O žárlivosti...

1. února 2011 v 0:12 | čajovna |  Silný čaj
narcis
a tak nevím... proč bych zrovna já měla psát o žárlivosti? Snad jen proto, že se mi poslední dny v mejlech objevilo pár žádostí o výklad karet, ve kterých hraje roli žárlivost... (promiňte, kdy budou karty netuším...všechny dotazy ale sbírám, asi udělám jeden výkladový večer...což třeba každý pátek???Promyslím to...)

Vrátím se však k žárlivosti. Kdo nežárlí, nemiluje....
Dobře, tak asi nemiluju...
Nežárlím... ale to bych asi taky kecala, kdysi jsem žárlila. Asi proto, že jsem chtěla honem rychle někoho "ulovit", abych nebyla sama, mohla jít z domu apod... a pokud bych žárlila teď, pak asi ze strachu, abych nezůstala na živení dětí sama, což bych ze svého nuzného platu neutáhla. Ale i to by se nějak dalo vyřešit, život není ráj, ale výzva.
Takže žárlivost je strach o druhého, že nám uteče, že nebude náš.

Je ten druhý ale "náš"???
Máme právo si nárokovat osobu, jeho tělo, jeho mysl jako svůj majetek?

Nemáme...
I obyčejný romantický a všude opěvovaný sňatek je vlastně vložení této negativní emoce do partnerství. U oltáře si lidé slibují něco, o čem nemají ani páru...
a pak se trápí...

Tělo můžete někomu dát i bez citu. To pak bolí... Duši můžete někomu dát a chovat se tak, jak chtějí jiní, ale vaše vlastní zahrada duše bude pak zaplevelená a nebude se jí dařit. Umřete jako smeťák. Stejně šedí, smutní a bez vlastních prožitků.

K tomu, aby člověk poustil druhého duši k němu samému asi potřebuje čas... a nějakou životní cestu, která mu ukáže, že je to správný postoj. A pak se osvobodíte... nebudete chtít vlastnit, budete jen sdílet, potkávat se a milovat. Je jedno, jestli jde o vztah k partnerovi, otci, matce nebo dítěti nebo kolegyni v práci...
A tak... od žárlivosti utíkejte mílovými kroky - a to jak od té, která se na vás hrne od jiných, tak hlavně od té, jež vzniká ve vašem vlastním srdíčku...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 1. února 2011 v 10:07 | Reagovat

Taky jsem za mlada, znala pocit žárlivosti. Není to nic příjemného a jsem ráda, že už nic takového nemusím prožívat. Dobře si tu žárlivost vystihla, je to opravdu pocit toho, že by nám mohl někdo vzít něco, co je přece výlučně naše. Ale vlastnit druhého člověka není možné. Tak jako potřebujeme svobodu my, tak ji potřebuje i ten druhý.

2 cajovnaprozeny cajovnaprozeny | Web | 1. února 2011 v 10:23 | Reagovat

[1]: Jarko, jsem ráda, že se ve svém názoru (snad a pevně věřím) nemýlím....

3 š š | Web | 2. února 2011 v 16:45 | Reagovat

Žárlivost opravdu není dobrá, snažím se jí bránit, a když mě přepadne, tak se jí snažím nedát najevo. Ona taková ta malá špetka možná neškodí, člověk by si nikdy neměl myslet, že má toho druhého jistého a stále se snažit - k tomu si myslím trochu pomáhá. Ale ta velká, často bohužel ničí vztah a i toho člověka.

4 Maruš-Fukčarinka Maruš-Fukčarinka | Web | 3. února 2011 v 23:24 | Reagovat

Asi každý si prošel určitý druh žárlivosti.Nemyslím tím pouze partnerskou ta je spíše na škodu.Myslím třeba dětskou na sourozence,školní....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama