5. Čtyřicáté narozeniny...Mário, och Mário...

21. prosince 2008 v 0:26 | čajovna |  Ze šuplíku
Mário byl jeden z mých klientů. Chtěl byt snů, byt, který by se mu nejen líbil, ale evokoval v něm umělecké myšlenky. Mário byl dlouhovlasý podivín se silným charisma. Živil se jako malíř na volné noze a jeho obrazy byly plné sexu a nebeských barev a klidu. Ozval se na první inzerát bytu ve středu města a kdyby tím všechno skončilo, i tak bych na něj nezapomněla. Postavil se uprostřed obývacího pokoje, roztáhl ruce a zavřel oči. Vypadal v bílé volné haleně a volných bílých kalhotách s kristuskami opravdu jako kristus. Měl dlouhé, pěstěné a husté vlasy, uhrančivě hnědé oči a snědou pleť. Nasával atmosféru, zkoušel si vibrace energií…


Ani jsem nedutala a stála jak přikovaná.
Sálal z něj naprostý klid a soustředění.

Tenhle byt se mu nelíbil, ale za týden jsem s ním jela do dalšího, tentokrát mezonetového. Byl zase listopad, jako kdyby se na mě v tenhle nevlídný měsíc svalovaly pro potěchu emoce a vášně. Dopoledne bylo šedavé, vlhké a plné drobných kapiček mlhy. Štiplavé, už skoro mrazivé mlhy, ve které byl cítit smog velkoměsta.
Jen ten nový dům svítil bílou fasádou a zdál se až umělý a neskutečný. Otevřela jsem byt a nechala ho vstoupit. Prošel kolem mě v těsné blízkosti a do nosu mě udeřil příjemný závan jemné svěží kolínské, skoro se až do toho smutného vlhkého dne nehodila. Naše oči se střetly, na malou chvíli, jakoby mimochodem… Ty oči byly snad hnědší než minule, sálalo z nich teplo. Mário tentokrát nevypadal jako poblázněný kristus z říše snů, ale jako vzorný chlapík z kanceláře. Vlasy měl spjaté do culíku a na sobě šedivý oblek s bílou košilí. Ještě než jsem se utopila v tom kratinkém střetu našich očí, všimla jsem si, že je to sakra kvalitní oblek.
"Ty výšky mohou být velmi inspirativní," snažila jsem se ho přesvědčit ke koupi netradičního bytu.
Vonělo to tu novotou, byla to novostavba.
"Ale i nebezpečné," poučil mě klidným hlasem a vystoupal do patra. Díval se na mne opřený o zábradlí ložnice a já se dívala na něj. Nevím, jak dlouho.
"Sex je pramen životní síly. Narodili jsme se z ní, a musíme z ní čerpat energii celý život," řekl náhle zamyšleně a klidně. Stejně jako by mi právě oznámil, že na zdi je pár let stará malba, ale jemu to nevadí.
Přimrazil mě k zemi. Rázem byl pryč ten důstojně vyhlížející kravatám. Náhle vypadal zase jako ta bíle vlající ikona Krista. Rozhodně z něj nesálala svátost, ale hřích.

Byt byl podle nabídky naší realitky vzdušný. V tu chvíli jsem však měla pocit, že vzdušný je slabé slovo, ten byt byl okem hurikánu. Napětí by se dalo krájet. Bylo jen otázko času, kdy se oko posune a strhne se spoušť.
"Nemám pravdu," vytrhl mne ze zmatených myšlenek a lehkým pokývnutím mě pobídl k odpovědi.
Začal mě polévat pot a červeň z hrůzy, že poznal na co myslím. Na to co on?
Začal scházet po schodech.
Neodpovídala jsem.
Asi by se mi zadrhl hlas.
Co jsem mu asi měla říct? Že mi připadá jako ztělesnění nějaké zvláštní sexuální síly, ze které se chci zplna hrdla napít?
Přiblížil se a znovu jsem ucítila závan té jemné kolínské. Připadlo mi, že se mi třesou kolena. Přibližoval se ke mně hladce oholeným obličejem, vůně která mi brala dech, zesílila.Už jsem skoro zavírala v opojení oči… slibovala jsi věrnost svému Adamovi, nepamatuješ? To víš, že pamatuju, ale co…on ji taky nedodržel…
…zpod přivřených víček jsem spatřila, jak se Mário náhle odtáhl a prudce popošel k oknu za mými zády. Otevřela jsem oči a zastyděla se. Málem jsem podlehla. Vzdal to sám, nebo mě jen zkouší.
Vzpamatuj se!
Přešla jsem ke koupelně.
"Koupelna je moderně vybavená a vyladěna do modra," předříkávala jsem naučený text. Už jsem tu byla asi pětkrát, byt byl však dost drahý a zájemci odpadávali jako mouchy.
Mário do ní nakoukl, pokýval hlavou a jako by nic se rozhlížel v dalších částech bytu.
Zadívala jsem se z okna na ruch v ulici pod námi, nechtěla jsem ho rušit v prohlídce a taky jsem se potřebovala trochu dostat z rozpaků. Ušlo mi těch pár vteřin, které Mário strávil v obývací části s pevně zavřenýma očima. Vyhodnocoval energie.

"Beru ho, budu platit v hotovosti," řekl nakonec.

"Jakože jogín?" divila se Nina nad naší polední kávou. Přestávku jsem tentokrát měla delší a tak jsem riskla oběd ve městě se svou kamarádkou.
"Nevím, ale podivín určitě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kreperat kreperat | Web | 21. prosince 2008 v 10:50 | Reagovat

ahoj, jen zkráceně: očista vodou a měsíčním světlem, nabíjení na slunci... teď v zimě i denní světlo je slunce...

kameny potřebují to co my: vzduch, vodu a slunce... a naší náklonnost

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama