Nová knížka z XYZu, Poslední z faraonovy družiny

28. února 2011 v 0:26 | čajovna |  Knížky pro ostatní
Mám tu pro Vás dnes tip z nakladatelství XYZ... a sice tajemný faraonův příběh.. i s ukázkama, tak se kochejte...
nebudu vás ovlivňovat anotací ani vlastním názorem, nechte si chutnat ochutnávky...
to je stejně nejlepší reklama, takhle nabuzená chuť ke čtení....
faraon
Pomyslel jsem na Wonšet a znepokojeně se ohlížel. Pytel s kočkou bezvládně visel mezi ostatními zavazadly na boku velblouda. Jako by zaznamenala mou starost, náhle se ve své temnici úpěnlivě rozmňoukala. Možná cítila bouři.
Houkl jsem na jednoho z beduínů, že bohyně je neklidná a že skrze její nelibost hrozí výpravě ze strany bohů nepříjemnosti. Muž vzal pytel na svá záda, ten se však zazmítal a zevnitř zaznělo hrozivé zavrčení. Nadhodil jsem, že rád Wonšet zase ponesu a budu k ní promlouvat příslušné modlitební formule, když mi rozváže zápěstí. Beduin byl poněkud nesvůj, stále těkal zrakem, obhlížel obzor a nakonec pravil:
"Dobrá, Achajče, rozvážu ti ruce, když pytel s černou bohyní poneseš a uklidníš její nespokojenost." Odlil z měchu do skořápky velkého ořechu trochu vody. "Dej jí pít, ať se upokojí. Koně a velbloudi ji na hřbetě nesnesou, neboť sebou zmítá a mňouká, když zavětří jejich pižmo. Všiml jsem si dobře, že u tebe je vždy krotká a spokojeně si brouká svá božská tajemství. Ale opovaž se toho zneužít! Víš, že rychlejší než šíp být nemůžeš, i kdybys neměl spoutané kotníky."
Melampús kráčel vedle mne a významně na mne pohlédl. I zavolal jsem na beduína:
"Rozvaž tedy ruce i tomuto černochovi, neboť jsem se s ním při cestě spřátelil a bojím se jeho závisti, budu-li mít úlevu, kterou on nemá. Mohl by mne ze závisti nad tvou shovívavostí v noci napadnout, neboť černí muži jsou od přirozenosti divocí."
Beduín se poněkud bázlivě podíval na pytel a pak bez velkých okolků povolil i Melampodovi pouta, řka:
"Dobrá, bude moci skládat zavazadla, kdyby se přihnala bouře, ale ani jeho černá pokožka není neproniknutelná pro hrot dobrého šípu!"
Myslím, že bystrý Melampús pochopil má slova a nebral je vážně ani na okamžik. Právě jsme zdolávali táhlý písečný přesyp a po pravici jsem v dáli zahlédl něco, co mohlo být osaměle rostoucím stromem. Tím směrem snad ležela řeka. Melampús ode mne převzal pytel s Wonšet. Pak náhle vše zmizelo.

Bouře se přihnala úděsnou rychlostí. Nejprve se rychle setmělo a vzduch zhoustl vířícími zrnky písku, která se drala do nosu, očí a úst. Velitel sháněl rychlými povely všechny do kruhu. Vaky a truhlice se zbožím se kupily na hromady a velbloudi klekali jeden vedle druhého, aby jejich těla vytvořila hradbu.
Kratičký okamžik jsem se zastavil v předklonu a přede mnou na písek dopadl Melampús. Otroci přidřepli tvářemi k sobě a my jsme učinili totéž, abych mohl nepozorovaně vytáhnout drahocenný střep. V předklonu jsem jím přeřízl pásek kolem kotníků a předal jej Melampodovi. Karavana se uzavírala do ochranného kruhu.
Po jednom zvlášť silném nárazu smrště jsem se napůl vztyčil, popadl kočičí pytel, a když mne jeden z beduínů chtěl stáhnout zpět k zemi mezi ležící otroky, vytrhl jsem se mu a rozběhl se přímo do neprůhledného, zlověstného víru. Ani nevím, kterým smyslem jsem zaznamenal Melampodovu siluetu ubíhat nedaleko sebe. Obalil jsem si tvář volným koncem pytle a probíjel se ze všech sil do skučící tmy.
Zaznamenal jsem letmo dotek Melampodovy dlaně, chopil se jí, a nazdařbůh jsme klopýtali a kličkovali vpřed, padali a znovu vstávali jako slepci, neboť nebylo vůbec možné mít otevřené oči. Písek mne dusil čím dál tím více. Abychom zmátli případné stíhatele, zatočili jsme ostře doprava, neboť jsem si pamatoval, že putujeme po levém břehu Nilu. Ubíhali jsme vírem běsnícího živlu už dost dlouho, ždímal jsem na každý další krok zbytky sil z nějakých záhadných hlubin a doufal jsem, že nás přízeň naší bohyně ochrání, když je s námi její živá podoba. Pak mi náhle došel dech, země pod nohama i Melampodova dlaň kamsi zmizely, padal jsem a pytel kamsi odlétl, a pak jsem se už ani nesnažil o nic, jen se v pudu sebezáchovy schoulit.
Písek mne zcela obklopil, nalezl jsem polohu, kdy jsem mohl přes dlaň trochu dýchat, a už nevím, jak dlouho jsem takto vydržel. Nechápal jsem, co se se mnou stalo, bylo to tak podivné. Ležel jsem se semknutými víčky a nevěděl, kde je nahoře a dole. Vzdálené obrazy domova v modrozeleném oparu Egejských ostrovů mi vyvstaly v mysli jako navždy ztracená vidina a pak se přetavily v žlutošedé útesy, čnící z bezbřehého písečného moře.
Kterým bohům bude asi činit potěšení, až Bríseovo tělo rozchvátí sup či šakal a duch se odpoutá k věčné pouti do neznáma? Změtí těchto trudných úvah zčistajasna prorazilo prudké slunce, hukot ustal, když se ústa bouře zavřela, a jen vzduch se chvěl tetelivou září, jako by vzduchem poletoval stříbrný prach. Zdvihl jsem hlavu. Za mnou se vypínal vysoký svah, z něhož jsem se za bouře sesul dolů. Na druhé straně se v chvějivém oparu vznášely palmové koruny, jako by nijak nesouvisely se zemí. Nalézal jsem se na vyprahlé pláni poseté troskami. Pole rozmetaných kamenných bloků rozpalovalo oživlé slunce. Prchající šakal představoval jedinou živou bytost. Propadl jsem panice, vstal jsem a pobíhal mezi ruinami, volaje Melampoda a Wonšet. Vtom se mé chodidlo zarazilo těsně před odpočívající písečnou zmijí. Svinutý had vyrazil vzhůru, já jsem vylekaně couval a dopadl na jakousi tvrdou desku mezi ruinami stěn. Zůstal jsem chvíli ležet a naslouchal sípění vlastního dechu.

........................

Nějak jsem nemohl zažít tu skutečnost, že je vše ztraceno, že jsem Amiai nalezl jen proto, abych ji znovu ztratil. Díval jsem se všem do očí a hledal sebemenší náznak, že tohle vše se vlastně nestalo, že je to jen noční můra po špatném víně. Lehenna postával vedle mne, cuchal si vous, mlčel a hleděl zamračeně oknem na vzdálená jezera. V mysli se mu asi honily výčitky, že kdyby mne a Amiai donutil opustit Ictauej bez prodlení, mohlo všechno dopadnout jinak.
Přiložil jsem si Amiainu chladnou dlaň na tvář, dlouho jsem ji tam držel a hleděl na její zavřené oči, které mi už nikdy neměly zazářit vstříc svým podivuhodným jasem. Pak jsem odešel z domu, na nikoho nepohlédnuv, abych se tam už nikdy nevrátil. Jako když po mnoho let vznikající malba opadá do prachu a obnaží nenávratně režné zdivo, jako když kameny boží hry rozmetá nečekané máchnutí ničící ruky a nezůstane nic, tak má mysl splynula s bledou barvou oblohy, rozpustila se v ní a nevyprávěla už o ničem, co by stálo za zaznamenání.
Převozník mne mlčky vysadil a mé nohy samy kráčely kamsi, vedeny kýmsi, kdo už nebyl mnou, a na ničem již nezáleželo, i svíravá rozlévající se trpkost v hrudi přestala pálit a oči vyschly, neboť i slzy pozbyly významu.
Snažil jsem se ve své mysli vrátit zpět do času, kdy skončila výprava Okřídleného zázraku, a uvědomit si, že přes to všechno, co se stalo, zůstávám Lelegem, a že to v tomto světě má nějakou váhu, nějaký význam, nějaký smysl. Ale bylo to těžké, přetěžké...
A tak jsem se náhle ocitl v domě v Medžeh Nesu, procházel jsem přízemím, kde ještě ležely zbytky po někdejší hostině, ale i Šesep-anch Hor mi připadal jen jako postava z nějakého dávného snu, který se zdál kdysi dávno někomu, koho jsem snad letmo znával. Rozžehl jsem lampu a prošel pomalu do podzemí, sestupoval chodbou, až jsem nalezl schodiště, ale po několika krocích uzavřela neprostupně cestu vodní hladina, takže nezbylo než se vrátit a shledat, že se zde opravdu kdysi cosi podivného stalo, i když jsem si už stěží uvědomoval, o co se jednalo.
Vrátil jsem se do zahrad a došel na Tržiště darů, a odtud jsem mátožně bloudil až přes čtvrti Verjet a Šedet, jako bych něco hledal, zastavoval se a bezcílně hleděl do prázdna, a pak pokračoval dál, co noha nohu mine, až jsem se přes kanál, který se prý nazýval Rechtinský, vrátil k jakémusi dvoru, vešel vraty dovnitř, a náhle jsem se zarazil. Zaslechl jsem zamňoukání, které mohlo patřit jen jediné kočce na světě.
Vzal jsem Wonšet do náruče a paměť se mi naráz vrátila. Vzpomněl jsem si na všechno to strašlivé, co se stalo, ale jako protiúder světla proti záplavě temnoty se současně v mé mysli vynořilo několik slov, která byla nadána silou tomu všemu vzdorovat, která vracela naději tam, kde už zdánlivě vyhasla, která rozžíhala oheň z dávno vychladlého popela a v nichž
byla obsažena všechna tajemství světa. Protože ta slova byla výkřikem, popírajícím svou vroucností a čistotou veškerou tyranii konců.

… budu tě očekávat ráno u pramene,
i kdybych měla čekat třeba na věčnost …

Bylo to neuvěřitelné. Rozběhl jsem se zpět k ostrůvku Na hrochu, jako by nyní záleželo i na tom nejkratším okamžiku, jako bych náhle přesně věděl, co mám konat, jaký je můj úkol a co ode mne bohové očekávají. Popoháněl jsem převozníka k rychlejší plavbě a pak jsem mu dokonce vytrhl z ruky bidlo a odrážel loď sám. Vběhl jsem do domu jako tehdy, když jsem odhalil skryté malby v přítelově hrobce. Wonšet ubíhala přede mnou podobna neslyšnému podsvětnímu stínu. Zastavili jsme se až v patře domu.
Nikdo z přátel dosud neodešel. První mne spatřila Sitmert a ustoupila mi rychle z cesty. Její tvář zračila směsici zármutku a zděšení z mého výrazu.
Amiai spočívala stále na lůžku, jen poloprůsvitný háv překrýval její nehybné tělo.
Zraky všech se upřely na Wonšet. Živá podoba bohyně prohnula hřbet do oblouku a zježila srst tak, že jakoby o polovinu narostla. Její oči žhnuly podobny plamenům na Sachmetině oltáři. Kočka popošla na strnule toporných nohou k Šesep-anch Horovu kruhovému stolku, uprostřed něhož od začátku stál ten starý vyřezávaný džed, symbolický sloup trvá
ní bytí, stáhla uši dozadu a vydala zvuk, jaký jsem ještě nikdy neslyšel, podobný tesklivému zakvílení, před jehož pronikavostí nebylo úniku.
"Kočka je projevem Stvořitelky i Ničitelky, té bohyně, která vidí Hora i Sutecha," pronesla rozechvěle Merneit.
Wonšet zdvihla hlavu směrem k hlavici posvátného sloupu a ten mrazivý, naléhavý, ničemu nepodobný zvuk zazněl znovu. Nemohl jsem mu odolat.
Uchopil jsem džed za vrchní část a zdvihl jej do výšky. Pak jsem jím udeřil o hranu stolu. Sloup se rozpadl na dvě části. Ty části byly očividně kdysi uměle spojeny. Z dutiny hlavice džedu vyčníval plátěný sáček a maličký útržek papyru. Nevěřícně jsem obojí zdvihl a četl:

"Nejdražší Renefere, ukládám zde to, co mi bylo svěřeno, neboť tvůj starý džed bude pro tu věc nejlepším úkrytem. Těším se tolik na shledání a kéž už bohové ukončí ty divoké zmatky a nechají nás žít v klidu, lásce a míru.
Chekeretaton."

Užasle jsem sledoval, jak lístek klouže z mé ruky a snáší se na podlahu. Lehenna se na něj vrhl a pak mi uzmul plátěný sáček a pootevřel jej. Bylo zde suché, propletené vlášení, připomínající vyschlý lišejník, nebýt ostře nazelenalé barvy. Celá ta věc vydávala jemnou, kořeněnou a ničemu nepodobnou vůni.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 28. února 2011 v 10:22 | Reagovat

Jejda a kde mám pokračování. To bude moc pěkné čtení, ochutnávka mi vskutku zachutnala.

2 Renata Renata | 28. února 2011 v 11:24 | Reagovat

[1]:Jaruško, pokračování nět :-)))
ale knížku jsem v pátek viděla v NeoPalladiu na nádraží v Praze, vypadala líp, než takhle na obrázku...
vizuálně teda... ;-)

3 Maruš-Fukčarinka Maruš-Fukčarinka | Web | 1. března 2011 v 21:06 | Reagovat

Zaznamenáno snad bude v pujčovně.mají tam nyní hodně nových knih.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama