a tráví jej třebas netvůrčím a prázdným čuměním do bulvárních novin a na nepodnětné stupidní televizní show, ale to je konec konců každého věc, čím se kdo baví, každý podle své duševní úrovně, nebo, jak krásně řekl Goethe, "každý trhá ovoce ze stromu vědění jen z té větve, na kterou dosáhne". A rostoucí stupidita lidstva je vlastně dobrá věc, poněvadž lidstvo oslabuje.
*
Obyčejný člověk nemůže mít nikdy dobré srdce - jinak by bylo dobré srdce něčím špatným. Dobré srdce je privilegiem velkých lidí. Ano! Dobré srdce je něco vznešeného - tedy vzácného - jak končí Spinozova Ethika. Tihle bídní červi! - Snad se, jak Goethe praví, "vyjeví u nich brzo skvělá bestiálnost".
(Ladislav Klíma: Sus Triumphans)

BEETHOVEN
v dílech jiných velikánů
Těsně po válce se dokonce psávalo "němci" s malým "n", jako kdyby Němci nebyli národ, ale jen nějaká zvířata, či co. Ani toho chudáka Beethovena nechtěli hrát! Wagnera nehrají v Izraeli dodnes!
(Richard Wagner - spolu s Beethovenem jeden z největších umělců všech dob!) Jako kdyby zrovna oni dva za něco mohli! Dnes vám budou lidi pro změnu tvrdit, že Beethoven je pes z filmu.
*
Ludwigu van Beethovene, slyšíš? Tys byl přece také jako štvaná zvěř; nastotisíckrát tě vystěhovali z domova kvůli "hluku" - a ona to zatím byla jen tvá geniální hudba! Tys byl hluchý, ale oni to byli, kdo neslyšel!

*
Věřím v Boha, Mozarta a Beethovena a v jejich apoštoly a mučedníky.
(Richard Wagner: Německý hudebník v Paříži)
*
Beethoven je operními díly podněcován co nejméně.
Beethoven podobá se v kterémkoli čase člověku skutečně posedlému; o něm totiž platí, co říká Schopenhauer o hudebníkovi vůbec: že pronáší nejvyšší moudrost řečí, jíž ani jeho vlastní rozum nerozumí.
Chceme dnes na hudebníku Beethovenovi dokázat, že jeho prostřednictvím - ježto mluvil čistým jazykem všech národů - vysvobodil německý duch ducha lidstva z hluboké potupy. Neboť tím, že hudbu, sníženou na pouhé líbivé umění, povznesl z její nejvlastnější podstaty na výši její vznešené povolanosti, zjevil nám pochopení onoho umění, jímž svět se každému vědomí tak určitě vysvětluje, jak to jinak dokáže jen nejhlubší filosofie u myslitele znalého pojmů.
Drsná prudkost Beethovenovy bytosti svědčí o tom, že zakletí, v němž formy držely jeho génia, vnímal skoro tak bezprostředně, jako každý jiný tlak konvence, s pocitem osobního utrpení. Ale jeho reakce na ně se projevovala jen a jen ve zpupně svobodném rozvíjení vlastního vnitřního génia, který se nedal ničím, ani oněmi formami, brzdit.
Jeho skoro příšerně bodavý zrak nespatřoval ve vnějším světě nic než obtížné rušení vlastního niterného světa a skoro celý jeho styk s tímto světem se omezoval na to, držet si jej od těla. Tak se křeč stává výrazem jeho tváře: křeč vzdoru drží tento nos a ústa v napětí, jež se nikdy nemůže uvolnit úsměvem, nýbrž jen nehorázným smíchem.
A teď si představme, jak asi taková bytost hleděla ze své skořápky do světa! -
Cítil se vítězem a věděl, že může náležet světu jenom jako svobodný muž. Svět si ho musil dát líbit takového, jakým byl. Zachází se svými vznešenými příznivci jako despota, a dostanou od něho jen to, k čemu a kdy má sám chuť.
Ať každý na sobě pozná, jak celý moderní svět jevů, který nás k našemu zoufalství všude neproniknutelně uzavírá, před námi pojednou zmizí v nic, jakmile jen zaznějí první takty jedné z těch božských symfonií!
V Schillerově básni, kterou podložil podivuhodnou závěrečnou větu své Deváté symfonie, rozeznal především radost přírody, zbavené vlády "módy". Všimněme si zvláštního pojetí básníkových slov:
Kouzlo tvoje víže,
co kdy dělil módy přísný duch.
Zvláštní je, že toto umírněnější epitheton ("přísný") pro činnost módy vzniklo teprve později, kdy je básník zeslabil; v prvním vydání své Ódy na radost dal ještě tisknout:
"Co kdy dělil módy meč!"
Ani tento "meč" nevyjadřoval - podle Beethovena - to pravé: připadal mu v souvislosti s módou příliš ušlechtilý a heroický. Proto tam z vlastní všemocnosti dosadil "drzý", a tak zpíváme nyní:
"Co kdy dělil módy drzý duch!"
Může být něco pádnějšího, než je tento zvláštní, až k vášnivosti prudký, umělecký postup? Připadá nám, že před sebou vidíme Luthera v jeho zlobě proti papeži.
(Richard Wagner: Beethoven)
*
Přes zeď v druhém domě vedle mne bydlí zpěvačka, která mi velmi krásně zpívá. Navštěvuje ji přítelkyně a ta pro mne hraje Beethovena. Jsou to moji nejlepší sousedé a často jsem v pokušení se s nimi seznámit, abych jim poděkoval za všechny krásné chvíle, které mi darovaly, ale vždycky překonám pokušení, protože vím, že to nejkrásnější v našem vztahu by vyprchalo, kdybychom si museli navzájem vyměňovat banality.
(August Strindberg: Osamělý)

Rudyard Kipling

30. prosince 2014 v 6:36 | čajovna |  Kipling

*30:12.1865 - †18.01.1936
Narozen v: Bombaj, Indie

Životopis:
Rudyard Kipling se narodil v indické Bombaji jako syn malíře pracujícího pro britskou koloniální správu, dětství prožil v Indii, kam se po absolvování internátní školy v Anglii roku 1881 opět vrátil, protože vojenská kariéra mu byla uzavřena pro silnou krátkozrakost a studium na univerzitě bylo příliš nákladné. Stal se pomocníkem šéfredaktora anglických novin v Lahore, kde mu otiskli první verše a krátké povídky. Přestože pak v Indii strávil pouhých sedm let, načerpal tu náměty pro svou nejlepší tvorbu.
V osmdesátých letech 19. století se definitivně prosadil jako básník a posléze i jako prozaik. Podnikl cesty do Číny, Japonska a Spojených států. Po sňatku s Američankou Caroline Balestierovou roku 1892 žil čtyři roky ve Vermontu v USA, kde napsal své slavné Knihy džunglí.
V Londýně, kam se s manželkou roku 1896 přestěhoval, vydal své další romány, ale stále psal i poezii. Ve vlasti byl ceněn především jako básník opěvující mužnost a vlastenectví, jeho próza nebyla tak vyzdvihována. Čtenáře zaujal především cizokrajnou tematikou, popisem přírody a zvyků domorodců a pozoruhodným uměleckým jazykem. Přelom století pak znamenal vrchol jeho literárních úspěchů a roku 1907 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu "… s ohledem na pozorovací talent, originální představivost jakož i mužnou sílu ideí a umění kresby" (citace z odůvodnění Švédské akademie).
Třebaže Kipling psal až do počátku třicátých let, nedosáhl již předchozích úspěchů. Navíc těžce nesl smrt svého syna Johna na bojišti 1. světové války. Po spisovatelově smrti na mozkovou mrtvici vyšla ještě jeho autobiografie Something of Myself (1937).
Kipling ukazuje britské impérium ještě v plné síle a velikosti a jako přesvědčený vlastenec a humanista zobrazuje Brity ve vztahu k Indům jako velké bílé bratry s povinností vést je a učit, jak to popsal ve své problematické básni Břemeno bílého člověka (1899, The White Man's Burden). Později byl proto často označován za imperialistu a horlivého zastánce kolonialismu, ale nikdo mu nemohl upřít talent velkého vypravěče. Proslulá je také jeho báseň If z roku 1895, známá v českém přebásnění Otokara Fischera pod názvem Když…, ve které Kipling vystihl obraz a ideál mužných vlastností a požadavky na statečného člověka v životním zápase v přemáhání každodenních všlelidských problémů.

Dílo:
Bajky i nebajky (Just So Stories for Little Children) 1902 - sbírka příběhů pro děti
Kasárenské balady, 1892
Kim, 1901 - špionážní román
Kniha džunglí (The Jungle Book), 1898
Nová kniha džunglí, 1899
Odvážní mořeplavci / Stateční kapitáni (Captains Courageous) - 1896
Povídky z pevniny a moře
Prosté povídky z hor
Schlichte Geschichten au Indien, 1887
Soldatengeschichten, 1888
Stopka a spol. (Stalky & Co), 1889 - román ze školního protředí
Tvůj sluha pes (Thy Servant Dog), 1930 - prozaická sbírka

Citáty R.Kipling

30. prosince 2014 v 6:35 | čajovna |  Kipling
Ať už potkáš výhru nebo porážku, s oběma těmito lhářkami jednej se stejnou tváří.

Domněnka ženy bývá přesnější než jistota muže.

Chceš realizovat své sny? Probuď se!

Žena je jenom žena, ale dobrý doutník, to je pokouřeníčko.
(verš z básně The Betrothed)

I ta nejhloupější žena si poradí s chytrým mužem, ale jen velmi chytrá žena si poradí s bláznem.

A kdo se optá, proč jsme padli. Řekni - neboť otcové nám lhali. (Common Form, 1918)

Šest věrných mužů slouží mi (vše, co vím, od nich mám) jejich jména jsou - CO, Kdo, Kdy, Proč, Jak a Kam

Rudyard Kipling: Knihy džunglí, výpisky.

30. prosince 2014 v 6:35 | čajovna |  Kipling
PRVNÍ KNIHA DŽUNGLÍ


MAUGLÍHO BRATŘÍ

"Jak znějí ta klíčová slova?"

"Vy a já jsme jedné krve."

"Mauglímu se teď v džungli nemůže celkem nic stát, protože mu neublíží ani had, ani pták, ani šelma. Nemá se tedy koho bát."

"Leda svého plemene," zašeptal Baghíra.

"Šedé opice mi daly ořechy a všelijaké pamlsky a - v náručí mě vynesly do koruny stromu, že prý jsem jejich pokrevní bratr, jenom ohon mi chybí. Byly na mne hodné, ať prý za nimi přijdu zas. Pročpak jste mě nikdy nezavedli mezi opičáky? Postávají na zadních nohou jako já. Celý den si hrají."


Pro každý příkaz má zákon džungle nějaký důvod. Požírat člověka šelmám zakazuje. Zabít ho smějí jenom tehdy, když učí mláďata zabíjení, a to ještě musí lovit mimo loviště své smečky nebo svého houfu. Hlavní důvod je ten, že po zabití nějakého člověka co nevidět přitrhnou na slonech bílí muži s puškami a stovky hnědých mužů s gongy, raketami a loučemi. Celá džungle to pak odpyká! Šelmy samy uvádějí někdy jiný důvod: Kdo požírá člověka, ten prý dostane prašivinu a vypadají mu zuby.



Vlk samotář zamlada dvakrát padl do vlčí jámy, jednou dostal výprask, div duši nevypustil, znal tedy mravy a způsoby lidí.

Každé zašustění trávy, každý závan horkého letního vzduchu, každé soví zahoukání, každé škrábnutí drápků netopýra, hovějícího si na stromě, každé zašplouchání rybičky, vyskakující v tůni, bylo Mauglímu běžné. Když se zašpinil nebo uhřál, zaplaval si v lesních tůních. A když dostal chuť na med, vyšplhal se pro něj. Zprvu se Mauglí držel pevně jako lenochod, potom však lítal směle z větve na větev jako šedá opice. Jindy zas vytahoval přátelům z tlapek dlouhé trny. V noci se pouštěl s kopce do obdělané krajiny a všetečně nakukoval vesničanům do chýší. Lidem však nedůvěřoval. Jednou mu Baghíra ukázal v džungli dřevěnou skřínku s železy. Byla chytře zakryta, málem do ní šlápl. Baghíra mu vysvětlil, že je to past.

Mauglí byl pouhý chlapec - umět nějakou lidskou řeč, sám by si byl ovšem říkal vlk.

"Člověčí mládě nemá ve smečce co pohledávat! Zakrátko dospěješ v muže."

"A to nesmí muž běhat za svými bratry?" namítl Mauglí. "V džungli jsem se narodil, zákona džungle jsem poslušný a mezi našimi vlky se nenajde ani jeden, abych mu nebyl vytáhl trn z tlapy. Vždyť jsou to mí bratří!"

Baghíra se protáhl a přivřel oči. "Sáhni mi, bratříčku, pod čelist."

Mauglí k němu napřáhl silnou hnědou ruku a pod hebounkou bradou, kde měl Baghíra mohutné naběhlé svaly, zarostlé hladkou srstí, nahmatal lysinku.

"Nikdo z celé džungle neví, že mám na sobě já, Baghíra, tuto památku - památku po obojku. A přece u lidí jsem se, bratříčku, narodil a u lidí mi umřela matka - v kleci královského paláce v Udajpúru. Ano, také já jsem se narodil u lidí. Džungli jsem okem nespatřil. Přes mříže mě krmili ze železné pánvice a tu jednou v noci jsem si uvědomil, že jsem Baghíra - že jsem pardál - a ne něčí hračka. Hloupý zámek jsem jediným máchnutím pracky urazil a tak jsem upláchl. A protože jsem obeznámen s lidskými zvyky, stal se ze mne ještě větší postrach džungle, než je Šér Chán."

"Ostatní tě nenávidí jen proto, že nesnesou tvůj pohled - protože jsi člověk. Jak zní zákon džungle? Nejprve udeř a potom mluv. Už z toho, že jsi neopatrný, vidí, že jsi člověk. Buď moudrý."

"Už mě to bláznovství s člověčím vlkem omrzelo. Je to člověk, lidský tvor, nenávidím ho až do morku kostí!"

Dobrá polovina smečky zahulákala: "Člověk! Člověk! Co mezi námi člověk pohledává? Ať táhne po svých."

"A poštve na nás vesničany, co?" zahlaholil Šér Chán. "Ba ne, raděj mi ho vydejte. Je to člověk, nikdo mu nedokáže pohledět do očí. S lidem džungle nemůže člověčí mládě běhat."

"Je náš bratr, i když ne pokrevní," znovu se ujal slova Akéla, "a vy byste ho chtěli zabít. Jestli souhlasíte, aspoň té hanby vás ušetřím, že byste zabili bratra, který nic neprovedl - bratra, kterého jste podle zákona džungle přijali do smečky."

"Je to člověk - člověk - člověk!" zaskučela smečka.

"Teď záleží všechno na tobě," řekl Baghíra Mauglímu.

Mauglí povstal. "Slyšte," křikl. "Dost už toho psího žvástu. Že jsem člověk (být po mém, byl bych ovšem zůstal vlkem až do smrti), to máte pravdu. Řeknu vám, jak se na člověka sluší, nejste už pro mne bratří, ale sag (psi). Co uděláte, nebo neuděláte, to nezáleží na vás. Záleží to jen na mně."

Chlapec tam stál nahý, s hřívou až na ramena.

"Jsem váš bratr, i když ne pokrevní. Až se tedy octnu mezi lidmi, slibuji vám, že vás nezradím."

A tu se v Mauglím něco rozbolelo, jakživ takovou bolest nepocítil, usedavě se rozplakal, až mu tekly slzy po tváři.

"Co to? Co to?" řekl si. "Nechce se mi z džungle a nevím, co to je? To umírám, Baghíro?"

"Ne, bratříčku. Jsou to slzy, jaké lidé prolévají," řekl Baghíra. "Džungle je ti opravdu navždy uzavřena."

"A teď půjdu za lidmi," řekl si Mauglí. "Nezapomenete na mne?"

"Až z tebe bude člověk, přijď za námi na úpatí kopce a budeme si povídat. A v noci přijdeme zas my za tebou do obilných lánů a budeme si s tebou hrát," řekla vlčata.

Za ranního rozbřesku kráčel pak Mauglí sám a sám s kopce za tajemnými tvory, zvanými lidé.



"Lidé se neumějí chovat," řekl si Mauglí.


Žena mu sáhla na chodidlo, měl je nadobro zrohovatělé. "Kdepak, střevíce jsi nikdy nenosil."

Mauglímu bylo nepříjemně, pod střechou se doposud neoctl.

Horší to bylo, když měl jít Mauglí na kutě. V pardálí pasti, jako byla ta chýše, nechtěl za nic spát. Když zavřeli dveře, vylezl oknem.

"Fí!" sykl Šedák, nejstarší z mláďat mámy Vlčice. "Páchneš dřevěným čoudem - docela jako člověk. A že jsi vlk, to nezapomeneš? U lidí se ti to stane jako nic."

"Ne, nezapomenu."

"Lidé jsou, bratříčku, lidé a jejich řeč nestojí za víc než žabí kuňkání."

Mauglí se učil lidským mravům a zvykům. Nejprve si musel nasadit bederní roušku, což ho velmi hnětlo.


Sám netušil, jakou má sílu. Proti šelmám byl v džungli slabý, ve vesnici zas o něm říkali, že je silný jako býk. Strachu neměl ani za mák.

Mauglí den co den léhal na trávě a poslouchal vůkolní šum a snil o starých časech v džungli.

"Vyhnali mě z lidské smečky i z vlčí smečky," řekl Mauglí. "Teď budu v džungli sám."



MAUGLÍHO PÍSEŇ

Lidská smečka se zlobí. Hází po mně kamením a žvaní hlouposti. Mám zkrvavená ústa. Pryč odtud.

Křepce se mnou, bratří, utíkejte nocí, žhavou nocí. Od světel vesnice se pustíme k zapadajícímu měsíci.

Vodstvo Vaingangy, lidská smečka mě zapudila. Proč?

I ty, vlčí smečko, jsi mě zapudila. Zavřela se přede mnou džungle a zavřela se vesnická brána. Proč?

Jako poletuje netopýr Mang mezi zvířaty a ptáky, tak i já poletuji mezi vesnicí a džunglí. Proč?

Od kamení z vesnice mám ústa pohmožděná a poraněná, ale u srdce je mi lehko, protože jsem se vrátil do džungle. Proč?

Ahah! Srdce mě tíží věcmi, které nechápu.


BÍLÝ LACHTAN

"Je někde na světě pro lachtany místo, kam se za nimi lidé nedostanou?"



LUKANON

(teskná lachtaní hymna)


Své druhy jsem potkal zbité, ach, pramálo jich zbylo.

Střílet a kyji nás utloukat, toť lidské dílo,

a jako ovce nás na jatky honit surově.

My zpívat budeme dále o svém ostrově.


TÚMÉ,

MILÁČEK SLONŮ


Nezapomínám, čím jsem byl. Já pout a řetězů jsem syt.

Nezapomínám na svou dávnou sílu a volnost v lese.

Za otep třtiny cukrové už nechci otročit.

Vrátím se k druhům do hor, tam všechno líp se snese.

Já půjdu třeba celou noc až do ranního svítání

tam, kde mě svěží vítr zulíbá a voda obejme,

že zapomenu na své okovy a hrotu bodání -

tam, kde dosud volně žijí druzi a družky dávné mé.


SLUŽEBNÍCI JEJÍHO VELIČENSTVA


Dvojocasník (= slon) dupl, až mu na noze zařinčel železný kruh. "S vámi nemluvím. Vy v duchu nic nevidíte. Mít tolik moudrosti, nebyl bych se tu octl. Byl bych jako dřív lesním králem, půl dne bych prospal a koupat bych se chodil, jak by se mi zachtělo."


Hulánský kůň: "Kde je pes, tam je člověk."

"Fú!" vyhrkli volci. "Tak to bude běloch. Honem pryč!"

Hulánský kůň: "Co máte proti bělochům? Já s nimi žiji."

"Když oni - nás - požírají!" řekl volek.

Předtím jsem vůbec netušil, proč se indický dobytek Angličanů tak bojí. Jíme hovězí - domorodý honák se ho ani nedotkne - a dobytku se to ovšem nelíbí.


DRUHÁ KNIHA DŽUNGLÍ



KDE SE VZAL

STRACH


Baghíra: "Pojídám želvy - chytám žáby. Kdyby mi tak šlo k duhu chroustání větviček!"

"To je taky naše vroucí přání," mekl koloušek. Narodil se teprve na jaře a moc se mu to na světě nezamlouvalo.

Slon Háthí jedná až v pravý čas, proto se také dožívá tak vysokého věku.

Řeka je na to, abys z ní pil, ne abys ji znečišťoval.


"Kde se vzal strach? Je to starý příběh, starší než džungle," řekl Háthí. "Sami víte, dětičky," spustil, "že nejvíc ze všeho se bojíte člověka." Zamručeli na souhlas.

"Ten příběh se, bratříčku, týká tebe," řekl Baghíra Mauglímu.

"Mne?" bránil se Mauglí. "Copak mám s lidmi společného?"

"A proč se bojíte člověka, to nevíte?" pokračoval Háthí. "Řeknu vám to. V prvopočátcích džungle, kdy to bylo, není známo, my, její obyvatelé, jsme spolu chodili a neměli před sebou strach. Tehdy nebylo sucho, na jednom stromě rostlo listí, kvítí i ovoce a my jsme se živili jen listím a kvítím a trávou a ovocem a kůrou.

A vládcem džungle byl prvotní slon Thá. Ten vytáhl chobotem džungli z vodní hladiny. Kde kly zbrázdil zemi, tam se rozběhly řeky, kde šlápl nohou, tam vytryskly tůně pitné vody, když zatroubil chobotem, stromy se kácely. Tak stvořil Thá džungli.

Tehdy nebyly obilné klasy a melouny a pepř a cukrová třtina, ani domky, jak je všichni znáte. Člověka obyvatelé džungle neznali, jako jeden lid žili v džungli. Pastvy bylo sice dost pro všechny, ale brzo se kvůli jídlu poškorpili.

Prvotní slon Thá zatím pilně robil nové džungle a do řečišť zaváděl toky. Všechno obcházet nemohl, ustanovil tedy pánem a soudcem nad džunglí Prvotního tygra: jemu ať obyvatelé džungle přednášejí své spory.

Jako každý jiný i Prvotní tygr se tehdy živil ovocem a trávou. Bez bázně před něho obyvatelé džungle předstupovali a jeho slovo bylo džungli zákonem. Byli jsme tehdy, pamatujte, jediný lid.

A tu jednou večer vzplála mezi dvěma srnci hádka - byla to hádka o pastvu, jaká se teď vyřizuje hlavou a předníma nohama - a jak tak před Prvotním tygrem, uvelebeným v kvítí, oba hájili svou věc, jeden prý do něho rýpl parohy. Prvotní tygr zapomněl, že je pánem a soudcem nad džunglí, skočil po srnci a zlámal mu vaz.

Až do toho večera nikdo z nás nezahynul. Prvotní tygr pochopil, co provedl, a pachem krve zmámen utekl do severních bažin. My, obyvatelé džungle, jsme se octli bez soudce a rvali se mezi sebou.

A tak nebyl v džungli zákon.

I svolal nás Thá a řekl: »Váš první pán uvalil na džungli smrt. Nezbývá tedy než zavést zákon, a to zákon, který neporušíte. Poznáte Strach, a až ho zastihnete, poznáte, on že je vaším pánem, a ostatní už přijde samo.« I řekli jsme my, obyvatelé džungle: »Co je strach?« A Thá řekl: »Hledejte ho a naleznete.« Křížem krážem jsme tedy chodili po celé džungli a hledali Strach a tu jednou buvoli vrátili se z džungle a oznámili, že v jedné sluji dřepí Strach, po celém těle je lysý a chodí po zadních nohou. Šli jsme tedy my, obyvatelé džungle, za stádem, až jsme přišli ke sluji. V ústí sluje stál Strach, a jak tvrdili buvoli, byl lysý a chodil po zadních nohou. Když nás zahlédl, vzkřikl a svým hlasem nám nahnal strach; ten nás trápí dosud. Polekaně jsme se rozutekli, přitom jsme po sobě šlapali a do krve se zraňovali. Ten večer prý jsme neulehli podle starého zvyku pospolu - každé plémě se odebralo jinam - kanci s kanci, jeleni s jeleny, paroháči se přidružili k paroháčům, kopytníci ke kopytníkům - svoji k svému - a tak jsme leželi v džungli a celí se třásli.

Jenom Prvotní tygr s námi nebyl, pořád se skrýval v severních bažinách.

Tu řekl Prvotní tygr: »Za co se mi to stalo?« A Thá řekl: »Za to, že jsi zabil a pustil do džungle Smrt. Se Smrtí sem přišel Strach. Jako ty se bojíš Lysého, tak se obyvatelé džungle bojí jeden druhého.

Ty slepče a bláhovče! Smrti jsi rozvázal nohy a budeš ji mít v patách, až nakonec zahyneš.

Obyvatelé džungle už nebudou před tebe předstupovat. Nebudou ti křížit cestu, nebudou poblíž tebe uléhat ke spaní, nebudou chodit za tebou, nebudou se pást u tvého doupěte. Jen Strach půjde za tebou a neviditelným bičem tě požene, kam se mu zlíbí.

Naučil jsi Člověka zabíjet, a on je učenlivý.«

Prvotní tygr řekl: »Leží mi u nohou, má zlámaný vaz. Celá džungle nechť zví, že jsem zabil Strach.«

Thá se mu dal do smíchu: »Jednoho z mnohých jsi zabil.«

"I z dálky umí Lysý udeřit, a tím více se báli; však víte, co zlého kvůli tomu náš lid od té doby snáší - od osidel, jam, pastí, létavých kůlů i žahavých much, vyskakujících z bílého dýmu (Háthí tím myslel ručnici) a od Rudého květu (oheň), který nás vyhání do širých polí. Ale podle Tháova slibu se Lysý tygra bojí a tygr dělá co může, aby se ho bát nepřestal. Pamětliv někdejšího zostuzení Prvotního tygra, jakmile ho zastihne, na místě ho skolí. Jinak se Strach prohání džunglí ve dne v noci."

"Ahí! Aú!" zaúpěl srnec nad tím, co to pro ně znamená.

Mauglí se převalil ve vodě a řekl: "Jenže já nejsem člověk. Patřím k svobodnému lidu."



ZÁKON DŽUNGLE


Nuž, pamatuj, zde platí zákony džungle a pražádné jiné.

Živ bude, kdo ctí je, kdo nezachovává je, ten bídně zhyne.


PURÁNBHAGATŮV ZÁZRAK

Purándás udělal něco, co by žádného Angličana ve snu nenapadlo, odumřel totiž světským starostem. Ale Indie je jediný kraj na světě, kde si každý může dělat co chce a nikdo se ho na nic neptá. Že se díván1 sir Purándás, komandér2 řádu Indického císařství, zřekl postavení, paláce i moci a spokojil se žebráckou miskou a okrovým rouchem sanjásina neboli světce, v tom nikdo neviděl nic zvláštního. Všeho se teď vzdal, jako když člověk odloží nepotřebný plášť.

Bos, sám a sám, s očima k zemi sklopenýma prošel městskými branami. Veta po dosavadním životě, žádný dojem, ať dobrý či špatný, v něm ten život nezanechal - pouhý mátožný sen. Stal se z něho sanjásin - potulný žebrák bez domova. Maso Purándás jakživ do úst nevzal, málokdy požil i rybu. Snil o klidu a pokoji.

Purándásovi - neboli Puránbhagatovi, jak si teď říkal - to bylo jedno. Zlhostejněla mu země, zlhostejněli mu lidé, zlhostejnělo mu jídlo. Až jednoho dne v dálce zahlédl obrys velkého Himálaje a řekl si: "Tamhle se usadím a získám vědění."

Za celý dlouhý jasný den zahlédl jen černého medvěda, jak pod ním v údolí mručí a hrabe. Když tehdy vyrazil na cestu, v uších mu dozníval rachot světa; tak to rachotí v tunelu chvíli po tom, co jím projel vlak. Po zlezení Mutíánijského průsmyku to však zmizelo a Puránbhagat sám a sám, oči sklopené k zemi, myšlenky v oblacích, kráčel a žasl a dumal.

"Tady dojdu klidu," řekl si Puránbhagat.


Ten den skončilo Puránbhagatovi putování. Došel na předurčené místo - vůkol ticho a pusto. Čas se mu od té chvíle zastavil, sedal u vchodu do svatyně, a nevěděl, jestli je živ či mrtev, jestli dosud vládne svými údy, nebo splývá s kopci a mraky a přeháňkami a sluncem.


Vesnice si pokládá za čest, že u nich takový člověk prodlévá. Každé ráno mu do rozsochy kořenů u svatyně mlčky kladli naplněnou žebráckou misku. Do vesnice však Bhagat nechodil. Prostírala se před ním jako na mapě.


I v takové lidnaté Indii když člověk celý den klidně sedí, hned po něm jako po skále běhá divá zvěř. Brzo se v té pustině znovu objevila zvířata, zdomácnělá v Kálíině svatyni, prohlídnout si vetřelce. První přišli ovšem velcí šedovousí himálajští opičáci langúři3, nedá jim to samou zvědavostí. Převrhli žebráckou misku, kutáleli ji po podlaze, brousili si zuby na berle s mosazným držadlem, ušklebovali se antilopí kůži, až nakonec o klidně sedícím lidském tvorovi usoudili, že jim neublíží. Večer seskákali se smrků, sepjatýma rukama žebrali o nějaké sousto, potom se zas ladně vyhoupli na strom. Líbilo se jim teplo od ohně, kupili se kolem něho, až je Puránbhagat při přikládání musel odstrkovat. Kolikrát našel ráno huňatého opičáka, jak si s ním hoví pod dekou. Celý den u něho nějaký opičák vysedával, a s nevýslovně moudrým i truchlivým výrazem si pro sebe broukal.

Hned za opičáky přišel statný jelen bárásinh4; je jako náš, jenže mohutnější. Na studeném kameni Kálíiny sochy si chtěl sedřít lýčí z parohů. Spatřil ve svatyni člověka a zadupal. Puránbhagat se nehýbal. Královský jelen se přišoural až k němu a očmuchal mu rameno. Chladnou rukou hladil Puránbhagat rozpálené parohy a tak dlouho rozčileného jelena chlácholil, až k němu schýlil hlavu. Zlehka mu Puránbhagat třel a sdíral lýčí. Bárásinh mu pak vodil laň s kolouchem - obě něžná stvoření okusovala světci deku - nebo za ním chodil v noci sám, v zášlezích ohně blýskal zelenýma očima a chroupal čerstvé ořechy. Nakonec se objevil i nejmenší plachý jelínek kabar pižmový5, velké králičí slechy vztyčeny. Ani žíhanému, zamlklému mušik-nábhovi to nedalo, šel se přesvědčit, co to, že se ve svatyni svítí. Losí tlamičku pokládal Puránbhagatovi do klína, chodil za ním a zas odcházel, jak oheň tuchl. Puránbhagat jim říkal "bratře", a pokud byli na doslech, tlumeným voláním "Bháí! Bháí!" je v poledne vábil z lesa. Mrzutý a nedůvěřivý černý himálajský medvěd6 - Sóna, pod bradou má vidlicovitou bílou lysinu - tam také leckdy zabrousil. Puránbhagat nejevil strach, Sóna zas nejevil zlost, jenom se díval, přistoupil až k němu, vyžebral si polaskání, krajíc nebo lesní maliny. V ranním tichu vylezl někdy Bhagat až nahoru do průsmyku podívat se, jak po zasněžených štítech putují červánky. V patách za ním šmatlal a supěl Sóna, všetečně strkal pracku pod poražené stromy a se zlostným uf! ji zas vytahoval. Jindy se zas Sóna, schoulený do klubíčka, jeho časnými kroky vzbudil. Připraven k boji rozlíceně se vztyčil a tu zaslechl Bhagata a poznal, že před ním stojí nejlepší přítel.

O poustevnících a světcích žijících daleko od velkoměst se trousívá pověst, že s divou zvěří dokáží zázraky. Zázrak tkví v tom, že zůstanou v klidu, že se prudce nepohnou nebo aspoň že se dlouho na návštěvníka nepodívají. Jako matné stíny viděli vesničané bárásinhy, pyšně si vykračující v šeru lesa za svatyní. Před Kálíinou sochou viděli himálajského bažanta minaula7, zářícího všemi barvami, a uvnitř langúry, jak si vsedě hrají s ořechovými skořápkami. Děti zas zaslechly Sónu, jak si za sesutými skalami medvědím hlasem prozpěvuje, a Bhagatova pověst divotvorce se tím všude ještě víc upevnila.

Zázraky mu však byly nadobro cizí. Byl přesvědčen, že všechno je jediný veliký zázrak, a kdo tohle ví, ten se nemá čeho bát. Nic tady na světě, to věděl jistě, není velké ani malé. Dnem i nocí přemýšlel, jak proniknout k jádru věci, až tam, kde vznikla jeho duše. Při tom přemýšlení mu nestříhané vlasy přerostly až na záda.


Každý divý tvor měl své pevné místo u ohně. V zimě rejdili po zlehka posněžených větvích jen langúři, teprve zjara přiváděly opice svá tesknooká opičátka z teplejších údolí. Na otázku, jak dlouho žije jejich světec v Kálíině svatyni, odpovídali vesničané: "Odjakživa."

Vyšlo slunce a probudilo libou pryskyřici deodarů8 a rododendronů a s ní ten vzdálený čistý pach, kterému horalé říkají "sněžná vůně".



KABÍROVA

PÍSEŇ


Zvážil a lehkým shledal tento svět,

nedal se tíhou statků zadržet,

dávno ho omrzela marná dřina,

odešel v chudém rouše sanjásina.


Pohledem jasnozřivým změřil člověka

(dí Kabír9: "Jedno je, toť pravda odvěká,

a konání je pouhá mlhovina.").

Tak došel k cíli v rouše sanjásina.

I poznal, na světě že jeho druh

je zvíře, jeho druh je také duch,

tak jako jeho věrný druh je hlína.

Tu moudrost získal v rouše sanjásina.


Helvétius

26. prosince 2014 v 12:03 | čajovna |  Helvétius


Životopis
Helvetius Claude Adrien, filosof franc. (*1715 v Paříži.-.†1771 t.), pocházel z bohaté rodiny pařížské a chráněn mocnými vlivy dvorskými. obdržel, maje 25 roků, místo generálního pachtýře, jež mu ročně vynášelo 300.000 franků; držel je až do r. 1751. V jeho domě soustřeďovala se stkvělá společnost filosofů a literátů, na jejíž hostění Helvetius nešetřil nákladu. Ctižádosti jeho podařilo se proniknouti knihou de ľ Esprit (1758), jejíž objevení způsobilo veliký rozruch. Na naléhání nejen strany klerikální, ale i kruhů politických, byla kniha z rozkazu parlamentu spálena a Helvetius musil odebrati se do ciziny. Pobyl v Anglii a potom v Německu, kde od Bedřicha II. s velkou poctou byl přijat. Vrátiv se do Paříže, shledal mínění o svém spisu i mezi encyklopaedisty samými valně ochladlé. Aby názory své obhájil a kritiku oslabil, psal de l' Homme, de ses facultés et de son éducation (vyd. až 1772, do něm. přel. G. A. Lindner, Víd., 1877), kde celkem tytéž názory pronáší jako ve spisu prvém. Helvetius byl sensualistou po módě tehdejší doby. Člověk jest podle jeho názorů bytost čistě smyslná, všechno vědění jeho jen ze smyslů pochodí. Mezi ním a ostatními tvory není rozdílu než stupňového; čím jsou smyslové dokonalejší, tím výše bytost stojí. Přirozený rozvoj smyslné podlohy lidské jsou vášně. Ty mají býti buzeny, nebo v nich jest založena velikost člověka, jen souměrný jich rozvoj má býti řízen. Co vůlí zoveme, nejsou než vášně, pokud v nich vidíme zdroj svých činů. Příčinou všeho konání jest sebeláska (Mme Deffandová charakterisovala jádro spisu Helvetiova řkouc. jím že prozrazeno tajemství světa). Vyhledáváme blaho a vyhýbáme se utrpení. A i tam, kde konáním svým oběť přinášíme, činíme tak, poněvadž nás to více blaží než opak. Jest tedy Helvetiovi vypočítavostí, co jiným ctností a ideálem. Sloužíce sobě samým, můžeme osobní tento prospěch uvésti ve shodu i s prospěchem jiných, a pak dospíváme ctnosti. Z nedbání shody té vzniká nespravedlnost. V řádu společenském horlí Helvetius tudíž jmenovitě proti vykořisťování sil dělných, žádaje osmihodinné doby pracovní a pod., a vznáší na zákonodárství povinnost takých oprav. Tyto zásady jsou též vůdčí myšlénkou jeho básně le Bonheur (Paříž, 1772), že štěstí zavítá mezi lidstvo, až vyrovnán bude prospěch jednotlivcův s prospěchem celku. Mimo uvedené psal ještě: Le vrai sens du syst. de la nature (Londýn, 1774); Le progres de la raison dans la recherche du vrai (t., 1775). Úplné vydání jeho děl vyšlo v Paříži, 1795, 14 sv.; t., 1818, 3 sv..-.Srv. ArezacLavigne, Diderot et la société du baron Holbach (Paříž, 1875). Zb.
Zdroj: Ottův slovník naučný

Helvétius: Citáty

26. prosince 2014 v 11:59 | čajovna |  Helvétius
Aby byl člověk šťastný, musí mu ke štěstí stále něco chybět.


Člověk najde svou moudrost, jen když se setká s hloupostí jiných.


Lidé se nerodí tací, jací jsou, ale stávají se jimi.


Mezi všemi slastmi na nás bezesporu nejvíce působí a dodává naší duši nejvíce energie rozkoš žen.


Helvétius: O duchu, výpisky.

26. prosince 2014 v 11:57 | čajovna |  Helvétius
Výrazem silná vášeň rozumím vášeň, jejíž předmět je tak nezbytný k našemu blahu, že by nám život bez něho byl nesnesitelný. Takový pojem si utvořil Omar o vášních, když řekl: "Ať jsi kdokoli, kdo miluješ svobodu a chceš být bohat bez statků, mocný bez poddaných - měj odvahu opovrhnout smrtí; králové se budou třást před tebou, kdežto ty sám se nebudeš bát nikoho."
Skutečně jedině vášně, dosáhnuvší tohoto stupně síly, mohou provést činy největší, čelit nebezpečím, bolesti, smrti, ba samému nebi.
Jakou vytrvalost i sílu vnukají vášně těm, kdo se chtějí vyznamenat ve vědách a v uměních a jež Cicero nazývá mírumilovnými hrdiny?
Jak ovládala tato vášeň Démosthena, který pobýval na břehu moře a naplniv ústa kaménky řečnil denně k vzbouřeným vlnám, aby zdokonalil svou výslovnost! Táž touha po slávě ukládala mladým pýthagorovcům tříleté mlčení, aby zvykli soustředěné meditaci; aby Démokrita uchránila světských vyražení, uzavřela jej do hrobek, aby tam hledal přesné pravdy, jejichž objev je vždy tak nesnadný a vždy tak málo ceněn lidmi; a konečně ona pohne Hérákleita, aby postoupil mladšímu bratru trůn v Efesu, k němuž jej určovalo právo prvorozenství, aby se věnoval úplně filosofii.
Vášním děkujeme na zemi téměř za všechny předměty našeho obdivu, že nás ponoukají, abychom čelili nebezpečím, bolesti, smrti a vedou nás k nejsmělejším rozhodnutím.
Jen vášně přilétají na pomoc význačným mužům a dovedou jim vnuknout to, co je nejlepší říkat i dělat.
Rozum v podobném případě nemůže nikdy nahradit cit. Řeči vášní nikdy nerozumí ten, kdo jich necítí.
"Hle," praví kardinál Richelieu, "proč slabá duše vidí nemožnost v plánu nejprostším, kdežto duši silné se i největší zdá snadným: před ní se hory snižují, kdežto v očích slabé duše se kopečky mění v horstva."
Silné vášně jsou osvícenější než prostý zdravý rozum a samy nás mohou naučit, abychom rozeznávali něco mimořádného od nemožného, což lidé jen rozumní skoro vždy směšují; neboť nejsou oživeni silnými vášněmi a zůstávají vždy jen lidmi prostředními. Dokáži to tvrzení, abych ukázal všechnu nadřazenost člověka vášnivého nad ostatními lidmi a abych prokázal, že jedině mocné vášně mohou zrodit velké muže.
Není století, jež by neponoukalo k smíchu v století příštím pro nějaké směšné tvrzení nebo popírání. Minulá pošetilost zřídka osvětluje lidem jejich pošetilou přítomnost.
Je to divná věc, že země, vychvalované pro svůj luxus a civilizaci, jsou právě země, v nichž největší počet lidí je nešťastnější než jsou národy divošské, kterými civilizované národy tak pohrdají. Kdo by pochyboval, že stav divocha je lepší než stav rolníka? Divoch se nemusí bát jako rolník vězení, přetížení dávkami, trýznění od pána, libovůle jeho zplnomocněnce; není ustavičně ponižován a otupován každodenní přítomností lidí bohatších a mocnějších než on; divoch žije bez představeného, bez otročení, je silnější než rolník, protože je šťastnější, těší se blahu rovnosti, a především neocenitelnému statku svobody, jíž se marně dovolává většina národů.
Je opravdu překvapující, proč tolik různých vládních forem, ustavených aspoň pod záminkou obecného blaha, a proč tolik zákonů a nařízení nebylo u většiny národů ničím jiným než nástroji, jak učinit lidi nešťastnými. Snad nelze uniknout tomuto neštěstí jinak než návratem k mravům daleko, daleko prostším. Dobře však cítím, že by pak bylo nutno vzdát se nekonečného množství slastí, od nichž se nemůžeme odpoutat bez nesnází. Je to pravda vhodně vyjádřená těmito dvěma verši o divoších:
U nich vše je společné, u nich je ve všem rovnost;
žijí bez paláců, ale také bez chudobince.
Vskutku, čím může přispět ke štěstí člověka jeho tabule více či méně velkolepá? Nestačí mu čekat, až bude mít hlad, nemůže přizpůsobit svá cvičení nebo délku procházek špatnému vkusu svého kuchaře, aby se mu zdál rozkošným každý pokrm, jen když není hnusný? Ostatně zdalipak střídmost a cvičení nepůsobí, že unikne všem chorobám, jež zaviňuje labužnictví, povzbuzované dobrou stravou? Štěstí nezávisí na výtečnosti jídla.
Nezávisí ani na nádheře oděvů nebo povozů; když se lidé objeví na veřejnosti ve vyšívaném šatě a ve skvělém kočáře, nezakoušejí slasti fyzické, jež jsou jedinými skutečnými slastmi; nanejvýš jsou vzrušeni rozkoší marnivosti; postrádat ji může být snad těžko snesitelné, ale těšit se z ní je věru nechutné.
Aby se tomu vyhnul, musil by se přiblížit zase prostému životu; jenže zvyky, jakož i zákony se tomu vzpírají. A tak období největšího přepychu národa bývá obyčejně obdobím velmi blízkým úpadku a ponížení.
Pokud jde o počet občanů, je známo, že země přepychu nebývají nejvíce zalidněny.
Přepych vábí bohatství do hlavních měst, ponechává venkov v nouzi, podporuje libovolnost vládní moci a tudíž rozmnožování podpor a konečně umožňuje zámožným státům, aby dělaly dluhy; těch se potom nemohou zbavit, aniž by národy zatížily svízelnými daněmi.
"Nestačí," jak praví Grotius, "aby lid byl opatřen věcmi naprosto nutnými k svému udržování a k životu; je také potřebí, aby mu život byl příjemný."
Aby byla vypěstována zdatná těla, je třeba prosté, ale zdravé a dosti vydatné stravy; dále výcviku, ne sice přepjatého, ale usilovného, je třeba zcela si zvyknout snášet výkyvy počasí.
Jednoho dne, když před Alkibiadem vychvalovali hodnotu Sparťanů, Alkibiadés3 řekl: "Čemupak se divíte? V tom nešťastném životě, jaký vedou, nemůže být pro ně nic naléhavějšího než smrt."
Národy, u nichž je zaveden přepych, stanou se dříve či později oběťmi despotismu; své slabé a ochablé ruce nastrkují okovům, jimiž je tyranie chce spoutat. V těchto národech žijí v změkčilosti, a ta ani nepřemýšlí, ani nepředvídá; a naléhavá potřeba, plně zaměstnaná hledáním ukojení, nezvedá svých zraků až ke svobodě.
Za svou hrubou neznalost pravého významu slov máme co děkovat hlavně klamné filosofii předešlých staletí; ona spočívala skoro úplně jen v umění, jak slov zneužívat.
Když slavný de la Rochefoucauld praví, že sebeláska je principem všeho našeho jednání, kolik lidí se nevzbouří proti tomuto proslulému autoru pro neznalost pravého smyslu slova sebeláska? Pokládá se za pýchu a marnivost, myslí se tudíž, že de la Rochefoucauld klade za základ všech ctností neřest. A přece bylo snadné zpozorovat, že sebeláska, tj. láska k sobě, není nic jiného než cit vštípený nám přírodou, a že tento cit se mění v každém člověku buď ve ctnost nebo v neřest podle jeho zálib a vášní; a že sebeláska různě uzpůsobena může vytvořit stejně pýchu jako skromnost.
Znalost těchto pojmů byla by ušetřila de la Rochefoucaulda tolikrát opakované výčitky, že vidí lidstvo příliš pochmurně; on je znal tak, jak jest. Doznávám, že jasné poznání, jak lhostejni jsou k nám téměř všichni lidé, je podívaná, urážející naši ješitnost; ale koneckonců musíme lidi brát tak, jací jsou; být popuzeni důsledky jejich sebelásky je tolik, jako bychom si stěžovali na jarní sněhové přeháňky, na horko v létě, na podzimní deště a na zimní mrazy.
Ostatně popudilo-li slovo sebeláska, kterému nebylo dobře porozuměno, tolik malicherných duchů proti de la Rochefoucauldovi, jaké spory ještě vážnější nezavinilo slovo svoboda? "Svoboda je tajemství."4 Svobodný je člověk, který není ani spoután, ani vězněn v žalářích, ani vyděšen jako otrok strachem z trestu; v tomto smyslu spočívá svoboda člověka ve volném vykonávání toho, čeho je mocen; pravím, čeho je mocen, protože by bylo směšné pokládat za nesvobodu to, že nejsme s to prolétat mračny jako ptáci, žít pod vodou jako velryba nebo se stát králem, papežem či císařem.

Helvétius: O člověku, výpisky.

26. prosince 2014 v 11:54 | čajovna |  Helvétius
Člověk často nezná sebe sama; pozorujeme tolik rozporů mezi jeho chováním a jeho řečmi, takže musíme, abychom jej poznali, studovat ho v jeho činnosti a v samé jeho povaze.
LIDEM JSME POVINNI ŘÍKAT PRAVDU - Kdybych vzal v potaz v té věci sv. Augustina, řekl bych jako on: "Jestliže i pravda působí pohoršení, nechť vznikne pohoršení, ale pravda budiž řečena." Podle sv. Ambrože bych opakoval: "Není obráncem pravdy, kdo ji bez hanby a bázně nepronese, jakmile si ji uvědomil."
Ale zde nejde o to, dovolávat se autorit. Mínění slavných mužů jsme povinováni úctou, ale nikoli slepou vírou. Je tedy třeba pečlivě zkoumat jejich mínění; a když se tak stane, musíme usuzovat svým rozumem, a ne rozumem jejich. Věřím, že tři úhly trojúhelníka se rovnají dvěma pravým úhlům, protože mohu dokázat, že je to pravda, a ne proto, že to řekl Eukleidés.
Někteří lidé pochybují, že věda o bohu čili theologie je vůbec vědou. Praví, že každá věda předpokládá řadu pozorování. Jaké však lze činit pozorování o bytosti neviditelné a nepochopitelné? Theologie není tedy nikterak vědou.
Není pochybnosti, jak praví vzdělaní Číňané, že v přírodě působí mocný princip, o němž nevíme, co je; ale když tento neznámý princip zbožštíme, pak stvoření boha není nic než zbožšťování lidské nevědomosti.
Je ovládán, a málo na tom záleží, kdo mu vládne. Konečně klesnuv na mysli, řekne si národ jako ten oslík v bajce: "Ať už budu mít jakéhokoli pána, těžšího břemene neponesu."
Pokud národ bude málo početný, zůstane usilování o jeho podrobení marné. Despotismus se těžko zahnízdí v kraji, který je málo zalidněn.
Moc panovníkova nebo vůdcova roste tím okamžikem, kdy národ zbohatl a rozmnožil se. A když je dost silná, odhodí masku, utlačuje lid, ničí každé vlastnictví, olupuje národ; neboť zpravidla se člověk zmocní všeho, co může uchvátit.
Takto první poplatek často umožní uchvatiteli, aby vybíral další, až konečně, jsa vyzbrojen neodolatelnou mocí, může jeho dvůr a vojsko pohltit veškerá národní bohatství. Pak je lid, ožebračený a slabý, napaden chorobou nejnezhojitelnější. Pak žádný zákon nezaručí občanům vlastnictví života, statků a svobody.
Žijí-li občané ještě v týchž městech, nežijí v jednotě, nýbrž ve společném otroctví.
Despotismus je stáří, je to poslední choroba říše. Tato choroba nezachvacuje mládí. Despotismus obyčejně předpokládá, aby národ byl již bohatý a četný.
Co činit s přebytkem obyvatelstva? Čím více vzroste jejich počet, tím více bude stát zatížen; z toho vyplývá nutnost buď války, která pohltí tento přírůstek obyvatelů, nebo zákona, který dovoluje odkládání dětí, jako je tomu v Číně.
Větší nebo menší počet lidí, které nazývám nadbytečnými, se sdruží a založí manufakturu. Předpokládám, že stálé rozmnožování obyvatelstva přivodí vynález nějakého přepychového předmětu a že vznikne další manufaktura. Několik takových manufaktur vytvoří městečko a později značné město. Město bude každým dnem vzrůstat, lidé ze všech stran se tam nahrnou, protože nuzným se tam dostane spíše podpor, neřestem beztrestnosti a rozkoším více prostředků k ukojení. Město se nakonec bude nazývat hlavním městem. To jsou první následky silného rozmnožování obyvatelstva.
Ale jiným následkem téže příčiny bude nouze většiny obyvatelů. Roste-li jeho počet, je-li více dělníků než pracovních příležitostí, pak soutěž sníží hodnotu mezd, přednost bude mít dělník, který prodá laciněji svou práci, to jest omezí co nejvíce svou životní úroveň. Pak se nouze šíří; chudák prodává, boháč kupuje; počet majetných se zmenšuje, zákony se den ze dne stávají přísnější a svobodu vystřídá otroctví.
Příliš velký vzrůst obyvatelstva přivodí ve státě i zločiny, i kruté zákony a konečně vyvine zárodky despotismu, který nutno pokládat za další účinek téže příčiny. Neštěstí, zaviněná přílišným vzrůstem obyvatelstva, byla známa ve starověku. Proto nebylo prostředku, kterého by byli nepoužili, aby je zmenšili. Jedním z nich byla sókratovská láska na Krétě. Byla ospravedlňována zákony Mínóovými. Motivem tak podivného zákona byla podle Platóna a Aristotela obava z přílišného rozmnožení obyvatelstva na Krétě. Z téhož hlediska nařizoval Pýthagorás svým žákům půsty a zdrženlivost. Kdo se postí, zplodí málo dětí. Po pýthagorejcích následovaly panny vestálky a konečně mniši, kteří jsou snad poddáni z téhož důvodu zákonu zdrženlivosti a jsou tudíž jen zástupci starověkých pederastů.
Láska k moci, hlavní hybná síla občanova, nemůže vytvořit lidi spravedlivé a ctnostné.
Všude jsou lidé jednotni v touze po moci. Lidé vděčí za své nectnosti různému způsobu, jímž se moc získává, a nemilují spravedlnost pro spravedlnost samu.
O NÁBOŽENSTVÍ - "Každé náboženství," praví Hobbes, "jež se zakládá na bázni před neviditelnou mocí, je pohádkou, která je nazývána náboženstvím, pokud je národem vyznávána; když je týž národ zavrhne, nazývá se pověrou. Devatero vtělení Višnuovo je v Indii náboženstvím, ale v Norimberku pohádkou."
Mám-li věřit své kojné a svému vychovateli, je každé jiné náboženství klamné, jen moje je pravdivé.
Snad se bude toto tvrzení zdát protismyslné. Ostatně je mi tato absurdita společná se všemi lidmi.
Všechna náboženství mohou být pokládána za zřízení politická. A všechna náboženství jsou klamná.
Papežství není v očích rozumného člověka nic jiného než pouhé modloslužebnictví. "Člověk," praví Fontenelle,"stvořil si boha k svému obrazu a nemohl jinak."
Ó papeženci! Připoutali k sobě velký počet (což je zájmem každé ctižádostivé sekty). Brzo se rozmnožili jako kobylky v Egyptě. Jako ony požíraly sklizně, byli tito kněží vydržováni na útraty katolických národů, činíce si nárok, že budou rozkazovat panovníkům, rozhodovat o jejich světské moci a disponovat libovolně korunami.
To však není vše. Aby bylo ještě zvětšeno bohatství a moc církve, pokusila se vybírat poplatky ve všech královstvích pod názvem "petrského haléře" nebo pod jiným jménem K tomu cíli otevřela banku mezi nebem a zemí a pod jménem "odpustků" si dala zaplatit na tomto světě hotovými, vydávajíc směnky, splatné přímo v ráji.
Každý kult má ráz lidský, ráz podvodu a lži.
Každé dogma je zárodek nesváru a zločinu.
A čím je zbožnost? Je zástěrkou zločinů.
Může se pokora stát ctností? Nikoli: ušlechtilá hrdost byla vždy ctností. Namítá se, že hrdost poutá člověka k zemi. Tím lépe; je tedy hrdost k něčemu užitečná.
Klamná náboženství byla téměř všude stejná. Jak vzniká tato jednotvárnost? Z toho, že lidé museli nezbytně dojít k stejným výsledkům, protože měli skoro stejné zájmy, skoro stejné předměty, které srovnávali, a stejný nástroj, to jest duševní schopnosti, aby je spojovali. Je to tím, že vůbec všichni jsou pyšní; všichni pokládají člověka za jediného oblíbence nebes a za hlavní předmět jejich péče, bez jakéhokoli zvláštního zjevení, a také bez důkazu. Nemohli bychom si jako jistý mnich několikrát opakovat: "Co je kapucín proti planetě?"

Karel Čapek

25. prosince 2014 v 9:14 | čajovna |  K.Čapek


Životopis
Přední český prozaik, dramatik, žurnalista, autor knih pro děti, překladatel, filozof a vůdčí osobnost kulturního života za první republiky.
Narodil se 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích u Trutnova v rodině lékaře MUDr. Antonína Čapka. Měl dva sourozence, sestru Helenu a bratra Josefa. Roku 1890 se rodina přestěhovala do Upice, kde si otec založil vlastní ordinaci. V letech 1895-1900 chodil v Upici Karel Čapek do obecní školy, od roku 1901 začal studovat na osmiletém gymnáziu v Hradci Králové. Roku 1905 byl Karel Čapek ze školy vyloučen. To byl také důvod proč odešel za svou sestrou Helenou do Brna, kde začal studovat na Prvním českém gymnáziu. Za jeho pobytu v Brně, Čapkovi rodiče prodali dům v Upici a přestěhovali se do Prahy. Karel šel s nimi. Bydleli na Malé Straně, v Říční ulici č. 11. V roce 1907 Karel začal studovat na Akademickém gymnáziu, kde roku 1909 odmaturoval a začal studovat na filozofii na Karlově univerzitě. Na doktora filozofie promoval v listopadu roku 1915. Pro nemoc nebyl odveden do války. Čapkovi rodiče se přestěhovali do Trienčanských Teplic, ale Karel spolu s bratrem Josefem zůstali v Praze. Zprvu Karel Čapek působil jako učitel, roku 1917 nastoupil jako redaktor do Národních listů. Pro nesouhlas s politickými názory šéfredaktora listů, z novin odešel. Roku 1920 se Karel seznámil s herečkou Olgou Scheinpflugovou. V letech 1921-1938 působil v redakci Lidových novin a zároveň se stal dramaturgem a režisérem Městského divadla Královských Vinohrad. V roce 1922 se setkal Karel Čapek s prezidentem T.G. Masarykem. Názory TGM zaznamenal v knihách Hovory s T.G.M., Mlčení s T.G.M, Nablízku T.G.M.
V roce 1925 se stal členem pražského Penklubu, později byl zvolen jeho předsedou. V květnu byl zvolen členem Literárního odboru IV. třídy České akademie věd, ale po měsíci z funkce rezignuje. Důvodem jeho rezignace je odepření členství významným literátům,jako např. P. Bezruče nebo F. Šrámka.
Roku 1935 se oženil s Olgou. Rok nato je navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Rok 1938 je rokem, kdy se Karel Čapek snaží pomoci národu otevřenými dopisy na obranu kultury, hájí principy svobody a snaží se lidem podat objektivní pohled na politickou situaci v současném Československu.
25. prosince 1938 na následky nachlazení umírá v Praze.
Z počátku Karel Čapek spolupracoval s bratrem Josefem, ten se ale postupem času věnoval více tvorbě výtvarné. V rané tvorbě vycházel z podnětů české předválečné moderny.

Dílo:
Zářivé hlubiny a jiné prózy - společně s bratrem Josefem
Boží muka
Trapné povídky
Francouzská poezie nové doby- překlady básní
Loupežník - napsal s bratrem Josefem
R.U.R.
Věc Makropulos
Továrna na absolutno
Krakatit
Ze života hmyzu - společně s bratrem Josefem
Adam Stvořitel
Hordubal
Povětroň
Obyčejný život
První parta
Z cest po Evropě vzniklo několik knih cestopisných fejetonů: Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska, Cesta na sever.
V knihách Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy vytvořil Karel Čapek originální typ krátkých detektivních příběhů.
Zahradníkův rok
Jak se co dělá
Na břehu dnů
Marsyars - obsahuje úvahy a eseje o literatuře a umělecké tvorbě.
Devatero pohádek
Dášenka čili život štěněte
V druhé polovině 30. let se Karel Čapek vrátil k utopicko-fantastickému směru a to v románu Válka s mloky, Bílá nemoc, Matka.
Miroslavem Halíkem byla posmrtně vydána např. díla. Život a dílo skladatele Foltýna, Měl jsem psa a kočku, Kniha apokryfů, Kalendář, O lidech, Bajky a podpovídky, Čtení o TGM, Místo pro Jonathana, Listy Olze a další.

Citáty K. Čapek

25. prosince 2014 v 9:10 | čajovna |  K.Čapek
Boj stvořila příroda, nenávist vynašel člověk.

Jedna z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.

Veřejné mínění je horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější než vlastní mínění.

Světu je třeba znovu a znovu tvůrce; ale tvůrce, který není svrchovaným pánem a vládcem, je jenom blázen.

Na celé člověčenstvo padá cosi jako mrazivý stín hrůzy. Co jiného je ta frenetická poživačnost, ta neúkojná žízeň po zábavě a rozkoši, to orgiastické rozpoutání, které se zmocnilo dnešních lidí? To není jen ovoce nebývalého hmotného blahobytu, nýbrž zoufale přehlušovaná úzkost z rozvratu a zániku. Sem s poslední číší, než bude s námi konec! Jaká hanba, jaké třeštění! Chcete číst ohnivé mene tekel, napsané nad hodokvasem lidstva? Pohleďte na světelné nápisy, které po celé noci září na zdech hýřících a prostopášných měst!

Člověk ještě není dost dokonalý ani dost slušný, aby měl právo žít na něčem tak krásném, jako je Země.

Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.

Proč nejsem komunistou? Protože jsem na straně chudých.

Bratři Čapkové: Adam Stvořitel, výpisky.

25. prosince 2014 v 9:07 | čajovna |  K.Čapek
I.
V popředí veliká tabule s rudým a černým nápisem volajícím:

SVĚT MUSÍ BÝT ZNIČEN!

ADAM: Bylo už tolik bláznů a šarlatánů, kteří chtěli svět spasit, že ani pes už nebere vážně člověka, který chce svět zničit. Veliký člověk je vždycky sám. Mně je to jedno. Chtěl bych, aby tu stálo celé to malé a bídné lidstvo a já mu vmetl ve tvář svou strašlivou žalobu i ortel. Je konec. Svět musí být zničen. Svět nestojí za to, aby byl zachráněn. Kanón negace je nabit až po ústí. Co je prach a ekrasit proti lidskému Ne? Co jsem se nasbíral vší negace a nastřádal všech rozumů! Co vše jsem přečetl a co debat jsem svedl, než jsem se stal pánem záporu! Dívá se na hodinky. Začněme! Ale dřív ještě přečtu svůj Manifest:
"Ve jménu jediné osvobozující Anarchie - ohlašuje se zničení světa. Důvody: Každý řád je násilí. Náboženství je podvod. Zákony jsou otrocká pouta. Každá vláda je tyranie. Jediná odpověď na tento stav je hromové Ne!

My -"

- vlastně bych měl říct "já", protože jsem mezi těmi šosáky nenašel jediného schopného učedníka; ale "My" zní vždycky lépe.

"My prohlašujeme veškerý řád, všechny zvyky a instituce za špatné a nulní; prohlašujeme, že každá snaha o nápravu a převrat světových řádů je zbabělý kompromis; prohlašujeme, že všechno je špatně; život je zlozvyk; humanita je slabost; trpělivost je zločin; ze všeho pak nejhorší je soucit a tolerance."
Ostatně jsem to psal a kázal už tisíckrát: bylo to marné. Zbytečně bych se opakoval. Všecko je špatně! Špatně! Špatně! Já popírám všecko! Teď je konec! Teď to praskne!
Stiskne knoflík u děla.
Všecko... všecko je pryč! Tak tedy přece je konec světa! A já jsem živ? Aha, já jsem zapomněl popřít sebe sama! Ale jinak je konec světa: to je zřejmé. Padne na kolena. Spasil jsem svět, neboť jsem jej zničil!
Z toho je jasně vidět, že nic za nic nestálo:
kdyby co za něco stálo, tak by to zůstalo,
nu, nemám pravdu?
Člověku by se věru nebylo ani snilo,
že široké slovanské Ne udělá takové dílo.
Byla to odvaha, co? - Haló! Slyšíte, haló! -
Nikdo se nehlásí! Konec! Triumf! Vesmír bez lidí!
Haló! Ne, nikdo. Svět je mrtev. Negace hotova.
Mně je docela po chuti, že nic není.
Já umím tvořit! Já jsem se stal tvůrcem! Tvůrcem z vlastní vůle a moci! Kdo má sílu ničit, dovede i tvořit. To je ohromný pocit, být stvořitelem!
Ne ne, lidi já nechci! To tak! Popřel jsem je, a konec! Člověk je odbytá věc. Něco vyššího! Něco nového! Ať je to například... Ne. Představme si něco, co není podobno člověku. Oddejme se inspiraci. Zamhuřme oči a neomezenou tvůrčí silou si vyvolejme obraz něčeho, co není bídný člověk. V náhlé inspiraci. Už to mám! Překročme, přeskočme opičí stadium člověka! Udělejme bytost vyšší: stvořme Nadčlověka! Ať nezná slabosti ani soucitu; ať je prost předsudků, pout, strachu a otrockých pudů. Ať je silný a svrchovaný; orlího pohledu do slunce; kníže vrcholů a ne už člověk nížin! Staniž se, amen!
Do práce! Do díla! Toť okamžik historický.
K výšinám nadčlověka! Ó, jaké božské dílo!
Překonat nízký, otročí úděl lidský!
Výše! Vystoupit výš! Překonat vše, co bylo!
Člověk je člověka syt a počíná tvořit bohy.
Budeš velký a volný. Popřeš boha. Silnou dlaní
zlomíš starého života kruh zavřený a úzký.
Zmocníš se vlády nad sebou hrdě a bez váhání.
Nadlidský Nadživot tvořím.
Prolhané morálky bab
zlom pouta malicherná,
nepřijmeš jařmo chtíče,
nebudeš líhnout děti,
rozrazíš předsudků krunýř.
ADAM: Copak je něco většího než tvořit?
EVA: Být volný!

II.
ADAM: Základem příštího světa a nového vyššího řádu
buď síla, mládí, vůle. Buď to muž činu a kladu.
Nestačí popřít svět. Musíš popřít i slova.
Tvůrče, nemluv a tvoř. Pravé tajemství bytí
ve veteši mrtvých pojmů se nikdy nezachytí.
Tvoř v mlčení horoucím a slovy se šálit nedej,
v sebe se soustřeď, sestup k tajemným hlubinám.
V svém nejvnitřnějším snu nejvyšší metu hledej.
Já stvořím muže, jakým chtěl bych býti sám.
Jaksi mi vyvstává
olympsky nahá, mladá, antická postava
s vavřínem ve hřívě a svaly zápasníků...
Vždycky je dobře si vzpomenout na antiku.
Špatný by nebyl taky
mladistvý Viking s mořsky jasnými zraky,
jenž krůpěje severních moří s vlající kštice střásá...
Sic nemá to kulturu, ale zas je to rasa.

MILES: Kde já stojím, tam je vrchol.

Bratři Čapkové: Ze života hmyzu, výpisky.

25. prosince 2014 v 9:02 | čajovna |  K.Čapek
PŘEDMLUVA
O této komedii se během její existence napsalo tolik nevlídných slov, že autorům přichází za těžko ještě něco připojit. Prý je to "Ošklivé, cynické a pesimistické drama, jemuž chybí pravda" (Christian Science Monitor) a "ukrutný, špinavý kus symbolismu" (Sheffield Daily Telegraph). "Zabte je," napsal o autorech berlínský kritik, a tak dále.
Jeden americký kritik napsal, že divák této hry se táže, nemá-li si podřezat krk, je-li svět tak špatný, jak se mu zde líčí. Každý divák nebo čtenář mohl sebe sama hledat v bloudícím tulákovi; místo toho - znepokojen nebo pohoršen - domníval se vidět svůj obraz nebo obraz své společnosti v havěti, jež tu byla - pravda, že s vědomou nespravedlivostí - učiněna nositelem některých špatností. A právě tento optický klam je svědectvím, že autoři nepsali svou "ošklivou a cynickou" satiru nadarmo.
Zrcadlo, jež nastavili životu, bylo úmyslně a tendenčně křivé a pokřivilo by hubu i nejspanilejší lidské Ctnosti. A hle, zlomyslný trik se nad očekávání podařil: bezpočet lidí rozpoznal člověka v té pokřivené grotesce a uvědomil si, že je cosi ošklivého, ukrutného a nicotného i tam, kde není zvykem to hledat.
Autoři

PŘEDEHRA
Zelená lesní mýtina.

TULÁK vymotá se z kulis klopýtaje a padne: Haha, to je švanda, že? To nic. Nemusíte se smát; já jsem si totiž neublížil. Předváděl jsem - pád - člověka. Jaká podívaná!
Usedne. Kdepak, já se nemotám. Já ne, ale všechno ostatní je opilé, všecko se motá, všecko se točí dokola, pořád dokolečka. - Haha, už dost, vždyť mně je z toho nanic! Rozhlíží se. Tak co? Všechno se točí kolem mne. Celá země. Celý vesmír. Přílišná čest pro mne. Rovná si šaty. Odpusťte, nejsem na to oblečen, abych byl středem harmonie sfér. Hodí na zem čepici. Tak tady je střed. Točte se kolem mé čepice, tu to neporazí.
Padnul jsem pod svým křížem. A ty sis myslela, květinko, že jsem opilý? Kdybych měl kořeny jako ty, netoulal bych se po světě jako pobuda. A kdybych se netoulal po světě, nepoznal bych tolik věcí.
Ano, to jsem já; mne znají všude. - Já jsem totiž člověk. Nikdo mě jinak nejmenuje. Říkají mně "člověče, já vás dám sebrat", nebo "člověče, ukliďte, udělejte, přineste mně tohle", nebo "táhněte, člověče!" A já se tím neurazím, že jsem člověk. Kdybych někomu řekl "člověče, dejte mi šesták", urazil by se. Když se mu to nelíbí, dobrá; budu ho považovat za motýla, nebo za chrobáka, nebo za mravence, zač kdo chce. Vždyť mně je to všechno jedno, člověk nebo hmyz. Já nechci nikoho napravovat. Ani hmyz, ani člověka. Já se jen dívám.
Já se jen dívám. Kdybych měl kořen nebo cibuličku v zemi, díval bych se na nebe - do nebes! Do smrti bych se díval rovnou do nebe! Ale že jsem člověk, musím se dívat na lidi. A já je vidím.

PEDANT vběhne se síťkou na scénu: Ach, ty krásné exempláře!

TULÁK: Hej, načpak ty motýly chytáte? Nechte je, hrajou si.

PEDANT: Co, cože, hra? Hra je jen úvod k páření.

TULÁK: A co s nimi děláte, když je chytíte?

PEDANT: Cože? Motýl musí být určen, datován a vřazen do sbírky; ale nesetři pelu! Síťka budiž z jemného tkaniva! Motýl buď pozorně usmrcen stisknutím hrudi! A napíchnut na špendlík! A napnut papírovými proužky! Do sbírky uložen řádně vyschlý! Budiž chráněn před prachem a moly! Vlož do skřínky hubku s kyanidem!

TULÁK: A proč to všechno?

PEDANT: Z lásky k přírodě. Člověče, vy nemáte lásku k přírodě! - odbíhá.

TULÁK: Račte odpustit, já že jsem opilý? Račte dovolit, opilý jsem, ale hodný.

DĚJSTVÍ DRUHÉ
KOŘISTNÍCI

CVRČKOVÁ: A proč jsi se, brouku, neoženil?

TULÁK:
Sobectví, paničko, sobectví. Měl bych se za to stydět.
Pohodlí ve své samotě hledá egoista.
Nemusí tolik milovat. A tolik nenávidět.
A tolik nepřát jiným ten jejich kousek místa.

TULÁK:
Vražda a zase vražda! Srdce, přestaň tak tlouci,
vždyť to byl jenom hmyz, vždyť jsou to jenom brouci.
Člověk chce něco víc, než aby se jenom napás
a vděčně, spokojeně žvýkal ten žvaneček štěstí:
život chce muže, život chce hrdiny, život chce zápas;
chceš-li se zmocnit života, chop se ho silnou pěstí,
chceš-li být plně člověkem, nesmíš být malý a slabý,
chceš-li žít, tedy vládni, chceš-li jíst, tedy ... zabij ...
Ticho! Copak vy neslyšíte,
jak po celém světě pracují horečné tiché čelisti,
roch-roch-roch to krvavé mlaskání syté
nad žvancem ještě živým ... Život je života kořistí!

Karel Čapek: R.U.R., výpisky

25. prosince 2014 v 9:00 | čajovna |  K.Čapek
ROSSUMOVI UNIVERZÁLNÍ ROBOTI
* * *
Vy jste blázen!
Domin:
Člověk má být trochu blázen, Heleno. To je na něm to nejlepší.
* * *
Co je dnes?
Nána:
Nevim. Ale měl by bejt konec světa.
* * *
Harry, přišly nějaké špatné zprávy?
Domin:
Naopak, už týden vůbec nepřišla pošta.
* * *
Ale já vás varuju, pane; ta mladá dívka má hrozné úmysly.
Domin:
Proboha, slečno Gloryová, jaképak! Snad se nechcete zase vdát?
* * *
Oh, řekněte, děje se něco?
Alquist:
Docela nic. Jen samý pokrok.
* * *
Alquist:
Máte pravdu. Jsem hrozně zpátečnický, paní Heleno. Nemám ani trochu rád tenhle pokrok.
Helena:
Jako Nána.
Alquist:
Ano, jako Nána. Má Nána nějaké modlitby?
Helena:
Takhle tlusté.
Alquist:
A jsou v nich modlitby pro různé případnosti života? Proti bouřce? Proti nemoci?
Helena:
Proti pokušení, proti velké vodě -
Alquist:
A proti pokroku ne ?
Helena:
Myslím, že ne.
Alquist:
To je škoda.
* * *
Alquist:
Neplodnost, paní Heleno, se stává poslední vymožeností lidské rasy.
* * *
Nic není strašnějšího než dát lidem ráj na zemi!
* * *
Celý svět, celé pevniny, celé lidstvo, všechno je jediná bláznivá, hovadská orgie!
* * *
Což lidstvo vyhyne?
Alquist:
Vyhyne. Musí vyhynout. Opadá jako hluchý květ.
* * *
Robot Radius:
Nechci žádného pána. Vím všechno sám.
* * *
Helena:
Proč se přestaly rodit děti?
doktor Gall:
Protože je člověk vlastně přežitek.
* * *
Helena:
A žádá někdo, aby se... vůbec přestalo vyrábět?
Dr. Gall:
Bůh uchovej! Ten by si dal!
Helena:
Proč?

Citát pro tento den / 230

24. prosince 2014 v 8:57 | čajovna |  Citáty
"Svět pozná mír, když síla lásky přemůže lásku k síle." -- Jimi Hendrix

Proč neslavím vánoce?

24. prosince 2014 v 8:45 | B.Hejný |  Zamyšlení
Říká se, že vánoce jsou svátky klidu, míru, rodinné pohody a odpuštění. Bohužel v moderní době kolem sebe vidíme při těchto svátcích jen zmatek, chaos, vtíravou reklamu, honbu za tzv. dárky atd. Lidé jsou na sebe zlí a bezohlední. V onchodech se tlačí, strkají do sebe, předbáhají se ve frontách, nadávají si, okrádají se a podobně. Vánoce jsou svátkem zlodějů, kapsářů a podvodníků všeho druhu. Take se traduje, že by o vánocích neměl být nikdo sám.
Další nesmysl. Jakoby na tom v této době nějak zvlášť záleželo, když jsou lidé, kteří jsou po celý rok sami a nikomu to nevadí. Někteří lidé se kvůli tomu trápí, žalem se opíjejí či jsou tak daleko, že páchají sebevraždy. Jen, aby nezůstávali sami.
Na duchovní úrovni jsou vánoce svátkem křesťanů. Měli by je proto především slavit křesťané, protože v tento den očekávají návrat Ježíše Krista.

Byl jeden den před vánoci. Jako mnoho vánoc předtím, neposílal ani nedostával dárky nebo přání. Pro něj byly vánoce jen další den. Jenom další den, po kterém bude následovat další. Věděl, že jsou to pokrytci, protože potřebují speciální den v roce na to, aby byli jeden na druhého hodní. Nemohou prostě takoví být; k tomu, aby vylezli ze svých děr a byli lidskými bytostmi, potřebují příležitost. Takoví to jsou shnilí zmrdi. Tohle věděl. Vždycky to pro ně nakonec skončilo u peněz. Nebylo úniku. Život byl prostě čekáním na začátek další směny.
(H. Rollins: Blues černýho kafe)

Mnoha lidem by jako četba na celý život úplně stačily vánoční nabídkové katalogy.
(Ch. Morgenstern)

Nade mnou nebe pověry,
pode mnou moře zvyků,
a já mezi nimi
na slabé loďce
zdravého rozumu.
Karel Havlíček. Borovský

Výročí dne 17.12.: L. van Beethowen

17. prosince 2014 v 14:18 | čajovna |  Beethowen

Životopis
Ludwig van Beethoven se narodil pravděpodobně 17. prosince 1770 v Bonnu. Přesné datum jeho narození není známo, pouze datum pokřtění dne 17. prosince. Byl druhorozeným synem Johanna van Beethovena a ovdovělé Marie Magdaleny Leym roz. Keverich. Z jejich sedmi dětí se dožili dospělosti pouze Ludwig a jeho dva mladší bratři Kaspar Karl a Johann. Ludwigova rodina byla hudebně založená; jeho děd, rovněž Ludwig, byl kapelníkem v rodném městě Mechelen ve Vlámsku, odkud později odešel do Bonnu. Rodina splynula s německým životem ve službách kurfiřta arcibiskupa kolínského. Beethoven prožil dětství v neradostném ovzduší: jeho otec, který byl dvorním tenoristou, propadl alkoholu. Beethovenovo vzdělání bylo zanedbáváno, přičemž otec využíval jeho hudebního talentu jako zdroje příjmů.
Prvním učitelem mladého Ludwiga byl jeho otec, po několika letech despotické výchovy a nucení do hraní na klavír dostal Ludwig větší volnost. Pro rozvoj jeho talentu bylo klíčové, že i přes zkušenosti s otcovou krutostí získal k hudbě i ke hře na klavír velmi pozitivní vztah. Teprve v devíti letech dostal řádného a zodpovědného učitele, byl jím Christian Gottlob Neefe, tehdy dvorní varhaník v Bonnu, který se později stal jeho přítelem a rádcem. Uvedl ho zejména do umění Johanna Sebastiana Bacha a umožnil vydání jeho prvních skladeb. Tento svobodomyslný protestant v něm také silně podporoval touhu po umělecké a tvůrčí svobodě, která se neslučovala se slepou poslušností vůči mecenášům.
V období dospívání nalezl Beethoven azyl u vdovy po bonnském archiváři a dvorním radovi Emanuelu Josefu Breuningovi, která k němu byla velmi laskavá a chápavá. V jejím domě nacházel přátele, vyučoval hře na klavír její děti a později se i scházel s uměnímilovnou mladou bonnskou společností. Zde také objevoval a napravoval své nedostatky ve vzdělání a společenském chování.
V sedmnácti letech v roce 1787 se Ludwig van Beethoven odebral do Vídně, a to poté, co Neefe vymohl tuto cestu u kurfiřta Maxmiliána Františka Habsbursko-Lotrinského. Zde se Beethoven snad setkal s Wolfgangem Amadeem Mozartem (o jejich setkání však neexistují písemné dokumenty), někteří autoři uvádějí, že se nakrátko stal jeho žákem.[4] Mladý nadějný Beethoven se ovšem brzy musel vrátit zpět do Bonnu, neboť jeho matka umírala na tuberkulózu. Po její smrti připadla starost o výživu rodiny včetně výchovy dvou mladších bratrů sedmnáctiletému Ludwigovi.
Ludwig van Beethoven žil od roku 1792 trvale ve Vídni a studoval zde u významných hudebních skladatelů: Josepha Haydna, Antonia Salieriho, Johanna G. Albrechtsbergera a Johanna Schenka. Díky své oblibě u aristokracie ze zemí Habsburského mocnářství (v neposlední řadě u českých aristokratů) a díky jejich finanční podpoře se mohl živit jako svobodný umělec,což bylo ještě značně neobvyklé. V té době byli hudebníci většinou zaměstnaní na dvoře určitého šlechtického rodu či u církevních hodnostářů (např. Joseph Haydn byl dlouhou dobu kapelníkem u šlechtické rodiny Esterházy, Wolfgang Amadeus Mozart část svého mládí strávil ve službách arcibiskupa salcburského). Beethovenovými nejvýznamnějšími patrony se stali Lichnovští, Kinští, Esterházyové a především Lobkovicové. Měl také příjmy z honorářů za koncerty a z výuky žáků.
Přibližně od roku 1795 se začínaly projevovat jeho problémy se sluchem: trpěl závažnou formou tinnitu (ušního šelestu), kdy mu v uších neustále zněly nepříjemné zvuky. Používal řadu pomůcek, od různých druhů naslouchátek po speciální tyč připevněnou k ozvučné desce klavíru, kterou skousl a mohl tak lépe vnímat zvukové vibrace. Sluch se mu však neustále zhoršoval, podle výpovědi jeho žáka Carla Czerného mohl bez větších obtíží slyšet hudbu a konverzaci pouze do roku 1815 podle jiných zdrojů ale již v roce 1816 úplně ohluchl. Jeho mimořádný hudební génius mu však umožnil vytvořit největší díla v době, kdy už byl zcela hluchý.
Od roku 1815, po smrti bratra Carla, vedl dlouhodobé soudní spory se svou švagrovou Johannou o poručnictví nad synovcem Karlem. Ten se nakonec stal jeho jediným dědicem.
Existuje mnoho domněnek o Beethovenových chorobách. Odborníci uvažují o syfilidě, cirhóze jater nebo chronickém zánětu tračníku. Po laboratorní analýze vzorku vlasů, který patrně odstřihl mrtvému skladateli Ferdinand Hiller, se jeví jako reálná otrava olovem.
Po dlouhodobých potížích podstoupil Beethoven v prosinci 1826 operaci břicha a o čtyři měsíce později zemřel (ve věku 56 let). Na pohřeb přišlo 10-20 000 lidí, nosítka s jeho rakví nesli významní hudebníci: Eybler, Gänsbacher, Hummel, Jírovec, Kreutzer, Seyfried, Weigl a Würfel. Jeho ostatky uložili na hřbitově ve Währingeru. Roku 1888 byly exhumovány a přemístěny na Vídeňský ústřední hřbitov Wiener Zentralfriedhof.

Vztah ke Goethemu
Johann Wolfgang von Goethe patřil mezi Beethovenovy oblíbené básníky i přes jejich rozdílné názory na vztahy s aristokracií. V jeho básních cítil sílu a vůli po svobodě a vzpouře. Mimo jiné napsal roku 1810 hudbu k jeho tragédii Egmont a věnoval mu zhudebnění básně Klidné moře a šťastná plavba. Od roku 1808 pomýšlel na zhudebnění Fausta; bezúspěšně hledal někoho, kdo by mu dílo upravil pro divadlo.
Oba umělci se setkali pouze jednou, v lázních Teplicích roku 1812.

Napoleon
V průběhu let zaujímal Beethoven k francouzskému císaři Napoleonu Bonapartovi protichůdné postoje. Kolem roku 1803 uvažoval o věnování své Symfonie č. 3 (Eroica) právě Napoleonovi. Existují názory, že to měla být záminka k možnému osobnímu setkání. Nakonec tuto symfonii věnoval svému nejdůležitějšímu mecenášovi, knížeti Josefu Františku Maxmiliánovi z Lobkovic. V roce 1809 mu Napoleonův bratr, vestfálský král Jerome Bonaparte, nabídl místo v Kasselu, které však Beethoven odmítl.

Dílo
Beethovenovo dílo je možné rozdělit do tří hlavních období. V prvním z nich, trvajícím přibližně do roku 1800, navázal Beethoven na tradici Haydna a Mozarta, v jeho dílech převládalo klasické schéma, vyvážená melodika a často divertimentový charakter skladeb. Do této doby spadají mj. jeho rané klavírní koncerty a symfonie č. 1 a 2.
Ve středním období, které končí okolo roku 1815, se Beethovenův sloh vyhranil k naprosté individualitě. Dospěl k novým strukturám a formám, záměrně rušil zavedené hudební konvence a pracoval s ostrými kontrasty melodiky, rytmiky i dynamiky, přesto jeho skladby vytváří vyvážený celek. Nejvýznačnější díla tohoto období jsou mj. symfonie Eroica, Osudová a Pastorální, 3.-5. klavírní koncert, opera Fidelio a houslový koncert D dur op. 61.
Populární klavírní skladbu Pro Elišku (Für Elise) napsal Beethoven v roce 1810 v tónině a moll. Je to tzv. dílo bez očíslování (Werk ohne Opuszahl), a jako takové je 59. v pořadí (WoO 59). Podle muzikologa Ludwiga Nohla byl na (ztraceném) originále nadpis: "Für Elise am 27 April zur Erinnerung von L. v. Bthvn" (Pro Elišku 27. dubna v upomínku na L. v. Bthvn).
V pozdním období vyvrcholilo Beethovenovo tvůrčí úsilí, chtěl dát svým myšlenkám co největší intenzitu, jeho díla se stávala stále komplikovanější jak ze skladatelského, tak z interpretačního pohledu.[14] Nejvýznamnější díla pozdního období jsou Missa solemnis, 9. symfonie, Variace na Diabelliho valčík, poslední klavírní sonáty či pozdní smyčcové kvartety.

Operní tvorba
Komponování oper bylo pro Beethovena problematické. Dokončil pouze velmi ceněnou operu Fidelio s věčným tématem lidské touhy po svobodě, kterou několikrát revidoval. Celkem projevil zájem o dalších 54 témat. Jednalo se mimo jiné o tato témata: Macbeth (1809, libreto Heinrich Joseph von Collin), Jana z Arku (1823, libreto Friedrich Kind a Carl Joseph Bernard), Brutus (1816, libreto Eduard von Bauernfeld) a Klaudina z Villy Bella (1826, libreto Johann Wolfgang von Goethe).

Citáty L.van Beethowen

17. prosince 2014 v 14:16 | čajovna |  Beethowen
"Hudba je zjevení vyššího rozumu a moudrosti."

"Opravdové přátelství může vyrůstat jen ze spojení podobných povah."

"Hned za láskou kráčí v jedné řadě nenávist, jež ji zastupuje."

"Láska žádá všechno a úplně právem."

"Uchopím život za chřtán, nesmí nade mnou zvítězit. Je krásné tisíckrát prožít život, třebaže pro něj nejsem stvořený."

"Láska, která není stálá, je bezvýznamný cit."

"Cit se ve mně probudil dříve než myšlenka. Nic jsem nechápal rozumem, všechno jsem cítil."

"Smíš být člověkem, ale ne pro sebe, jen pro jiné."

"V nebi budu slyšet."

"Na světě je mnoho co dělat. Vykonej to brzy!"

"Člověk nemá nic vzácnějšího a cennějšího než čas."

"Neuznávám jiné vznešenosti, mimo lidskou dobrotu."

"Bez srdečnosti nemůže být nikdo vynikajícím člověkem."

"Láska je bezvýhradné rozhodnutí pro určitý typ nedokonalosti."

J.K.Toole

17. prosince 2014 v 9:14 | čajovna |  J.K.Toole


Životopis
John Kennedy Toole bývá označován jako muž jednoho románu, ale podíváme-li hlouběji do spirály jeho životních osudů, můžeme se oprávněně domnívat, že jeho hlavní dílo Spolčení hlupců se mohlo stát prolegomenou k dílu mnohem rozsáhlejší ba i uznávanějšímu, avšak Toole předběhl o dvě dekády svou dobu a jeho nabroušený literární styl i postava společenského ztroskotance a vyděděnce, za kterým se jako předloha neskrýval nikdo jiný než autor sám, nemohl být ve své době prostě přijat.
John Kennedy Toole se narodil 17. prosince 1937 v New Orleans a již v šestnácti letech napsal svůj první (a předposlední) román Neonová bible (poprvé vydán v roce 1989 - dvacet let po autorově tragickém zesnutí). Absolvoval Tulenskou univerzitu se závěrečnou prací na téma dramatika a prozaika 16. století Johna Lylyho. Od roku 1958 působil jako učitel na Hunterské střední škole v New Yorku, aby se osamostatnil od vlivu své autoritářské matky, dále asi rok působil jako asistent profesora anglistiky na Jihozápadní univerzitě v Louisianě, a poté paralelně vyučoval v New Yorku a studoval postgraduál na Kolumbijské univerzitě, ale nedokončil jej, protože byl v roce 1961 naverbován do armády, kde v Puertu Ricu působil dva roky jako učitel angličtiny pro španělsky mluvící rekruty. V této době začal Toole také psát své nejdůležitější dílo - Spolčení hlupců. Po válce učil na římskokatolické Dominikánské koleji pro dívky v rodné New Orleans, jehož prostředí s tehdejším nezávislým kulturním centrem ve Francouzské čtvrti se stalo kulisami pro Spolčení hlupců, kde mimo jiné i pomáhal svému muzikantskému příteli prodávat na ulici párky. Doktorandské studium Toole nakonec absolvoval s vyznamenáním na Tulanské univerzitě a krátce pracoval i v továrně na výrobu mužských oděvů.
V roce 1967 román Spolčení hlupců dokončil a poslal jej do vydavatelství Simon and Schuster, ale kniha byla nakonec vydavatelem odmítnuta jako "nezajímavá a o ničem". Toole po ztrátě naděje na vydání svého celoživotního díla zcela rezignoval, začal pít, bral silné dávky prášků proti bolestem hlavy a přestal učit na Dominkánské koleji i v Tulane, a jeho deprese vyvrcholily dne 20. ledna 1969, kdy se pohádal s matkou, několik měsíců se autem potuloval po západním pobřeží, až dne 26. března 1969 spáchal na jedné postraní silničce u Biloxi ve státě Mississippi sebevraždu za pomoci zahradní hadice připojené na výfuk auta. Jeho dopis na rozloučenou Tooleho matka zničila hned po přečtení, což mimo jiné dalo senzacechtivým autobiografikům záminku podstrčit Toolemu domněnky o problémech se sklonem k homosexualitě, ale jeho rodina, přátelé i známí z armády to důrazně popírají.
Vydání románu se nakonec dosáhla alespoň Tooleova matka, když jej dala přečíst spisovatel Walkeru Percymu, jenž jej dále protlačil k vydání v roce 1980.
Spolčení hlupců vyvolalo krátce po svém vydání mezi kritiky i čtenáři značný rozruch a byla, mimo jiné, v roce 1981 oceněna i Pulitzerovou cenou.
Dílo: Spolčení hlupců, Neonová bible

J. K. Toole: Spolčení hlupců, výpisky, 1.část.

17. prosince 2014 v 9:11 | čajovna |  J.K.Toole
Po zhroucení středověkého systému nabyli vrchu bohové Zmatku, Šílenství a Nevkusu. Vlády nad Evropou se chopili kupčíci a šarlatáni nazývající své obmyslné evangelium "Osvícením". Den kobylek byl na dosah, ale žádný Fénix se nevznesl z popele lidstva. Pokorný a zbožný rolník Petr Oráč odešel do města a prodal svá dítka vládcům Nového Řádu z důvodů, jež můžeme při nejlepší vůli zváti pochybnými. Gyrus se rozšířil; Velký Řetěz Bytí se přetrhl jako had z příliš mnoha kancelářských sponek pospojovaných uslintaným idiotem; jeho příští sudbou se měly stát smrt, zkáza, anarchie, pokrok, ctižádost a sebezdokonalování. A byla to sudba věru nezáviděníhodná: Petr stál před zrůdnou nezbytností ZAČÍT PRACOVAT.
"Máš tady hroznej smrad."
"Co jsi čekala? Lidské tělo pobývající v uzavřeném prostředí vydává jisté pachy, na něž v tomto věku deodorantů a jiných zvráceností máme sklon zapomínat."
Ach, jaký podlý žert si to z něho Štěstěna zas tropí? Zatčení, dopravní nehoda, práce. Kde tenhle úděsný cyklus skončí?
"Mancuso a můj otec jsou si podobni pouze v tom, že oba působí dojmem bytostí jaksi bezpodstatných. Nicméně tvůj nynější mentor je očividně typem člověka, který se domnívá, že když každý bude neustále pracovat, bude všechno klapat jako na drátku. V mé soukromé apokalypse bude naražen na svůj vlastní pendrek. A vůbec, to nepřichází v úvahu, že bych šel do práce. Jsem právě plně vytížen svým dílem a cítím, že vstupuji do velice plodné etapy. Mučednictví v dnešní době nemá smysl."
"Zítra si pročtem v novinách 'volný místa'. A pak se pěkně ustrojíš a pudeš se ucházet vo práci."
"Neodvažuji se zeptat, co si pod tím 'pěkným ustrojením' představuješ. Bezpochyby ze mne učiníš terč posměchu."
"Nažehlím ti parádní bílou košili a vemeš si jednu z taťkovejch kravat."
"Smím věřit vlastním uším?" zeptal se Ignácius polštáře.
"Musím ovšem přiznat, že alternativa je pro mne dosti pochmurná. Mám vážné pochybnosti, že mě někdo zaměstná. Zaměstnavatelé ve mně cítí popření svých hodnot. Strachují se mě. Soudím, že dobře chápou, že jen z donucení funguji ve století, kterým opovrhuji. Chtějí prostě další tupé zvíře, které by poslušně patlalo jejich bestsellery lepem. Musíš pochopit, že můj weltanschauung probouzí v lidech strach a nenávist. Soudím, že jsem si vytvořil vůči práci mentální zábrany."
"Řekl jsem studentům, že ve jménu budoucnosti lidstva doufám, že jsou všichni sterilní."
"Dobře, dobře. Najdu si zaměstnání, ačkoli nemohu slíbit, že právě takové, jež bys nazvala teplým místečkem. Třeba ta zkušenost dodá mému psaní nový rozměr. Podílet se aktivně na systému, který kritizuji, bude samo o sobě zajímavou ironií. Kdyby tak Myrna Minkoffová viděla, jak hluboce jsem upadl."
"Copak dělá ta maličká? Jestli má peníze, jaks mi tvrdil, měl by sis ji možná vzít. Pěkně byste se usadili a měli hezký malý děťátko nebo tak prostě."
"Mám uvěřit, že ústa mé vlastní matky vypustila něco tak oplzlého a sprostého?" zařval Ignácius.
"Jsem anachronismus. Lidé si to uvědomují a protiví se jim to."
"Mankote, synečku, měl by sis říct 'Hlavu vzhůru'!"
"Hlavu vzhůru?" opakoval po ní divoce Ignácius. "Kdo ti zasel do hlavy tuhle duchaprázdnou veteš? Odmítám 'pozdvihat hlavu'. Optimismus mě plní ošklivostí. Je to zvrácenost. Od chvíle člověčího pádu je jeho jediným případným stavem ubohost."
"Možná bych se mohl přeptat v družstvu Dobrá vůle."
"Ignácie! Ty berou akorát slepý a němý."
"Jsem přesvědčen, že by to byli příjemní spolupracovníci."
"Slušný, podnikavý, spolehlivý, mírného založení." Dobrotivý bože! Co to chtějí za kreaturu? Obávám se, že pro koncern s takovýmhle světonázorem bych nemohl pracovat.
Abstinence, nejjistější způsob antikoncepce.
Jak jsem se Vám zmínil již v předchozích částech, šel jsem ve stopách básníka Miltona, když jsem jako on trávil své mládí v ústraní, meditaci a studiu, abych své literární vlohy přivedl k dokonalosti; matčina kataklyzmatická poživačnost mne pak krajně pohrdlivým způsobem vypudila do světa; můj systém se dosud nachází ve stavu silně rozkolísaném. Stále tudíž přivykám tlakům světa práce. Slýchám přes dveře do továrny tlumený sykot a hřmot, ale má oslabená forma zatím vylučuje, abych do tohoto svébytného inferna sestoupil. Občas někdo z továrních dělníků najde cestu do kanceláře, aby tam nevzdělanými slovy přednesl nějakou stížnost (obvykle na opilost dílenského mistra, notorického kořaly).
Moje matka se běžně stýká s jistými nežádoucími živly, jež se ji pokoušejí obrátit na jakousi sportovní víru, s nepodarky lidského rodu, kteří si pravidelně prokulují svou cestu do zapomenutí.
"Víš, co je dneska s lidma za průser? Všichni jsou nějak ujetý."
"Také mě mohlo napadnout, že pokaždé, když otevírám dveře svého pokoje, otevírám Pandořinu skříňku. Dopřej mi trochu klidu. Copak nestačí, že jsem celý den vystaven sekýrování v práci? Měl jsem za to, že jsem ti výmluvně popsal hrůzy, jimž musím denně čelit."
Obávám se, že sběrači dneska jednou rukou škubají bavlnu, zatímco druhá tiskne k hlavě tranzistorové rádio, které jim chrlí do ušních bubínků reklamy na zaručený napřimovač vlasů a módní kadeřnické salóny nebo nabídky ojetých aut a laciného vína, přičemž se jim na rtech klinká mentolová cigareta s filtrem a hrozí podpálit celé bavlníkové pole.
Mississippi - Tato řeka je oslavována písní i veršem, přičemž převládajícím motivem je prezentace řeky coby náhražkové mateřské postavy. Ve skutečnosti je řeka Mississippi zrádným a zlovolným vodním tokem, jehož vírům a proudům každoročně splatí daň mnoho lidských životů. Nepoznal jsem dosud člověka, který by se odvážil smočit jen špičku nohy v jejích znečištěných hnědých vodách, jež vrou kanálovými splašky, průmyslovým odpadem a smrtelnými insekticidy. I ryby tam umírají. Mississippi jako Matka-Bohyně-Ops-Lůno-Dobrodějka je tudíž motivem zcela falešným, s nímž, jak se domnívám, přišel poprvé onen úděsný podvodník Mark Twain. Tato neschopnost vejít ve styk se skutečností je nicméně charakteristická takřka pro všechno americké "umění". Jakákoli spojitost mezi americkým uměním a americkou přírodou je čistě náhodná, ale tak je tomu jen proto, že národ jako takový nemá sebemenší sepětí se skutečností. Toto je pouze jeden z důvodů, proč jsem byl vždy nucen existovat na samém okraji jeho společnosti, zůstaven limbu, vyhrazenému těm, kdož skutečnost poznají, jsou-li před ni postaveni.
V okolí Levyho kalhot najdete krčmu na každém rohu, což napovídá, že mzdy v této oblasti jsou propastně nízké. V mimořádně zoufalých blocích jsou až tři nebo čtyři hospody na každém průsečíku ulic.
Ve své nevinnosti jsem se domníval, že obscénní jazz, šířený do prostoru reproduktory na továrních zdech, je u kořenů apatie, již jsem u dělníků mohl pozorovat. Psýchu lze bombardovat těmito rytmy pouze do určité míry, pak se začne hroutit a atrofovat. Našel jsem tudíž vypínač, jímž se tato hudba ovládala, a vypnul ji. Tento čin z mé strany podnítil dosti hlasitý a neotesaný protestní řev ze strany pracovního kolektivu, který na mne rázem začal pohlížet zachmuřenými zraky. Vůčihledě nepřetržitý tok hudby v nich vypěstoval takřka pavlovovský reflex na tento specifický hluk, reflex, který, jak věří, je rozkoší.
Stýkám se pouze se sobě rovnými či s nikým, a ježto sobě rovných nemám, nestýkám se s nikým. Můj exil je ovšem dobrovolný.
Mám před sebou den plný bůhvíjakých hororů. Jsem momentálně nezaměstnaný a byl jsem vyštván z domu, abych si hledal práci. Ale právě tak by mohl být mým cílem svatý grál. Celý týden už běhám po městě jako čamrda. Postrádám patrně jistých zvrácených rysů, po nichž se dnešní zaměstnavatelé

J.K.Toole: Spolčení hlupců, 2.část

17. prosince 2014 v 9:11 | čajovna |  J.K.Toole
pídí. V takových dnech považuji za úspěch, když v sobě najdu dostatek ducha, abych se uchýlil do kina.
Státní úředníky neomylně rozpoznáte podle prázdnoty zaujímající prostor, kde většina ostatních lidí mívá tvář.
Nevěřím ostatně, že člověk musí nutně sestoupit až na dno, jak tomu bývalo dřív, aby subjektivně poznal svoji společnost. Spíše než vertikálně směrem dolů může se člověk pohybovat horizontálně k bodu dostatečného odstupu, kde skrovná míra pohodlí není zcela vyloučena. Osobně jsem zjistil, že nedostatek potravy a pohodlí namísto, aby ducha zušlechťovaly, vyvolávají v lidské psýše pouze úzkost a usměrňují všechny naše lepší pudy k jedinému cíli, a totiž k opatření něčeho k snědku. Přestože vedu Bohatý vnitřní život, je mi rovněž zapotřebí trochy jídla a pohodlí.
Úřední osoby ke mně zjevně vábí nějaké pižmo vydávané mým organismem. Koho jiného by obtěžoval policista, když ve vší nevinnosti čeká na svou matku před obchodním domem? Kdo jiný by byl špehován a udán za to, že sebere na ulici bezmocné zatoulané kotě? Zdá se, že přitahuji láje policistů a zdravotních inspektorů jako háravá fena. Jednou si to svět pod nějakou směšnou záminkou se mnou vyřídí; čekám toliko na den, kdy mne zavlečou do nějakého klimatizovaného žaláře a nechají mě tam pod fluorescenčními světly a zvukotěsným stropem pykat za to, že jsem přezíral vše, co je tak drahé jejich latexovým srdéčkám.
Protože bylo časné odpoledne, rušilo pouliční klid jen velice málo lidí. Usoudil jsem, že místní obyvatelé jsou dosud v posteli a zotavují se z nemravností páchaných předchozí noci. Mnoho z nich nepochybně potřebovalo lékařskou pomoc: několik stehů v natrženém tělesném otvoru, ošetření zlomeného genitálu. Mohl jsem jen tušit, kolik divouských a nemravných zraků na mne hladově pohlíží zpoza zavřených žaluziových okenic. Snažil jsem se na to nemyslet. Začínal jsem si již připadat jako laskominy vzbuzující stejk na řeznickém pultě. Nikdo však na mne lákavě nevzkřikl z okna; všechny ty úchylné mentality, pulsující ve svých temných příbytcích, byly patrně rafinovanějšími svůdci. Z nejednoho domu, který jsem míjel, hlaholil bezuzdný smích. Pobloudilí obyvatelé uvnitř se zřejmě oddávali chlípným zvrácenostem a ještě z nich měli kratochvíli. Snažil jsem se jejich nehoráznému řehotu uzavřít své panické uši.
Jímá mě podezření, že jsem obětí nedomyšlené představy svého otce. Jeho sperma bylo pravděpodobně vypuštěno poněkud kách.
"Rád bych nějakou poctivou fachu, kde bych měl aspoň existenční minimum."
"To mě mohlo napadnout," řekl hněvivě Ignácius. "Jinými slovy, chcete se stát obyčejným měšťákem. Vám by měli všem vypláchnout mozek. Věřím, že byste chtěl být úspěšným člověkem nebo něčím podobně ubohým."
"Jak to má podle vás barevnej kluk udělat, aby nebyl příživníkem a nemusel přitom makat za podminimální plat?"
"Prosím vás. Vy ani nechápete, jaký máte v hlavě zmatek. Vaše hodnotová stupnice je naprosto zcestná. Až získáte místo nahoře, nebo co to chcete získat, nervově se zhroutíte, nepotká-li vás nic horšího. Znáte nějakého negra, který by měl žaludeční vředy? Ovšemže ne. I v brlohu lze vám spokojeně žít. Děkujte Štěstěně, že nemáte žádného rodiče kavkazské rasy, který by vás pobízel. Čtěte Boëthia. Boëthius vám odhalí, že všechno pachtění je nakonec bezvýznamné, že musíme bez reptání přijímat, co je."
"Kurva, vám by se líbilo bejt pořád jednou nohou příživník?"
"Je to báječné. Sám jsem byl ve svých šťastnějších, lepších dobách příživníkem. Co bych za to dal, kdybych mohl být ve vaší kůži. Nevylezl bych ze svého pokoje víc než jednou do měsíce, a to jen proto, abych z poštovní schránky vyňal šek na podporu v nezaměstnanosti. Uvědomte si své štěstí."
"Domníváš se, že jsem nepříčetný? Předpokládáš, že by se nějaký psychiatr jenom pokusil nahlédnout do hlubin mé psýchy? Nasadili by všechny páky, aby ze mne udělali pitomce, který miluje televizi, nová auta a mražené pokrmy. Což to nechápeš? Psychiatrie je nebezpečnější než nějaká ideologie. Odmítám si nechat vymýt mozek. Nechci se stát robotem!"
"Ale Ignácie, pomohli už tolika lidem vod jejich problémů."
"Tak podle tebe mám problémy?" zařval Ignácius. "Jediným problémem těch lidí bylo stejně jen to, že neměli rádi nová auta a spreje na vlasy. Proto je odklidili. Nahánějí tím ostatním členům společnosti strach. Každý náš ústav pro choromyslné je plný nebožáků, kteří zkrátka nemohou vystát lanolín, celofán, umělé hmoty, televizi a množiny."
"To není pravda, Ignácie. Pamatuješ starýho pana Becnela, co bydlel na konci ulice? Toho zavřeli do blázince, protože běhal po ulici nahatej."
"Jistěže běhal obnažený po ulici. Jeho pleť již prostě nesnesla všechno to dakronové a nylonové šatstvo, které mu ucpávalo póry. Odjakživa jsem pana Becnela pokládal za mučedníka naší doby. Stal se krutou obětí řádu."
Matčinu omezenému mozku připadá psychiatrické oddělení jako lákavá alternativa. To je celá ona, v nejlepším úmyslu nechat své dítě spoutat svěrací kazajkou a trýznit elektrickými šoky. Pravda, tak daleko jeho matka zřejmě nedohlédne. Nicméně, měl-li co dělat s ní, bude nejlepší připravit se na nejhorší. Ano, pěkně by se o něj postarala. Stříkali by po něm studenou vodu. Nějaký psychoanalytický kretén by se marně pokoušel pochopit jedinečnost jeho světonázoru. Nakonec by ho zfrustrovaný dušezpytec vecpal do kobky velké sotva metr na metr. Ne. Něco takového nepřichází v úvahu. To už raději do vězení. Tam jste omezeni pouze fyzicky. Kdežto na psychiatrii si zahrávají s vaší duší a světonázorem a zdravým rozumem. To by nesnesl. Násilníci, zaměstnávaní nemocnicí, ho už mají na mušce. Hliněný holub Ignácius Reilly. Ke Constantinople Street se teď možná řítí zamřížovaná sanitka. Uteč! Uteč!

Citát pro tento den / 229

16. prosince 2014 v 8:33 | čajovna |  Citáty
Přítel, to je jedna duše přebývající ve dvou tělech. (Aristoteles)

Jak bojovat s nachlazením

16. prosince 2014 v 8:30 | čajovna |  Cesty ke zdraví
Příznaky nachlazení jsou nejčastěji vyšší teploty, bolest hlavy, na plicích, v krku, svalů, únava, kýchání, rýma a kašel. Důležitá je prevence v době epidemie se vyhýbat většímu shromáždění lidí, upravit stravovací režim, podpořit imunitu dostatkem vitamínu C a pít dostatek tekutin, aby se dostatečně vylučovaly toxické látky z těla. Je potřeba vyloučit ze stravy veškeré zahleňující potraviny, především mléčné výrobky. Podle tradiční čínské medicíny je potřeba se zaměřit při nachlazení na podporu ledvin. Přikládáme na oblast ledvin rozmačkanou cibuli, obklady z tymiánu, majoránky a kopřivy. Pro podporu imunity se osvědčilo užívání tinktury z echinancey. Vysoké dávky vitamínu C mohou zvrátit průběh onemocnění. Cibule a česnek uvolňují nos.
Trvání nemoci pomůže zkrátit zinek. Je obsažen v játrech, červeném mase, vejcích a semenech dýně, ale spíše je doporučován několika denní půst s přídavkem zinku v tabletách. Pro vypocení volíme potopudný čaj s obsahem lipového květu a černého bezu. Nos můžeme propláchnout přesličkovým odvarem a nakapat do nosu šťávu z aloe vera. Přibolestech v krku kloktáme šalvějovou tinkturu rozpuštěnou ve vlažné vodě. Teplotu se nesnažíme snižovat, pokud nepřekročí 39°C. Při vysoké horečce přikládáme studené až ledové zábaly několikrát za sebou na trup, aby horečka rychle poklesla. U dětí je můžeme dát kromě trupu i na čelo. Po snížení teploty ponecháme nemocného dobře osušeného ve vyvětrané místnosti při pokojové teplotě.

Zdroj: Jiskra Benešov

Meditace

16. prosince 2014 v 8:30 | Libertus |  Básně
Seděl jsem v tichém spočinutí.
Zaslech jsem mávnutí křídel,
bylo nekonečné a dlouhé.
Zvuk pronikal do mého nitra
a já se vnořil do ticha.
Za svitu luny naslouchám větru,
motýl se vznesl do ztichlé krajiny.
Tak dotklo se mě nekonečno
a já uviděl Cestu.


Josef Lada

14. prosince 2014 v 8:26 | čajovna |  Lada

Životopis
(17. prosince 1887 Hrusice - 14. prosince 1957 Praha)
Ilustrátor, kreslíř, malíř, scénograf Josef Lada se narodil 17. prosince 1887 v středočeské vesnici Hrusice, která se nachází nedaleko Prahy.
Jeho otcem byl Josef Lada (1847 - 1904) a matkou Alžběta, rozená Janovská (1843-1912). Měl ještě tři sourozence - bratra Františka(1870-1929), sestru Antonií (1877-1900) a sestru Marii (1881-1954). Vyrůstal v chudé rodinně venkovského řemeslníka v domě č.p 15. Otec se vyučil ševcem a toto řemeslo také v Hrusících provozoval. Mimo to také měli malé hospodářství, které sloužilo převážně pro vlastní obživu.
Lada začal kreslit ještě dříve, než se naučil psát, a tak po ukončení školní docházky (30. dubna 1901) bylo pro jeho kreslířské umění rozhodnuto, že se vyučí malířem pokojů a divadelních dekorací u p. Petránka na Královských Vinohradech. Po měsíci ale odtud odchází a v roce 1902 nastupuje v Praze do učení na knihaře - zlatiče u Karáska, jehož dílna se nacházela na rohu Ječné ulice a Karlova náměstí. Výuční list Josef Lada obdržel 30. září 1905.
V tento čas navštěvuje večerní kurzy kreslení na pražské UMPRUM u prof. A. Jakesche. Nakonec je v roce 1906 přijat i na denní studium a stane se žákem prof. E. Dítěte a prof. Hofbauera. Po roce na vlastní žádost školu opouští a věnuje se samostatné výtvarné činnosti.
V roce 1905 se seznámil s Hanou Budějickou, se kterou se oženil 18. června 1923 na pražské radnici. Za svědky jim byli spisovatelé MUDr. František Skácelík a Karel Vika. Manželům Ladovým se narodily dvě dcery - Alena (1925-1992) a Eva (1928-1945). Od roku 1925 bydleli v domě na Praze 2 v Ohradní ulici (dnes Ladova ulice), kde měl Josef Lada i svoji pracovnu. Téhož roku se stal redaktorem nedělní přílohy Českého slova Kvítko z čertovy zahrádky a v redakci zůstal pracovat až do roku 1940. Poté se zaměřil více na volnou tvorbu, kdežto kreslení karikatur do novin a časopisů omezil na minimum. Od roku 1924 se pravidelně vracel do svých rodných Hrusic. Zde trávil se svou rodinou každoroční pracovní léta, která vyvrcholila v roce 1930 rozhodnutím o zakoupení pozemku na stavbu domu.
Ladův výtvarný projev, který je založen na pozorování a vynikající paměti, je svérázný a osobitý. Snad každý pozná na první pohled Ladovu tvorbu. V jeho kresbách ožívá malířovo dětství a rodná vesnice se skromným životem řemeslníků a domkařů, kde čas plyne od jara do zimy mezi prací a drobnými radostmi. Z výtvarných technik používal nejraději kresbu, kvaš a temperu. Jeho doménou byla dětská ilustrace, ale nebránil se ani ilustrovat knihy pro dospělé. Umělcův všestranný talent se projevil i v písemné podobě. Sám napsal a ilustroval řadu knih, z nichž nejznámější je Kocour Mikeš. Byl členem SVU Mánes a SČUG Hollar. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem. Zemřel 14. prosince 1957 Praze a je pochován na Olšanských hřbitovech.
Za svůj dlouhý a plodný život vytvořil víc než 15 000 černobílých a barevných ilustrací, z nichž nejpopulárnější jsou ilustrace K osudům dobrého vojáka Švejka. Z volné tvorby nám zanechal přes 400 obrazů. Jeho oblíbenými figurami byl vodník či ponocný. Úplným fenoménem je spojení dvou slov, a to Ladova zima. Jeho dílo je zastoupeno nejen v soukromých, ale i ve veřejných sbírkách, jako je Památník národního písemnictví, Národní galerie Praha, Muzeum umění Olomouc, Oblastní muzeum Praha-východ a jiné. Přispíval do časopisů (Máj, Rašple, Kopřivy, Chuďas, Humoristické listy, Karikatury, …) a novin, ilustroval hudebniny, vytvářel kalendáře, plakáty či ex libris.
Byl autorem výprav, scén a kostýmů k divadelním hrám. Mezi první patřil Strakonický Dudák od Josefa Kajetána Tyla, hraný v roce 1930 v Národním divadle Praha. Naproti tomu posledním počinem byly návrhy pro Dvořákovu operu Čert a Káča, která nebyla bohužel realizována. Oslovila ho i kinematografie. Ještě za jeho života vznikly kupříkladu animovaný film Říkadla (hudba Leoš Janáček, režie Eduard Hofman), loutkový film Osudy dobrého vojáka Švejka (scénář a režie Jiří Trnka) nebo hraný film Hrátky s čertem (režie Josef Mach). O Josefu Ladovi bylo napsáno přes 14 monografií nebo vzpomínkových knih, realizovalo se více než 70 samostatných a mnoho kolektivních výstav jeho děl.


Památník Josefa Lady a Aleny Ladové

Josef Lada u Hrusic

Josef Lada, 2.část.

14. prosince 2014 v 8:25 | čajovna |  Lada
Nejznámější obrazy
Bubnování
Česká krajina, triptych (1935),
Český betlém (1920),
Hastrman v zimě (1957), poslední malířův obraz
Jarní cestou do vsi
Jaro s dětmi
Mikulášská nadílka
Rodná chalupa
Rvačka v hospodě (1943)
Slouha vytrubuje (1952)
Sváteční hospoda (1932)
Tancovačka (1929)
U ohníčku (1955)
Vodník (1942)
Zabíjačka (1935)
Zimní krajina (1944)
Zima na splavu (1943)
















































Literární dílo
Moje abeceda (1911), jako podklad posloužila národní říkadla (jednalo se asi o první barevnoudětskou knížku tohoto druhu),
Kalamajka (1913), společně s Jaroslavem Haškem,
Veselý přírodopis (1917),
Svět zvířat (1919),
Illustrovaná frazeologie a přísloví (1924),
Ladovy veselé učebnice (1925, 1931, 1932, jednotlivé díly s názvy Ptáci , Savci, Brouci a hmyz a Vodní živočišstvo),
Dobrodružství Tondy Čutala (1929),
Mňoukačky naší kočky (1930),
Ezopské bajky (1931),
Halekačky naší Kačky (1932)
Kocour Mikeš (1934-1936, čtyři díly - O Mikešovi, Do světa, Cirkus Mikeš a Kludský, Zlatý domov),pohádková kniha o mluvícím kocourkovi Mikešovi a jeho neuvěřitelných příhodách, které prožil sámi se svými kamarády, vepříkem Pašíkem a kozlem Bobešem,
O chytré kmotře lišce (1937), pohádkové vyprávění o chytré lišce, která byla vychována mezi lidmi,naučila se mluvit a psát, a když se dostala na svobodu, proslavila se svými šprýmovnými kouskytak, že se nakonec stala vzorným hajným,
Vzpomínky z dětství (1937),
Pohádky naruby (1938), rozmarné, na ruby převrácené pohádky (např. o Popelákovi),
Bubáci a hastrmani (1938),
Straky na vrbě (1940), veselé příhody z rodných Hrusic a českého venkova,
Kronika mého života (1942), autorovy vzpomínky na dětství v Hrusicích, na hry s hrusickými kluky aděvčaty, na první malířské začátky, na svízelnou cestu za uměním a na zážitky a zkušenosti zpráce malířské, spisovatelské a redaktorské,
Nezbedné pohádky (1946),
Veselé kresby Josefa Lady (1949),
Josef Lada dětem (1952),
Říkadla (1955),
Můj přítel Švejk (posmrtně 1963), kreslený román, jehož text Lada vytvořil jako úpravu světověproslulého Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války pod své obrázky,Ladovy pohádky (1971), souborné vydání knih Bubáci a hastrmani, O chytré kmotře lišce aNezbedné pohádky,
Bajky (1975), obdoba a převyprávění Ezopových bajek,
Velká kniha českých říkadel (2008), výběr nejznámějších českých lidových říkadel a písní silustracemi Josefa Lady.
Čáry máry fuk, ať jsem zase kluk! (Portál (nakladatelství), 2012), verše Jiřího Žáčka inspirovanéilustracemi Josefa Lady.


J. Lada: Můj přítel Švejk, výpisky

14. prosince 2014 v 8:25 | čajovna |  Lada
"Věříte v konec světa?" ptal se Švejka vážně jeden z pánů. - "Napřed bych ten konec světa musel vidět," ledabyle odvětil Švejk. Nato se kolegium tří pánů shodlo, že Švejk je notorický blb, což nejlépe osvědčil výkřikem: "Ať žije císař František Josef I.!"


Když později líčil Švejk život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: "Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, mečet, ječet, skákat, modlit se, hopsat po jedné noze a dělat kotrmelce. Nikdo vám neřekne: 'Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to jste vzdělanej člověk?' - Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk může lézt nahej po zemi, vejt jako šakal, zuřit a kousat."


Strážník vedl Švejka Spálenou ulicí, kde se lidé tlačili kolem vyvěšeného plakátu o vypovězení války. "Já to předpovídal," řekl Švejk, "ale v blázinci o tom ještě nevěděli, ačkoliv by to měli mít z první ruky!"


Starý ovčák vařil brambory a přitom vykládal: "A lidi si tu vojnu zasloužili! Dyť už se pánbůh na to nemoh dívat! Poslední léta už lidi žrali jen samý vepřový, drůbež a jen máslem maštěný. A jak zpejchli. Starej Švarcnberk jezdil jen v kočáře, ale ten mladej smrkáč smrdí samým automobilem. Von mu pánbůh taky ten benzín vomaže vo hubu!"


Jednoročák Marek hlásil: "Jsem obžalovanej pro vzpouru! Nechtěl jsem pucovat záchod!" - "Nejlepší uděláš," řekl Švejk, "když se budeš teď vydávat za blba." - "Dnes už na vojně nikdo nevěří v zatížení," odpověděl jednoročák, "to by museli všechny jenerální štáby zavřít do blázince."


Bylo vidět rozbitý vlak Červeného kříže. Nad tím se rozčílil kuchař Jurajda: "Copak se smí střílet do vagónů Červeného kříže?" - "Nesmí, ale může," řekl Švejk. "Vono je vůbec na světě moc věcí, který se nesmějí dělat, ale můžou se provádět."


Všichni vyšli do vsi, provázeni tlupou psů, kteří se nejhouževnatěji drželi kolem Balouna a nejvíc mu doráželi na kapsu u kalhot, kde měl Baloun kus špeku, z chamtivosti zrádně zapřený kamarádům. "Co tak za tebou psi lezou?" otázal se Balouna Švejk. Baloun odpověděl po delším přemýšlení: "Voni ve mně cejtějí dobrýho člověka." Přitom ale neřekl, že má ruku v kapse na špeku a že mu jeden pes po ní chňapá.


Voni jsou na naší zeměkouli různý povahy, a von měl pravdu kuchař Jurajda, jak tenkrát vožralej upad do rigolu a křičel vodtamtuď: 'Člověk je určenej a povolanej k tomu, aby vládl svým duchem v nějakej harmonii věčnýho všehomíra.' Když jsme ho chtěli vytáhnout, tak kousal."


"Každej nemůže bejt chytrej, to by bylo na světě moc rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk blbej. -


Život lidskej je tak složitej," pokračoval Švejk, "že samotnej život člověka je proti tomu hadr."


"V karlínskejch kasárnách bejval obrlajtnant Holub," vypravoval po cestě Švejk, "a ten byl tak učenej, že ho všichni u kumpanie považovali za blba, poněvadž se kvůli své učenosti nenaučil nadávat na vojáky a vo všem rozjímal z vědeckýho stanoviska."


Švejk prožil mnoho v životě, ale tahle tatarská a mordvinská jména mu nešla do hlavy. "To mně nikdo nebude věřit, že se někdo moh takhle jmenovat: Muhlahalej Abdrachmanov - Bejmurat Allahali - Džeredže Čerdedže - Davlatbalej Nurdagalejev. To u nás máme přeci jen lepší jména, jako ten farář v Židohouští, kterej se jmenoval Vobejda."


"Vod toho jsme vojáci," řekl Švejk nedbale, "kvůli tomu nás matky porodily, aby nás rozsekali na hadry, až nás voblíknou do mundúru. A my to rádi děláme..."

"Ten muž je naprostý idiot," řekl generál majorovi.


"Poslušně hlásím," ozval se Švejk, "že vopravdu sám na sobě někdy pozoruju, že sem slabomyslnej, zejména takhle k večeru..."


"Kuš, vole," řekl major.


"Už toho mám dost!" vykřikl frajtr. - "To sou šťastnej člověk," řekl Švejk, "některej člověk nemá toho nikdy dost."


Poručík Dub: "Muž ten, pane plukovníku, dělá ze sebe blba, aby kryl svým idiotstvím svá darebáctví."


"Jak myslíte, Švejku, že bude vojna dlouho trvat?" - "Patnáct let," odpověděl Švejk, "poněvadž už byla jednou válka třicetiletá a teď jsme o polovinu chytřejší."


Byl už večer a slunce zapadalo, zalévajíc uvázaného Balouna krvavou záplavou. Díval se na slunce, které zapadalo někde tam, kde stál jeho mlýn, a pláč otřásl celým jeho tělem: "Proč jsi mě, bože, nestvořil alespoň takovým volem! Aspoň bych nikdá neměl tolik hladu! Co jsem se moh na tom kuse země, kterou jsme už přešli, napást!"


Švejk ho těšil: "Nic si z toho nedělej. Vona, kamaráde, přísnost na chudý lidi i na vojně musí bejt. A to si pamatuj: Přísnost na chudý lidi musí bejt, kdyby na sůl nebylo!"


"Voni i blbí lidi udělali už velký vynálezy. Voni lidi nebejvají tak hloupí, jak vypadají."


"Nebudou-li tam Rusové, hrr na ně, budou-li tam, cóvnem!" zafilosofoval Švejk.


"Poslušně prosím, pane obrlajtnant, von celej svět a celej život je jedna blbost. Vono to tak musí bejt, aby lidi měli bejt z čeho živi."


"Nikdo nemá na světě, kamarádi, tak krásný voči jako zvířata!"

Gustave Flaubert

12. prosince 2014 v 11:04 | čajovna |  G.Flaubert

(1821 - 1880)

Život:
- realistický francouzský spisovatel narozený r. 1821 v Rouenu v lékařské rodině
- studoval práva, ale nedokončil je, jelikož trpěl epilepsií
- celý svůj život zasvětil literatuře, žil uzavřený život, ale i přesto se v literárním kroužku, který navštěvoval v Paříži, setkával se Sandovou, Zolou, Turgeněvem
- miloval exotiku, cestoval do Tuniska - stejně jako např. Oscar Wilde, Guy de Maupassant - a do Orientu - domníval se, že v exotice je ukrytá krása, kterou nenacházel ve Francii, romantický prvek v jeho životě
- pohrdal fr. maloměšťáctvím
- "Nenávist k měšťákovi je počátkem ctnosti."
- Nikdy se neoženil, manželství nepovažoval za důležité, dokonce prohlásil: "Ano, manželé mají žít věčně spolu, aby byli potrestáni za hloupost, že se vzali."
- r. 1880 umírá tam, kde se narodil, v Rouenu
obecně o díle a vztahu k literatuře:
- literatura je pro něj "estetickým náboženstvím"
- První fr. romanopisec, který chápe prózu jako estetickou záležitost
- důležité je v prvé řadě JAK je to napsané a až v druhé řadě samotný příběh
- základem všeho je STYL, TVAR - hodně si hraje s texty, jeho práce je až vyumělkovaná, jednu stránku psal třeba celý den
- Jeho dílo je však výrazně realistické, ale svým způsobem, je nezaujaté, nehodnotí, krásu vidí v objektivnosti a pouze podrobně popisuje city postav, na rozdíl od Balzakových nebo Stendhalových děl, která hodnotí.
- Zároveň je předchůdcem Zolova naturalismu
- věci, které popisuje jsou vyplněny "prázdným prostorem", který si má čtenář sám konkretizovat
- Společným tématem všech jeho románů je ironické a skeptické pojímání života
- Nejvíce se o jeho životě dozvídáme z korespondence, ve kterých líčí své názory na estetiku

Dílo: romány:
Paní Bovaryová
podtitul Mravy venkovského života
- Nejvýraznějším Flaubertovým dílem; vychází r. 1857
- román z normandského prostředí, který popisuje rozpad romantické iluze paní Emmy Bovaryové, která vyrůstala v klášteře a ovlivněná četbou dívčích románů sní o lásce. V první části díla je popisováno mládí Karla Bovaryho, lékaře, který si bere Emmu za manželku. Krásná a povrchní Emma doufá, že sňatkem konečně pozná lásku, avšak postupem času začíná hořce litovat. S manželem jednoho dne navštíví krásný ples, zde je ohromena vikomtem, na kterého stále myslí. Tehdy se v ní vše zlomí. Emma touží po přepychu, který poznala na plese, po Paříži, zatímco ji obklopuje stereotyp, nuda maloměsta, nesvoboda snaží se tento pocit zahnat utrácením, na které ani nemá dostatečné prostředky. Flaubert chladně líčí Emminu deziluzi a utrpení. Stává se z ní nešťastná tvrdohlavá žena, způsoby svého manžela nemůže vystát, irituje ji. Ten ji nade vše miluje, ale je omezený, pohodlný a nevidí, že k němu Emma cítí odpor. Narodí se jí dcera, ke které se vůbec nechová jako matka, zamilovává se, je nevěrná svému manželovi. Stále více se prohlubuje deziluze, více se zadlužuje, až všechno skončí její morální i fyzickou zkázou.
- střet světa snů a reálného světa - Emma žije pouze svými iluzemi
- postavy jsou popisovány bez hodnocení, velmi podrobně
- Za tento román byl Flaubert obžalován za urážku veřejné mravnosti a náboženství,ale obhájce spor vyhrál, román totiž nemravnost nepodporuje, pouze na ni poukazuje.
- Navíc byl soudní spor reklamou, velký zájem o dílo, dokonce bylo uznáno za vzor realistického románu
- dokonce na základě Paní Bovaryové vznikl literární pojem BOVARISMUS, tedy útěk z reálného světa k iluzím
- odráží psychický stav Flauberta - "Paní Bovaryová jsem já"
obdobné téma ztráty iluzí je líčeno v
Citové výchově
V tomto románu se odehrávají 2 paralelní příběhy. První je příběh romantika Moreaua, který se chce postupně stát spisovatelem, hudebním skladatelem, malířem, vědcem a politikem, má talent,ale ne vytrvalost, dovede pouze snít. Zamiluje se, ale láska končí opět rozčarováním. Moreauovým opakem je Deslauriers, myslící pouze na svůj prospěch, je naopak houževnatý, ale příliš romantický ve svých představách o budoucnosti. Mezi jeho plány a skutečnými možnostmi na jejich uskutečnění je velký rozpor. Vše tedy skončí ztroskotáním snů obou mužů. Je to jedno z nejpesimističtějších děl fr. prózy.
Salambo
Tento historický román se odehrává ve starověkém Kartágu, po skončení 1. punské - římsko-kartaginské války. Najatí kartaginští vojáci se domáhají po Kartágu odměny. Rozpory vyústí v povstání a vleklé války mezi Kartágem a vojáky, vše ukončí Salambo, dcera Kartaginského vojevůdce, která se vypraví do nepřátelského tábora. Součástí románu je i milostný příběh Salambo s vůdcem vzbouřenců Mathem.
- Román je až vědecký, neosobní.
- Flaubert se inspiroval svými cestami do Tuniska
- F. vytvořil jiný typ historického románu, než byl dosud, respektuje pravdu, objektivně popisuje děj i postavy
Bouvard a Pécuchet /buvar a pekiše/
Byli jednou dva písaři
- poslední autorův nedokončený román - po jeho smrti vydaný Guy de Maupassantem - o hlouposti a omezenosti maloměšťáků. Příběh pojednává o dvou písařích v penzi, kteří se odstěhovali na venkov, aby zde s nadšením, ale absolutně bez úspěchu a talentu šířili vědu a umění.
- opět je zde líčena maloměšťáckost, kterou Flaubert nesnášel
- Bylo to ztvárněno jako seriál v ČST - Sovákem a Horníčkem, velký úspěch
Povídky: Tři povídky, Pokušení svatého Antonína /1874/, ad.

G. FLAUBERT: CITÁTY

12. prosince 2014 v 11:03 | čajovna |  G.Flaubert
Ano, manželé mají žít věčně spolu, aby byli potrestání za hloupost, že se vzali.

Autor má být ve svém díle obsažen jako bůh ve vesmíru: všudypřítomný a neviditelný.

Axióma: Nenávist k měšťákovi je počátkem ctnosti.

Blbci žijí veseleji, neboť vždy mají více důvodů k smíchu než lidé moudří a přemýšliví.

Čím víc stárneme a čím víc se odlidňuje rodinný krb, tím víc zalétáme myslí do dávných dnů, do doby mladosti.

Člověk se pozvedá výš jen srdcem.

Hloupost je cosi neochvějného. Kdokoli na ni zaútočil, na ní ztroskotá.

Hloupost je něco neochvějného. Všechno, co na ni zaútočí, také na ní ztroskotá.

Hněv nemá sílu, je to kolos, jehož kolena se chvějí a jenž mnohem více zraňuje sebe než jiné.
Idioti jsou jako láska. Dá se o nich mluvit donekonečna.

Jaké propasti oddělují člověka od člověka. Vzdálenost mezi jednotlivými světadíly není proti tomu nic.

Je nutno dělat umění pro sebe, a nikoli pro obecenstvo.

(Po návratu z Korsiky do Francie) Jsem znechucen tím, že už jsem zase zpátky v téhle prokleté zemi, kde vidíte slunce na nebi asi tak často jako diamant v prasečí prdeli.

Láska je jako opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam.

Není blbce, aby nesnil, že je velikým mužem. A není osla, aby zhlížeje se v potoce, kolem něhož kráčí, nehleděl na sebe s potěšením a neshledal, že se podobá koni.

Politika, pěkné svinstvo!

Přemíra kritiky svědčí o neporozumění.

Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.

Umělec se má projevovat tak, aby vyvolal v příštích generacích dojem, že nežil. Čím méně si ho dovedou představit, tím se bude zdát větší.

Umění je tak velké, že vyplňuje celého člověka.

Všechno odchází, všechno pomíjí, voda teče a srdce zapomíná.

Všechno zlé pochází z naší obrovské nevědomosti. Kde by se mělo studovat, tak se bez diskuse věří. Místo abychom poznali, tvrdíme.

Žena je docela obyčejný tvor, o němž sis udělal krásnou představu.

G. FLAUBERT: BOUVARD A PÉCUCHET, Výpisky

12. prosince 2014 v 11:03 | čajovna |  G.Flaubert
Pohled na svatbu přiměl Bouvarda a Pécucheta k rozhovoru o ženách; prohlásili o nich, že jsou lehkovážné, hašteřivé a tvrdohlavé. Přesto jsou často lepší než muži; jindy jsou horší. Zkrátka je lépe obejít se bez nich...
Kancelářská jednotvárnost se jim zhnusila. Věčné škrabátko a hladítko, týž kalamář, táž pera a tíž kolegové! Zdáli se jim omezení a mluvili s nimi čím dál méně.
Dříve byli téměř šťastni; ale od chvíle, kdy si začali sebe více vážit, ponižovala je jejich práce.
"Tisíckrát radši bych dělal šaška na poutích!"
Jaká nízkost myslet neustále na prodloužení svého bytí! Život je příjemný jen pod podmínkou, že ho člověk užívá.
Věda je založena na poznatcích, které získala z jednoho kousku vesmíru. Možná, že to neodpovídá celému vesmíru, který neznáme, který je mnohem větší a který nemůžeme prozkoumat.
Všichni dějepisci pracovali se zřetelem k zvláštnímu zájmu, k náboženství, národu, straně, systému, nebo aby kárali krále, radili lidu, poskytli příklady mravnosti.
Ostatní, kteří měli v úmyslu jen vyprávět, nejsou o nic lepší; neboť všechno se nedá vypovědět, je třeba výběru. Ale ve výběru pramenů převládne určitý záměr a protože se mění podle zaměření spisovatele, nebudou nikdy dějiny spolehlivě zachyceny.
Člověk je krásný, když vítězí, a vznešený, když zápasí.
Mravní cena umění spočívá pro každého v té stránce, která vyhovuje jeho zájmům.
Lid je hloupý. Jen si vzpomeň na všechny ty, co kupují posilující prostředky; Dupuytrenovu pomádu, vodičku kastelánek atd. Ti hlupáci tvoří valnou část voličů a my se podrobujeme jejich vůli.
Lid je spokojen s každým tyranem, jen nechá-li mu rypák v korytě. Jen ať mu zacpe pusu, ať po něm šlape, ať ho zničí! To bude ještě málo za jeho nenávist k právu, za jeho zbabělost, netečnost a zaslepenost!
Politika, pěkné svinstvo!
Nemůže-li jedinec nic vědět, proč by všichni jedinci dohromady měli vědět víc? Blud, třeba sto tisíc let starý, nestává se pravdou tím, že je starý! Dav jde vždy vyšlapanou cestou. A naopak, jen hrstka lidí stojí v čele pokroku.
"Ale vždyť upadneme do hrozivé propasti skepticismu!"
Podle Bouvarda je hrozivá jen pro slabé hlavy.
A oba si přiznali, že už mají filosofů dost. Tolik systémů vás jen poplete. Metafyzika není k ničemu. Dá se žít bez ní.
Bouvard a Pécuchet pronášeli i při jiných příležitostech své děsivé paradoxy. Pochybovali o poctivosti mužů, o počestnosti žen, o moudrosti vlády, o zdravém rozumu lidu, zkrátka podkopávali základy.
Foureau se rozčilil a pohrozil jim vězením, povedou-li ještě takové řeči.
Jejich převaha byla tak zřejmá, že urážela. Protože hájili nemravné zásady, museli být nemravní; i vymýšlely se pomluvy.
Tehdy se v jejich duši vyvinula politováníhodná schopnost: viděli hloupost a už ji nesnášeli. Rmoutily je bezvýznamné věci: reklamy v novinách, profil nějakého měšťáka, hloupý úsudek, který náhodou zaslechli.
A vzpomněli si na dobu, kdy byli šťastni.
Proč už se nechodí dívat na žence? Kam se poděly časy, kdy obcházeli statky a pátrali všude po starožitnostech? Teď už jim nic nepřipraví ty blažené chvíle, kdy se zabývali destilováním nebo literaturou. Propast je od nich dělila. Nadešlo cosi neodvolatelného.
A zkoumali otázku sebevraždy.
Co je zlého na tom, odhodíme-li břímě, které nás drtí a dopustíme-li se činu, kterým nikomu neublížíme? Kdyby urážel Boha, měli bychom tuto moc? Není to zbabělost, třebaže se tak říká, a jak nádherně zpupné je zesměšnit, třeba na vlastní účet, čeho si lidé nejvíce váží.
Podle Bouvarda a Pécucheta nejsou děti ničím povinny svým zploditelům, ale rodiče naopak mají povinnost je živit, dát jim vzdělání, pečovat o ně, prostě jsou jim povinni vším.
Zvířata mají také svá práva, neboť mají duši jako my, ovšem máme-li my vůbec nějakou!
Pécuchet vidí budoucnost lidstva černě:
Moderní člověk ztratil na významu a stal se strojem.
Konečná anarchie lidského rodu (Büchner, sv. II.).
Mír není možný (tamtéž).
Všeobecné hulvátství.

G.FLAUBERT: CITOVÁ VÝCHOVA, Výpisky.

12. prosince 2014 v 11:02 | čajovna |  G.Flaubert
Dejte mi pokoj s vaší ohyzdnou reálností! Co tou reálností vlastně míníte? Jedni vidí černě, druzí modře a dav vidí hloupě. Neexistuje nic méně přirozeného než Michelangelo, a přitom nic mohutnějšího! To pachtění za vnější pravdivostí jen ukazuje, jak hluboko jsme dnes poklesli; a půjde-li to tak dál, stane se z umění jakási jalová nicotnost. Cílem umění - ano, jeho cílem! - je uvádět nás v nadšení zcela neosobní, a toho cíle nedosáhnete drobnými díly přese všechny své finty v provedení. Notáři to kupují za dvacet tisíc franků; myšlenek je v tom za tři sou. Ale bez myšlenky neexistuje nic velkého a bez velikosti nic krásného! Olymp je hora! Nejvelkolepějším pomníkem budou vždycky pyramidy. Větší cenu má přebujelost nežli vkus, poušť je cennější než chodník a divoch cennější než frizér!
To se vládě hodí do krámu: nebyla by tak silná, kdyby neměla na pomoc houf takových kašparů, jako je tenhle člověk.
Všichni si dobře rozuměli. Především nenávist k vládě byla u nich povýšena na nedotknutelné dogma.
A hovor se stočil na ženy. Pellegrin nepřipouštěl, že existují krásné ženy (dával přednost tygrům); ostatně člověčí samička je v estetické hierarchii tvor podřadný:
"Svádí vás obzvláště to, co ji jako pojem degraduje: to jest prsy, vlasy..."
"Ať je to jak chce," ozval se Frédéric, "dlouhé černé vlasy, velké černé oči..."
"To známe!" zvolal Hussonnet. "Seňoritu na pažitu - dejte s tím pokoj!"
Sénécal mentorsky prohlásil, že je lépe zdržet se vůbec, poněvadž prostituce je tyranie a manželství zas nemravnost. Deslauriers viděl v ženách jen hračku pro zábavu, nic víc.
Nic člověka tak nepokořuje, jako vidí-li, že hlupáci mají úspěchy tam, kde on sám ztroskotává.
Nekonečný lidský proud se vlnil v oblacích prachu, za ustavičného halasu; cítil se všecek zhnusen, jak se mu ošklivily sprosté rysy těch tváří, ty hloupé řeči, ta pitomá spokojenost, jež sálala ze zpocených čel! Ale vědomí, že on je něco víc než tito lidé, přece jen zmírňovalo tíživost té podívané.
Žádné vyšší třídy neexistují. Člověk se pozvedá výš jenom srdcem!
Cožpak časopisy jsou svobodné? Jsme snad my svobodní? Když si pomyslím, že je zapotřebí snad osmadvaceti formalit, aby se mohla spustit loďka na řeku, dostávám chuť odstěhovat se mezi lidožrouty! Vláda nás požírá! Všechno náleží jí, filosofie, právo, umění, boží vzduch. Připíjím na úplné zničení nynějšího řádu, to jest všeho, čemu se říká výsada, monopol, direkce, hierarchie, autorita, stát!
Úhrnem: vidím tři strany ... ne, tři skupiny - a žádná z nich mě nezajímá: ti, kteří mají, ti, kteří už nemají, a ti, kteří se snaží, aby měli. Ale všichni se shodují v tom slaboduchém zbožňování autority! Příklady: Mably doporučuje, aby se filosofům bránilo uveřejňovat jejich nauky; matematik pan Wronski ve své hantýrce nazývá cenzuru "kritickým potlačováním spekulativní spontánnosti", Pierre Leroux chce, aby člověk byl donucen vyslechnout nějakého řečníka, a Louis Blanc se kloní k státnímu náboženství - tak je tento národ vazalů posedlý náruživostí pro vládu! A přece ani jediná není zákonná, přes jejich odvěké principy. Tak je principem naší vlády svrchovanost lidu, zahrnutá v parlamentární formě, ačkoli to parlament nepřipouští!
Řekne se, že chci rozvrátit společnost! Nu a kdyby? Co by na tom bylo zlého? Opravdu, ta je pěkná, ta tvá společnost.
Je třeba napadat zděděné názory, všechno, co má charakter instituce.
Nežádám, aby mě lidé měli rádi, ale aby vyhověli mému přání!
Obejdeme se bez nich docela snadno, na mou věru! Ty, které člověka nic nestojí, obírají ho o čas, to jsou peníze v jiné podobě. A všechny jsou tak hloupé, tak hloupé! Můžeš ty hovořit s nějakou ženou?
Ve svědomí vždycky utkví něco ze sofismat, která mu byla vštěpována; zůstane tam po nich pachuť jako po špatném likéru.
Sobectví tvoří pevnou základnu moudrosti.
Člověk nesmí brát ženy vážně.
Dussardier se každého jitra probouzel s nadějí na revoluci, která za čtrnáct dní nebo za měsíc změní svět. Jednoho dne - bylo mu patnáct let - v ulici Transnonain uviděl před kupeckým krámem vojáky: bajonety měli rudé od krve, na pažbách pušek ulpělé vlasy; od té doby se v něm všechno bouřilo proti vládě, byla mu přímo ztělesněním nespravedlnosti. Nerozeznával skoro mezi vrahy a četníky; špicl se v jeho očích rovnal otcovrahu. Všechno zlo na světě naivně přičítal vládní moci; a nenáviděl ji bytostnou, trvalou nenávistí, jež vyplňovala celé jeho srdce a stupňovala jeho citlivost.
Pravda, bída je veliká, to si přiznejme! Ale prostředek k jejímu odstranění nemá v rukou ani věda, ani vláda. Je to problém čistě individuální. Až se nižší třídy odhodlají zbavit svých neřestí, zbaví se i všeho nedostatku. Ať je lid mravnější, a nebude tak chudý!
Prohnilá pohodlnost těch starochů jej pobuřovala, a unášen statečností, jež někdy zachvátí právě ty nejbázlivější, napadal finančníky, poslance, vládu, krále. Frédéric byl rozhodnut nikdy už se nevrátit do tohoto domu, nestýkat se už s těmito lidmi. Myslil si, že je urazil, nevěděl totiž, jakou nesmírnou lhostejností společnost oplývá! Intelektuálně byl velmi osamělý.
Jsou lidé, kteří nemají mezi ostatními jiného poslání než být prostředníky; přejdeme přes ně jako přes most a spěcháme dál.
Od zřízení nejlepší z republik jsme prodělali dvanáct set dvacet devět tiskových procesů, z nichž pro spisovatele vzešlo: tři tisíce sto jedenačtyřicet let vězení a nepatrná sumička sedm miliónů sto deset tisíc pět set franků pokuty. - Roztomilé, co?

Osho

11. prosince 2014 v 9:24 | čajovna |  Óšó

Životopis
Osho, narozen jako Rajneesh Chandra Mohan Jain, (11. prosince 1931, Kuchweda (Madhjapradéš) Britská Indie - 19. ledna 1990, Puné, Indie), později znám spíše jako áčarja Rajneesh (60. léta) a bhagaván Rajneesh (70. a 80. léta), byl duchovní učitel, mystik a guru pocházející z Indie. Mimo jiné žil i ve Spojených státech.
Podle svých slov dne 21. března 1953 dosáhl údajně po celoživotním snažení osvícení. Kvůli tehdejším společenským podmínkám to však dlouho tajil, až o mnoho let později se k tomu vyjádřil: "Mnoho životů jsem na sobě pracoval a snažil se všemožnými způsoby dosáhnout osvícení. Ta snaha byla důvodem, proč se mi nedařilo. Není možné nalézt pro toho, kdo nehledá. Nakonec však musíme od hledání upustit... V ten den bylo hledání u konce a všechno se začalo dít samo od sebe .."
Coby profesor filozofie cestoval v 60. letech po Indii jako veřejný řečník. Pro neskrývanou kritiku tradičních náboženství, společnosti a otevřenost svých promluv se stal velmi kontroverzním. Prosazoval mimo jiné i otevřenost a detabuizaci sexu, což mu v indických a později mezinárodních médiích vyneslo přezdívku "sexuálního guru". Jednou ze základních pouček totiž bylo, že nejlepší cestou, jak se zbavit svých choutek a tužeb, je se jimi přesytit.[1] V roce 1970 se na čas usadil v Bombaji, kde začal přijímat první žáky, tzv. sannjásiny, a stal se duchovním učitelem. V roce 1974 se přesunul do Puny, kde založil ášram, který zanedlouho přilákal mnoho lidí ze Západu. Na konci 70. let se Osho svým provokativním řečněním dostal do sporů s indickou vládou, kvůli čemuž se v roce 1981 přestěhoval i s mnoha svými následovníky do USA.
Ve státě Oregon založili mezinárodní komunitu, známou jako Radžníšpuram (ang. Rajneeshpuram). Během pouhého roku se vedení komunity dostalo do konfliktů o půdu s místním obyvatelstvem. Pozornost přitahovala také jeho velká kolekce 93 rolls-royců a život v přepychu. Komunita ukončila své fungování již v roce 1985, kdy se Osho ve zlém rozešel se svou družkou a nejbližší spolupracovnicí Sheelou a vedením komunity, které označil jako "gang fašistů" a na hranici nechal demonstrativně spálit všechna roucha Sheely. Toto vedení bylo obviněno z několika zločinů včetně bioteroristického útoku na obyvatele obce The Dalles v Oregonu (s využitím salmonely - nenašly se důkazy, že by se na tom Osho přímo podílel), konspirace a porušování imigračních zákonů. V říjnu 1985 se Osho pokusil uprchnout z USA, aby se vyhnul trestnímu stíhání, ale byl zatčen na palubě letadla. Po soudní dohodě na základě tzv. Alfordovy klauzule (kdy obviněný nepřizná vinu, ale připustí, že je dostatek důkazů k tomu, aby byl usvědčen) byl Osho odsouzen na deset let podmíněně a pokutě 400 000 $. Osho souhlasil, že opustí USA, 21 dalších zemí ho v následných letech odmítlo přijmout. V souladu s dohodou o vině a trestu byl z USA deptorován.[2][3] Odjel zpět do Indie, kde podrobil USA zdrcující kritice a označil tuto zemi jako "monstrum", které "musí být umlčeno dříve, než přivede svět k zániku".
Jeho zdravotní stav se v této době začal zhoršovat (častá nevolnost, pocit vyčerpání, nízká odolnost proti infekcím) a Osho vyjádřil v prosinci 1987 přesvědčení, že byl otráven americkými úřady během tehdejšího pobytu ve vězení. Podle jiných pramenů byly tyto symptomy způsobeny virem HIV, cukrovkou a chronickým stresem. V lednu 1990 Osho umírá.

Učení
Osho své učení nepředával akademickou cestou, nýbrž ve velmi osobních promluvách ke svým následovníkům. Nikdy se nestal autorem žádného psaného textu, veškeré dodnes vycházející knihy vznikly přepisem audio záznamů na popud jeho žáků. Jeho promluvy byly naplněny humorem a častými žerty, přičemž se mnohdy vyjadřoval v paradoxech a vzájemných rozporech, což znemožňuje toto učení jakkoliv sumarizovat či vytvořit obecný, stručný závěr.
Hovořil na nespočetné množství témat; často přímo či nepřímo dotýkající se náboženství (včetně džinismu, hinduismu, chasidismu, buddhismu, tantry a dalších), kritizoval společenské konvence, konformismus a přehnaný materialismus. Z některých jeho vyjádření je také patrná nenávist ke křesťanství, které obviňoval ze soustavného páchání zla a Ježišovu teologii označoval za "absurdní". Na druhou stranu prohlašoval, že "nový člověk" bude kombinací moudrosti Západu i Východu, tzv. "Zorba Buddha". To znamená, že si podobně jako Řek Zorba z románu Nikose Kazantzakise bude bohémsky užívat pozemských radostí a po vzoru Gautámy Buddhy bude pátrat po duchovní hloubce a prozření, jedno bez druhého přitom prý nemůže být. Osho si také velmi zakládal na skutečném osobním prožitku svého učení, které stojí za veškerými slovy. Ve svých promluvách to nespočetněkrát zmínil.
"Jádro, podstatu nelze vyjádřit žádným způsobem. Já s vámi pokračuji v rozhovorech, ale to, co říkám, není to, co bych rád řekl. To, co bych vám rád řekl, slovy říci nelze, a to, co bylo řečeno, není to, co bych vám rád sdělil. Je to věčné dilema, mystické dilema. Víš, ale nedokážeš to říci, a cokoli jsi řekl, není to, co znáš."
Prosazoval opuštění minulosti i budoucnosti, místo čehož se měl člověk plně soustředit na přítomnost.
"Opravdu zbožný člověk se zrodí okamžikem, kdy přijme zodpovědnost za sebe sama, okamžikem, kdy řekne: 'Cokoliv, co jsem, záleží jen na mně - ne na minulosti, ale na přítomnosti. Záleží na mém rozhodnutí v tomto okamžiku, a jestliže ho chci změnit, mám naprostou svobodu to udělat.'"

Dílo
Česky vyšly následující tituly (červen 2013):
Oranžová kniha, Pragma 1991.
Od medikací k meditaci (From medication to meditation), Pragma 2000.
Meditace - První a jediná svoboda (Meditation: The First and Last Freedom), Pragma 2005.
Cesta bílého oblaku, Pragma 2000.
Nejvyšší nauka - Promluvy o Kéna-Upanišádách (The supreme doctrine), Pragma 2004.
Perly v kapse u vesty (More Gold Nuggets), Pragma 2006.
Zápisky šílence (Notes of a madman), Votobia 1997.
Sex (Sex), Pragma 2006.
Psychologie ezoteriky (The Psychology of the Esoteric), Eugenika 2005.
Od smrti k nesmrtelnosti (From Death to Deathlessness), Pragma 1996.
Od sexu k nadvědomí (From sex to superconsciousness), Pragma 1996.
Hořčičné semínko, (The Mustard seed), Pragma 2007.
Diamantová sútra (The Diamond sutra), Pragma 1999.
Tantra, spiritualita a sex (Tantra, Spirituality & Sex), Pragma 2003.
Sútra srdce (The Heart sutra), Votobia 2005.
Život láska, smích (Life, Love, Laughter), Pragma 1992.
Jóga - věda o duši (Yoga: The Science of the Soul), Pragma 2005.
Osho o zenu (Osho on Zen), Pragma 2005.
Léčení duše (Pharmacy for the soul), Eugenika 2007.
Soucit - vrchol lásky (Compassion - The Ultimate Flowering of Love), Eugenika 2006.
Inteligence - tvořivá odpověď na přítomnost (Intelligence - The Creative Response to Now), Eugenika 2006.
Skrytá mystéria (The hidden mysteries), Eugenika 2006.
Důvěrnost - jak důvěřovat sobě i druhým lidem (Intimacy: Trusting Oneself and the Other), Eugenika 2005.
Svoboda - odvaha být sám sebou, Eugenika 2006.
Tak pravím vám, (I say unto you), Fontána 2007.
Radost - štěstí, jež přichází z nitra (Joy - The Happiness That Comes from Within), Eugenika 2006.
Odvaha - radost z nebezpečného života (Courage - The joy of living dangerously), Eugenika 2004.
Zralost - odpovědnost být sám sebou (Maturity: The responsibility of being oneself), Eugenika 2004.
Tvořivost - uvolnění vnitřních sil (Creativity: Unleashing the forces within), Eugenika 2004.
Vědomí - klíč k životu v rovnováze (Awareness - The key to living in balance), Eugenika 2005.
Intuice - vědění, jež přesahuje logiku (Intuition: Knowing beyond logic), Eugenika 2005.
Kniha o egu (The Book of Ego), Eugenika 2008.
ABC Osvícení - Duchovní slovník (The ABC of Enlightenment), Pavel Dobrovský - BETA s.r.o. 2009.
Kouzlo sebeúcty (The Magic of Self-respect), Pavel Dobrovský - BETA, s.r.o. 2012.
Kniha poznání (Book of understanding), Pragma 2007

Zdroj: Wikipedie

Osho: Citáty

11. prosince 2014 v 9:17 | čajovna |  Óšó
"Muž neumí přežít tolik utrpení, kolik dokáže přežít žena."

"Člověk dospívá v okamžiku, kdy začne lásku dávat, namísto aby ji vyžadoval. Když začne překypovat a sdílet, když začne rozdávat."

"Sex není problém; celibát ano."

"Smutek má svoji hloubku; štěstí je mělké."

"Dospělý je ten, kdo umí být šťasten sám se sebou."

"Čistá láska může přežít jen tehdy, když není znehodnocena kladením podmínek. Podmíněná láska není láska."

"Celé lidstvo žije v otroctví. Každá víra je otroctví; každé náboženství, každý kostel, každá synagoga, každý chrám není nic jiného než vězení s otevřenými dveřmi. Dveře jsou záměrně otevřené, aby ve vás vyvolaly iluzi, že nejste ve vězení."

"Válka je něco, co vytváří dav, národ, politikové, ideologové církve. Mír musí vytvořit každý jednotlivec."

"Láska je vždy následována stínem strachu."

"Lidstvo nepotřebuje veřejné služebníky, misionáře a jim podobné. Lidstvo potřebuje víc rozumu."

"Setkání dvou lidí je dočasné, zatímco spojení člověka s vesmírem je věčné."

"Být přirozený znamená se uvolnit. A k nalezení pravdy nepotřebujeme nic jiného, než se naprosto uvolnit."

"Filozofie náboženství byla vždy orientována na smrt místo na život. Náboženství učí, že důležité je to, co přichází po životě, zatímco to, co se stane před smrtí, nemá žádný význam. Dosud náboženství uctívalo smrt, ale neprojevovalo žádnou úctu k životu. Nikde nenacházíme radostné přijímání květů a plodů života; všude nacházíme úporné lpění na mrtvých květech. Naše životy jsou nápisy na hrobech mrtvých květů."

"Chudoba je největší zločin, protože všechny ostatní zločiny jsou zrozeny z chudoby..."

"Smrt by měla být klidným přitakáním, láskyplným rozloučením se starými přáteli, se světem. Neměla by v ní být obsažena ani stopa tragédie."

"Základní právo člověka je být sám sebou."

"Hřích je, když se neradujeme ze života."

"Člověk se může dostat do vyššího světa, jen pokud si prožil ten nižší. Můžete dosáhnout vyššího světa, jen pokud jste prošli vší agónií a extází toho nižšího. Dřív než se lotos stane lotosem, musí se prodrat bahnem - a to bahno je náš svět."

"Láska není vztah."

"Všechna vaše náboženství jsou přípravou na peklo."

"Meditace je v podstatě prožitek sexu bez sexu."

"Člověk, který neumí milovat, nemůže být ani inteligenti, půvabný, ani krásný. Jeho život bude tragédie."

"Křesťané říkají, že se Ježíš nikdy nesmál. Tomu nevěřím - nebyl přece osel. Byl to jeden z největších a nejinteligentnějších lidí, kteří kdy chodili po zemi. Musel se smát, a určitě se smál rád."

"Člověk bez lásky může být bohatý, zdravý, slavný, ale nemůže mít zdravou duši, protože neví nic o skutečných hodnotách."

"Život je příležitost. Život je obrovský poklad, a člověk jej jen tak vyhazuje z oken."

"Život není utrpení ani blaho. Život je prázdné plátno a člověk musí být velmi dovedný."

"Život je jediná pravda, která existuje. Není jiný Bůh než život."

"Náboženství slibují, ale nikdy zboží nedodají. Věda nikdy neslibuje, ale vždycky zboží dodá."

"Láska je největší léčivá síla v přírodě."

"Člověk, který je příliš posedlý přemýšlením, nakonec zapomíná, že má srdce."

"Člověk, který prožívá každý okamžik s takovou intenzitou, že se mu život stal rájem, že se mu život sám zdá být božským, nemá potřebu uctívat mrtvé sochy, mrtvé písmo, prohnilé ideologie a hloupé pověry."

"Láska je jako Bůh - nemůžeme jí manipulovat. Přijde, kdy přijde. Pokud nepřijde, není proč se zlobit."

"Smích se může stát nádherným uvedením do stavu nemyšlení."

"Láska je choulostivá věc. Představte si všechen ten hněv, nenávist, majetnictví a žárlivost: jak jen může láska přežít?"

"Každá chyba je příležitostí se něčemu naučit."

"Člověk bez smíchu je jako strom bez květu."

"Komplex méněcennosti zavádí lidi do politiky, dělá z lidí prezidenty, ministerské předsedy. Komplex méněcennosti vede lidi ke všem druhům ctižádosti, zločinů."

"Smrt se může stát oslavou, musíme se jen naučit přivítat ji uvolněněji."

"Pravda je věčná a najít ji znamená, že i vy se stanete součástí věčnosti."

"Mateřství způsobí u ženy zásádní změnu, ale otcovství je pouhá sociální instituce."

"Všechno co máme, je jen okamžik."

"Smích je věčný."

Osho: Nejvyšší nauka, výpisky

11. prosince 2014 v 9:09 | čajovna |  Óšó
1.
VZHŮRU K PROBUZENÍ

Mnozí zůstali úplně potichu, mnozí z tohoto důvodu zůstali úplně neznámí - protože znát můžeme pouze někoho, kdo mluví. Ve chvíli, kdy někdo promluví, vstupuje do společnosti. Když někdo přestane mluvit, opouští společnost, už není její částí. Řeč je nosič, médium, na kterém společnost existuje. Zrovna jako krev: krev v tobě koluje a ty existuješ. Řeč koluje ve společnosti a společnost existuje. Bez řeči není společnost. Takže ti, kteří zůstali potichu, z ní vypadli. Zapomněli jsme na ně. Lépe řečeno, nikdy jsme je nepoznali.
Jste vážní. Díváte se na život jako na obchod či na matematiku. Ale on takový není! Život je poetický, nelogický. Není jako práce, je jako hra. Koukněte se na stromy, na zvířata, na ptáky, podívejte se na oblohu - celá existence je hravá. Jste příliš vážní, takže není vůbec divu, že jste odděleni od existence. Jste z ní vykořeněni a pak se cítíte odcizeni, jako cizinci, pak cítíte, že tato existence není vaším domovem. Není za to odpovědný nikdo jiný než vaše vážnost.
Proto ten můj důraz na hravost. Chci tě strčit zpět do bodu, kde jsi přestal růst. Ve tvém dětství byl bod, kdy jsi přestal růst a kdy jsi začal být falešný. Možná jsi byl rozhněvaný - malé rozhněvané dítě při výbuchu vzteku - a tvůj otec či matka řekli: "Nevztekej se! To není hezké!" Ty jsi byl přirozený, ale bylo vytvořeno rozdělení a ty ses musel rozhodnout: pokud budeš chtít zůstat přirozený, pak nedostaneš lásku svých rodičů.
Samozřejmě, že jsi chtěl lásku. To pro tebe byla jediná jistota; nemohl jsi bez ní existovat. A tak jsi zvolil: obětoval ses. Potlačil jsi svou přirozenost. Začal ses smát a radovat. Ten den, kdy ses stal hodným chlapcem či hodnou holčičkou, byl dnem katastrofy. Od té chvíle jsi nikdy nebyl přirozený. Od té chvíle jsi byl vážný, nikdy hravý. Od té chvíle jsi začal umírat, ne žít. Od té chvíle jsi stárnul, nikoli dospíval.
Když přichází bouře, stromy tancují - tancuj také. Když noc přichází a všechno je temné, buď také temný. A ráno, když slunce vychází, nech ho vyjít také v sobě. Buď dětský, radující se, nemyslící na minulost.
Meditace je spíše jako smrt než jako život, ale smrt není proti životu. Smrt je prazdroj všeho života. Život přichází ze smrti a do smrti opět směřuje. Smrt je jako oceán a život je jako řeky: přitékají a mizí v oceánu a pak se znovu objevují mraky a znovu prší a znovu je vytvořena řeka a znovu teče do oceánu.
Nezajímej se o druhé. Zajímej se o sebe. Buď totálně sobecký; buď zaujat svým vlastním já. Užívej si svého bytí. Co dělají ostatní, o to se nestarej. Nech ostatní, ať si dělají, co chtějí. Nikomu se do ničeho nepleť. Dokonce pouhý nápad, že necháš ostatní, ať si dělají, co chtějí, tě osvobodí, protože jsi ostatními zbytečně zatížen. Buď totálně sobecký. Uvnitř nic nemáš, ale stále obsluhuješ druhé, stále přemýšlíš o druhých. To je jen útěk před sebou samým. Pamatuj na sebe a zapomeň na druhé.

2
TRANSCENDENTOVÁNÍ ZÁKLADNÍ DUALITY POHLAVÍ
To, co v tobě dýchá, dýchá ve stromech; to, co v tobě zpívá, zpívá v ptácích; to, co v tobě tančí, tančí v řekách, potocích a pramenech; to, co v tobě mluví, mluví ve vánku povívajícím okolo stromů.

3
ODEVZDEJ SE A JÁ TĚ ZMĚNÍM
Dobří otcové jsou následek špatných pokolení. Takzvaní svatí a mudrci jsou následkem degenerace, nemorálnosti, která existuje po celém světě - protože vynucují. A kdykoli tě někdo nutí, dokonce nutí-li tě směrem k nebi, odmítneš. A je dobré odmítnout, protože oni tě zabíjí, zabíjí tvého ducha. Jsi-li nucen jít do nebe, budeš tam mrtvým člověkem. Je lepší jít do pekla, ale vlastní volbou. Přinejmenším budeš svobodný. Přinejmenším budeš duše.
Snažíme se žít podle logiky. To je největší omyl, jakého se člověk dopustil. Pokoušíme se žít podle logiky a život je nelogický. Buď věrný životu, nikoli logice.
Nemůžeš být svobodný, dokud tvé smysly nejsou svobodné. Dokud celé tvé bytí není svobodné, ty nemůžeš být svobodný. To je jeden z nejhlubších problémů pro lidskou mysl. Musíš tomu porozumět.
Vyvstává otázka: "Co když se společnost stane nespoutanou?" To je proto, že společnost je potlačující. To proto, že všichni řekli ne životním energiím.

4
NEPOZNATELNÉ JÁ
Mahávíra popřel Boha: řekl, že žádný Bůh není. Ale nemohl říci, že není žádné já. Tak se tedy samo já pro něj stalo božským. Říká: "Pouze já je Bůh." A to je pravda. V tobě je já nejbližší věc božské existenci. Proto nemůže být zpochybněno. Je samozřejmé, sebeodhalující, sebeosvětlující.
Podíváš-li se do očí osvíceného, uvidíš, že jsou naprosto odlišné. Buddha se na tebe dívá, a přitom se na tebe nedívá. Nestáváš se součástí jeho očí. Jeho pohled je prázdný. Někdy se možná budeš bát, protože ucítíš, že je k tobě lhostejný. Dívá se na tebe tak prázdně, nevěnuje ti vůbec žádnou pozornost.
Oči jsou pro druhé. Oči jsou zařízení pro dívání se na druhé. Pro tvé vlastní Já žádné oči nejsou potřeba.
Láska je druh šílenství. Skutečně, láska sama o sobě je druh šílenství.
Život je druh šílenství.
Rozum je smrt, nikoli život. Život je bláznivá expanze a my se v meditaci pohybujeme do života, hlouběji a hlouběji - do největších hlubin, do samého centra jádra.
Co se týče bytí, ty a strom máte stejné bytí. Pouze mysl se liší. Proto cítíš, že stromy nemluví - protože neznáš jejich jazyk. Myslíš si, že zvířata nemluví, že nemají žádný jazyk. Skutečnost je však taková: protože jim nerozumíš, myslíš si, že nemají žádný jazyk. Mají svůj vlastní jazyk, mají svou vlastní mysl - vhodnou pro jejich společnost, vhodnou pro jejich atmosféru.
Pravda nemůže být vymyšlena. Pravda je věčná, bezčasová. Takže je absurdní říci: "Já jsem ji objevil." Ty jsi ji pouze znovuobjevil; nikdy jsi ji neobjevil - pouze znovuobjevil. Je objevována stále znovu a znovu, milionkrát! Ty ji vždy znovuobjevíš; nikdy neobjevíš.
Podívejte se na tu lidskou hloupost: Mohamed se vám pokoušel pomoci zapomenout na objekty a směřovat dovnitř, ale vy jste na objekty nezapomněli - jste jimi opět posedlí: "Jít a ničit!" Takže jeden uctívá Boha v kameni a druhý ten kámen ničí, ale oba jsou ke kameni připoutáni svým vlastním způsobem a oba se domnívají, že kámen je velmi důležitý - jednou k uctívání, jednou k ničení. Jeden cítí, že pokud nebude tento kámen uctívat, nebude náboženský, a druhý cítí, že pokud tento kámen nezničí, nebude náboženský. Ten kámen je pro oba velmi důležitý.

5
JE TO TVÉ BYTÍ
Vezmi jakékoli zvíře a podívej se na půvab jeho těla. Co se stalo s lidským tělem?
Co se stalo s lidským tělem? Proč už není tak ladné? Proč? Všechna zvířata jsou tak ladná! Tak proč lidské tělo není? Co se s ním přihodilo? Něco jsi s ním udělal: naboural jsi ho a přirozená spontánnost jeho plynutí zmizela. Stalo se strnulým. V každičké části tvého těla je jed. V každém svalu tvého těla je potlačený hněv, potlačená sexualita, potlačená chtivost - a všechno - potlačená žárlivost, nenávist. Všechno potlačené je tam. Tvé tělo je doopravdy nemocné.
V této chvíli máš pouze uvěznění, chycení, umrtvení. Jsi zapouzdřen. Nemáš hbitost, živé tělo. Dokonce i zvířata mají krásnější, více živá těla než ty.
Když už jsme u toho, to je také důvod, proč jsme tak posedlí oblečením - protože tělo nestojí za ukazování ani dívání. Jsme tak posedlí oblečením! Kdykoli zůstaneš nahý, vidíš, co jsi provedl svému tělu. Šaty před tebou jen stále schovávají tvé tělo.
To je má zkušenost z mnoha meditačních kempů, že když někteří lidé jsou nazí, pak jsou to jen ti, kteří mají krásná těla a nebojí se. Ti, kteří mají ošklivá těla, si přicházejí stěžovat a říkají: "To není dobré - nazí lidé!" Jejich strach je přirozený. Oni se nebojí nahoty druhých. Bojí se své vlastní nahoty - nemůžou se vyrovnat s vlastním tělem.
Tato nemoc je začarovaný kruh, protože nemáš-li živé tělo, chceš ho skrývat, a skrýváš-li ho, stává se více a více mrtvým - protože pak není potřeba dávat pozor na to, aby bylo živé.
Po staletích oblékání jsme ztratili kontakt se svými vlastními těly.
Svým tělům jsme způsobili mnoho násilí.

Osho: Zápisky šílence, výpisky

11. prosince 2014 v 9:07 | čajovna |  Óšó
ČÁST 1.
SEDMÁ PROMLUVA

Jestliže já jsem bláznivý, kdo je potom duševně zdravý? Jestliže já jsem šílený, kdo potom může říci, že není šílený? Nixon? Kdo si může nárokovat duševní zdraví? Tato ubohá země je plná šílených lidí, proto se jevím šílený. Zdravý člověk se mezi nezdravými vždy jeví takto.
Jsem obklopen šílenými lidmi. Jsem ve světě plném bláznů. Zajisté že budu vypadat šíleně... budu šílený i pro mé vlastní lidi.

ČÁST 2.
DRUHÁ PROMLUVA

Dojímavost, krásu může mít pouze les, ale nikdy ne viktoriánská anglická zahrada, ta přirozenou krásu nikdy mít nemůže. Jak smutný je pohled na prořezané a sestřihané keře, zarovnané podle jednotného vzoru.
Jsem počátek a také konec.
Jsem konec... konec v tom smyslu, že po mně tu nemůže být žádné křesťanství, judaismus, hinduismus, islám. Po mně nebude žádná možnost vzniku jakékoliv ideologie. Se mnou končí staré a začíná nové, Nový Člověk. Člověk bez jakékoliv ideologie, bez náboženství, bez filozofie, bez konceptu k životu, ale pouze s chutí žít a slavit.
Jsem takový podvodník. Dokonce i moje uši jsou vycvičeny, slyší pouze to, co chtějí slyšet. Moje oči jsou natrénované, vidí pouze to, co chtějí vidět. Je to z jednoho prostého důvodu: Chci žít tak, jak se mi zlíbí. Vždycky jsem žil podle svého, ať dobře, nebo špatně, to je jedno. Pokud je Bůh a já se s ním mám střetnout, vím, že on mi bude muset odpovědět a ne že já se budu muset zodpovídat jemu.
Žil jsem svoji vlastní cestu. Nejsem nikomu odpovědný. Když žijete podle někoho jiného, jste vždy zmateni a jemu odpovědni; vždy se snažíte splnit jeho očekávání. Neočekávám nic od nikoho a ani nechci, aby někdo očekával něco ode mne. Mým heslem je svoboda. Právě svoboda přináší pravdu.
Co je první a poslední svoboda? Být sám sebou, zcela, naprosto, bez zvažování jakýchkoliv následků.
Pokud nejsou jejich očekávání naplněna, jsou uboze dotčeni a právě tito ubozí a mizerní lidé okolo vytvářejí mizernost pro vás. Stejně nemohou dělat nic jiného. Můžete dávat pouze to, co máte, a oni mají pouze mizérii a ubohost.
Takže říkám, nezkoumejte, nechte svět jít svou cestou a pohybujte se po své vlastní cestě.

TŘETÍ PROMLUVA
Pokud tancuješ a kontroluješ své kroky, pak to není skutečný tanec.

ČTVRTÁ PROMLUVA
Všichni se nějakým způsobem snaží zakrýt svoji bláznivost. Ale čím více ji ukrýváte, tím více ji chráníte, a tudíž tím více se stává vaším rysem. Opusťte ji a ponechte ji větrům a hvězdám, slunci a měsíci a ona sama zmizí.
V Indii světci dokonce nezabíjejí ani moskyty, ani štěnice. Štěnice jsou dobré, moskyti jsou dobří, ale blázen musí být zabit. Nejsem násilný, ale co se blázna týče, to tedy jsem násilník. K bláznovi se chovám zcela drsně. Chci mu useknout hlavu! To je také důvod, proč jsem někdy blázny tak nevlídně a zjevně nepochopen. Mám dojem, že žádný jiný člověk nebyl tak nepochopen jako já. Co se toho týče, jsem požehnaný. Jsem člověk, jenž zůstává nejhůře pochopen. Ale to není ničí chyba, za to si můžu sám. Biju "blázny" právě přesně tam, kde to bolí, na jejich lebkách. A nezapomeňte, vždy dotáhnu vtip ke skutečnému konci, k jeho skutečné pointě!
Život není nic než víno a v takových výšinách vím, že jsem opilec.

ŠESTÁ PROMLUVA
Důvěřuj mé nerozumné ztřeštěnosti. Čím více jsem vyšinutý, tím blíže jsem pravdě.

KONEC.

Citát pro tento den / 228

9. prosince 2014 v 12:03 | čajovna |  Citáty
"V životě mě trápila spousta věcí, z nichž většina se nikdy nestala." - Mark Twain

Jabloň

9. prosince 2014 v 12:01 | čajovna |  Cesta stromů

25.6. - 4.7. a také 23.12. - 1.1.
" Posvátný strom lásky"

Je to strom ze sedmi posvátných stromů, kterým se neodvážil nikdo nic udělat (bříza, olše, vrba, dub, habr, líska a jabloň). Jabloň strom poznání dobra a zla, symbol dokonalosti, výrazem lásky mezi člověkem a přírodou, mezi životem a smrtí, mezi tímto a "jiným"
světem. Nejdříve je nutné o věčnosti a všech zákonitostech stvoření vědět a až po té můžeme být do těchto věčných pravd zasvěceni prostřednictvím břízy. Proto je také jabloň stromem dokončení, který následuje po bříze, stromu světla a zasvěcení. Není vůbec náhoda, že tento strom má své dny též právě v prosinci v době vánoční, ale též velké "Slavnosti Lásky" se kterou je také spojen symbol růže.
Keltové říkali, že lidé narozeni v těchto dnech jsou spojovacím článkem, který sjednocuje vše oddělující. Dokáží být zprostředkovateli mezi nebem a zemí, mezi skutečností a ideálem, me- zi dobrem a zlem.
Zde je nutné upozornit na tenkou hranici mezi těmito skutečnostmi, nedají se vždy jednozna- čně spojovat a propojovat bez vědění o našem stvoření a smyslu pravého života na zemi. Často by pak mohli znesnadnit životní cestu nejenom sobě, ale mnoha dalším lidským duchům, včetně karmického zatížení a odpovědnosti.
Tito lidé umí stejně dobře hájit "božské ideály", tak jako lásku k životu, k přírodě a lidem. Cit a rozum se snaží míti v rovnováze, ale pozor na disharmonii, ta jim škodí, jako každému z nás. Jejich morální tolerance je vzorná, což může hraničit s lhostejností, slepou benevolencí a opět neznalostí vyšších principů života. Mají i dost štěstí, jelikož se nenechají příliš zatáhnout do bažin života, aby v nich utonuli, což není náhoda, ale dar, který znamená mnohem více, než se zdá.
Neřídí se podle sebelépe vypadajících dogmat. Dokáží zjemňovat extrémní životní postoje, hodnocení a soudy, jak jen to jde. Je to velká láska, která je v symbolu jejich stromu a která jim dává sílu pomáhat ostatním. Nezávislost a bezpečí je pro ně neustálá potřeba i dilema. Jsou náladový, ale též umí být velmi vyrovnaní co se týče smyslu života. Mají rádi společnost a pohyb. Činorodost je jim vlastní, ale může hraničit s přílišnou přelétavostí, která vysiluje tělo i ducha.

Citát pro tento den / 227

6. prosince 2014 v 11:49 | čajovna |  Citáty
"Každým úspěchem si pořizujeme vstupenku na nový a obtížnější problém." -- Henry Kissinger

Péče o pleť v zimě

6. prosince 2014 v 11:45 | čajovna |  Cesty ke zdraví


Zima sice ještě nezačala, ale chcete-li mít hezkou zdravou pleť i v chladných, mrazivých dnech, je třeba o ni pečovat stále. Každé roční období má svá specifika a tomu bychom měli přizpůsobit i momentální péči o celé tělo a zejména o pleť, ale také ruce. Přestože někdo zimu vyloženě miluje, již jen málokdo by mohl být spokojený s účinky nevlídného počasí na svou pleť.
Jistě se v tomto období chystáte na adventní akce, předvánoční úklid a jiné věci s předvánočním časem spojené. Čeká vás shon, nakupování, ladění pohody do posledního detailu, ale rozhodně byste neměli zapomínat na sebe. Důkladná péče se vám rozhodně vyplatí. Krátké a náhlé výkyvy teplot naší pleti rozhodně neprospívají. V zimě je největším rizikem pro pleť suchý mráz a rychlá změna teploty. Pokožka je vysušenější,narušenější, citlivější a činnost mazových žláz bývá utlumena. Kožní cévy se stáhnou a tím se sníží zásobování kůže živinami. Vyjdete-li z přehřáté místnosti ven na mráz, velký tepelný šok způsobí na naší pokožce mikro trhlinky, které se postupně projeví zvýšeným šupinatěním, olupováním, svěděním a zarudnutím. Velký mráz způsobuje dehydrataci pokožky.
Zejména v zimním období bychom měli používat kvalitní krémy. Při ošetření pleti však nepoužívejte hydratační gely nebo gelo-krémy. I u mastnějších typů pleti jsou pro chladné a mrazivé období vhodné krémy typu voda v oleji, tedy mastnější krémy. Pro velmi suchou pleť nebo na hory používejte ochranná emulze s panthenolem. Ty vaši pokožku před extrémním počasím velmi dobře ochrání. Letní nemastící přípravky na zimu vyměňte za mastnější krémy. Vhodné je zvolit péči přímo určenou pro zimní období, která obsahuje
též UV filtr. Samozřejmě je dobré řídit se dle typu vaší pleti. Pokud je vaše pleť sušší, krémy určené pro mastnou pleť nejsou dobrou volbou. Nezapomínejte kromě tváře také na krk a dekolt. Nepoužívejte pleťové vody s alkoholem, aby nedošlo k dalšímu vysušení pleti. Věnujte své pleti i odbornou kosmetickou péči. Nezapomínejte i na důkladné ošetření rtů a rukou, aby nedošlo k popraskání.
Nezbytné je dodat tělu tolik potřebné vitamíny. Dbejte tedy na jejich přísun jak ve stravě, popř. můžete zvolit i doplňky prodávané v lékárnách. V tomto období jsou potřeba zejména vitamíny A, C a E. Samozřejmostí je dodržování pitného režimu. Pro svou duševní pohodu si dopřejte relaxaci a věnujte se všemu, co vás baví. Tak žádný zimní splín nebude mít nejmenší šanci.



Zdroj: Jiskra Benešov

Samuel Butler

4. prosince 2014 v 7:37 | čajovna |  Butler

4.12.1835 - 18.6.1902
Byl anglický spisovatel a satirik.
Napsal utopické romány Utopia, Erewhon atd. Bohužel jsem nenašel životopis.

Citáty S.Butler

4. prosince 2014 v 7:37 | čajovna |  Butler
Všechny živé bytosti, s výjimkou člověka, vědí, že podstatnou vlastností života je radost ze života.

Všechny filosofie, když je čtete, jsou nesmysl, ale některé jsou větší nesmysl než jiné.

Genialitu lze definovat jako nejvyšší schopnost dostat svého vlastníka do potíží všeho druhu.

Nevadí mi lhaní, avšak nenávidím nepřesnost.

Člověk je jediné zvíře, které se vlídně vyjadřuje o obětech, jež hodlá sežrat, teprve když je sežere.

Člověk je jediné zvíře, které se směje a má státní legislaturu.

Člověk, který si dovolí se nudit, je mnohem hloubavější než nuda.

Na obranu ďábla: musí se uvážit, že jsme slyšeli jen jednu stranu pře; všechny knihy totiž zatím psal jen Bůh.

T. Hobbes

4. prosince 2014 v 7:36 | čajovna |  Hobbes

Životopis
O jeho dětství toho moc nevíme. Jméno matky je neznámé, jeho otec se jmenoval Thomas a byl farářem. Hobbes byl vzděláván od čtyř let ve Westport, poté přešel na školu Malmesbury a poté jej vzdělával soukromý učitel Robert Latimer. Hobbes byl dobrým žákem. Kolem roku 1603 odešel do Magdalen Hall. Na univerzitě Hobbse nejvíce přitahovala scholastika. Studia nedokončil, ale v roce 1608 se stal sám soukromým učitelem syna Williama Cavendishe. S rodinou Cavendish ho poté spojovalo silné pouto po mnoho let. V roce 1610 Hobbes představil své vědecké a kritické metody týkající se scholastiky. Jeho vědecké úsilí bylo v té době zaměřeno na pečlivém studiu klasických řeckých a latinských autorů. Výsledkem jeho práce byl v roce 1628 velký překlad Thucydides (Dějiny peloponéské války) - první překlad tohoto díla z řečtiny do angličtiny. Jeho zaměstnavatel Cavendishh umřel na mor v roce 1628. Ovdovělá hraběnka brzy poté Hobbse propustila. Ten si však záhy našel novou práci, opět jako učitel. Tentokrát byl jeho žákem syn sira Gervase Cliftona. O tři roky později se ale vrátil opět k rodině Cavendish, kde vyučoval syna svého předchozího žáka. V průběhu dalších sedmi let kromě učení také rozšiřoval své vlastní znalosti filozofie. V roce 1636 navštívil poprvé Florencii, později se z něj stal pravidelný člen filozofických debat v Paříži. Od roku 1637 je považován za filozofa a učence. V roce 1640 napsal spis ,,Základy politického a přirozeného práva". Kniha nebyla nikdy zveřejněna, ale obíhala mezi jeho známými jako rukopis. Na veřejnost se kniha dostala o deset let později. V roce 1642 vypukla anglická občanská válka. Tahle událost v Hobbesovi znovu probudila zájem o politickou filosofii. V této době napsal spis De Cive (O Občanu), který také byl okamžitě hojně šířen. V roce 1647 pracoval Hobbes jako matematický instruktor mladého prince Charlese z Walesu. Tento závazek trval více než rok. V přímé odezvě na válku napsal své největší dílo Leviathan. (více v článku Leviathan (kniha)) Práce měla na život Hobbese velký vliv. Během krátké doby se stal vyhledávaným i nenáviděným filosofem jako nikdo jiný v té době. Sekularistický duch jeho knihy velmi rozzlobil jak anglikány, tak francouzské katolíky. Nakonec se mu podařilo získat povolení vrátit se zpět do své domovské Anglie, konkrétně do Londýna. Svůj život dožil pod ochrannými křídly hraběte Cavendishe. Jeho poslední práce byly kuriózní směsí: vlastní autobiografie napsána ve verších (1672) a překlad (z latiny do angličtiny) 4 knih Odyssey. Kompletní překlad Illiady a Odyssey vydal v roce 1675. V říjnu 1679 umírá ve věku devadesáti dvou let. Je pohřben na hřbitově Aulta Hucknall v Derbyshire v Anglii.

Citáty T.Hobbes:

4. prosince 2014 v 7:32 | čajovna |  Hobbes
"Množení je od přírody, ale lásku si vymysleli lidé."


"Každý člověk má usilovat o mír, dokud je naděje na jeho dosažení. Není-li však možné míru dosáhnout, smí použít všechny možnosti a prostředky."


"Lidská povaha je taková. Lidé i kdyby uznali, že mnozí jiní jsou vtipnější nebo výmluvnější nebo učenější, přece jen stěží uvěří, že je mnoho tak moudrých, jako jsou oni."


"Pravda i nepravda jsou vlastnosti řeči, nikoli věci."


"Lidé se milují nikoliv z lásky, ale ze strachu."


"Smích, tato křeč plic a obličejových svalů, je účinkem nepředvídaného a naprosto jasného poznání naší převahy nad jiným člověkem."


"Netoužit je nebýt živ, mít jen slabé záliby je tupost a mít vášeň ke všemu bez rozdílu je rozptýlenost neboli roztěkanost."


"Není podstatný rozdíl v moudrosti spravující domácnost a v moudrosti řídící stát; jen práce v podrobnostech je jiná."


"Bohaté zkušenosti mají za následek chytrost, mnoho vědění moudrost."


"Koupel je pro mne vedle ženy největší rozkoš."


"Osobnost se musí vědomě pěstovat a uvádět v řád, má-li odolat vlivům, které ji chtějí rozbít. Osobnost je tedy, spíš nežli něco stálého a ohraničeného, stálé úsilí o pevnou jednotu."

O T. Hobbesovi:

4. prosince 2014 v 7:29 | čajovna |  Hobbes
Jakmile je houf lidí zproštěn všeho zákona a pořádku: tu se okamžitě co nejzřetelněji projeví ono bellum omnium contra omnes, které výstižně vylíčil Hobbes v první kapitole Decive. Ukazuje se, že každý se snaží vyrvat druhému nejen to, co chce mít sám, ale že jeden často ničí celé štěstí nebo život druhého, aby nevýznamným přírůstkem zmnožil svůj blahobyt. To je nejvyšší výraz egoismu. Jeho projevy jsou v tomto směru předstiženy jen skutečnou zlomyslností, která vyhledává škodu a bolest ostatních zcela bez zisku a bez vlastního prospěchu.
Každý si vybírá, hnán nějakou skrytou silou, ve svém nejbližším okolí nejraději někoho, jehož rozumu je trochu nadřazen: neboť jen u něj se cítí příjemně; protože, podle Hobbese, "slastí pro každého ducha, ať je v čemkoli obratný, je dát se dohromady s tím, komu může ukázat svou velikost." Z téhož důvodu každý prchá před tím, kdo je mu nadřazen.
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)

Hobbes tvrdí, že člověk je přirozeně neohrožený a vyhledává boj.
Nebudeme dovozovat jako Hobbes, že člověk je od přírody zlý, protože nemá žádnou představu dobra a protože si představuje, že je jediným vlastníkem světa. Zlý člověk, říká, je silné dítě. Není výstřelků, kterých by se nedopustil.
Je ostatně i jiný prvek, který Hobbes nezpozoroval a který je dán člověku, aby za jistých okolností oslaboval prudkost jeho sebelásky. Myslím tím soucit, vlohu vhodnou pro bytosti tak slabé a podléhající tolika bolestem jako my, ctnost, která je tak přirozená, že někdy pozorujeme její sotva znatelné projevy i u zvířat.
Tak jako má pastýř vyšší přirozenost než jeho stáda, mají i pastýři lidí, kteří jsou jejich vůdci, vyšší přirozenost než jejich lid. Takto podle zprávy Philonovy uvažoval císař Caligula, a činil z této analogie dosti správný závěr, že králové jsou bohy a lid je dobytkem.
Tento Caligulův úsudek se shoduje s názorem Hobbesovým i Grotiovým a před nimi všemi řekl již Aristotelés, že lidé si nejsou od přírody naprosto rovni, že jedni se rodí k otroctví a druzí k nadvládě.
(Rousseau: Rozpravy)

Co je to smích? Hobbes odpovídá: Tato obecně známá fyzická křeč je způsobena nenadálým poznáním naší převahy nad jiným člověkem.
(Stendhal: Energické múzy)

"Každé náboženství," praví Hobbes, "jež se zakládá na bázni před neviditelnou mocí, je pohádkou, která je nazývána náboženstvím, pokud je národem vyznávána; když je týž národ zavrhne, nazývá se pověrou. Devatero vtělení Višnuovo je v Indii náboženstvím, ale v Norimberku pohádkou."
(Helvétius: O člověku)

Citát pro tento den / 226

3. prosince 2014 v 9:01 | čajovna |  Citáty
"Ten, kdo si přeje zbohatnou za den, bude za rok viset." -- Leonardo da Vinci


Tlusté střevo v prosinci

3. prosince 2014 v 8:59 | čajovna |  Cesty ke zdraví
V prosinci máme nejvíce zatížené tlusté střevo. Podle čínské medicíny pokud není v pořádku tlusté střevo, nejsou v pořádku ani dýchací cesty. Spodní ret nám signalizuje, v jakém stavu máme tlusté střevo. Například suché rty značí málo zvlhčené tlusté střevo. Tlusté střevo nesnáší sucho, má rádo vlhko. Chlad v něm způsobuje průjmy, horko zácpu. Chlad způsobuje konzumace studené nebo syrové potravy. Horkost způsobuje konzumace pálivých pokrmů a nadměrná konzumace alkoholu. V tlustém střevu se ukládají následující emoce: strach, obavy, zatvrzelost, panovačnost, lpění, nepřizpůsobivost. Známkou hemeroidů je tvrdohlavost a neústupnost.
První pomoc při pálení žáhy, nadýmání a říhání je přijímanou potravu důkladně rozkousat a rozmělnit na kaši.
Zdroj: Jiskra Benešov

Energie pro srdce a mozek

3. prosince 2014 v 8:56 | čajovna |  Cesty ke zdraví


Vlašské ořechy jsou naše nejznámější a nejoblíbenější oříšky a patří mezi potraviny s léčivými účinky. A to dokonce velmi významnými. Vlašský ořech má tak vysoké výživné hodnoty, že dokonce převyšuje výživnou hodnotu hovězího masa. Vlašáky jsou sice doslova nabité tuky (62% jeho hmotnosti), ale řadí se mezi nejhodnotnější potraviny vůbec. Naopak obsahují jen velmi malé množství cukrů, což ocení zejména diabetici. Jsou významným zdrojem energie a jsou doporučovány jako doplněk stravy studujících, duševně pracujících, těžce fyzicky pracujících i malých dětí.


Markýz de Sade

2. prosince 2014 v 6:51 | čajovna |  de Sade

Slavný markýz de Sade měl život plný peripetií a dlouhá léta strávil v různých žalářích. V tom nejznámějším, v Bastile, vznikla jeho kniha 120 dnů Sodomy. Ve vězení neustále hrozilo zabavení popsaných papírů, proto de Sade pořídil kopii lépe uzpůsobenou ke skrývání v cele. Z listů papíru slepil přes 12 metrů dlouhý pás a takto vzniklý svitek pak z obou stran popsal. Roku 1790 byl markýz z Bastily propuštěn a jeho dílo se mu už nikdy nedostalo do rukou. Svitek byl v cele nalezen až později a po několik generací ležel v soukromých sbírkách. Teprve v roce 1904 byl vydán berlínským psychiatrem Iwanem Blochem. Přesný překlad do němčiny ale přineslo až další, třísvazkové vydání z let 1931 až 1935. Obsah 120 dnů Sodomy byl a dodnes zůstává pro mnohé čtenáře šokující. Románové vyprávění o hrůzných děních na zámku Silling koncem vlády Ludvíka IV. se v tomto hradě uzavřou čtyři přátelé - vévoda de Blangis, jeho bratr biskup, prezident de Curval a finančník Durcet, společně se svými mladými a krásnými manželkami - Konstancí, dcerou Durcetovou a manželkou Blangisovou (své první tři manželky zabil), Julií, dcerou Blangisovou z prvního manželství a manželkou Curvalovou, Adelaidou, dcerou Curvalovou a manželkou Durcetovou, a Alinou, dcerou biskupa a Blangisovy druhé ženy, se serailem osmi mladých chlapců a dívek uloupených rodičům, osmi sodomizujícími společníky vybraných dle obrovitosti jejich údů, se čtyřmi starými kuplířkami znetvořenými pohlavními nemocemi, šesti kuchařkami, čtyřmi služkami a čtyřmi vypravěčkami - Duclosovou, Champvillovou, Martainovou a Desgrangesovou, které se po vzoru Dekameronu od 1. listopadu do 28. února střídají ve vyprávění 600 příběhů zvrácené tváře lidské sexuality, jež jsou bezprodlení čtyřmi přáteli realizovány. Ode všech je vyžadována důsledná poslušnost, do které patřil i zákaz vykonávání potřeby bez dovolení, protože její pozorování a pozdější pojídání výkalů, patřilo k nejuspokojujícím způsobům dosažení ukojení a mezi 600 popisovanými případy se koprolalie(zrakové, čichové či hmatové vzrušování se výkaly) a koprofagie(duševní porucha projevující se pojídáním vlastních výkalů) vyskytuje ve více než polovině. Vyprávěné příběhy jsou rozděleny dle měsíců do kategorií "prosté", "dvojité", "zločinné" a "vražedné" přičemž jen úvod a první část je zcela dokončena. Zbývající tři části zůstaly jen ve formě stručných poznámek. Celé dílo je psáno s vědeckou přesností a rozvahou tak, aby vyprávěné příběhy sestupovaly každým příběhem níže na pomyslném psychopatickém žebříčku, depenetrace dívek i hochů probíhá ve přesně stanoveném časovém harmonogramu a předem popsanými způsoby, na jejichž detaily se společníci dohodli již na začátku pobytu. "Z celkového počtu šestačtyřiceti osob na zámku jich bylo třicet zavražděno a šestnáct se vrátilo zpět do Paříže." Dílo, pocházející z 18. století, detailně popisuje všechny možné sexuální úchylky a anomálie, líčí bezmeznou lidskou krutost a morální zvrácenost.