Zeptej se táty je ztělesnění lidské temné syrovosti...

12. června 2012 v 7:09 | www.popelky.cz, Renata Petříčková |  Knížky pro ostatní
jsou články, které se nepíší snadno, protože předmět, o kterém píšu, není příliš optimistický. Po poslechu tohoto cédéčka
jsem musela doslova sežrat čokoládu. A dát si pauzu... Sonda do temné stránky lidské obyčejní a primitivní duše, zrcadlo,
které ukazuje většinu z nás... hrůza.
Ale i přesto se podělím. Zeptej se táty od Jana Balabána má šanci patřit ke klasice, a to nejen kvůli brzkému úmrtí autora.

Jan Balabán: Zeptej se táty. Nekonečná mozaika lidské marnosti

Audioverze románu Jana Balabána má svůj osobitý ráz zejména díky nostalgicky laděnému hlasu Norberta Lichého… Nemohla to pro něj být jednoduchá práce. Celým textem se prolíná hluboký smutek a zklamání ze života, nitky jednotlivých úvah se rozplétají, aby se po čase překvapivě zase spletly.
Do samé hloubky poznáme bezmoc a pokrytectví nad faktem, že si bereme psy z útulků, ale staří lidé umírají opuštěni za okny svých bytů a přitom by byli třeba tak vděčni za kousek jablečného koláče od nedělní kávy.
Nebo do samého nitra se zakusující bolest a strach čtyřletého dítěte, kterému v legraci rodiče a sourozenec říkají, že není jejich, že ho táta přinesl v tašce od vysavače. Jak se mění vnímání vánočního času, tmy a iluzí… jak se žije vdovám při pohledu na prázdnou druhou půlku postele.

Žijeme marně?
Stále větší syrovost života na vás dýchá z každé další věty a přiznám se, že poslech pro mne byl velmi náročný. Beznaděj, život jako zbytečnost, zbytečné utrpení pro škodolibost?

Čí škodolibost to je, když se tady pachtíme jako marné figurky?

Autor tu popisuje životy těch, kteří nevidí dál než na konec své výplatní pásky, na konec svého bytu a garáže. Smutný odraz společnosti…

ba

"Potřebovali bychom jako stromy, potřebovali bychom ten vegetační klid, kdy život v našich kmenech by byl jen tušit. Němě se kývat ve větru několik měsíců a nevědět o tom. Ale tyhle krátké zimy, tyhle zkrácené termíny, kdy člověk neprožije, ani nezahloubí smrt blízkého člověka. Musel jsem si vzít dovolenou,a bych mohl jít k umírajícímu otci. Dovolenou - slyšel jsem o dívce, která musela napřed dokončit směnu v provozovně rychlého občerstvení a pak jí teprve truchlit za mrtvou matkou a těšit starého otce. Té dovolenou nedali. Nebyl zástup. Přišla by o práci a rychlé občersvení se přeci nesmí zastavit, i kdyby.. i kdyby… co už vlastně?"

Snad ne….
Zhruba v polovině začíná svítat naděje, že už to nebude jen o obrovské potřebě vylít ze své duše ty kaly a usazeniny, jež rozedírají lidskou duši. V bolavých slovech nacházíme moudra, cestičky ven.

Začínají se rozplétat různé pavučiny lidí, kteří se vyskytovali v životě otce Emila, Hanse a Kateřiny. Stále nás provází bůhvíproč psaný zákeřný a udavačský dopis otcova přítele. Přišel všem, všem členům rodiny.

Každý z nich s ním naloží po svém, v každém z nich vyvstanou jiné vzpomínky.

Časy komunismu nebyly lehké, tady se díváme pod pokličku těch, kdož byli z mnohých důvodů nežádoucí a jejich dětí. A to tak palčivě, že nakonec staneme v pomyslné soudní síni a budeme soudit toho, jež v úvodu zemřel. Tátu.

CD s třemi a půl hodinami pro vegetační klid našich duší?
Osm jednotlivých kapitol, z nichž každá má jinou atmosféru spjatou červenou nití pelu jedné rodiny. Možná se v nich poznáváme, proto nás iritují.
Vegetační klid v ní možná najdete. Možná… jste-li silná povaha. Nebo sebemrskačská.

Nedoporučuji ale poslouchat, ba ani Zeptej se táty číst v knižní podobě tehdy, když se zrovna necítíte na tomto světě dobře. Sugestivní popis studené marnosti a ještě většího chladu okolních lidí je až příliš silný.

5717YWV.jpg

Na závěr se podělím ještě o jedno moudro, které zaslouží nezapadnout do zapomnění a které tu vyvstává z celého příběhu.

Trápení je třeba prožít, dobrat se a na dno a pak odejde. Jinak to v tobě bude hnít.
Trap se a trápení skončí.
Netrap se a konce to mít nebude…

Jan Balabán (1961 - 2010) byl českým spisovatelem pocházejícím z Ostravy. Snad protobyla jeho próza poněkud bezútěšná stejně jako je představa o tomto průmyslovém městě. Sám ale tvrdil, že píše jen o věcech běžně ve společnosti spatřovaných, jen často zametaných pod koberec. Jeho bratr Daniel je akademický malíř a toto cédéčko doprovodil svými obrazy. Zemřel náhle, v dubnu 2010.

Vydalo vydavatelství Českého rozhlasu, Radioservis, 2012, www.radioservis.cz
Foto: Radioservis a autorka

Renata
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nartaya nartaya | Web | 12. června 2012 v 9:01 | Reagovat

Nevím proč, ale miluju temné věci, čím temnější, tím lepší, a čím je mi hůř, tím více mne léčí.
Přiznám se, jsem barbar, do této chvíle jsem neznala tohoto pána a dílo mi přijde zajímavé.
Norberta Lichého jsem slyšela na nahrávce Kruh a přišlo mi, že text neudýchá. Kolikrát jsem mu chtěla půjčit své plíce - samozřejmě přeháním, ale zajímá mne, jaký je jeho projev u této věci.

Reni, děkuju za tip, tahle rovina je moje krevní skupina :-)

Znáš Petra Prouzu? Jeho povídky byly taky takový temný, milovala jsem jeho povídkovou knížku Holky a hřbitov. Zda bych se ještě dokázala na jeho povídky naladit, ale asi jo :-)

2 Renata Petříčková Renata Petříčková | Web | 12. června 2012 v 10:05 | Reagovat

[1]:udýchal skvěle, ono je to tak táhlé a temné, že tam není kde ztratit dech.
Kruh neznám, stejně jako Petra Prouzu a čéče... já bych se snad teď do temností nepouštěla :-)
Ale třeba za čas - děkuji za tip!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama