Aneb, jak jsem pojala čarodějnou noc trochu jinak.
Slíbila jsem synovi další kapitolu ze "Strašidýlkové školky" a tak jsem dumala a dumala... a psala a psala... případné chyby omluvte, je to tak čerstvé, že ještě nezkontrolované... a mě se už klíží oči.
Zdar a nezmar mé milé čarodějné kolegyně!
Čarodějničková noc
Koncem dubna ve většině školek vrcholí výroba čarodějnic. Ošklivých i pěkných, vlasatých i bez vlasů, s bradavicí na nose i bez ní, s šátkem nebo bez šátků, v každém případě však s potrhanými šaty. I ve strašidýlkové školce, tedy, děti nevěděli samozřejmě, že chodí do strašidýlkové, se vyráběli čarodějnice. Děti byly šikovné a jednoho dne se na zácloně ve třídičce objevily dvě čarodějnice, druhý den pět a další den jich tam bylo deset! Jen kdyby děti tušily, že v noci do jejich školky chodí malá strašidýlka, jistě by čarodějnic vyrobili ještě víc nebo by přidali nějaké další strašidlo. Jenže těch deset malých čarodějnic úplně stačilo k tomu, aby se postaralo o nové dobrodružství celé strašidýlkové třídičky. Takže toho večera osiřela prváčková třída jako vždy a paní učitelka Blikavá dorazila do třídy hned za soumraku, ale měla trochu zpoždění, protože se jí v hromadné strašidelné dopravě zaškobrtnul střevíček a rozbil se.
"Dobrou noc!" volal na ni vesele malý Drákulík, který táhl tátu Drákulu za křídlo a
rozeběhl se po pěšince ke žluté brance školky.
rozeběhl se po pěšince ke žluté brance školky.
"Dobrou noc!" volala na něj paní učitelka Blikavá, trochu kulhala na tu rozbitou botku a zablikala svým zeleným sosákem, uhladila si pečlivý sestřih zelených vlasů, aby se ujistila, že samým spěchem se jí nepocuchal účes.
"Dobrou noc, Drákulíku… ty jsi tady dneska brzy!" pohladila ho po rozježených černých chlupech na hlavě, až mu velké drákulí uši samou radostí zastříhali sem a tam.
