Jsem letos nějak bez nálady na koledy v obchoďáku, bez chuti péct jakékoliv cukroví, jež v únoru odnesu do popelnice, bez chuti kupovat dárky, jež jsou povětšinou zbytečné, bez chuti cokoliv rozbalovat, neb povětšinou jsou to braky, jsem bez chuti dělat vánoční výzdobu, protože ji zničí buď děti nebo kočka, jsem bez chuti zařizovat stromeček i vánočního kapra, jehož řízek pak stejně nikdo nesní... jsem bez chuti na Vánoce... na tyhle komerční Vánoce...
Naopak, mám chuť si udělat Vánoce podle sebe...
Takže bych se vykašlala na všechno, přesně tak, jak mám teď chuť. Třiadvacátého večer bych si sbalila tašku, kufr, batoh, kabelku, prostě cokoliv jen několika nejnutnějšími věcmi, z nichž vyzdvihnu hlavně teplý svetr a dobrý boty. Kvalitní, takový, co něco vydrží... S tím vším bych na noc vyjela někam do samoty. Do ticha...
Chápete to?
Dokážete si ještě vůbec představit ten jev? Ticho...? Já ani ne, tak o něm jen sním...
Na té samotě by byl patrně nějaký domek, chalupa či chata a tam by se dalo otevřít okno bez toho, že byste rázem přestali slyšet rádio nebo televizi či dokonce vlastní myšlenku vinou hluku ze silnice. Nebo že byste museli začít čuchat místní chemičky...
Snad jedině, aby tam nechodili lišky a medvědi pod okny... ale co, to by snad tolik nevadilo.
A na té samotě bych si zapálila svíčku a vnímala ticho. Usnula bych u krbu...
Ráno bych se probudila a ano... trochu toho komercialismu bych si neodpustila a byl by tam ozdobený stromeček a nějaký ten dáreček. Na ten bych se dívala až do večera. Dala bych si vánočku, čočkovku a třeba i ten řízek se salátem a to vše prosím pěkně - SAMA! A celý den bych si četla nebo se dívala na Princeznu se zlatou hvězdou, protože to je asi jediná pohádka, kterou si neodpustím... Anebo bych si ji pro letošek odpustila a jenom se dívala z okna na sníh...
Pořád by bylo ovšem kolem dokola ticho. Absolutní. Mezi četbou, jídlem a pohádkou bych se prošla zasněženým lesem, až by mi zmrzl nos. Pak bych si udělala svařák a to je ta pravá chvíle, kdy by jako někdo mohl přijít na návštěvu a mohla by to být nějaká osoba velmi milá. S tou bych strávila čas až do večera a večer. Nikterak závratně, prostě opět jen tou lenorou a sdílením ticha.
Pětadvacátého bych se probudila už druhou noc nádherně vyspalá, šla se projít a sbalila batoh, kufr ti tašku.
Můžu se vrátit domů... k oknu pod silnicí a vzduchu s chemickými přísadami.
Docela se těším...
Tak co, půjde třiadvacátého někdo se mnou?
Můžeme si u toho rozjímání dát třeba...
Domácí čajovna | 6. prosince 2010 v 9:28 | 
Na čem aktuálně pracuji:
Zde hledá 
Občas trochu samoty není na škodu ale nesmí jí být moc"tak akorát".Ale to "akorát"si každý musí nastavit sám.Kája je jedinečnej.