Říjen 2014

Samhain

31. října 2014 v 6:50 | čajovna |  Duchovní okénko

Samhain nejčastěji oslavujeme 31. října - 1. listopadu.
Původně šlo o keltský svátek, název pochází ze staroirského samain [so:in] a znamená v keltštině listopad. Keltové dělili rok na dvě období - světlou a temnou část. Listopad byl počátkem temné poloviny roku. Samhain pro Kelty také znamenal konec starého a začátek nového roku.
Z astronomického hlediska je Samhain tzv. "čtvrtící den" - tedy den v půli mezi rovnodenností a slunovratem.
Samhain byl Kelty vnímán také jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých Věřilo se, že v tento čas se mohou duše zesnulých vrátit zpět a procházet se mezi živými a naopak živí mohou navštívit podsvětí.
Tomu se přizpůsobovaly i zvyky. U večeře se prostíralo i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit. Zapálená svíčka za oknem (často ve vyřezané řepě) měla duším posvítit na cestu a zároveň odehnat odehnat zlé duchy. Pro uklidnění duchů mělo sloužit i jídlo za dveřmi. Zlé duchy měly vystrašit a odehnat také hrozivé kostýmy (staré cáry, pomalovaný obličej), do kterých se lidé o tomto svátku oblékali.

Když byla na začátku 1. stol.n.l. keltská území dobyta Římany, začaly se prolínat keltské a římské zvyky, a ke svátku Samhain se začal slavit i konec úrody (v tomto období končí zemědělský cyklus). K symbolům Samhainu přibylo obilí a ovoce. Podle tradice to, co nebylo sklizeno do Samhainu, už nepatřilo lidem a zůstalo na polích pro víly, ptáky a jiná zvířata.
Typické rituály Samhainu začínaly za soumraku 31. října a pokračovaly po tři dny. V mnoha vesnicích probíhalo velké hodování následované zapalováním ohňů. Praktickým důvodem pro pořádání hostiny byla možnost naposledy se pořádně najíst před příchodem zimy.
Irští emigranti přivezli v 19. století své zvyky s sebou do Ameriky, kde se postupně proměnily v současné oslavy Halloweenu - lucerničky pro mrtvé z tuřínů, řepy nebo brambor se proměnily na dekorační vyřezávané dýně (dýně byly větší a lépe se vyřezávaly), do strašidelných kostýmů se převlékají především děti a chodí v nich koledovat od domu k domu.


Církev ve snaze zbavit se pohanských zvyků vytvořila pro období Samhainu nový svátek - svátek Všech Svatých (anglicky All Hallows' Day, předvečer byl nazýván Hallow Eve, z toho vzniklo pozdější Halloween), u nás známý jako dušičky. Lidé však často slavili svátky oba, v 16. století pak prolnuly v jeden.
Vliv křesťanství do oslav přinesl nové lidové pověsti - v předvečer Všech svatých se už po zemi neprocházeli jen mrtví, ale přidávali se k nim i skřítkové, víly, démoni a sám Ďábel.
Samhain je časem přechodu. Země se chystá na zimní odpočinek a podobně se i my připravujeme na cestu temnou částí roku. Samhain je časem, kdy přemítáme a vzpomínáme na předky a milované, kteří odešli před námi. Věnujme čas uctění svých předků a poděkujme jim za jejich dědictví. Můžeme jim poslat svou lásku, přinést dary a obětiny nebo jednoduše zapálit svíčku.
Temná část roku je vhodná k sestupu do svého nitra, odpočinku, načerpání sil nebo nalezení cesty duše.


Citát pro tento den / 218

31. října 2014 v 6:50 | čajovna |  Citáty
"Máte tým? Pokud jste spojeni s lidmi podobného smýšlení, skoro nic vás nezastaví." - Mark Victor Hansen

Citát pro tento den / 217

30. října 2014 v 9:07 | čajovna |  Citáty
Když nám štěstí přichází vstříc, nikdy nemá šaty, v nichž jsme je očekávali. -- Arniel Lapeyre

Podzimní bobule

30. října 2014 v 9:05 | čajovna |  Cesty ke zdraví

Také nejste příznivci uměle vyrobených průmyslových vitamínů a dáváte raději přednost vitamínům přírodním? Nechce-li se vám však denně konzumovat kilogramy a kilogramy ovoce a zeleniny, vsaďte na bombu největší - rakytník řešetlákovitý.
Podzimní bobule patří mezi velmi cenné dary přírody, je to díky širokému spektru jejich blahodárných účinků na naše zdraví. Zejména zmíněný rakytník, jehož plody jsou přirozeným koncentrátem řady nejdůležitějších vitamínů. V žádném případě tím nechci snižovat důležitost vitamínů, minerálů a jiných zdraví prospěšných látek obsažených v čerstvém ovoci a zelenině. Ovšem pokud chcete své tělo dostatečně zásobit těmito důležitými prvky, posílit imunitu a chránit organismus před různými neduhy jsou drobné oranžové bobulky
pichlavého stříbrolistého keře ideální volbou.
Rakytník řešetlákovitý není v tomto ohledu žádnou novinkou, ba právě naopak. Je jednou z nejstarších bylin, kterou člověk používá k léčení. Záznamy o jejích léčebných účincích vedou až do starého Řecka. Mimořádné léčivé účinky tohoto keře, u nás mnohdy pěstovaného pouze pro okrasné účely, byly u nás donedávna přehlíženy. Zářivě oranžové plody rakytníku mají vysoký obsah vitamínů. Obsahují provitamín A, dále vitamíny B1, B2, B6, vitamín C, D, E, K1 P a F. Obsah vitamínu C je však závislý na odrůdě, přírodních podmínkách značně kolísá. Dalšími cennými látkami, které v drobných plodech naleznete, jsou hořčík, železo, draslík, mangan, bór, kyseliny, pektiny, třísloviny a oleje.
Rakytník má značné biostimulační účinky, je úžasným přírodním prostředkem na posílení imunitního systému, zvyšuje odolnost proti stresu, podporuje detoxikaci organismu a působí proti virům, bakteriím i plísním a je velmi vhodný při rekonvalescenci.
Podporuje tvorbu žluči a trávicích enzymů, reguluje krevní oběh, rozpouští hleny a stimuluje činnost jater a plic. Pomáhá tedy při nachlazení, chřipce, plícních nemocech, léčí žaludeční vředy a různá kožní onemocnění včetně akné. Je také schopný tlumit bolest. Zlepšuje stav kloubů při revmatismu, vykazuje i protinádorové účinky. Používá se k léčbě ekzémů i hemeroidů. Masti vyrobené z drobných plodů rakytníku regenerují tkáně při omrzlinách a popáleninách.
Lidová medicína praví: užíváte-li lžičku rozemletých plodů 2x denně, veškeré neduhy se vám vyhnou. Čajem ze sušených plodů rozhodně nic nezkazíte. 2 pol. lžíce bobulek povařte 5minut, poté odvar sceďte a můžete popíjet. Popř. lze dochutit medem.

Zdroj: Jiskra Benešov

Karin Boye

26. října 2014 v 8:06 | čajovna |  K.Boye


*26.10.1900 - †24.04.1941
Narozena v Alingsås, Švédsko

Životopis:
Karin Maria Boye byla švédská básnířka a spisovatelka.
Karin Boyeová debutovala sbírkou poezie Moln (1922, Mraky). Po roce 1930 se připojila k hnutí Clarié a postupně se v její tvorbě začaly projevovat sociální motivy.
Později začala psát také romány. Napsala jich pět, Astarte z roku 1931 byl odměněn literární cenou. Nejznámnějším jejích prozaickým dílem je antiutopistický román Kallocain, který má několik podobností s mnohem slavnější antiutopií 1984 George Orwella. Napsala jej v roce 1940 poté, co navštívila nacistikcé Německo.
Období, ve kterém Boyeová žila, se protíná oběma světovými válkami, jež autorka reflektovala do své tvorby a které na její psychice zanechalo takové psychické šrámy, že roku 1941 spáchala sebevraždu.

Zdroj: wikipedia.org

K. Boye: Kallocain, výpisky

26. října 2014 v 8:05 | čajovna |  K.Boye
Dávám se do psaní knihy. Mnohým bude určitě připadat nesmyslná - pokud si vůbec troufnu pomyslet, že ji "mnozí" budou smět číst - protože se do té práce pouštím sám o své vůli, bez příslušného rozkazu, a navíc sám nemám tak docela jasno proč. Chci a musím, to je vše. Stále častěji a stále nemilosrdněji padají otázky po účelnosti a plánovitosti každé činnosti a každého výroku, tak aby pokud možno ani slovíčko nepadlo nazmar - jen autor této knihy byl donucen dát se opačnou cestou, do bezúčelnosti.

Rozmlouvat jsme přirozeně nemohli vzhledem k cvičením vzdušné flotily, kvůli kterým se ani ve dne, ani v noci nedaly vést hovory pod širým nebem.
Můžete mluvit o "lásce" jako o zastaralém romantickém pojmu, ale obávám se, že přece jenom existuje a že od samého počátku obsahuje nepopsatelný prvek trýzně. Žena přitahuje muže, muž ženu a každým krokem, kterým se sbližují, dávají všanc něco ze sebe; je to řada porážek namísto očekávaných vítězství.
V mládí byly mé smysly jen jakýsi přívažek, náročný souputník, kterého jsem musel sytit, abych se ho mohl zbavit a zabývat se něčím jiným, byly i hrdým nástrojem rozkoše, ale nikdy nebyly tak docela součástí toho, co jsem doopravdy považoval za své já.
Náš Světový stát rozhodně neměl na otázku pohlaví nějak asketický pohled, naopak je přece nutné a čestné plodit nové spoluvojáky, a dělalo se vše, aby muži a ženy, jakmile dospějí, dostali příležitost splnit v tomto ohledu svou povinnost.
Neužiteční musejí zmizet. Postřílejte rozpolcené!
Rissena si nikdo vážit nemohl, příliš se od ostatních odlišoval. Nedalo se s určitostí vyjádřit, co tomu muži chybí, ale užijeme-li slov pochodové tempo, dává to jistou představu.
"Jestli přijdu o místo, pak... Tak si určitě najdu něco jiného. Člověka přece vždycky někde můžou použít."
"Nenávidím je," pokračoval nečekaně zarytě. "Nenávidím. Chodí si po těch svých laboratořích dokonalost sama a nemusejí se bát ran a bolesti a předpokládaných i nepředpokládaných následků. A pak jdou domů k ženě a dětem. Myslíte si, že člověk jako já může mít rodinu? Člověk je příliš zaujatý sám sebou, když je na tom takhle. To žádná ženská nesnese. Nenávidím všechny ženské, jednu jako druhou. Jsou falešné. Nenávidím je."
Jeho hlas poklesl v nejasné mumlání, ale stále opakoval: "Nenávidím..."
Ten, koho se nikdo nemusí bát, nemůže přirozeně vyžadovat žádný respekt, protože úcta vždycky znamená uznání síly, nadřazenosti, moci - a síla, nadřazenost a moc jsou vždycky nebezpečné svému okolí.
Bylo tu ještě leccos jiného, čím mě zhnusily a vyděsily další pokusné osoby, jež jsme použili: více či méně vyvinuté úchylky, děsuplné fantazie, pečlivě ukrývaná zhýralost, puštěná z řetězu. Ti, kdo byli ženatí nebo vdané, vykládali své manželské těžkosti způsobem jednak ubohým, jednak směšným. Zkrátka a dobře, člověk by si musel zoufat buď nad Dobrovolnou sebeobětovací službou, nebo nad všemi spoluvojáky Světového státu, případně nad biologickým druhem člověk vůbec.
"Kolektivita je připravena k poslednímu útoku na oblast, kde dřív asociální sklony mohly nalézt útočiště. Jak já to vidím, znamená to prostě a jednoduše, že velká pospolitost je před svým dovršením."
"Pospolitost," opakoval pomalu, jako by o tom pochyboval.
Každý spoluvoják bez výjimky se musel už jako dítě naučit, jaký je rozdíl mezi nižšími a vyššími formami života - nižší jsou jednoduché a nediferencované, například jednobuněční živočichové a rostliny, vyšší složité a diferencované, například lidské tělo ve své jemné a dobře fungující komplikovanosti. Každý spoluvoják bez výjimky se rovněž musel naučit, že přesně stejně je to se společenskými formacemi: z neplánovité hordy se tělo společnosti vyvinulo v nejvýše organizovanou a nejdiferencovanější ze všech formací: náš současný Světový stát. Od individualismu ke kolektivismu - od samoty k pospolitosti, taková byla cesta tohoto obrovitého a svatého organismu, v němž jednotlivec není ničím než buňkou s jediným významem: sloužit organismu jako celku. Tolik ví každý mladý spoluvoják, který má za sebou dětský tábor. Kallocain je nutný článek v celém tomto vývoji, protože rozšiřuje velkou pospolitost i do nitra, jež si člověk dřív ponechával pro sebe. Cožpak Rissen opravdu nepochopil něco tak logického, nebo nechce pochopit?
Ten muž mě jakýmsi nejasným způsobem znepokojoval. Byl nejen divný, odlišoval se od ostatních, až to bylo směšné, navíc byl divný ve směru, odkud jsem nejasně tušil nebezpečí. Ještě jsem nevěděl, v čem by nebezpečí mohlo spočívat, ale proti mé vůli přitahovalo mou pozornost ke všemu, co řekl a udělal.
"Pospolitost přece existovala už v době kamenné! V naší době je to rudiment, a škodlivý rudiment! Nemám pravdu?"
"Možná že život v době kamenné nebyl tak špatný."
"To je samozřejmě věc vkusu. Jestliže někdo dává přednost boji všech proti všem před dobře organizovaným Státem, založeným na vzájemné pomoci - pak možná byl život v době kamenné docela příjemný. Je to vlastně docela zábavná myšlenka, že mezi sebou máme neandrtálce..."
Nikdo si nemůže být úplně jistý, copak to z rádia a na přednáškách v jednom kuse neslyšíme a copak to nestojí na plakátech v metru a na ulicích: NIKDO SI NEMŮŽE BÝT JISTÝ! I TEN, KDO TI JE NEJBLIŽŠÍ, MŮŽE BÝT ZRÁDCE!
Jak nezralý a nesmyslný požadavek, chtít mít svého člověka, na kterého se mohu spolehnout, čistě osobně spolehnout, bez ohledu na to, co si nadrobím! Musím si přiznat, že je v tom jakési omamné lákadlo. Nemluvně a divoch z doby kamenné možná nepřežívají jen v některých lidech, napadlo mě, nýbrž v nás všech, jenže v někom víc, v někom méně, to je ten podstatný rozdíl.
"Člověk! - Jakou mystiku si lidé kolem toho slova nevybudovali! Jako by to samo o sobě bylo něco úctyhodného, že člověk je člověk! Člověk! Vždyť je to biologický pojem. A tam, kde je to něco jiného, bylo by nejlepší to co nejrychleji odstranit. Myslím, že je nutné začít od začátku a odnaučit lidi vidět ve spoluvojákovi člověka v uvozovkách."
"Nemyslím, že by jich bylo tolik, co propadli mystice takovéhoto druhu."
Nemáme žádné jméno, žádnou organizaci. Prostě jsme.
Přiznal, že se většinou cítí hrozně nesvůj před lidmi ze svého okolí. Prý to s ním myslí špatně.
Jak se zdravili! Brali se vám navzájem za ruce. Taková blbost! Jak to musí být nehygienické a navíc tak důvěrné, až se člověk stydí. Takhle se navzájem dotýkat těl, a úmyslně!
Domníváte se, že náš Světový stát může potřebovat docela nový charakter, naprostou změnu v přístupu k životu? Nový přístup k životu, odlišný od toho, jaký známe? Není to vlastně urážka Světového státu a jeho spoluvojáků?
Zkušenost mě naučila, že čím abstraktnější něco je, tím méně nebezpečné účinky to má. Obecná rčení se dají užívat podle toho, jak je člověk otočí, jednou tak a okamžik nato v přesně opačném smyslu.

Max Stirner

25. října 2014 v 7:44 | čajovna |  Max Stirner

Max Stirner, vlastním jménem Johann Caspar Schmidt (25. říjen 1806, Bayreuth - 25. červen 1856, Berlín) byl německý filozof. Delší čas a s přerušeními studoval filosofii a teologii, zejména v Berlíně, kde promoval 1835. Uprostřed třicátých let překládal spisy liberálních ekonomů (Adam Smith, Jean-Baptiste Say). Dvakrát ženat: První manželství zanedlouho skončilo smrtí ženy i novorozence při porodu, druhý sňatek s intelektuálkou Marií Dahnhärdtovou (které věnoval svůj slavný spis "Jedinec a jeho vlastnictví") pak rozchodem manželů a odchodem paní Stirnerové do Londýna. Stirnerův život zejména v jeho závěru probíhal ve značné hmotné nouzi a skončil finančním zruinováním kvůli nezdařenému podnikání s distribucí mléka z venkova do Berlína.
Jeho návaznost na Hegela a Feuerbacha se často přeceňuje, souvislost s mladohegelovci zůstává od počátku nanejvýš terminologická. (Roku 1845 Stirnera kritizuje Karl Marx v eseji "Německá ideologie"). Někdy je považován za solipsistu. Ve své hlavní knize "Jedinec a jeho vlastnictví", značně vyhrocené polemicky, napadá veškeré obecné normy duchovní i formální jako brzdu rozletu jedince (individuality): stát, morálku, náboženství, všechny formy sociality. Nejblíže jeho stylizaci stojí některé radikální pasáže díla Johanna Gottlieba Fichteho a Ladislava Klímy, zatímco příbuznost s Nietzschem (na níž poukazoval jako první filosof Eduard von Hartmann v roce 1891) je velmi povrchní a při hlubší analýze neobhajitelná. Na Stirnera se dovolávali anarchisté před 1. světovou válkou (také S. K. Neumann) a ultralevicoví studentští představitelé roku 1968. Stirner však byl spíše než levicové interpretaci bližší spíše dovedení původních liberalistických impulsů k individualistickým závěrům.
Dílo: Jediný a jeho vlastnictví. Praha: Academia, 2009. 367 s. ISBN 978-80-200-1790-1.

Max Stirner: Jediný a jeho vlastnictví, výpisky

25. října 2014 v 7:43 | čajovna |  Max Stirner
Být člověkem neznamená naplňovat ideál člověka, nýbrž zobrazovat sebe, jedinečného. Můj úkol nemusí být vtom, jak realizuji obecně lidské, nýbrž jak si sám sobě postačuji. Jsem svým rodem, jsem bez normy, bez zákona, bez vzoru.
Všechna náboženství, všechny filosofie, všechny politické doktríny přikazují zabývat se neustále cizími věcmi, jako bohem, člověkem, lidstvem, společností, státem, právem, pravdou, atd., nikdy mnou. Pro mne je však důležitá výlučně má věc. "Já" nemá snášet žádnou nadvládu. Sebevědomý egoista se odlišuje od hrubého egoisty, holdujícího hrabivosti, a bojuje proti všem dogmatům a substancím, podstatám, které proti němu vystupují jako omezující a nepřátelské síly.
Každé "já" se už od narození těžce prohřešuje proti lidu, státu... Bezuzdné "já" - a to původně jsme a vnašem nitru jím neustále zůstáváme - je nikdy neustávající zločinec ve státě.
Já nejsem ani dobrý, ani zlý.
Popadni a vem si to, co potřebuješ! Tím je vyhlášena válka všech proti všem. Jedině já rozhoduji, co chci mít.
Používám svět a lidi.
Zhodnoť sebe sama.
Staň se každý zvás všemohoucím "já".
Každý si musí říci: Já jsem sobě vším a všechno činím kvůli sobě.
Pro egoistu mají hodnotu jen jeho dějiny.
Já jsem vlastník lidstva a nečiním nic pro dobro druhého lidstva.
Nikoli svržení stávajícího je mým cílem, nýbrž mé pozdvižení se nad ně.
Dějiny lidstva prošly dosud dvojím obdobím: starověkým, kde lidé byli odvislí od věcí: hromů, blesků, šumu posvátných stromů atd. - a křesťanským, vněmž lidé jsou otroky idejí. Vbudoucnu "já" bude pánem věcí i idejí. Vdnešní době není ještě svobodných lidí. Liberalismus dnešní vrůzných svých formách je pouze obměnou a oddílem druhého období.
Liberalismus politický neosvobodil našeho "já" docela, neboť místo lidí, jichž jsme byli otroky, postavil zákon, jemuž musíme absolutně podléhati.
Liberalismus sociální neosvobozuje nás od hospodářské poroby, neboť nám odnímá vlastnictví a odevzdává je komunistickému státu.
Člověk (abstraktní) je posledním přízrakem a zlým duchem, lhářem a původcem mnohých iluzí, vzbuzujícím největší důvěru, jenž se cítí dobře mezi všemi, tvář má poctivou a je otcem všech lží.
Stát nemůže dopustiti, aby kdokoli vněm žijící měl svou vlastní vůli. Individuální svoboda a stát jsou úhlavní nepřátelé. Stát je vždy tyranií, bez ohledu ktomu, bude-li vládcem jeden, mnoho neb všichni. Vezměme nejlepší případ a řekněme, že všichni občané vzemi jednomyslně souhlasí snějakým zákonem. Zdaž by proto občany neutlačoval? Dnes mohu souhlasiti surčitým nařízením, jež se tak stalo rezultátem mojí vůle. Avšak nařízení, byvši uvedeno vživot, stává se jaksi mou zkrystalizovanou, stálou vůlí, která odtud jako taková mě omezuje. Či snad proto, že včera jsem provedl hloupost, schváliv jeden zákon - mám dnes za to pykati a snášeti po celý život jeho špatné účinky?
Lidské požadavky mohou být ve společnosti opatřeny co nejlépe, egoistické však nikdy.
Národ může být svoboden jenom na účet svobody jednotky, ježto ne ona je ve svobodě té hlavní věcí, nýbrž národ. Čím svobodnějším je národ, tím větším otrokem jest jednotlivec.
Vlast, mravnost, čest, láska atd. svobodu jednotlivcovu obmezují, vnucujíce různé příkazy a zadržujíce jeho pud požitku, vlastního štěstí atd.
Jsou to naše výtvory, a nikoli bytosti mimo nás, a ne že my jim, nýbrž ony nám, lidským jednotkám, mají sloužiti.
Také miluji lidi, a to nejen některé jednotlivce, ale každého člověka, ano všechny živoucí bytosti, a utrpení jejich působí mi bolest; neznám však a nechci znáti příkazu lásky; miluji jako egoista, protože láska tato je mi příjemností, ano štěstím. Uznávám lásku jako jeden znašich citů, ale přece ne jako povinnost, jež stojí mimo mne a káže mi milovati.
Stát je pánem mého ducha, vyžaduje ode mne víry, má na mne morální vliv a vypuzuje moje "já", aby vstoupil na jeho místo, jako "já" skutečné.
Spolek egoistův nutně též obmezí do jisté míry svobodu jednotlivců, jej skládajících, poněvadž to vyplývá zpovahy každého soužití, a vtéto příčině bude podoben státu.
Lidé si nejsou rovni a opačné tvrzení je licoměrností. Jako člověk se nepokládá za rovna zvířatům, stejně "já" nemá považovati jiného člověka za bytost sobě rovnou.
Krádež se stala možnou vlastnictvím.
Beř, co chceš, kolik chceš a kdy chceš.
Proti revoluci stavím vzpouru, čímž rozumím odvržení veškerých předsudků, posvěcených zvyků atd.
Kladu velký důraz na zbavení se pojmů, uznaných společností za svaté, na vnitřní vzpouru proti celému existujícímu světovému názoru.

Dívalí: Svátek světel

23. října 2014 v 5:57 | čajovna |  Duchovní okénko


Díválí, známé také jako Dípávalí, neboli Svátek Světel, zahajuje začátek hinduistického Nového roku. Slaví se 15. dne hinduistického měsíce kártiky (říjen/listopad). Oslavy svátku Díválí trvají pět dní. Součástí oslav je oheň a světlo.




Svátek Dívalí, který se slaví v říjnu nebo listopadu ,má pro Indy stejný význam, jako pro nás Vánoce. Původně čistě náboženský svátek (doslova Svátek světel) se oslavoval zapalováním lampiček, nyní se ke všudypřítomným světýlkům přidalo i vzájemné obdarovávání se. Je tedy jasné, že před Dívalí panuje nákupní horečka a obchodníci přemýšlejí, jak ji ještě podpořit. A to se udělá nejlépe tak, že se vymyslí něco nového. Jako terč těchto experimentů se přímo nabízí sárí - neb snad každá Indka si pro tuto příležitost pořizuje (anebo dostává) nějaké opravdu exkluzivní sárí. Ale co vymyslet nového, když už tu snad všechno bylo? Sárí utkané z 50 000 barev má ve skříni snad každá a nad pávy, slony či propracovanými figurálními motivy už ani pes neštěkne (nebo spíš kráva nezabučí)?

Dívalí trvá pět dní. První den je věnován rituální koupeli, očistě a přípravě na celé sváteční období. Čistota těla zde symbolicky představuje čistotu obecně. Čistotu mysli, jejích obsahů a z nich pak vyplývajícího konání a jednání. Santóša, první nijama. Bez čistoty není duchovní cesty. Není-li přítomna čistota, jakékoliv dosažené výsledky cesty jsou ihned ztraceny. Etická čistota každého z nás vytváří určité vnitřní prostředí, které zahrnuje otevřenost, empatii, pokoru, ochotu naslouchat a neulpívání na starém, známém.

Teprve s čistou myslí je možné přejít k přípravě nástrojů, které jsou nám na cestu dány. Tím nejvzácnějším darem a nástrojem pro naši duchovní pouť je tělo. Když Kršna přemohl démona Naraku a vrátil se z boje zpět, bylo jeho tělo masírováno vonnými oleji. Kršnův příběh je o dívalí připomínán a druhý den tohoto svátku je proto zasvěcen masážím a jakékoliv jiné péči o tělo. Fyzické tělo je základnou naší existence, je tou částí, se kterou umíme pracovat, na kterou umíme působit, která umožňuje většinu z našeho konání. A proto s ním v józe začínáme. Proto se snažíme nejrůznějšími technikami o jeho očistu, správnou výživu, o jeho ozdravení a následné uchování stavu zdraví. Není-li tělo zdravé a v harmonii, kulhá často i naše mysl. Při nejmenším tím, že pak celá pozornost je upřena na onu nefunkční nebo špatně fungující část těla. Tělo trpí a s ním trpí celý člověk. Je pravda, že pouze fyzické zdraví a kondice nám nezajistí stav harmonie na všech ostatních úrovních, ale je pro něj velmi dobrým předpokladem.



Je-li tělo připraveno, přichází na řadu nejslavnostnější část dívalí. Tou je třetí den, zasvěcený bohyni Lakšmí. Lakšmí je matka dávající nám vše, co potřebujeme k životu a štěstí v něm. Materiální základnu, lásku, mateřskou péči a impuls a sílu k postupu správným směrem. Lakšmí je perzonifikací té síly, která nás vede k vyšším úrovním vědomí. Ty koláčky a penízky, které nabízí na většině obrazů, nejsou vyjádřením pouze materiální prosperity, ale i podmínek umožňujících duchovní růst. V tento den si Indové obléknou nové šaty a účastní se obřadu (púdža), jehož cílem je požádat Lakšmí o blaho, prosperitu a vítězství dobra nad zlem nejen pro sebe, ale pro všechny živé bytosti na tomto světě. Dobro, o které zde žádáme, je dobrem univerzálním, dobrem, které umožňuje duchovní růst bytosti; dobro, které jím samo je a které odstraňuje veškeré překážky tohoto růstu (šivam). Všichni živí tvorové jsou podle Indů na duchovní cestě a všichni mají určitou úroveň vědomí. Lakšmí je žádána, aby všem živým tvorům na jejich cestě k vyšším úrovním vědomí byla ochránkyní a vůdcem.

Čtvrtého dne dívalí si Indové připomínají správnost, spravedlnost a pravdivost (satjam). Pravdivost, jedna ze zásad jamy, není pouhou osobní pravdou, ale vyjádřením harmonie s vyšším řádem věcí, proto ji můžeme vyjádřit i slovy správnost či spravedlnost. Púdža, která se provádí v tento den svátku, to připomíná. Navazuje tak na příběh z Rámájány, kdy opičí král Hanumán oddaně pomáhá spravedlivému králi Rámovi v boji proti démonu Rávanovi, který mu unesl ženu. Pro stavbu mostu na Šrí Lanku, kde démon sídlí a Rámovu manželku Sítu zadržuje, jsou použity kameny, skály a hory, které vytvoří most od pevniny až na ostrov. Hanumán a jeho opičí vojsko přinesou tolik materiálu na stavbu mostu, že část jej zůstává ležet nepoužitý na březích pevniny. Božstvo hor je rozezleno takovým chováním a narušením řádu věcí. Je třeba jej púdžou požádat o prominutí, že nebylo postupováno správně. Hory, které nebyly použity, nebyly vráceny na své místo. Jakkoliv je Hanumán prototypem oddaného Rámova přítele, tímto opomenutím porušil věčný řád věcí. Čtvrtý den dívalí je tak zasvěcen napravování starých chyb, uvádění věcí v řád, uvědomění si a pravdivému přiznání si svých chyb a omylů.

Poslední, pátý den svátku je ve většině indických domácností rodinnou slavností. Lidé se navzájem navštěvují, přijíždějí příbuzní ze vzdálenějších vesnic a obydlí i všichni se pro tuto příležitost zdobí. Na dveřích domácností se věší mangové listy, ženy oblékají nová sárí a svá chodidla a dlaně si zdobí kresbami obrazců červenou hennou. Všude visí malé olejové lampičky a ve větších městech nebo v bohatších vrstvách se v poslední době uplatňuje i ohňostroj. Světla, obrazce, květy, krásné ženy. Do života vstupuje krása (sundaram) a je uctívána a respektována stejně jako předcházející dny čistota, tělo, dobro a pravdivost či spravedlnost.

Jeden z nejmalebnějších svátků Indie končí. Lidé si připomněli, že s vnitřní čistotou mohou i v dobách největších temnot před sebou vidět světélko naděje a dospět tak k poznání své pravé podstaty. Mantra Óm satjam, šivam, sundaram jim připomene jednu z velkých hinduistických trojic - pravda, dobro a krása. Jejich všední dny jsou tak naplněny vědomím vlastního místa v celku, který každého z nás přesahuje, ale který je nám zároveň domovem, matkou či otcem. Tajemno, radost a společné sdílení všech předcházejících rituálů naplní duši člověka prožitkem sounáležitosti s ostatními, ale i s tím, co je naší kolébkou i cílem celé duchovní cesty. A tak si popřejme spolu s hinduisty Happy diwali! neboli šťastné dívalí!



Jack Kerouac

21. října 2014 v 8:10 | čajovna |  Kerouac

(12. březen 1922 Lowell, Massachusetts - 21. října 1969 St. Petersburg, Florida).

Jack Kerouac se narodil v textilním městečku Lowellu v Massachusetts v rodině kanadsko-francouzských přistěhovalců a byl nejmladším ze tří dětí. Jack byl vážný, klidný chlapec, který velice miloval svou matku a na slovo ji poslouchal. Jeho otec byl úspěšným tiskařem, ale když se mu přestalo dařit, propadl hazardním hrám v domnění, že výhrou zlepší rodinný rozpočet. Jack se naopak rozhodl, že rodinu zachrání výhrou ve fotbalovém poháru a dalším studiem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kam se za ním přestěhovali i rodiče. Na škole ani ve fotbalovém mužstvu se mu však příliš nedařilo, a tak Jack ze školy odešel a rozhodl se zkusit štěstí v armádě. V roce 1943 však byl z válečného námořnictva vyloučen pro psychickou labilitu.
V té době se setkává s rebelantskými studenty A.Ginsbergem a Lucienem Carrem, podivínským, tehdy již starším W.S.Burroughsem a veselým mužem z Denveru Nealem Cassadym. Ovlivněn jejich tvorbou se pouští do románu, v němž touží vylíčit své pocity, když se z maloměstského, téměř idylického prostředí ocitl náhle v drsném Brooklynu. Kerouacova románová prvotina vyšla roku 1950 pod názvem Maloměsto, velkoměsto.
V letech 1947-1950 podnikl s Cassadym několik cest: křižovali spolu americký kontinent, užívali závratné svobody a pustošivých mejdanů. Své dojmy z cest Kerouac popsal v rozvolněné, rytmizované próze, v níž se subjektivní dojmy dynamicky střídají s popisy krajiny a lidí, vnější a vnitřní monolog jsou jedinou patetickou oslavou kamarádů, kteří dokážou žít nefalšovaným životem svobodných tuláků. Román Na cestě se zdál nakladatelům příliš zmatený a vyšel v Americe až po šesti letech, r. 1957. Vzápětí se stal nejdůležitější knihou tzv. beatnické generace. Tento pojem, který je možno přeložit jako zbitá, ale i blažená generace, vymyslel sám Kerouac a označoval jím literární a umělecké hnutí, jehož vyznavači odmítali vše, co uznávala generace jejich rodičů, měšťáků, toužících po kariéře a klidném domově zabezpečeném penězi. Hnutí se záhy rozpadlo do mnoha směrů a sám Kerouac si uvědomil, že beatnici ,,na cestě" myslí na sebe stejně jako ti proti nimž revoltují, a nejsou o nic méně egoističtí. Proto hledal východisko v buddhismu a v asijské mystice. Své zkušenosti popsal v románu Dharmoví tuláci (1958). V té době vycházejí další jeho díla, která napsal na počátku 50.let a nosil je s sebou léta v batohu, protože o ně nakladatelé neměli zájem. Teď se však o jeho rukopisy doslova rvali. Postupně vyšli Podzemníci (1958), historie milostného vztahu vypravěče s mladou černoškou v beatnickém prostředí San Franciska, prózy Dr. Sax a Maggie Cassidyová (obě 1959), vzpomínkové črty z dětství, a Tristessa (1960), poetický záznam hlubokého soucítění s půvabnou aztéckou prostitutkou a narkomankou.
Kerouac postupně stále více propadal alkoholu. V r. 1961 se pokusil z divokého života vymanit a stáhl se do samoty horské pustiny Big Sur. Nedokázal však být sám se sebou, vrátil se do San Franciska a znovu pil. Tyto životní zkušenosti popsal ve významném románu Big Sur (1962). V dalších letech žil sám s matkou, téměř nevycházel z domu, střídavě se klonil ke katolicismu a buddhismu. Zemřel roku 1969 na následky alkoholismu, na krvácení jícnových křečových žil.

J.Kerouac: Dharmoví tuláci (výpisky)

21. října 2014 v 8:09 | čajovna |  Kerouac
Věnováno Chan Šanovi

Těšil jsem se z jedné z nejpříjemnějších nocí ve svém životě. Brouzdal jsem se vodou, trochu se ponořil, a pak jsem zůstal stát a díval se do toho přenádherného nočního nebe, Avalókitéšvarova vesmíru plného temnoty, diamantů a desatera zázraků. Šťastný, jenom v plavkách, bosý, rozcuchaný, v temnotě ozařované rudým ohněm jsem si prozpěvoval, poskakoval a lítal kolem - takhle se má žít. Úplně sám a svobodný na plážovém písku, do toho vzdechy moře. Seděl jsem v písku se zkříženýma nohama a meditoval o životě. "Co mě ještě čeká?"
Měl jsem za sebou celý rok celibátu, protože jsem měl pocit, že žádostivost je přímou příčinou zrození a to je zase prvotní příčinou utrpení a smrti a já se skutečně, a to nelžu, dopracoval k tomu, že jsem považoval žádostivost za něco nepřístojného nebo dokonce krutého. Pokaždé, když jsem se bezděčně ohlédnul na krásné indiánky, tak jsem si říkal: "Krásné holky kopají hroby." Absence aktivní touhy mi přinesla nový, klidný, pohodový život, který se mi dost líbil.
Když jsem byl ještě malý kluk, vůbec jsem se necítil jako Američan, s celým tím ideálem předměstí a celkovou bezútěšnou šedivou novinovou cenzurou veškerých opravdových hodnot, ale když jsem objevil buddhismus, najednou jsem cítil, že už jsem kdysi žil, před neskutečně dávnými věky a kvůli chybám a hříchům toho minulého života jsem byl degradován do mnohem ubožejších sfér existence, a moje karma se proto musela zrodit v Americe, kde už nikdo nevěří ve svobodu. Proto jsem taky vždycky sympatizoval s hnutími za svobodu, jako byl anarchismus a vůbec...
Univerzity nejsou nic jiného než přípravky ke ztrátě identity středních tříd, což se perfektně projevuje všude kolem kampusu, kde jsou řady baráků zámožných rodinek, s trávníkem a televizí v každém obýváku a všichni se ve stejnou chvíli dívají na to samé a ve stejnou chvíli si myslí to samé.
Tyhle zatracený lovce nenávidím, protože všechno, co je zajímá, je namířit pušku na nějakou bezmocnou vnímavou bytost a zabít ji, ale za každého živého tvora, kterého tihle skuteční hajzlové zabijí, se potom narodí tisíckrát znova, aby podstoupili peklo samsáry, a to jim tedy dost patří.
Když zjistili, že jsme do přírody nevyrazili zabíjet zvířata, ale jenom lézt po horách, považovali nás za beznadějné blázny.
Blaženě jsem se rozhlížel po nádherných vysokých stromech a říkal si: "Ach, jaká to noc, naplněná opravdovým sladkým spánkem, do jakých asi meditací se mohu v tomto obrovském tichu Neznáma dostat!"
Chci se to všechno naučit, jak se balí ruksaky a co mám udělat, až budu mít plný zuby civilizace a budu se chtít zašít do hor.
Mlčet je jako hora zlata.
Zenové rčení: "Když se dostaneš na vrchol hory, šplhej dál."
Četl jsem Whitmana a vím, co tímhle myslí, "Hlavu vzhůru, otroci, hrůzou cizí despoty naplňte", tím chce říct, že tohle je postoj barda, bláznivého zenového básníka starých stezek pustinou, rozumíte, to celé je prostě svět plný tuláků s ruksaky na zádech, dharmových tuláků, kteří odmítají souhlasit s všeobecným požadavkem, aby spotřebovávali všechno, co se vyrobí, a museli proto pracovat, aby měli tuhle výsadu konzumovat, všechny tyhle sračky ve skutečnosti nikdy nechtěli, jako ledničky, televize, auta nebo přinejmenším aspoň ty nový luxusní káry, tukové oleje na vlasy, deodoranty a všechny ty hovadiny, které po týdnu nakonec stejně najdete v popelnici, tihle všichni jsou totiž uvězněni v systému, který se skládá z práce, výroby, spotřeby, práce, výroby a spotřeby, ale já mám takovou představu parádní ruksakové revoluce tisíců mladých Američanů, kteří se tu budou toulat s batohy na zádech a všichni to budou blázni zenu, kteří se věnují psaní básní, které se jim najednou jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu objeví v hlavě a kteří taky díky neobvyklým a neočekávaným činům dál nabízejí vize věčné svobody pro všechny, pro všechny živé bytosti.
V tomhle světě žít nemůžeš, ale přitom se nedá nikam jinam odejít.
S blázny zenu bylo všechno v pohodě, sanitka z blázince byla moc daleko, aby nás mohli slyšet. V tom všem ale byla moudrost, což pochopíte, když se někdy v noci projdete nějakou předměstskou ulicí a po obou stranách ulice míjíte domy, v obýváku svítí lampa, vrhá zlaté paprsky a uvnitř je malý modrý čtverec televize a každá rodina nejspíš upírá pozornost na stejný pořad; nikdo nemluví; na dvorcích je ticho; štěkají na vás psi, protože místo na kolech se tam pohybujete po lidských nohách. Až se to začne objevovat, kdy všichni na celém světě budou brzo uvažovat stejně, tak to pochopíte.
Vidím ho, jak si vykračuje s ruksakem na zádech po městských ulicích, míjí modrá televizní okna domů, sám, a jeho myšlenky jsou jediné, které nejsou zelektrizované a uváděné v nadšení podle Hlavního vypínače.

Jonathan Swift

20. října 2014 v 14:47 | čajovna |  Swift

*30.11.1667 - †19.10.1745
Narozen/a v: Dublin, Irsko

Životopis:
Jonathan Swift se narodil v Dublinu anglickým rodičům. Záhy přišel o oba rodiče (otec mu zemřel dokonce před jeho narozením) a o výchovu se pak staral jeho strýc. Swift studoval na latinské škole v Kilkenny a v letech 1682-1686 absolvoval s ne příliš dobrým prospěchem dublinskou univerzitu Trinity College. Roku 1688 odjel do Londýna, aby se stal tajemníkem vynikajícího anglického státníka, předního whigistického politika, diplomata a učence sira Williama Templea, na jehož doporučení se dal vysvětit na kněze. Za svého dlouhého pobytu na Templeově venkovském sídle Moor Park získal Swift značné vzdělání a politický rozhled, poznal řadu významných osobností a sám začal psát.
Po Templeově smrti roku 1699 působil Jonathan Swift deset let jako farář v irském Laracoru u Dublinu. Roku 1702 získal na dublinské universitě Trinity College titul doktora teologie. Často také jezdil na delší pobyty do Londýna, kde se díky svým politickým pamfletům stal známou osobností. Kolem roku 1710 se rozešel s whigy, u kterých nedokázal vzbudit zájem o problémy chudé irské církve, a přešel k toryům, jejímž představitelům prokazoval neocenitelné služby svými politickými brožurami, pamflety a články v časopise The Examiner, který nějaký čas vedl. Ale ani jejich podpora mu nepomohla získat stálé místo v Anglii a ani se nestal biskupem, jak očekával. Byl jen roku 1713 jmenován děkanem katedrály sv. Patrika v Dublinu, kde od roku 1714 prožil zbytek svého života.
Od roku 1701 měl Swift poměr s Ester Johnsonovou, se kterou se seznámil jako její učitel za svého působení u sira Templea a která s ním žila v Irsku až do své smrti roku 1728 (je to známá "Stella", jak ji jmenoval ve svých četných dopisech). Kromě se Swift ještě blízce stýkal s Ester Vanhomrighovou (Swift jí dal přezdívku "Vanessa"), jenž se do něj vášnivě zamilovala, když mu bylo přes čtyřicet (jí bylo o dvacet čtyři let méně). I Vanessa šla za Swiftem do Irska, kde zemřela roku 1723, nedlouho poté co mezi Swiftem a jí došlo k roztržce vzniklé tím, že se dozvěděla o své sokyni a napsala buď jí nebo Swiftovi list, který jí děkan neodpustil.
Po "Stellině" smrti se začal Swift čím dál tím více stranit veřejnosti i svých přátel a žil nakonec v úplné odloučenosti. Poslední jeho léta byla poznamenána vleklou chorobou, kdy ztratil sluch a schopnost řeči a byl postihnut šílenstvím.
Zdroj: Wikipedie

J.Swift: Gulliverovy cesty (výpisky)

20. října 2014 v 14:44 | čajovna |  Swift
Je zřejmo, že i v našem hlavním městě je na tisíce Jahuů, kteří se od svých spoluzvířat v zemi Hvajninimů liší jen tím, že jaksi brebentí a nechodí nazí? Psal jsem pro jejich nápravu, a ne pochvalu.
Přiznávám se upřímně, že od posledního návratu některé zkažené rysy mé jahuovské povahy ve mně ožily obcováním s několika lidmi z vašeho plemene, a zvláště obcováním s rodinou, což je nevyhnutelné; jinak bych se nebyl nikdy podjal tak zpozdilého záměru napravovat jahuovské plémě v našem království; ale ode všech takových blouznivých plánů jsem už navždy upustil.
V názorech na povinnosti rodičů a dětí se od nás nesmírně liší. Protože je spojení samce a samice založeno na velkém přírodním zákoně o rozplemeňování a udržování druhu, podle Liliputánů se i muži a ženy nezbytně spojují jako jiní živočichové, jsouce puzeni žádostivostí, a jejich něžný cit k dětem pochází ze stejného přírodního zákona; proto vůbec neuznávají, že by bylo dítě nějak zavázáno otci za to, že je zplodil, anebo matce, že je přivedla na svět, což nebylo, uvážíme-li trampoty lidského života, samo o sobě žádným dobrodiním a rodiče na to ani nepomýšleli, neboť se v milostném obcování obírali jinými myšlenkami.
Rozhodl jsem se, že už nikdy, bude-li mi jen trochu možno vyhnout se tomu, nebudu skládat důvěru ve vladaře a ministry.
Jak marná je snaha člověka, když usiluje dodat si vážnosti před těmi, kdož mu nejsou naprosto rovni, ba ani nesnesou srovnání s ním.
Nadobro ho ohromil můj dějepisný přehled událostí u nás za poslední století. Dušoval se, že je to pouhá snůška spiknutí, vzpour, vražd, řeží, převratů, vypovídání, nejhorších to následků lakoty, stranictví, licoměrnosti, prorady, ukrutenství, zběsilosti, šílenství, zášti, závisti, chlípnosti, zloby a ctižádostivosti.
"Dokázals jasně, že nevzdělanost, lenost a neřest jsou vlastně nezbytnými vlastnostmi pro zákonodárce. Ale z toho, co jsem se dověděl z tvé zprávy, a z odpovědí, které jsem z tebe pracně vymámil a vyždímal, nemohu leč usoudit, že valná část tvých krajanů je nejškodlivější drobná hnusná havěť, jaká se kdy z dopuštění přírody plazila po povrchu země."
Dobře se pamatuji, že když jsem jednoho dne v rozmluvě s králem prohodil, že je u nás napsáno několik tisíc knih o umění vládnout, pojal (přímo proti mému úmyslu) velmi chatrné mínění o našem rozumu. Podle jeho názoru každý, kdo vypěstuje dva obilné klasy nebo dvě stébla trávy na půdě, kde rostlo dříve jen jedno, zaslouží se více o lidstvo a prokáže vlasti důležitější službu než všichni politikové dohromady.
Učenost tohoto národa je velmi kusá. U nás by si jich tedy tuze nevážili. O idejích, bytnostech, abstrakcích a pomyslných pojmech nemohl jsem jim vpravit do hlavy ani nejmenší představu.
Kniha pojednává o slabosti lidského pokolení a kromě ženských a obyčejných lidí nikdo si ji tuze necení. Spisovatel probral celou obvyklou látku evropských moralistů a ukázal, jak nepatrný, bídný a bezradný je svou přirozeností člověk. Neubránil jsem se myšlence, jak obecně je rozšířen sklon vyvozovat z našich rozporů s přírodou mravoučné lekce, či spíše reptání a nářek. A jsem přesvědčen, že by se při důkladném zkoumání ukázalo, že jsou u nás právě tak bezdůvodné jako u toho národa.
Měl velkou chuť opatřit mi ženu mé velikosti, abych s ní rozplemenil chov; byl bych však, myslím, raději zahynul, než bych se tak ponížil a zplodil potomstvo, které by chovali v kleci jako ochočené kanáry a časem třeba i prodávali urozeným lidem jako rarity. Jinak se mnou zacházeli velmi vlídně: byl jsem miláčkem velkého krále a královny a potěšením pro celý dvůr, jenže za podmínek nesrovnávajících se s lidskou důstojností. Chtěl jsem být mezi lidmi, s nimiž bych mohl hovořit jako rovný s rovným.
Rozumná mysl je vždycky přístupná pravdě.
Žádal jsem, aby se mi zjevil v jedné velké místnosti římský senát a v druhé pro srovnání moderní sněm. První vypadal jako shromáždění bohatýrů a polobohů, druhý jako smečka kramářů, kapsářů, banditů a chvastounů.
Věru, chatrného mínění jsem nabyl o lidské moudrosti a bezúhonnosti, když jsem po pravdě zvěděl o zdrojích a pohnutkách velikých činů a revolucí na světě a o malicherných příhodách, jimž vděčí za svůj zdar.
Dokazovali mi pádnými důvody, že se královský dvůr bez zkaženosti ani neudrží, neboť ono neústupné, smělé, vzpurné smýšlení, jež člověku propůjčuje ctnost, jenom ustavičně brzdí veřejné záležitosti.
Prosil jsem toliko za prominutí, když neodhalím ony části, jež nás naučila příroda zakrývat. Pán mi na to odpověděl, že má řeč mu zní velmi divně; nechápal totiž, proč by nás učila příroda zakrývat to, co nám sama dala. On sám ani jeho rodina prý se nestydí za žádnou část těla.
Přiznávám sice, že jsem Jahuům venkoncem podoben, ale jejich zvrhlou a surovou povahu si nedovedu vysvětlit.
"Cos mi řekl," ozval se můj pán, "o válce, ukazuje věru nanejvýš podivuhodné účinky onoho rozumu, který si nalháváte." Řekl, že kdo rozumí povaze Jahuů, ten snad lehce uvěří, že je u tak mrzkého živočicha možné, aby byl schopen všech skutků, jež jsem vyjmenoval, vyrovná-li se jeho síla a úskočnost jeho zlobě. Má řeč v něm ještě posílila odpor k celému tomu pokolení a pozoruje, že mu působí v hlavě zmatek, jaký dosud naprosto nepoznal. Když si jeho uši zvyknou na tak ohavná slova, zdá se mu, že je možná budou znenáhla přijímat s menším hnusem. Třebaže má tamní Jahuy v nenávisti, přece prý jim nemá za zlé jejich protivné vlastnosti, právě tak jako nezazlívá gnnajhovi (dravému ptáku) ukrutnost nebo ostrému kameni, že mu rozrývá kopyto. Ale když může být tvor, který si nalhává rozum, schopen takových zvráceností, hrozí se, není-li snad zkáza té vlohy horší než sama zvířeckost. Snad jsme místo rozumem nadáni toliko nějakou vlastností, která dovede jen posílit naše přirozené neřesti; zdá se mu totiž, že příroda a rozum jsou dostatečnými vůdci pro rozumné živočichy, za něž se vydáváme, neboť nám ukazují, co činit a čeho se vystříhat.
Srovnání přečetných ctností těch výtečných čtvernožců s lidskými zvrhlostmi otevřelo mi oči a rozšířilo můj duševní obzor, takže jsem se začal na lidské skutky a náruživosti dívat v docela jiném světle a začal si myslit, že mi nestojí za to, šetřit cti svého rodu. Byl jsem pevně odhodlán nevrátit se již nikdy k lidskému pokolení, nýbrž strávit zbytek života rozjímáním a pěstováním všelikých ctností mezi těmi podivuhodnými Hvajninimy, kde nebudu mít příkladu ani popudu k neřesti.
Pokládá nás za jakési živočichy, jimž se dostalo, ač nemůže uhádnout jakou náhodou, jakési špetičky rozumu. Jenže my jej vynakládáme jenom na to, abychom s jeho pomocí ještě zhoršili své přirozené zvrhlosti a osvojili si jiné, které nám příroda nedala. Připravujeme se o těch několik málo schopností, jež nám uštědřila, rozmnožili jsme zdárně své přirozené potřeby a celý život marně usilujeme ukojit je svými vynálezy. Naše soustava vlády a zákona pochází zřejmě z našich hrubých nedostatků rozumu a tudíž i ctnosti. Vždyť rozumnému tvoru není nic jiného třeba, než aby se řídil pouhým rozumem. Nemáme tedy práva dovolávat se toho čestného názvu už jen podle zprávy, kterou jsem mu o našich lidech podal.
Byl naprosto přesvědčen, že ze samého záští, které mám k těm hovadům, nedám se jimi zkazit.
U žádného člověka se tak neosvědčila pravdivost těchto dvou zásad: že totiž přirozenost se ukojí velmi lehce a nouze je matkou vynalézavosti. Těšil jsem se naprostému tělesnému zdraví a duševnímu klidu.
Probral všechny naše neřesti a pošetilosti a odhalil mnoho takových, o nichž jsem se mu ani nezmínil, a to tak, že si představil, jaké vlastnosti by v sobě mohl vyvinout tamní Jahu se špetkou rozumu. A došel k závěru až příliš pravděpodobnému, že je to tvor ničemný a bídný. Když jsem pomyslil na rodinu, přátele, krajany a na lidské pokolení vůbec, viděl jsem, co skutečně jsou.

J.Swift: Skromný návrh

20. října 2014 v 14:41 | čajovna |  Swift
JAK ZABRÁNIT TOMU, ABY SE DĚTI CHUDÝCH LIDÍ STÁVALY BŘEMENEM RODIČŮ ČI ZEMĚ, A JAK JE UČINIT VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÝMI

Domnívám se, že se všichni shodneme, že neobyčejně vysoký počet dětí v náruči, na hřbetě nebo u sukní matek a často i u kalhot otců představuje za nynějšího odsouzeníhodného stavu našeho království značný důvod k nářkům, a tudíž že si každý, kdo by přišel na nějaký levný a snadný postup, jenž by umožnil učinit z těchto dětí zdravé a užitečné členy společnosti, zaslouží od veřejnosti přinejmenším, aby mu postavila pomník za to, že se stal zachráncem národa.
Navrhuji, aby o děti bylo postaráno takovým způsobem, že místo aby se staly přítěží pro rodiče či obec, naopak budou samy přispívat k nasycení a částečně rovněž k oblečení mnoha tisíců.
Proto na tomto místě skromně předložím své vlastní myšlenky, jež - alespoň jak doufám - nevyvolají nejmenší námitky.
Zdravé a dobře živené malé dítě je v jednom roce svého věku tou nejjemnější, nejvýživnější a nejzdravější potravou, a přitom vůbec nezáleží na tom, zda je podáváno dušené, rožněné, zapečené nebo uvařené, a já sám vůbec nepochybuji, že se rovněž může servírovat v podobě frikasé nebo ragú.
Proto skromně předkládám veřejnosti k úvaze, že ze sto dvaceti tisíc dětí lze dvacet tisíc vyhradit k rozplozování, z čehož na mužské pohlaví připadne podíl pouhé jedné čtvrtiny, což je více, než ponecháváme ovcím, černým kravám či sviním, a zdůvodňuji to tím, že jeden muž postačí na to, aby posloužil čtyřem ženám. Zbývajících sto tisíc pak může být po dosažení věku jednoho roku nabídnuto k prodeji vznešeným a zámožným osobám, přičemž má být matkám vždy doporučeno, aby je v posledním měsíci nechaly co nejvíce pít, aby ztloustly a ztučněly a nakonec se mohly dostat na vybranou tabuli. Jedno dítě vydá dvě porce k uctění přátel, a stoluje-li rodina sama bez hostů, přední a zadní čtvrtka vydá na slušné jídlo a ochucena trochou soli a pepře bude velmi dobrá, uvaří-li se čtvrtého dne, obzvláště pak v zimě.
Jsem přesvědčen, že každý urozený pán bez reptání vydá deset šilinků za poražené dobře vykrmené dítě, z něhož budou - jak jsem už uvedl - čtyři porce skvělého výživného masa, bude-li mít u stolu pouze nějakého obzvláště milého přítele nebo svou vlastní rodinu.
Ti, kdo jsou nesmírně šetrní (a musím uznat, že doba to vyžaduje), mohou z vyvrženého dítěte stáhnout kůži, z níž budou po náležitém zpracování obdivuhodné rukavice pro dámy a letní holínky pro urozené pány.
Pro tento účel mohou být vyhrazena jatka v nejvhodnějších čtvrtích, a řezníků se - tím si můžeme být jisti - určitě nebude nedostávat, ačkoli spíše doporučuji, aby se děti kupovaly živé a aby se z nich postupně odřezávalo nožem, když jsou horké, jak to děláme při pečení selat.
Mnozí urození pánové v našem království v poslední době vybili své jeleny, a tudíž by nedostatek zvěřiny mohl být docela dobře nahrazen těly mladých chlapců a děvčat, jimž není více než čtrnáct, ani méně než dvanáct let. Avšak pokud jde o muže, jejich maso je v důsledku neustálého tělesného pohybu tuhé a nedostatečně tučné, podobně jako tomu bývá u našich školáků, a chutná nepříjemně, a jejich náležité vykrmení by neodpovídalo vynaloženým výdajům. Pokud však jde o ženy, není nepravděpodobné, že někteří úzkostliví lidé by možná projevili sklony k odsuzování takové praxe (i když vlastně zcela nespravedlivě), podle jejich mínění téměř hraničící s krutostí.
Proslulý Psalmanazar, domorodec z ostrova Formosa, řekl, že je-li u nich doma popraven nějaký mladý člověk, kat prodá jeho tělo urozeným osobám jako prvotřídní lahůdku, a že svého času bylo tělo
vypasené patnáctileté dívky, kterou ukřižovali za pokus o otrávení císaře, rovnou z popraviště rozprodáno po částech prvnímu státnímu ministru Jeho Císařského Veličenstva a dalším významným dvorním mandarínům za čtyři sta korun. Nemohu však ani popřít, že kdyby se stejným způsobem naložilo v našem městě s několika baculatými děvčaty, která se, aniž vlastní jedinou vindru, nemohou hnout na veřejnosti bez nosítek ani objevit v divadle a na různých společenských shromážděních bez cizokrajné nádhery, za niž nikdy nezaplatí, naše království by tím rozhodně o nic nepřišlo.
Domnívám se, že výhody návrhu, jejž jsem předložil, jsou četné a každému zřejmé a rovněž mají prvořadý význam.
Poněvadž, za prvé, značně sníží počet papeženců, jimiž už jsme pohlceni, poněvadž se rozmnožují nejvíc v celém království a zároveň jsou našimi největšími nepřáteli.
Za druhé, zisk v podobě rozšíření počtu chodů u tabule všech zámožných urozených pánů v království, kteří mají alespoň trochu jemnější jazýček. A peníze budou obíhat mezi námi samými, poněvadž zboží vyrůstá a pěstuje se zcela z domácích zdrojů.
Za třetí, ti, kdo se neustále rozmnožují, se kromě zisku osmi šilinků ročně ještě zbaví břemene spojeného s výživou těchto dětí poté, co dosáhnou věku jednoho roku.
Za čtvrté, tato strava podobně přiláká velký počet hostů do taveren, v nichž vinárníci určitě projeví prozíravost a opatří si nejlepší recepty na dokonalé ochucení, což povede k tomu, že do jejich podniků budou chodit jemnostpáni, kteří si oprávněně cení sami sebe za znalost vybraných jídel, a zkušeného kuchaře, jenž se dovede zavděčit svým strávníkům a postará se, aby jeho krmě byla tak drahá, jak jim jen bude libo.
Za páté, brzy bychom se měli v řadách žen dočkat upřímného soutěžení o to, která z nich dodá na trh nejlépe vykrmené dítě. Muži by měli svým manželkám projevovat v době těhotenství stejnou náklonnost, jakou dávají najevo svým březím klisnám, stelným krávám či zabřezlým sviním, když se chystají mít mladé, a přestanou je bít a kopat (jak tomu často bývá), poněvadž se budou bát, aby jejich ženy nepotratily.
Mohl bych vyjmenovat ještě celou řadu dalších výhod. Například přírůstek několika tisíc vykuchaných dětských těl posilující náš vývoz soleného hovězího v sudech, zvýšení množství vepřového masa a zlepšení přípravy dobré slaniny, již často postrádáme v důsledku přílišného vybíjení vepřů, kteří se ocitají až příliš často na našem stole, a jejíž chuť v žádném případě nelze srovnávat s chutí ani lahodností dobře narostlého, tučného jednoletého dítěte, jež se upečené vcelku stane značnou lahůdkou při výroční hostině pořádané starostou města nebo při kterékoli další veřejné slavnosti. Ty však spolu s řadou dalších raději vynechám, protože si velice zakládám na stručnosti.
Tisíc rodin žijících v našem městě se stane stálými konzumenty dětského masa a další je třeba budou mít při různých příležitostech, jež jsou pohnutkou k společenskému veselí, obzvláště pak při svatbách a křtinách.
Nenapadá mě ani jediná námitka, již by bylo proti tomuto návrhu možno vznést, kromě té, že by se tím značně snížil počet obyvatel našeho království. To samozřejmě rád uznávám a ta námitka také byla jediným zásadním důvodem, proč jsem tento plán předložil světu.
Koneckonců netrvám tak neústupně na svém názoru, abych odmítal nějakou nabídku předloženou moudrými lidmi, jež bude shledána stejně nevinnou, levnou, snadnou a účinnou.
KONEC

J.Swift: Rozjímání o koštěti

20. října 2014 v 14:40 | čajovna |  Swift
To zapomenuté koště, které teď vidíte neslavně odhozené támhle v opuštěném koutě, jsem kdysi znal v kvetoucím stavu v lese. Překypovalo mízou a bylo plné mohutných větví a listí, avšak teď neposedné lidské umění marně předstírá, že soupeří s přírodou, když přivázalo tu otep zvadlých haluzí k vyschlému klacku. V nejlepším případě se stalo pravým opakem toho, čím bývalo, totiž stromem obráceným korunou dolů s větvemi na zemi a kořeny ve vzduchu - teď je bere do ruky každá ušmudlaná cuchta odsouzená ke své jednotvárné špinavé práci, když mu rozmar osudu přiřkl, aby sice udržovalo věci v čistotě, avšak samo zůstalo odporným, a nakonec, až bude v rukou služek ošoupán až na pahýl, je buď vyhodí ze dveří, anebo je čeká poslední využití a rozdělají od něj oheň v krbu. Když jsem to spatřil, s povzdechem jsem si v duchu řekl: smrtelný člověk je skutečně koštětem! Příroda jej poslala na tento svět silného a plného energie v kvetoucím stavu s vlastními vlasy na hlavě, náležitými větvemi této rozumně uvažující rostliny, ale pak mu sekera nestřídmosti osekala zelené haluze a ponechala z něho pouhý seschlý klacek. Vzápětí se tedy uchýlil k umění, nasadil si paruku a sám zakládá vlastní cenu na nepřirozeném chomáči vlasů, jenž nevyrostl na jeho hlavě, který je celý posypaný pudrem, avšak kdyby v tom okamžiku naše koště, pyšné na onu ukořistěnou březovou parádu, již nikdy nenosilo, a celé pokryté prachem, byť by byl smeten v pokoji té nejkrásnější dámy, mělo předstírat, že vstupuje na scénu, snadno bychom se mu mohli vysmát a pohrdat jím za jeho marnivost. Jak zaujatými soudci své vlastní skvělosti a vad jiných lidí to jsme!
Avšak třeba si řeknete, že takové koště je emblémem stromu postaveného na hlavu - ale prosím vás, čím jiným je člověk než tvorem obráceným nohama vzhůru, jehož zvířecí schopnosti se neustále vozí na jeho rozumu, který má hlavu tam, kde má mít paty - brodící se prachem! -, a který se přesto navzdory všem svým chybám pasuje na všeobecného nápravce a oprávce zlořádů, napravovatele stížností, šťourá do každého zaneřáděného koutu přírody a vynáší na světlo skryté zkaženosti, víří velký oblak prachu tam, kde předtím žádný nebyl, a celou tu dobu se válí právě v té špíně, již - jak předstírá - sám vymetá. Své poslední dny pak tráví v otroctví žen, obvykle těch, které si toho nejméně zasluhují, až ho nakonec, podobně jako jeho bratra proutěné pometlo, ošoupaného až na holé dřevo, buďto vykopnou ze dveří, anebo použijí k rozdělání ohně, jehož plameny se zahřívají jiní.

Citáty J.Swifta

20. října 2014 v 14:39 | čajovna |  Swift
I génius má své hranice, kdežto hloupost je nekonečná.
*
Když pozoruji, jak jsou lidé zlí, nikdy se tomu nedivím, ale často se divím, že se nestydí.
*
Život je tragédií pro toho, kdo cítí, a komedie pro toho, kdo myslí.
*
Stoické učení, že máme odstranit své potřeby, mi připadá jako výzva odřezat si nohy, abychom nepotřebovali boty.
*
Myšlenky o rozmanitých věcech:
Když se na světě objeví opravdový génius, pozná se podle toho znamení, že se všichni hlupci proti němu spolčí.

Oscar Wilde

19. října 2014 v 11:58 | čajovna |  Výročí

*16.10.1854 - †30.11.1900

Životopis:
Jeho otec William byl přední irský oční a ušní chirurg, jeho matka Jane byla úspěšnou spisovatelkou a irskou nacionalistkou, píšící pod jménem "Speranza". Oscar Wilde studoval s výborným prospěchem klasickou filologii v Dublinu a na Oxfordu, kde začal psát verše a seznámil se s dekadentními názory, které na něho měly velký vliv. Žil svobodně bez ohledu na konvence a pokryteckou morálku vyšších vrstev viktoriánské Anglie, vědomě šokoval prudérní společnost.
Dne 29. května 1884 se oženil s Constance Lloydovou, jejíž finanční zabezpečení mu umožnilo žít v relativním luxusu. Oscar Wilde byl citlivým a milujícím otcem dvou synů - Cyrila a Vyvyana. Od roku 1891 se datovalo Wildovo intimní přátelství s lordem Alfredem "Bosie" Douglasem. Čtyři roky poté byl obžalován z homosexuality, která byla v Anglii od r. 1895 ilegální, a byl odsouzen na 2 roky těžkých nucených prací ve Wandsworthu a poté v Readingu.
Jeho žena Constance se od něj odvrátila a změnila sobě a synům příjmení na Hollandovi. Constance zemřela v roce 1898 v italském Janově, syn Cyril byl zabit během 1. světové války ve Francii. Vyvyan se stal spisovatelem a překladatelem a roku 1954 publikoval své paměti.
Oscar Wilde, který se nechal přejmenovat na Sebastiana Melmotha, se po návratu z vězení potuloval po Evropě, převážně pobýval ve Francii. Zemřel v bídě s podlomeným zdravím v hotelu d´Alsace v rue des Beaux-Arts. V okamžiku jeho smrti s ním byli jeho přátelé Robert Ross a Regie Sherard. Je pochován na hřbitově Père Lachaise v Paříži, původně však byly jeho ostatky uloženy na hřbitově v Bagneux. Výdaje na pohřeb zaplatil lord Alfred, který se ho také zúčastnil.

Zdroj: wikipedia.org

Citáty O.Wilde

19. října 2014 v 11:54 | čajovna |  O.Wilde
Myslím, že Bůh stvořením člověka poněkud neodhadl své schopnosti.
*
(Salome)
Luna je chladná a cudná... Určitě je panna. Je krásná jako panna... Ano, je panna. Nikdy se neposkvrnila. Nikdy. Nikdy se neoddala lidem jako ostatní bohové.
*
Historie ženy je historií nejhorší tyranie, jakou kdy svět poznal: Tyranie slabého nad silným.
*
Uměním a jen uměním se zdokonalujeme. Umění a jen umění nás může odvrátit od špinavého, nebezpečného života.
*
Štěstí ženatého muže spočívá v množství žen, se kterými se neoženil.
*
Žít, to je nejvzácnější dar na světě, neboť většina lidí jenom existuje.
*
Když jsme šťastni, jsme vždycky dobří, ale když jsme dobří, nejsme vždycky šťastni.
*
Knihy, kterým svět říká nemorální, to jsou knihy, jež světu předvádějí jeho vlastní hanebnost.
*
(Zločin lorda Artura Savilla. Studie o povinnosti.)
"Ne, vůbec nejsem cynická, jen mám zkušenosti, jenže to je celkem totéž."
*
Věrnost je často jen vášnivá touha po majetku. Mnoho věcí bychom rádi odhodili, kdybychom se nebáli, že je opět někdo zdvihne.
*
Říkat lidem, co by měli číst, je obvykle stejně tak zbytečné jako škodlivé, neboť skutečné pochopení literatury je otázkou temperamentu, nikoliv učení; k Parnasu neexistuje žádný návod a nic, co se člověk může naučit, za to učení nestojí.
*
V Oxfordu dostal mladý Oscar Wilde u jedné zkoušky za úkol, aby přeložil z řečtiny novozákonní pašijový příběh, a poněvadž překládal snadno a přesně, řekli mu zkoušející, že může skončit. Wilde pokračoval a zkoušející jej znovu zastavili. "Ach, nechte mě pokračovat," řekl Wilde, "chci vědět, jak to dopadne."

Výpisky z díla O.Wilde: Obraz Dorina Graye

19. října 2014 v 11:52 | čajovna |  O.Wilde

Soulad duše a těla - co je v tom všechno skryto! My jsme v tom svém šílenství ty dva pojmy od sebe oddělili a vynalezli jsme realismus, který je vulgární, a ideály, které jsou prázdné.

Jenom lidé, kteří jsou s rozumem v koncích, pořád o něčem diskutují.

To, že jsme potlačili přirozenost divochů, má svou tragickou dohru v našem vlastním sebezapírání, které maří naše životy.

Říkali, že je sobec, protože z něho neměli žádný prospěch.

Lidumilové ztrácejí všechen smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.

Už mě ani nenapadne něco schvalovat nebo neschvalovat. Takový poměr k životu by byl nesmyslný. Nejsme na světě proto, abychom stavěli na odiv své mravní předsudky. Nikdy si nevšímám toho, co říkají lidé obyčejní, a nikdy nezasahuji do toho, co dělají lidé půvabní.

Opravdu stinnou stránkou manželství je to, že dělá z člověka tvora nesobeckého. A nesobečtí lidé jsou bezbarví. Postrádají individualitu.

Být dobrý znamená být v souladu sám se sebou. Nesouzvuk nastává, když jsme nuceni být v souladu s jinými lidmi. Vlastní život - to je to důležité. Co se životů našich bližních týče, můžeme se, když si přejeme být šosáky nebo puritány, blýskat svými morálními názory na ně, ale středem našeho zájmu nejsou. Ostatně, individualismus má vskutku vyšší poslání. Podle moderní morálky má člověk uznávat měřítka současného věku. Já tvrdím, že uznávat měřítka současného věku znamená pro každého kultivovaného člověka jistý druh nejsprostší nemorálnosti.

Být zbožňován, to je jen na obtíž. Ženy s námi jednají zrovna tak, jako jedná lidstvo se svými bohy. Klaní se nám a pořád nás trápí, abychom pro ně něco udělali.

Ženy si krutosti váží víc než čehokoli jiného. Mají podivuhodně primitivní pudy. My je emancipujeme, ale přesto jsou to pořád otrokyně, které hledají pány. Jsou rády, když je někdo ovládá.

Přijdete mě utěšit. Pak zjistíte, že už útěchu nepotřebuji, a začnete se vztekat. To jsou ty soucitné povahy!

Uctívání smyslů se často, a do jisté míry právem, zatracuje, neboť lidé pociťují přirozenou, pudovou hrůzu z vášní a vzruchů, které jsou zřejmě silnější než oni sami a o nichž si uvědomují, že je mají společné s méně složitými ústrojnými formami života. Pravou povahu smyslů dosud nikdo nikdy nepochopil a smysly zůstávají jen proto divošské a živočišné, že se svět odjakživa snaží přimět je k poslušnosti vyhladověním, nebo je ubít bolestí, místo aby v nich hleděl vytvořit prvky nové duchovnosti, jejímž převládajícím znakem by měl být jemný cit pro krásu. Čeho se člověk všeho vzdal! A jak bezúčelně! Co všechno od sebe v šílenství úmyslně odhazoval, jak obludné formy sebetrýznění a odříkání si vymýšlel, a důvodem byl vždy strach a výsledkem ponížení nekonečně strašnější než to, jaké si představoval a jakému se ve své nevědomosti snažil uniknout.

Ano, musí přijít nový hédonismus, který by dodal životu čerstvé svěžesti a zachránil ho z toho nevlídného, nesličného puritánství. O askezi, jež umrtvuje smysly, stejně jako o sprosté zhýralosti, jež smysly otupuje, nesmí vědět nic.

Definovat znamená omezovat.

Skutečný život je chaos, ale v obrazotvornosti je cosi strašlivě logického. To obrazotvornost posílá výčitky, aby šly v patách za hříchem. To obrazotvornost se přičiňuje, aby každý zločin plodil nestvůrné potomstvo. Ve všedním skutečném světě nejsou zlí trestáni ani hodní odměňováni. Úspěchu se dostává silným, neúspěch stíhá slabé. Toť vše.

Lidé si lehají na obětní oltář dobrovolně.

Každý zločin je vulgární, stejně jako každá vulgárnost je zločin. Zločin patří výhradně k nižším vrstvám. Já je za to ani v nejmenším nekárám. Dovedu si představit, že zločin pro ně znamená to, co pro nás znamená umění, prostě způsob, jak si opatřit neobyčejné vzrušení.

Mládí! Tomu se nevyrovná nic. Jaký nesmysl mluvit o nevědomosti mládí! Jediní lidé, jejichž názorům teď naslouchám s úctou, jsou lidé mnohem mladší než já. Mám dojem, že jdou přede mnou. Život jim zjevil své nejnovější divy. Pokud jde o starce, těm vždycky odporuji. To dělám ze zásady. Když se jich zeptáte, jaký názor mají na něco, co se přihodilo včera, slavnostně pronesou názory běžné v roce osmnáct set dvacet, kdy lidé nosili vysoké nákrčníky, všemu věřili a naprosto nic nevěděli.

KONEC

Vergilius

18. října 2014 v 9:55 | čajovna |  Vergilius

Narozen: 15. 10. 70 př. n. l.,
Zemřel: 21. 9. 19 př. n. l.,
římský básník; nejvýznamnější latinský epik, chráněnec císaře Augusta.

Zpočátku psal poezii ve stylu neoteriků, která se svým výrazem blíží zejm. Catullovi (Catalepton). Proslavila ho básnická sbírka Bucolica (Zpěvy pastýřské), nazývaná též Eclogae, jíž Vergilius do římského literárního prostředí uvedl Theokritovu pastýřskou idylu. Na rozdíl od svého řeckého předchůdce vnesl Vergilius do idylického světa pastýřů římský politický mýtus; nejslavnější, čtvrtá ekloga, předpovídající zrození božského dítěte a příchod Zlatého věku, byla později vykládána v křesťanském duchu jako předzvěst Kristova zrození. Učená skladba Georgica (Zpěvy rolnické), zahrnující čtyři zpěvy (o rolnictví, sadařství a vinařství, chovu dobytka a včelařství), podává idealizovaný obraz venkovské práce a oslavuje mír panující pod patronací císaře Augusta. Vrcholem Vergiliovy tvorby je mytologický epos Aeneis, vyprávějící příběh trójského hrdiny Aenea, který po vyvrácení rodného města hledá novou vlast pro svůj národ. Vergilius chtěl tímto eposem vytvořit latinský protějšek Odyssey a Íliady.

Výpisky z díla Vergiliova: Zpěvy rolnické a pastýřské, 1.díl

18. října 2014 v 9:54 | čajovna |  Vergilius
ZPĚVY ROLNICKÉ
(GEORGIKA)

Jak jsou rolníci šťastni, když vlastní výhody znají!
Poctivá zem jim sama a daleko svárlivých bojů
dává výživu snadnou, již rodí jim v hojnosti z půdy,
třebaže vysoký dům, jenž hrdým pyšní se vchodem,
za rána klientů proud jim ze všech nechrlí komnat,
třebaže vchod, jenž želvou se skví, v nich nebudí touhu,
nebudí korintské vázy ni zlatem vyšité šaty,
třebaže fénický nach jim nebarví bělostnou vlnu,
třebaže skořice vonná se nemísí s olejem čistým.
Zato má bezpečný klid, má úskoků neznalý život,
doma má hojnost všeho, má poklid na širých polích,
jeskyně, jezera živá a krásná údolí chladná,
veselé bučení skotu a lahodný pod stromem spánek
vždycky tam má, tam pastvin je dost, též brlohů šelem,
junáctvo ztužilé v práci a skrovným potřebám zvyklé.
Jsou tam slavnosti bohů, ctěn kmet, tam naposled vtiskla
u nich šlépěje své, když prchala ze světa Diké.
Ovoce, které mu strom dá, neb plody, jež pole mu skytne
ochotně samo, ty sklízí a nespatří železné právo,
zběsilý náměstí hluk neb listiny v archivu státním.
Takový na zemi věk též zlatý Saturnus trávil,
dřív než Jupiter sám měl vrchní nad světem vládu,
dřív než bezbožný lid k svým hodům zabíjel krávy.
Také ať krávy matky, jak za otců bylo, ti neplní dojaček bílých,
nýbrž vemena plná ať věnují telátkům milým!
Orfeus, jak vypráví zvěst, prý po sedm měsíců s pláčem
žaloval oblačným srázům a pustého Strymonu proudům,
aneb v jeskyních chladných svůj osud žalostně zpíval,
písní krotil tygry a hýbal tvrdými duby.
Nejinak kvílí slavík a v chladném topolů stínu
pro svá mláďata lká, jež bezcitný vypátral oráč,
holátka z hnízda mu vybral a odnesl - nebohý ptáček
po celou noc pak pláče a znovu vždy plačtivou píseň
počíná, na větvi sedě, a plní okolí nářkem.

Výpisky z díla Vergilia: Zpěvy rolnické a pastýřské, 2.díl

18. října 2014 v 9:53 | čajovna |  Vergilius
ZPĚVY PASTÝŘSKÉ
(BUKOLIKA)

EKLOGA PRVNÍ
Meliboeus, Tityrus
Ty tedy, blažený starče, zde uprostřed potoků známých,
uprostřed posvátných zdrojů si v stinném pohovíš chládku.
Tadyhle živý ten plot, jenž pozemek sousední dělí,
jehožto vrbový květ jest od četných včeliček spásán,
bude tě bzučením tichým, jak doposud, ke spánku zváti,
onde zas pod strmou skálou si k nebesům zapěje vinař,
přitom budou tu lkát též vrkaví holoubci lesní,
které s rozkoší slýcháš, i hrdličky z vysokých jilmů.

EKLOGA DRUHÁ
Korydon
Před kým, bloude, to prcháš? - i bohové bydlili v lesích,
dlel tam i trojský Paris - nechť Pallas ve městech bydlí,
kterým základy dala - my nade vše milujme lesy.

EKLOGA TŘETÍ
Menalkas, Damoetas, Palaemon
Ach, ach! Kterak můj býk jest hubený v šťavnaté vice:
stejně jak pastýřům stád, tak stádům na škodu láska.
Když nedá se člověk přemoci rozkoší lásky,
pak nezkusí hořkostí jejích.

EKLOGA ČTVRTÁ
Poněkud vážnější píseň chci zpívat, sicilské Musy:
Přišel poslední věk, jak kumská hlásala věštba;
velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova,
již se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše.
Chraň jen chlapce, jenž přijíti má: jím skončí železné plémě.
Takto ten skvostný věk nám za tvého konsulství vzejde.
Stopy-li zločinů jsou doposud, vedením svým je
shladíš a stálých hrůz tak zbavíš veškery země.
Chlapec jak bůh už povede život,
s bohy i sám bude vídán,
všechen pak usmíří svět.
Země ti prvé dárky, ó chlapečku, v hojnosti zplodí:
líbezný akant a leknín a kozlík a zelený břečťan,
který se po zemi plazí - a všecko to vyroste samo.
Sama ti kolébka tvá dá hojnost rozkošných květů.
Znenáhla něžný klas již na poli žloutnouti bude,
budou s drsného trní i třpytné viseti hrozny.
Něco však zůstane stop z těch bývalých zločinů.
Motyk nebude zem již snášeti, vinice žabek,
také mohutný oráč už býkům odváže jařmo.
"Taková století přeďte!" svým vřetenům pravily Parky,
svorně, vždyť osudu vůle se nijak nemůže změnit.
Nastup na dráhu slávy, tak vznešenou, čas se už blíží,
drahé ty božské dítě!
Viz, jak klenutý svět svou tíhou celý se chvěje,
země i vysoké nebe i daleké prostory mořské,
viz, jak příští ten věk zas plní radostí všecko!
Ó, kéž těchto se dob můj život ve stáří dočká,
jakož i duch, jenž sílu by měl tvé vylíčit skutky!
Pak by mne nepředčil v písních ni thrácký Orfeus ni Linus.
Usmáním začni už, chlapečku malý, svou poznávat matku -
začni už, chlapečku malý!

EKLOGA DESÁTÁ
Nepějem hluchým ten zpěv, les na vše nám odpověď dává.
Stály i ovečky kol - nás nemají ovečky v záští,
pročež, básníku božský, ni ty jich nechovej v záští!

KONEC

Friedrich Nietzsche

17. října 2014 v 16:26 | čajovna |  Nietzsche

Nietzsche Friedrich, filosof německý (* 15. říj. 1844 v Röcken u Lützenu - † 25. srp. 1900 ve Výmaru), byl syn venkovského faráře. Dle rodinné tradice, na níž Nietzsche sám velmi si zakládal, ale o jejíž pravdivosti někteří životopisci (Lichtenberger) pochybují, pocházel s mateřské strany z polské hraběcí rodiny. Dle přání matčina měl býti knězem, vystudoval gymnasium v Schulpfortě a dal se v Bonnu zapsati na theologii. Avšak v mladistvé mysli nadaného, hloubavého studenta odehrál se process skepse, o němž vypravuje v zápiskách uveřejněných v sebraných spisech, tak že dříve, než studia ukončil, byl s vírou náboženskou, kterou s počátku snažil se symbolickým výkladem spojiti s vědou, na dobro hotov. Odvrátiv se od theologie věnoval se na lipské universitě filologii klass. pod vedením Ritschelovým, jenž si jej velice oblíbil. Na jeho doporučení dostalo se Nietzscheovi professury klass. filologie na lyceu v Basileji, dříve než nabyl doktorátu, který mu zase přičiněním Ritschelovým universita lipská přisoudila bez zkoušek a bez dissertace. Vyvázav se z německého poddanstvi, kdež byl dělostřeleckým důstojníkem v záloze, přednášel na basilejské vys. škole filologii a na paedagogiu tamtéž o filosofii a paedagogice, napsal několik učených rozprav filologických, básnil a pěstoval hudbu. Schopenhauer byl jeho zamilovaným filosofem, a když seznámil se s Wagnerem, stal se nadšeným hlasatelem jeho reformátorských snah a filosofických názorův. Později ovšem, když změnil svůj názor filosofický, odvrátil se od Wagnera a vřelé přátelství přešlo v příkrý antagonism, z čehož mu pošlo mnoho vnitřních i vnějších nesnází a výtek. Čím dále tím méně uspokojovala jej filologie a tím více oddával se filosofickému přemyšlování. Do této doby padá první jeho filosofický spis Die Geburt der Tragoedie aus dem Geiste der Musik (1872), po němž brzy následovaly Unzeitgemässe Betrachtungen (I. David Strauss der Bekenner und der Schriftsteller, II. Vom Nutzen und Nachtheil der Historie für das Leben, lII. Schopenhauer als Erzieher, IV. Richard Wagner in Bayreuth) 1873 - 76. Spisy tyto vzbudily veliký vzruch v německé veřejnosti, avšak spíše na neprospěch autora, v němž viděli pořád více filologa a básníka než filosofa. Jmenovitě první spis byl nepříznivě vítán odbornou kritikou. Přednášky, které touž dobou měl na paedagogiu, vyšly v sebraných spisech pod názvem Über die Zükunft unserer Lehranstalten. Mezitím však Nietzsche onemocněl. Ve válce francouzsko-německé šel dobrovolně ošetřovat raněných, poněvadž jakožto švýcarský občan nesměl chopiti se zbraní, a při té příležitosti ulovil si nemoc, která měla pro něho osudné následky. Dědičná zatíženost podporována touto nemocí počala se projevovati psychosními příznaky. Nietzsche trpíval hroznou nervosou, která jej donutila nejprv vzdáti se professury (1876) a hledati úlevy v lázních a na jihu (v Nizze, Engadinu, Janově), potom činila jej neschopným k veškeré práci duševní na kratší i delší dobu. Věrnou družkou byla mu tu sestra pí. Foersterová. Utrpení to mělo vliv na povahu i na tvoření jeho, nesnadno rozhodnouti, zdaIi blahodárný či zhoubný. N., nemoha souvisle pracovati, používal chvilek úlevy, aby zachycoval myšlenky své stručnými aforismy, v nichž básnickým nadáním zhušťoval je v oslňující obrazy a polemický jejich hrot přiostřoval žíravou satirou a řízným vtipem. Tento druh spisování Nietzsche vypěstil k nebývalé dokonalosti a jemu má děkovati nejvíce za svůj úspěch v širších kruzích, ale ten jest také příčinou útoků stejně četných odpůrců, jimž slabé stránky aforistického psaní (skoky, spory) poskytují vítanou zbraň.


Citáty F. Nietzsche, 1.díl

17. října 2014 v 16:25 | čajovna |  Nietzsche
Věděl jsem již absurdně brzy, v sedmi letech, že mě nikdy nedostihne lidské slovo: viděl mě kdy někdo se nad tím rmoutit?

Nemůže být kolem mne dost ticha, výše a samoty, abych mohl vnímat své nejvnitřnější hlasy.
Když se v lidnatých městech dívám na ty tisíce, jak procházejí kolem s výrazem sklíčenosti nebo chvatu, říkám si vždy znovu, že se musí cítit špatně. Pro ně pro všechny je tu však umění jen k tomu, aby se cítili ještě hůře, ještě sklíčeněji a nesmyslněji nebo ještě uchvátaněji a chtivěji.

Menší povahy, jelikož se hledí o své přátele opřít, ztrácívají kvůli nim zpravidla svou svobodu.

Divadlo a hudba jako kouření hašiše a žvýkání betelu pro Evropany! Kdo nám asi vylíčí celou historii narkotik! - Vždyť je to bezmála historie "vzdělání", takzvaného vyššího vzdělání!

Hudba nejlepší budoucnosti. - Prvním hudebníkem by mi byl ten, kdo by znal jen smutek nejhlubšího štěstí, a jinak už žádný smutek: takový hudebník dosud nežil.

Kdo se sebou není spokojen, je ustavičně připraven se za to mstít: my druzí se staneme jeho oběťmi, třeba jen tím, že budeme muset neustále snášet ošklivý pohled na něj. Neboť pohled na ošklivost činí člověka špatným a nerudným.

Mít talent nestačí: člověk k tomu musí mít i vaše povolení - že, přátelé?

Křesťan, který by byl zároveň umělcem, se nevyskytuje.

Architekt nepředstavuje ani dionýský, ani apollinský stav: zde je to velký akt vůle, vůle přenést hory, opojení velkou vůlí, co se domáhá umění.

Co vlastně požaduji po hudbě: Aby byla jasná a hluboká, jako říjnové odpoledne; aby byla osobitá, bujná, něžná; aby byla malou sladkou ženou, ničemnou a půvabnou.

Zůstat objektivním, tvrdým, pevným, přímým v uplatňování myšlenky - to svedou ze všech nejlépe ještě umělci. Jestliže je na to ale zapotřebí lidí (jako učitelů, státníků atd.), mizí ihned klid a chlad i tvrdost.

Naše náboženství, mravní nauky i filosofie jsou projevy upadání člověka. Hnutí proti tomu: umění.

Otázka a odpověď. - Co teď přejímají domorodé kmeny od Evropanů nejdříve? Kořalku a křesťanství, evropská narkotika. - A na co nejrychleji hynou? - Na evropská narkotika.

Kde člověk dospěje k fundamentálnímu přesvědčení, že mu musí být poroučeno, stává se "věřícím".

Křesťanství je metafyzikou kata.

Teprve křesťanství se svým zásadním odporem proti životu udělalo z pohlavnosti něco nečistého: hodilo lejno na počátek, na předpoklad našeho života.

Kdo má v těle bohosloveckou krev, staví se ke všemu předem křivě a nepoctivě.

Co je knězi po vědě! Stojí na to příliš vysoko! A dosud kněz panoval! - Určoval pojem "pravdy" a "nepravdy".

V křesťanství se nedotýká ani morálka, ani náboženství v žádném bodě skutečnosti.

Křesťanský pojem boha - bůh bohem nemocných, bůh pavouk, bůh duch - jest jedním z nejkoruptnějších pojmů boha, jichž na zemi bylo dosaženo; představuje snad přímo ukazatele minima v sestupném vývoji typu bohů.

Křesťanský je jistý smysl pro ukrutnost, k sobě i k jiným; nenávist k těm, kdo jsou jiného smýšlení; vůle pronásledovat.

Kněz je všude nepostradatelný; ve všech přirozených událostech životních, při zrození, manželství, nemoci, smrti, ani nemluvě o "oběti" (jídle), zjevuje se svatý příživník, aby je učinil nepřirozenými - v jeho řeči: aby je "posvětil".

"Křesťan", to, co se po dvě tisíciletí zve křesťanem, znamená jen tolik, že člověk sám sobě nerozumí!

Právě tím jsou Židé nejosudnějším národem světových dějin: následky jejich vlivu učinily lidstvo do té míry falešným, že ještě dnes může křesťan cítit protižidovsky, aniž v sobě vidí poslední důsledek židovství.

Strach z bolesti - i z nekonečně malé bolesti - nemůže ani jinak skončit nežli v náboženství lásky.

Zovu křesťanství jedinou velikou kletbou, jedinou velikou nejvnitřnější zkažeností, jediným velikým instinktem pomsty, jemuž není prostředku dosti jedovatého, tajného, podzemního, dosti malého - zovu je jedinou nesmrtelnou poskvrnou lidstva.

Jednou se budou na křesťanského kněze dělat narážky jako na "lstivý druh trpaslíka", na "podzemního krtka".

Pojem "bůh" vynalezen jako protipojem k životu - vše škodlivé, otrávené, pomlouvačné, veškeré smrtelné nepřátelství vůči životu je v něm uvedeno v děsivou jednotu!

Soucit je nejpříjemnějším pocitem pro ty, kdo jsou málo hrdí a nemají vyhlídek na velkolepé dobývání: pro ně je snadná kořist - a tou je každý trpící - něčím úchvatným. Soucit je proslulou ctností lehkých děv.

Kde slabý zrak už nedokáže pro přílišnou sublimnost rozeznat zlý pud jako takový, tam člověk klade říši dobra.

Dosah morálky. Nový obraz, který vidíme, ihned konstruujeme za pomoci všech starých zkušeností, jež jsme učinili, podle stupně své poctivosti a spravedlivosti. Neexistují vůbec jiné než morální zážitky, dokonce ani v oblasti smyslového vnímání.

Morálnost je stádní instinkt v jednotlivci.

Špatné svědomí. - Vše, co teď koná, je spořádané a řádné - a přece má přitom špatné svědomí. Neboť jeho úkolem je mimořádné.

Vina. - Ačkoli byli o vině čarodějnictví přesvědčeni i nejbystřejší soudci čarodějnic, a dokonce čarodějnice samy, přesto žádná vina neexistovala. Tak se to má s veškerou vinou.

Cynismus je jediná forma, v níž nízké duše zavadí o to, co je poctivost; a vyšší člověk má při každém hrubším i jemnějším cynismu nastražit uši a pokaždé si blahopřát, že se právě před ním dal bezostyšný šprýmař nebo vědecký satyr do řeči.

"Soucit se všemi" - byl by tvrdostí a tyranií s tebou, vážený sousede!

Sami sobě všichni předstíráme, že jsme prostší, než jsme: zotavujeme se tak z pobytu mezi bližními.

Citáty F. Nietzsche, 2.díl

17. října 2014 v 16:25 | čajovna |  Nietzsche
Jakmile nejvyšší a nejsilnější pudy vášnivě vyrazí na povrch a pohánějí jednotlivce daleko nad průměr a rovinu stádního vědomí ven a výš, ničí sebevědomí obce, o ně se láme její víra v sebe, jakoby její páteř: a proto budou právě tyto pudy nejvíce pranýřovány a zatracovány.

Jedině průměrní mají vyhlídku na pokračování, na potomky - oni jsou lidmi budoucnosti, jedinými, kdo přežijí; "buďte jako oni, staňte se průměrnými!", vyzývá od nynějška jediná morálka, která má ještě smysl, která bude ještě vyslyšena.

Člověk, mnohovrstevné, prolhané, umělé a neprůhledné zvíře, pro ostatní zvířata hrozivé ani ne tak silou jako lstí a chytrostí, vynalezl dobré svědomí, aby jedenkrát zažil svou duši jako jednoduchou.

Ušlápnutý červ se svíjí. Je to chytré. Snižuje tím pravděpodobnost nového střetu. Řečí morálky: pokora.

Omyl záměny příčiny a následku. - Není nebezpečnější omyl než zaměňovat příčinu s následkem: nazval bych ho vlastní zkázou rozumu. Přesto tento omyl patří k nejstarším a nejsvěžejším zvyklostem lidstva: je námi uctíván, jmenuje se "náboženství", "morálka".

Morálka pro lékaře. - Nemocný je parazit společnosti. V jistém stavu je neslušné ještě dále žít. Dalším vegetováním ve zbabělé závislosti na lékařích a ošetřovatelích poté, co byl ztracen smysl života, právo na život, by měla společnost opovrhovat.

Čtěte evangelia jakožto knihy svádění morálkou: tito malí lidé zabavili morálku pro sebe - vědí, jak tomu je s morálkou! Morálkou lze lidstvo nejlépe vodit za nos!

Křesťanská morálka - nejzlovolnější forma vůle ke lži, vlastní lidstva: to, co lidstvo zkazilo.

Definice morálky: Morálka - idiosynkrasie dekadentů s postranním záměrem mstít se na životě - a to s úspěchem. Kladu důraz na tuto definici.

Už jste zpozorovali, že v nebi chybějí všichni zajímaví lidé? To je jenom pokyn pro ženy, kde mohou nejlépe najít svou spásu.

Nejsilnější zkouška charakteru: nedat se zničit svůdností dobra. Dobro jako luxus, jako raffinement, jako neřest.

Přehrdý Evropane devatenáctého století, ty šílíš! Tvé vědění nezavršuje přírodu, nýbrž jen zabíjí tvou vlastní přirozenost. Jen zkus jednou měřit výši toho, co víš, hloubkou toho, co můžeš.

Co můžeme pozorovat při kontaktu kulturních národů s barbary: že totiž nižší kultura pravidelně přejímá od vyšší kultury nejprve její neřesti, slabiny a výstřelky, právě jimi se cítí okouzlena a až nakonec prostřednictvím osvojených neřestí a slabin na sebe nechá zároveň působit i něco z hodnotné síly vyšší kultury.

Knihy pro každého jsou vždy knihy páchnoucí: lpí na nich odér malých lidí.

"Zlepšováním" lidstva je nazýváno zkrocení bestiálního člověka stejně jako vypěstění určitého lidského druhu. Teprve tyto zoologické termíny vyjadřují realitu - ovšem realitu, o níž typický "zlepšovatel", kněz, neví nic a vědět nic nechce... Zkrocení nějakého zvířete nazývat jeho "vylepšením" zní v našich uších skoro jako žert. Kdo ví, co se děje ve zvěřincích, pochybuje o tom, že jsou tím bestie "zlepšovány".

Nikdo nemůže z věcí, včetně knih, získat více, než již ví.

Výchova: v podstatě prostředek ke zničení výjimečného ve prospěch běžnosti. Vzdělání: v podstatě prostředek k obrácení vkusu proti výjimce a pro prostřednost.

Přibývající civilizace s sebou nutně nese také přírůstek morbidních prvků, neuroticko-psychiatrických a kriminálních.

Pro osud lidu a lidstva je rozhodující, začíná-li kultura na pravém místě - ne v "duši" (jak bylo osudnou pověrou kněží a polokněží): pravé místo je tělo, gesto, dieta, fyziologie, ostatní vyplývá z toho.

Zprůhlední-li nám nějaká věc, jsme přesvědčeni, že už nám nemůže klást žádný odpor. A potom žasneme, že sice skrz ni vidíme, ale nemůžeme! Je to totéž bláznovství a tentýž úžas, jaký prožívá moucha u každé okenní tabulky.

Řecký filosof procházel životem s tajným pocitem, že existuje mnohem více otroků, než se obecně míní - totiž že otrokem je každý, kdo není filosofem; překypoval hrdostí, když uvážil, že k těmto jeho otrokům patří i ti nejmocnější pod sluncem.

Poslední skepse. - Co jsou nakonec lidské pravdy? - Jsou to nevyvratitelné lidské omyly.

Kolik lidí umí vskutku pozorovat! A z těch nemnohých, kteří to umějí - kolik jich pozoruje sebe sama! "Každý je pro sebe sama tím nejvzdálenějším!" - to vědí ke své nelibosti všichni, kdo zkoumají ledví; a výrok "poznej sám sebe!" je, z úst boha a na adresu lidí, bezmála zlomyslnost.

Nedostatek osobitosti se nám mstí všude; oslabená, řídká, vyhaslá, sebe sama popírající a zapírající osobnost se už nehodí k žádné dobré věci - ze všeho nejméně pak k filosofii.

Naše nejvyšší názory musí - a mají! - znít jako pošetilosti, ba za určitých okolností jako zločiny, jestliže se nedovoleně dostanou k sluchu těm, kteří pro ně nejsou uzpůsobeni a předurčeni.

Mudrc jako astronom. - Dokud ještě cítíš hvězdy jako něco "nad sebou", chybí ti pohled poznávajícího.

Znaky vznešenosti: nikdy nepomyslet na to, abychom své povinnosti snížili na povinnosti pro každého; nechtít se zbavit vlastní zodpovědnosti, nechtít se o ni dělit; své výsady a jejich naplňování počítat ke svým povinnostem.

Filosof: to je člověk, který ustavičně prožívá, vidí, slyší, tuší, doufá, sní mimořádné věci; kterého jeho vlastní myšlenky zasahují jakoby zvenčí, jakoby z výše a zdola, jakožto události a blesky jeho druhu.

Abys žil sám, musíš být zvířetem nebo bohem - říká Aristotelés. Chybí k tomu třetí případ: filosof musí být obojím.

Síla, svoboda ze síly a z nadbytku síly ducha se dokazuje skepsí. Lidé pevného přesvědčení nepadají vůbec na váhu, jde-li zásadně o hodnotu a nehodnotu. Přesvědčení jsou žaláře.

"Nejtišší slova to jsou, která přinášejí bouři, myšlenky, jež se blíží na nohách holubičích, řídí svět."

Pesimistické myšlení a učení, extatický nihilismus, mohou být podle okolností nezbytnými právě filosofovi: jako mocný tlak a jako kladivo, jímž tříští a z cesty uklízí upadající rasy, aby ji uvolnil novému řádu života, nebo aby tomu, co se zvrhá a je žádostivo odumření, vnukl touhu po konci.

Zachovat si svou bujarost uprostřed chmurných a nesmírně zodpovědných záležitostí není žádné malé umění; a přece: je něčeho více zapotřebí než bujarosti? Žádná věc se nezdaří, nemá-li na ní podíl bujná mysl. Teprve přebytek síly je vlastním důkazem síly.

Vzrůstá-li život, sílí kvapem ctnost.

Ve světě je více bůžků než skutečnosti: to je můj "hněvivý pohled" na tento svět, to je také mé "hněvivé ucho".

Citáty F. Nietzsche, 3.díl

17. října 2014 v 16:25 | čajovna |  Nietzsche
"Rozum" je příčinou toho, že falšujeme svědectví smyslů. Tím se dostali ke svému úžasnému pojmu "bůh". Lidstvo vzalo mozkově choré tkalce pavučin vážně! A musí za to draze platit!

Sdělujeme-li se, už si sami sebe dost nevážíme. Naše vlastní prožitky jsou naprosto nevyžvanitelné. Nemohli bychom je sdělit, ani kdybychom chtěli. To z toho důvodu, že jim chybí slova. Pro co slova máme, to jsme už také překonali. V každém mluvení tkví zrnko pohrdání. Řeč byla, jak se zdá, vynalezena jen pro průměrné, prostřední, sdílné. Řečí se už řečník vulgarizuje. - Z morálky pro hluchoněmé a jiné filosofy.

Typ zločince je typ silného člověka v nevhodných podmínkách. Chybí mu divočina, jistá volnější a nebezpečnější příroda a forma bytí, v níž všechno, co je zbraní a zbrojí v instinktu silného člověka, existuje právem. Jeho ctnosti jsou dány společností do klatby. Je to společnost, naše krotká, průměrná, okleštěná společnost, kde se přirozeně rostlý člověk, přicházející z hor nebo z dobrodružství na moři, nutně zvrhne v zločince.

Mou ctižádostí je říci v deseti větách tolik, co každý jiný řekne v celé knize - co každý jiný ani v celé knize neřekne...

Můj vkus, který je asi protikladem vkusu snášenlivého, je dalek toho říci úhrnem ano: vůbec nerad říká ano, raději spíš ne a nejraději vůbec nic...

Cosi mě na lidech odpuzuje. A není to jejich zlo.

Hloupost lidí dobrých je nevyzkoumatelně chytrá.

Každý má právě tolik ješitnosti, kolik mu chybí rozumu.

Utěšuje-li umění člověka, není to umění.

Bezstarostnými, výsměšnými, násilnickými chce nás míti moudrost. (Tak pravil Zarathustra)

Hlučnost - myšlenek smrt.

Svoboda, tak řvete nejraději všichni; já jsem však odvykl víře ve velké události, jakmile je kolem nich mnoho řvaní a kouře.

Našel jsem u Plútarcha, jakými prostředky se bránil Caesar proti nemoci a bolestem hlavy: Obrovské pochody, prostý způsob života, nepřetržitý pobyt ve volné přírodě, štrapáce.

Když je hlava hloupá, pracovitostí se nedá mnoho vynutit.

Kristus: Anarchista, který měl úspěch. To je vše.

Výpisky z díla F.N.: Tak pravil Zarathustra

17. října 2014 v 16:24 | čajovna |  Nietzsche
Když bylo Zarathustrovi třicet let, opustil svou domovinu i jezero své domoviny a odešel do hor. Zde se kochal svým duchem a svou samotou a po deset let se jich nenabažil.

Člověk je mi příliš nedokonalá věc. Láska k člověku by mě zabila.

Nechoď k lidem a zůstaň v lese! Či raději ke zvířatům jdi! Proč nechceš býti jako já - medvěd mezi medvědy, mezi ptáky pták?

Všechny bytosti dosud vytvořily něco nad sebe samy: a vy chcete býti odlivem tohoto velkého přílivu?

Nadčlověk je smysl země.

Zapřísahám vás, bratří moji, zůstaňte věrni zemi a nevěřte těm, kdož vám mluví o nadpozemských nadějích! Travičové to jsou, ať to vědí, či ne.

Povrhovatelé životem to jsou, odumírající a sami otráveni, jichž země je syta: nechť tedy zahynou!

Kdysi byl zločin proti bohu největším zločinem, ale bůh zemřel, a s ním zemřeli též tito zločinci.

Páchati zločin proti zemi a vnitřnosti nevyzpytatelného ceniti výše než smysl země - to je teď nejhroznější!

Kdysi duše s pohrdáním shlížela na tělo: a ukrutnost byla rozkoší této duše!

Zdaž soucit není křížem, na nějž jest přibíjen, kdo miluje lidi?

Nikoli váš hřích - vaše uskrovnění křičí k nebesům!

Ctnost je vůlí k zániku.

Miluji toho, kdo se stydí, padne-li kostka k jeho štěstí, a pak se táže: což jsem podvodný hráč? - neboť chce zahynouti.

Jeho pokolení je nevyhladitelné jako zemská blecha.

Blázen, kdo klopýtá přes kameny nebo lidi!

"Svou ctí se ti zaručuji, příteli," odpověděl Zarathustra, "není toho všeho, o čem mluvíš: není ďábla, není pekel."

Nejsem mnohem víc než zvíře, jež bitím a chudými sousty naučili tančiti.
Nemá se Zarathustra státi stáda pastýřem a psem!

S lidem již ani nepromluvím.

Nalezl jsem více nebezpečenství mezi lidmi než mezi zvířaty.

Ponížiti se a tím zraniti svou pýchu? Dát zářiti své pošetilosti a tím své moudrosti se posmívati? Vcházeti v přátelství s hluchými, kteří nikdy neslyší, čeho chceš?

Vše toto nejtěžší na se béře nosný duch: podoben velbloudu, jenž nákladem obtěžkán pospíchá na poušť, tak pospíchá duch na svou poušť.

Ale v nejosamělejší poušti nastává druhá proměna: lvem se tu stává duch, svobodu chce si ukořistiti a pánem býti ve své vlastní poušti.

Kdo je ten veliký drak, jehož nechce již zváti duch pánem a bohem? "Musíš," tak sluje veliký drak. Duch lví však praví "chci".

Svobodu si stvořiti a posvátné Ne i k povinnosti: k tomu, bratří moji, je třeba lva.

Ach, bratří, ten bůh, jejž jsem stvořil, byl výtvorem člověka, byl šílenstvím člověka, jako všichni bohové!

Utrpením by mi teď bylo a trýzní by bylo uzdravenému, věřiti v taková strašidla. Utrpením by mi to teď bylo a ponížením.

Utrpení to bylo a nemohoucnost - tím stvořena byla všechna záhrobí; a oním krátkým šílenstvím blaha, jehož zakusí jen ten, kdo trpí nejvíce.

Mdloba to byla, jež jediným skokem, smrtelným skokem chce k nejzazšímu cíli, neblahá nevědomá mdloba, jež nechce už ani chtíti; ta stvořila všechny bohy a všechna záhrobí.

Výpisky z díla F.N.: Antikrist

17. října 2014 v 16:22 | čajovna |  Nietzsche
PŘEDMLUVA
Tato kniha patří lidem nejvzácnějším. Snad ani nikdo z nich ještě nežije. Jsou to snad ti, kteří rozumějí mému Zarathustrovi; jak bych si směl sebe sama plésti s těmi, pro které již dnes rostou uši? - Teprve pozítřek náleží mně. Jsou, kdož se rodí posthumně.
Podmínky za nichž mi kdo rozumí a pak nutně rozumí, - znám až příliš přesně. Kdo má snést i jen moji vážnost, moji vášeň, musí být ve věcech ducha poctivý až do tvrdosti. Musil se cvičit žít na horách - vidět pod sebou dnešní žalostné žvanění politiky a národního sobectví. Musil se stát již lhostejným, nesmí se nikdy tázat, prospívá-li pravda, či stane-li se člověku osudem... Záliba síly v otázkách, k nimž dnes nikdo nemá odvahy; odvaha k tomu, co je zakázáno; předurčení k labyrintu. Zkušenost sedmera samot. Nové uši pro novou hudbu. Nové oči pro to, co je nejvzdálenější. Nové svědomí pro pravdy dosud němé. A vůle k ekonomii velikého stylu: udržet pohromadě svou sílu, své nadšení... Ctít sebe; milovat sebe; bezpodmínečně se osvobodit od sebe...
Nuže! Jen tito jsou moji čtenáři, moji předurčení čtenáři: co sejde na ostatních? - Ostatní, toť pouze lidstvo. - Je třeba mít převahu nad lidstvem silou, výší duše - pohrdáním...

1.
- Pohlédněme si do očí. Jsme Hyperborejc i- víme až příliš dobře, jak žijeme stranou. "Ani po souši ani po vodě nenajdeš cestu k Hyperborejcům": to věděl o nás už Pindaros. Mimo sever, mimo led, mimo smrt - náš život, naše štěstí... Objevili jsme štěstí, známe cestu, nalezli jsme východisko z celých tisíciletí labyrintu. Kdo jinak je nalezl? - Moderní člověk snad? - "Nevím kudy kam, jsem vším, co neví kudy kam" - vzdychá moderní člověk... Touto moderností jsme stonali - shnilým mírem, zbabělým kompromisem, vší ctnostnou nečistotou moderního Ano a Ne. Tato tolerance a largeur srdce, která všechno "odpouští", protože všechno "chápe", toť pro nás scirocco. Raději v ledu žít nežli mezi moderními ctnostmi a jinými jižními větry!... Statečni jsme byli dost, nešetřili jsme sebe ani jiných: leč dlouho jsme nevěděli, kam se svou statečností. Zachmuřili jsme se, říkali nám fatalisté. Naše fatum - to byla plnost, napětí, nadržení sil. Žíznili jsme po blesku a činech, nikdy jsme se nepřiblížili štěstí slabochů, "oddanosti"... Bouře byla v našem vzduchu, příroda - a my jsme příroda - se zatměla -, neboť neměli jsme cesty. Formule našeho štěstí: jasné Ano, Ne, přímá linie, cíl...

2.
Co je dobré? - Všechno, co v člověku zvyšuje cit moci, vůli k moci, moc samotnou.
Co je špatné? - Všechno, co pochází ze slabosti.
Co je štěstí? - Cítit, že moc vzrůstá - že překonáváme překážku.
Nikoli spokojenost, nýbrž více moci; nikoli mír vůbec, nýbrž válku; nikoli ctnost, nýbrž zdatnost (ctnost v renesančním stylu, virtù, ctnost bez moralinu).
Slabí a nezdařilí mají zahynout: první věta naší lásky k člověku. A má se jim k tomu ještě pomáhat.
Co je škodlivější než jakákoli neřest? - Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými - křesťanství...

3.
Problém, jejž tímto kladu, není v tom, co má vystřídat lidstvo v sledu bytostí (- člověk jest koncem -): nýbrž v tom, který typ člověka máme vypěstit, máme chtít, jakožto hodnotnější, života důstojnější, budoucností jistější.
Tento hodnotnější typ se vyskytl již dosti často: ale vždy šťastnou náhodou, výjimkou, nikdy proto, že byl chtěn. Naopak, jeho se nejvíc obávali, byl dosud téměř vtělením hrůzy; - a ze strachu byl chtěn a pěstěn typus opačný a také ho bylo dosaženo: domácí zvíře, stádní zvíře, nemocné zvíře člověk, - křesťan...

4.
Lidstvo nepředstavuje vývoj k lepšímu nebo silnějšímu nebo vyššímu tak, jak se tomu dnes věří. "Pokrok" je pouze moderní idea, to znamená idea falešná. Dnešní Evropan je svou hodnotou hluboko pod Evropanem renesančním; vývoj prostě není nutně zvýšením, stupňováním, zesílením.
V jiném smyslu trvale se daří jednotlivé případy na nejrůznějších místech země a z nejrůznějších kultur, případy, jimiž se skutečně projevuje vyšší typus: něco, co je v poměru k celku lidstva jakýmsi nadčlověkem. Takové šťastné případy velikého zdaru vždy byly možné a snad budou vždy možné. A dokonce celé rody, kmeny, národy mohou být popřípadě takovou výhrou.

M. J. Lermontov

15. října 2014 v 18:44 | čajovna |  Lermontov

Nedožil se ani dvaceti sedmi let /1814-1841/. Na vlastní kůži již odmalička poznal třídní rozdíly. Jeho otec byl kapitán ve výslužbě, nebyl bohatý. Oslnil zato krásou a duchaplností jednu z bohatých velkostatkářských dcerek v Penzské gubernii. Byla z toho svatba. Přineslo to jenom rodinný rozvrat. Sotva 4 roky trvalo manželství. Jedinému synku nebyly ještě ani 3 roky, když jeho mladičká a útlocitná matka zemřela a on zůstal sám mezi ohnivým otcem a žárlivou babičkou, tvrdou statkářskou Arseňjevovou. Bohatá a pyšná tchyně neměla od počátku ráda chudého zetě. Nemohli dál od sebe žít. Kapitán se přestěhoval na svůj stateček a ponechal výchovu svého synka babičce. A ta ho zahrnula všemožnou láskou, obklopila ho cizokrajnými guvernantkami a vychovateli, naučil se francouzsky, německy i anglicky. Jezdila s ním do lázní a na Kavkaz, aby upevnila jeho zdraví. A přitom ho zraňovala a otravovala, kde byl nejcitlivější: v lásce k otci a v přirozeném vývoji radostného dětství. Už jako hoch prožíval bolestný vnitřní rozvrat. Nepoznal jásavé radosti šťastných a bezstarostných dětských let.
Stal se z něho romantický pesimista. Každým záchvěvem nervů a každým odstínem veršové melodie nesmiřitelný a nikdy neusmířený bojovník proti panským vrahům lidského štěstí.
Úžasná touha po poznání ho hnala vpřed.
Ve 14 letech byl přijat do šlechtického pensionátu při universitě v Moskvě. Za rok díky svému mimořádnému nadání se dal zapsat na moskevskou univerzitu. Po třetím ročníku se přihlásil k závěrečným zkouškám. Mínil ukončit universitu v osmnácti letech /v tomto věku ji většinou začínali/. Protože se nepohodl s jedním z reakčních profesorů, rozhodl se, že dokončí studia na univerzitě v Petrohradě. Tam mu položili nepřijatelnou podmínku. Žádali po něm, by znovu všecko opakoval od prvního semestru. A tak radši přešel na jinou dráhu. Vstoupil do vojenské školy gardových podpraporčíků. Za 2 roky byl z něho kornet husarského pluku carské tělesné gardy.
Už do studentských let přilnul horoucně k podzemním bojovníkům za svobodu. O svobodě zpíval už v prvních jinošských verších. Sympatizoval s pařížskou červencovou revolucí i s polskými povstalci. Bylo mu 16 let a už skládal drásavé tragédie o rodinném rozvratu. Druhou z nich nazval Menschen und Leidenschaften /Lidé a vášně/-zobrazil tam v mladičkém Juriji Volinovi samého sebe, zoufalého nešťastníka, dohnaného až k dobrovolné smrti spory mezi otcem a babičkou.
V 17 letech ztratil otce a nepřestal na něho vzpomínat. K rodinným rozporům se vracel znovu a znovu i v obou dalších tragédiích: Podivín, Maškaráda-tam také vystupoval pod průhlednou maskou tragického hrdiny Arbenina. Rozpoutané vášně, šílenost, prokletí a sebevraždy.
Už v 15 letech mu vytanul obraz Démona, padlého anděla, zatraceného a prokletého Bohem, jak o něm vypravovala biblická legenda. V Démonovi, odsouzenému pro vzpouru proti vládnoucímu božstvu k věčnému neklidu a k bezcílnému bloudění vesmíre, nacházel nejvíce podobenství pro svůj vlastni úděl. I pro život své generace.
Najdete jeho rysy v poemách o Izmajilu-Bejovi, Hadži-Abrekovi a v Arsenijovi z "Bojarina Orši" stejně jako v Jevgeniji Arbeninovi z "Maškarády. Pečorin z "Hrdiny naší doby" je "zbytečný člověk", krutě sebekritická a realisticky pravdivá.
Smutek z osamělosti a z marnosti všeho, toužil po dobrodružství a lásce. Cítil v sobě obrovskou sílu, která chtěla pracovat pro druhé, pro celek společnosti, pro ruský lid.
Skládal plamenné verše, kde velebil nezdolnou statečnosti ruského lidu za válek proti Napoleonovi a ujímal se zotročené vlasti, ujařmen krutým nevolnickým řádem.
Po smrti Puškinově zaútočil otevřeně a neohroženě proti vrahům.V básni "Na smrt básníka" naplno vyslovil to, o čem se jenom šeptalo, ale co věděli všichni.Veřejně obvinil zločinnou kliku kolem carského dvora, že ona zákeřně odstranila v Puškinovi obávaného a nepohodlného obhájce svobody lidu.
Zato byl ve svých 23 letech poslán z trestu na Kavkaz, do boje proti vzbouřeným horalům. Odtud vznikla jedna z jeho nejpamátnějších skladeb - "Píseň o kupci Kalašnikovu" - oslava nezkrotné lidové síly proti násilnictví cara a bojarů.
Neúnavné péči babičky se sice podařilo zachránit milovaného vnuka a vyprosit mu milost u dvora. Vrátil se do Petrohradu. Nakonec se naskytla příležitost a byl znovu vypovězen z malicherných důvodů na Kavkaz. To mu bylo 26 let. Konal v boji divy udatenství, jeho nadřízení dvakrát navrhli ho k nejvyššímu vyznamenání za chrabrost. Petrohrad nepotvrdil ani jeden z návrhů.
V červenci 1841 byl jeho osud zpečetěn. Podobně jako Puškin, byl veštván do souboje s cynickým vrahem. Padl uprostřed léta, ani ne 27-letý.

Hrdina naší doby, výpisky z díla, 1.díl

15. října 2014 v 18:44 | čajovna |  Lermontov
Tato kniha zakusila na sobě nešťastnou důvěřivost některých čtenářů v doslovný význam slov. Jedni se strašně rozhorlili, že se jim staví za vzor tak nemravný člověk, jako je "hrdina naší doby", jiní jemně postřehli, že tu autor nakreslil portrét svůj a portréty svých známých. Jak starý a ubohý vtip! Ani nejkouzelnější z kouzelných pohádek se nevyhne obvinění ze zločinu urážky na cti.
Hrdina naší doby je skutečně podobizna, ale nikoli jednoho člověka. Je to podobizna složená z vad celého našeho pokolení v jejich plném rozkvětu. Namítnete, že člověk nemůže být tak špatný, ale já vám odpovím - když jste věřili v pravdivost tragických a romantických padouchů, proč nevěříte, že je pravdivý Pečorin? Bavili jste se výmysly mnohem příšernějšími, tak proč u vás tento typ, dokonce jako smyšlený, nenajde slitování? Či snad proto ne, že je v něm více pravdy, než byste si přáli?
Promiňte. Lidé už jsou přejedeni sladkostmi, mají z nich zkažený žaludek. Potřebují hořký lék, sžíravou pravdu. Ale nemyslete si proto snad, že autor této knihy měl někdy pyšnou touhu stát se karatelem lidských vad. Bůh ho chraň před takovou omezeností! Bylo mu prostě potěšením nakreslit člověka, jak ho chápe a jak ho naneštěstí pro vás příliš často potkával. Dost na tom, že je nemoc zjištěna, jak ji vyléčit - to sám pánbůh ví.
Když jsem četl tyto zápisky, přesvědčil jsem se o upřímnosti autora, který tak nelítostně odhaloval vlastní slabosti a vady. Historie lidské duše, i když docela mělké duše, je snad ještě zajímavější a užitečnější než historie celého národa, zvlášť když je to výsledek bádání zralého rozumu o sobě samém a když je napsán bez ctižádostivého přání vzbudit účast nebo obdiv. Rousseauova Zpověď má už tu chybu, že ji předčítal svým přátelům.
Snad by někteří čtenáři chtěli znát mé mínění o Pečorinově povaze. Odpovídám názvem této knihy. "Ale to je krutá ironie!" řeknou. - Nevím.
Když se vzdalujeme od společenského prostředí a blížíme se přírodě, bezděky se stáváme dětmi. Z duše spadne všechno naučené a je zase taková, jaká kdysi byla a jistě zase jednou bude.
V prostých srdcích bývá pocit krásy a vznešenosti přírody silnější a stokrát živější než v nás, nadšených vyprávěčích slovem i perem.
Kdyby lidé víc přemýšleli, přesvědčili by se, že život opravdu nestojí za to, abychom se o něj příliš starali.
Srdce zůstávalo prázdné. Začal jsem číst, studovat, věda mě taky omrzela. Viděl jsem, že ani sláva, ani štěstí na vědění nezávisí, protože nejšťastnější lidé jsou hlupáci a sláva je náhodná, a když jí chce někdo dosáhnout, stačí, aby byl obratný. Proto jsem propadl nudě. Mám neklidnou fantazii a nešťastné srdce. Všechno je mi málo. Smutku stejně snadno přivykám jako rozkoši a můj život den ze dne pustne.
Spleen jako každá móda vznikl ve vyšších vrstvách společnosti a klesl do nižších, které ho obnosí, a teď už ti, kteří nejvíc opravdu trpí těžkomyslností, snaží se skrývat své neštěstí jako hanbu.
Přiznávám, že mám silný předsudek proti všem slepým, jednookým, hluchým, němým, beznohým, bezrukým, hrbatým a podobným lidem. Všiml jsem si, že je vždy nějaký zvláštní vztah mezi zevnějškem člověka a jeho duší. Jako by se ztrátou údu ztratila duše nějaký cit.
Když jsem dnes v pět hodin ráno otevřel okno, naplnil se můj pokoj vůní květin, které rostou ve skromné zahrádce. Do okna se mi dívají větve kvetoucích třešní a jejich bílými lupínky zasypává někdy vítr můj psací stůl. Ve všech žilách se mi rozlévá zvláštní radostný pocit.
Vzduch je čistý a svěží jako polibek dítěte, slunce je jasné, nebe modré - kdo by si přál víc? Pryč s vášněmi, touhami a sentimentalitou!
"Ty soptíš hněvem na celé pokolení lidské."
"A mám proč."
"Opravdu?"
"Mon cher, je hais les hommes pour ne pas les mépriser, car autrement la vie serait une farce trop dégoutante."
"Mon cher," odpověděl jsem a snažil jsem se napodobit jeho tón, "je méprise les femmes pour ne pas les aimer, car autrement la vie serait un mélodrame trop ridicule."
Mám vrozenou vášeň odporovat. Celý můj život byl jediný řetěz truchlivých a marných rozporů se srdcem a rozumem. Přítomnost nadšence mě oblévá smrtelným chladem a myslím, že časté styky s mdlým flegmatikem by ze mne udělaly vášnivého blouznivce.
Nejsem k přátelství způsobilý. Ze dvou přátel je vždycky jeden otrokem druhého, ačkoli si to často jeden ani druhý nepřizná. Já otrokem být nemůžu a být pánem je v tomto případě únavná práce, protože je zároveň nutné klamat.
Debata se na sklonku večera stočila na filosofii a metafyziku. Mluvilo se o světovém názoru. Každý měl světový názor jiný.
"Já mám jistotu o jediné věci," řekl doktor. "O tom, že dříve nebo později jednoho krásného dne umřu."
"Jsem na tom lépe než vy," zvolal jsem, "mám kromě toho ještě jistotu, že jsem měl to neštěstí a jednoho hnusného večera se narodil."
Všichni byli toho názoru, že mluvíme nesmysly, ale ve skutečnosti neřekl nikdo z nich nic rozumnějšího.
"Všimněte si, milý doktore," řekl jsem, "že bez hlupáků by byla na světě nuda. Podívejte, například my dva rozumní lidé už předem víme, že se o všem dá debatovat donekonečna, a proto nedebatujeme. Známe navzájem skoro všechny nejtajnější myšlenky. Jedno slovo je pro nás celý příběh. Vidíme jádro každého svého pocitu skrze trojí slupku. Smutné je nám směšné, směšné je nám žalostné acelkem jsme vlastně ke všemu, kromě k sobě samým, dost lhostejní. Nemůže tedy mezi námi nastat výměna pocitů a názorů. Víme jeden o druhém všechno, co chceme vědět, a více vědět nemusíme. Zbývá jediný prostředek, sdělovat si novinky. Tak mi tedy povězte nějakou novinku."

Hrdina naší doby, výpisky z díla, 2.díl

15. října 2014 v 18:43 | čajovna |  Lermontov
Není na světě člověk, nad kterým by měla minulost takovou moc jako nade mnou. Každá připomínka minulého smutku nebo radosti bolestně zasáhne mou duši a vyloudí z ní vždycky tytéž zvuky... Jsem hloupě stvořen, na nic nezapomenu... na nic!
Ó samolibosti! Jsi páka, kterou chtěl Archimédés pohnout zeměkoulí.
Na radost se zapomíná, na bolest nikdy.
Ať mi leží na srdci jakékoli trápení, ať mou duši tíží jakýkoli neklid - všechno se okamžitě rozptýlí, duši se ulehčí, únava těla přemůže nepokoj ducha. Nenašly se ženské oči, na které nezapomenu při pohledu na zvlněné hory ozářené jižním sluncem, při pohledu na modrou oblohu, nebo když poslouchám šplouchání bystřiny, padající ze skály na skálu.
Vysmívám se všemu na světě, zvlášť citům.
Naše trvalá, opravdová, nekonečná vášeň se dá matematicky vyjádřit čarou vycházející z bodu do prostoru. Tajemství této nekonečnosti je pouze nemožnost dosáhnout cíle, to je konce.
Cítím v sobě nenasytnou chtivost, která pohlcuje všechno, co jí přijde do cesty. Dívám se na utrpení a radosti jiných lidí jen ze svého hlediska, jen jako na potravu své duševní síly. Sám už nejsem schopen ztratit pro vášeň rozum. Ctižádost je u mne jistými okolnostmi potlačena, ale projevuje se v jiné podobě, protože ctižádost není nic jiného než touha po moci. Má největší radost je podřizovat své vůli všechno, co mě obklopuje. A není první příznak a největší vítězství moci probouzet k sobě lásku, oddanost a strach? Není to nejsladší potrava naší pýchy, být pro někoho příčinou strádání a radosti? Co je vůbec štěstí? Nasycená pýcha. Kdybych se považoval za nejlepšího a nejmocnějšího člověka na světě, byl bych šťastný. Kdyby mě všichni milovali, našel bych v sobě nevyčerpatelný pramen lásky. Zlo rodí zlo a první utrpení budí představu o potěšení trápit někoho jiného. Zlý nápad nemůže člověku vstoupit do hlavy, aby ho nechtěl uskutečnit. Někdo řekl, že myšlenky jsou organické výtvory. Zrozením dostávají tvar a tento tvar je činnost. Ten, v jehož hlavě se zrodilo více myšlenek, je činorodější než ostatní. Proto musí geniální člověk, připoutaný k úřednickému stolu, umřít nebo zešílet, stejně jako člověk silné konstrukce umírá při sedavém a domáckém způsobu života na mrtvici.
Vášně nejsou nic jiného než myšlenky na prvním stupni vývoje. Patří k mladému srdci a jen hlupák by se jimi chtěl vzrušovat celý život. Všechny klidné řeky tvoří ze začátku šumivé vodopády a žádná neposkakuje a nepění se až k moři. Ale klid je často příznak velké, i když skryté síly. Pravé, skutečně hluboké city nezpůsobují prudké výbuchy. Duše, která trpí nebo je šťastná, si ze všeho skládá přísné účty a dochází k názoru, že je to tak nutné. Ví, že by bez bouří ve stálém slunečním žáru vyprahla, nechá se naplňovat svým vlastním životem a laská a trestá sama sebe jako milované dítě. Jedině na tomto vyšším stupni sebepoznání může člověk ocenit prozřetelnost boží.
Ano, takový byl můj úděl už od dětství! Hluboce jsem vnímal dobro a zlo. Nikdo mě nelaskal, všichni mě uráželi. Zrodila se ve mně pomstychtivost. Byl jsem smutný, ostatní děti byly veselé a žvatlavé. Cítil jsem se nad ně povýšen, ale všichni mě ponižovali. Začal jsem závidět. Rád bych byl miloval celý svět, ale nikdo mě nepochopil - naučil jsem se nenávidět. Mé bezbarvé mládí uplynulo v zápolení s vlastním nitrem i se světem. Své nejlepší city jsem ze strachu před výsměchem pochoval v hlubinách srdce a tam odumřely. Když jsem dobře poznal svět a páky společnosti, stal jsem se mistrem ve vědě života, ale viděl jsem, jak jsou jiní šťastní bez umění a využívají zadarmo těch výhod, o které já jsem tak úporně bojoval. A tu se v mých prsou zrodilo zoufalství. Stal jsem se mravním mrzákem. Jestli se vám zdá moje zpověď směšná - prosím, smějte se. Ujišťuji vás, že mě to ani dost málo nebude mrzet.
Toužit a usilovat o něco - to chápu, ale kdo by doufal?
Miluji nepřátele, i když ne po křesťansku. Být stále na stráži, lovit každý pohled, význam každého slova, hádat úmysly, rozbíjet spiknutí, tvářit se jako oklamaný a náhle jednou ranou zvrátit celou velkou a pracnou stavbu jejich lstí a úskoků - to je ten pravý život!
Od těch dob, co básníci píší a ženy čtou (budiž jim za to co nejvřeleji děkováno), bylo o nich už tolikrát řečeno, že jsou andělé, že v prostotě mysli uvěřily této pokloně jako skutečnosti, a zapomněly, že Nero byl básníky za peníze veleben jako polobůh.
Zmítal jsem se ve dvou různých pocitech. Jedním z nich byla hořkost. Proč mě všichni nenávidí - přemýšlel jsem. Zač? Ublížil jsem někomu? Ne. Copak patřím k lidem, kteří vzbudí nenávist, hned jak se někde objeví? A cítil jsem, že pomalu proniká mou duši jedovatá zloba. Dejte si pozor, - říkal jsem a chodil po místnosti sem tam - se mnou nejsou žerty! Souhlas s hloupými přítelíčky vám může přijít draho! Se mnou si nezahrávejte!
Někdy pohrdám sám sebou... Proto snad pohrdám také ostatními lidmi? Nejsem už schopen ušlechtilosti. Mám strach být směšný sám sobě.
Nade mnou má ženitba zvláštní kouzelnou moc. Ať miluji ženu sebevášnivěji, když mi dá najevo, že se s ní mám oženit - sbohem lásko. Mé srdce se promění v kámen a nic ho znovu nerozehřeje. Dvacetkrát vydám v sázku svůj život, dokonce i čest... Ale svobodu neprodám. Proč na ní tolik lpím? Co z ní mám?
No co! Když umřít, tak umřít. Malá ztráta pro svět. A vždyť se tu už pořádně nudím. Jsem jako člověk, který zívá na plese a nejde spát jen proto, že mu ještě nepřijel kočár. Ale když je kočár připraven... Tak spánembohem...!
Stojí za to žít? A přece žijeme. - Ze zvědavosti. Čekáme na něco nového... To je směšné a trapné.
Z životní bouře jsem si odnesl jen několik myšlenek, cit žádný. Už dávno nežiji srdcem, ale hlavou. Promýšlím a rozebírám své vlastní vášně a city s přísnou zvědavostí, ale bez účasti. Ve mně jsou dva lidé. Jeden v plném smyslu slova žije, druhý přemýšlí a soudí ho.
Takoví jsou lidé! Jsou všichni stejní! Znají předem všechny špatné stránky činu, pomáhají, radí, dokonce ho schvalují, když nevidí jiné východisko - ale pak si umyjí ruce a s nevolí se odvracejí od toho, kdo měl odvahu vzít na sebe celou tíhu odpovědnosti. Takoví jsou všichni, i ti nejlepší a nejrozumnější.
Na tmavomodrém nebi se klidně třpytily hvězdy a bylo mi k smíchu, že byli kdysi velcí mudrci, kteří se domnívali, že mají nebeská tělesa účast na našich nicotných sporech o kousek půdy nebo o nějaká domnělá práva. Ale jakou sílu vůle jim dávala tato jistota, že se na ně dívá s němou, ale neměnnou účastí celé nebe se svými nesčíslnými obyvateli! Kdežto my, jejich bědní potomci, zmítaní na zemi bez víry a hrdosti, my nejsme už ničeho schopni kromě bezděčné bázně, svírající srdce při myšlence na nevyhnutelný konec. Nejsme schopni velikých obětí pro blaho lidstva, ba ani pro svoje vlastní štěstí, protože známe jeho nemožnost, a lhostejně přecházíme od nejistoty k nejistotě, jako upadali naši předkové z bludu do bludu, jenže nemáme už ani naději nebo aspoň tu neurčitou, ale silnou rozkoš, kterou zakouší duše v každém zápase s lidmi nebo s osudem.
Mnoho jiných podobných myšlenek mi táhlo hlavou. Nezastavoval jsem se u nich, protože se nerad zdržuji jakýmikoli abstraktními úvahami. K čemu by taky vedly? V raném dětství jsem byl snílek. Rád jsem si představoval střídavě hned chmurné, hned duhové obrazy, které mi kreslila má neklidná a dychtivá fantazie. Ale co mi z toho zbylo? Jen únava jako po noční bitvě s přízrakem a zmatená vzpomínka, plná touhy. V tom marném boji jsem ztratil žár své duše i vytrvalost nutnou pro skutečný život. Vstoupil jsem do života, který jsem v myšlenkách už prožil, a zachvátil mě odpor a nuda jako toho, kdo čte špatnou nápodobu dávno známé knihy.
Kdo bezpečně ví, jestli je o něčem přesvědčen nebo není... A jak často pokládáme za přesvědčení klam smyslů nebo omyl rozumu. Rád o všem pochybuji. Tento sklon nemá vliv na rozhodnost charakteru, naopak, co se mne týká, jdu vždycky směleji vpřed, když nevím, co mě čeká. Vždyť se nepřihodí nic horšího než smrt, a smrt nás nemine.

Anatole France

13. října 2014 v 8:06 | čajovna |  France

*16.04.1844 - †12.10.1924
Narozen v Paříž, Francie

Životopis:
Anatole France se narodil roku 1844 jako syn pařížského kupce a antikváře. Získal důkladné klasické vzdělání na Collége Stanislas a v letech 1876 až 1890 působil jako pomocný knihovník v Senátu. Roku 1877 se oženil, ale jeho manželství skončilo roku 1892 rozvodem. France totiž od konce 80. let udržoval úzký vztah s paní Armand de Caillavet (zemřela roku 1910), která významně přispěla k úspěchu jeho umělecké kariéry, neboť ho učinila středem svého salónu, nabádala ho ke spisovatelské činnosti, připravila mu půdu pro přijetí do Francouzské akademie roku 1896 a umožnila mu ve své společnosti cestovat po Francii, Itálii, Sicílii, Řecku a Malé Asii.

Svou literární činost zahájil France jako mladý parnasistní básník oddaný kultu scientismu a píšící verše s antickou tematikou a s tematikou srážky antiky a křesťanství. Později se stává představitelelm impresionistické literární kritiky, odmítá Zolův naturalismus i nesrozumitelnost symbolismu, uznává především klasiky a hlásí se ke konzervatismu . Avšak už koncem 80. let se začal zajímat o problematiku současnosti, dával průchod svému ateistickému zaměření a začíná se měnit v příznivce anarchistických a socialistických myšlenek. V letech 1883 - 1896 psal čtrnáctidenní kroniky do Le Globé a do L'Univers ilustré a v letech 1886 - 1893 působí jako literární kritik v deníku Le Temps.


Anatole France: Epikúrova zahrada

13. října 2014 v 8:04 | čajovna |  France
Koupil krásnou zahradu, kterou sám pěstoval. Zde zřídil svou školu; žil mírně a příjemně se svými žáky, které učil na procházce a při práci. Byl jemný a laskavý ke každému. Domníval se, že není nic ušlechtilejšího než oddat se filosofii.

Fénelon: Výtah ze života nejslavnějších starověkých filosofů,
(dílo určené k výchově mládeže)

*


Světy umírají, poněvadž se rodí. Rodí se, ustavičně umírají, a tvorstvo, stále nedokonalé, pokračuje v neustálých proměnách. Považujte za jisté, že se vzájemně požírá právě v této chvíli.



Nebesa, jež byla považována za neporušitelná, neznají nic věčného kromě uplývání věcí.



Řekneme-li život, rozumíme tím činnost ústrojné hmoty za podmínek, za nichž zříme jej projevovat se na zemi. Je však možno, že život rodí se také v prostředích jiných, za teplot velmi vysokých nebo velmi nízkých, v nepochopitelných tvarech.

Je možno také, že miliony sluncí spolu s miliardami, jež nevidíme, tvoří společně toliko krevní nebo mízní tělísko v těle živočicha, nepochopitelného hmyzu vylíhlého ve světě, jehož velikost nemůžeme pojmout, a který přece sám v poměru k jinému takovému světu je jen zrnkem prachu. Rovněž není nesmyslné předpokládat, že věky myšlenky a inteligence žijí a umírají před námi v jedné minutě jednoho atomu. Věci samy o sobě nejsou ani veliké ani malé, a domníváme-li se, že vesmír je širý, je to představa pouze lidská.

Kdyby se zcvrkl náhle na velikost oříšku, a všecky věci zachovaly si přitom své rozměry, v ničem nemohli bychom postřehnout tuto změnu. Polárka, uzavřená s námi do oříšku, potřebovala by jako dříve padesát let, aby nám poslala své světlo. A země, stavší se menší než atom, byla by polévána stejným množstvím slzí a krve, jež smáčí ji dnes.



*



Když ubohý svatý Antonín volá na ženu: "Odejdi, zvíře!", tato hrůza jí lichotí. Je unešena, vidouc se nebezpečnější, než se byla nadála.

Ale nelichoťte si, sestry mé; neobjevily jste se na tomto světě dokonalé a vyzbrojené. Byly jste skromné při svém počátku. Vaše pramatky z doby mamuta a velikého medvěda neměly nad jeskynními lovci moc, kterou máte nad námi. Vnukáte touhu a strach; milostné šílenství přišlo na svět. Neklamný instinkt vede vás k nábožnosti. Máte věru proč milovat křesťanství. Zdesateronásobilo vaši moc.

Je pravda příliš pocítěná askety, že sny, které poskytujete, jsou svůdnější, možno-li, než skutečnost, kterou můžete nabídnout. Dejte pozor, aby trochu vaší moci neuniklo s vírou.

Upřímně řečeno, nemyslím, že racionalismus je vám přízniv. Být vámi, nemiloval bych rozhodně fyziology, kteří jsou nediskrétní, kteří vás příliš vysvětlují, kteří říkají, že jste nemocné, když my se domníváme, že máte vnuknutí, a kteří nazývají převahou reflexivních pohybů vaši vznešenou schopnost milovat a trpět. Takovým tónem o vás Zlatá legenda nemluví: v ní jste nazývány bílou holubicí, čistou lilií, milostnou růží. To je příjemnější, než jste-li nazývány hysterickými, halucinovanými a kataleptickými, jak vás denně nazývají od té doby, kdy věda zvítězila.

Konečně, kdybych byl z vás, měl bych odpor ke všem emancipátorům, kteří vás chtějí zrovnoprávnit s muži. Vedou vás do záhuby. Dejte pozor: jste již zbaveny ledačeho ze svého tajemství a kouzla. Všecko není ztraceno: bijeme se, ničíme se, vraždíme se pro vás; ale mladí lidé, sedící v tramvaji, nechávají vás stát na plošině. Váš kult hyne se starými kulty.

*

Bajka Člověk a dobrý duch. Vzpomínám si na ni. Dobrý duch dá dítěti klubko nití, řka: "Tato nit je nit tvých dnů. Vezmi si ji. Budeš-li chtít, aby čas ti plynul, zatáhneš za nit: tvé dny poplynou kvapně nebo pomalu, podle toho, budeš-li rozvinovat klubko rychle nebo zvolna. Dokud se nitě nedotkneš, setrváš v téže chvíli svého života." Dítě vzalo nit; táhlo ji nejprve, aby se stalo mužem, poté, aby se mohlo oženit s milovanou dívkou, pak, aby vidělo růst své děti, aby dosáhlo úřadů, zisku, poct, aby se zbavilo starostí, vyhnulo zármutkům, nemocem přišlým s věkem, konečně, běda! aby skončilo obtížné stáří. Žilo čtvero měsíců a šest dní po návštěvě dobrého ducha.


*

Lidský rod není schopen nekonečného pokroku. Aby se vyvinul, bylo třeba na zemi jistých fyzických a chemických podmínek, které nejsou rozhodně stálé. Až slunce zhasne, což nemůže nenastat, bude po lidech již dávno veta. Poslední budou stejně zbaveni všeho a tupí, jako byli lidé první. Zapomenou veškerá umění a veškeré vědy. Jednoho dne poslední z nich vydechne bez nenávisti a lásky k nepřátelskému nebi poslední lidský vzdech.


*


Nevědomost je nutná podmínka, nepravím štěstí, nýbrž samé existence. Kdybychom věděli všecko, nemohli bychom snést ani hodinu života. City, které činí nám jej buď příjemným nebo aspoň snesitelným, rodí se ze lži a kojeny jsou iluzemi.

Kdyby člověk, mající jako bůh pravdu, jedinou pravdu, pustil ji z rukou, svět byl by jí rázem zničen a vesmír by se ihned rozplynul jako stín. Božská pravda jako poslední soud rozdrtila by jej na prach.


Výpisky z díla A. France

13. října 2014 v 8:01 | čajovna |  France
Komická historie

Nestavím se bezcitným. Ale co mě vždy překvapuje, je to, že přikládáme takovou hodnotu existencím, které nás jinak ničím nezajímají. Tváříme se, jako bychom věřili, že život sám o sobě je něčím drahocenným. A přece nás příroda sdostatek poučuje, že nic není bezcennějšího a nicotnějšího. Dříve nebývali lidé tak nasáklí sentimentálností. Každý považoval svůj život za nesmírně drahocenný, ale nejevil zvláštní úcty k životu druhého. Stáli tehdy blíž přírodě: jsme tu proto, abychom se navzájem požírali. Ale naše slabé, zmalátnělé, licoměrné pokolení libuje si ve zvláštním potměšilém kanibalství! Požíráme se navzájem, ale přitom prohlašujeme život za něco posvátného a nemáme odvahy si přiznat, že život je neustálá vražda.

Hloupé myšlenky. Ale nám se velmi dobře hodí, protože jsme dobytek. Na to se vždy zapomíná. Jsou to myšlenky hloupé, ale i vznešené a blahodárné. Lidé vycítili, že by, nebýt těchto myšlenek, musili vesměs přijít o rozum. Měli na vybranou mezi hloupostí nebo šílenstvím. Zvolili si zcela rozumně hloupost. Toť základ morálních idejí. Rozdíl mezi dobrem a zlem ve společnosti lidské nepovznesl se nikdy nad nejhrubší empirismus. Byl zaveden ve smyslu čistě praktickém a z pouhé pohodlnosti. Nestaráme se oň, jde-li o křišťál nebo o strom. I vůči zvířatům zachováváme morální lhostejnost. Zachováváme ji i vůči divochům. To nám dovoluje vyhlazovat je bez výčitek svědomí. Tomu se říká koloniální politika. Nepozorujeme též, že by věřící požadovali na svém bohu zvlášť vysokou mravnost. Za dnešního stavu společenského by jim sice nebylo po chuti, kdyby byl chlípný a ostouzel se se ženami; ale nevadí jim pranic, je-li mstivý a ukrutný. Morálka je vzájemná dohoda, učiněná za tím účelem, aby každému bylo zachováno, což jeho jest, pozemky, domy, nábytek, ženy a život sám. Nevyžaduje na těch, kdož se jí podrobují, žádného zvláštního úsilí rozumu, ani charakteru. Je instinktivní a surová. Psaný zákon jde těsně v jejích šlépějích a výborně se s ní snáší.



Byl šílený. Ale je otázka, byl-li jím více než jiní lidé. Celé dějiny lidstva, plné muk, extází a krveprolití, jsou dějinami bláznů a zběsilců.



Proč by se nemělo podařit lidstvu změnit přírodu do té míry, že by v ní zavládl pokoj? Proč by nemohlo lidstvo, jakkoliv je a zůstane nepatrným, dosáhnout někdy toho, že by byl boj o život potlačen či alespoň urovnán? Proč by neodstranilo konečně zákon vraždy? Je možno, že lidské pokolení setrvá v melancholii, deliriu, manii, šílenství a otupělosti až do svého žalostného konce v ledu a tmách?



Je často těžko rozhodnout, kdo je více šílený, zda šílenec nebo jeho lékař. Říká se také, že geniální lidé mají sklon k šílenství. Toť jisto. Proto však ještě nestačí být hlupákem, aby člověk platil za rozumného.



Jsem lékař. Obchoduji se lžemi. Ulehčuji, těším. Lze ulehčit někomu a utěšit ho a přitom nelhat? Jen ženy a lékaři vědí, jak je lež lidem nutna a blahodárna!



Kdyby se společnost rázem dala obrátit jako rukavička, a kdybychom spatřili rub, omdleli bychom všichni hnusem a hrůzou.



Lidé projevují úctu k smrti, poněvadž jsou toho mínění, a to právem, že, je-li úctyhodno zemřít, je každému z nich zaručeno, že alespoň tím dosáhne někdy úcty.



"Uzdravíte se, protože si nelibujete v chorobě a utrpení. Uzdravíte se, protože se chcete uzdravit."

"Myslíte, že se člověk uzdraví, když chce?"

"Jestliže tomu chce jistým způsobem, niterným a hlubokým, když tomu chtějí naše buňky, když tomu chce naše podvědomí; když tomu chceme s onou temnou, bohatou a plnou vůlí silného stromu, jenž se chce na jaře opět zazelenat."


Citát pro tento den / 216

12. října 2014 v 7:22 | čajovna |  Citáty
"Úspěch je mizerný učitel - svádí chytré lidi myslet si, že nemohou prohrát." - Bill Gates

Nepodceňujte kozí mléko

12. října 2014 v 7:20 | čajovna |  Cesty ke zdraví

Kozí mléko bylo od pradávna považováno za elixír mládí, krásy a dlouhověkosti, jehož účinky jsou podloženy i vědeckými studiemi. Dodnes mnozí horalové kozí mléko s bylinkami používají k výrobě léčebných mastí.
Kozí mléko je biologicky významná tekutina, která má odlišné složení než kravské mléko. Obsahuje vysoce hodnotné bílkoviny (kasein, albumin, globulin), velmi hodnotné a lehce stravitelné tuky a minerály jako jsou vápník, draslík, hořčík, sodík, fosfor, měď, zinek, mangan a chrom. Z vitamínů pak A, B1, B2, B12, C, D, E a kyselinu listovou.
Má pozitivní vliv zejména při onemocnění trávicího traktu, na bolesti kloubů, artrózu, dnu, revmatismus, kde vykazuje protizánětné účinky, posiluje imunitní systém, chrání před škodlivými vlivy životního prostředí. Obsahuje mastné kyseliny, které příznivě ovlivňují činnost jater. Je výborným pomocníkem při alergiích i kožních onemocnění. Lidé trpící alergií na kravské mléko, by měli sáhnout po kozím mléku. Bílkovina v něm obsažená je totiž mnohem lépe snášena a nepůsobí problémy dospělým ani dětem.
Tato bílá tekutina pozitivně působí na náš organismus nejen vnitřně, ale i vně. Alžběta Bathory "Čachtická paní" se podle pověsti koupala v krvi mladých dívek, aby omladila tělo a duši. Těžko říci, zda jí koupele skutečně pomohly. Pozitivní účinky koupelí v syroutce z kozího mléka jsou však vědecky prokázané. Mají kladný vliv na kožní ekzémy a jiné kožní problémy. Při této kůře je však nutné se vyvarovat konzumaci kravského mléka i výrobků z něj. Také je prokázáno, že pravidelná konzumace kozího mléka působí preventivně proti nádorovým onemocněním. U onkologicky operovaných pacientů se snížilo riziko nového propuknutí choroby. Ženy trpící migrénou mají šanci ji vyléčit nebo se jejich stav výrazně zlepší, když kravské mléko a výrobky z něj zcela nahradí kozím mlékem. Stejně dobře působí i na nervovou soustavu, stres, úzkost a poruch koncentrace.
Kozí mléko má svou výraznou specifickou chuť i vůni, která je pro mnohé odtažitá, ale vězte, že jeho účinky ocení každý. Chcete-li něco udělat pro zlepšení své kondice, udržení mladosti vašich buněk a zvýšení obranyschopnosti organismu, měli byste v pravidelných časových intervalech provádět 4-6 týdnů kůru kozím mlékem, během které byste každý den měli vypít alespoň půl litru tohoto "zázračného" přírodního elixíru.

Zdroj: Jiskra Benešov

Topol

12. října 2014 v 7:19 | čajovna |  Cesta stromů

4.2. - 8.2. a také 1.5.-14.5.
" Strom překonávání překážek a nejistoty."

Je nejrychleji rostoucí strom, má asi 3o druhů a je schopný se stále křížit. Hlas topolu jen stěží přeslechneme. Sebemenší závan větru rozezní všechny jeho listy, které tak krásně šumí, jako proudy řek, či vodopád. Ne nadarmo ho potkáváme právě u řek a všude tam, kde je voda. Přesto, že je jeho dřevo lehké a měkké dokáže odolávat bytostným větru, se kterými si rozumí, ale zároveň si není nikdy jist, zda odolá i pro tentokrát. S každou další zkouškou ve větru překonává svou nejistotu i nesnáze. Nermoutí se tím, vždy je to výzva i hra, jak správně využít svých sil i zkušeností pro svůj další život a růst. Toto vše ovlivňuje vlastnosti stromu, ale i vlastnosti lidí narozených ve dnech topolu.
V každém ročním období můžeme nalézt nejistotu, která v lidech vyvolává různé vlastnosti i emoce. Co dělá člověk, aby překonal svou nejistotu? Otázka, která provází právě všechny narozené ve dnech topolu. Topol, jako strom jim v tom může být nápomocen i odpovědí. "Rychle roste" a silně se zakoření, aby mohl obstát ve všech dnech svého života. Snaží se dozrát, uzrát ve svých vlastnostech a darech, které mu byly dány, jako nám všem pro harmonický a pomáhající život na této zemi. Příroda, stromy i topol splňují zákonitosti stvoření a řada je také na nás - lidech. Tak jako topol rychle roste, topoloví lidé se rychle učí a chápou. Je to přece jejich dar. Jejich duch je tak pohyblivý jak lehce je tvárné dřevo topolu. Však pozor, není to žádný větroplach. Právě naopak, tak jako topol i oni se zeširoka a hluboce zakoření do půdy, která jej živý a obdarovává. Jen je potřeba si správně uvědomit do čeho se člověk zakoření a co mu dává život, naději a sílu!
Lidé topolu sedí rádi pevně v sedle, jako ty kořeny. Opatrují své vztahy v rodině i s přáteli, ale někdy jim to může překážet ve vzestupu svého ducha. S čímž souvisí překročení hranice přílišné tolerance špatných lidských vlastností. Jsou spolehliví, velkorysí, když jim vyjdeme vstříc. Nevykořisťují a nenechávají se zneužívat. Tak jako topoly, žijí chytře z využití "plynoucí vody" opět je to známka nutného pohybu a růstu, aby dokázali překonat svou vnitřní nejistotu. Dokáží být šetřivý finančně i v dalších ohledech. Zde pozor opět na rovnováhu. Pokud necítí ve svém okolí dostatek lásky a vřelosti, drží se raději zpátky. Je-li tomu naopak jsou odvážní a otevření. Mají velké schopnosti k navazování kontaktů a ke komunikaci. Je možné s nimi hovořit o všem, na jakékoliv téma, pokud je zachována zdravá míra. (Toto mají společné s vrbou, která má též ráda vodu.) Nepříznivě reagují na vše uzavřené, jednostranně radikální a vůči těm, kteří si myslí, že nalezli kámen mudrců.
Moudří druidové mluvili o stupních nejistoty.
Nejistota vlastní existence
Nejistota, že nic nezůstává tak, jak to je.
Nejistota moci.
Naučme se tyto nejistoty překonávat a uvědomit si tu největší jistotu, kterou nám dává poznání pravého smyslu života. "Život smrtí nekončí a cesta na druhý břeh je vroubená topoly, šumějícími ve větru."
Stromy toto vše vědí a stále v díku a pokoře to prožívají. Už dlouho je řada na nás. Jak se zachováme?

E. A. Poe

9. října 2014 v 7:47 | čajovna |  E.A.Poe


Narodil se 19.1.1809 v Bostonu a zemřel 7.10.1849.
Americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Autor fantastických a mystických příběhů, zakladatel detektivní literatury a novelistické tvorby.
Jeho poezie je založena na přesných estetických principech, je pro ni typické téma smrti.
Okamžiky hrůzy předváděny v povídkách jsou považovány za předchůdce moderních hororů.
Mistrovsky je v nich zachycen stav vypravěčovy mysli, jemuž odpovídá i jeho okolí. Jiné povídky lze považovat za první ukázky science fiction a za první detektivky, důležitou součástí jeho díla jsou i povídky humoristické.
Jsou psány v ICH-FORMĚ (vyprávění příběhu v 1. osobě - vypráví hlavní postava). Jeho postavy, ať procházejí hrůzami a vinou k záhubě, nebo vítězně vzdorují nejpodivnějším nebezpečím, ukazují vynalézavost a odvahu.
Charles Baudelaire, který svým vynikajícím překladem představil Poea Evropě, o něm napsal: "Ze všeho, co jsem četl, nabývám přesvědčení, že Spojené státy byly pro Poea jediné velké vězení a jeho vnitřní, duchovní svět básníka nebo i pijáka byl jediným vytrvalým úsilím uniknout vlivu této odporné atmosféry."
Výjimečný, úzce specializovaný talent Edgara Allana Poea zůstal nedořešenou záhadou jak jeho současníkům, tak dalším generacím čtenářů a kritiků.

ŽIVOTOPIS
Narodil se 19.ledna 1809 matka Edgara, paní Elizabeth Arnold Poe, byla herečkou nesrovnatelně oblíbenější než její manžel David Poe, který byl záhy po narození syna Edgara vyhozen z divadla pro časté opilství a vzápětí mizí z dosahu literární historie, ale především své rodiny. Matce herectví hmotný blahobyt nepřineslo. Umírá v prosinci 1811, sice jako miláček společnosti, nicméně na nemoc chudých, na tuberkulózu. Zanechala po sobě značné dluhy a tři děti. Synovi Edgarovi běží na třetí rok života.
Poea se ujali bezdětní manželé Frances Allanová a její muž John - ne příliš zámožný obchodník z Richmondu. Později chlapce adoptovali a vzápětí překřtili na Edgara Allana. Chlapcovy vyhlídky se v mnohém zlepšily k lepšímu. Už žádný kočovný život s pochybnou společností divadelníků, život plný zimy, nepraných svršků a nedostatečné stravy, nýbrž laskavá a štědrá ruka paní Allanové. Frances dítě hýčkala a rozmazlovala, na její přání musel malý Poe předvádět hostům své deklamační umění (přednes, recitace). Na přání otčíma si musel už od útlého dětství připíjet - tak hned u Poa v mladosti klíčily a byly podporovány dvě síly - poezie a alkohol, které ho později vynesly do nebeských výšin až na samé dno.
Pět roků (1816-1821) pobýval Poe s nevlastníma rodičema v Anglii, kde chodil do základní školy. Edgar se svým novým rodičům odměňoval úspěchy ve vzdělání a na svůj věk neobyčejně zralým společenským vystupováním při nedělních čajích paní Allanové, na nichž se scházela celá městská smetánka, kterou Poe v budoucnu tak nenáviděl. Své spolužáky převyšoval důkladnou znalostí literatury a historie. Pan Allan jeho studentský život podporoval, platil mu dokonce i zvláštní byt. Nic však v životě budoucího básníka netrvalo dlouho. Toto období relativního blahobytu skončilo v důsledku značných obchodních ztrát nevlastního otce. Když Edgar odchází na školu starých a moderních jazyků University of Virginia, není už tak štědře finančně vybaven jako v předchozích studijních letech. Rozhodně mu to nezabránilo v tom, aby hned po zápisu neprohrál v kartách několik set dolarů, zbytek nepropil s kamarády v rámci "seznamovacích" večírků a značně se nezadlužil.
Finančně zkrachovalý a náročným životem značně unavený Edgar odchází do Bostnu. Tady se poprvé pokusil prorazit na poli literárním (a hlavně se dostat z nejhorších dluhů) publikováním svých veršů v knize TEMERLÁN A JINÉ BÁSNĚ(1827). Kniha nevydělala ani cent, přestože v ní byly obsaženy tak výborné básně jako SEN VE SNU, DUCHOVÉ MRTVÝCH či JEZERO. Dnes se za jediný výtisk platí přes patnáct tisíc dolarů.
Poea láká dobrodružství, život plný neustálých změn. Na několik let se mu stala útočištěm armáda.

Citáty E.A.Poe

9. října 2014 v 7:47 | čajovna |  E.A.Poe
Kdo se aspoň stokrát nepřistihl, jak se dopouští zlého a pošetilého skutku jen a jen proto, že ví, že nemá? Černý kocour
*
Těm, kdo si někdy oblíbili věrného a chytrého psa, nemusím snad ani vysvětlovat, jak nesmírné potěšení z toho plyne. V nesobecké, obětavé lásce němé tváře je cosi, co přímo zasahuje srdce toho, kdo nejednou zakusil vratké přátelství a chatrnou věrnost pouze lidského tvora.
Černý kocour
*
Není mlhavějších dojmů, než jaké má člověk, když vnímá totožnost druhého. Každý pozná svého souseda, a přece je jen velmi málo těch, kteří dovedou zdůvodnit, proč ho poznávají.
Záhada Marie Rogêtové
*
Ti, kdo sní ve dne, poznávají mnohé z toho, co uniká snivcům pouze nočním. Eleonora
Jsou jisté náměty, jejichž poutavost je strhující, a přece jsou příliš hrůzné pro beletristické zpracování.
Předčasný pohřeb
*
Být pohřben zaživa patří nesporně k těm nejstrašlivějším mukám, jaká mohou být údělem ubohých smrtelníků. Předčasný pohřeb
*
Rozhraní mezi životem a smrtí bývá neznatelné, matné. Kdo se odváží říci, kde život končí a kde začíná bezživotí?
Předčasný pohřeb
*
Dolů - neustále dolů se šinulo. Začal jsem s bláznivou rozkoší porovnávat rychlost s jakou klesalo, s rychlostí, jakou kmitalo. Doprava - doleva - daleko vzhůru - se skřekem zatracence! S kradmým skokem tygra rovnou k mému srdci! Chvíli jsem se smál, chvíli zoufale naříkal, jak ta nebo ona představa ve mně převládala. Dolů - neodvratně, neúprosně dolů!
Jáma a kyvadlo
*
Nevěřte ničemu, co slyšíte a jen polovině toho, co vidíte.
Metoda doktora Téra a profesora Péra.
*
Rána bičem působí modřinu, ale rána jazykem drtí kosti. Marginálie
*
Všechno, co vidíme nebo soudíme, je pouhý sen uvnitř snu.


Výpisky z díla

9. října 2014 v 7:46 | čajovna |  E.A.Poe
(Dostaveníčko) - Určitě existují jiné světy než ten náš, jiné myšlenky než myšlenky davu, jiné úvahy než spekulace sofistů.

*

(Eleonora) - Pocházím z rodu, který se vyznačuje bohatou fantazií a horoucí vášní. Lidé o mně říkají, že jsem šílený; ale ještě zdaleka není dořešeno, zda šílenství není vlastně vrcholnou inteligencí, zda mnohé skvělé hodnoty a všechno, co má niternou hloubku, nevyvěrá z chorobné, vyšinuté mysli, která je tak povznesena, že zatlačuje běžný intelekt. Ti, kdo sní ve dne, poznávají mnohé z toho, co uniká snivcům pouze nočním. V šerých vidinách je jim přáno nahlédat do věčnosti, při procitnutí pak žasnout úchvatným poznáním, že stanuli u samých bran velkého tajemství. Po drobtech učí se znát moudrost, v níž vězí dobro, ve větších doušcích čerpají vědomosti, z kterých pochází zlo. Ale i bez kormidla a bez kompasu pronikají do širého oceánu "nevýslovného jasu" a opět jako dobrodruzi nubijského zeměpisce - "agressi sunt mare tenebrarum, quid in eo esset exploraturi".

Řekněme tedy, že jsem šílený. Alespoň připouštím, že se můj duševní život rozpadá do dvou odlišných stavů: je to stav jasného rozumu, o němž nelze pochybovat, spjatý s představou dějů, které vytvořily první údobí mého života - a stav tísně a pochyb, který se váže k době přítomné a všemu, co připomíná druhou epochu mého bytí.

*

(Démon zvrácenosti) - Indukční postup a posteriori byl by přiměl frenologii k tomu, aby jako vrozený a prapůvodní princip lidského počínání připustila cosi paradoxního, čemu z nedostatku přiléhavějšího výrazu můžeme říkat zvrácenost. A toto nepřekonatelné nutkání páchat zlo pro zlo samo nelze analyzovat, nelze je rozkládat na podružné složky. Je to prazákladní, primární podnět - prostě elementární.

*

(Berenice) - Strast má mnoho tváří. Bída světa mnoho podob. Klene se nad širým obzorem jako duha, má barvy právě tak pestré jako ten oblouk, právě tak členěné, a přece právě tak důvěrně prolínavé. Klene se nad širým obzorem jako duha! Jak jen mohu z pojmu krásy odvodit předobraz ošklivosti? Ze znamení míru podobenství žalu? Ale tak jako v etice je zlo následkem dobra, tak v životě radost plodí žal. Buď je vzpomínka na minulou slast dnešní mukou, anebo se úzkosti, které prožíváme, zrodily z rozkoší, které jsme mohli prožívat.

*

(Černý kocour) - Již od dětství jsem byl znám svou poddajnou a přívětivou povahou. Byl jsem dokonce tak nápadně útlocitný, že si ze mne kamarádi tropili žerty. Zvláště jsem miloval zvířata, a rodiče mě proto zanášeli všemi druhy mazlíčků. Také jsem většinu času trávil s nimi a nemohl jsem být šťastnější, než když jsem je krmil a laskal. Tento povahový rys se mnou rostl, a když jsem dospěl, byl mi jedním z hlavních zdrojů radosti. Těm, kdo si někdy oblíbili věrného a chytrého psa, nemusím snad ani vysvětlovat, jak nesmírné potěšení z toho plyne. V nesobecké, obětavé lásce němé tváře je cosi, co přímo zasahuje srdce toho, kdo nejednou zakusil vratké přátelství a chatrnou věrnost pouze lidského tvora.

Posedla mě Zvrácenost. Filosofie tento pojem opomíjí. A přece vím právě tak jistě, jako že žije má duše, že zvrácenost je jedním z primitivních pudů lidského srdce - jednou z nerozlučných prvotních vlastností a pracitů, jež řídí vývoj lidské povahy. Tento druh zvrácenosti dovršil můj pád. Ta nezbadatelná touha duše štvát samu sebe - znásilňovat vlastní přirozenost - křivdit jen pro křivdu samu -, ta mě pudila, abych ubližoval dál, abych dokonal podlost, které jsem se dopustil na nevinném zvířeti. Jednou ráno jsem mu s chladným srdcem hodil kolem krku smyčku a pověsil ho na větev stromu. Pověsil jsem ho s pláčem, s hryzením svědomí, pověsil jsem ho, protože jsem věděl, že mě má rádo, a protože jsem cítil, že mi nedalo důvod k pohoršení, pověsil jsem ho, protože jsem věděl, že tím páchám hřích - smrtelný hřích, který tak ohrozí mou nesmrtelnou duši, že ji možná i vyjme - pokud je to vůbec možné - z dosahu nekonečného milosrdenství Nejslitovnějšího a Nejukrutnějšího Boha.

*

(Zrádné srdce) - Nervy - ano, mé nervy byly a jsou stále strašlivě rozervány, strašlivě; ale proč chcete tvrdit, že jsem šílený? Choroba zbystřila mé smysly, nezničila je, neotupila. Především sluch jsem měl citlivý. Co se jen šustlo mezi nebem a zemí, všecko jsem slyšel. Slyšel jsem zvuky i ze samého pekla. Jak to tedy, že jsem šílený?

*

(Metoda doktora Téra a profesora Péra) - "Jste ještě mladý, milý příteli, ale přijde čas, kdy se naučíte samostatně posuzovat, co se děje ve světě, kdy přestanete spoléhat na tlachy druhých. Nevěřte ničemu, co slyšíte, a jenom polovině toho, co vidíte."


Ve všem, co kolem sebe vidím, je cosi bizarního - ale svět se koneckonců skládá z všelijakých lidí s nejrůznějšími nápady, způsoby myšlení i tradičními zvyklostmi. Také jsem už pěkný kus světa zcestoval, abych se dal něčím jen tak překvapit - nil admirari je moje heslo.


V témž okamžiku se třem statným číšníkům šťastně podařilo složit na stůl ohromnou mísu či spíše vál s čímsi, co jsem pokládal za "monstrum horrendum, informe, ingens, cui lumen ademptum." Při bližším ohledání jsem však zjistil, že je to jen telátko upečené v celku, posazené na kolena, s jablkem v hubě, jak se podle anglického způsobu upravuje zajíc.

"Ne prosím, děkuji."

Pak tu byl Bouffon Le Grand - další svérázná osobnost. Pomátl se z lásky a umanul si, že vlastní dvě hlavy. O jedné z nich tvrdil, že je Ciceronova; druhá se podle něho skládala ještě ze dvou dalších: od temene po ústa patřila Démosthenovi, od úst k bradě lordu Broughamovi.Není vyloučeno, že se mýlil, ale byl by nás přesvědčil, že má pravdu - byl totiž neobyčejně výmluvný. Byl to náruživý řečník a nedokázal svou vášeň opanovat.

Citát pro tento den / 215

8. října 2014 v 8:11 | čajovna |  Citáty
"Šampióni nevznikají v posilovnách. Šampióni vznikají z něčeho, co mají hluboko v sobě - z touhy, snu a vize." -- Muhammad Ali

Cypřiš

8. října 2014 v 8:09 | čajovna |  Cesta stromů

25.1 - 3.2. a také 26.7.- 4.8.
" Strom vzkříšení "

Druh tohoto stromu existuje již mnoho stovek milionů let, ještě před prvními listnatými stromy. Cypřiš má rád slunce a světlo stejně, jako lidé narozeni v těchto dnech. Toto by se mělo odrážet i na jejich duchovní úrovni, pokud nejsou zaslepeni, či zahlušeni dnešní dobou, která ke "Světlu" příliš nehledí. Cypřišoví lidé dělají rádi, co chtějí a na co mají právě chuť, ku prospěchu ostatních, či krásných idejí,(jestliže nějaké mají) což je příkladné pro nás pro všechny.
V těchto lidech pulzuje živý zájem o vše, co drží tento svět v jeho základech pohromadě.
Dokáží bojovat za "Světlo" po kterém touží a jsou schopni dát i svou poslední košili za svobodu. Jsou nápadní svou vážností, ale dokáží se i radovat. Najdete na nich často něco jiného, co vybočuje z daných zvyklostí. Jsou schopni snášet rány osudu a poučit se z nich,
což jim pomáhá nalézt cestu k osvobození od žalu a pozemských těžkostí.
Pro každého z nás, kdo zažil takovéto chvíle, přichází "nové vzkříšení",
jít o kus dál, vstříc našim osudům, které máme jen a jen ve svých rukou. Pokud se chceme o tom dozvědět více, neobejdeme se bez poznání zákonů přírody, bez souznění s nimi, bez láskyplného soužití se stromy, které nám mohou být v mnohém příkladem.

Citát pro tento den / 214

7. října 2014 v 5:00 | čajovna |  Citáty
"Kdo chce hýbat světem, musí pohnout nejdřív sám sebou." -- Sokrates

Jilm

7. října 2014 v 5:00 | čajovna |  Cesta stromů

12.1. - 24.1. a také 15.7.- 25.7.
" Strom dobra a obětavosti"

Lidé si je často pletou s lípou. Nikdy netvoří lesy, ale prosvětlené háje.
V dnešní době jich velmi ubývá v důsledku opět špatného zacházení s přírodou.
Pokud jste se narodili v těchto dnech jilmu, je vaší vůdčí vidinou tolerance a spravedlivost.
Individualismus se sociálním cítěním a přitom uskutečňovat v činech solidaritu a soucítění s ostatními lidmi není pro vás překážka, ani protiklad. Protiklad je to pouze pro lidi, co zaměňují egoismus s individualismem. Jste pro ně trnem v oku a ještě více pro ty co vyjí s vlky, co se schovávají v davu ztuhlé a zmatené společnosti, pro své sobectví a zneužívání morálního úpadku lidstva. Slovo " in-divid-um" původně znamená "nerozdělené,
nedělitelné" ve smyslu miluj bližního svého, jako sebe sama. Ale také by se dalo říci nerozdělovat život na ten, který žijeme teď a tady a na ten duchovní, který nám právě má ukázat smysl našeho bytí, našich darů, včetně poznávání pravého vědění o přírodě, o zákonitostech stvoření, o Bohu.
Člověk však znovu používá pouze svůj přepěstovaný rozum, jenž by měl být služebníkem, ne pánem! Zotročuje sebe i ostatní kolem sebe a stále více nesouzní se stromy, s přírodou, s Nejvyšším Tvůrcem a Jeho vůlí.
"Jilmový" lidé jsou pilní, spolehlivý a tvůrčí, jdou odvážně svojí cestou, jakoby proti proudu, ale jakého proudu ptejme se? Jsou dobrého smýšlení a ochotně pomáhají, kde je třeba. Umí překonávat strach. Nesnaží se někam patřit, být k někomu přidělen, spíše naopak. Mají též cit pro spravedlivou míru. Raději rozdávají ze svého světla, než by někomu jinému něco vzali. Chválí své bližní, ale sami se nevystavují pochvalám. Prostě oni nezapadají do davu.
Pro jilm je těžké vyrovnat se s dnešní dobou, bojovat s ní a ještě předávat své poselství stromu, stejně jako pro všechny lidské bytosti, jenž usilují ke Světlu, do nebe a ještě dál.
Vytvořit z kusu chleba dort, z nerudného partnera hrdinu, z hlučného a špatného bytu letohrádek, z neúrodné země vinici páně, z hluchého a slepého davu Boží služebníky,vytvořit "Království nebeské"
To není fantazie, to je naděje.


Citát pro tento den / 213

6. října 2014 v 10:52 | čajovna |  Citáty
"Reputaci si budujete dvacet let a za pět minut si ji můžete zničit. Když se nad tím zamyslíte, budete se chovat jinak." -- Warren Buffett, investiční podnikatel

Smrk

5. října 2014 v 12:15 | čajovna |  Cesta stromů

5.7.- 14.7. a také 2.1. - 11.1.
" Bdí nad každým zrozením."

Není divu, že i ve dnech, kdy si připomínáme příchod "Tří Králů" přichází období smrku, který bdí nad každým zrozením. I oni měli bdít nad posvátným zrozením v "Betlémě" a již neodcházet, vše mohlo být jinak.
Jen si všimněte, jak smrk harmonicky navazuje na zimní období jabloně a na rození Syna Božího. Období smrku původně zaujímal "TIS" strom poznání smrti a věčného života, což by také souznělo s narozením Ježíše, jelikož i On vyprávěl o poznání smrti i o věčném životě a dalších důležitých souvislostech života, které by lidstvu pomáhali, kdyby jenom nenaslouchali, ale také to žili.
Smrk najdeme skoro všude, tak jako všude na světě dochází ke zrození i smrti v mnoha podobách, ale také snad proto, že o narození "nazaretského" vědí všichni, ať tomu věří, nebo ne.
Roste stejně dobře v nížinách, tak ve vysokých výškách hornatých a skalnatých krajů, ale i v nejnehostinnějších místech. Mnozí slavní stavitelé houslí stoupali vysoko do hor, kde hledali pomalu rostoucí smrky a vlastnoručně celé dny proklepávali jejich kmeny odspoda až nahoru.
Ti, co se narodili v období smrku se drží velmi zpátky, pokud jde o jejich osobní věci. Vědí o své zranitelnosti a též se podle toho chovají. Slouží jim k tomu různé ochranné "masky". Každý máme své osobní zvláštnosti i slabosti, které ne vždy rádi a otevřeně přiznáváme a proto je zakrýváme různými způsoby, ale i lidskými vlastnostmi. Snažit se zapadnout
do určitého společenství, ve kterém se právě nacházíme, může být určitý druh ochrany, ale přicházíme tím o mnohé prožívání, které nás může obohatit na srdci i na duši a také probudit lidského ducha k jeho uvědomění si pravého smyslu života.
Chceme se nechat vést, nebo budeme vést. V čem vidíme větší svobodu?
Co vše jsme schopni udělat pro své bezpečí, které máme tak rádi včetně "smrkovích lidí?"
Když lidé, kteří se narodili ve dnech smrku, získají důvěru a odloží svůj ochranný záhal, který je obklopuje, patří k těm nejspolehlivějším přátelům.
Jejich cítění rozkvete, jak krásná zahrada plná květů a stromů.
Být svobodný a zároveň v bezpečí jsou silné vlastnosti i potřeby většiny smrků i lidí, však pro ty jenž se narodili v těchto dnech obzvlášť. Je dnes už jasné, že sebevětší společenství nám nezaručí bezpečí, ani svobodu. Nelze spoléhat na druhé, staňme se každý krásným "stromem" pro druhé ve svých schopnostech a darech, které nám byly dány na cestu životem.
Jen jedno jediné nám může dát svobodu i bezpečí, a to víra a přesvědčení o jediném Tvůrci všeho v celém stvoření, o Jeho spravedlivých zákonitostech jenž jsou vetkány do všeho kolem nás i v nás. Pokud prožíváme toto poznání a vědění v pokoře a díku, souzníme se stromy, přírodou i Synem Božím.

Citát pro tento den / 212

5. října 2014 v 9:07 | čajovna |  Citáty
"Jen věci dostatečné váhy odolají větru a času." - M. Franková

Citát pro tento den / 211

4. října 2014 v 6:55 | čajovna |  Citáty
Jsou lidé, které nepřemohl ani neúspěch, ani nepřátelé, ale kteří podlehli úspěchu. Jedině stálá sebekontrola buduje charakter. Lidí se nebojme, ale sebe." - Tomáš Baťa

Trápí vás inkontinence?

4. října 2014 v 6:53 | čajovna |  Cesty ke zdraví
Mnoho lidí trpí tím, že nemohou udržet moč. Může dojít k bezděčnému močení, při chůzi z kopce, za deštivého počasí, po operaci prostaty, poklesem orgánů (např. po porodu) atd. Příčiny mohou být různé. Podle tradiční čínské medicíny je příčina poklesu orgánů ve slezině. V případě ostatních potíží s močením je příčina v ledvinách.
Osmdesát procent lidí řeší pokles orgánů a následnou inkontinenci operací. Je to pohodlné, ale operace není nevyhnutelná. Na inkontinenci pomáhá nejenom cvičení, ale změna jídelníčku, životního stylu atd. Cvičení se netýká pouze žen, ale i mužů. Cvičením se vyhnou problémům s prostatou a růstu pivních břich.
Na inkontinenci kromě cvičení pomáhají koupele z řebříčku a přesličky. Pokud máme k dispozici bylinky, stačí obyčejná kuchyňská sůl na koupele i na obklady ledvin. Do plátěného pytlíku s uzávěrem na suchý zip vložíme nahřátou sůl a přiložíme na oblast ledvin. Opakujeme každý večer do vymizení inkontinence. Oblast močového měchýře se potírá esencí z pastuší tobolky, neboť oživuje svalstvo zvenku. Na vnitřní užívání pomáhá čaj z listu medvědice, celíku zlatobýlu a přesličky.
Po psychické stránce inkontinence znamená neschopnost snášet tlak. Vše odchází spontánně. Moč, voda života, uniká. Je potřeba se dostat do proudu života a spontánně ji nechat plynou. Opět být dětmi, které nechávají vše bez kontroly probíhat a žijí v dané chvíli, aniž mají starosti.

Zdroj: Jiskra Benešov

Ořech vlašský

4. října 2014 v 6:52 | čajovna |  Cesta stromů

21.4.-30.4. a také 24.10.-11.11.
"Hledá svůj domov"

Miluje slunce a tím mnoho světla. Přitom dokáže poskytnout tolik chladivého stínu pod svojí košatou korunou s velkými listy v horkých letních dnech. Velmi dobře se pod ním sedí a povídá o životě i co je za ním. Podobně jako javor i ořešák si klade mnoho otázek života a jeho smyslu. Co je věčné a co pomíjivé? Radost, či bolest? Zisk, nebo ztráta? Jsou to otázky, které míchají karty v životě všem "ořechovým lidem". Ale oni dokáží sebrat tolik sil, aby uhájili a bránili svoji chuť k životu. Zní to protichůdně, ale pro slast jsou ochotni snášet jakékoli trápení. Jen stěží a zřídka za mnoha objetí se jim podaří z utrpení získat slast. Toto je může velmi odvádět od pravého smyslu života a jeho hodnot! Pokud se pro něco rozhodnou dělají to naplno. Když něco chtějí, tak jejich vytrvalost nezná mezí. Dá se říci, že to hraničí s umíněností, svéhlavostí, vzpouzení se i proti "Vyšším zákonitostem", kde musí vždy tvrdě narazit a snášet hořkost svého bytí. Mají velkou sílu podvědomí. Pokud se jim podaří tyto své vlastnosti nasměrovat dobrým směrem mohou přinést mnoho pro sebe i pro ostatní, ale pozor i naopak! Zároveň tak mohou zjistit, kde je jejich pravý domov a tím ukončit své hledání. Kéž jim jejich touha po slunci a světle napoví!?