1. Čtyřicáté narozeniny....Dort!

23. listopadu 2008 v 0:23 | čajovna |  Ze šuplíku

Čtyřicáté narozeniny, prý život teprve začíná…


Dívám se na dort, na který by se snad ani těch čtyřicet svíček nevešlo a i kdyby, byl by to nechutný les umrlčích světýlek jako v kostele. Ještě že tam nejsou, šlehačka a čokoláda je lákavější…
"Mami, ty vypadáš stejně pořád skvěle," tvrdí mi moje pubertální dcera, což tedy považuji za dar nad dary. A asi se s tím v práci ani chlubit nebudu. Ženský jsou děsný potvory, slova pochvaly od dítěte, které by spíš mělo svoji matku nenávidět a shazovat každý její názor, byť by měl být jen na kvalitu právě uvařených brambor, by některé zapšklé exempláře nejspíš nevydejchali.



A tak jsem byla shazovačná já:
"To jako že jsem bába do starýho železa, nebo co?"
"To né, ale ta čtyřicítka je děsný číslo."
"No to s tebou souhlasím."
"Já taky," přidal se Tomáš, na kterého puberta už skoro lezla. A to jsem myslela, že u kluků to začíná tak nějak z principu později. Už jen proto, že jim ten stav vydrží zpravidla celý život.

Sakriš, vzpomínám si, jak mi bylo sladkých dvacet a jak mi připadal svět za dvacet let neuvěřitelně vzdálený. Snad miliony let, snad nekonečno. Myslela jsem, že v tu dobu už budu někde sedět na vrátnici v krepsilonové zástěře a účesem alá květák a budu přemýšlet o výši svého důchodu. Protože v tu chvíli už bude život totálně za mnou.
Tak nevím, snad je přede mnou jeho druhá půlka, ale je mi jasné, že co se týče kvality, půjde to od pěti k nule.
Nedepkař, na tý pětce to snad bude ještě hodně dlouho, mrkni kolem sebe, kolik znáš šmrncovních, ale fakt šmrncovních padesátnic?
No, chvíli přemýšlím a dospívám k názoru, že to tak zlý nebude…
Mám skvělý děti, dokonce tři, tak co. Co může být víc? Kdo by řekl, že taková prostopášnice jako jsem já, si nakonec pořídí tři potomky a to zcela dobrovolně?

"Všechno nejlepší Leo, hodně zdraví, štěstí, a konečně CHLAPA!" bujaře mě objímá moje sestra a nevadí ji ani přítomnost nejmladší dcery Leony. Vždycky jsem se bránila pojmenování dítěte po rodičích, ale v posledním případě jsem ustoupila. Přišlo mi to tak nějak osudový, jakože poslední dítě, nechť se uzavře kruh mého života…
"Chlapi, no…," hodím všechno nedbalým gestem do žertu, protože kdyby moje ségra Lenka věděla o událostech posledních dnů, asi by ji omylo. Kruh se uzavírá a mám pocit, že mě začíná dost škrtit.
"Seš stejně poblázněná a naivní jako ve dvaceti, fakt…," řekla mi ta dobrá duše jednou, těsně po narození Leony a před rozvodem.

V těch dvaceti jsem byla vážně naivka. Ale krásná….
Bylo mi dvacet, hranice mezi vysněnou osmnáctkou a skokem někam do -cet, někam do neznámých čísel. Hranice mezi rádoby dospělostí a dospělostí? Je v tom rozdíl? Kdepak, ani první vyspání se s klukem, ani maturita, ani svatba, ani společné bydlení, to není bod B, kde začíná dospělost. Ale proč si to v dobách sladkých studií nemyslet. Dodnes cítím tu sladkou, opojnou chuť svobody. Konečně z domu, na kolejích, bez dozoru, s vlastním příjmem z malých brigád, s vlastní nezávislostí. Pravda, život mezi pokojem na kolejích, budovou univerzity, zápočty, noční vysedávání nad skripty a slovníky, do toho honička buď do kavárny na výpomoc nebo večerní dýchánky u zbohatlíků, kterým jsem dělala občasnou au-pair.


1. Pavel


Pavel - černé vlasy, zelené oči, student o semestr výš. Pro mě fatální katastrofa. Tolik by stačilo jako jeho vizitka. Cokoliv dalšího by rozproudilo nekonečné stohy papírů láskyplného toužebného vzdychání a nenávistného pláče vzápětí.
Seznámili jsme se v nedalekém baru, kde se obyčejně studenti scházeli jako vosy na turecký med. Byla jsem volná, organda, která se tu rozkoukává sotva měsíc. Ideální turecký med pro zkušenější baliče a hledače chvilkových povyražení.
Vlastně jsem za sebou už první lásky měla, ale…
Prý dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, všechno je jednou poprvé a takový ty řeči. S Pavlem jsem měla pocit, že jsem do té řeky nikdy předtím nevstoupila, možná jsem omočila malíček, ale víc rozhodně ne.
Pavel byl ostatně ztělesněním všech ALE…Když jsem ho tenkrát v tom červenavém šeru vinárny poprvé spatřila, bylo to jako úder blesku. Bác, rána a temno - totální. Jen jeho oči, vlasy, tělo… Obzor se zúžil, nebylo nic kolem, vakuum. Bože, ten jeho pohled, spaluje mě. Od první chvíle to věděl.
Podlehl taky.
Dřívější lásky nebyly na první pohled, teď už jsem to věděla. Možná to ani nebyly lásky.
S Pavlem to byla oboustranná milostná řacha, vyvedla jsem ho z míry, znervózněl mezi partou svých kamarádů, byl sám, single…
Objednal mi po barmanovi dvě deci červeného a moje přítomné kamarádky se začaly potutelně tlumit a uzavírat sázky, jestli mě jako klofne nebo ne. Prý je to děvkař a rozhodně se mu to podaří. Nějak mě to zjištění nerozhodilo.
Ať, pomyslela jsem si. Bylo mi to jedno.
Motýli v břiše už jsem sice zažila, ale tohle mělo mnohem větší grády, v břiše mi právě odstartoval vrtulník.
Najednou se svět scvrkl jen na jednu jedinou touhu - po NĚM.
Ty oči…
Propalovaly mi v břiše díru.
Později mi Pavel řekl, že na tom byl tak nějak podobně, až se sám svého stavu vyděsil, v balení byl profík. Tohle byla čára přes jeho sebevědomý rozpočet.
Tohle je tedy láska na první pohled?
"Chutná ti to víno?" zeptal se mě tehdy, když se osmělil a snažil se působit sebevědomě. Snažila jsem se působit stejně, ale nervozita by se mezi námi dala krájet.
Snažila jsem se působit, jako by mi byl naprosto šumák.
Popravdě se šumákem jsem v tu chvíli měla společného právě ten vnitřek těla naplněný výbušnými bublinami.
Políbit mě, vyšumím obrovským výbuchem kamsi do časoprostoru.

.....

pokračování příště

Všechna práva vyhrazena, kopírování jen se souhlasem autora.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kreperat kreperat | Web | 25. listopadu 2008 v 1:15 | Reagovat

přečetl jsem si část a ještě se vrátím, je tu hezky, k tomu ta krásná hudba, při ní je tu člověk v pohodě a rád, dík

jestli je ti opravdu těch čtyřicet, jsme na tom v těch vzpomínkách tak trochu podobně, člověk to nesmaže.

na něco rád zapomene, na něco vzpomíná...ahoj

2 čajovna čajovna | Web | 25. listopadu 2008 v 10:26 | Reagovat

ještě mi desítka zbývá :-) na jednu stranu děsně moc a na druhou děsně málo...takže zážitky 30+ budou v románu zatím čistě fantazijní...ale spíš mi v románu šlo o takové ty rány a bolavě krásné vzpomínky, na které se nedá zapomenout a tvoří pilíře života...

Jsem moc ráda, že se Vám tu líbí...děkuji!!! :-)

3 Johanka Johanka | Web | 4. března 2009 v 23:08 | Reagovat

Tahle otevřenost je opravdu dar... píšeš velkolepě a s tím málem, co jsem si u tebe přečetla můžu konstatovat, že máš dar promlouvat do duše. Jelikož tenhle rok mám ve znamení tarotového Viselce a jen jsem ťukla do tvých stránek, vzpomněla jsem si na to, zřejmě bych zrcadlo, které jsi mi jistým způsobem nastavila, neměla nebrat vážně ;-)

4 Rostějnátor Rostějnátor | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 3:52 | Reagovat

Good článek, ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko....:D

5 cajovnaprozeny cajovnaprozeny | Web | 16. listopadu 2011 v 9:59 | Reagovat

[3]: děkuju za krásná slova... ona ta zrcadla mohou taky někdy zkreslovat. sama je nevnímám moc pozitivně...

6 cajovnaprozeny cajovnaprozeny | Web | 16. listopadu 2011 v 9:59 | Reagovat

[4]: děkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama