Listopad 2014

Výkladový den

30. listopadu 2014 v 18:07 | R. Petříčková |  Taroty on-line

Dnes se propojíme s moudrostí starého Egypta a Atlantidy. Hned zkraje knihy, která je k těmto kartám přiložena, se dozvíte, že v těchto zemích kdysi existovaly Chrámy posvátného zvuku, které byly léčivé a přinášely lidem moudrost a klid. A někteří z Vás mohou moudrost těchto karet získat právě pro sebe. Nabízím šanci na výklad zdarma.
"Tyto chrámy existovaly ve starověké Atlantidě a Egyptě. Zesilovaly přirozený soucit a moudrost srdce prostřednictvím duchovních písní a přinášely všem lidem harmonii. Nesčetné zvukové rezonance totiž jako jiskřivé světlo krystalu přinášejí ten nejvyšší dar - naše spojení s božským vědomím."
Musela to být překrásná doba, tenkrát před 250 000 až 15 000 lety před naším letopočtem. Moudrost se přechovala a podle autorů knihy také ukryla do jedenácti křišťálových lebek, ukrytých po celém světě. Tyto karty jsou dotekem staré Atlantidy.... a moudrosti našich předků, andělské věštby, které nám mají přinést do života smír a lásku.
Byla jsem docela zvědavá, na jakém principu karty pracují. Je jich 24 a jsou rozděleny podle jednotlivých andělů, archandělů. Některý je božský posel, jiný soucitný milenec, jiný svatý osvoboditel, jiný nebeský společník, další kosmický vůdce. Každý je patronem různých vzorců chování, cítění nebo dějů, které se dějí kolem nás.
Náhodně jsem jako ukázku vybrala kartu Metatron: Nejvznešenější učitel:
"Zázrak
Změníte-li své vnímání, začnou se dít zázraky. Metatron zvěstuje, že se ve vás budí kreativní síla, jako se rodí zázrak. Když se otevřeme této možnosti, potom Bůh a Metatron stojící po jeho pravici z nás sejmou strach. Otevřete tedy svou mysl a vězte, že z vašich ramenou bude sejmuto veškeré břímě. A jakmile přestanete lpět na starých věcech, Zdroj vás obdaruje náhlou radostí. Odříkejte Hi z krční čakry a zázračný vliv Metratrona zesílí."

Zvláštní karty. Pro chvíle naprostého usebrání a pohody. Touhy se ponořit do nejhlubšího nitra sebe samého: nejsou to karty, které si vytáhnete jen tak, nebo ve chvíli, kdy jste plni pozemských emocí, starostí a chcete řešit ryze hmotné věci. Tady se člověk musí zamyslet do samé hloubky své duše. Večer, při svíčkách, nebo v naprostém klidu a tichu a výrazné touze ulevit duši a pochopit.
Tak to zkusíme. Ptejte se na ta nejhlubší tajemství a moudrost Atlantidy a své osobní dotazy pošlete na rpetrickova@seznam.cz a já Vám karty vyložím

Citát pro tento den / 225

28. listopadu 2014 v 14:17 | čajovna |  Citáty
"Když vám něco nefunguje, hledejte to, o čem jste si mysleli, že nebylo důležité." -- Arthur Bloch

Plíce v listopadu, 3.díl.

28. listopadu 2014 v 14:14 | čajovna |  Cesty ke zdraví
Podle tradiční čínské medicíny bývají v listopadu nejvíce zatíženy plíce. Plíce bývají často přirovnávány k rozvětvujícímu se stromu. Trachea (průdušnice) je jako kámen dopravující vzduch do bronchů, velkých větví transportující vzduch do plic a z plic. Z hlavních bronchů vycházejí bronchy pro jednotlivé plícní laloky a ty se dále větví, až se změní v tenoučké bronchioly, na něž teprve nasedají hrozny jemných váčků - alveolů - kde dochází k výměně kyslíku a oxidu uhličitého mezi plícemi a krví. Dýchání je automatická činnost, kterou považujeme za samozřejmost, dokud se něco nepokazí a nezačneme lapat po dechu. Pocit dechové tísně, záchvaty sýpání při výdechu, kašel a dušení a nafialovělé rty nebo prsty, to jsou nejzjevnější příznaky bronchiálního astmatu.

Prevence:
-otužujte se procházkami na čerstvém vzduchu,
-pijte čaj nebo užívejte tinkturu z echinaevy,
-při zánětu pijte čaj z kořene lékořice a ibišku, divizny nebo amerického jilmu.

Citát pro tento den / 224

23. listopadu 2014 v 9:43 | čajovna |  Citáty
"Ti, kdo nedokážou změnit svou mysl, nedokážou změnit nic." -- George Bernard Shaw

MEGGAN WATTERSON: Odhalení, sedm posvátných závojů duše

23. listopadu 2014 v 9:39 | čajovna |  Ezoterické knihy

Kniha čistě pro ženy. Tak hlubokou sondu do ženské duše jsem ještě nečetla. Dokonce hloubka a duchovní ponoření se do hlubin nejen ženských, ale i historických, někdy vytváří zmatek. Je to jako když dochází dech a musíte se jít na hladinu nadechnout - to jsou chvíle, kdy toto zvláštní dílo Meggan Wattersonové, vyzařuje velmi zvláštní energii. Jakobyste se dostávali do stavu meditace.
A je jen na každé čtenářce, jak dlouho ono ponoření se vydrží.
Musela jsem se nadechovat často. Posuďte sami podle ukázky…
"Žily jsme odděleně samy od sebe až příliš dlouho. Každá sama a po svém jsme zakoušely, co to je být extrémně vzdálena své vlastní duši. Rovněž jsme musely snášet kolektivní bolest spočívající v tom, že jsme jedna druhé nedůvěřovaly, že jsme měly pocit, jako bychom se jedna s druhou poměřovaly. Lišíme se od sebe, ale srovnávat se znamená nesvatým způsobem mrhat časem. Každý rozdíl nakonec padne, když si jako ženy o sobě navzájem a s ohromující otevřeností i syrovou upřímností řekneme pravdu.
Když mi povíte svůj příběh - že toužíte po lásce, že jste jako otupělé a osamělé, že jste přišly o dítě, že vás znásilnili, že sníte, že v noci pláčete a ptáte se, kam se poděla ta malá statečná holčička, že víte, že existuje jiný způsob, jak žít, že víte, že je možné mít ze života více - moje srdce vám bude fandit a bude si přát vaši svobodu dokonce víc než svou vlastní."
To je odhalování jednoho ze sedmi závojů naší duše. Posvátných závojů. Autorka se vydala na pouť ke své životní proměně. Stižena ještě navíc tím, že studuje teologii, takže její cesta snad ani nemohla vypadat jinak. Je velmi pečlivá, horlivá a sama by mohla psát teologické příručky. Vlastně odhalení je naprosto samostatnou cestou za hledáním boha, ženských bohyní a meditativní a niterné zážitky s nimi. Kolik bohyní, tolik podob žen - napadalo mne často. Zamýšlí se nad vším, co studovala, co se dozvěděla a konfrontuje to s tím, co sama viděla a zažila. Snaží se zajít hlouběji, než moudré knihy - a to mi je na této publikaci asi nejsympatičtější. Je to důvod, proč autorce jako čtenářka, mnohdy povrchní v porovnání s ní, promíjím části a chvíle, které jsem ne moc dobře pochopila nebo jsem se k nim musela několikrát vracet. Protože je prožívala ona a já jsem třeba v sobě takové téma k řešení neměla… naopak, zase byly části, které byly jakoby odhalovaly mé vlastní posvátné závoje. A jsou to někdy velmi zajímavé a převratné myšlenky. Při tom všem však především nachází sebe samu.
A každá žena po přečtení této knihy musí pochopit, že i ona má v sobě obrovský kus Meggan Wattersonové. Nezbývá než jí poděkovat za cestu, kterou podnikla, aby pomohla více ženám alespoň doma u šálku čaje poznat své vlastní hlubiny.


Voltaire

21. listopadu 2014 v 9:23 | čajovna |  Voltaire

*21.11.1694 - †30.5.1778
Narozen v: Paříž, Francie

Životopis:
Vyrostl v rodině notáře Françoise Aroueta, sám však tvrdil, že jeho skutečným otcem byl blíže neznámý důstojník jménem Rochebrune. Matku Marii Marguerite d'Aumart ztratil, když mu bylo sedm let. Jeho vztah k otci i bratru Armandovi, o kterém se toho jinak celkem nic neví, byl chladný a lhostejný. Skutečným vychovatelem se mu stal jeho křestní otec, abbé de Châteauneuf, skeptik, požitkář a milovník života. Tento kněz jej také uvedl do vyšší společnosti, když jej seznámil s vlivnou kurtizánou Ninon de Lenclos, které tehdy bylo 84 let.
Vystudoval s výborným prospěchem jezuitskou Kolej Ludvíka Velikého. Velký dojem na něj učinily poslední roky vlády Ludvíka XIV., zejména náboženské pronásledování. Poté, co dokončil studia, stal se tajemníkem francouzského velvyslanectví v Haagu. Zde však na něj padlo podezření z milostné pletky s velvyslancovou dcerou, a byl odeslán zpět do Paříže, kde se záhy stal známým autorem epigramů a posměšných pamfletů. Přestřelil napsáním posměšku o vévodovi Filipovi II. z Orleánsu, po jehož zásahu byl téměř na celý rok 1717 uvězněn v Bastile. Zde rovněž vymyslel své autorské jméno, údajně přesmyčkou písmen latinského zápisu jeho vlastního jména, Arovet.
Už jeho první drama Oidipus (1718) se setkalo se značným ohlasem. Povzbuzen chválou, začal pracovat na poémě Henriada, která nicméně v jeho díle zůstala jako literární poklesek imitující styl antickým poém. S tím, jak se v pařížských salónech tříbil jeho politický i náboženský světonázor, rostlo Voltairovo zaujetí Británií, která byla na svou dobu mimořádně tolerantní a nábožensky nezávislá na vlivu Říma. Začal se učit anglicky, navštívil v Londýně toryjského politika Viscounta Bolingbrokea, který na něj učinil ohromný dojem. V roce 1726 se Voltaire opět zapletl. Jeho vtip tentokrát trefil jednoho z nejmocnějších příslušníků pařížské nobility, známého knížete Rohana. Voltaire byl zbit, krátce vržen do Bastily a vypovězen z Paříže. Logickým cílem se stala Británie, kam odcestoval 5. května 1726. Během dvouletého pobytu v Británii se seznámil s anglickými filozofy, zejména Lockem a Humem, studoval trochu matematiky a mechaniky, zajímal se rovněž o shakespearovské divadlo.
Po návratu do Francie se realizuje především jako dramatik, zajímá se také o dějiny a píše Historii Karla II. Jeho dramata (Smrt Césara, Zara aj.) měla ve své době velký ohlas, dnes jsou nicméně pozapomenuta jen s malou nadějí na opětovné vzkříšení. V roce 1734 Voltaire vyřejně vystupuje jako nezávislý myslitel otištěním Filosofických listů. Jeho hlavním terčem se stává nesvoboda, politický útlak a náboženské tmářství. V podobném duchu jako Hobbes i Voltaire útočí na scholastickou metafyziku, zařazuje i nesmrtelný výpad proti tehdy populární filosofii Pascalově. Encyklopaedia Britannica tvrdí, že touto knihou určil podstatné rysy a směr moderního myšlení. Filosofické listy vyvolaly skandál a Voltairovi za ně hrozilo uvěznění.
Za těchto okolností našel Voltaire útočiště na zámku markýzy de Châtelet v Champagne. Tato velmi půvabná žena studovaná v matematice a fyzice se stala jeho dlouholetou múzou a ochránkyní. Legenda tvrdí, že Voltaire měl na zámku vždy připravené koně pro případný útěk.
Ve čtyřicátých letech navázal kontakt s pruským princem Bedřichem, pozdějším císařem Bedřichem II., na jehož dvoře působil v letech 1750-1753. Jeho pozice u pařížského dvora byla velmi vratká až do jeho smrti, a to i přes podporu a ochranu mocné madam de Pompadour, která byla zřejmě tou pravou překážkou, stojící francouzským katolickým kruhům v cestě k Voltairovu zavraždění. V roce 1753 publikuje svůj Filosofický slovník, z části založený na vyprávěních přednášených k pobavení společnosti na pruském císařském dvoře, a historie Filosofických listů se opakuje.
Do Paříže se Voltaire vrátil až na sklonku svého života, 10. února 1778, aby dohlédl na uvedení své hry Iréne. Jeho příjezd se stal prvořadou událostí města, přivítal ho aplaudující dav. 30. března byl oslavným skandováním přijat na půdě Akademie. 30. května téhož roku pokojně a bezbolestně skonal. Jeho ostatky byly pohřbeny na půdě opatství Scellières, odkud byly přeneseny během francouzské revoluce v roce 1791 do Pantheonu, aby tam zůstaly.

Zdroj: wikipedia.org

Citáty Voltaire

21. listopadu 2014 v 9:23 | čajovna |  Voltaire
Co je směšné? Všechno, pokud se to děje někomu jinému.
*
Jakmile dozraje doba, není síla, která by zadržela novou myšlenku.
*
Člověk se narodil k činnosti. Nebýt ničím zaměstnán a neexistovat je pro člověka totéž.
*
Člověku byla dána řeč, aby zakryl své myšlenky.
*
Filosof je milovníkem moudrosti, lépe řečeno, pravdy. Všichni filosofové se vyznačovali těmito vlastnostmi. Ve starověku není jediného filosofa, který by neposloužil lidem příklady ctností a morálním poučením. Všichni se mohli mýlit v oblasti fyziky, ale tu tak málo potřebujeme v praktickém životě, že filosofové by se bez ní obešli. Celá staletí trvalo, než lidé poznali část zákonů přírody. Ale moudrému stačí jediný den, aby poznal povinnosti člověka.
*
Chceš li se mnou konverzovat, přesně vysvětli pojmy.
*
Jakmile jde o peníze, jsou všichni lidé stejného náboženství.
*
Je lepší připustit nebezpečí, že bude zachráněn viník, než odsoudit nevinného.
*
Jestliže nemůžeme s potěšením číst knihu zas a znovu, není třeba ji číst vůbec.
*
Kdyby nebylo Boha, musili bychom si nějakého vymysliti.
*
Kolik hloupostí napovídají lidé jen proto, že chtějí říct něco chytrého!
*
Náboženství vzniklo, když se sešel podvodník s hlupákem.
*
Nekonečná malost bývá provázena nekonečně velkou pýchou.
*
Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl./ Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.
*
Od té doby, co lidé přemýšlejí, vždy tvrdili, že nic není bez příčiny.
*
Pravda je ovoce, které se musí trhat, až když docela uzraje.
*
S knihami je to jako s lidmi: jen velmi malý počet něco znamená a zbytek se ztrácí v množství.
*
Sláva je nakloněna tomu, kdo jí pohrdá, milovníka však odmítá.
*
Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná.
Teď budu navždy zavržen do pekla.
*
Umění medicíny spočívá v obveselování pacienta, zatímco příroda léčí chorobu.
*
Tajemství úspěchu je mlčet o tom, co nevíte.
*
Země je pokryta lidmi, kteří nestojí za to, abychom s nimi hovořili.
*
Ze všech náboženství, křesťanství by mělo nejvíce nabádat k toleranci, ačkoli dosud bylo nejvíce netolerantní.
*
Žijícímu člověku jsme povinováni ohledem, mrtvému pravdou.
*
Pro člověka cítícího se svět jeví jako tragedie, pro myslícího je to komedie.
*
Láska je plátno, které nám poskytuje příroda a na které vyšívá představivost.
*
V Anglii je občas zapotřebí zastřelit nějakého admirála k povzbuzení ostatních.
*
Ženy umějí zachovat jen jedno tajemství - svůj věk.

Voltaire: Candide, výpisky.

21. listopadu 2014 v 9:22 | čajovna |  Voltaire
Candide byl mladík, kterého příroda obdařila neobyčejně jemnými mravy. Jeho duševní hodnoty mu bylo možno vyčíst z obličeje: myslel prostince, své názory vykládal bez oklik - mám takový dojem, že právě pro tyto vlastnosti mu začali říkat Candide.
*
Zdá se, že lidé přírodu nějak pokazili. Tak například se stali vlky, třebaže se vlky nenarodili.
Neštěstí jednotlivců tvoří štěstí celku, takže čím více je nešťastníků, tím více je všeobecného blaha.
"Měla jsem ráda život. Víte, tahleta směšná slabost je možná jedním z našich nejzhoubnějších sklonů. Copak může být něco bláznivějšího než touha vláčet břemeno, kterým chceme co chvíli praštit o zem? Děsit se toho, čím jsme, ale neustále na tom lpět? Hřát za ňadry hada, který nás požírá tak dlouho, dokud nám nesežere srdce?"
"Pánové," promluvil Kakambo, "tak vy si myslíte, že si dneska upečete jezuitu, že? To je správné, neboť takhle zacházet se svými nepřáteli je velmi spravedlivé - a přirozené právo nás učí, abychom své bližní mordovali. To se děje všude. A jestliže nepoužíváme tohoto práva, je to proto, že máme k jídlu jiné věci. Je jistá věc, že vy nemáte takové životní zdroje jako my a je tedy lépe své nepřátele jíst než nechat ovoce svého vítězství napospas havranům a vranám."
"To je národ!" říkal si Candide. "To jsou lidi, to jsou mravy! Kdybych byl neměl to štěstí a nepropíchl bratra slečny Kunhuty, byli by mě bez milosti snědli. Ale je vidět, jak je příroda dobrá. Tihle lidé, místo aby mě snědli, prokazují mi tisíc poct, když si zjistili, že nejsem jezuita."
"Co je to optimismus?" zeptal se Kakambo.
"To?" řekl Candide. "To je takový zažraný názor, že všecko je dobré, i když je to špatné."
Na světě je všecko už tak skrze ďábla pomíchané, že by ďábel mohl být docela dobře v mém těle jako všude jinde. Ale řeknu vám, když se tak podívám na tu naši kouli nebo lépe řečeno kuličku, myslím si kolikrát, že ji Bůh svěřil nějaké lotrovské bytosti. Ještě nikdy jsem neviděl město, které by si nepřálo vidět na hromadě město sousední, nebo rodinu, která by neměla zálusk na krk jiné rodiny. Všude mají slabí v žaludku silné. Ale hrbí se před nimi a mocní s nimi zacházejí jako se stádem, jehož vlna a maso je na prodej. Nebo lidé ve městech. Řeklo by se: Radují se z míru, kvete tam umění - ale lidi zatím sžírá zášť, starosti a takový neklid, jaký nevznikne ani v městě obleženém pohromami.
Byl jsem v několika provinciích. V některých mají většinu hlupáci, v některých lidé mazaní, někde jsou lidé docela příjemní a docela pitomí, jinde zase duchaplní. Ale u všech je hlavním zaměstnáním láska, potom klepy a na třetím místě žvanění a pitominky.
V Paříži je tohle všechno dohromady. Zmatek, mačkanice. Každý v ní hledá nějakou radost, ale skoro nikdo ji nenachází. Poznal jsem tam verbež spisovatelskou, verbež spikleneckou a verbež náboženských fanatiků. Jde jedna řeč, že v tom městě jsou zdvořilí lidé. Rád bych tomu věřil.
"A proč byl vlastně stvořen svět?" řekl Candide.
"Aby nás mělo co přivádět do zuřivosti," odvětil Martin.
"A co myslíte," ptal se dále Candide, "mordovali se lidi vždycky tak jako dnes? Byli to vždycky takoví pálení prolhanci, zrádci, nevděčníci, zloději, slaboši, lidé kam vítr tam plášť, zbabělci, závistníci, žrouti, ochmelkové, lakomci, ctižádostivci, vzteklouni, klepaři, prostopášníci, fanatici, pokrytci a hlupci?"
"Co myslíte," řekl Martin, "žrali jestřábi holuby vždycky, kdykoli na ně přišli?"
"Samozřejmě, o tom nemůže být pochyb."
"Když se nezměnila povaha jestřábů," řekl Martin, "tak proč chcete, aby se změnila povaha lidí?"
"Co chcete," řekl Martin, "tihle lidi už jsou takoví. Představte si všechny věci, které si odporují, všechny možné neslučitelnosti - a všechny najdete v kostelích a v divadlech, ve vládě, v soudních dvorech u tohoto směšného národa."
Dobrých tragédií je velmi málo. Některé jsou jen idylky s dobře napsanými a dobře rýmovanými dialogy. Některé jsou uspávací politická mudrování nebo odporné rozvláčnosti, jiné zase sny potřeštěnců. Mají barbarský sloh, nedokončené věty a autor mluví neustále k bohům, protože nedovede mluvit k lidem. Jsou tam falešné mravní názory a otřepané fráze.
"Co je tohle vlastně za svět?" naříkal Candide.
"Svět bláznivý a pěkně hnusný," odpovídal Martin.
Nikde nevidím opravdové napodobení přírody. A to je to. Mám rád, když se podívám na obraz, abych měl dojem, že vidím skutečnou přírodu. Ale takové obrazy vůbec nejsou, a tak se na obrazy už radši nedívám.
Candide spatřil skvěle vázaného Homéra a pochválil vybraný vkus veleosvíceného hostitele.
"Hleďme," řekl, "tady je kniha, která poskytovala duševní hody velikému Panglosovi.
"Mně tedy ne," řekl chladně Pococurante. Jednou mě obalamutili, že si v ní znamenitě počtu. Ale pořád se v ní jen bojuje a jeden boj je jako druhý. Bohové se v ní neustále snaží, aby neučinili nic rozhodného a ta Helena, kvůli níž to bojování vzešlo, hraje jen úložku herečky. Nebo Trója! Neustále ji dobývají, a nikdy ji nedobudou. To mě smrtelně nudí. Ptal jsem se několikrát učenců, zda je to také otravuje tak jako mne. Lidé upřímní řekli, že jim knížka padá z rukou, ale že ji musí mít v knihovně jako pomník starověku, jako ty zrezavělé mince, za které se už nedá nic koupit.
Jenom hlupáci obdivují u uznávaného básníka všecko. Já si čtu jen pro sebe a mám rád jen to, co se mi hodí.
Cicera nikdy nečtu. Myslil jsem si, že by se mi hodily jeho spisy filozofické, ale když jsem viděl, že o všem pochybuje, usoudil jsem, že toho vím právě tolik jako on a k tomu, abych nic nevěděl, si stačím sám."
Candide spatřil Miltona a zeptal se, zda si toho velkého muže váží.
"Koho?" řekl Pococurante. "Toho barbara, jenž napsal dlouhatánský komentář k první kapitole Geneze v deseti knihách kostrbatých veršů? Toho sprostého napodobitele Řeků, jenž pokroutil stvoření světa a dal Mesiášovi v báni nebeské kružidlo, aby si dílo narýsoval, ačkoli Mojžíš praví, že věčná bytost stvořila svět slovem? Mám si vážit toho pokaňhala pekla a Tassova ďábla? Mění Lucifera jednou v ropuchu, podruhé v trpaslíka a vkládá mu do úst stokrát omleté rozhovory a rozumy o teologii. Ba jde tak daleko, že vážně napodobuje Ariostův vynález střelné zbraně, myšlený žertovně, a dává ďáblům střílet kanónem do nebe. Člověk, jenž má jen trochu jemný vkus, by z jeho Svatby hříchu se smrtí a z těch užovek plodících hřích zvracel. Ten jeho dlouhý popis nemocnice se hodí tak nanejvýš pro hrobaře. Je to báseň nesrozumitelná, piplavá a nechutná; nikdo si jí ostatně nevšiml ani tenkrát, když vyšla.
Říkám ovšem vždy co si myslím, a čerta se starám, jestli ostatní soudí jako já."
"Stejně je tenhle Pococurante vynikající člověk," brumlal si ještě Candide. "Neobyčejně velký krasoduch. Nic není jeho vkusu dosti vytříbené."
Člověk se narodil proto, aby buď žil v křečovitém neklidu, nebo v ospalé nudě.
"Proč byl vlastně stvořen tak zvláštní tvor, jako je člověk?"

Voltaire: Filosofický slovník, výpisky.

21. listopadu 2014 v 9:22 | čajovna |  Voltaire
LIDOJEDI - Mluvili jsme o lásce. Je trudné přejíti od lidí, kteří líbají, k lidem, kteří se požírají. Je až příliš pravda, že lidojedi existovali; našli jsme je v Americe; možná, že tam jsou ještě, a kyklopové nebyli ve starověku jediní, již se někdy živili lidským masem. Juvenal píše, že u Egypťanů, národa tak moudrého a věhlasného svými zákony, národa tak zbožného, jenž uctíval krokodýly a cibule, Teutyřané snědli jednoho ze svých nepřátel, jenž jim padl do rukou; nemluví o tom z doslechu - ten zločin byl spáchán takořka před jeho očima; bylť Juvenal tehdy v Egyptě a zdržoval se nedaleko Teutyry. Zmiňuje se při té příležitosti i o Gasconech a Sagunťanech, kteří se kdysi živili masem svých krajanů.
Roku 1725 byli čtyři divoši z Mississippi přivezeni do Fontainebleau, a já měl čest hovořit s nimi. Byla mezi nimi domorodá dáma, které jsem se otázal, jedla-li lidi; odpověděla mi ve svaté prostotě, že jedla. Projevil jsem jistý odpor; omlouvala se řkouc, že je lepší snísti svého mrtvého nepřítele, než nechat ho na pospas zvěři, a že vítězové si zaslouží přednosti. My pobíjíme v řádné nebo méně řádné bitvě své sousedy a za mizernou odměnu zásobujeme kuchyni havranů a červů. V tom je hrůza, v tom je zločin; je-li člověk zabit, co na tom, je-li sněden vojákem, nebo krkavcem a psem?
Šetříme mrtvých více nežli živých. Měli bychom šetřiti těch i oněch. Tak zvaní civilisovaní národové jednají zcela správně, nenapichují-li své poražené nepřátele na rožeň, neboť kdyby bylo dovoleno pojídati své sousedy, byli by pojídáni brzy i krajané, což by bylo velkou nevýhodou pro společenské ctnosti. Avšak civilisovaní národové nebyli takovými vždycky; někteří byli dlouho divocí a v nekonečném množství převratů, jež naše zeměkoule prodělala, bylo lidstvo někdy četné, jindy velmi vzácné. S lidmi stalo se totéž, co se dnes děje se slony, lvy a tygry, jejichž počet se velmi zmenšil. V dobách, kdy nějaká krajina byla málo zalidněna, lidé tam měli málo umění, byli lovci. Zvyk, živiti se tím, co ulovili, přivedl je snadno k tomu, nakládati s nepřáteli jako s jeleny a kanci. Z pověry byly lidské bytosti přinášeny za oběť a z nutnosti byly pojídány.
Co jest větší zločin: ponořiti ve zbožném shromáždění na uctění Božstva nůž do srdce mladé dívky, ozdobené obětními páskami, nebo snísti ničemného člověka, jenž se mohl brániti, než byl zabit?
Přesto však máme mnohem více dokladů o dívkách a chlapcích obětovaných, než snědených; téměř všichni známí národové obětovali hochy a dívky. Židé rovněž přinášeli takové oběti. Nazývalo se to anathema; byla to skutečná oběť a ve XXVII. kapitole Leviticu je nařízeno neušetřiti živoucí bytosti, jež byla zaslíbena. Nikde však není předepsáno, že má být snědena, je tím pouze pohroženo, a Mojžíš, jak jsme viděli, praví Židům, že nebudou-li zachovávati jeho obřadů, nejen dostanou svrab, ale že i matky snědí své děti. Pravdou jest, že za časů Ezechielových Židé asi měli v obyčeji požívati lidského masa, neboť tento prorok jim ve XXXIX. kapitole předpovídá, že Bůh dá jim pojísti nejen koní jejich nepřátel, ale i jezdců a jiných válečníků. To je zcela jisto. A skutečně, proč by Židé nebyli bývali lidožrouty? Bylo by to to jediné, co by vyvolenému národu chybělo, aby byl nejohavnějším lidem pod sluncem.
Četl jsem v anekdotách z dějin Anglie za doby Cromwellovy, že jistá voskářka v Dublinu prodávala výborné svíčky, zhotovené z tuku Angličanů. Po nějaké době jeden z jejích zákazníků si jí stěžoval, že jeho svíčka nebyla již tak dobrá. "Ach, to je bohužel tím," odpověděla obchodnice, "že jsme tento měsíc neměli dost Angličanů." Táži se, kdo měl větší vinu: ti, kdo Angličany pobíjeli, nebo tato žena, jež vyráběla svíčky z jejich sádla?

ROVNOST - Čím je povinen pes psu, nebo kůň koni? Ničím; žádný živočich nezávisí od svého druha. Ale člověk, jemuž se dostalo božské jiskry, zvané rozum, co z toho má? Že je otrokem téměř celého světa.
Kdyby tento svět byl tím, čím, jak se zdá, měl býti, to jest, kdyby tam člověk všude našel snadnou a zajištěnou obživu i vhodné podnebí, je jasno, že by si žádný člověk nemohl zotročiti jiného člověka. Kdyby tato země byla pokryta výživným ovocem, kdyby vzduch, jenž nám má dodávati zdraví, nám nepůsobil nemoce a smrt, kdyby člověk nepotřeboval jiného příbytku a lože, než jaké stačí daňkům a srncům - pak by Čingischánové a Tamerlánové neměli jiných sloužících kromě svých dětí, jež by byly
dosti řádní lidé, aby o ně pečovaly v jejich stáří.
V tomto tak přirozeném stavu, kterému se těší všichni čtyřnožci, ptáci i plazové, byl by i člověk tak šťasten jako oni, nadvláda by byla pouhou chimérou, nesmyslem, na nějž by nikdo ani nepomyslil. Neboť k čemu hledat služebníky, nepotřebujeme-li žádných služeb?
Kdyby nějakému jednotlivci despotické mysli a svalnatých paží napadlo zotročiti si svého méně silného souseda, bylo by to nemožné: dříve než by se utiskovatel připravil, byl by utiskovaný na sto mil daleko.
Všichni lidé by si tedy byli nutně rovni, kdyby neměli žádných potřeb. Bída, jež je údělem našeho pokolení, podřizuje člověka jinému člověku; skutečným neštěstím není nerovnost, nýbrž závislost. Velmi málo záleží na tom, říká-li se jednomu člověku Jeho Výsost a jinému Jeho Svatost, ale krušné je sloužit tomu i onomu.
Četná rodina vzdělává úrodnou půdu; dvě malé sousední rodiny mají neúrodná, nepoddajná pole: samo sebou se rozumí, že ty dvě chudé rodiny musí sloužiti rodině bohaté, nebo že ji vyvraždí. Jedna z nuzných nabídne se bohaté do práce, aby si vydělala chleba, druhá ji přepadne a je poražena. Z rodiny sloužící vzešli služebníci a dělníci, z rodiny poražené vzešli otroci.
Na naší neblahé zeměkouli to není jinak možno, než že pospolitě žijící lidé musí být rozděleni ve dvě třídy, ve třídu utiskovatelů a utiskovaných; tyto dvě třídy se opět dělí na tisíc dalších, a těch tisíc opět má různé odstíny.
Všichni utištění naprosto nejsou nešťastni. Většina jich se v tom stavu narodila a nepřetržitá práce jim nedovoluje nésti jejich postavení příliš těžce; když však se jim stane nesnesitelným, dochází k válkám, jako byla válka lidové strany proti senátu v Římě a velká válka v Německu, Anglii a Francii. Všechny tyto války končí dříve nebo později zotročením lidu, poněvadž mocní mají peníze, a peníze jsou pánem všeho ve státě. Pravím ve státě, poněvadž mezi národy tomu tak není. Národ, který lépe vládne železem, podrobí si vždycky národ, jenž má více zlata, ale méně odvahy.
Všichni lidé se rodí s dosti silnou touhou po panování, bohatství a rozkoších a s velikým sklonem k lenosti; následkem toho by všichni lidé chtěli míti peníze a ženy nebo dcery jiných lidí, býti jejich veliteli, podrobiti je všem svým rozmarům a nic nedělati, nebo aspoň dělati jen samé velmi příjemné věci. Vidíme, že za těchto okolností je právě tak nemožno, aby dva kazatelé nebo dva profesoři teologie na sebe nežárlili.
Lidstvo za současných poměrů nemůže existovati beze spousty užitečných lidí, kteří nemají zhola ničeho, neboť zámožný člověk jistě neopustí svou půdu a nepůjde orat vaši, a potřebujete-li pár střevíců, nebude to jistě státní rada, který vám je udělá. Rovnost jest tedy nejpřirozenější a přitom zároveň i nejutopističtější věc.
Ježto lidé všecko přehánějí, je-li jim to možno, přehnali i tuto nerovnost; usmyslili si v některých zemích, že žádný občan nesmí opustiti kraj, v němž se náhodou narodil; smysl tohoto zákona je viditelný: Tato země je tak špatná a tak bídně spravovaná, že každému zapovídáme odejíti z ní ze strachu, že by z ní všichni odešli. Učiníte lépe, budete-li si počínati tak, aby všichni vaši poddaní tam rádi zůstali a cizinci dostali chuť tam přijíti. Každý člověk má právo považovati se v hloubi srdce za zcela rovného jiným lidem. Z toho nenásleduje, že by měl kardinálův kuchař poroučeti svému pánu, aby mu uvařil oběd, ale kuchař si může říci: "Jsem člověk jako můj pán, narodil jsem se s pláčem jako on, on zemře jako já v těchže úzkostech a za týchž obřadů; oba dva máme tytéž živočišné potřeby. Kdyby se Turci zmocnili Říma a kdybych já byl v té době kardinálem a můj pán kuchařem, přijal bych ho do svých služeb." Tato řeč je zcela rozumná a správná; nežli však se turecký sultán zmocní Říma, musí zatím kuchař konati svou povinnost, nebo je všecka lidská společnost zničena.
Pokud jde o člověka, který není ani kardinálovým kuchařem, ani nezastává žádný jiný státní úřad, pokud jde o soukromníka, jenž na nikom nezávisí, ale kterého mrzí, že je všude přijímán protektorsky nebo přezíravě, jenž jasně vidí, že mnozí monsignoři nemají více znalosti, ani více ducha, ani více zásluh než on, a jenž k své mrzutosti musí někdy čekati v jejich předpokoji - co by měl takový člověk činiti? Odejíti.

Voltaire: Panna, výpisky.

21. listopadu 2014 v 9:21 | čajovna |  Voltaire
PŘEDMLUVA P. APULEJA RISORIA
Poděkujme dobré duši, skrze niž k nám Panna přišla.
Tato hrdinská a mravná báseň byla složena kolem roku 1730.
Z dopisu z roku 1740, jenž vyšel ve sbírce spisků jednoho velikého panovníka pod jménem Filosof ze Sans-Souci, vidíme, že jistá německá princezna, jíž byl rukopis půjčen k přečtení, byla opatrností v tak choulostivém námětu nadšena do té míry, že strávila den a noc opisováním a vypisováním míst obzvláště mravných. Tento opis došel posléze i nás.
Obáváme se však, že bychom se dopustili nerozvážnosti, kdybychom se dohadovali, kdo je autorem této epické básně. Stačí, když si čtenáři budou moci vzít nejedno ponaučení z morálky, jež se tají v alegoriích.
Co na tom, zda známe či neznáme autora?
Je mnoho děl, jež učenci a vzdělanci s potěšením čtou, aniž při tom vědí, kdo je napsal - jako je na příklad Pervigilium Veneris, satira zachovaná pod jménem Petronia a jiné.
Doufáme, že tato knížečka bude jistě znamenitým lékem proti všelijakým záchvatům, jež sužují mnoho dnešních dam a nejednoho abbé - a prokážeme-li veřejnosti třeba jen tuto službu, budeme přesvědčeni, že jsme se nenamáhali nadarmo.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poblíže luny leží onen kraj,
kam kdysi umístili bláznů ráj.
Zde zeje také propast široširá,
kde sídlo bylo Chaosu a Noci,
jež podrobili vše své slepé moci,
když byli tenkrát pány všehomíra,
a v těchto končinách - jak povídám -
jsou pouště hrbolaté, plné jam.
Paprsek sluneční je nepolaská,
neboť tu pouze škrtí se a praská
světýlko blikající zimomřivě
plamínkem mihotavým, který svítí křivě.
Tu a tam fantas jako hvězda svítá
a z mozků šváb jak pudivítr lítá.
Zde panovnice Hlouposti je sídlo.
To staré dítě vousiska má šedivá,
jak tele na měsíc vždy hledívá,
vyzná se ve všem jako motovidlo,
mele, co na mozek jí náhle vlezlo,
a v těžké ruce tretku má co žezlo.
Prý Nevědomost kdys ji zplodila.
Družina její kolem trůnu stává -
je tady Vypínavost zběsilá,
Lenost i Umíněnost tvrdohlavá
a ty se lísají k ní činy, slovy -
jako by byla vladař opravdový.
Je to však přelud, nemohoucí potvora,
král povalečů, pravá Lenora.

Vše za ni řídí proradný a křivý
ministr její Šibal, všeho chtivý,
a Hloupost, jeho nástroj důstojný,
je ve všem povolný a pokojný.
Dvůr naveskrz se hemží hvězdopravci
a ve všem rozhoduje jejich soud.
Ti kořist loví si tu jako dravci
a všude samý lump je, samý bloud.
Bez groše alchymista zlato dělá tu,
úd spolku tajného tu kuje odplatu
a lze se tady setkat s různou sběří,
jež theologií vše stále měří.

Sem slepý kvačí - jeho krok je vratký -
a jako předtím tápe odtud zpátky.
Chromý, jenž na hrob dovrávoral stěží,
zde "Hosana!" řve, brkne a už leží.
Hluchý si zvolil chvíli nejtišší,
ucho sem přitiskl a dál zas neslyší.
Lid dobrý nad tím žasne jako ťululum
a líbá Pârisovo tabernakulum.

I bratr Trdlo zrak měl navrch lebi.
Hned spínal ruce, vzdával díky nebi,
a třebas ničemu zde nerozuměl,
vše obdivoval a jen šťastně čuměl.

A to se podívejme, co je to tu dál!
Z kněží a mnichů slavný tribunál!
Toť inkvizice přece, smečka svatá,
jež k dílům božím přibrala si kata.
Ti svatí doktoři vždy soudí potichu
a mají roucha z peří kulichů.
Oslovské uši vzácné hlavy krášlí,
a aby nesprávné v tom správném našli,
na pomoc přibrali si váhu též,
jež řekne, co je pravda a co lež.
Ta váha má dvě širokánské misky;
sem na tu jednu teče zlato se statky,
krev, kterou vycucaly inkvizice pysky,
druhá je na buly a svaté ostatky.
Zde leží různá breve, škapulíře
a modlitby, jež prospěšné jsou víře.
Vidíte toho muže, jak se mu rty chvějí?
Ten klečící zde, to je Galilei,
o milost, ač měl pravdu, žebroní
a inkvizice je jak na koni.

L. N. Tolstoj

20. listopadu 2014 v 9:10 | čajovna |  L.N.Tolstoj


Lev Nikolajevič Tolstoj (28. srpna 1828 - 7. listopadu 1910) / (9. září 1828 - 20. listopadu 1910)

ŽIVOT:
Nejslavnější ruský spisovatel, jeden z nejpřednějších klasických realistů světové literatury Lev Nikolajevič Tolstoj se narodil 28. srpna 1828 v Jasné Poljaně ve starobylé šlechtické rodině.
Byl všestrannou literární osobností. Psal díla prozaická, dramatická, ale byl také publicistou, myslitelem, filosofem a pedagogem. V neustálém zápase se svou eruptivní a nestálou povahou se snažil dlouho nalézt činnost, která by uspokojila jeho vysoké nároky na život. I když posléze nalezl své životní poslání v literatuře, odvracel se od literární činnosti vždy, když se mu zdálo, že více než literaturou je namístě zabývat se jinou oblastí života. Celý život se zajímal o lidskou psychiku a velice dobře jí rozuměl.
Jeho matka Marie Nikolajevna, rozená kněžna Volkonská, zemřela, když bylo Tolstému půldruhého roku. Na jejím místě pečovala o děti teta. Důraz na citovou a společenskou výchovu, obvyklý v tehdejších předních aristokratických rodinách, vytvořil u něho spolu s pečlivým vzděláním všechny předpoklady pro rozvoj bohaté individuality. Roku 1837 zemřel i otec hrabě Nikolaj Iljič Tolstoj a děti přešly do rodiny Juškovových, kde se jim dostalo typicky šlechtické výchovy.
V 16 letech vstoupil Tolstoj na kazaňskou univerzitu, nejprve na fakultu orientálních jazyků, kde sudoval arabsko-tureckou slovesnost, poté přešel na práva. Již r.1851 opět změnil způsob svého života tím, že vstoupil do vojenské služby na Kavkaze, odkud si odnesl mnoho motivů pro svou literární tvorbu. Zde sloužil v hodnosti praporčíka později byl povýšen až na podporučíka. Dvě dlouhé studijní cesty po západní Evropě, které podnikl v letech 1857-1860, ho utvrdily v nedůvěře k civilizačním formám buržoazní společnosti, což se odrazilo i v publicistické povídce Luzern (1857). Studia práv nedokončil a odešel na svůj statek do Jasné Poljany, kde se chtěl věnovat snaze o zlepšení života svých poddaných, stal se zde pedagogem ve škole pro vesnické děti, kterou sám založil a mnoho energie vynaložil na vydávání průbojného pedagogického časopisu Jasnaja Poljana (1861-1862). Začal prosazovat návrat k přírodě, skromnost a vegetariánství.
Roku 1862 se oženil se Sofií Andrejevnou Bersovou a ve spokojeném rodinném životě se rozvíjí velmi plodné tvůrčí období Tolstého, které vrcholí romány Vojna a mír (1864 - 1869) a Anna Karenina (1873 - 1877). Znenáhla se však připravuje duševní přerod Tolstého, cítí se nešťasten v rodině a po jeho neúspěšných pokusech o řešení mravních a společenských rozporů Ruska se odvrací od své vlastní třídy - začíná krutý rozpor mezi ideály chudoby a "pravdy lidu" a jeho vlastním životem boháče. Stává se filosofem-moralistou a za základ svého učení, známého pod názvem "tolstojovština" (učení křesťansky utopicko-socialistické), staví dva požadavky: lásku k bližnímu a neprotivit se zlu násilím. Jeho literární práce se mění, převažují díla s moralizující a náboženskou tendencí. Svými názory měl blízko k Chelčickému, přikláněl se také k osvícenským moralitám. Těmto svým heslům věnoval řadu publicistických traktátů (Zpovědi (1879 - 1882), V čem je má víra (1884), Království boží v nás (1893), Co je umění (1897-1898) atd.). V těchto dílech se obořil se zdrcující kritikou na všechny instituce novodobé společnosti včetně církve, státu, peněz i manželství, dokonce i umění a díky nim se stal jednou z největších morálních autorit 19. stol. Za ideové předchůdce a učitele Tolstého jsou právem pokládáni osvícenští moralisté 18. stol., zvláště pak Jean Jacques Rousseau dále pak Dickens, Thackeray a Stern.
Léta 80. a 90. prožil Tolstoj s rodinou v Moskvě, teprve po těžké chorobě se r. 1901 se usazuje natrvalo v Jasné Poljaně. Jeho duševní boj se stále stupňuje, rodinné vztahy se zhoršují, stále však ostře reaguje na veřejné události. Ještě r. 1908 protestuje proti popravám a krutým trestům revolucionářů spisem "Nemohu mlčet". Posledních 29 let z celkem osmačtyřicetiletého manželství plánoval, že od manželky odejde, 13 let před smrtí napsal dopis vysvětlující útěk: "Nevydržím tenhle život, jaký vedu již 16 let, život, který vás dráždí a pro mě je jediný boj proti vám, rozhodl jsem se utéci." 28. října 1910 opouští dvaaosmdesátiletý Tolstoj tajně Jasnou Poljanu. Ve stanici Astapovo je však zachvácen zápalem plic a 7. listopadu 1910 v bytě přednosty stanice umírá.

L.N.Tolstoj: Citáty

20. listopadu 2014 v 9:08 | čajovna |  L.N.Tolstoj
Láska začíná tím, že se člověk cítí sám, a končí tím, že člověk touží být sám.
*
Pamatujme, že kdo píše pro hlupáky, najde vždy široký okruh čtenářů.
*
Nač lidem rozum, když je na ně možné působit násilím?
*
Nemáš-li sílu, abys hořel a šířil světlo, aspoň je nezacloňuj.
*
Kde jsou jatka, tam budou také bojiště.
*
Kdo by neznal pro skutečnost tak neužitečné a často tak kruté lidi, kteří jsou tak velmi zaměstnáni, že nikdy nemají čas, aby si rozvážili, zda práce, na níž tak horlivě pracují, je opravdu nutná či zda není dokonce škodlivá, když se jim řekne: "Vždyť je ta vaše práce k ničemu anebo spíše škodí, zastavte se aspoň na chvíli a znovu si to promyslete," neslyší na to, ba často ironicky odpovědí: "Vám se to snadno mluví, když nemáte co dělat, já však pracuji..."
*
Masožravost je pozůstatek nejprimitivnějšího barbarství.
*
Výchova je úsilí jednoho člověka učinit druhého takovým, jakým je on sám.
*
Kdyby na to přišlo, veškerá civilizace může jít k čertu, ale hudby, té by mi bylo líto…

L.N.Tolstoj: Otroctví naší doby

20. listopadu 2014 v 9:07 | čajovna |  L.N.Tolstoj
Jeden základní předpoklad uznávají všichni: že poměry lidské nepodmiňuje to, co lidé mají za dobré nebo zlé, nýbrž co jest výhodno lidem, kteří jsou ve výhodném postavení.
Uznáno nepochybnou pravdou, že přibylo-li ve společnosti mnoho loupežníků a zlodějů, kteří berou lopotícím se lidem výtěžky jejich práce, neděje se to proto, že jsou takové nezměnné hospodářské zákony.
Poslední dobou pracovních hodin ubylo a mzda vzrostla, ale tento úbytek hodin pracovních a zvýšení mzdy nezlepšily stav dělníků, nemáme-li na zřeteli jejich více přepyšnických návyků: hodinky s řetízkem, hedvábné šátky, tabák, víno, hovězí maso, pivo apod., nýbrž máme-li na zřeteli jejich skutečný blahobyt, tj. jejich zdraví a mravnost a hlavně jejich svobodu.
Zmenšení pracovních hodin jen zvětšuje dobu, kterou tráví po hospodách. Všude, přesto, že ubylo hodin pracovních a zvýšena byla mzda, zhoršuje se, oproti rolnickému životu, zdraví a mizí mravnost, jak nemůže být ani jinak, je-li kdo odtržen od podmínek, jež nejvíce působí na mravnost, z rodinného života a svobodné rolnické práce, zdravé, rozmanité, která má smysl.
Zbědovanost postavení továrního a vůbec městského dělníka netkví v tom, že dlouho pracuje a málo dostává, nýbrž že je zbaven přirozených podmínek životních v přírodě, je zbaven svobody, přinucen k nesvobodné práci, cizí a jednotvárné.
Jaké příčiny vyhnaly tyto lidi ze vsi, kde oni nebo jejich předkové žili, a co je přihnalo a přihání do továren a závodů?
Všichni mudrci a básníci světa vždycky jen v rolnické práci viděli uskutečnění ideálu lidského štěstí. Rolnická práce je vždycky svobodná, tj. dělník podle své vůle střídá práci a odpočinek, ale práce v továrně, třeba by továrna patřila samým dělníkům, vždycky jest nucenou, v závislosti na stroji. Tovární práce je podružná, ale rolnická základní, bez níž by nemohlo být továren.
Podle theorie učených lidí vědy dají dělníci přednost životu ve městě, uprostřed kamení a komínů, - před životem vesnickým, na volném prostranství, uprostřed rostlin a domácích zvířat, dají přednost jednotvárné, strojové práci podle sirén, před rozmanitou rolnickou prací, zdravou a svobodnou.
Znamenité jest elektrické osvětlení, telefony, výstavy a všechny sady Arkádie se svými koncerty a představeními, všechny cigáry a krabičky se sirkami, i šle i motory; ale ať zaniknou, a to nejen ony, nýbrž i železnice a všechny tovární kartouny a sukna ve světě, je-li na jejich výrobu třeba, aby 99% lidí bylo v otroctví a po tisících hynuli v továrnách, jichž je třeba na výrobu těchto předmětů.
Ne nadarmo lidstvo při svém otrockém zřízení udělalo tak velké pokroky v technice.
Je-li těžko mezi nynějšími otroky a otrokáři udělat stejně přesně oddělující čáru, jako je ta, která oddělovala dřívější otroky od otrokářů, a jsou-li mezi otroky naší doby takoví, kteří jsou jen dočasně otroky a potom se stávají otrokáři, nebo takoví, kteří jsou v touž dobu i otroky i otrokáři, - toto smísení těch i oněch v bodech dotyku neoslabuje správnosti mínění, že všichni lidé naší doby rozdělují se na otroky a pány - stejně určitě jako, nehledíc na soumrak, plný den se rozděluje na den a noc.
Nemá-li otrokář naší doby otroka Ivana, kterého může poslat do záchodové jámy, aby čistil jeho výkaly, má 3 rubly, kterých tak potřebují sta Ivanů, že otrokář naší doby může vybrat libovolného ze sta Ivanů a obšťastnit jej tím, že mu dá přednost před jinými a dovolí mu lézt do jámy.
Otroky naší doby jsou nejen všichni ti tovární a horní dělníci, kteří, aby existovali, musejí se prodávat v plnou moc pánů továren a dolů, otroky jsou i skoro všichni majitelé půdy, kteří neskládajíce rukou, na cizích polích pracují o cizím obilí a sklízejí je v cizí humna, nebo obdělávají svá pole jen za tím účelem, aby upláceli procenta bankéřům z nesplatitelných dluhů, - stejnými otroky jsou i všichni nesčíslní lokajové, kuchaři, panské, podomci, kočí, lázeňští sluhové, číšníci apod., kteří po celý svůj život konají povinnosti, jež se úplně příčí lidské bytosti a jsou protivny jim samým. Otroctví existuje v plné síle, ale nejsme si ho vědomi, právě jako si nebyli vědomi v Evropě koncem XVIII. století otroctví nevolnického práva.


L.N.Tolstoj: Sonáta Kreutzova, výpisky

20. listopadu 2014 v 9:07 | čajovna |  L.N.Tolstoj
ÚVODEM.
Na Rusi stejně jako v Rakousku-Uhersku stihl Sonátu Kreutzerovu konfiskační zákaz. Také první český překlad knihy (vydaný ve Vzdělávací bibliotéce r. 1890, z pera Ant. Hajna) byl skonfiskován v celém rozsahu.
Tolstoj v Kreutzerově sonátě zapřel všechno krásné a kladné, co dříve napsal o lásce. Ústy svého nešťastného, hluboce trpícího hrdiny Pozdnyševa popírá všecko, pronáší anathema na samotnu lásku a prohlašuje, že není lásky vůbec - neexistuje, jest jenom smyslnost, cit pohlavní.
V PRAZE, v červenci 1909.
Vinc. Červinka.

"Pouze v hloupých románech se píše, že ti dva se milovali po celý život. A pouze děti tomu mohou věřiti. Milovat po celý život jediného muže, či jedinou ženu, - toť asi totéž, jako byste řekli, že jedna svíčka vydrží hořeti po celý život."
"Ale vy mluvíte stále o smyslné lásce. Cožpak nepřiznáváte vůbec lásky, založené na shodě ideálů, na hodnotách duševních?"
"Pročpak bych nepřiznával, ale v takovém případě není potřebí, aby spolu dva lidé spali (promiňte mi hrubý výraz). Ale ta shoda ideálů se nevyskytuje mezi stařečky, nýbrž vždycky jen mezi hezkými a mladými lidmi," řekl a zasmál se nepříjemně.
Ale vždyť manželství - toť klam a násilí.
Když však, jak to bývá až nejčastěji, muž a žena vzali na sebe povinnost žíti spolu po celý život a nevědí sami proč a zač a už na druhý měsíc by si přáli rozejíti se zase a přece spolu dále žijí, pak z toho povstává ono strašné peklo, v němž se lidé zpíjejí, střílejí, zabíjejí a otravují, otravují sebe i jeden druhého...
Láska, manželství, rodina! Všecko je lež, lež, lež!...
Žijeme až po uši v takovém bahně lží, že netřísknou-li nás po hlavě, nevzpamatujeme se z toho.
Znají to dobře na jakou udičku loviti muže. Ženy to vědí velmi dobře, - že ta nejvznešenější, jak my říkáme poetická láska nezávisí od mravních hodnot, nýbrž od fysické blízkosti.
Zeptejte se zkušené koketky, která si uložila úkolem lapiti muže, co chce raději riskovati: zdali chce být v přítomnosti toho, koho vábí, usvědčena ze lži, ukrutnosti a třeba ze zkaženosti, či chce-li se před ním ukázati ve špatně ušitém a nehezkém šatě? Každá dá vždycky přednost prvému. Ví dobře, že našinec stále jen lže o vznešených citech - ale potřebuje pouze tělo, a proto odpustí všechny špatnosti, ale ohyzdný, nevkusný šat, nehezkou barvu neodpustí. Koketka to ví vědomě, každá nevinná dívka to zná neuvědoměle, asi jako každý živočich.
Odtud ty darebné pásy, ozdoby na zádech, ta holá ramena, ruce a skoro i ňadra. Ženy, zvláště ty, které prošly mužskou školou, vědí náramně dobře, že hovory o vznešených předmětech nejsou nic víc než hovory, ale muž že chce tělo a všechno to, co je vystavuje v nejlákavějším světle, a dle toho i jednají. Ostatně poohlédněme se jen po životě našich vyšších a třeba i nižších tříd, jak vypadá v celé své nestydatosti - je to jediný veliký veřejný dům.

Falešná sametová, 17.11.1989

17. listopadu 2014 v 13:12 | B.Hejný |  Výročí


Dnes uplynulo již pětadvacet od tzv. Sametové revoluce, kdy v Československu padl
komunistický režim. Máte pocit, že se něco za tu dobu změnilo? Že se něco změnilo k lepšímu či máte pocit deziluze a marnosti?


Musel jsem se narodit právě do Čech, a to je můj trest a moje doživotní ponížení. Musel jsem se narodit jako Čech, a tedy příslušník národa, jehož ostudnost nemá rovné. Musel jsem se narodit co Čech, a tedy od svých čtrnácti let nést na bedrech kolaborace, fiaska, debakly, po válce fašistické excesy, zděděné po fašistech, pak Vítězný únor, pak vyvlastňování a masové zatýkání, věznice, koncentrační tábory, pak sovětskou okupaci, jejíž panství trvalo jedenačtyřicet let, pak falešnou obmyslnou "revoluci" 17. listopadu 1989, která byla dirigována StB a KSČ, pak bordel a zmatek, zlodějinu, impotenci a diletantismus. Ale pověstný tank na Oujezdě jsme přemalovali na růžovo, to byl náš výkon.
(Diviš: Teorie spolehlivosti)


"Sametová" revoluce! Už samotný název si protiřečí, protože význam slova revoluce vysvětluje slovník cizích slov jako "násilný převrat, rušící většinu dosavadních zákonů". To tedy znamená, že listopadové události v roce 1989 nebyly žádnou revolucí, ale záměrné sametové balamucení lidí. Nekonal se ani násilný převrat, ani nebyly zrušeny dosavadní zákony některé byly pouze malinko upraveny. Naopak byla protagonisty této tzv sametové revoluce vyhlášena právní kontinuita a u moci zůstali více méně stejní lidé. Ani těm "nejnejzasloužilejším soudruhům" se nic nestalo, ti starší odešli do dobře vystlaného důchodu, ti mladší si v takzvané privatizaci "koupili" výnosné podniky a většina prostě změnila pouze název strany. A aby vše vypadalo opravdu demokraticky vyhlásil vrchní velitel sametové revoluce, že nejsme jako oni, poprosil národ, aby se nemstil, a nebyla zakázána ani ta nejpokrokovější a jediná správná strana, která vedla národ vždy ke světlým zítřkům. Kdo nevěří, ať tam běží. A národ uvěřil! Anebo ne? Kdyby se nejednalo o tak závažné věci, mohli bychom celou tu sametovku nazvat vydařenou taškařicí. Nejenom v Česku, ale ani v žádné jiné postkomunistické zemi nebyl nikdo za spáchané zločiny potrestán, ba nebyl ani volán k odpovědnosti. Ceaucescu byl zastřelen omylem; kdyby se byl býval na chvíli uklidil do ústraní, mohl dnes užívat svého vysokého důchodu. Toto vše je už ale notoricky známo a pravdu mají ve svých příspěvcích v nP 5/04 jak Jiří Abraham, tak i Tomáš Haas. Můžeme se tedy s Ciceronem ptát: Cui bono? Komu to prospělo? Pro odpověď nemusíme chodit daleko. Většina z nás jistě zná českou politickou scénu i průmyslovou oligarchii, a tak zná i odpověď. Celé toto podivné divadlo, dá se říci tento politický velkopodvod, byl snad už od roku 1985 v centrále KGB řádně připravován a sympatický soudruh Gorbačov měl pouze zabezpečit jeho hladkou realizaci. Zde stojí za zmínku má vlastní zkušenost. Jeden upovídaný vysoký hospodářský i politický funkcionář už v roce 1987 prozradil, že se chystá něco ještě většího, než byl rok 1968, a druhý neméně primitivní, že se chystá něco jako velký NEP. Kdo byl jen trošku s mocenským aparátem Sovětského svazu obeznámen, ten musel vědět, že kdyby myšlenka "perestrojky", "glasnosti", sametové revoluce aj. byla jen jeho vlastním nápadem, neudržel by se Gorbačov v křesle generálního tajemníka ani jeden jediný den.
( Josef Schima: Pravé důvody sametové revoluce )


A. R. Le Sage

17. listopadu 2014 v 8:23 | čajovna |  Le Sage

Alain René Le Sage
1668 - 1747, bohužel se mi nepodařilo zajistit životopis.
Napsal například romány: Kulhavý ďábel, Gil Blas atd.

A.R. Le Sage: Kulhavý ďábel, výpisky

17. listopadu 2014 v 8:21 | čajovna |  Le Sage
"Jsem démon chlípnosti nebo, abych mluvil vznešeněji, bůh Kupido; toto pěkné jméno mi dali básníci, kteří mě taky líčí velmi lichotivě. Říkají, že mám zlatá křídla, pásku na očích, v ruce luk, na ramenou toulec se šípy a že jsem nad pomyšlení krásný."
"Všecko, co budete chtít vědět, vám povím; poučím vás o všem, co se děje ve světě; odhalím vám chyby lidí, budu vaším strážným démonem; a protože jsem osvícenější než duch Sókratův, učiním vás moudřejším, než byl onen velký filosof. Zkrátka a dobře: všechny mé dobré i špatné vlastnosti vám budou k službám a přinesou vám užitek."
Neřest je třeba vždy zahalit do pěkného hávu, jinak by v ní lidé nenašli záliby.
"Nemůžeme vědět, co se stane."
"Jakže?" vykřikl Leandro Perez, "démoni neznají budoucnost?"
"Ovšem že ne," řekl ďábel; "lidé, kteří si to o nás myslí, jsou strašní hlupáci. A hadači a věštkyně taky vykládají jen samé pitomosti a napalují všecky ty vznešené dámy, které se jich chodí ptát na budoucnost. Známe pouze minulost a přítomnost."
"Jsem asi tím, čím je zákoník v knihovně bankéře: ani na mne nevzpomene; a kdyby si nakrásně vzpomněl, nebudu mu stát za to, aby o mně uvažoval."
"Na jakési akademii bylo volné místo; kouzelník se těšil, že je dostane jeho chráněnec, já zase jsem je chtěl zajistit pro svého známého. Čaroděj sestavil zvláštní talisman z nejpůsobivějších kouzelných značek, ale já jsem dal svého chráněnce do služeb jednomu mocnému ministrovi a jméno toho ministra vyhrálo nad talismanem."
"Chci, abyste dokonale poznal lidský život, a proto vám vysvětlím, co všecky ty osoby, které vidíte, dělají. Odkryji vám též pohnutky jejich činů a odhalím vám i jejich nejtajnější myšlenky."
"Je mi líto lidí posedlých karbanickou vášní," řekl don Kleofáš; "přicházejí často do strašného duševního stavu. Mne se, díky Bohu, tahle neřest vůbec netkla."
"Máte jinou, která není o nic lepší," odbyl ho ďábel. "Myslíte, že je rozumnější milovat se s nevěstkami? Vy lidé jste opravdu divní: vlastní chyby nemáte za nic, kdežto chyby svých bližních prohlížíte mikroskopem."
"A kousek dál jistě vidíte, jak pochovávají dva muže. Jsou to bratři; měli stejnou nemoc, ale léčili se různě: jeden svému lékaři slepě důvěřoval, druhý ponechával nemoci volný průběh. Zemřeli oba; ten první proto, že užíval všechny léky, které mu lékař předepsal, ten druhý proto, že neužíval nic."
"To je opravdu těžké," vzdychl Leandro. "Co má tedy ubohý nemocný dělat?"
"Těžko říct," odpověděl ďábel, "vím, že jsou dobré léky, ale nejsem si jist, jsou-li také dobří lékaři."
"Nebaví mě svědomí uklidňovat, snažím se je spíše zneklidnit."
"Příroda sama vykonala své; je právě tak nebezpečná jako já. Jediný rozdíl spočívá v tom, že příroda rozleptává srdce ponenáhlu, kdežto já naráz."
"Ale teď pozorujte chvilku souseda. Pracuje zcela sám v tiskárně. Své pomocníky poslal domů už před třemi hodinami a bude celou noc tajně tisknout knihu."
"A co je to za knihu?" zajímal se Leandro.
"Pojednává o urážkách," odpověděl démon. "Dokazuje, že v otázkách cti je třeba se řídit křesťanskými zásadami a že urážky máme odpouštět a ne se za ně mstít."

Citát s hádankou?

16. listopadu 2014 v 8:58 | čajovna |  Citáty
"Je později, než si myslíte." - Kdo to řekl?

Jean Paul

14. listopadu 2014 v 8:39 | čajovna |  Jean Paul

*21. 3. 1763 - †14. 11. 1825
Narozen v: Wunsiedel, Německo

Životopis:
Jean Paul, vlastním jménem Johann Paul Friedrich Richter, byl německý spisovatel, který se proslavil zejména svými humoristickými romány a povídkami. Také jeho estetické názory ovlivnily řadu autorů.
V květnu roku 1781 nastoupil Jean Paul na univerzitu v Lipsku, aby studoval teologii, místo toho se však začal věnovat psaní. Jako své první literární pokusy napsal především satirické kusy ve stylu Jonathana Swifta a Christiana Ludwiga Liscowa, které vyšly v souhrném vydání roku 1783 jako "Gronské procesy". 1784 musel Jean Paul utéci před svými věřiteli a vrátil se zpět ke své matce. Své pocity z návratu popisuje v knize Siebenkäs, česky jako "Advokát Sirový". Teprve roku 1787 našel místo jako soukromý učitel.
Roku 1769 na pozvání Charlotte von Kalb navštěvuje Výmar, dobové literární centrum, kde byl s respektem přijat, ačkoliv zůstal jeho vztah ke Goethemu a Schillerovi chladný a distancovaný. Dva roky poté se Jean Paul do Výmaru přestěhoval a spřátelil se s J. G. Herderem. Ve Výmaru se množily jeho milostné pletky: zasnoubil se s Karoline von Feuchtersleben, což přineslo komplikace především kvůli rozdílnému původu. Aby se jim vyhnul, zrušil zasnoubení. Roku 1800 poznává během cesty do Berlína Karoline Mayer, kterou si o rok později vzal za ženu. Cesta do Berlína představuje nejdůležitější bod jeho literární kariéry: pruská královna Luisa se projevila jako nadšená čtenáčka jeho knih. To ho přivedlo k myšlence přestěhovat se do Berlína, kde se mimojiné nacházeli jeho přátelé bratři August Wilhelm a Friedrich Schlegel nebo Johann Gottlieb Fichte.
Dílo: Vorschule der Ästhetik, 1804

Zdroj: Wikipedie

Citáty Jean Paula

14. listopadu 2014 v 8:39 | čajovna |  Jean Paul
Často hájíme některou věc slabými důvody, protože ty nejsilnější se neodvažujeme vyslovit.

Dílo tištěné pouze velkými písmeny se těžko čte. Právě tak život ze samých nedělí.

Dítě považuje to, po čem prudce touží, za něco, co mu patří.

Chytrost bez citu je mlýnský kámen bez zrna.

K nikomu není tak těžké být pokorný jako k někomu, kdo nás nenávidí.

Každý, kdo něco uhádne, se diví, když to uhádne i druhý.

Kdo nemá odvahu být po svém ztřeštěný, má sotva odvahu být po svém chytrý.

Koho žena miluje, toho miluje bez přestání; muž má mezitím leccos na práci.

Někteří lidé dovedou opravovat jen cizí názory, nikoli vlastní.

Není lepší útěchy při neúspěchu plánu, než na jeho místě udělat nový plán anebo mít jiný již v záloze.

Neodvolatelné rozkazy musíme udělovat nejmírnějším hlasem.

Nikdy neprojevuj vzdor a odvahu řečmi, vždy jen činy - budeš mít méně nepřátel.

Rozdíl mezi málo a mnoho je třeba v tom, že jedna cihla je na stavbu málo, ale když někomu spadne na hlavu, je to mnoho.

U jiných milujeme dokonalost, u sebe jen sebe.

Umění není chléb, nýbrž víno života.

Vzpomínka je jediný ráj, ze kterého nemůžeme být vyhnáni.

Život se podobá knize. Blázen v ní letmo listuje, moudrý při čtení přemýšlí, poněvadž ví, že ji může číst jen jednou.

R.L.Stevenson

13. listopadu 2014 v 9:06 | čajovna |  R.L.Stevenson

Životopis
Narodil se v roce 1850 v hlavním městě Skotska Edinburghu jako Robert Lewis Balfour Stevenson. Přibližně ve věku osmnácti let si změnil druhé jméno z "Lewis" na "Louis". Jeho otec Thomas Stevenson, dědeček Robert Stevenson i pradědeček byli významní stavitelé a provozovatelé majáků. Po nich zřejmě zdědil náklonnost k dobrodružství, volání moře a cestování. Jeho dědeček z matčiny strany Lewis Balfour byl profesorem etiky a pastorem. Právě v jeho domě strávil významnou část dětství. Stevenson o něm říkal, že po něm zdědil zálibu v pronášení veřejných proslovů a zároveň odpor k jejich poslouchání. Pravděpodobně po své matce Margaret Balfourové měl slabé plíce (zřejmě šlo o tuberkulózu), následkem čehož trávil celé zimy v posteli, přičemž mu jeho ošetřovatelka dlouhé hodiny předčítala z Bible a životopisů starých skotských Covenanterů (představitelů presbyteriánského skotského hnutí během 17. století). Přes léto ho posílali, aby si hrál venku, kde se projevoval jako živé bezstarostné dítě. V jedenácti letech se jeho zdraví zlepšilo natolik, že ho rodiče zapsali na Edinburskou akademii, aby mohl později nastoupit na Edinburskou univerzitu a následovat tak svého otce, stavitele majáků. V této době hodně četl. Zvláště Shakespeara, Waltera Scotta, Johna Bunyana a Arabské příběhy tisíce a jedné noci.
Na Edinburskou univerzitu nastoupil v sedmnácti letech, ale brzy zjistil, že nemá ani technické myšlení, ani fyzické schopnosti, aby uspěl jako inženýr. Během cesty, na kterou ho jeho otec vzal v naději, že v něm vzbudí zájem o konstrukci majáků zjistil, že má plnou hlavu spíše podivuhodných romancí opěvujících pobřeží a ostrovy, které navštívili. Jeho přísný otec nakonec přijal jeho rozhodnutí věnovat se literatuře, ale doporučil mu nejdřív studovat práva, aby měl zajištěnou existenci a "něco v záloze". Stevenson poslechl a v pětadvaceti letech složil advokátské zkoušky, i když se jeho zdravotní stav vinou práce a starostí značně zhoršil.

Manželství a cestování
Další čtyři roky strávil většinou na cestách za lepším podnebím, které by více prospívalo jeho zdraví. Mnohokrát vykonal dlouhé cesty do Fontainebleau, Barbizon, Grez a Nemours, kde se stal členem tamějších uměleckých společenství. Často zajížděl i do Paříže, kde navštěvoval galerie a divadla. V té době poznal svou budoucí ženu, paní Osbournovou a seznámil se s většinou svých stálých přátel, mezi něž patřil Sidney Colvin, jeho životopisec a literární agent, William Henley, se kterým spolupracoval na divadelních dílech, paní Sitwellová, která mu pomohla z náboženské krize, a kritici Andrew Lang, Edmund Gosse a Leslie Stephen. Vykonal také cesty, které popisuje v dílech Plavba do vnitrozemí (An Inland Voyage) a Putování s oslicí po Cévennách (Travels with a Donkey in the Cevennes). Kromě toho napsal přes dvacet článků a esejů, které vyšly v různých časopisech. Ačkoliv se jeho rodičům zdálo, že marní čas a propadá lenosti, ve skutečnosti nepřetržitě studoval, aby dovedl k dokonalosti svůj styl psaní, rozšířil si životní obzory a stal se tak skutečným literátem.
Když se v roce 1879 setkal v Paříži s malířkou Fanny Vandegrift Osbournovou, byla to láska na první pohled. O několik měsíců později, po tom co se vrátila domů do San Francisca v Kalifornii, se Stevenson dozvěděl, že je nemocná a rozhodl se odjet za ní. Protože jeho přátelé byli proti této cestě a s ohledem na názory svého otce se rozhodl vyplout, aniž by o tom rodiče uvědomil. Cestoval v podpalubí, aby ušetřil peníze, ale také aby poznal jak cestují jiní lidé a zvýšil tak "dobrodružnost" plavby. Z New Yorku pokračoval vlakem do Kalifornie. Později o této cestě napsal v Amatérském emigrantovi (An Amateur Emigrant) a Přes pláně (Across the Plains). Byla to sice zkušenost dobrá pro jeho literární dílo, ale poničila jeho zdraví a do Monterey dorazil už na pokraji smrti. Do života ho vrátila až péče místních rančerů, kteří se ho ujali.
V prosinci 1879 se jeho zdraví opět zlepšilo, takže pokračoval do San Francisca, kde se po několik měsíců snažil přežít v bídných podmínkách jen za pomoci svého psaní. Na konci zimy ho však zdraví zradilo znovu a zase se zdálo, že se přiblížil konec. Paní Osbornová, v té době už rozvedená, se zatím uzdravila z vlastní nemoci a stala se jeho další ošetřovatelkou a i jeho otec, když se dozvěděl o jeho nesnázích, poslal peníze, aby mu v té těžké době pomohl.
V květnu 1880 se i přes špatný zdravotní stav oženil a se svou ženou a jejím synem Lloydem odjeli na svatební cestu do údolí Napa Valley v horách severně od San Francisca, kde prožili léto v opuštěné hornické osadě. Zážitky popsal v The Silverado Squatters. Seznámil se také s Charlese Warrenem
Stoddardem, jedním z vydavatelů časopisu Overland Monthly a autorem Idyl jižních moří (South Sea Idylls), který na něj naléhal, aby se vydal na cestu po jižním Pacifiku. K této myšlence se o několik let později ještě vrátil. V srpnu 1880 se s celou rodinou přeplavil z New Yorku zpět do Anglie, kde je v přístavu očekávali jeho rodiče a jeho přítel Sidney Colvin, kteří byli rádi, že se vrací domů. Paní Stevensonová postupně dokázala urovnat rozpory mezi otcem a synem a díky svému půvabu a důvtipu se stala vítanou součástí své nové rodiny.

Citáty R.L.Stevenson

13. listopadu 2014 v 9:03 | čajovna |  R.L.Stevenson
Umění žít není uměním hrát s dobrou kartou, ale sehrát i se špatnou kartou dobrou hru.

Naše poslání v životě není mít úspěch, ale v radostné náladě pokračovat v chybování.

Manželství je dlouhá konverzace, přerušovaná hádkami.

K manželství je třeba odvahy, ale odvahy je zapotřebí také k chladnému a opuštěnému stáří.

Žádná povinnost není tak zabedbávána jako povinnost být šťastný.

R.L.Stevenson: Markheim, výpisky

13. listopadu 2014 v 9:01 | čajovna |  R.L.Stevenson
Život je tak krátký a nejistý... Měli bychom se držet, křečovitě držet toho mála, co si můžeme urvat, jako člověk nad skalním srázem.
Život vleče za sebou každého jako člověka, kterého přepadli zločinní dobrodruzi a hodili mu plášť přes hlavu.
"Člověk žije, aby mi sloužil, aby pod rouškou zbožnosti šířil škarohlídství, aby zaséval koukol mezi pšenici tak jako vy tím, že slabošsky hovíte svým choutkám. A jak se začne už chýlit k vysvobození, může prokázat jen jedinou službu - kát se, umírat s úsměvem, a tak posilovat důvěru a naději mých bojácnějších dosud živých stoupenců. Nejsem moc tvrdý velitel. Zkuste to se mnou. Přijměte mou pomoc. Užívejte si života, jak jste ho užíval dosud, užívejte ho ještě plněji, dopřávejte si všeho, co hrdlo ráčí, a až se začne snášet noc a opona spouštět, zaručuji vám, pro větší klid vaší duše, že vám pak bude ještě snazší urovnat rozpor s vaším svědomím a pokorně se smířit s Bohem. Právě jsem přišel od takového smrtelného lože - pokoj byl plný upřímných truchlících, kteří naslouchali posledním slovům umírajícího. A když jsem se zadíval do jeho tváře, kdysi jako křemen tvrdé vůči milosrdenství, zračil se v ní úsměv naděje."
"Pro mne vražda nespadá do žádné zvláštní kategorie. Všechny hříchy jsou vražda, tak jako celý život je boj. Pohlížím na lidstvo jako na vyhladovělé námořníky unášené vlnami na prámu, kteří se rvou s hladomorem o každou kůrku a nakonec požírají jeden druhého. Sleduji hříchy i pak, když jsou už spáchány, a vždy se nakonec přesvědčím, že mají za následek smrt - v mých očích hezká dívka, která s tak neodolatelným půvabem zkříží matčiny plány, třeba když jde o nějaký ples, má ruce neméně očividně potřísněné lidskou krví než takový vrah jako vy. Řekl jsem, že sleduji hříchy? Já ovšem sleduji také ctnosti - neliší se od hříchů, ani co by za nehet vlezlo - obojí jsou kosy, jimiž sklízí žeň anděl smrti. Zlo, které je smyslem mého života, nezáleží ve skutcích, ale v lidské povaze. Špatný člověk je mi drahý, nikoli špatný skutek, a kdybyste mohl jeho plody vysledovat dost daleko v prudkém spádu řítících se věků, přesvědčil byste se možná, že jsou třeba požehnanější než plody nejvzácnějších ctností."
"Do jisté míry jsem se zapsal zlu. Ale tak je to s každým: i světci už jen tím, že žijí, přestávají být vyběraví a přizpůsobují se mravům svého okolí."

R.L.Stevenson: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda, výpisky.

13. listopadu 2014 v 9:00 | čajovna |  R.L.Stevenson
"Jak ten člověk vypadá? Není lehké ho popsat. V jeho zevnějšku něco neklape, je to něco nepříjemného, něco přímo odporného. Jakživ mi nebyl nikdo tak protivný, a přece vlastně nevím, proč. Jistě má někde nějakou znetvořeninu - budí silný dojem čehosi zrůdného, ale blíž bych to nedovedl určit. Na pohled je jaksi kromobyčejný, ale nemohl bych věru říci, v čem je odlišný."
Stálo za to uvidět tu tvář: tvář člověka bez milosrdného srdce - tvář, která jen se ukázala, a hned vzbudila prudkou a trvalou nenávist.
Zaslechl podivné lehké kroky, které se přibližovaly.
Byl to muž malý, ustrojený dost obyčejně, a jakmile ho advokát spatřil, už z dálky na něho ten zjev působil kupodivu jaksi nelibě.
Pan Hyde zavrčel divým smíchem, ve chvíli neuvěřitelně rychle odemkl dveře a zmizel v domě.
Pan Hyde byl bledý a zakrslý - budil dojem člověka zrůdného, ač se ta zrůdnost nedala popsat, měl nepříjemný úsměv, choval se k advokátovi odporně bojácně a zároveň vyzývavě a mluvil ochraptělým, sípavým, až selhávajícím hlasem - to všechno svědčilo proti němu, ale ani to všechno dohromady nemohlo vysvětlit dosud nepoznaný odpor, hnus a strach, jaký budil v panu Uttersonovi. "Jistě za tím vězí něco jiného," řekl si, celý popletený. "Určitě za tím vězí něco víc, jen kdybych to dovedl pojmenovat! Chraň nás pánbůh, vždyť on ani nevypadá jako člověk! Spíš jako nějaký troglodyt, nebo snad byla pravdivá ta povídačka starého Fella?[1] Nebo takhle proniká navenek hanebná duše a přetváří jinak neporušenou tělesnou schránku? Tohle to, myslím, bude, protože jestli jsem někdy v něčí tváři uzřel znamení Satanovo, je to v obličeji tvého nového přítele, nešťastný Henry Jekylle!"
Té noci jako by měl v žilách mrazení, vzpomínka na Hydovu tvář ho tísnila a skličovala, měl pocit (což se mu stávalo zřídka), že se mu život hnusí a protiví, a v té ponuré náladě jako by četl nějakou hrozbu v odlescích ohně z krbu, které se míhaly po leštěných skříních.
"Jistě má nějaká svá tajemství - ošklivá tajemství, vypadá na to - tajemství tak temná, že v porovnání s nimi i to nejhorší bylo by jako sluneční jas."

VRAŽDA SPÁCHANÁ NA CAREWOVI
V ruce měl těžkou hůl, jíž si pohrával, ale staršímu pánovi neodpověděl ani slovem, a poslouchal ho jakoby rozmrzele, což se mu nedařilo utajit. Pak se najednou rozohnil a rozzuřil, dupal, mával holí a vyváděl jako šílenec. Starší pán o krok ucouvl, jakoby náramně překvapeně a drobet uraženě, a v té chvíli se pan Hyde rozlítil tak, že začal řádit jako smyslů zbavený - holí ho srazil k zemi. V příštím okamžiku už jako rozzuřená opice začal po své oběti dupat, bušil do ní holí, rány padaly jako krupobití, bylo slyšet, jak pod nimi praskají kosti, a mrtvé tělo pod nimi poskakovalo po dlažbě.
Vrah utekl, ale jeho oběť ležela uprostřed uličky, neuvěřitelně znetvořená. Hůl, jíž byl zločin spáchán, byla z nějakého vzácného, velice tvrdého a těžkého dřeva, ale přesto nevydržela nápor ukrutné, šílené zběsilosti, přerazila se vejpůl a jedna roztříštěná půlka se skutálela do stružky u chodníku - druhou si bezpochyby vrah odnesl.
Výpovědi náhodných svědků velice si odporovaly. Souhlasily jen v jedné věci, a to, že uprchlý vrah budil u všech, kdo ho uviděli, nevysvětlitelně hrůzný dojem jakési zrůdy.
Pan Hyde zmizel policii z obzoru, jako by vůbec nebyl existoval. Vyšlo sice najevo mnoho z jeho minulosti, samé hanebnosti: povídalo se o ukrutnostech, jaké napáchal ten člověk, necitelný a přitom prchlivý, o jeho ničemném životě, jeho prapodivných stycích, o nenávisti, kterou zřejmě odjakživa všude budil, ale o tom, kde by se snad mohl zdržovat, ani slechu.

Citát pro tento den / 223

12. listopadu 2014 v 7:54 | čajovna |  Citáty
"Nejlepší a nejkrásnější věci na světě nelze vidět a ani se jich nelze dotknout. Musíte je cítit srdcem." - Hellen Keller

Lípa

12. listopadu 2014 v 7:50 | čajovna |  Cesta stromů

11.3. - 20.3. a také 13.9.-22.9.
"Strom lásky a citu"

Náš národní strom! Je miláčkem lidu a nikoli oblíbencem těch "co se dostali nahoru", jako dub. Ve stínu lípy se vysazují mladé duby a lípa se stává jejich opravdovou chůvou.
Lípa přestála všechny vládce, všechny režimy, všechna společenská zřízení.
Lípa, je též nazývána "svaté dřevo" a bylo z něj vyřezáno mnoho soch svatých. Tam, kde je požadována lehkost, tam se používá lípa. Její dřevo nepřetrvá věčnost, ale lipový čaj navždy.
Lípa těžce snáší dobu technokracie a její srdce pláče pod tíhou lidské hlouposti, neporozumění a zloby. Lidé narození ve dnech lípy cítí a často prožívají, že jejich sny a představy jsou mnohem hezčí než skutečnost a proto jsou často zamyšlení a smutní. Zdálo by se, jakoby trpěli. Ale je to právě proto, že jsou obzvláště citliví na signály ze Světla, kde je vše dokonalé. Některým se i podaří přenést maličký díl těchto inspirací, dokonalostí do pozemského života. Nedivme se a promiňme "lipovým lidem", že se dívají na svět přes brýle svých snů a představ, a proto těžce snáší stereotyp všedních dnů, kde také často selhávají.
Buď stereotyp berou velmi vážně a nebo se vznáší nad ním. Bez nich bychom mnohdy nevěděli, jak krásný by život mohl být. Zapomněli bychom, že existuje utrpení z naší nedokonalosti a chyb, které stále opakujeme. Ale díky lipovému stromu zůstává i naše srdce zranitelné.

Plíce v listopadu, 2.díl.

11. listopadu 2014 v 16:41 | čajovna |  Cesty ke zdraví

Podle tradiční čínské medicíny jsou v listopadu nejvíce ohroženy plíce. Pro léčbu kašle, respiračních potíží, zánětlivých onemocnění horních cest dýchacích a astma se užívá květ podbělu lékařského. Pomáhá rozpouštět a uvolňovat usazený sekret a potlačuje zánět. Tím usnadňuje vykašlávání a urychluje léčení. Jeho do široka rozvětvené cévy připomínají rozvětvení průdušnic. Na základě této signatury nachází podběl odjakživa uplatnění v čajových směsích při astmatu nebo bronchitidě.
Užívá se ve směsi max. 15% v kombinaci např. s tymiánem, květem černého bezu, divizny, listem jitrocele. Jako kloktadlo užíváme nálev nebo odvar při zánětech dásní a bolestech v krku. Podrcenými listy obkládáme prsa při léčbě plicních a průduškových onemocněních. Dále na postižené klouby, ekzémy, zanícené žíly, pásový opar. Nezanedbatelný je účinek podbělu na léčbu lymfatických onemocnění, dyspeptických obtíží spojených s průjmy, při poškozený jícnu a žaludku, po užití koncentrovaného alkoholu, horkých pokrmů a nápojů nebo jako lék po polknutí kyselin nebo alkálií.
Kontraindikace: těhotenství.
Podběl se nesmí užívat samostatně a dlouhodobě. Mohl by mít škodlivý účinek na játra.

Zdroj: Jiskra Benešov

Friedrich Schiller

10. listopadu 2014 v 9:08 | čajovna |  F.Schiller


*10.11.1759 - †09.05.1805
Narozen/a v: Marbach am Neckar, Německo

Životopis:
Johann Christoph Friedrich von Schiller (10. listopadu 1759 Marbach am Neckar - 9. května 1805 Výmar) byl německý spisovatel, básník, dramatik a překladatel.
Schiller se narodil 10. 11. 1759 v Marbachu am Neckar ve Württembersku. Schillerův otec se jmenoval Johann Kaspar a byl lékařem a oficírem ve službě vévody Karla Evžena, místního vévody, který patřil k nejhorším tyranům své doby. Roku 1772 Schiller složil zemské zkoušky a tím si otevřel cestu ke studiu. Ačkoliv chtěl Schiller studovat teologii, musel se na rozkaz vévody nastoupit do Karlsschule, kde prožil celé své mládí - žil zde od třinácti do jednadvaceti. Za celou tu dobu neměl jedinou dovolenou, své sourozence neviděl ani jednou a své rodiče jen krátce při návštěvách na akademii, u kterých ale byli přítomni i dozorčí. Vojenský pořádek akademie prostě zastupoval rodinu. Není divu, že Schiller toužil po svobodě - to se ukázalo hned v jeho prvním dramatu Loupežníci, díky kterému se stal slavným. Po uveřejnění hry jej ale stihl zákaz publikování a Schiller utekl do Mannheimu, kde pracoval jako novinář a psal. V letech 1784/5 měl Schiller finanční nouzi a také onemocněl. S velkými nadějemi roku 1787 navštívil Výmar, kde sice poznal Goetha, ale nesblížili se. O několik let později se Schiller stal profesorem pro světové dějiny na univerzitě v Jeně. V této době také onemocněl tuberkulózou.
Schiller se zasnoubil s Charlotte von Lengenfeld, kterou si také roku 1790 vzal. Roku 1794 se Goethe a Schiller potkali v Jeně a hovořili spolu po přednášce, během rozhovoru se vytvořilo přátelství, které pro oba znamenalo velké duševní obohacení. Rok 1797 je nazýván rokem balad - Schiller i Goethe vytvořili mnoho balad každý sám i dohromady. Roku 1799 Schiller přesídlil do Výmaru, roku 1802 byl povýšen do šlechtického stavu. Friedrich von Schiller zemřel 9. 5. 1805.

Zdroj: wikipedia.org

Citáty F. Schiller

10. listopadu 2014 v 9:08 | čajovna |  F.Schiller
Ptáte se, dobří přátelé, komu se věřit má. Vězte - životu - ten učí líp než řečník, než kniha líp.

Ti, kteří mají trpělivost dělat prosté věci dokonale, osvojují si umění dělat nesnadné věci lehce.

Láska je schodiště, po němž se blížíme k Boží podobě.

Staré se rozpadává, časy se mění a nový život kvete na ruinách.

Člověk je dokonale lidský, jen když si hraje.

Věda je jednomu vznešenou bohyní, jinému kravou, která mu dává mléko.

Chceš-li sám sebe znát, pohlédni jen, jak ostatní si vedou, jestli jim rozumět chceš, nahlédni do svého srdce.

V píli tě může poučovat včela.

Kdyby člověk miloval všechny lidi, nosil by v sobě celý svět.

Když něco nenávidím, ochuzuji se o něco. Když miluji, jsem bohatší o to, co miluji.

Svět má tak úzké obzory, a mozek nekonečné možnosti.

Největším ze všech majetků je krása ženy.

Co ruce postaví, ruce dokážou taky zbourat.

S hloupostí i bohové bojují marně.

Pochybená láska - pochybený život.

Nevěřme v lidi příliš.

Jen skrze Krásu si člověk hledá cestu ke Svobodě.

Čas poradí. Jen klidně vyčkejte! Musíme věřit okamžiku.

Ten, kdo chce v světě něco mít, musí se hnout a plahočit.

V tvé hrudi jsou hvězdy tvého osudu.

Schiller: Estetická výchova, výpisky

10. listopadu 2014 v 9:07 | čajovna |  F.Schiller
Sobě se člověk může vzpříčit dvojím způsobem: buď jako divoch, když jeho city přemohou jeho zásady, nebo jako barbar, když zásady zničí city. Divoch pohrdá uměním a přírodu uznává za svou neomezenou vládkyni. Barbar se přírodě posmívá a nectí ji, ale s větším opovržením než divoch sloužívá jí často dále jako otrok svého otroka. Vzdělaný člověk dělá si z přírody přítelkyni a ctí její svobodu; krotí jen její zvůli.
Člověk se obráží ve svých činech; a jaká je to postava, která se jeví v dramatě dnešní doby? Zde zdivočelost, tam ochablost, dvě krajnosti lidského úpadku, a obě sdruženy v jedné době!
Popíráme přírodu na jejím poli, kde je po právu, abychom na mravním poli zakoušeli její tyranii, a zatímco se vzpíráme jejím účinkům, bereme od ní své zásady.
Přímo v klínu nejrafinovanější družnosti založilo si svou soustavu sobectví, a zakoušíme všecky útisky a svízele společnosti, aniž vylovíme jediné družné srdce. Svůj svobodný úsudek podřizujeme jejímu despotickému mínění, svůj cit jejím podivným obyčejům, svou vůli jejím svodům.
Jen protože se člověk mění, existuje; jen protože zůstává nezměněn, je On.
Být k sobě měkký, ale k jiným přísný, je povaha hodná největšího opovržení.
Řekové přenášeli na Olymp, co se mělo dělat na zemi. Vedeni jsouce pravdou této věty, zaplašovali z čela blažených bohů i vážnost a práci, brázdící líce smrtelníků, i nicotnou rozkoš, hladící prázdný obličej, osvobozovali je, věčně spokojené, od pout každého účelu, každé povinnosti, každé starosti, a zahálku a lhostejnost činili záviděníhodným údělem božského stavu: jen lidštější jméno pro nejsvobodnější a nejvznešenější bytí.
Ale zatímco se poddáváme rozrušení nebeské spanilosti, odstrašuje nás od sebe nebeská soběstačnost. V sobě samé spočívá a bytuje ta celá postava, dokonale uzavřený výtvor, a jako by byla mimo prostor, nepovoluje ani neodpírá.
Z krás udělat krásu, je úkol výchovy estetické.
Co je člověk, než v něm krása vykřeše jiskru volné záliby a klidná forma zmírní divoký život? Věčně jednotvárný ve svých účelech, věčně měnivý v soudech, sobecký, aniž je to on sám, nevázaný, aniž je svobodný, otrok, aniž slouží některému pravidlu.
Neznaje své lidské hodnoty, neváží si jí zdaleka ani u jiných, a jsa si vědom jen své divoké chtivosti, bojí se jí v každém tvoru, jemu podobném. Nikdy v sobě nevidí jiné, jen sebe v jiných, a místo aby jej společnost rozšiřovala v druh, zavírá jej jen stále těsněji v jeho jedinectví.
Uvažování (reflexe) je první liberální vztah člověka k vesmíru jej obklopujícímu.
Z otroka přírody, dokud ji jen čije, stává se člověk jejím zákonodárcem, když ji myslí.
A jaký je to zjev, kterým se u divocha projevuje vstup do lidství? Tážeme-li se dějin, je to stejné u všech národů, které se vymanily z otroctví stavu zvířecího: radost ze zdání, sklon k zdobení a ke hře.

Přísloví / 3

9. listopadu 2014 v 9:35 | čajovna |  Přísloví
"Pomluva je jako uhel; když nespálí, alespoň zašpiní." -- Ruské přísloví

Citát pro tento den / 222

9. listopadu 2014 v 9:33 | čajovna |  Citáty
"Abys vyhrál, musíš riskovat ztrátu." -- Jean-Claude Killy

Plíce v listopadu, 1.díl

9. listopadu 2014 v 9:31 | čajovna |  Cesty ke zdraví

V listopadu jsou nejvíce ohroženy plíce. Mezi nejlepší byliny na dýchací ústrojí patří lékořice lysá. Působí bakteriostaticky a antivirově. Uklidňuje sliznice dýchacího ústrojí, rozšiřuje průdušky a uvolňuje hleny. Skvěle působí na bronchitidu, katary dýchacího ústrojí a astma. Svými hormonálními účinky lékořice zlepšuje alergická onemocnění, např. urtiku a alergodermatózy.
Dlouhodobě se užívá při nedostatečné činnosti kůry nadledvinek - Addisonova choroba. Pomáhá v klimaktériu, kdy bývá pociťován nedostatek hormonů při endometrióze, cystách na vaječnících a menopauzálních depresích. Močopudný vliv drogy se uplatňuje v léčbě revmatismu a dny. Reguluje hospodaření organismu s vodou a minerálními látkami. Léčí žaludeční vředy, zlepšuje chuť k jídlu a též se užívá jako projímadlo.
Dříve se lékořice kromě do cukrovinek, likérů a sirupů přidávala do piva jako pěnící přísada a jako barvivo do leštidel, inkoustu a malířských barev. Dnes se s její pomocí upravuje chuť léků a tabáku.
Kontraindikace: vysoký krevní tlak, steroidy, chemoterapie, kortikosteroidy, orální antikoncepce, diuretika, těhotenství.


Zdroj: Jiskra Benešov

Vrba

9. listopadu 2014 v 9:28 | čajovna |  Cesta stromů

1.3. - 10.3. a také 3.9. - 12.9.
" Strom srdce a soucitu"

Miluje světlo, proto se sklání svými větvemi k hladině vody. Vrba je stromem měsíčního božstva, které střeží pozemské narození a pozemskou smrt. Lidé v tomto znamení se odváží si sednout ke s tejnému stolu s žebrákem i s králem ,, s andělem i čertem". Jejich tolerance, která čerpá z hluboké zkušenosti s lidmi, jim dovoluje se vcítit do nejrůznějších, i velmi obtížných lidí. S těmito lidmi si dobře popovídáte o všem.
Jsou odkázání na živoucí vnímání života stejně jako vrba na vodu. V jejich životě hrají větší roli sny, než pitvající rozum. Jsou též praktičtí a intuitivní. Tyto lidi můžeme často nalézt tam, kde dochází k naplňování snů. Tento typ lidí se dá těžko zachytit. Trvají na jistotě, ale též podstupují největší rizika. Drobnosti jim mohou zlomit srdce, ale rány osudu snáší s obdivuhodnou vyrovnaností. Mají pochopení pro všechny mimo sebe sama. Dokáží být velmi sebekritičtí. Vrby a "vrboví lidé" akceptují umírání a zrození a možná proto jsou oblíbenými hosty přírody. V každém případě mají velmi blízko k přírodním bytostem vody, vzduchu a země. Jako by byli jimi chráněny, čímž mohou mít štěstí, které se často podobá zázraku. Matka země dokáže ochránit všechny své děti, pokud se nepostaví proti ní, což by lidi ve dnech vrby nikdy nenapadlo. Naopak si zemi podmaňují tím, že jí láskyplně slouží..
"Kdo chrání život, toho život ochraňuje!"

John Milton

8. listopadu 2014 v 9:50 | čajovna |  Milton

*09.12.1608 - †08.11.1674
Narozen v: Londýn, Velká Británie

Životopis:
Miltonův otec, také John Milton, se přestěhoval kolem roku 1583 do Londýna, potom co byl kvůli svému příklonu k protestantství vyděděn svým otcem Richardem Miltonem, oddaným katolíkem. Okolo roku 1600 se básníkův otec oženil s Sárou Jeffereyovou a sám John Milton se narodil 9. prosince 1608 v Cheapside v Londýně v Anglii.
Milton získal vzdělání v St Paul's School v Londýně. Připravoval se ke kariéře anglikánského duchovního, a tak roce 1625 započal studium na Christ's College v Cambridge, kde získal magisterský titul 3. července 1632. Na Cambridge se Milton také spřátelil s angloamerickým teologem Rogerem Williamsem, kterého vyučoval hebrejštinu výměnou za hodiny holandštiny. Po zdárném ukončení studia na Cambidge (1632) se odebral do venkovského sídla svého otce, aby se zde věnoval podrobnému studiu starověké i moderní teologii, historie, politiky, literatury a přírodních věd, aby tak později mohl nastoupit dráhu úspěšného básníka. Proto je John Milton považován za jednoho z nejvzdělanějších anglických básníků. V latinské básni (někdy v průběhu 30-tých let) děkuje svému otci za podporu v těchto časech.
Po dokončení svého šestiletého samostudia se Milton plaví do Francie a Itálie a potkává italského astronoma Galilea Galileiho. Už po návratu z Francie v červnu 1642 si bere 16-ti letou Mary Powellovou, která se o měsíc později vrací ke své rodině. Po dobu dalších třech let Milton publikuje sérii pamfletů zabývajících se etickou stránkou rozvodu (The Doctrine and Discipline of Divorce), ve kterých napadá britský zákon týkající se manželství, přebraný v nezměněné podobě ze středověkého katolicismu. Mary se k němu vrací v roce 1645. Její rodina o rok později (1646) musí opustit Oxford za podporu Karla I. v Občanské válce. Měli spolu 4 děti: Anne, Mary, John, a Deborah. Mary (manželka) umírá 5. května 1652 na následky komplikací při porodu Debory. V červnu umírá jeho jediný syn John ve věku 15-ti měsíců. Všechny dcery se dožily dospělosti. 12. prosince 1656 se Milton znovu žení s Katherine Woodcockovou, která umírá 3. února 1658, méně než 4 měsíce po tom, co dala život dceři Katherine, která umírá 17. března. 24. února 1663 si Milton bere svoji poslední ženu Elizabeth Minshullovou, která se o něj stará až do dne jeho smrti, 8. listopadu 1674.

Citáty J.Milton

8. listopadu 2014 v 9:39 | čajovna |  Milton
"Kdo zabíjí člověka, zabíjí rozumnou bytost; kdo však zabíjí dobrou knihu, zabíjí rozum sám."

"Duch člověka, který Bůh vdechl, nemůže zahynout s tělesnou schránkou."

"Dobrá kniha je vzácnou životodárnou silou mistrovského ducha, balzamovanou a uchovávanou pro potřeby příštího života."

"Lepší vládnout v PEKLE, než sloužit v NEBI!"

"Je mnohem snadnější vládnout zemi než ženě."

"Hluboko sběhlý v knihách, v něm samém mělčina."

"Žena je nejpřijatelnější omyl Přírody."

"Žena je nejdokonalejší, když je neženštější."

J.Milton: Ztacený ráj, výpisky

8. listopadu 2014 v 9:38 | čajovna |  Milton
Mdlít ve práci či muce - bídno vždy!

Duch sobě sídlem vlastním:
z pekla on můž' nebe,
z nebe peklo vytvořit.
Což na tom, kde,
jen jsem-li pořád týž.
Líp v pekle vlást,
než sloužit v nebesích.

Sklál jen zpola soka,
kdo jej mocí sklál.

Ten tam je mír -
neb kdo můž' vzdání chtít?
Tož musí boj.

Než být menší,
dychtil spíš nebýti vůbec;
dychtěním tím
strach v něm vymizel.

Pád i sestup hnusny nám.

Mstu zoufalou i boj všem zhoubný,
kdož jsou míň než bůh,
zrak jeho hlásal.

Na zoufalství svou staví odvahu.

Ký trud,
tak věčnost trávit
ctěním onoho,
jenž nenáviděn!

V sobě hledejme spíš dobro,
žijme sobě ze svého,
ač v širé jámě té,
tu bez účtů a volni,
přednost davše před snadným jhem
robské slávy tuhé svobodě.

Mne neznat -
dí Satan zhrdy pln -
toť sám také neznám být
a v tlupě posledním.

Kdež jest, kdo má strast svou rád?
Kdož moha, nechtěl by být pekla prost,
ač zaklet tam? -
Vzbuďte se a vstaňte -
nebo věčný buď váš pád!

Šíj chcete chýlit,
pružné koleno vhod sklánět vám?
Ne, není, dobře-li znám vás,
dřív rabi nikoho,
a byť ne rovni vesměs,
volni přec.

Křivdou zveš poutat volné zákonem
a rovnému dát,
by vlád' rovným.

Duše rabské,
z mdloby většinou chtí sloužit.

Villiers de l'Isle-Adam

7. listopadu 2014 v 11:55 | čajovna |  Villiers de l'Isle-Adam

Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste, comte de Villiers de l'Isle-Adam (7. listopadu 1838 Saint-Breuc, Bretaň - 19. srpna 1889, Paříž) byl francouzský spisovatel, předchůdce symbolismu.

Život
Narodil se v aristokratické rodině. Jeho zřejmě nejznámějším předkem byl velmistr johanitů Philippe Villiers de L'Isle-Adam, velitel Rhodu v době jeho dobytí Turky roku 1522. Villiersův otec promrhal velké sumy peněz při pátrání po pokladu johanitů, údajně ukrytém během Francouzské revoluce. Nejdůležitější událostí Villiersova mládí byla smrt jím milované dívky, která se hluboce promítla i do jeho literární tvorby.
Od 50. let Villiers začal jezdit do Paříže, kde se zapojil do uměleckého života. V roce 1860 mu suma darovaná mu jeho tetou umožnila se v Paříži usadit. Žil bohémským životem; jeho přítelem se stal jeho idol Charles Baudelaire, který mu doporučil Poeovo dílo. Tito dva autoři se stali jeho největšími literárními vzory.
Roku 1859 debutoval vlastním nákladem vydanou knihou První básně (Premieres Poésies), jejíž veřejný ohlas byl nulový. Jeho milostný vztah s Louise Dyonnetovou pobouřil jeho rodinu tak, že Villiers se na čas uchýlil jako kajícník do opatství Solesmes. Katolíkem (ač neortodoxním) zůstal do konce života. S Dyonnetovou se rozešel v roce 1864; neúspěšně žádal o ruku dceru Théophila Gautiera (který se mezitím odvrátil od bohémství) a Angličanku Annu Eyre Powellovou. Nakonec se usadil s Marií Dantineovou, negramotnou vdovou po belgickém kočím, která mu roku 1881 porodila milovaného syna Viktora (přezdívaného "Totor").
Villiers obdivoval (a jako jeden z prvních Francouzů prostudoval) Hegela a Richarda Wagnera - Wagnera několikrát navštívil.
V roce 1871 zemřela Villiersova bohatá teta a spisovatel, jehož dílo - romány a divadelní hry - byly neúspěšné, respektive neinscenované pro přílišnou bizarnost, upadl do naprosté chudoby. Musel, aby podporoval rodinu, přijímat jakoukoli práci. Dával hodiny boxu, pracoval v pohřebním ústavu (a neuskutečnil svou myšlenku předčítat své básně v kleci s tygry). Léon Bloy vzpomínal, že Villiers napsal svou Budoucí Evu leže na břiše na holé podlaze, protože exekutoři odnesli všechen nábytek. Jeho chudoba ovšem jen zvyšovala jeho aristokratickou pýchu. Pokusil se soudit s dramatikem, o němž se domníval, že urazil jeho předka, maršála Jeana de Villiers de l'Isle Adam. V roce 1881 neúspěšně kandidoval do parlamentu. V té době začala růst jeho sláva, jeho konto ovšem zůstávalo stále prázdné - například za své klasické Kruté povídky dostal zanedbatelný honorář. Kniha ovšem vzbudila nadšený ohlas například J.-K. Huysmanse, který ji vyzdvihl na piedestal ve své kultovní knize Naruby. V té době už ale Villiers umíral na rakovinu žaludku; jeho velký přítel a obdivovatel Stéphane Mallarmé uspořádal veřejnou sbírku, aby spisovatel mohl dožít důstojně. Na smrtelné posteli se oženil s Marií Dantineovou a tím legitimizoval původ jejich syna.

Dílo
Villiers věřil, že imaginace má v sobě mnohem více krásy než realita. V Axelovi to vyjádřil slavnou větou: "Život? To ať za nás dělají naši sluhové".
Premières Poésies, 1859
Isis (nedokončený román), 1862
Elën (drama), 1865
Morgane (drama), 1866
La Révolte (drama), 1870
Le Nouveau Monde (drama), 1880
Contes Cruels (povídky), 1883, česky jako Kruté povídky
L'Ève future (román), 1886, česky jako Budoucí Eva. Zpopularizoval termín "android".
L'Amour supreme (povídky), 1886
Tribulat Bonhomet (povídky), 1887
L'Evasion (drama), 1887
Histoires insolites (povídky), 1888
Nouveaux Contes cruels (povídky), 1888
Chez les passants (povídky a výběr z publicistiky), 1890
Axël (drama), 1890, česky jako Axel

Villiers de l'Isle-Adam: Kruté povídky, výpisky

7. listopadu 2014 v 11:53 | čajovna |  Villiers de l'Isle-Adam
Slečny de Bienfilâtre
Jsou bolesti, při nichž se neodvažujeme pronést jediné slůvko útěchy.

Věra
Och! Hned při prvních slovech připadala jim mínění šosácké společnosti jako let nočních ptáků, vracejících se do temnot!... - A když pak zjistili, že svět je nechápe, jak by si přáli, odvrátili se od něho brzy po svém sňatku, žili v naprostém ústraní v tomto starém, zasmušilém paláci, jehož hustě zarostlé zahrady tlumily úzkostlivě jakýkoliv zvuk zvenčí.
Zesnulá!? Nikoli! Což duše houslí odlétá v posledním tónu prasklé struny?

Dva auguři
"Za našich dnů je nezbytně nutné, aby si každý vážný literát osvojil zásadu: Buď průměrný! - Udělali jsme pokroky. Lidský duch postupuje! Dnes si celý třetí stav nepřeje nic jiného - a to právem - než aby si mohl v klidu a podle potřeby ulevit a škytnout, aby mu žaludek dobře trávil. A protože má zlatem i počtem sílu stáda rozvztekaného na pastevce, je lépe se mu přizpůsobit. - Teď však přijdete vy a chcete ho přimět, aby spolkl aloeová projímadla v obalu z tepaného zlata. Rozumí se samo sebou, že se bude vzpírat a škaredit, neboť nechce, aby mu byl násilím pročištěn rozum! I vrátí se hned zase ke mně, vrátí se už ze zvyku, který je jeho druhá přirozenost, neboť jeho chuti lahodí mnohem více sprosté víno, jež mu podávám ve svém otřelém poháru. Nikoli, básníku, dnes není génius v módě! - Králové, byť se nám zdáli sebenudnější, uznávají a hýčkají Shakespeara, Molièra, Wagnera, Huga atd.; republiky posílají do vyhnanství Aischyla, pronásledují Danta, popravují Andrého Chéniera. V republice, víte, mají na starosti jiné věci než dbát o génia! Mají plné ruce práce, jak víte.
A hleďme, ve vašem rukopise, podívám-li se na něj lépe skřipcem, pozoruji cosi jako krasopis - což už je předem špatné znamení. To byste se mohl dostat do podezření, že svým článkům věnujete jakousi péči. Ale skutečný novinář, který je dokonalým představitelem svého záslužného povolání, píše ráz na ráz, úplně jedno, co mu zrovna probleskne hlavou - a především: nepročítat nikdy napsané! Pryč s tím, jak jsem to napsal! V redakcích, milý pane, nemáme kdy přemýšlet o tom, co a jak napíšeme, když venkovský vlak čeká na naše stohy papíru. Nám stačí úplně, má-li předplatitel dojem, že něco čte, chápete? A kdybyste jen věděl, jak je mu všecko ostatní jedno! - Pravopisné a mluvnické chyby!... Měšťák si přeje chyby, pane! Má radost, postřehne-li je."

Stroj na slávu
Podle našeho mínění je na celé zeměkouli za století (a možná ještě déle) sotva víc než stovka lidí, kteří se snaží opravdu porozumět tomu, co čtou, a nedívají se na to jen jako na nálepky na kelímcích s hořčicí.

Přecitlivělost
Co nás ve skutečnosti dělí, není jen rozdíl, ale nepřeklenutelná propast - nekonečno.
Ostatně se mi zdá, že dnes se kdekdo více nebo méně vzdává jakýchkoliv pocitů. Doufám, že bude co nevidět v každém velkém městě několik desítek divadel, kde běžné události života budou hrány mnohem lépe než ve skutečnosti, takže se už nebude nikdo příliš namáhat, aby žil sám. Kdo se bude chtít vzrušit nebo rozlítostnit, koupí si sedadlo - a hotovo! Nebude tato oklika ze stanoviska zdravého lidského rozumu tisíckráte lepší?... Proč se vyčerpávat ve vášních, náležejících obratem ruky minulosti?... Nač se nepozapomene za půl roku? - Ach! kdybyste věděla, jaké množství ticha nosíme v sobě!...

Albert Camus

7. listopadu 2014 v 8:52 | čajovna |  Camus

Životopis:
Albert Camus byl francouzský spisovatel, dramatik a filozof, nositel Nobelovy ceny za literaturu.
Albert Canus se narodil v rodině zemědělského dělníka ve francouzském Alžírsku. Zde vystudoval filozofii. Prošel různými povoláními, mj. založil divadelní skupinu, věnoval se literatuře a publistice. Byl levicového smýšlení, zastával se práv Arabů, kritizoval francouzský kolonialismus.
Po přesídlení do Paříže pracoval Albert Camus v deníku Paris Soir. Během 2. světové války se účastnil hnutí odporu, publikoval v ilegálním deníku Combat. Roku 1957 získal Nobelovu cenu za literaturu.
Albert Camus zemřel tragicky při autohavárii.

Dílo Alberta Camuse:
Literární tvorba Alberta Camuse je žánrově bohatá. Vedle tvorby publicistické a esejistické, napsal úspěšné romány a povídky, věnoval se i dramatické tvorbě. Spolu s Jean - Paulem Sartrem se stali uměleckými interprety existenciální filozofie.

Próza:
Cizinec - 1942, román, kterým autor zahájil svou úspěšnou literární dráhu. Uplatnil v něm svou filozofii absurdity lidské existence. Hrdina Meursault při rekapitulaci svého života před popravou dochází k závěru, že je cizincem v lidském kolektivu i ve svém vlastním životě.

Mor - 1947, román, v němž Camus využívá své zkušenosti z odboje. Zvýraznil princip lidské solidarity a aktivní boj k projevům zla.

Filozoficky jsou laděny :
Pád - 1956, román
Šťastná smrt - 1971, román
Exil a království - 1957, sbírka povídek
Mýtus o Sisyfovi - 1942, filozofický esej založený na teorii absurdity
Člověk revoltující - 1951, eseje zabývajíci se různými projevy lidské vzpoury

Dramatická tvorba:
Camus vynikl i jako dramatik.
Caligula - 1944, představuje římského císaře jako vražedného tyrana
Nedorozumění - 1944, v tomto dramatu chladnokrevně vraždí matka s dcerou. Jednou zavraždí omylem syna ( bratra ), protože ho při svém hrůzném činu nepoznaly. Po zjištění skutečnosti, kterou však berou jako nedorozumění, spáchají sebevraždu.
Stav obležení - 1948
Spravedliví - 1949
Vedle další tvorby překládal a adaptoval divadelní hry cizích autorů (Dostojevskij, Lope de Vega, Calderón).

A. Camus: Cizinec, výpisky

7. listopadu 2014 v 8:49 | čajovna |  Camus
Člověk je tak jako tak vždycky trošku vinen.
Člověk svůj život nikdy nezmění, beztoho je koneckonců jeden jak druhý.
Jenom kvůli tomu vás zavírají. Připravují vás o svobodu. Čím jiným by byl člověk trestán?
Prázdnota srdce, jakou u člověka nacházíme, se stane propastí, do níž by se mohla zřítit společnost.
Nic mě nepoutá ke společnosti, jejíž základní pravidla neuznávám.
V lidské tváři nenacházím nic než obludnost.
Každý přece ví, že život za tu námahu nestojí.
Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu.

A. Camus: Pád, výpisky

7. listopadu 2014 v 8:48 | čajovna |  Camus
Kdo o lidstvu hodně přemýšlel, ať už z povolání nebo z vnitřní potřeby, pocítí nakonec nostalgický stesk po pralidech.
Někdy přemýšlím o tom, co o nás řeknou v budoucnosti historikové. O našem moderním člověku jim bude stačit jediná věta: smilnil a četl noviny. Dovolil bych si tvrdit, že touto výstižnou definicí bude celý námět vyčerpán.
Když spatřím neznámého člověka, kdosi ve mně volá na poplach. "Zpomalit! Nebezpečí!" Jsem ve střehu, i když má převahu sympatie.
Znal jsem jednu čistou duši, která odmítala nedůvěřovat. Byl to pacifista a anarchista, stejnou láskou miloval všechno lidstvo i zvířata. Ano, bezpochyby, výjimečný duch. Nuže, za posledních náboženských válek v Evropě se uchýlil na venkov. Na práh svého domu napsal: "Odkudkoli přicházíte, vstupte a buďte vítáni." A kdo byste řekl, že toto šlechetné pozvání přijal? Milice. Přišli k němu jako domů a rozkuchali ho.
Kolik zločinů bylo spácháno jen proto, že jejich původce nevydržel být v neprávu!
Vždycky jsem se cítil dobře jenom na výšinách.
Plošinka na svahu nebo na skále, ve výšce pět set šest set metrů, přírodní balkón, zalitý světlem a s výhledem na moře v dálce, vytvářel prostředí, kde se mi dýchalo nejlíp, zvláště když jsem byl sám, vysoko nad lidským mraveništěm. Bylo mi jasné, proč se kázání, zjevení zásadního významu a ohňové zázraky odehrávaly na přístupných výšinách. Podle mého názoru se nemeditovalo ve sklepích a vězeňských kobkách (pokud nebyly na věži a s volným výhledem); tam bylo možno jen trouchnivět. Chápal jsem onoho člověka, který vstoupil do kláštera, ale hned zase utekl, poněvadž z jeho cely nebyl výhled do prostorné krajiny, jak doufal, ale na zeď. Buďte ujištěn, že já netrouchnivěl. V kteroukoli hodinu denní, sám v sobě i mezi jinými, jsem se šplhal po výšinách a zapaloval tam jasné ohně. Tak alespoň jsem se dovedl těšit ze života a z vlastní dokonalosti.
Aby se o člověku mluvilo, stačí zabít vlastní domovnici. Na neštěstí se tím dosáhne jen efemérní slávy, poněvadž domovnic, které po zásluze dostanou nůž do zad, je bezpočtu. Nadto se za takové krátkodeché triumfy platí příliš draho.
Pocházím z počestné, přitom však bezvýznamné rodiny, a přesto někdy ráno jsem si připadal jako kralevic, jako hořící keř. Hrálo v tom roli, podotýkám, něco jiného než moje jistota, že jsem inteligentnější než všichni ostatní. Taková jistota je malicherná už proto, že ji s námi sdílí tolik pitomců.
Otroctví? Ach to ne, jsme rozhodně proti! Člověk může být nucen zavést si je u sebe doma nebo v továrně, jistě, to patří k věci, ale vychloubat se tím, to přestává všechno!
Vím, bez poroučení a bez obsluhy se člověk neobejde. Každý potřebuje otroky jako vzduchu k dýchání. Poroučet, to je jako dýchat, dáte mi za pravdu? A i těm nejponíženějším se daří dýchat. Ten nejposlednější na společenském žebříčku má ještě manžela, manželku nebo dítě. Je-li svobodný, má psa. Důležité zkrátka je moci se rozhněvat, tak aby ten druhý neměl právo odpovídat. "Tatínkovi se neodmlouvá", znáte to zaklínadlo? V jistém smyslu je na pováženou. Ale na druhé straně na tom něco je. Je přece nutné, aby někdo měl poslední slovo. Jinak se proti každé replice může postavit další: nemělo by to konce. Jenže moc to rozetne. Dlouho trvalo, než jsme to pochopili. Musel jste si přece všimnout, jak by ne, že naše stará Evropa konečně filosofuje správným způsobem. Už neříkáme, jako se říkalo v těch prostoduchých dobách: "Domnívám se to a to. Jaké jsou vaše námitky?" Dnes jsme osvícenější. Dialog jsme nahradili oznámením. "To a to je pravda," říkáme. "Můžete namítat co chcete, nás to nezajímá. Ale za několik let tu beztak bude policie a ta vám ukáže, kdo má pravdu."

K. H. Mácha

6. listopadu 2014 v 13:55 | čajovna |  K.H.Mácha

Životopis:
Karel Hynek Mácha se narodil v době romantismu, 16.11.1810 na Malé Straně. Jeho otec, Antonín Mácha, se vyučil mlynářskému řemeslu, sloužil na vojně, jako mlynářský tovaryš přišel do Prahy a tam se oženil. V době synova narození pracoval ve mlýně, později si zřídil krupařský krám, protože vzhledem ke svému zdravotnímu stavu už nemohl vykonávat dřívější, fyzicky náročné, řemeslo. Tou dobou Máchova rodina bydlela na Dobytčím trhu, ve velice skromných podmínkách. Máchova matka, Marie Anna Máchová, rozená Kirchnerová, pocházela z rodu pražských hudebníků.
Karel Hynek Mácha byl pokřtěn jménem Ignác. Jméno si ale podle tehdejšího obrozeneckého zvyku změnil do české podoby a přidal si druhé jméno Karel. Studoval triviální školu u sv. Petra, hlavní školu u piaristů a jako čtrnáctiletý pak piaristické gymnázium. Dále potom studoval filozofii a později práva. Po studiích, hnán i hmotnými problémy a nutností zabezpečit budoucí rodinu, si našel práci v Litoměřicích, jako koncipient v kanceláři právníka Josefa Filipa Durase. Kromě práce v advokátní kanceláři se věnoval ochotnickému divadlu. Hrál ve Stavovském a Kajetánském divadle, tam se také seznámil se svou životní láskou - Eleonorou Šomkovou. Eleonora byla dcerou vyučeného knihaře. Mácha ji miloval, současně však v jejím objetí objevil vlastní dosud skryté, dřímající sklony. Dělalo mu dobře, když mohl Lori citově vydírat, neustále se s ní rozcházel a vzápětí zas vášnivě shledával, dokonce pociťoval jistou slast, když ji viděl plakat, když ji při styku slyšel křičet bolestí a když ji nejrozmanitějšími způsoby tyranizoval.
Pamětníci v Máchovi viděli samolibého, marnivého, ješitného a výstředního člověka, drsného vůči druhým. Označovali ho jako podivína a samotáře.
Své nejznámější dílo, Máj, napsal v době, kdy mu bylo pětadvacet let. V té době právě dokončil studium práv, byl sečtělý a vzdělaný. Zajímal se například o tvorbu Byrona, Scotta, Shakespeara i polských romantických básníků.
Karel Hynek Mácha velmi rád cestoval a to hlavně pěšky. Jako student a syn řemeslníka, byl poměrně chudý. Chodil pěšky po celé Republice. Zastavoval se rád především na horách a hradech, které kreslil. Pěšky se, ale vydal dokonce až Itálie přes Rakousko a Alpy. Rád na svých cestách kreslil a psal si deníky. Na ostatní lidi působil velmi zvláštně a tajemně. Choval se výstředně a svým oblečením na sebe poutal pozornost.To, co na cestách poznal, co se dočetl nebo slyšel, se pak odráželo v jeho dílech. Zajímal se i o českou historii
Svým dílům dával Mácha rozličnou podobu,mnohá z nich zůstala jen v náčrtech. Vznikla rada náčrtů historických povídek, z nichž pouze jedna - Křivoklad - byla dokončena a za autorova života vydána r. 1834. Původně byla zamýšlena jako součást většího povídkového cyklu - Kat z doby Václava IV.
Karel Hynek Mácha zamýšlel napsat celý cyklus Obrazů ze života mého z nichž dokončil a vydal pouze dva. Je autor povídky Márinka a Cikáni.
Již řečeno Máchovo nejznámější a literárně nejcennější dílo, je lyricko-epická báseň o čtyřech zpěvech a dvou intermezz Máj . Její kompozice rozčleňuje smysl příběhu vloženého do májové přírody. Uprostřed krásné májové přírody, manifestující lásku, se uskutečňuje postupné osamocování všech tří romantických hrdinů básně, Jarmily, Viléma a Hynka.
Karel Hynek Mácha zemřel 13.11. roku 1836. Když se procházel na kopcích nad Litoměřicemi. Zahlédl požár a běžel pomáhat z hašením. Říkalo se, že zemřel na zápal plic. Ale on přitom zemřel na choleru. Místo svatby s již zmíněnou Lori Šomkovou se konal Máchův pohřeb.

K.H.Mácha: Životopis, 2.díl

6. listopadu 2014 v 13:50 | čajovna |  K.H.Mácha
Životopis, 2.díl

Sám se také pokoušel o dramatickou tvorbu. Svědčí o tom dochované zlomky historických dramat, vzniklých mezi lety 1831 a 1833. Jmenují se Bratři, Král Fridrich, Boleslav, Bratrovrah. Žádnou divadelní hru však nikdy nedokončil.

Cestovatel a malíř
Hrad Hazmburk na kresbě Karla Hynka Máchy (okolo roku 1833), pohled zhruba od KlapéhoMácha byl vášnivý cestovatel. Chodil většinou pěšky a vyhledával zejména romantická místa spojená s historií a krásy přírody. Ačkoli je často prezentován jako osamělý poutník krajinou, žádnou z větších cest nepodnikl sám.
První delší cestu vykonal Mácha v roce 1832; vedla z Prahy, přes Mělník, Kokořín, Housku, Doksy, na Bezděz. Doprovázel jej Eduard Hindl (1811-1891), spolužák a přítel. Máchova cesta z Mělníka na Bezděz je dnes červeně značenou trasou KČT.
Na přelomu srpna a září 1833 podnikl opět s Hindlem tzv. Krkonošskou pouť. Během ní navštívil mj. Valečov, Kost, Trosky, Radim u Jičína, Třebihošť. Máchův podpis se nachází v pamětní knize Sněžky (28. srpna 1833). Cesty do těchto končin Mácha uskutečňoval i v následujících letech.
V pondělí 4. srpna 1834 vyrazil Mácha na cestu do severní Itálie. Jeho společníkem byl Antonín Strobach (1814-1856), pozdější pražský purkmistr, předseda říšského sněmu a právník. Cesta trvala 6 týdnů (někdy ušli denně až 60 kilometrů) a vedla z Prahy, přes České Budějovice, Linec, Salzburk, Innsbruck do Benátek. Odtud pluli do Terstu. V Lublani se Mácha setkal s významným slovinským básníkem Francem Prešerenem. Cesta pokračovala přes Vídeň do Prahy.
O svatodušních svátcích 1835 šel Mácha se svými přáteli na osmidenní výlet do boleslavského kraje. Při té příležitosti navštívili vlasteneckého kněze Antonína Marka, žijícího nedaleko Jičína.
Zvláštní půvab měly pro Máchu hrady a zříceniny. Psal si seznam "hradů spatřených", který čítá na 90 položek (mnohé hrady navštívil opakovaně).
Mácha byl obdařen i výtvarným talentem. Dochovalo se 115 kreseb a akvarelů "hradů spatřených". Tyto Máchovy práce vznikaly přímo v plenéru (doma pak některé z nich koloroval); hrady kreslil většinou z dálky za použití dalekohledu. Patrně z roku 1832 pochází Máchova kresba, jež by mohla být jeho autoportrétem. O Máchově fascinaci výtvarným uměním vypovídají poznámky z jeho návštěvy vídeňské obrazárny (cestou z Itálie).

Ženy a syn
Dnešní podoba domu U Červeného orla, kde bývala kavárna U Suchých, kde se v zimě 1833/34 Mácha seznámil s Lori ŠomkovouMáchovou první doloženou láskou byla Marinka Stichová (1810-1853), s níž se seznámil 15. srpna 1832 v Benešově. Máchovi imponoval nejen její vzhled, ale i to, že znala a četla české knihy. Ozvěny vztahu k Marince se promítly i do Máchovy tvorby. Samotný vztah neměl dlouhého trvání. Každopádně ještě v roce 1833 se v Pouti krkonošské Mácha vyznává ze ztracené lásky.
Na konci roku 1832 zahořel láskou k mladinké herečce Rošrové, ale výsledkem vzplanutí byla jen báseň Panně Rošrové.
Skutečnou Máchovou partnerkou, snoubenkou a matkou jeho syna Ludvíka byla Eleonora Šomková. Mácha se s ní seznámil někdy v zimě 1833/1834 po divadelní zkoušce. Konkrétně v Celetné ulici v domě U Červeného orla (dnes čp. 593/21), kde v té době byla kavárna U Suchých. K seznámení s Lori došlo za přítomnosti Josefa Kajetána Tyla a jeho pozdější ženy Leni Forchheimové. Charakter jejich vztahu, jejž ukončila po téměř třech letech Máchova smrt, nastiňuje Máchův intimní deník z roku 1835 a jeho dopisy. Podstatnou roli hrála v tomto vztahu Máchova povaha, jeho přecitlivělost a žárlivost, své učinili i rodiče mladých partnerů, ale třeba i Lořina neochota naučit se česky.
1. října 1836 porodila Lori Máchovi syna. Naposledy se s Máchou viděla 16. října 1836. Jejich svatba se měla konat 8. listopadu 1836 v kostele svatého Štěpána v Praze.
Syn Ludvík zemřel 5. července 1837 na psotník.

K.H.Mácha: Výpisky z díla

6. listopadu 2014 v 13:44 | čajovna |  K.H.Mácha
"Vlasti neznám ani druha,
milenku jsem neměl žádnou.
Vlastí mou jest temný les,
a mou mílkou černá noc."
---------
TĚŽKOMYSLNOST
Zašlo slunce již za hory;
poslední červánek plane
nade hvozdem, ptactva sbory
utichly, jen větřík vane,
pohrávaje dubů listem,
bezbarevná vlnka hrá
přede mnou v potůčku čistém.
V větru zvučí harfka má.
A nad skálou Luna bledá
šedými oblaky plyne,
a co truchlorouška, šedá
kolem ní se mlha vine.
Vzhůru vzchází hvězdy zlaté,
osvěcují světa chrám;
kolem mne jen ticho svaté,
já zde bydlím v poušti sám.

OHLAS PÍSNÍ NÁRODNÍCH
V širém poli dubec stojí,
pod ním dřínek zakvétá,
nad ním za vzdálené hory
sivý holub zalétá;
hledá háj, kde pokoj bydlí,
nezní dravých ptáků hluk,
jaro kde panuje navždy,
nehrozí myslivce luk.
Tak i jinoch pokoj hledá,
prchá vln vzbouřených chřest,
domnívá se v širém světě
někde přec že pokoj jest.

MÁJ
...neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Nynější ale čas
jinošství mého - je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj v lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach, nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?

M.P.Arcybašev

6. listopadu 2014 v 8:56 | čajovna |  Arcybašev

Životopis:
Michail Petrovič Arcybašev (rusky: Михаи́л Петро́вич Арцыба́шев, 6. listopad greg. / 24. říjen jul. 1878, Ochtyrka, Charkovská gubernie - 3. březen 1927, Varšava) byl ruský dekadentní a naturalistický spisovatel.
Studoval v Charkově malířství, od roku 1901 se však věnoval pouze literatuře. Říjnovou revoluci v roce 1917 nepřijal. Protože byl po matce polského původu, získal v roce 1923 polské občanství a emigroval do Varšavy. Zde spolu s D. Filosofovem vydávali protisovětský časopis Za svobodu! (За Свободу!)
Byl naturalistickým spisovatelem. Navazuje na Andrejeva, Sologuba, Zolu a Maupassanta, velmi blízký mu byl Stanisław Przybyszewski. První díla jsou ještě ovlivněna především dílem L. N. Tolstého (román Landeova smrt). Později jako zastánce filosofie Friedricha Nietzscheho zastával krajní individualismus. Popisoval hrůzy života, sebevraždy; při popisu erotických scén se dostával až na hranici pornografie.

Zdroj: wikipedia.org

M. P. Arcybašev: Epidemie sebevražd

6. listopadu 2014 v 8:54 | čajovna |  Arcybašev
Ticho odhalí najednou prázdnotu života, takže při tomto tichu zaslechneme i šepot a šelest smrti. Když člověk je zmámen křikem a shonem, oslepen září ohňů a třpytem rudých praporů, ohlušen výstřely, výbuchy a rachotem velké, úmorné a tvořivé práce, nezamýšlí se nad opravdovým smyslem života, nevidí jeho černé prázdnoty a neuvědomuje si, proč to vše zde je a čím se to vše skončí. Nastoupí-li však hrobové ticho a tma, pak vynikne z přítmí holá lebka nesmyslnosti a je slyšet jasně hlas smrti, hlásající, že vše pomíjí a mizí do temnoty...
Čím déle člověk žije, tím méně má v sobě činnosti a vzruchu. A právě tak jako u jednotlivce ubývá stářím stále více smyslu pro barvy a rozruch života, ubývá stále toho, co by ho mohlo zajímat a rozradovat, tak také i u lidstva se objevuje s každým stoletím vždy méně vznětů.
Dohasínají krvavé války, ubývá hrdinů, umdlévají a hasnou náboženské bouře, suššeji a prozaičtěji se projevuje láska, řemeslnějším se jeví umění... Vše se otupuje, zachází do rámců všednosti, vše se krystalizuje v nudnou nutnost a zmírá.
A čím dále, tím častěji bude v okamžicích zátiší vyvstávat před lidstvem přízrak věčné prázdnoty a nesmyslnosti života a šířeji, rozhodněji a hrozněji budou se rozhoupávat vlny epidemií sebevražd.
V přírodě podléhá vše témuž zákonu: Co neroste, rozpadává se. Vše se oplozuje, zdokonaluje se, pak uvadá a zmírá.
Je podivno si pomyslit, že lidský duch byl by vyňat z tohoto zákona, společného celému vesmíru se všemi jeho slunci. Tak či onak, dříve či později, zrodiv se kdesi, v jakési nepěkné protoplasmě, se rozvíjí, dosahuje vyššího stupně a zachází.
Všimněte si toho, že za starodávna nevážili si tak příliš života, že smrt nebyla jim tak strašnou, umíral-li člověk sám, či zabíjel-li druhého. Později stále víc a více se zdůrazňovala láska k životu. Dříve se nikdo nad tím nepozastavoval, že zrozené neduživce a mrzáčky nelítostně hubili, nyní zařizují pro zcela beznadějné idioty útulny a chvějí se o každou kapku života tak, že stíhají již trestem i ničení nezrozeného ještě plodu lidského.
Láska k životu a strach před smrtí došly až po nejzazší mez. Není-li ještě u konce, pak není už věru její konec daleký. Tak přirozeně zeslábne i ta slepá, nezkrotitelná láska k životu. Lidé budou pak pohlížet lhostejně na život a právě tak i na smrt. Lidstvo tedy vymře, protože zajde jeho dávný, nadobro již sešlý duch...
Je třeba uvážit, oč se jedná!... Hrdinovi mého románu U poslední čáry Naumovovi zdála se jeho myšlenka o nutnosti sebevražedného zničení lidského pokolení, proto, aby se ukončilo zbytečné lidské trápení v budoucnosti, nejvelkolepější humanitou. Jeho protivníkům se zdá zrovna tak opravdově, že humanita spočívá právě v prodloužení a zachránění života za každou cenu...
A chcete-li vědět, je opravdu více vnitřního smyslu na straně Naumovově: Lituje-li zde něčeho, lituje tu čehosi reálného - lidí, kteří se mají zrodit na svět beze vší pochybnosti pro život nešťastný a bezúčelný. Snad je tu jakýsi omyl, ale on lituje přece toho, co má jednou nastat, jestliže život se jednou nezastaví, jak si to myslí jeho protivníci. A oni... čeho nebo koho vlastně litují oni při myšlence o konci lidského pokolení?... Těch, kdož se nezrodí?... Litovat lze přece jen toho, kdo trpí anebo bude trpět, nikoli však duší nezrodivších se, takže ani nepoznají, o jakou velkou slast přišli, a proč mohou být úplně spokojeni ve věčnosti nebytí.
Každý člověk nosí v sobě bůhví kolik zárodků života a ohromná většina těchto zárodků ne snad jen z náhodných příčin, ale přímo podle přírodního zákona se neujímá a hyne. Když tedy litujeme lidstva, které, dejme tomu, podle idejí a hlásání Naumovova by se nezrodilo, musíme zároveň také trápit se při myšlence, že takové ohromné množství zárodků, od prvních dní organického života až po naši dobu zmizelo úplně nadarmo!...
Hrozně je nám tedy líto toho, že se všichni nezrodili, to jest, že se nepodřezávali z hladu, že se nezbláznili, že netrpěli nešťastnými láskami, že se nemučili osudnými otázkami života, že se nebáli smrti a neumírali v příjemných mukách všem lidem společné agonie!...
Je už dávno na čase, aby lidé pochopili, že pravda nemůže se posuzovat z hlediska určitého prospěchu, určitého praktického použití. Pravda jest pravdou - a to postačí. Není v ní ničeho škodlivého ani prospěšného, je ke všem lidem stejná.
Jestliže já pak vykládám v hlubokém přesvědčení jen o tom, co v životě vidím, třeba bych v něm viděl pouze hrůzy, - jsem tu nutným a není naprosto třeba, abych zahrabával své nadání do země. Není přece konečně vůbec známo, kdo je blíže pravdy - zdali já, který shledávám v životě pouhou černou díru, či moji protivníci, ujišťující, že život je oslňující jako jarní slunce.
A což jestliže já mluvím pravdu, a oni lžou?
Život sám vyšetří, kdo má pravdu a kdo je na omylu. Převrátí všechny ideje, od nejčernější až k té nejrůžovější a vybere si, co shledá nutným.
Od poznání lidské tragiky ve faktu života do hlásání sebevraždy - je ještě hodně daleko.
Nedávno přišla ke mně mladá dívka s touž naléhavou otázkou, proč má žít, a není-li lépe zemřít.
Znám ovšem všechna vznešená slova a dovedl bych jí s dostatečným důrazem napovídat spoustu frází o práci ku prospěchu lidu, o půvabu života, o lidstvu. Ale znala, bohužel, všechna ta slova právě tak dobře jako já! Jí bylo třeba říci něco, co by její bytost ihned očividně zaujalo, bylo třeba přimět ji, aby shledávala v životě radost a rozkoš, nikoli však nudu a trápení, aby shledávala v něm bohatství dojmů, nikoli však prázdnotu a pouhý zápas o sousto chleba.
Co jsem jí mohl říci?... Já sám vyplňuji svůj život literaturou a trochu uměním. Nemohl jsem jí přece poradit, aby se zabývala literaturou, k níž nejevila ani trochu schopnosti, uměním, jež jí bylo lhostejné.
Nikoli, nemohl jsem jí radit to, čím se nechci zabývat sám, protože se mi to zdá naprosto nezajímavé. To by bývalo největší pokrytectví z mé strany.
Pokrytectví, jehož se dopouští mnozí, přemnozí hlasatelé radosti života.
Řekl jsem jí tedy, že žít je třeba tomu, kdo ve skutečnosti života shledává sám radost, těm pak, kteří neshledávají v něm ničeho, že je opravdu lépe umřít...

M.P.Arcybašev: Nad soukromým dopisem

6. listopadu 2014 v 8:53 | čajovna |  Arcybašev
Důvěřivost připadá nám směšnou, jako hloupost. Omlouváme rádi darebáka, který podvedl důvěřivého člověka, právě proto, že neměl hlupák nikomu důvěřovat!
Nízké dušičky měří vše podle svého lokte. A protože celý jejich vlastní život směřuje jen k tomu, aby si získali pěkné postavení a aby nevedlo se jim hůře, nežli druhým, nedovedou připustit, že by spisovatel mohl jednat z jiných popudů, že by byl opravdu s to psát krví svého srdce, z nejhlubší upřímnosti svého mocného vznícení.
Spisovatel slouží mnoho let své myšlence, trápí se pro ni, teskní a trpí. Nechť se třeba krutě mýlí, nechť je jeho zkoumání třeba nesmyslné, nechť upadá často do rozporů... budiž!... Jedině hloupost a bezhlavá zlatá střední cesta, tvořící život jednotvárným mrtvým močálem, není hysterickou, není nesmyslnou. Ta je vždy pojištěna před omylem, neboť žije šablonou od staletí stejně vypracovanou a nikdy si neodporuje. Nemůže si ani odporovat; neboť její myšlenka jest jen prázdnou abecedou.
Pro toho, kdo filosoficky uznává konečnou nesmyslnost života, jeví se nevyhnutelným uznat tuto nesmyslnost a uspořádat si v jejím chaosu svůj vlastní život, ale naprosto není nutno vpouštět si kulku do čela. To poslední jest - věcí svobodné volby.
Nelze přece člověku, připravenému k smrti a vědoucímu jistě, že ho na úsvitě oběsí, ukládat za povinnost, aby si rozbil hlavu o zeď. To je jeho věcí, co se mu lépe líbí: zda být zítra oběšen, či hned zvečera rozpoltit si hlavu.
Konečným účelem mých myšlenek jest pouze snaha potlačit nesmyslnou víru v budoucnost, na níž jest uspořádán celý dnešní život, snaha přinutit lidi, aby se podívali pravdě do očí a došli k nějakým novým závěrům...
Nepotřebujete-li jich - nečtěte jich, prosím! Vždyť my neposíláme vám své knihy z pouhé kratochvíle! Čtete-li však a nemůžete-li se bez nás obejít, nač se pak zlobíte? Či je vám snad prostě nesnesitelna ta vaše vlastní bezradnost a mstíte se za to, že se bez nás nemůžete obejít?

M.P.Arcybašev: Výpisky z díla

6. listopadu 2014 v 8:51 | čajovna |  Arcybašev
OBSAH:
Sanin * Pod dojmem spáchaného zločinu * Hlasatelé a život * Lidská vlna * Hrůza * Odboj (Vzpoura) * Ze zápisků jednoho muže * Ze sklepení * Stíny jitra * Žena otrokyně (Raba) * Podpraporčík Gololobov * Silnější smrti * Sál nevyléčitelných * Vypravování o veliké vědě * Maličký Otto * O žárlivosti * Vypravování o jednom políčku * Zločin doktora Luriera * Dřevěný špalek

¤ ¤ ¤

Sanin
Lidé chtějí celý svět změnit v klášter nebo v kasárna s jediným řádem, platným pro všechny, založeným na likvidaci každé osobnosti.
Není nic nudnějšího než poctivec... Co je to poctivý člověk? Program poctivosti a ctnosti je všem dávno známý a nemůže v něm být nic nového. Vinou staré veteše člověk ztrácí veškerou originalitu a život se omezuje na úzký rámec nudné ctnosti. Nekraď, nelži, nesmilni... A přitom v člověku tohle všechno hluboko vězí. Každý lže, zrazuje, smilní, co mu síly stačí... Každý. Stačí, když se vmyslíte do života každého člověka, a najdete tam hřích, ať hlouběji zasazený nebo na povrchu...
Něco jiného je ovšem gauner, opravdový, nepředstíraný gauner! Především je to naprosto přirozený a upřímný člověk... Dělá to, co je pro člověka naprosto přirozené. Vidí věc, která mu nepatří, ale je krásná, a proto ji ukradne. Vidí krásnou ženu, která mu nechce být po vůli, a tak si ji vezme násilím nebo podvodem. Je to naprosto přirozené. Ano, gauneři jsou ti nejupřímnější a nejzajímavější lidé, protože si ani nedovedeme představit hranice lidské špatnosti...
Vždycky mě překvapovalo, proč lidi tak brojí proti pití. Podle mého názoru jenom opilý člověk žije jaksepatří. Opilec dělá jen to, co chce... Když si zamane, zpívá nebo tancuje a nestydí se za svou radost a veselí... Lidi ale neumějí pít... Jsou příliš vzteklí... Já se spíš peru, když jsem střízlivý. Když se napiju, zapomínám na spoustu svinstva a je ze mne ten nejhodnější člověk na světě.
Třeba bych se s radostí nechal ukřižovat, kdybych věřil, že moje smrt spasí svět! Ale tahle víra mi chybí. Ať bych udělal cokoliv, koneckonců nic nezměním v chodu dějin a veškerý užitek, který mohu přinést, bude natolik mizivý, že kdyby nebyl žádný, svět by o nic nepřišel. A zatím pro tohle nic musím žít, trpět a trýznivě čekat na smrt!
Člověk neexistoval dřív, než se narodil, to se nezdá být divné a nepochopitelné... Člověk nebude, až umře, to je stejně jednoduché a zřejmé. Stroj vyrábějící životní energii, který se naráz zastaví - to je smrt. Je to naprosto jasné a není na tom nic strašného... Stalo se. Je to prosté a přirozené... Ano. Co vlastně ztrácíme, když umíráme? V každém případě je v životě víc špatného než dobrého a radostného... I když radost přece jen existuje a je trýznivé ji ztratit. Ale vysvobození z té spousty zla, které smrt přináší, by mělo znamenat plus. Ano, je to velice jednoduché a ani trochu to neděsí.
"Copak příroda," slabě se usmál Sanin a mávl rukou. "To se jen tak sluší říkat, že příroda je dokonalá... Po pravdě řečeno, je stejně nedokonalá jako člověk: každý z nás si dovede představit svět stokrát lepší než ten dnešní a přitom ani nemusí příliš namáhat svou představivost... Proč by nemohlo existovat věčné teplo, světlo a věčně zelená, rozkvetlá zahrada, která by pokryla celý svět? My nejsme jeho začátek, a tudíž ani konec. Naše úloha je čistě pomocná a očividně pasívní."
V tiché nehybné zamyšlenosti se neskrývá smutek, ale plný život.
Všechno je krásné, jenom člověk je prevít.

Hrajete korespondenční šach?

5. listopadu 2014 v 13:38 | čajovna |  Inzerce
Občanské sdružení Regina pořádá šachový turnaj pro handicapované. Přihlásit se do něho mohou zájemci z celé ČR. Jedinou podmínkou je, být invalidní důchodce, zdravotně postižený nebo senior.
Prozatím se o ceny nehraje. Sponzory samozřejmě hledáme.

Kontakt: www.regina.wbs.cz