Nemůžete se dočkat jara? 
Až do 1. března 2011 probíhá soutěž o humornou (no, podle mě je to prostě čistá SRANDA) knížku Jak se zbavit Mstivý Soni a soutěž to je vypečená.Záměrně je tento článek vložen do rubriky Domov. Protože takovýhle "Domov" si jistě představit neumíte. O slotě a nečasu ve Victorii, tedy sousedním kraji Betty MacDonaldové (Vejce a já) jsme již psali..
A jak tam vypadá zima? O to se s námi podělila čtenářka Eva z Kanady. Evi, děkuji za svolení, fotky a všechno...
Autetincky kopíruji její vyjádření k článku o Antarktidě, který tu byl v lednu, konkrétně k velmi nízkým teplotám...
"Tak abys vedela, tech minus skoro devadesat st. C si docela dobre dokazu predstavit, protoze jeste za pobytu v Ontariu jsem s detma bezne chodila ven skoro v minus padesati st. C. Ono ti to pak uz ani neprijde divny. Kdyz nefouka vitr, da se to v pohode vydrzet. Aspon tam vsechny nemoci zmrznou. Jen jsme se prestehovali do Victorie, moje dcera dostala zapal plic, protoze je tady celkem teplo a neskutecny vlhko, zapal plic patri k zakladni vybave kazdeho obyvatele Vancouver Island. Jsou tu i takovi rekordmani, co meli zapal plic 5x i vickrat..."
Tak co na to říkáte? Romantika, krása?
Vlastně skoro jako u nás, letos v lednu, že?
No a typická to kanadská zima je ovšem ještě horší, na programu dne mohou být i vlci u domu... Přidávám další povídání od Evičky, tentokrát i s tím úvodem, jak se vůbec k Domácí čajovně dostala...
Moc mě to těší a moc jí za to děkuji, protože ty její pozitivní pocity jsou přesně to, co jsem od Domácí čajovny očekávala i já a s čím ji pro vás s láskou připravuji :-)
Dejme ale opět slovo Evičce...
"Zacinat se ma od Adama, v mem pripade tedy zacneme od Evy. Jak jsem se dostala do Cajovny?Mozna nahodou, mozna to tak Osud chtel. Muj super pocitac si zije vlastnim zivotem, takze se kolikrat dostanu nekam, kam jsem vubec nemela namireno. Hledala jsem par veci v ceskych casopisech, a najednou se prede mnou otevrely dvere do Cajovny. Pripadala jsem si jako na navsteve u kamaradky, se kterou se posadime do pohodlneho kresilka ke krbu a pijeme caj, divame se do ohne a jen tak mlcime. Bylo mi opravdu KRASNE. Presne tohle jsem potrebovala, protoze - jak vime - problemy nechodi po horach, ale po lidech. Kdyz si chci odpocinout, nebo se dozvedet neco noveho, prijemneho, staci otevrit dvere a vstoupit...
A jak jsem se dostala do Kanady?
28.10.1998 jsme pristali na letisti v Torontu s legalne vyrizenymi vizy, po zaplaceni hory poplatku za vsechno mozne i nemozne, s manzelem a ani ne rocni dcerou. Zacatky byly tezke, coz zna kazdy emigrant. Bydleli jsme par dni v motelu, a potom v podnajmu. Prileteli jsme koncem roku, a v Torontu nebyl snih. Porad jsem si rikala, co maji vsichni s tou kanadskou zimou, kdyz je tady tak hezke pocasi. Jenze tenhle rok byl nejak vyjimecny, jak jsem se v dalsich letech presvedcila doslova na vlastni kuzi. Jeste v listopadu bylo hezky, coz prekvapilo i Kanadany. Jenze potom to zacalo. Proste se jeden vecer nejak rychleji zatahlo, zacal foukat neskutecny vitr, a do rana napadlo snehu asi do pasu. Zacala KANADSKA ZIMA. Ja vim, ze se nema moc rikat "nikdy", ale opravdu NIKDY predtim jsem v zivote nezazila tak strasnou zimu, jako tady. Ze ctyrproude silnice se razem stala dvouprouda, protoze krajni pruhy zabral odklizeny snih. Na chodnicich byla uprostred jen takova prohrnuta cesticka, a na kraji chodniku zaveje, ze pres ne nebylo videt na urostleho dospeleho chlapa. Vitr ledovy a ostry jak ziletky. Snih padal a zima byla nekonecna.
Rikala jsem si, ze jestli preziju tohle, pak preziju vsechno. No, jedina kladna vec byla, ze tady v zime snih silnicare neprekvapi, takze silnice i chodniky jsou vetsinou hned prohrnute, a da se dostat aspon do obchodu.Na prochazky s kocarkem jsem ale mohla zapomenout, tahala jsem dcerku na sanich, zachumlanou v tolika vrstvach obleceni, ze pripominala cibuli. Pro vasi predstavu, "teploty" kolem minus 40 st.C tady nebyly zadnou vyjimkou. Ale vsechno jednou skonci, i ta zima, a jaro a leto byly v Torontu pekne, leto je primo horke a velmi vlhke. Z Toronta jsme se za par let prestehovali o nekolik km dal, do maleho mestecka. Tam se narodil muj syn. Zima tady byla stejne vesela, jako v Torontu, po kazdorocnim odklizeni tuny snehu jsme mela svaly jako Herkules. Jednou vecer jsem si to tak prohrabavala zavejemi ke dverim, kocham se a kocham, a najednou jsem uslysela vyt vlky, no, rekla bych, ze tak rychle, jako ja tenkrat vecer, jeste nikdo snih neodhazel. Bydleli jsme na kraji mesta, dal uz byly jen lesy, a potkat vecer vlci smecku, no, radeji ne. Po dalsich trech letech jsme se prestehovali do Victorie, tzn.skoro pres celou Kanadu, asi 5000 km na zapad, pres 3 casova pasma, no, a tady je snih jen nekdy, a jen chvilku. Sice celou zimu prsi jak nekde v destnem pralese, ale jaro a leto je krasne, ne prilis horke, bydlime asi 10 minut chuze od Ticheho oceanu, takze i kdyz je tady voda ledova, a na koupani to moc neni, prochazky s detmi jsou vzdycky moc pekne. Na zahradku pred domem chodi na navstevu jelen, uz nekolikrat okousal serikovy ker, a kolem domu v noci behaji myvalove, vypadaji moc hezky, je tady hodne ptaku, priroda nadherna. I kdyz nemuze byt kazdy den posviceni, jak se rika, nekdy opravdu staci jen se tak zastavit, divat se a poslouchat, a hned je cloveku lip. "
Zdroj foto: Eva R., autorská práva vyhrazena!
Lidka | 4. února 2010 v 14:04 | 
Zde hledá 
Renatko, dovol, abych tvou kamarádku Evu pozdravila. Nádherně napsané zážitky. A ten domeček! Závidím každému domeček :-( fakt bych brala. Jen ne teplotu mínus 40. Já se klepu při mínus deseti a nevím, co bych na sebe navlekla. V čem tam lidí chodí? To bych se donutila nosut i nenáviděnou čepici :-)
Moc jsem se nad článkem pobavila, děkuju ;-) Moc bych si přála, aby bylo pokračování. Krásný den všem.