2. Čtyřicáté narozeniny... Pavel...

30. listopadu 2008 v 0:24 | čajovna |  Ze šuplíku
Chutná? Bože, co je to za slovo. Od začátku ve mně probudil množství hříšných myšlenek. Ochutnat jsem chtěla v tu chvíli něco úplně jiného, letělo mi hlavou při pohledu na jeho dokonale mužně řezaná ústa. Líbají tvrdě, měkce, jak? Sakra, soustřeď se a netvař se jako pitomec, napomínala jsem se…




"Jo, chutná, díky," vykoktala jsem, čímž jsem prozradila vnitřní rozhrkanost.
Už ten večer mě Pavel poprvé políbil na rozloučenou. Myslím, že kdyby to neudělal, umřela bych neuvěřitelnou touhou, ve snech bych nezažívala nic jiného, než jeho polibek, trápila bych se. Ne, že by to bylo po zrealizovaném polibku lepší, ale když už člověk ochutná… Kdo ví? Jestli je lákavější neochutnané nebo jen lehoučce ochutnané?

Nebyl to letmý nesmělý plibek, kterým mě napoprvé líbali všichni ti mí ex. Vzal si mě, aniž by se ptal. A já se nechala, aniž bych se bránila. Aniž bych vůbec na nějaký cudný ucuknutí či jiné gesto slušné dívky, pomyslela. Před budovou kolejí v tu chladnou listopadovou noc. Ve vzduchu voněl mráz a jeho kolínská. Ale hlavně ten mráz. Dodnes ve mně tahle vzpomínka ožívá, každý listopad. Jako cejch.

Zas vidím tu bílou zeď, drsnou omítku a jemný polibek, který se ve vteřině změnil v divokou smršť vášně. Kdyby mě v tu chvíli chtěl celou, povolila bych, tak moc mě spaloval.
Když mě za několik týdnů šíleného přemáhání a nedočkavosti, spálil doopravdy, měla jsem zrovna volný víkend. Spolubydlící jeli domů vyvrhnout tašky špinavého prádla a nafasovat si humanitární pomoc pro další studia. Hladil mě a jeho ruce sklouzávaly níž a níž. Rychle, hltavě. Do postele jsme doslova vpadli, nebyl čas ani chuť na nějakou něžnou předehru. Touha nás oba spalovala. A já se téměř svlékala sama už ve dveřích. Rozkoší jsem zasténala, když se jeho nahé tělo dotklo toho mého. Kůže na kůži, rozpálené tělo na rozpálené tělo, jaká živočišnost? Cítila jsem, jak ho poráží přítomnost mých ňader na jeho prsou. Schválně jsem si vychutnávala jeho prsa na těch svých.
Šlo mi o jediné, jemu taky…
To je malér, jestli takhle k sexu přistupují muži tuplem, pak jsou to šťastní tvorové. No, i když! Zatemnělý mozek a všeovládající touha mezi nohama… Možná je při těch všech úletech a nevěrách omlouvá prostý fakt - jsou v tu chvíli v podstatě nesvéprávní.
S Pavlem to ale nebyl sex. Prostý sex.
Bylo to milování, splynut duší, divoký orgasmus od začátku do konce. Necítila jsem ho v sobě fyzicky, ale nějak mimoprostorově. Svými pohyby a doteky mi zoufale krásně a bolestně drásal duši, jitřil emoce do rozkošného extrému. Lze štěstím umřít? Těch pár nocí s Pavlem jsem tomu věřila a skoro se pokaždé bála, že mým rodičům přijde druhý den parte s šokující douškou: "Zemřela při souloži."
Škoda, jestli se dožiju stáří, tak je mi milosrdenství tohoto druhu smrti, už nejspíš zapovězeno.

Vánoce jsme už spolu neslavili. Sněžilo a všechno bylo tak romantické. S kamarádkou Ninou jsme šmejdily po obchodním domě a já se v růžovém oparu zamilovanosti právě vznášela v oddělení pánských vůní… Vybrat tu nej, byl pro mě ten nejzávažnější úkol v dosavadním životě.
Naproti byla restaurace, kavárna nebo cukrárna či bůhvíco. Bylo to jedno, protože já v tu chvíli na tom místě, s nosem plným nějakýho pižmového cosi, spadla na tvrdou zem. Černočerný kámen zrady mi spadl na hlavu jako dodělávka, rána z milosti. Seděl tam Pavel, smál se jako hlavní hrdina romantického filmu a šťastně líbal černovlasou kudrnatou holku. Líbal ji francouzáky. Kdybych v tu chvíli neměla kolena jako z rosolu, asi bych ho zabila. Zabila jeho, nebo ji, nebo si ho odvlekla k sobě jako neandrtálec svého uloveného partnera.. Kruci, vždyť mě miluje, nebo ne?
Záchvat zlosti, který už ve mně pomalu startoval však skončil další ránou z milosti. Ti dva se zvedli a ta kudrnatá holka byla těhotná. Pro mě v tu chvíli jednoznačná stopka. Děti mi byly vším, večery s cizími jsem si užívala a snila o tom, že jednou sama…
On bude táta… Zlost vyprchala a já se zhroutila do lítosti. Ti dva odcházeli…To je to poslední, co si pamatuju a věděla jsem, že se při vzpomínce na tu kudrnatou břichatou mrchu, budu topit v řekách sebelítosti ještě hodně dlouho.
Nina mě odtáhla pryč, ani nevím jak. Ocitly jsme se spolu v útulné vinárničce a těch pět dvoudecovek se mnou cloumlo.
"Je to pablb."
"Je to děvkař, měly jste pravdu."
"Ale že má těhotnou přítelkyni, to jsme ani my nevěděli." Dušovala se Nina a nevím, jestli mi to jako mělo pomoct?
Radši jsem se opět zakoukala na dno třetí vypité skleničky. Alkohol nesnáším, proč to vůbec piju? Asi kvůli tomu oblbnutí, které způsobuje…
"To si vypije, vymyslíme na něj hroznou pomstu," navrhla Nina, ale mě to v tu chvíli připadalo spíš jako nápad od středoškolských zastydlých puberťaček. Ne.
V jednu chvíli se mě ten nápad chytnul, ale já ho pořád milovala. Vlastně miluju, jsou na světě vztahy a lásky, které nelze ukončit, nelze je přerušit, pořád jsou, ať už je to třeba pouto tenké jako pavučina, pořád tam je a drží se vás, právě s tou tvrdošíjnou pevností pavučiny.
Nedokázala bych Pavlovi ublížit, alespoň ne v té chvíli. Byla jsem zraněná až na dno svého srdce a musela jsem se vyhrabat z poháru lítosti. Stál přede mnou ještě úplně po okraj naplněný…
Pavel byl první láska. První, opravdová. To předtím byly jen prachsprosté sexuální pokusy a pohlavní styky srovnatelné svojí vzrušivostí s učebnicí biologie. Bez emocí.
Pavel prosil, vysvětloval, chtěl šance. Milovat dvě - ó jak bych musela být benevolentní. I když se přiznám, že jsem chvíli uvažovala i nad touto možností. Tolik pro mě znamenal, jeho milování bylo tolik návykové, že bych byla ochotná dělat mu druhou službu. Jistě bych si užila, ještě kus těhotenství, šestinedělí, uřvaný mimino doma. Minimálně rok by se o mě mohl starat a více či méně pravidelně mě unášet do krajů sexuálního blaha.
Nechtěla jsem mu dělat zadní vrátka, to bylo rozhodnutí, které jsem učinila těsně před vánoci. Nesnesla jsem pomyšlení, že sahá mezi nohy jiné a pak, třeba ten samý den, i mě. Z té představy se mi dělalo blivno i mdlo zároveň.

Vánoce jsem prožila ve smutku. Vztek mě přešel, milenku jsem dělat nechtěla. Jeho číslo mi však neustále prozvánělo mobil. Nebrala jsem to. Jeho omluvné SMS, zamilované, že beze mě nemůže žít…Neodpovídala jsem. Nebylo proč. Já bez něj taky nemůžu žít, ale nemůžu žít ani s ním. Nechtěla jsem ho postavit k volbě - ona nebo já, bylo tu to dítě! A on sám ani rozchod s Karolínou, jak se ta jeho kudrnatá kráska jmenovala, ani nenavrhl, tudíž s ním nepočítal. Od začátku chtěl nás obě. Dvě hračky, jednu na plození dětí a společenské dekórum a druhou na zábavu v posteli.
Tolik jsem ho milovala, krájelo mě to na kusy.
Den před Štědrým dnem jsem ztratila poslední zbytky nervů mezi vynervovanými davy suplujícími Ježíška a koupila si nové číslo. V obchoďáku u nás doma, vlastně nevím, proč jsem nešla třeba do opuštěné trafiky. Asi jsem potřebovala vidět ty uslintaný, upocený lidi a uhnaný hospodyňky od dětí, abych si znovu začala vážit svého studentského bezstarostného života. Za rok bude takhle úporně lítat po obchodech i Pavel a vybírat dárky pro skoro roční dítě. Pryč s těmi myšlenkami, jsem tu přece pro to číslo.
Miniaturní investice do nového života. Zbytek dne jsem strávila rozesíláním nového čísla známým a kamarádům. Všem, kromě jediného.
Pavlovi esemesky už ten den nešly odeslat - číslo neexistuje.
Vztek přešel ve smutek. Smutek nad ztracenou láskou a zradou. Rodina mě štvala vánočně štvaným štěstím, Lenka nadšeně hýkala nad novým svetrem a já se usmívala nad novým trikem. Abych se prý v tý Praze líbila. Jó, to se líbit budu, neboj mami….

Vymluvila jsem se na učení a proseděla svátky nad skripty, ze kterých si pamatuju snad leda barvu písma. Černočernou. Jako moje nálada. Dny v kamenném smutku, noci v zoufalých slzách.
Silvestrovský mejdan mě odrazoval. Neměla jsem chuť se nuceně bavit, stačily mi ty nucené "šťastné a veselé", ale Lenka mě umluvila. Asi tušila, že potřebuju z něčeho vytáhnout. A tak jsem šla, aby si rodiče nemysleli, že jsem v té škole snad změnila v chronickou šprtku. Ale vidět starou partu kamarádů se ukázalo jako dobrý lék.
Jen do rána…
Bylo to z depky do depky. A poprvé, co jsem žal že ztráty lásky léčila málem v náručí jiného. Naštěstí zůstalo jen u té oblečené náruče, ale to jsem ve chvíli, kdy jsem se probírala z alkoholové opice, nevěděla.
Možná by nakonec takové fyzické vzrušení a orgasmus ze setrvačnosti byl příjemným uvolněním láskou bolavého mozku.
"Zežrala ses jak kus dobytka," probudila mě ráno na nový rok ségra. To jsou slova, která první ráno v roce opravdu bodnou. Jinak bych si myslela, že mám mozkový nádor, mrtvici nebo mě operují zaživa mozek. I když to prý nebolí, pokud Hanibal nekecá…
Bylo mi zle. Svět se pořád svěže pomotával, hlava zvonila bolestí a žaludek se vznášel.
"Ale chápu tě, to zas jo," řekla mi Lenka, když se vrátila z koupelny, kde dokončovala ranní hygienu. Elegantní a krásná. Ona snad včera nepila? Závidím ji ten elán a nepomačkanou fasádu. Asi jsem to včera fakt přehnala. Pomalu jsem se soukal z postele. Posadila jsem se a protřela pálící oči.
"Toho Pavla bych za koule vyvěsila do průvanu," řekla náhle Lenka a přisedla si ke mně.
Vracelo se mi vědomí. V první chvíli jsem se vyděsila, co jsem jí navyprávěla, ale pak jsem si začala vzpomínat. Po pár drincích jsem se jí začala hroutit do sesterské hřejivé náruče a vyprávěla jí, kterak mě Pavel miloval tak nebetyčnou láskou, až z toho otěhotněla jiná.
Přikývla jsem.
"Jo, já taky," a uvědomila si, že je to asi poprvé, co vážně uvažuju nad tím, že mu doopravdy přeju něco hodně zlého…
Následně se vynořila další vzpomínka. Plazíme se po náručí jakéhosi blonďáka. Jak se jen jmenoval?
Jo, měl kostkovanou červenou košili.
Dál to nedošlo, Lenka mě včas odtáhla domů. Uf.
"Dík, Leni," lehce jsem ji objala a potěšil mě její chápavý úsměv. Jo, Lenka, moje vzorná sestřička, vždy jako anděl spásy…
Koupelna čekala a proud studené vody na obličej a následně na celé tělo mi udělal vyloženě dobře.

Jak je člověk v tomhle věku ještě naivní. Dobrovolně se spráská panáky či čímkoliv jiným téměř do bezvědomí, aby si za závojem alkoholového okna zapomnění užil něco sexu. Čistého sexu a tělesného blaha.
Tady se asi o lásce mluvit nedá.
Ovšem vášeň, to je něco jiného. S láskou souvisí, tu dechberoucí žádostivost jsem zažila s Pavlem, ale…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama