Naflákat si děti a pak to nestíhat...

30. ledna 2009 v 0:17 | čajovna |  Slabý čajík
Není to tak dávno a zabrousila jsem na jedny stránky pro maminky. Budoucí, čekající, stávající... Kromě mnoha užitečných informací se tu setkáte i s nešvarem internetových diskuzí a to HÁDKAMI. Logické, leč nepříjemné. Kdysi jsem na podobné téma psala článek a spolupracující psycholog mi k tomu sdělil, že je to holt výhoda anonymity. Na nickem se skryjete a ryjete... Diskuze na stejné téma z očí do očí by zcela jistě takto nevypadala, nehledě na to, že psané slovo snese všechno a hlavně to vyzní někdy jinak, než je myšleno...
A tak tu vznikla hádka. Krutá a podlá. Jakási maminka tu napsala článek o tom, jak je vlastně šťastná za to, že má dítě, které má. Když je na dně, když ji něco naštve, obejme ho, vzpomene si na to, jak těžké bylo těhotenství, jak sladké to bylo miminko a jaká je to všechno vzácnost. Musím se přiznat, že ten den mi tento citlivě psaný text velmi sedl. Potřebovala jsem ho...

Uvědomit si, že je to sice vážně lehce naivní článeček, ale on ani nejspíš neměl za úkol popisovat realitu. Měl za úkol donutit nás uvědomit si, kterak je život křehký, chvíle neopakovatelné a vzácné.
Nepochopeno jest!

Maminky více dětí se vysmály té hloupé naivitě, cože bude milá čtenářka dělat, až jí dítko vleze do období vzdoru, jestli ho bude sladce objímat vztekající se a řvoucí...jestli opravdu nechá luxování, mytí nádobí a bude ho utěšovat. Pravda, ve chvíli, kdy je kolem mne bordel jak v tanku, asi taky nemám náladu nechat té likvidace a jít utěšovat dítko, které si vyloženě jekotem žádá pozornost. I když je to z jeho pohledu správné...
A co bude dělat, bude-li mít těch dětí víc...

Diskuze se zvrhla v obviňování a práskání z jiných diskuzí a zazněla tam zajímavá myšlenka ve stylu: "Vícematky si naflákaly děti a teď to nestíhají...řvou na ně, ječí, jsou hysterky..."
Samozřejmě se tvrdě ohradily.

Ale...

Já se zcela nepokrytě přiznám, že někdy ten pocit taky mám. A má ho nejspíš 99% matek ke konci dalších těhotenství, a po porodu, protože si neumí představit, jak to zvládne... Zvládne, toť stará pravda, ale někdy taky pochybuju. Ve chvíli, kdy kojíte mladší, starší chce utřít zadek... Ve chvíli, kdy mimino řve, usne a starší začne vyzpěvovat dětskou písničku o síle několika stovek decibelů...a...a...a....někdy je to vážně hrůza...
A pak mi opravdu bodne článek, o tom, jaká je to vlastně vzácnost. Ano, čas vymýtí tyhle kruté vzpomínky a zůstanou jen ty hezké. Ať je tedy těch hezkých chvil co nejvíc...

Vždyť je dobré si čas od času nasadit ty růžové brýle, abychom zase viděly to krásné a někdy i to opravdu podstatné...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama