Michal Viewegh: Báječný rok (deník 2005)

16. srpna 2010 v 4:32 | čajovna |  Knížky pro ostatní
de
Tlustá kniha, která nenudí a funguje jako každodenní ventil pro autora a zároveň jako hojivý flastr pro čtenáře. Prostě deník, den ode dne, rok 2005 v celé své kráse…
V textu autor pomýšlí na případné kritiky tohoto díla, kritizovat deník, to je jako kritizovat život dotyčného samotný… Ne, nebudu kritizovat, mě to totiž bavilo, bavilo mě šmírovat v životě kohosi, kdo je možná mediálně známá osobnost, ale v podstatě je (překvapivě) obyčejný. Obyčejný život v krátkých glosách, snad jen ozvláštněný tím, že autor je spisovatel a tudíž žije trochu jiný styl. Kdyby chodil na dvanáctky do fabriky, patrně by to mělo jinou šťávu.
Takže se s ním vydáte na cesty Praha - Sázava, mezi jeho dvěma bydlišti, ocitnete se u narození jeho druhé dcerky a slíznete jeho spravedlivý hněv na bulvární plátky i na kritiky, jež nejspíš umí napsat jen tu svou slizkou kritiku, ale román je nad jejich síly. Ale kritizují!

Vlastně jsem si uvědomila v tomto deníku jednu věc - recenze, kritika. Nemusíte umět napsat román, abyste na tento román od někoho jiného mohli napsat kvalitní recenzi. Jenže jaká recenze je kvalitní? Pozitivní, negativní? Vždyť co čtenář, to názor. Tedy asi názor většiny? A co ta menšina? Diskriminovaná…
Sama jsem z pozitivních recenzí rozpačitá, nejsem přece tak dobrá, nebo snad jo? A negativních se ve své ješitnosti bojím.
Píšu recenze, většinou pozitivní, protože si k nim vybírám to, co mě patrně osloví. Vyloženě negativní jsem napsala jen jednu a nebylo mi z toho dlouho dobře, protože i za špatnou knihou (z vašeho pohledu) byl patrně kdysi dobrý autorův záměr a jeho vlastní dobrý pocit.
Ale vraťme se k Vieweghovi. Kolik je v tomto deníku pravdy a kolik fabulace? Neodbytná otázka, na niž nehledám odpověď. Je mi to jedno. Prostě se mi to líbí. Krátké části myšlenek, útržky dnů a to vše v umně vytvořeném obrazu života.
Tady jsem názorně pocítila autorova slova z jakéhosi rozhovoru, že není třeba brát velká témata jako tahák, umění je zpracovat cosi obyčejného, všednodenního. A to je podle mě i podstata jeho tvorby. Uvědomila jsem si, že z Oskara, mladíka poháněného testosteronem tu máme hrdinu Michala, jež je o poznání dospělejší, má dvě děti, odpovědnost a ke konci celého roku ještě náběh na smutný závěr.
Nahlédnete pod pokličku jeho role otce, konečně ji vidím z druhé strany! Chlapy, vy to máte mnohem jednodušší!
Točí se Účastníci zájezdu, Román pro ženy právě přichází do kin, pan Viewegh uvažuje o Románu pro muže, jednotlivými dny občas blýskají recenze na Lekce tvůrčího psaní.
Chápu ho… chápu tu duši spisovatele a díky tomuto deníku jsem zase přesvědčena, že jsem v lecčem normální.
Asi si už nikdy normálně nepřečtu knihu…nezasměju se nad ní, protože mi vzadu v hlavě začne hlodat paměťová karta - aha, to je moc dobrý, zapamatuj si to, přetransformuj to do svých děl…
Ale už mi to nevadí, Michal Viewegh to má stejně.
Doporučuji, nejen jako letní čtení… protože nemusíte mít ani záložku, stačí, když si zapamatujete, který den jste skončili….
Vydalo nakladatelství Druhé město, 2006
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Maruš-Fukčarinka Maruš-Fukčarinka | Web | 17. srpna 2010 v 18:51 | Reagovat

Dostála jsem slovu a půjčila si v knihovně od zmíněného spisovatele účastníky zájezdu už se na ně těším.Film jsem viděla a byl oddychový.Výše uvedená kniha mě moc neláká,vlastně ani pan spisovatel i když nikdy neříkej nikdy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama