Marcel Rufo: Pusť mě, ale neopouštěj!

21. října 2009 v 22:16 | čajovna
Publikace tohoto významného dětského psychiatra slibuje naučit vás vytvářet si se svými dětmi zdravé vazby. Dodala bych, že po přečtení se dozvíte ještě něco jiného a to rozhodně není k zahození, ba právě naopak. Zpětně si zanalyzujete své vlastní vazby se svými rodiči, znovu v paměti vylovíte vztahy i s jinými důležitými lidmi (prarodiče, učitelky ve školce, škole, spolužáci…) . Jak přežít dočasná odloučení, jak se vyrovnat se školkou a jaké jsou její výhody, jak překonat bolestná trvalá odloučení, například smrt jednoho z rodičů. Možná vás Marcel Rufo překvapí, ale tvrdí, že děti tato trvalá odloučení berou mnohem lépe, než my, dospělí. Ovšem zdaleka to neznamená, že by to pro ně byla procházka růžovou zahradou. O tom, že rozvod rodičů není banalita a na kterých citlivých místech dítě zraňuje a celý text stále popohání čtenáře k vědomí, že dítě se narodilo proto, aby se postupně celý život od něčeho odpoutávalo a začínalo znovu a znovu. Již samotným narozením se definitivně odpoutá od těla matky, následně si uvědomuje svoji jedinečnost a to není nic jednoduchého.
Velmi zajímavé pro obyčejné rodiče může být třeba pojednání o důležitosti role otce. Ten nejenže je mužským vzorem, jak by nás mohlo prvně napadnout, ale hraje nezastupitelnou roli při rozvolňování vztahů mezi matkou a dítětem.


Autor tu všechny případy demonstruje na modelových příkladech ze své praxe, dokonce se tu vyznává i z některých svých terapeutických chyb a pochybení. Jeho praxe je opradu bohatá, od poloviny šedesátých let se v klinické praxi zabývá dětmi a dospívajícími. Má za sebou bohatou publikační činnost a ve svých knihách, i článcích a mediálních vystoupeních navazuje právě na tuto terapeutickou praxi.

Anotace má pravdu v tom, že text je čtivý, zajímavé jsou právě shora zmiňované případy z praxe, kdy s napětím čekáme, jak si s nimi dětský psychiatr poradí a co nám k nim poví. Asi nejvíce mne zaujal případ psychiatricky nemocného člověka, který najdete téměř na konci celé knihy. Jak je důležité takové odloučení od sebe samého a takové "svázání" ústavní léčbou je přesně to, co potřebuje, protože on sám se "svázat" nedokáže a už vůbec dotyčný jedinec netoužil po návratu k rodině. A zde se opět autor vyznává z jednoho svého pochybení a velkého poučení, které se mu dostalo. Zkusil tohoto člověka v dobré víře vrátit zpět do rodiny. Jak to dopadlo? Nečekaně i pro psychiatra…

Tuto knihu bych doporučila všem, kteří touží po lepším pochopení této problematiky, nejen pro vychovatele, profesionály v psychologických oborech, ale také pro normální řadové rodiče. Je totiž báječným podnětem k zamyšlení a k pochopení svých pocitů.
Vydalo nakladatelství Portál, 2009, www.portal.cz




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lveta lveta | Web | 22. října 2009 v 16:53 | Reagovat

Tak ta knížka by mohla být zajímavá asi se po ní poohlédnu děkuji za tip Iveta

2 enili enili | Web | 23. října 2009 v 19:25 | Reagovat

Reni,teď mi zrovna syn vyprávěl,jak je těžké dávat malého do školky.Jak tam stále pláče a jak jim to trhá srdce na kusy,když ho tam musí nechat.Jsou to složité otázky a ještě složitější dobře poradit.

3 čajovna čajovna | 25. října 2009 v 16:52 | Reagovat

[2]: Miluš, to je těžké... to je právě takové první obrovské odloučení, já si ho v sobě nesu taky, na tohle si pamatuju. Se synem jsem to měla lehký, docela se těšil, měl štěstí na moc fajn učitelky, loni i letos...
Ale dcera je jiná, tam se bojím, že to bude těžké...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama