4. Čtyřicáté narozeniny...Těhotná milenka nebo už matka...?

14. prosince 2008 v 0:27 | čajovna |  Ze šuplíku

Adam mi tou péčí asi chtěl vynahradit to zklamání z jeho nevěr. Nebránila jsem se. Rostoucí břicho mě fascinovalo a děsilo zároveň. Někdy mě jenom a jenom děsilo. Měla jsem pocit, že s vyšším obsahem těhotenských hormonů v mozku mě břicho roztomile těší, a jindy, ve stádiu jakési střízlivosti a normálního přemýšlení, mě ten vetřelec roztahující se v mém břichu spíš děsí.


Jednu starost těhotných žen jsem však mít nemusela. Nebála jsem se, že bych břichatá Adama nevzrušovala. Naopak. Až mě to někdy obtěžovalo.

Podezírala jsem ho, že má nějakou tu -fílii, úchylku na baculky, těhulky či jiné - ulky zrůdných tvarů. Co se strachů týče, měla jsem vlastně jediný, ten z porodu.

"Tý vole, to je lepší než orgasmus," nadšeně mi polohlasým šeptem sdělovala notně připitá a rozesmátá Nina, "fakt žejo, věř mi!"
Seděla jsem s Ninou nad vínem, které nám už stoupalo do hlavy. Nině o to víc, že díky dvojitému kolotoči těhotenství, kojení, těhotenství, kojení, měla za sebou asi čtyřletou nucenou abstinenci. Číšník v té vinárně se na nás už pohoršeně díval. Seděli jsme tam od osmi a už táhlo k půlnoci, útrata za celkem šest skleniček vína, nic moc kšeft.
V poloprázdné vinárně už vyslechl útržky teorií o náhlém průjmu, etiketě na zaměstnaneckých tolatách, hygieně na toaletách hypermarketových a nyní i o druhé době porodní. Nevím, proč vždycky, ale Vždycky, když se mi dvě sejdeme a ožereme, máme velmi vtipné okénko debaty o nechutnostech.
"Chlapi se tomu nemůžou nikdy vyrovnat, TOHLE ti chlap nikdy neudělá, chápeš to?" šeptala mi dál tajemným hlasem. Smála jsem se dusivým smíchem jako trapná patnáctka ve školní lavici při vyučování.
Nina taky…
Pak zvážněla a upila ze své skleničky.
"Škoda, že to nemůžou nikdy zažít,"dodala vážně.
Tenkrát, na tom našem dýchánku v zapadlé vinárničce, tenkrát jsem si prodloužila tím smíchem život snad o několik let. Bránice mě bolela, sakra, kdy naposledy jsem se takhle nasmála? Primitivní alkoholová zábava, ještě primitivnější témata a humor, tolik podobné těm našich společným za dob studií. Pravda, když vám za pár táhne na šestadvacet, je to už poněkud trapné, ale co…Do tý vinárny už radši víckrát chodit nebudeme.

Tenkrát, valící se s prvním těhotným břichem, jsem na Ninu mnohokrát vzpomínala. Tak by mi bodla nějaká naše trapně puberťácká slezina, třeba na hodinku, na dvě. Jen, aby mě zopakovala, že mě čeká nejlepší sex mýho života, a ne něco, čeho se setsakramentsky bojím. Jenže Nina byla tou dobou na dlouhodobé stáži ve spojených státech a tak jsem měla smůlu a s touhle saní jsem musela bojovat sama.
"To přežiješ," řekla mi tchýně a znělo přezíravě.
"Počkej, to si užiješ," řekla mi matka a znělo to jako výhrůžka z nebeských výšin.
"To přežiješ," řekla mi Lenka a znělo to normálně.
"Tak si to užij!" popřála mi aspoň do telefonu Nina a znělo to optimisticky.

Nadechla jsem se a řekla si,že už s tím stejně nic neudělám, protože to dítě prostě ven musí. Finíto, konec, je to tak. Pokud mám problém se s tím smířit, je to moje blbost. A tak jsem se smiřovala.
S Adamem jsem trapně dýchala na předporodních kurzech, balila jsem tašku do porodnice a sepisovala porodní plán. Pečlivě jsem vybírala i CD s relaxační hudbou k porodu a cpala do tašky hory sušenek z ovesných vloček, neb chytré knihy říkají, že to je pro matku po porodu to největší dobrodiní.
CD s hudbou jsem nakonec ani nevytáhla. Jak si TOHLE může někdo užít? Nějaké zvonečkové tóny a vytí delfínů by mě v tu chvíli asi přivedlo k šílenství. Stokrát jsem si to představovala, přemýšlela nad svými silnějšími menstruačními bolestmi, protože horší to bude jen o kousek, ne?
Šokovalo mě to. Šokovala mě ta síla. Co může bolet víc? Je na světě vůbec něco, co může bolet víc? Zlomená noha, zlomené srdce…?
Byla jsem dost vyděšená a vděčná za Adamovu přítomnost. Ačkoliv se celých devět měsíců tvářil jako hrdina, teď byl lehce pobledlý a tenkrát mě poprvé napadlo, že má opravdu tu typickou zelenou pleť blonďáků. V modrých očích měl strach a obavu. O sebe, o mne? Nemohl mi pomoct, nevěděl jak, a jeho pokusy o masáž, hlazení, mluvení a kdovíco ještě nám to nakvákaly na předražených předporodních kurzech, jsem srážela k zemi jako obtížný hmyz. Nedotýkat se! To bude nápis, který si na sebe dám, pokud ještě někdy budu rodit.
Nechápala jsem, jak může někdo rodit doma. Upírala jsem svoje prosebné zraky na Adama, drtila mu ruku a měl kliku, že případné mluvení, mi bralo sil. Nic hezkého bych mu asi neřekla. Upírala jsem prosebné zraky na personál porodnice. K čemu tady sakra jste, když neumíte pomoct od bolesti?
"Na epidurál je pozdě, maminko," usmála se na mě mladá černovlasá porodní asistentka.
Brzo bude pozdě, protože zhebnu, pomyslela jsem si hned po myšlence, že tu mrchu snad zabiju, jestli mě v následující chvíli nepíchne umrtvovák do páteře.
Nino, ty mrcho, tebe zabiju taky, takhle kecat!!!
Jenže to pak vážně přišlo. Vysvobodil mě ten šílený tlak, jak se dítě dralo na svět. Orgasmus alá Nina jsem okamžitě poznala. Úleva, neskutečná úleva a zároveň maximální úsilí. Strašná kombinace, ale v tu chvíli prostě úžasná. Ačkoliv jsem to pak ještě v životě zažila dvakrát, nepřestane mě nikdy tahle jedinečná chvíle fascinovat. Pokud neexistuje význam pro slovo síla, tak tohle je ono. Takhle si představuji sílu.
Adam byl nádherně dojatý jako ve filmu…šeptal mi vlasů, jak mě miluje a naše dcera byla prostě tím nejhezčím novorozencem v okolí. Zajímavé, najednou to byl první novorozenec na světě, který se mi líbil, ačkoliv nad ostatními jsem se ňuňala jen z donucení s myšlenkou, jak se může zrodit něco tak šerednýho z docela obstojný ženský…
V tu chvíli byla veškerá bolest zapomenuta, dítě, štěstí, prostě romantika na porodním sále.
Konec, tečka. Tím ráj skončil.

Poté už jsem se jen ploužila zelená, s černými kruhy pod očima, naším bytem. Ve dne v noci, v hodinových, v lepším případě dvouhodinových intervalech. Naplno jsem poznala tu zrádnost a ulhanost biologických hodin. Slibovaly štěstí a lásku, místo toho jsem zažívala krutou bolest nevyspání, únavy a bolavého těla. Noc a den mi splývaly v jednu mlhu, aniž bych vypila kapku alkoholu, bylo mi, jako bych byla po flámu 24 hodin denně. Sladké miminko bylo náhle spíš ďáblovým výrobkem, nonstop uječeným perpetum mobile.
Bolestně jsem toužila po životě, normálním životě.
Dala bych život za jeden jediný den v kanceláři nad nudnými plánky nemovitostí, nad nabídkami realit. Zase jsem chtěla postávat v poloprázdných bytech a na zarostlých rumištích jakože pozemcích pro dům snů s nerozhodnými zákazníky.
Vzpomínala jsem…
Vzpomínala jsem na Mária…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Luboš Luboš | Web | 26. listopadu 2009 v 18:08 | Reagovat

Wau....poutavé, úplně jiný pohled. Máš literární talent :-)

2 ENILI ENILI | Web | 27. listopadu 2009 v 16:29 | Reagovat

Vidím,že tvé psaní zaujalo i mužskou populaci.Moc se těším,až budu zase pokračovat ve čtení.Musela jsem na pár dní čtení přerušit,však víš.Píšeš skvěle.Karty nekarty,pokračuj.

3 Domácí čajovna Domácí čajovna | 28. listopadu 2009 v 5:59 | Reagovat

děkuji Vám moji milí...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama